tag:blogger.com,1999:blog-1512824088341543522024-03-16T19:53:07.170+01:00Havana Blues"Promiňte slečny, tancovat nebudu, chci o samotě přemýšlet a věnovat se sebevzdělání. Ženy jsou nepřítelkyně moudrosti."
Paní Dynderová se vmísila do rozmluvy: "Vyslovil jste odvážnou myšlenku, pane Kebrle. Já s vámi nesouhlasím, ale chci s vámi diskutovat, jakmile složím prádlo."Havana Blueshttp://www.blogger.com/profile/10377499306677346114noreply@blogger.comBlogger112125tag:blogger.com,1999:blog-151282408834154352.post-817256863579086672017-02-06T20:33:00.001+01:002017-02-06T20:33:36.069+01:00Kdo je tady uprchlík? čili glosa k Únavě materiáluVůbec ze všeho nejdřív chci říct, že si myslim, že byste si to měli přečíst taky, protože i když se tu zaměřuju na aspekty textu, které se mi příliš nezamlouvaly, pořád je to kniha, o které by se mělo mluvit. A Marek Šindelka umí postavit větu a poskládat je tak, abyste ho číst chtěli. Bodka.<br />
<br />
<br />
Takže<br />
<br />
<b>Únava materiálu</b>. Příběh dvou arabských bratrů, kteří se vydají do Evropy, někam na sever. "Někam" je podstatný rys tohohle textu: jde se někam, někudy, jde někdo (i když třeba jeho bratr jméno má), který potkává nějaké další. Kluk, tlumočnice, žena, policie, dělník.<br />
<br />
Jména nejsou nijak zvlášť podstatná. Proč by taky byla, ten nebo onen, Německo nebo smrt v kamionu, jsou to jen čísla. A to je vlastně na knize Marka Šindelky to pozoru-hodné: snaží se (a nutno říct, že se mu to většinou daří), aby čtenář VIDĚL. Krátké věty, často bez sloves nebo s infinitivy, onen "vizuální dojem" navozují velice úspěšně. Jste tam, neujde vám jediná větev, která švihla do tváře, když se kluk škrábal do zasněženého kopce.<br />
<br />
Ale koho čtenář vlastně vidí? Postavu. Tajemnou a neznámou, jejíž "dříve" se omezuje na pár obrazů, které se příliš nevymykají z představy, jakou máme o válce. Kdysi jsem běhal, kdysi jsem chodil do školy, o něco málo později kdysi z té školy zbyly ruiny s trčícími dráty.<br />
<br />
Strategie je to chtěná (když pomineme tu všudypřítomnou temnotu, nejasnost, noc, nepřátelskost neznámého prostředí k "materiálu", určitě ne nadarmo je tam pasáž o počítačové hře, jejichž postavy jsou přece také ukotveny ve své realitě pouze "výběrově"), ale nebezpečná. Jednak se tím Šindelka paradoxně přibližuje mainstreamovému diskurzu, který individualitu nechce vidět, zmámen heslem "žeňte to všechno, pámbu si je přebere", jednak se tím posiluje tázání, zda víc než o zprávu o jednom uprchlíkovi nejde nakonec o zprávu o jednom středoevropském spisovateli. Může to totiž stejně dobře být jeho maso a jeho krev, které vidíme...<br />
<br />
S tím souvisí ještě jedna věc: <a href="http://www.rozhlas.cz/vltava/blog/_zprava/cist-sindelku-uspinit-se-psanim--1689464" target="_blank">Petr Fischer ve svém KultůrBloku</a> mluví o "ušpinění se psaním", ale Šindelkův text je myslím naopak velmi čistý. Slova "nečesaná a nemytá" tu nenajdete, naopak. Převládá mysl, precizní a vždy zkoumající. Jenže - opravdu vidí uprchlík, připomeňme, že nedospělý chlapec, který se hladový vleče zimou a tmou, jak maják "rotující modrá čepel podtínala stromy"? Šlahouny trčící ze země jako cévy? Opravdu vidí dělník v továrně, že "Na osm hodin denně prodal svou paži. Prodal své oči, aby hleděly do toho závitem vroubeného otvoru. Prodal pohyb, jímž ruka ruce podala šroubovák..."?<br />
<br />
Samozřejmě, ich-forma to není, ale přece jako by se v těchhle chvílích náhle objevila palimpsestová povaha textu. Skrz příběh prosvítá autor, který slova a metafory miluje příliš na to, aby se jich dokázal vzdát.Havana Blueshttp://www.blogger.com/profile/10377499306677346114noreply@blogger.com1tag:blogger.com,1999:blog-151282408834154352.post-20458392850189430522017-02-04T15:30:00.000+01:002017-02-04T15:59:41.981+01:00Jachacha, vona je tlustá!Když jsem zdárně vyvedla ptáčata z rodičovského hnízda a konečně (!!!) je odevzdala ku výchově a vzdělání někomu jinému (Zdravím tímto učitelky z mateřských školek: jste hrdinky. Teda buď to, nebo naklonované. Vzhledem k tomu, že už čtyři roky potkávám při vyzvedávání ratolestí vizuálně stejné exempláře, kloním se k druhé variantě. Takovéhle nervy prostě nikdo NEMÁ.), bylo mi vrátit se ku svému zaměstnavateli. A ponivač, jak jsem už říkala, jevil stejnou touhu jako já (= velmi malou až žádnou), abych si sedla na svou starou židli, ale jinak jsme si vzájemně vcelku vyhovovali, uvelebila jsem se v oddělení, které se mimo jiné stará o dopisy čtenářů.<br />
<br />
Práce je to pěkná, to nemohu říct. Někdy někomu pomůžete zprovoznit, co nefunguje, ačkoliv by mělo. Jindy díky laskavému čtenáři vylepšíte práci kolegů. V jiných případech jde zase rychle od ruky, neboť vyřídit e-maily, které začínají "Prečo cenzor, ten pojebaný kretén..." je mile snadné. Tlačítko delete je pošle do křemíkového nebe za setinu času, který pisatelé věnovali tvorbě sofistikovaného dílka.<br />
<br />
Co mě ale nepřestávalo udivovat, byly ty nejvíc nejzvláštnější zprávy. Ty, které se snaží vás osobně urazit. "Haló, tady módní policie, když mám ruce jako kuchařka, tak takové rukávy se hodí možná do blogu, určitě ne do videoblogu!" "Doufám, že na konci své práce budete ještě víc tlustá a ošklivá!" "Ta má do tělocvikářky daleko!" "Nacpěte si ten účet do své tlusté prdele!"<br />
<br />
Hluboce jsem nad tímto fenoménem dumala. Má onen dobrý člověk pocit, že mi sděluje novou informaci? Domnívá se, že se - prozřevši<b>*</b> - zhroutím a zpoza mřížovaného okénka v osmé pražské čtvrti do konce svých dnů nebudu než opakovat Naše životy jsou truchlivé jak pláč? Chce mne učinit jinou, lepší? (Víte jak, kdo je tlustej, brzo umře, tak abych jim vydržela...)<br />
<br />
Když jsem si však dnes přečetla, že držím ochranou (sic!) ruku nad jedním z blogerů, neboť jsem něj asi zamilována, prozřela jsem. Jsem v mateřské škole.<br />
<br />
Jsem hrdinka.<br />
<br />
Nebo naklonovaná.<br />
<br />
<i>* Přechodník je v dnešních dobách zviřátko již téměř vyhynulé. Nejsme-li si jisti, kterak ho opečovávati, raději jej jen zpovzdálí obdivujeme. Kouše.</i>Havana Blueshttp://www.blogger.com/profile/10377499306677346114noreply@blogger.com2tag:blogger.com,1999:blog-151282408834154352.post-7274884011123087532017-01-10T16:37:00.000+01:002017-02-02T16:49:15.965+01:00Opožděný blog s přehršlí vánoční náladyJako dítko jsem si představovala, že jsem adoptovaná. Nezmátly mne matčiny vzpomínky na mé nejranější chvíle. (Mezi mé oblíbené se řadí ta, v níž se slovutný profesor patologie - mamička byla tehdáž studentkou medicíny - sklání nad kočárkem a místo uzuálního "jejda, to je ale pěkný chlapeček, a pročpak má tu růžovou čepičku?" dí "paní kolegyně, to dítě má krásnou lebku".)<br />
<br />
Nezmátly mne fotografie jasně dokládající, že matka v odpovídajícím čase prostě buď BYLA těhotná, nebo měla břicho lstivě vycpané tamborským bubnem. Má představivost se nenechala zviklat ani fotkami, na nichž se máma skláněla nad mně nápadně podobným holohlavým tvorem, kterýžto měl nejkrásnější lebku ve střední Evropě a přilehlém okolí a tváře jako sysel.<br />
<br />
Bylo to zkrátka ložený. Člověk tak geniální jako já přece nemůže být potomkem těch přízemních lidí. Nikdy mne nechápali. Nejenže si se mnou odmítali hrát na poštu (čemuž, nutno konstatovat, dnes rozumím o něco lépe: hra spočívající v strkání papírků do schránky vyrobené z krabičky od parfému byla mírně stereotypní a po určitém počtu iterací se dospělému bez špetky fantazie, který nečekal netrpělivě na dopis, mohla zdát místy dokonce i nudná). Někteří z nich však odmítali naslouchat mým vlastní hlavou vymyšleným pohádkám a příběhům s poučením. I profesorka matematiky na střední škole měla pro mne více pochopení než ti tvorové, kteří mne nutili hledět na podivné shluky písmen a čísel, zatímco profesorka Jedličková, pámbu jí dej nebe, přehlédla jako širé lány Škvoreckého provokativně vyloženého na lavici a šla se zajímat o perspektivnější materiál. Byla to koneckonců matematička, věděla tedy, že průměr lze dosti přijatelně vytvořit ze dvou známek, a zbytečně netrýznila ani jednu z nás.<br />
