Nicméně: holčička seděla na židli v růžovejch šatečkách a asi měla ruce přivázaný vzadu k té židli dost kvalitním provazem, protože se rozhodně nehemžila takovou rychlostí jako reálné plody mého života. Taky v těch představách nějak mlčela, což znovu dokazuje, jak jsem byla naivní, jelikož děti, jak se jednou naučej mluvit, melou furt. A teď k věci: mezi základní stavební kameny slovníku, jak ukázala četná pozorování, patří slova "mamííííííííííí" a "já chci".
Nejdřív bylo já chci docela nevinné a něžné. Hlavně bylo občasné. Posléze ale dítě pochopilo, jak se to s já chci má: když tuto kouzelnou formuli pronesete, někdy něco příjemného obdržíte. Některé věci obdržíte pravidelně (já chci mléko), některé věci obdržíte nepravidelně (já chci čokoládu) a některé věci neobdržíte (já chci to lítací auto). Takže to prostě zkusíte, jestli by tohle náhodou nebyl ten případ, který spadá do kategorie a) nebo b). A svět je PLNEJ tak krásných a barevných a vůbec všeobecně báječných věcí!
Následkem toho nákup vypadá následovně: Dítě si vyžádá sandály. Ok, nejsem nepřejícná a sandály jsou na léto racionální požadavek, řekla jsem sobě a vyrážíme. A protože kupovat radostně sandále mi připadá příliš truchlivé (podívej, jaké jsi dostal pod stromeček báječné fusekle!), naslibovala jsem velkýmu malýmu eště barvy na obličej. Bude tygr.
Po zakoupení bot (kdy se mi podařilo vrazit si do ruky napínáček od ochrany bot, jelikož tuto někdo buď zapomněl na konkrétní pár nandat, nebo ji někdo sebral, jak se mi pokoušela namluvit prodavačka, k níž jsem vznesla stížnost - ne zrovna laskavá dáma, která na můj poněkud rozčilený popis události reagovala "hm", posléze "hm, asi to někdo ukrad" a po zhruba dvou minutách to sice bez omluvy, ale přesto završila jen mírně znuděným "chcete na to náplast?") jsme odspěchali do prodejny papírem a jiným přidruženým zbožím.
Já chci tohle, ukázal hoch na průhledný plastový výlisek, na němž byla namalovaná raketa. Chvíli jsem vzdorovala, jata dojmem, že když nevím, k čemu to slouží, je to zbytečné. (K čemu to slouží, nevím dodnes, protože ačkoliv můj vzdor neměl dlouhého trvání, druhý den odtáhl synek raketu do školky, kde ji týž den ztratil.)
S barvami, sandály a raketou v ruce jsem potomkovi ozřejmila svůj nesmlouvavý postoj: nic dalšího se kupovat nebude. Já chci už nechci slyšet. Syn pokýval hlavičkou, i zaradovala jsem se. Brzy se však ukázalo, že pokývání hlavou je slib velmi vágní, skoro se dá říci volební. Již o necelé dvě minuty později chtěl:
děrovačku (barevná), cestou do drogerie
povozit na autíčku,
povozit na mašince, v drogerii
pufované pečivo. Cestou z drogerie
povozit na mašince. V obchodě jídlem vyžadoval, v tomto pořadí:
cookies,
lízátko,
instantní kaši a
jablko. Konsternována tím, že prahne po něčem tak zdravém, jsem oproti předchozímu tvrzení jablko přihodila do košíku, což ho povzbudilo na duchu a požadoval také
sýr,
knedlík a u kasy
bonbóny.
A já, já chci svatej klid...
