čtvrtek 15. května 2014

Poslední? A slibujete?


Zdroj: Česká televize


Já se těším. Vážně, vážně se těším na chvíli, kdy si z nějakého českého filmu o Židech za druhé světové války sednu na zadek. Chci Kateřinu Horovitzowou a šíleného pána nad sušárnou vlasů. Chci další Dalekou cestu. Toužím po uměleckém zážitku!

Jata mírnou nadějí jsem si zapnula ondyno televizi, která se rozhodla přispět k oslavám konce i tímto tématem, a vyvinula ve svých útrobách Posledního cyklistu.

Co jsem dostala: dvoudílný film, u něhož by sestříhání na polovinu o polovinu zkrátilo divákovo utrpení. Děj se nám standardně vine od prvorepublikového štěstí židovské rodiny s adoptovanou holčičkou (tatíček právník, k Vánocům - protože přece integrovaná rodina - safíry, co kameny věrnosti; tyto se posléze odevzdávají na shromaždišti; úlisný Čecháček, jemuž je prokazována laskavost, protože sice nepropíjí grunt, ale zato sází či co, aby nakonec pravil, že ty Židi, vši v našem kožichu, vyštípeme, included) přes pokus o záchranu adoptované dívky (úspěšně vzdoruje) a přes Terezín (nutno zpívat operu Hanse Krásy Brundibár, co symbol vzdoru) až k trpkému konci některých v Osvětimi ("je ti šestnáct a jsi zdravej") a šťastnému osvobození. (Scény šťastné rodiny s pravnoučaty v Izraeli nepočítám.)

Já vim. Jsem zlá. Zase. Jenomže mně hrozně, ale hrozně leze na nervy, že si ty lidi nedaj práci a nejdou po něčem víc, než je orální historie šmrncnutá brnkáním na strunky jakési obecně lidské schopnosti soucitu. Stalo se to. V desetitisících variant. Hrůza, kterou si v dnešní přežrané době vlastně ani nedovedeme představit. Ale kurňa, to ještě nedělá umění! To vo ní měli natočit dokument a ne nyvě zastavovat obrazy trpící matky/dcery/otce, než se prolne další scéna.

A kdyby to aspoň odvyprávěli slušně, jenomže... Jenomže! Krom toho, že fakt nejdou po ničem víc než "vršení vzpomínek", měl člověk půlku času chuť bít hlavou o stůl. Teda já, protože Nejslawnější to po prvním dílu vzdal. Já byla zvědavá, jakým způsobem děj doklopýtá až do trpkého konce. Zde několik zastavení:

S dívčinou, které je kolem patnácti, se jedná, jako kdyby jí bylo asi tak sedm. Ještě když místo ní její otec nastoupí cestu s konečnou stanicí Auschwitz, maminka ji balamutí, že sice nemohl přijít na představení, ale zítra určitě dorazí. WTF? To jako že na to do rána zapomene?

Ale budiž. Jsem ochotná to strávit. Teda byla bych, kdyby se ta samá dívčí nedělila se svojí dětskou láskou o čekuládu (i když ona asi Káju Maříka nečetla) tím způsobem, že vystrčí z pusy jazyk, na kterém tato čokoláda ulpěla. Prakticky si před zraky jejích rodičů dají francouzáka. Ve čtyřicátých letech. V patnácti. Nekecám.

Ta samá dívčí asi tak po třech dnech v Terezíně vypadá, že poslední rok strávila v uhelném dole bez přístupu k čerstvému vzduchu. Vypadá tak i mamička, ale tu lze omluvit nedostatkem líčících prostředků. Tatíček již pokašlává. Dobrá, tatínek právník nebyl uvyklý těžké práci, maminka je těžce zkoušená osudem, ale přátelé, na mladé mohli maskéři s tím líčidlem trochu ubrat nejméně dalších dvacet minut.

Davové scény. Já to chápu, finance nebyly. Ale když jde tři a půl člověka a předstírají tisícový transport, vypadá to... zvláštně.

U příštího filmu se začnu sázet, ne jestli, ale ve které minutě se objeví dlouhý záběr na koleje, doprovázený zvuky jedoucího vlaku. Symbolika, páni.

Jo, a poslední cyklista. To je ten vtip, kdo může za válku. Židi a cyklisti. A proč cyklisti? A proč Židi? Ten vtip není špatný, když ho náhodou neznáte. Bohužel je použit dvakrát v prvním díle a pro připomenutí jednou v díle druhém, kdyby laskavý divák náhodou za ten tejden, než se se svými hrdiny opět shledal, pozapomněl. Hahaha! Haha. Hm.