<br />
Posléze jsem se smířila s faktem, že důkazy jasně hovoří proti původní teorii. Adopce nepřichází v úvahu: hlávku mám po mamince, sklony k tloustnutí po prababičce (jediná v rodině s touto výrobní vadou, děkujeme mnohokrát), zbytky hudebního sluchu jsou stopou dědečkova umu, který mohl hrát na trubku v kapele. Nehrál, neboť babička oplývala pevnými názory na svět. (Tato vlastnost mne minula, abych si ji plně vychutnala v synkově podání. Fotky s tamborským bubnem mám.)<br />
<br />
Odkud však přišla vášeň pro psané slovo? To zůstávalo léta zahaleno tajemstvím. Až o Vánocích... až o Vánocích tak sedíme pod stromem a kocháme se všemi těmi knihami, čaji, svíčkami, Legy a pytlíkem lékořicových bonbónů (koncept Ježíška již nebyl u Velkýho malýho udržitelný, i obdrželi jsme první dar), když kde se vzala, tu se vzala, nečekána, nezvána, objevila se v našem zorném poli i dvě balení trekových holí. "To," pravil můj otec, "je skutečný dar od Ježíška, neboť jsme ho nekoupili, avšak dostali." Vánoční nálada dostoupila vrcholu, následována napětím. "Poslal jsem do soutěže dva slogany a za každý jsem obdržel jedny hole, jelikož jsem byl vybrán jako nejlepší," upřesnil otec.<br />
<br />
Jaké byly, můj zvídavý čtenáři, ony perly intuitivního copywritera? Cituji:<br />
<br />
Proenzi, Proenzi,<br />
koupím si tě na penzi.<br />
<br />
Druhý slogan pak zněl "Stáří se už kvapem blíží, Proenzi mi neublíží."<br />
<br />
Dokonáno jest. Bylo to zákeřné a ze zálohy, ale musím si to konečně přiznat. Jsem po něm. Hodlám toho využít: nabídky na reklamní kampaně přijímám v poště, jak je patrné, zvládneme nelehké umění verše i citlivé zakomponování do textu. (Říkal tu někdo MasterCard?)Havana Blueshttp://www.blogger.com/profile/10377499306677346114noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-151282408834154352.post-66592100459198366862017-01-05T17:07:00.000+01:002017-02-02T16:54:59.858+01:00Zelený blogBrouzdajíc po internetech, objevila jsem zaručeně pravý chvalozpěv na zázračný nápoj, ekvivalent many, no zkrátka kouzlo. Prej zelený kafe. Nejenom že to člověka instantně odtuční, avšak jest též pln energie, vesel, možná i nějaké ty amputované končetiny dorostou.<br />
<br />
Inu, říkám si, ne že bych věřila na zázračné hubnutí, ale kafe už léta není, co bývalo. Dokáže mě udržet v takovém stavu, že většinu bdělého času nepřipomínám hibernovaného medvěda. To není zrovna mnoho. Po guaraně dokážu otevřít obě oči úplně dokořán. Funguje zelený čaj, jenže po něm pro změnu běhám v kruzích jako naspeedovaná veverka. Zastavím se, jenom když se mi zvedne žaludek. Po zeleném čaji se mi zvedá žaludek často. Zkrátka a dobře, není to ideální.<br />
<br />
Zakoupila jsem tedy balení zázraku a čekala, co se stane. A ono to přišlo. Nával energie a na mé poměry podivně pozitivní nálada. Usedla jsem na rotoped a odjela si svých 45 minut. Energie se nevytratila. Tiše jsem se uchechtla a naplněna štěstím vyrazila pro dítě do školky.<br />
<br />
Se zpěvem na rtech jsem převzala dítko, se zpěvem na rtech jsem mu třicetkrát oznámila, že tablet opravdu nebude, se zpěvem a bez použití násilí jsem to vzpouzející se mládě nacpala do sedačky a šťastna usedla na přední sedadlo. "Buuglo," pravilo dítě. "Bratr zvrací," pravilo druhé dítě. "Buuglo," kontrovalo první.<br />
<br />
Jak se ukázalo, zasažena byla nejen sedačka, ale též podlaha. A kalhoty. A moje kabelka. Nová. Za tři a půl litru. "Buuglo," pravilo dítě potřetí a poblilo si kabátek. Radostně jsem zavrhla myšlenku nechat otevřené auto na parkovišti i s klíčky. "Proč jsem si nepořídila houpacího koníka?" otázala jsem se vesele dětí. Možná protože "místo vás" zůstalo nevyřčeno, dítka krčila rameny a pozorovala mne, jak za pomoci role kuchyňského papíru a velké dávky naivity dekontaminuji vůz.<br />
<br />
S větrem ve vlasech (ne, sedět se zavřenými okýnky se opravdu v tom autě nedalo) a dítětem na sedadle smrti (dekontaminaci nazvat zdařilou by mohl pouze daleko větší optimista, než jsem já) jsem dojela k domovu. Již jsme zřeli ta zářivá světla v dáli, když dítě pozvracelo i přední sedačku.<br />
<br />
Nu což. Vody teče z kohoutku dostatek. Osprchovala jsem dítě, po chvíli marných pokusů s hadrem též kabelku (věnujte jí prosím modlitbičku, ráda bych ji ještě použila). Přemítala jsem, zda osprchovat, nebo vyhodit Kindle, ale nakonec jsem mu dala šanci a pod tekoucí vodu vrazila jenom obal. "Buuglo," sdělilo dítě. Sdělilo to záchodové míse. To je krásné. Cítím se nesmírně šťastna. Mám báječné děti. Mám báječný život. Mám zelenou kávu. Miluji vás a přeju vám krásné a požehnané dny, ať už s drogami, nebo bez nich!Havana Blueshttp://www.blogger.com/profile/10377499306677346114noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-151282408834154352.post-81460672615921652982016-09-12T14:57:00.000+02:002017-02-02T14:58:53.378+01:00Zastávka<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;">
<a href="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEh6n55mi3r8FrmdX8OCBziqrcK5lh0zWqv6rkc3ZpOGG9e7IyswiS6daDP9dhdvXK4ibPAuFOmhwat0nfKNnF6BTV3kunnNaL9xHd9r_IYg5BaxsM5XCMjUK2tXxGkbPoacyLVGwE3DUN1m/s1600/14500766_10207582932791008_962207602350926367_o.jpg" imageanchor="1" style="margin-left: 1em; margin-right: 1em;"><img border="0" height="400" src="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEh6n55mi3r8FrmdX8OCBziqrcK5lh0zWqv6rkc3ZpOGG9e7IyswiS6daDP9dhdvXK4ibPAuFOmhwat0nfKNnF6BTV3kunnNaL9xHd9r_IYg5BaxsM5XCMjUK2tXxGkbPoacyLVGwE3DUN1m/s400/14500766_10207582932791008_962207602350926367_o.jpg" width="266" /></a></div>
<br />Havana Blueshttp://www.blogger.com/profile/10377499306677346114noreply@blogger.com1tag:blogger.com,1999:blog-151282408834154352.post-37940711450755882392016-06-12T08:14:00.000+02:002017-02-02T14:17:14.176+01:00Úplně nahý dortVždycky jsem obdivovala televizní kuchařky. Ty vyleštěné ženy v jejich vyleštěných kuchyních, které nikdy, ale opravdu nikdy neohodí při mixování polévky sporák, strop a vchodové dveře za dvěma rohy.<br />
<br />
Žel, nebylo mi dáno. Smutný je osud perfekcionisty, kterému se knedlíky zavile rozvářejí, omáčky potměšile srážejí a potahy na dorty trhají. Jako Sysifos však valím neúnavně svůj balvan s myšlenkou, že jednou se to přece zlomit musí.<br />
<br />
<br />
<b>Květen</b><br />
Blíží se narozeniny, je třeba vybrat dort. Ten nejlepší. Lepší než kus falunské uzenky. Hojné chvíle trávím na internetu, pečlivě zvažujíc poměr cena/výkon (rozuměj: aby to bylo nejkrásnější a nejlepší, a zároveň abych to zvládla vyrobit).<br />
<br />
<b>Čtyři dny do startu</b><br />
Do finále se propracovali tři borci. Nakonec o prsa vítězí dort s krémem z mascarpone a šlehačky, protože obsahuje řádnou porci jahod. Malej malej oznamuje, že jahody on nejí, dortem tedy povrhne. Nezabiju ho, dal už moc práce.<br />
<br />
<b>Dva dny do startu</b><br />
Stále nemám nakoupeno. Protože jsem si jako obvykle nabrala moc práce, makám. Prostě makám. Zatím jsem se nerozpadla.<br />
<br />
<b>Sobota, začíná odpočítávání</b><br />
8:30<br />
Domlouvám se s mužem, že dopoledne skočí nakoupit. Odpoledne upeču, kdyby se něco zvrtlo, budu mít dost času.<br />
<br />
10:00<br />
Muž začíná vařit. Pokud chci, aby vzal děti (a já chci, protože makám), musí odpoledne. Muž vaří brambory, já krev.<br />
