neděle 19. dubna 2015

Umění Diplomacie

Dávno, dávno již tomu, co jsme hleděli do mé milé, mírné tváře. Má tvář není mírná více, avšak jeví stopy uštvanosti a též stopy výrazu naštvaného vlčáka, s nímž kroužím okolo odnoží za zvuků hudby "Běž si vyčistit zuby. Běž si vyčistit zuby. Běž si vyčistit zuby TEĎ. Už si čistíš zuby? Čistíš si ty zuby? HÝBEJ KARTÁČKEM!". To zabere času, jéje.

Někdy ale jsou, pámbu zaplať, odnože předávány na víkend chtivým příbuzným. Proč to ti dobří lidé dělají, mi není známo. Radši po tom nepátrám, eště by si mohli uvědomit, že vlastně ty malé hlučné tvory doma k ničemu nepotřebujou. Tento pátek si to však ještě neuvědomili, tvorové byli převezeni a my jsme mohli asi tak po sto letech na hýbací obrázky. No a já teď mám dojem, že se tím nutno pochlubit na internetech. Protože asi nikdo nikdy v kině nebyl nebo tak.



Diplomacie! Vezmete dva docela dobře odleželé pány, postavíte je do hotelového pokoje a necháte je nějakou dobu rozmlouvat o tom, zda je opravdu nutné vyhodit do vzduchu Paříž. Shodou okolností se totiž dramatik Cyril Gély rozhodl, že je zrovna srpen 1944, což je pro vyhození Paříže do vzduchu ideální termín. (On se teda původně rozhodl Hitler, protože Paříž se mu jevila být poněkud příliš pěkná, zvlášť poté, co mu nějací zlí lidé zkazili Berlín. Sousedova koza, znáte to.)

Mno. Takže tu teď stojí švédský diplomat a německý generál a hovoří se o tom vyhazování. Švédskému diplomatovi to přijde líto, německému generálovi to možná taky přijde líto, ale jednak Ordnung muss sein, jednak existuje takový zajímavý zákon, který praví, že kdyby se vám třeba nechtělo vyhlazovat nebo plnit jiná zcela racionální přání pana Vůdce, nestihnete se s rodinou ani rozloučit, jak rychle budou v Pánu. Košile bližší kabátu, takže když Švéd tklivě hovoří o osudu ubohých Minipařížánků a apeluje na generála slovy "jaké dítě by chtělo mít takového otce", je upozorněn, že pokud nebudou vaporizováni Minipařížané, bude vaporizován mimo jiné čtyřměsíční minigenerál, což také není zrovna na cenu otec roku.

Apropos, minigenerál. Generálu von Choltitzovi bylo v horkém létě 44 něco okolo padesáti, ovšem ten pán, co ho hraje, má na krku o nějaký ten křížek víc. Astmatický záchvat předstírá s nasazením, které bych neváhala nazvat nelíčeným, ale čtyřměsíčního potomka mu člověk tak nějak skoro ani nevěří. Dál, pokud jeden přijme klasický problém mnohých děl ("Spojenci jsou tady nejpozději za deset minut! Musíte vydat rozkaz!" - dvacet minut se hovoří o vině a trestu, aniž by někdo jevil stopy nervozity - rozkaz je vydán, posel pádí přes půl města; nepřítel zásadně omezuje svou činnost na zavilé dunění v bezpečné vzdálenosti, dokud si to hlavní postavy nedopoví), eventuálně poměrně značnou divadelnost kusu (což třeba FF vadilo, mně ne), jest to dílko svěží, s milým, téměř až k filozofickým otázkám ohledně viny nabádajícím závěrem.

P. S.: Nejlepší postavou se nakonec ukázal být francouzský inženýr, který je přiveden do hotelového pokoje, aby názorně předvedl, co a jak se bude vyhazovat, a následně odbíhá ukazovat cestu. Postava až postavička z rodu vedlejších, v pravou chvíli se však do věci vloží, a přátelé, takhle zahraný výraz "tak, a teď jsem v prdeli" (dámy prominou silného slova, protože přesně tam je) jsem ještě neviděla. Patrně ani ne vteřinová scéna ho bez debat postavila na úroveň těch, kteří si divákovu přízeň museli v potu tváře dobývat hodinu a půl.


P. P. S.: Pochopitelně, že to s tím von Choltitzem nebylo zouplna tak, jak se tvrdí. Ale protestovat proti tomu, že Nikola Šuhaj věrně nezobrazuje život četníků na Podkarpatské Rusi, je taky pitomost.