úterý 1. dubna 2014

Doporučená četba

Mládí nám tu randí, a protože s dvěma harantama na krku se randí docela blbě (to mi věřte: been there, done that), přišel opět čas na dobrou knihu. Ta se vždycky hodí, a když se nehodí, dá se hodit.

Zcela samožerně jsem vpravo umístila odkaz na knihy, jež jsem uznala za hodny mé ctěné pozornosti, ponivač třeba si někdo řekne Ech, to jsem si dávno chtěl přečíst, a tolikrát jsem zapomněl, na Kosmas klikne nebo k místnímu kněhkupci zajde a někomu vydělat dá (i když teda přiznávám, že na mně momentálně čtený Urban netrhnul nic, protože jsem si půjčila). No a krom toho to vypadá tak nějak intelektuálně dobře, jako že člověk něco dělá, zatímco ve skutečnosti tráví čtvrtinu bdělého času opečováváním domácnosti, čtvrtinu řešením základních životních potřeb, čtvrtinu zachraňováním dětí, aby nám vydržely, když už jsme si je udělali, a zbylou čtvrtinu likvidováním škod, vzniknuvších nedostatečným zachraňováním. To byste nevěřili, co písku se vejde jednomu středně vzrostlému batoleti do úst, když sjede z klouzačky hlavou dolů.

Vančura, Pekař Jan Marhoul. Jak já tatíčka nenáviděla, když mi říkal, že "to pochopíš, až budeš starší". Pravdu měl. K některým věcem se člověk dobere až časem. Jasně že jeden ze školy tak nějak věděl, jak to dělá, co dělá, proč to dělá, a do škatulek všechno pěkně srovnat uměl. Ale TA věta! (A nerada to říkám, ale bude-li to se mnou takto pokračovat, možná mi za pár desítek let ani ta babička z Babičky nebude připadat jako otravná stará baba, která všechny neustále poučovala, kam mají skákat pro pírko, do všeho se montovala, a ten cyklický čas už to, Božka, nezachrání.)

(Snímek nazvaný pracovně Tři hlavy.)

Mladé víno: Timur Vermes, Už je tady zas. Původně recenzováno pro Knihožrout(a), který však stihnul zajít na úbytě, než recenze vyšla. A protože mi přišlo líto, že bych ten - nikterak objevný, avšak oslavný - text, textík až textíček psala zbytečně, nechala jsem to propašovat do Herberku, jehož páté číslo už nějaký ten čas zdobí internety. Čtěte. Obojí.

sobota 11. ledna 2014

Čtenářský deníček (s komickou vsuvkou)

A když může pámbu udělat venku jaro, tak věru nevím, proč bych já nemohla zrovna teď říct, co mi nadělil Ježíšek.

Vsuvka: Všechny příznivce velkýho malýho jistě potěší, že jemu přistál pod stromečkem kromě auta na dálkové ovládání, u nějž tentokrát nepyčoval, že mělo být úplně jiné, avšak radoval se, kůň. Houpací, tedy. Houpacího koně věnovala velkýmu malýmu prababička, dary od níž v posledních pár letech slynou pověstí, jejíž sláva hvězd se dotýká. Ještě než se velkej malej narodil (nicméně díky vývoji medicíny již bylo známo, že to bude syn, pokračovatel rodu, světlo našich očí), obdržela jsem od ní JÁ ke SVÝM narozeninám dva ks ponožek ve velikosti pro dítě chodící do školky. Konstatování, že s nimi budu jistě dělat velkou parádu, jsem spolkla, ale proč byly růžové, to mi dodneška vrtá hlavou.

Po narození pak obdržel synek dva bryndáčky a dva ks oděvu, z nichž jeden byl taktéž pastelově růžový. Ondyno, patrně pro mou všeobecně známou nechuť k zabíjecím monstrům americké provenience, si k narozeninám vysloužil skládacího robota, který se hotoví zničit svět metáním hvězdic. Metání hvězdic naštěstí uskutečnit nemůže, ale tři řitě mrňavých částí skládačky, které neustále vypadávají a musejí se hlídat, aby je nesežral všetečný malej malej, to by, prosím, měl.

Patrně proto houpací kůň, jejž jsem v dobré víře a nic netušíc schválila, řehtá. A hraje. Nahlas. HODNĚ nahlas. Od chvíle, co byl houpací kůň pod stromečkem odhalen, z něj malý kovboj neslezl (až do chvíle, kdy, přežrán cukrovím, asi o dvě hodiny později pravil, cituji, „budu blinkat“, a také tak učinil a v započatém díle pokračoval radostně celou noc a druhý den).