<br />
15:47<br />
Muž vyráží na nákup. Protože nejsem manažer, je mi jasné, že devět žen za měsíc neporodí, nejsem tedy příliš šťastná.<br />
<br />
15:48<br />
Uklízím střepy, záhadně se ocitnuvší na podlaze, a odcházím pracovat.<br />
<br />
17:35<br />
Muž, světlo mého života, se vrací. Začínám péct korpus.<br />
<br />
19:30<br />
Piškot již prakticky vychladl, čas pustit se do krému. Recept, obdařený obrázkem výtvoru (= někdo alespoň jednou tu zatracenou věc dokázal vyrobit), praví: smíchejte cukr, mascarpone a šlehačku. Poté vše vyšlehejte do tuha.<br />
<br />
19:31<br />
Suroviny jsou smíchány. Šlehám.<br />
<br />
19:35<br />
Nic to nedělá.<br />
<br />
19:40<br />
Nic to nedělá.<br />
<br />
19:45<br />
Muž mi vysvětluje, že "kurva" se před dětmi neříká, a poté nápadně rychle odchází.<br />
<br />
20:00<br />
Po konzultaci internetů konstatuji, že problém může být v teplotě (byť jsem dodržela recept). Je dost dobře možné, že tomu pomůže zchlazení. Dobrá. Když začnu zítra v sedm, pořád ještě mám dost času.<br />
<br />
Neděle<br />
7:00<br />
Vytahuju základ na krém z lednice a šlehám.<br />
<br />
7:05<br />
Základ na krém vytvořil dvě smutné bublinky na povrchu.<br />
<br />
7:08<br />
Teplota základu na krém se šleháním příliš zvýšila. Bublinky zmizely. Nic to nedělá.<br />
<br />
7:30<br />
Manžel vstává. Opatrně nahlíží do kuchyně a navrhuje možnosti, co by se dalo dělat. Mám velkou chuť utopit ho v základu na krém, ale neudělám to. Dal moc práce.<br />
<br />
7:45<br />
Je mi šestatřicet a nejde mi vyšlehat krém. Pláču a vzpomínám na dětství. Dorty se kupovaly v cukrárně.<br />
<br />
7:46<br />
Když byly. Za skalního socialismu nebylo nic. Nebyly dorty, vložky, toaletní papír, šlehačka...<br />
<br />
7:47<br />
... kterou maminka vyráběla z mlíka a másla, čímž získala požadovanou tučnost...<br />
<br />
7:49<br />
Dávám tomu poslední, ale opravdu poslední šanci. Vrhám se na internet. Na internetu je všechno. I recept na šlehačku z másla.<br />
<br />
7:53<br />
V lednici už mi to nezchladne, dělím hmotu na poloviny a strkám to do mrazáku.<br />
<br />
10:00<br />
Šlehám.<br />
<br />
10:03<br />
První polovina krému se zdrcla.<br />
<br />
10:04<br />
Pláču.<br />
<br />
10:05<br />
Volá muž, slunce mého života, který zachránil sebe i naše dvě děti tím, že s nimi někam odešel. Ptá se, zda nemá koupit dort v cukrárně. Oznamuji mu plán pro dnešní odpoledne. Budou jíst dort se zdrclým krémem a budou se u toho tvářit šťastně. Pokud by proti tomuto plánu měl námitky, nechť si laskavě uvědomí, čím se dort krájí.<br />
<br />
10:10<br />
Druhá polovina krému nějakým zázrakem drží. Krému ovšem není dost na to, aby pokryl celý dort. Nějak to zamazávám. Dobře že děti pořád nejsou doma. Bohumile, kurva se neříká.<br />
<br />
<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;">
<a href="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEhJvgjhsvPOv9MuDk_Fu1jOzJfsLv896xoe38r-8Y0arHcrgU6IsC7KTbH1szB2A9LQuaXjVq_3KD0KhqCq4shklhyphenhyphenmT4Bg5SsrPo-6P8zw70xJU2noZXtead3qumZK-qr8pZV-qjjUQB1Y/s1600/527982_article_photo_85uicwf_600x.jpeg" imageanchor="1" style="margin-left: 1em; margin-right: 1em;"><img border="0" height="240" src="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEhJvgjhsvPOv9MuDk_Fu1jOzJfsLv896xoe38r-8Y0arHcrgU6IsC7KTbH1szB2A9LQuaXjVq_3KD0KhqCq4shklhyphenhyphenmT4Bg5SsrPo-6P8zw70xJU2noZXtead3qumZK-qr8pZV-qjjUQB1Y/s320/527982_article_photo_85uicwf_600x.jpeg" width="320" /></a></div>
<br />
<br />
...<br />
<br />
15:20<br />
Naše velká, šťastná rodina sedí u dortu. Všichni jedí a šťastně se usmívají. Také jsem šťastná. Pro jistotu ale nůž nepouštím z ruky. Zájemcům vysvětluji, jak stokrát dobrý dort udělat. Všichni se vesele smějí. Nikdo se neptá, proč nejsou boky dortu pokryté krémem. Je to od nich chytré. Jsme inteligentní šťastná rodina. "Dorty, co maj odkrytej korpus, jsou teď na Pinterestu strašně v módě," říká sestra. "Říká se tomu naked cake," doplňuje a stále se vesele usmívá. Je nejchytřejší. Příští dort se už určitě podaří.Havana Blueshttp://www.blogger.com/profile/10377499306677346114noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-151282408834154352.post-3735410858410737362016-03-03T14:11:00.000+01:002017-02-02T14:12:34.240+01:00Osvětim zblízka. Sakra zblízka.Mnohým to bude jistě připadat morbidní, ale říct to musím. Dlouhá, předlouhá léta jsem čekala na pořádný film o holocaustu. Dlouhá, předlouhá léta byla moje touha nevyslyšena.<br />
<br />
Je to vlastně paradoxní: samozřejmě chápu, že mluvit o Osvětimi a šoa vůbec je věc nesmírně těžká a pořád do značné míry tabuizovaná. Literatura se ale už dávno zbavila představy*, že stačí namixovat pár smutných očí, smích dětí a kouřící komíny a o úspěch je postaráno. Pokládá otázky (připomeňme na tomhle místě Georga Taboriho a dilema "<a href="https://cs.wikipedia.org/wiki/Kanibalov%C3%A9_%28divadeln%C3%AD_hra%29" target="_blank">sežrat, či nesežrat mrtvého spoluvězně</a>"). Překračuje hranice dosud možného (jak jinak nazvat mechanizované vyprávění Laskavých bohyní J. Littella). Mýty vytváří (aneb <a href="https://en.wikipedia.org/wiki/David_Grossman" target="_blank">Grossmanův</a> příběh o tom, jak vězně nezabil plyn ani kulka) a mýty boří (dneska už nám to tak asi nepřipadá, ale to, že hrdinové povídek Arnošta Lustiga zcela samozřejmě kradli, že nešlo o konflikt absolutního dobra a absolutního zla, byla ve své době docela pecka).<br />
<br />
Ale především, především se zajímá o to, co dělá literaturu literaturou: o vlastní tvar. O to, že není podstatné jenom to, CO vyprávíme, ale taky JAK to vyprávíme.<br />
<br />
Nehodlám tu ze sebe dělat odborníka na dějiny filmového zpracování šoa. To jistě nejsem. Protože jsem ale viděla nejedno, nemohlo mi uniknout, že filmy až příliš často právě tuhle ambici - posunout se od příběhu dál - postrádají. Přestože dokonce už v roce 48 natočil Radok svou expresionismem ovlivněnou Dalekou cestu a nejde v téhle souvislosti nezmínit Modlitba za Kateřinu Horovitzovou Antonína Moskalyka (s dechberoucí téměř hororovou scénou s "pánem nad sušárnou vlasů"), dost silný proud filmařiny pořád těží z toho, co se nepěkně, ale dosti pregnantně nazývá HLP neboli hluboký lidský příběh.<br />
<br />
Takový film obsahuje několik základních momentů, které přicházejí s nemilosrdnou pravidelností:<br />
<br />
1) Štastné dětství (respektive šťastná minulost). Hrdinové vzpomínají, jak krásně se měli a jak se všichni měli vlastně rádi. Idylické obrázky mají tvořit kontrast k hrůzné budoucnosti.<br />
<br />
2) Soumrak. Přituhuje. První rozbité výlohy, první odplivnutí stranou. Z lidí, od nichž bychom to vůbec, ale vůbec nečekali, se stávají malí nácíčkové, kteří se zarputilou tváří říkají "to máte za to, Židáci".<br />
<br />
3) Utrpení v ghettu/koncentračním táboře (nebo alespoň jeho náznak - vítány jsou dlouhé záběry na záda odcházejících lidí s tklivou hudbou, zcela povinný je záběr na prázdné koleje).<br />
<br />
Po divákovi se pak žádá, aby "vzpomněli na ty, kteří se nedožili". A divák vzpomene - bodejť by nevzpomněl. Bylo to přece TAK STRAŠNÉ. (Pochopte, já v zásadě nemám nic proti hezké minulosti. Nic z toho není absolutně blbé "an sich". Není ale možné tvořit film JENOM z toho. Není možné se spolehnout na divákovu připravenost dojmout se nad krutým osudem a vést ho k dojetí jako ovečku na jatka.)<br />
<br />
Aby to bylo lépe zřetelné, ukažme si na ně prstem: filmy jako <a href="http://www.csfd.cz/film/220055-posledni-vlak/prehled/" target="_blank">Poslední vlak</a> nebo <a href="http://www.csfd.cz/film/336918-posledni-cyklista/prehled/" target="_blank">Poslední cyklista</a> (pars pro toto) tuhle vyprávěcí strategii dodržují do puntíku. Televizní Poslední cyklista si aspoň na nic nehrál, ale u Posledního vlaku se jedná o zoufale zmrhanou příležitost. (Kurňa, máte stovku lidí v jednom vagónu, co víc chcete, abyste vytvořili psychologické drama jako víno? Ale filmaři si řekli ne a oblažili diváka standardní směskou výše uvedených bodů, obohacenou o zvláštně absurdní momenty, jako když bývalý údajně slavný zpěvák klenot klezmeru <a href="https://www.youtube.com/watch?v=yzBe2FaLNbA" target="_blank">Die grine Kuzine</a> pěje způsobem připomínajícím produkci Dalibora Vrány ve Vrchní, prchni. A to ještě laskavě pomíjím, že překlad "zelená sestřenice" pro nepoučeného kolegu diváka musí evokovat cosi mezi žaludeční chorobou a surrealismem - ačkoliv se jednalo zcela jednoduše o zelenáče neboli greenhorna. V podstatě jediného opravdu silného momentu se tvůrci patrně zalekli a cudně ho téměř zneviditelnili: jde o nesmírně dojemnou scénu, v níž matka kojence pije vlastní moč, aby nepřišla o mléko.)<br />
<br />
Ještě jste tu? Pro ty, kdo vydrželi, máme nejen sušenkovou medaili za statečnost, ale i tip na film, který právě tohle není: <b><a href="http://www.csfd.cz/film/30994-sauluv-syn/prehled/" target="_blank">Saulův syn</a></b>, debut (pokud nepočítáme jeho <a href="http://www.csfd.cz/film/62408-turelem/komentare/" target="_blank">krátkometrážní film</a> z roku 2007) maďarského režiséra Laszlo Nemese.<br />
<br />
Hlavní hrdina, Saul (nebo Šaul) Ausländer, je členem Sonderkommanda. To byli ti, kteří se starali o to, aby lidi došli do plynové komory bez potíží a bez potíží byli zkremováni (a obvykle dlouho nepřežili, protože nacisté jednou za čas komanda kompletně obměňovali). Jednoho dne se z plynové komory dostane živé dítě. To je sice okamžitě zabito, ale Saul (aniž víme proč, o jeho syna se jednat může, ale spíš nejedná) rozhodne, že ho náležitě pohřbí. Rabín z komanda mu odmítá pomoct: kaddiš, modlitba za mrtvé, úplně stačí. Saul se s tím nehodlá smířit a udělá všechno možné proto, aby sehnal jiného rabína a chlapce pohřbil.<br />
<br />
Čeho si člověk musí všimnout hned na začátku a nejinak, je práce s kamerou: sledujeme prakticky pořád jenom Saula, děje, které se odehrávají kolem, jsou často rozostřené (a je určitě na místě ptát se, co to má vlastně znamenat: je to - alespoň částečně - produkt tabu, které se aspoň takhle demonstrovalo v syrovém zobrazení koncentračního tábora? je to známka otupělosti v prostředí, v němž se jinak přežít nedá?). Stejně pozoruhodný je i zvuk. Film se doslova topí v přemíře hluků a ruchů. Absolutní pohybový chaos doplňuje chaos mraveniště. Továrny, v níž nás ohlušuje skřípání, bouchání, klapání, hukot a řev a křik...<br />
<br />
Last, but not least, tohle ještě doplňuje skvělý nápad přeložit asi tak třetinu toho, co ve filmu skutečně zazní. Divák jen hádá: nepřekládá se to, protože to není pro do sebe uzavřeného hlavního hrdinu důležité? Protože Saul, Maďar s mluvícím jménem Ausländer (tedy Cizinec), pořádně polštině a jidiš nerozumí?<br />
<br />
No a když po necelých dvou hodinách vypadnete z kina (nestahovat, pěkně prosím, za tohle si tvůrci do kasičky zaslouží měrou vrchovatou), říkáte si: tenhle film je o lidskosti. Ať už vnímáme touhu vzdát mrtvému úctu právě jako vzepětí lidství, nebo chorobnou umanutost (ale to je TAKY lidské). Jaký to má ale smysl, když budou mrtví všichni? A protože se to Saulovi nepodaří: mělo smysl riskovat? A protože kvůli tomu mrtvému umře několik dalších lidí - z toho nejméně jeden přímo kvůli tomu, co Saul udělá**: jak moc má smysl riskovat? A smíme nutit kvůli vlastním cílům riskovat ostatní?<br />
<br />
Odpovědi neznám. Odpovězte si sami. Zkrátka a dobře, jděte.<br />
<br />
<i>* Jistěže se dají najít i taková díla, ale jako by jich bylo jaksi tak nějak víc.</i><br />
<i><br /></i>
<i>** Vlastní smrt toho člověka - abych toho neprozradila až moc - zobrazena není, ale je nanejvýš pravděpodobná.</i><br />
<i><br /></i>
<i>DISCLAIMER: V žádném případě nehodlám zlehčovat číkoliv utrpení. Naopak zcela záměrně zlehčuju kýč, který z toho utrpení těží.</i><br />
<br />Havana Blueshttp://www.blogger.com/profile/10377499306677346114noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-151282408834154352.post-43625748881341491622016-01-17T17:15:00.000+01:002016-01-17T17:15:12.397+01:00Milý pane doktore...Ráno z toho nejspíš bude "čtyřková zpráva v četce". Možná i ohodnocení číslem tři se tomu dostane, koneckonců, máme tady tu Seifertovu cenu...<br />
<br />
Jistěže bych mohla napsat úderný perex, který by přiměl k otevření textu alespoň o dva čtenáře navíc. Můžu napsat cokoliv. Můžu napsat zprávu, že nepoznáte, že to není Ctrl+C Ctrl+V aus ČTK. Smutný článek o mezilidských vztazích, po kterém hrábne každá Dear Sally. Promo hodinek, že i vy si je budete chtít koupit.<br />
<br />
Ale mně se dneska nechce. Je noc, něco před tři čtvrtě na tři, a je zastavený čas, jako na jedněch hodinách, kolem kterých se kdysi dávno v mrazivých nocích točil svět.<br />
<br />
Je noc, v níž jsem nemohla spát, protože světlo, ten zářící sloup světla prostupující skrze dveře, probudilo mého syna. V té bezesné noci mě kopal a šeptal mi, že strašně nutně potřebuje napít... a pudink... a přitulit se... a k bráškovi... a nejradši by si už vlastně hrál... až jsem ve dvě vstala a šla spát do obývacího pokoje, promiň, malej, ráno brzo vstávám, spinkej...<br />
<br />
Ale stejně jsem neusnula, i když čas se ještě nezastavil, tak jsem si otevřela poštu, co taky v tuhle hodinu. A tam to bylo. Umřel Vladimír Binar.<br />
<br />
Po jeho smrti se zcela nepochybně nevzedme šílenství tisícinásobného sdílení truchlopostů na Facebooku. Vladimír Binar nebyl žádná popová hvězda.<br />
<br />
Vladimír Binar byl jenom ten, co aby mohl studovat, šel makat jako dělník. Ten, co ho stejně - už jako učitele - vylili z fakulty. Ten, co pak odjel hrát šachy do Paříže a ještě pak vychovávat děti na Tahiti. Ten, co psal texty, v nichž světlo jiskřilo, vzlínalo a vzpínalo se. Ten, co stovkám studentů dost trpělivě vysvětloval, jak že se to má s tím rytmem v poezii. Ten, co nás před lety zval na víno s tím, že jednou to určitě oplatíme svým studentům. Že to posílá dál. Ten, co miloval Jakuba Demla a Vladimíra Holana... a ten, co jim rozuměl jako málokdo. Ten, u kterého jsem měla zvlášť v posledních letech - byť naše setkání byla velmi letmá - že jeho láska k Demlovi pramení z podstatně podobné povahy: u obou jako by byl stejný vztek na ten zatracenej svět, a zároveň neskutečná... láska už jsem říkala. Něha, taky. (Jo, a tu Seifertovu cenu dostal, na tu nesmíme zapomenout, na světských pět minut slávy.)<br />
<br />
Shodou okolností jsem se s ním na podzim po letech viděla. Chtěl tenkrát, abych na to setkání přinesla lahev vína, že mi ji zaplatí. Přinesla jsem, ale zaplatit jsem si ji nenechala - nemám studenty, kterým bych mohla poslat jeho pozdrav dál... tak jsem to aspoň vrátila. Netušila jsem v tu chvíli, že byla poslední společně vypitá. Nevěděla jsem, že už si neposlechnu o tom, jak to bylo s Rosou Junovou a jak paní Holanová stavěla lahve od alkoholu k nohám stolu, protože to tak dělal ten její Vladimír - aby neviděla... a ona to samozřejmě věděla, celá ta léta, a tak na to byla zvyklá, že i když sama nepila, lahev u stolu byla pořád... Nevím, co je na tom pravdy.<br />
<br />
Vím jenom, že už nikdy do mailu nenapíšu "Milý pane doktore"... A že dneska nejdu spát, protože čas se zastavil někdy ve tři čtvrtě na tři.<br />
<br />
Milý pane doktore, díky. Za tu jednu větu, o které celou dobu mluvím - a za všechny ostatní. Dneska bude den... Vy víte jaký. Tenhle:<br />
<br />