* Pro masochisty přikládám náhodně nalezenou, avšak věrnou videodokumentaci koňské obludy.

No nic. K věci. Dary jste mi, kamarádíčkové, dali!

Osvětimská knihovnice:



Jak se žilo a vyučovalo v rodinném táboře v Osvětimi. (Závorka: to byla taková ta bouda na diváci ze Švýcarska, co spočívala v tom, že se přesune pár tisíc Židů z Terezína do Aušvicu, tam se nechají šest měsíců, kdyby se náhodou někdo od Červeného kříže chtěl podívat, a po půl roce se pošlou do plynu.) Záložka praví, že autor španělské provenience je kulturní publicista a spisovatel a nelehkého tématu se zhostil tak, jak novinář umí nejlépe – poctivým studiem dostupných pramenů a syrovou reportážní zkratkou.

Kulturní publicista by udělal věru lépe, kdyby si na psaní našel zvláštní stůl, u kterého nesedává co novinář (a teď si zase nemůžu vzpomenout, kdo to o Poláčkovi říkal – Šalda?). Ne že by to bylo špatné, naopak. Dobře se to čte (no dobře, říct, že se kniha o holocaustu čte dobře... dobře – ale rozumíme si, ne). Mile nedramatizující (co odstrašující případ připomínám děsivý film Poslední vlak, založený na děsivé kombinaci poučování - "tak to tehdáž bylo" - a hormonů - "plačte, plačte, však vy víte, jak to s nima dopadne"). Člověk, který o tomhle místě neví nic, se i něco dozví (áno, áno, my víme, fikční světy, román, ne věda; ale stejně se tam vyskytuje informací množství větší než malé). Člověk, který o tom něco ví, může být stále ještě překvapen (že Freddy Hirsch byl homosexuál, to se tak ňák všeobecně, ale že možná nespáchal sebevraždu, jak se traduje ve značné části literatury, to jsem si už nepamatovala, ačkoliv knihu, která tuhle teorii prý taky rozvíjí, Můj bratr dým od Oty B. Krause, jsem taky četla, enemže dávno, dávno tomu, a už tu větu ukončíme, ne?).

Také některé obrázky autorem vymalované jsou nadmíru působivé, i když pro můj vkus by těch metafor připodobňujících lidi ke strojům a mechanice mohlo být i víc.

Enemže... občas se nám do díla propašují ty prameny. Tož já vím, něco se tam napsat musí, ale méně více bývá. Dám číklad: máme tu postavu Rudolfa Vrby (který se tu ještě nejmenuje Vrba, ale kdyby to někdo náhodou četl, tak ať je překvapenej). Rudolf Vrba z Osvětimi utekl a podal zprávu o ní, jenomže si jí nikdo radši moc nevšímal, takže vyhlazování utěšeně pokračovalo. Rudolf Vrba se tedy v rodinném táboře občas mihne, zasáhne do děje, pak zdrhne, a aniž to má s dějem cokoliv společného, autor nás informuje, že útěk přežil a zprávu podal. To, ačkoliv poněkud naroubováno, abychom se pěkně poučili, je v pořádku – Vrba jako postava tam něco dělal, tak jsme se ještě dozvěděli, co se dělo potom. Román, no.

Pak tu ale máme chvíle jako ta, kdy Dita, ona osvětimská knihovnice, jest posunuta z Osvětimi do Bergen-Belsenu. A v tu ránu jsme autorem informováni, že když ležela na tom a tamhletom bloku, jen pár postelí od ní umíraly na tyfus dvě dívky, s nimiž se nikdy nesetkala. Modří již vědí, že jednou z nich zajisté bude Anna Franková, protože kvůli komu jinému by se tenhle oslí můstek stavěl, a taky že jo, je to vona, to jsme se zase něco dozvěděli. Tyto dvě dívky spolu nesouvisí, nikdy se nepotkaly, ale říct vám to musím, ponivač jsem si tak pěkně prostudoval ty prameny.


Celkově a celkem přečteníhodné, pokud člověka zajímá to téma, pokud ne, není to nic, bez čeho by se nedalo žít. I když je půvabně paradoxní vědět, s jakou péčí se dá ochraňovat učebnice analytické geometrie prostě proto, že je to kniha. Záblesky jiného. Asi jako když Ota Kraus (ne ten Ota Kraus nahoře, ten Ota Kraus, co je mimo jiné tatínek od Ivana a Jana Krausových a do literatury se vepsal snad jenom titulem Továrna na smrt), jestli mě má chabá paměť neklame, vyprávěl, jak se v koncentráku ráno scházeli u latrín, aby si mohli recitovat verše. Zvláštní, zvláštní svět.