x Xx Xx Xx Xx Xx Xx<br />
<br />
(15. 1. 2016, 4:20)Havana Blueshttp://www.blogger.com/profile/10377499306677346114noreply@blogger.com3tag:blogger.com,1999:blog-151282408834154352.post-28685816384169420712015-11-17T13:34:00.001+01:002015-11-17T13:34:12.801+01:00Zápisky šílencovyOd chvíle, kdy jsem poprvé překonala pomyslný Everest "máma má maso, Ema mele", či jak přesně zněl onen text známého knižního hitu, jsem většinu svého času věnovala četbě. Četla jsem ve dne, četla jsem v noci, četla jsem knihy, návody, a když nebylo co, nepohrdla jsem ani jízdním řádem.<br />
<br />
V místní pobočce lidové knihovny dobře znali své pappenheimské, a proto mne v rozporu s pravidly vpustili do oddělení pro větší děti a mládež. Zaržála jsem a přečetla ho. (Dobrá, tento výrok je poněkud nadsazený. Veškeré dostupné tituly jsem zkonzumovala pouze v některých oblastech, které se dostaly do mého hledáčku. Nelitovala jsem vynaloženého času, nehleděla na literární kvality. Vlastně ani na jiné kvality. Tak se například stalo, že jsem přečetla nejen povinný doják Říkali mi Leni, ale také všechno, co se týkalo koncentračních táborů, Norimberského procesu a německého vězeňského systému v oné době vůbec, a to včetně tklivých dopisů Marušky Kudeříkové.)<br />
<br />
Má vášeň způsobila nemalé rozkoly v rodině. Mnozí nevraživě hleděli na dítko, které místo co by radostně pobíhalo po našich krásných lesích a lukách, nebo, kurnikšopa, dělalo něco užitečného, bylo za každého počasí k nalezení na gauči, s nosem zabořeným do jednoho z deseti patnácti titulů tohoto týdne. Naopak matka - zvláště v období puberty - mou zálibu vítala. Zatímco mí spolužáci se zpíjeli, jako by za to byli placeni, a odcházeli do mrazivých nocí s lidmi vyznačujícími se několika otvory v těle navíc (ve většině z nich byla apartně umístěna sichrhajcka), ona věděla, kde svou dceru najde. Dcerka zdobila gauč.<br />
<br />
Za knihy jsem utratila také většinu svého kapesného. Tak se stalo, že jsem do manželství vstupovala se zhruba dvěma tisíci svazků (muž jich měl pouhých osm set, žabař!) a už nikdy se nechci stěhovat. Buď mě někdo přestěhuje i se zachováním mého důmyslného systému řazení, nebo nohama napřed. Jiné cesty není.<br />
<br />
Když se mi narodily děti, bylo zapotřebí leccos přehodnotit. Společnost bůhvíproč považuje za neetické děti zabít, pokud ničí váš - draze zaplacený a s láskou opečovávaný - majetek. Smířila jsem se tedy s potrhanými obálkami i stopami nenechavých zoubků. (Některé naivní tvorové naznačovali, že problém je jednoduše řešitelný. Stačí přece knihy na dočasnou dobu přesunout nahoru, aby na ně malý ničitel nemohl! Kam nahoru, když knihovny zabírají celý obývák a sousedé - nechápu, proč museli být tak nevraživí - odmítli poskytnout ten svůj, mi však již neporadili.) Děti jsou štěstí, opakovala jsem si, když jsem lepila stránky, abych nemusela lepit pytlíky, stínována mřížemi.<br />
<br />
Včera se však jasně ukázalo, že některé věci jsou silnější než my, a je-li něco osud, nemá smysl vzdorovat. To bylo tak: sedíme s Nejslawnějším u kamaráda, který slaví narozeniny. Jak se ukázalo, slavíme také výročí našeho vztahu, který začal právě 17. listopadu. (O své paměti, díky níž já mám k výročí překrásné náušnice a Nejslawnější má mne, napíšu někdy příště. Pokud na to nezapomenu.) Pili jsme, hodovali, dobrou vůli spolu měli, když vtom se Nejslawnější otázal, zda vlastníme knihu Jiřího Weila Moskva-hranice. "Myslím, že jo," povídám já. "Já ti to půjčím."<br />
<br />
A bylo vymalováno. Deset let spolu sdílíme stůl a lože. Jen o něco kratší dobu sdílíme nádherné děti a neméně půvabnou hypotéku. Ale, milej, aby mezi náma bylo jasno: VOCAĎ POCAĎ.Havana Blueshttp://www.blogger.com/profile/10377499306677346114noreply@blogger.com2tag:blogger.com,1999:blog-151282408834154352.post-25702353600830294512015-11-11T20:40:00.003+01:002015-11-11T20:40:59.739+01:00Chcete být inovační rebel? Já snad... raději ani ne.Dávno, dávno již tomu, co jsem se doopravdy zabývala vědeckými poznatky z oblasti jazyka českého. Z oné doby mi však zůstala vášeň pro různé jazykové podivnosti, jichž svět pln, a pilně jimi osvěžuji svého zemdleného ducha.<br />
<br />
Proto jsem zaržála, když jsem spatřila následující inzerát:<br />
<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;">
<a href="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEg__6aIw9KqvFFsKXa1u8QyGNndBufZpThWsdGqPtkFGrNmYhHHThBW34AK2VH7ZO4RI1hFHAs4IkAxxGSlT37e9ubF0uw1vcFXr-VrTevoO2jret1M8pXht54f7HD7Y2GlvUMnWia_krCL/s1600/ceska-sporitelna.jpg" imageanchor="1" style="margin-left: 1em; margin-right: 1em;"><img border="0" height="640" src="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEg__6aIw9KqvFFsKXa1u8QyGNndBufZpThWsdGqPtkFGrNmYhHHThBW34AK2VH7ZO4RI1hFHAs4IkAxxGSlT37e9ubF0uw1vcFXr-VrTevoO2jret1M8pXht54f7HD7Y2GlvUMnWia_krCL/s640/ceska-sporitelna.jpg" width="476" /></a></div>
<br />
Netuším, který PR mág to nebohému HR (OMG, WTF, LOL!) poradil, ale mám takové tušení, že moc rád ho nemá.<br />
<br />
To máte tak: tenhle inzerát, v němž hledají člověka ochotného pilně se učiti hustým věcem a vládnoucího uměním vymámit z jalové krávy tele (to vše v duchu zastřeleného černého kazatele), v němž se na budoucího zaměstnance kamarádsky tykáním pomrkává, by možná - možná - snesla firma, která se právě z garáže, oproštěné o vůz šéfovy maminky, přenesla do hipsterského ráje Krymské ulice, kam onen šéf dojíždí na svém pečlivě zrenovovaném kole značky Ukrajina, neboť krom plnovousu pěstuje i stehenní sval, a ne jeden.<br />
<br />
Nyní šéf hledá k sobě parťáka a inzerátem mu zřetelně dává najevo, že krom nadšení bude ceněn i hipsta přístup, a to ve výši 20.000,- Kč hrubého měsíčně (mimo Prahu, matku to měst, 16).<br />
<br />
Onen inzerát však nevložil dlouhým vousem obdařený jedinec, avšak docela pěkná paní, pracující t. č. v zavedené bankovní instituci. Já pochopitelně chápu snahu o získání "segmentu trhu", který své úspory bude ukládat ještě příštích padesát let. Cítím se snahou se segmentu jazykově přiblížit, nemáte to jednoduchý, hoši.<br />
<br />
Ale, přátelé, takto: zaměstnanec není klient. Zaměstnanec ví, že jde pracovat do korporátu, a očekává podmínky tomu přiměřené. Kdyby chtěl jít pracovat pro dlouhý vous, inzerát České spořitelny by obkroužil myší obloukem co největším. Chceme-li profíka, netykáme mu a neříkáme mu "hustý" (není mu šestnáct). A když už se této pošetilosti dopustíme, za žádných okolností ho nepřirovnáváme k panu Kingovi. I metaforika musí být konzistentní, jinak to zvonku vyzerá, že jsme hustýho týpka, co je mu šestnáct a živí se mámením telat z jalovic, najali jako textaře.Havana Blueshttp://www.blogger.com/profile/10377499306677346114noreply@blogger.com1tag:blogger.com,1999:blog-151282408834154352.post-22568223238696687922015-07-30T05:46:00.000+02:002015-07-30T05:46:00.840+02:00A teď, maminko, utíkej!<div style="margin-bottom: 0cm;">
Dávno, dávno již tomu, co jsem byla
mladá a tak nerozumná, že jsem zatoužila jezdit na koni. Rodiče,
ač se jinak chovali velmi uvážlivě a nepodlehli mým nárokům na
životní standard malého milionáře, kdesi vyhrabali informaci, že
kůň by v dalekém okolí byl (i když nebylo zcela jasné, kde se
kůň nachází a v jakém je stavu), a rozhodli se mne k němu
dopravit.</div>
<div style="margin-bottom: 0cm;">
<br /></div>
<div style="margin-bottom: 0cm;">
Otec o víkendu nastartoval mírně
orezlou služební ladu a vyjeli jsme. Po několika desítkách
kilometrů opuštěnou, více či méně vyprahlou kubánskou
krajinou konstatoval, že kůň se na určeném místě nenachází,
a protože se na určeném místě nenachází vůbec nic, oř patrně
zdechnul a dřevo z ohrady domorodci spotřebovali při vaření.
(Nebylo také zcela jasné, co vařili, protože místní
přídělový systém ve výsledku spíše než nákup připomínal
loterii, v níž pravidelně bylo možné vyhrát pouze pomeranče. Myšlenka, že by se dřevem topilo, je však příliš absurdní.)</div>
<div style="margin-bottom: 0cm;">
<br /></div>
<div style="margin-bottom: 0cm;">
Nepamatuji se zcela přesně, jak
nakonec došlo k tomu, že jsme se ke koni dostali. Jako zkušená
žena si troufám tvrdit, že malý milionář na zadním sedadle
prudil tak dlouho, až to rodiče vzdali, a buď ničili tlumiče na
místních prašných stezkách tak dlouho, až nakonec nalezli
ohradu jinou, nebo to o jiném víkendu vyzkoušeli znova. Každopádně
teď tu stojí lada, ohrada, zhýralí cizinci, jeden gaučo a kůň.
Lada stojí nejpevněji, protože cizinci jsou vytřeseni z dlouhé
cesty, gaučo je posilněn blíže neurčeným destilátem, nejlepší
léta ohrady lze datovat do předminulého století a do téže doby
lze datovat i koně. Byl to koník unavený a smutný. Gaučo však
usoudil, že vydržel-li sto let, jistě vydrží ještě chvíli, a
s vidinou úplaty v podobě rumu a následného hezkého večera s
tímto (přídělový systém způsobil, že vedle oficiální měny
fungovaly v oběhu ještě dvě jiné, čile kombinované s
barterovým obchodem) cizincům přislíbil, že koně mohou použít.
Protože však také usoudil, že když malý cizinec nepřežije
jízdu, projeví se to na množství obdrženého rumu, vrazil mému
otci do ruky provaz od ohlávky a zavelel, že seňor musí koně
vodit.</div>
<div style="margin-bottom: 0cm;">
<br /></div>
<div style="margin-bottom: 0cm;">
Seňor proto vodí koně po ohradě a
já se vezu. Je čtyřicet stupňů ve stínu, stoletý kůň
klopýtá, otec klopýtá před ním, jelikož krom vedra má starost
i o to, aby se vyhnul balvanům, a zároveň nebyl zavalen zvířetem,
kdyby ne zcela neočekávaně chcíplo. A v tu chvíli se ozvalo
neúprosné: „A teď, tatínku, utíkej.“ Autora této věty z
vrozené skromnosti neuvádím.
Otec zamumlal cosi, co znělo zlověstně a co jsem posléze
identifikovala jako „pámbu ti to oplatí na dětech“.</div>
<div style="margin-bottom: 0cm;">
<br /></div>
<div style="margin-bottom: 0cm;">
***</div>
<div style="margin-bottom: 0cm;">
Zrovinka na tohle jsem si vzpomněla před
pár dny, když jsme odvezli Velkýho malýho a Malýho malýho do
Chorvatska, aby se tam potěšili mořem. Poté, co jsme je po desáté
večer založili do postelí (další řev, ozývající se z jejich
pokoje, jsme zdařile ignorovali a instruovali jsme je, že se do
společných prostor smějí vrátit pouze v případě, že poteče krev proudem), byli vzbuzeni kolem třetí hodiny ranní MM,
an měl nelad nebo se mu něco ošklivého zdálo, a proto dorazil s
brekem, a znovu vzbuzeni v 6:19 opět MM, který se již vyspal do
růžova a vyžadoval puink a kobihu, jsme se nadopovali kofeinem,
cukrem, sbalili děti, několik tun hraček a vyrazili jsme k vodě.</div>
<div style="margin-bottom: 0cm;">
<br /></div>
<div style="margin-bottom: 0cm;">
Tam, místo abychom sebou plácli na
písek a užívali zasloužené dovolené, jsme plnili rozkazy malých
dozorců našeho soukromého vězení, které zahrnovaly většinou
činnosti jako přesunutí dvou metráků písku o kus dál a jeho
vytvarování do podoby Alcatrazu, vyhazování břemen do vzduchu
(obyčejné malé děti lze ošálit hrou „spadla lžička do
kafíčka“, ne tak ty naše: dítě musí být vyzvednuto nad
hlavu, a následně buď odhozeno v dál, nebo, v případě MM,
postaveno prudce do vody tak, aby mělo dojem padání, avšak
nenamočilo si očička) či plavání do vzdálených končin (dítě
je umístěno v kruhu tlačeném rodičem a určuje počet
zakotvených motorových člunů, které si chce prohlédnout
zblízka).</div>
<div style="margin-bottom: 0cm;">
<br /></div>
<div style="margin-bottom: 0cm;">
Jednou z oblíbených her byla také
hra „na krokodýla“. Kratochvíle spočívá v tom, že jeden z rodičů se
ponoří do vody a označí se za dravce. K druhému rodiči se
přiřítí dvě děti, pověsí se na něj a žádají, aby je před
krokodýlem zachránil. Tento rodič, zpola udušený, protože
Velkej malej se zavěsil zezadu na krk a tlačí na hrtan, má za
úkol uniknout z dosahu rodiče prvého. Plovala jsem jako o život.
Skákala jsem jako delfín. Když už nebylo zbytí, po pás ve vodě
jsem vstala a s oběma dětmi prchala před svým zákonitým
manželem, který se rozhodl, že dětí už máme dost a místo
pěkné večerní chvilky mne raději uštve. Každý, kdo někdy
běhal ve vodě, ví, že voda klade odpor. VELKÝ odpor. Čím hloub jeden jen, tím je odpor větší. Nestydím se to říci - padla jsem.</div>
<div style="margin-bottom: 0cm;">
<br /></div>
<div style="margin-bottom: 0cm;">
A v ten okamžik mě Malej malej
přetáhl přes hlavu a zcela zřetelně a nekompromisně formuloval svůj
požadavek: „A teď, maminko, utíkej.“</div>
<div style="margin-bottom: 0cm;">
<br /></div>
<br />
<div style="margin-bottom: 0cm;">
Pámbu vám to oplatí.</div>
Havana Blueshttp://www.blogger.com/profile/10377499306677346114noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-151282408834154352.post-57304273750863510832015-07-29T19:34:00.000+02:002015-07-29T19:35:58.097+02:00Jiný časSnad ten rytmus řeči, snad více-mluvnost (ne mnohomluvnost), pomalá a usebraná, kontrastující se sděleními esemesek...<br />
(Jan Vladislav, Otevřený deník)<br />
<br />
<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;">
<a href="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEjmX1SlT55Eq_ZSspskQQIb77HHIVqKsP41kkJQV716VLb0dN9YTgR9RGxYQanPp-03BZtuFAIEdxlF2_jGH2hRdPMKFqXlE6N0CMMZXTZwS0JnRiMZKGZx-bR0hyKhvq045QckKpWitkwg/s1600/Awesome_1392456230487.jpg" imageanchor="1" style="margin-left: 1em; margin-right: 1em;"> <img border="0" src="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEjmX1SlT55Eq_ZSspskQQIb77HHIVqKsP41kkJQV716VLb0dN9YTgR9RGxYQanPp-03BZtuFAIEdxlF2_jGH2hRdPMKFqXlE6N0CMMZXTZwS0JnRiMZKGZx-bR0hyKhvq045QckKpWitkwg/s640/Awesome_1392456230487.jpg" /> </a> </div>
Havana Blueshttp://www.blogger.com/profile/10377499306677346114noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-151282408834154352.post-27528771111484239062015-07-27T06:23:00.000+02:002015-07-31T10:49:19.704+02:00Jak jsem se zúčastnila výběrového řízení<div style="margin-bottom: 0cm;">
Rok se s pěti lety sešel, i nastal
čas, abych se opět vrátila do zaměstnání. Již před několika
měsíci jsem pojala oprávněné podezření, že návrat k
původnímu zaměstnavateli bude provázen z jeho strany stejným
nadšením jako z té mojí (totiž žádným, anžto práce na směny
je s dětmi školkou povinnými doslova jackpot), i jala jsem se
obepisovat nejrůznější firmy, které se zdály alespoň přibližně
provozovat činnost subsumovatelnou pod hlavičku „práce s
textem“.</div>
<div style="margin-bottom: 0cm;">
<br /></div>
<div style="margin-bottom: 0cm;">
Nejsem si jistá, jestli je můj
životopis tak svěží dílko, nebo je matka s dětmi takové terno,
každopádně se za několik měsíců ozvala firma celá jedna, a i
ta až poté, co jsem děti zapřela jak Petr Krista. Legrace s oddělením HR mohla začít.</div>
<div style="margin-bottom: 0cm;">
<br /></div>
<div style="margin-bottom: 0cm;">
Legendy o smysluplnosti některých oddělení lidských zdrojů (apropos, lidské zdroje: budu vytěžena a uzavřena jako důl?) nelhaly. Na třetí kolo pohovoru se nás
dostavilo asi osm. V čele stolu zasedací místnosti velikosti
vhodné pro OSN nám jeden ze tří zúčastněných zástupců oné
instituce oznámil, že nyní budeme kreslit obrázek. V tu chvíli
můj zájem o danou pozici prudce poklesl. Nechci kreslit obrázky.
Obrázků jsem, pane HR, za poslední tři roky nakreslila TŘI ŘITĚ.
Chcete autíčko? Pokořila jsem však svou vzpurnou duši a na papír
načmárala knihovnu a počítač. Dojem jsem vylepšila
konstatováním, že se jedná o umělecký kus s názvem Klid na
práci. Pan HR nepohnul ni brvou, koneckonců musel být zvyklý na
ledacos. Od mých spolutrpitelů ho čekala ještě kytara, lesík,
ptáček, procházka s pejskem, čtečka a půllitr.</div>
<div style="margin-bottom: 0cm;">
<br /></div>
<div style="margin-bottom: 0cm;">
Poté jsme byli odsunuti do vedlejší
místnosti, kde jsme se jali pracovat na písemné práci, patrně
abychom dokázali, že domácí práci č. 1, vytvořenou o samotě, za
nás nevypracoval náš labrador. Každý z nešťastných byl pak
odvolán k osobnímu pohovoru, a pokud jsem si doteď říkala, že
prezentace vlastnoručního výtvarného výronu byl pouze neškodný
ústřel, nyní mi bylo pochopit, že jsem tu špatně. Pan HR mi
totiž kladl značně záludné otázky, dávající víc než tušit,
že jeden z nás je mimo čas a prostor toho druhého. Totiž že on
žije v čase a prostoru krále bramborových lidí, abychom byli
přesní. Otázky zněly takto:</div>
<div style="margin-bottom: 0cm;">
<br /></div>
<div style="margin-bottom: 0cm;">
Víte, že jde o práci na dobu
určitou? - Ne, můj labrador mi přečetl pouze část inzerátu a
zrovinka tohle bohužel opomněl zmínit.</div>
<div style="margin-bottom: 0cm;">
<br /></div>
<div style="margin-bottom: 0cm;">
Jaký si představujete plat? - Psala
jsem to do takové té kolonky, kterou jste na to speciálně
vyčlenili. Čte VÁŠ labrador?</div>
<div style="margin-bottom: 0cm;">
<br /></div>
<div style="margin-bottom: 0cm;">
Co si myslíte, že by vašim kolegům
na vás mohlo nejvíc vadit? - Jak JÁ mám vědět, co OSTATNÍM
leze na nervy? Pištu by například, pane HR, mohlo prudit, že si
nosím obědy v krabičce a nesocializuji se v místní chemičce,
jen nešťastným omylem nazvané kantýna, zatímco nedobrovolně
bezdětnou Marušku by mohla uvádět do deprese fotografie drahýchhyder na
mém stole, avšak radostně by si se mnou vyměňovala recepty na
kuskus.</div>
<div style="margin-bottom: 0cm;">
<br /></div>
<div style="margin-bottom: 0cm;">
Jak řešíte pracovní konflikty? -
Připouštím, že i pro mě tato otázka jeví stopy racionality. Bez
jakékoliv specifikace však na ni stejně nejsem schopná odpovědět.
Jakože konflikt s uklízečkou se řeší stejně jako konflikt s
nadřízeným nebo klientem? Mám zde sadu dvaceti hezkých příkladů,
probereme si je jeden po druhém, nebo stačí z klobouku vytáhnout
náhodného králíčka?</div>
<div style="margin-bottom: 0cm;">
<br /></div>
<br />
<div style="margin-bottom: 0cm;">
A tak dál a furt pryč. Vzato kolem a
kolem, výsledkem celé akce, připomínající přijímací řízení
na pozici ředitele NASA (<span style="font-family: Times New Roman, serif;">©</span><span style="font-family: Times New Roman, serif;">
S. B., děkujeme)</span>, bylo, že každý z nezaměstnaných
přišel asi o hodinu svého času, protože jsme museli čekat, až
skončí ti ostatní (přiznávám, že jsem ji vyplnila četbou,
takže se vlastně jednalo o svého druhu dovolenou, ale obvykle si k
tomu dávám ještě kafíčko, dva cukříky, děkuji pěkně), a
pan HR si udělal čárku za uspořádání pěkného assesment
centra, jež nebylo assesment centrem, anžto se na něm nekooperovalo, a mělo tedy za účel pouze uspořit čas pana HR. Vítěz má smlouvu na příští půlrok, gratulujeme a jsme
rádi, že jsem to nebyla já. Asi budu
muset jít dělat za kasu. Přesvědčit někoho, že po zaučení dokážu zvedat
předměty a otvírat a zavírat pokladnu, snad ještě zvládnu...</div>
Havana Blueshttp://www.blogger.com/profile/10377499306677346114noreply@blogger.com5tag:blogger.com,1999:blog-151282408834154352.post-6924169198953220932015-07-26T02:09:00.002+02:002015-07-26T15:35:45.935+02:00Zuřivé batole: návod k použití<div style="margin-bottom: 0cm;">
Výchově dětí se věnuji již téměř
šest let. Jsem tedy prakticky odborník, a z tohoto titulu jsem se
rozhodla, že oblažím veřejnost některými svými poznatky. Važte
si jich, byly zaplaceny potem a krví všech zúčastněných stran.</div>
<div style="margin-bottom: 0cm;">
<br /></div>
<div style="margin-bottom: 0cm;">
Období někdy okolo dvou let
psychologové označují jako tak zvané období vzdoru. Proč tak
činí, není známo, podle mě řve dítě prakticky nepřetržitě
od chvíle, kdy mu přestřihnou pupeční šňůru, do blíže
neurčeného věku (pětiletý Plivník ještě nepřestal, a mohu
jen doufat, že tím slavným okamžikem nebude až odchod z
mamahotelu krátce po třicítce, jak to zatím vypadá).</div>
<div style="margin-bottom: 0cm;">
<br /></div>
<div style="margin-bottom: 0cm;">
Úkolem rodiče (naštěstí) není,
aby přinutil potomka přestat řvát. Jeho úkolem je, aby alespoň
občas dítě vykonalo, co se po něm žádá. Vezměme si takový
nočník: jakkoliv mýty a legendy starců líčí, kterak jsme
všichni za socialismu stachanovsky odložili pleny již po prvním
roce, dnešní batolata postupují podle inovovaného, svobodného a
nespoutaného modelu:</div>
<div style="margin-bottom: 0cm;">
<br /></div>
<div style="margin-bottom: 0cm;">
10 měsíců: dítě si sedá. Rodič
poprvé přistavuje nočník.</div>
<div style="margin-bottom: 0cm;">
<br /></div>
<div style="margin-bottom: 0cm;">
Varianta a) Dítě se s hysterickým
řevem vzpouzí.</div>
<div style="margin-bottom: 0cm;">
Varianta b) Dítě si sedá, aby
nejpozději během pěti vteřin (reálně během pikosekundy)
vstalo. Při každém dalším pokusu se hystericky vzpouzí.</div>
<div style="margin-bottom: 0cm;">
<br /></div>
<div style="margin-bottom: 0cm;">
1 rok: rodič podniká v týdenních a
delších intervalech pokusy posadit dítě na nočník. Dítě
opakuje variantu a).</div>
<div style="margin-bottom: 0cm;">
<br /></div>
<div style="margin-bottom: 0cm;">
1,5 roku: dítě se při posazení na
nočník přestává vzpouzet, a při dostatečné stimulaci
(televizní maraton) na něm někdy i sedí.</div>
<div style="margin-bottom: 0cm;">
<br /></div>
<div style="margin-bottom: 0cm;">
2-3 roky: dítě poprvé do nočníku
vykonává potřebu. Většinou se tak stává, z čiré
zlomyslnosti, týden před narozením sourozence, po kterémžto se
žárlivý potomek vrací ke kálení do plen a variantě a).
Nenarodí-li se sourozenec, lze návrat k variantě a) – zcela
bezvýjimečný – přičíst období vzdoru.</div>
<div style="margin-bottom: 0cm;">
<br /></div>
<div style="margin-bottom: 0cm;">
Nyní, po dlouhosáhlém úvodu, si
věrný čtenář zaslouží poznat ony spásné prostředky, kterými
lze dítě dokopat bez použití násilí ku kýžené činnosti.
Někdy. Ale za zkoušku to stojí.</div>
<div style="margin-bottom: 0cm;">
<br /></div>
<ol>
<li><div style="margin-bottom: 0cm;">
Metoda NÁVNADY</div>
</li>
</ol>
<div style="margin-bottom: 0cm;">
Zvolte věc, kterou má dítě rádo,
můžete (a chcete) mu ji poskytnout okamžitě. Při lákání do
pasti používejte maximálně krátké a maximálně srozumitelné
věty. (Mějte na paměti, že dítko je vytočeno do vrtule, tudíž
jeho mentální kapacita, i tak zatím nevelká, se blíží nule. V
podstatě jste vytáhli kost a máváte jí před čumákem
nejlepšímu příteli člověka, na Prousta dojde později.)</div>
<div style="margin-bottom: 0cm;">
<br /></div>
<div style="margin-bottom: 0cm;">
„Chceš X?“ (Dítě kýve. Pokud
nekýve, avšak řve, buď nerozumí otázce, nebo chce něco jiného.
Testujeme, než se dopracujeme ke kývání.)</div>
<div style="margin-bottom: 0cm;">
„Tak jdi na nočník.“</div>
<div style="margin-bottom: 0cm;">
(Děs v očích dítěte je rychle
následován mnohočetným záporem.)</div>
<div style="margin-bottom: 0cm;">
„Chceš X? Jdi na nočník. NEJDŘÍV
nočník, POTOM X.“</div>
<div style="margin-bottom: 0cm;">
<br /></div>
<div style="margin-bottom: 0cm;">
Slabší kusy podléhají vidině
lahůdky poměrně ochotně, v ostatních případech je nutno
nasadit silnější kalibr.</div>
<div style="margin-bottom: 0cm;">
<br /></div>
<ol start="2">
<li><div style="margin-bottom: 0cm;">
Metoda VÁLEČNÉ LSTI</div>
</li>
</ol>
<div style="margin-bottom: 0cm;">
Děti mají, řečeno s klasikem,
švestkoidní povahu. Tato se projevuje neschopností myšlenku
opustit (Nyní se projevuje hysterickými záchvaty při pohledu na
nočník, později se transformuje do ohavného zvyku opakovat větu
tak dlouho, dokud není zcela zřejmé, že jí byla věnována
patřičná pozornost. Plačící přítelkyně, jíž právě umírá
matka, tedy buď může zavolat o půlnoci, až budou děti spát,
nebo se musí smířit s tím, že její věta bude přerušována,
dokud se nepodíváte na mravence, neinformujete dítě, že se
díváte na mravence a nepopíšete alespoň jeden jeho detail, aby
bylo zcela zřejmé, že jste se skutečně podívali. S dalším
mravencem se situace bude opakovat.) a neschopností myšlenku
udržet, čehož využijeme:</div>
<div style="margin-bottom: 0cm;">
<br /></div>
<div style="margin-bottom: 0cm;">
„Běž na nočník.“</div>
<ul>
<li><div style="margin-bottom: 0cm;">
Ne, chci plínku.</div>
</li>
</ul>
<div style="margin-bottom: 0cm;">
„Běž si vzít plenu.“</div>
<ul>
<li><div style="margin-bottom: 0cm;">
Ne, chci nočník!</div>
</li>
</ul>
<div style="margin-bottom: 0cm;">
<br /></div>
<div style="margin-bottom: 0cm;">
Et voila!</div>
<div style="margin-bottom: 0cm;">
<br /></div>
<ol start="3">
<li><div style="margin-bottom: 0cm;">
Metoda PROTEKTORA</div>
</li>
</ol>
<div style="margin-bottom: 0cm;">
Některé děti nenávidí pomoc, je-li
jim nabízena. (Toto pochopitelně neplatí pro chvíle, kdy by
skutečně měly něco dělat samy. Dítko, které po čichu
vystopuje tabulku čokolády, vyšplhá pro ni do vrchních polic
původně zamčeného špajzu a otevře obal, nad nímž je dospělému
vyhrát pouze za pomoci nůžek na plech, je příliš slabé, aby si přetáhlo
kalhoty přes zadek.)</div>
<div style="margin-bottom: 0cm;">
<br /></div>
<div style="margin-bottom: 0cm;">
„Běž na nočník.“</div>
<ul>
<li><div style="margin-bottom: 0cm;">
Ne.</div>
</li>
</ul>
<div style="margin-bottom: 0cm;">
„Máma pomůže?“</div>
<div style="margin-bottom: 0cm;">
<br /></div>
<div style="margin-bottom: 0cm;">
… Et voila!
</div>
<div style="margin-bottom: 0cm;">
<br /></div>
<div style="margin-bottom: 0cm;">
(Debilní konstrukci „máma pomůže“
používám zcela záměrně. „Chceš pomoct“ v mém podání
příliš zavání výhrůžkou. „Máma pomůže“ je laskavá
nabídka, která se však – naštěstí – setkává asi se
stejným nadšením, s jakým se setkala laskavá nabídka pana
Hitlera, že se ujme opuštěné části rozděleného
Československa.)</div>
<div style="margin-bottom: 0cm;">
<br /></div>
<ol start="4">
<li><div style="margin-bottom: 0cm;">
FALEŠNÉ DILEMA</div>
</li>
</ol>
<div style="margin-bottom: 0cm;">
Velmi lstivý úskok. Dítěti dáváme
na výběr, KAM se chce jít vyčůrat, nikoliv ZDA se chce jít
vyčůrat.</div>
<div style="margin-bottom: 0cm;">
<br /></div>
<div style="margin-bottom: 0cm;">
„Běž čůrat. Před spaním se
čůrá.“</div>
<ul>
<li><div style="margin-bottom: 0cm;">
Nenene!</div>
</li>
</ul>
<div style="margin-bottom: 0cm;">
„Chceš na nočník, nebo na záchod?“</div>
<ul>
<li><div style="margin-bottom: 0cm;">
Nenene!</div>
</li>
</ul>
<div style="margin-bottom: 0cm;">
„Můžeš na nočník. Chceš na
nočník?</div>
<ul>
<li><div style="margin-bottom: 0cm;">
Ne.</div>
</li>
</ul>
<div style="margin-bottom: 0cm;">
„Tak běž na záchod.“</div>
<div style="margin-bottom: 0cm;">
<br /></div>
<div style="margin-bottom: 0cm;">
(A dítě, domnívajíc se, že se
vzpouzí, odchází na nočník.)</div>
<div style="margin-bottom: 0cm;">
<br /></div>
<div style="margin-bottom: 0cm;">
Poučka pro uživatele dítěte: Je
důležité se poslední větou neptat. Kdyby repliky zněly „Chceš
na nočník? – Ne. – Chceš na záchod?“, bude zákonitou
odpovědí opět kategorické ne.*</div>
<div style="margin-bottom: 0cm;">
<br /></div>
<br />
<div style="margin-bottom: 0cm;">
* Původně jsem pro tuto funkční a
léty odtrpěnou metodu neměla žádné vysvětlení. Bylo mi však
řečeno, že nevědomky (zcela intuitivně geniálně) aplikuji
jakýsi ericksonovský paradox, to jest vzbuzuji v klientovi pocit,
že si vybral sám nebo že úspěšně vzdoruje, ačkoliv na výběr
neměl nebo obě nabízené možnosti vedly k žádoucímu cíli. V
první chvíli mne to uvedlo do stavu vytržení a muž mne musel
propíchnout špendlíkem, aby mne dostal od stropu k podlaze. Poté
jsem pochopila, že jsem opět v pozici strýce Františka, an lil
vodu do kyseliny, ačkoliv idiocii takového počínání by byl mohl
pochopit z každé učebnice chemie. Tož tak. A tím dneska končím.</div>
Havana Blueshttp://www.blogger.com/profile/10377499306677346114noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-151282408834154352.post-88242442941936423792015-06-18T22:44:00.000+02:002015-06-18T22:48:19.242+02:00Já a slečna Dana<div style="margin-bottom: 0cm;">
Mám problém. To je tak: já nemám
problém téměř s nikým. Možná proto, že mne cizí lidé zhusta
neinteresují natolik, abych se nad nimi nebo s nimi dokázala
radovat nebo rozčilovat, a nyní mohu podle vydávat bug
lhostejnosti za fičuru všeobjímající tolerance.</div>
<div style="margin-bottom: 0cm;">
<br /></div>
<div style="margin-bottom: 0cm;">
Jenže slečna Dana mi to hatí. Slečna
Dana pracuje na kase. Pokud si slečny Dany všimnu, prchám, občas
se mi však stane, že si nevšimnu včas. Pak prchám rudá jako
přiměřenou dobu vařená langusta.</div>
<div style="margin-bottom: 0cm;">
<br /></div>
<div style="margin-bottom: 0cm;">
Slečna Dana je totiž poměrně velká,
poměrně mohutná a s poměrně hlubokým hlasem. Slečna Dana,
nechoďme kolem horké kaše, je chlap.</div>
<div style="margin-bottom: 0cm;">
<br /></div>
<div style="margin-bottom: 0cm;">
Což o to, tento fakt mi taky v životě
nijak nepřekáží a v zásadě mě to nezajímá. Přeje-li si být
slečna Dana místo velkého muže velkou ženou, pámbu jí to přej,
žít v cizím těle určitě není nic příjemného. Moje potíže
jsou rázu praktického: když jsem se s ní setkala poprvé, ulpěla
jsem zrakem na obličeji, který mluvil zřetelnou řečí. Zřetelná
řeč se proměnila v nesrozumitelné blábolení, když došlo ke
konfrontaci s docela vyvedeným dámským účesem. Spásnou se
ukázala být po krátkém průzkumu jmenovka: zde sedí Dana.</div>
<div style="margin-bottom: 0cm;">
<br /></div>
<div style="margin-bottom: 0cm;">
OK, tedy Dana, říkám si a snažím
se si to dobře zapamatovat, protože jsem nejednou slyšela, kterak
si méně přírodou vybavená děvčata stěžovala, že je ještě
na vysoké škole zlé jazyky oslovovaly chlapečku. Nic, o čem
byste psali domů. Tedy Dana. Kladu zboží na pás. Dana. Dítě č.
1 odchází k Neumětelům, přivolávám je zpět. Dana. Dítě č.
2 se potřetí táže, zda může dostat Čtyřlístek. Nemůže.
Dana. Vytahuju tašky, hledám peněženku. Dana rychlostí blesku
odpípává asi tak devadesát položek, o nichž jsem si z nějakého důvodu myslela, že je nutně potřebujeme,
já, ubohý amatér, se snažím dostát jejímu ďábelskému tempu,
když hážu zboží do košíku. Hlavně nehodit konzervu na
tousťák. Dana. Dítě č. 1 opět odchází k Neumětelům a odmítá
se nechat přivolat, dítě č. 2 mi dlouze vysvětluje přednosti
legových lodí z Hvězdných válek a barvitě líčí, co všechno
si za mé peníze pořídí. Ponechávám dítě č. 1 jeho osudu.
Chce jít? Ať si jde. Třeba se ho ujmou dobří lidé. Dana. Hledám
kartu, platím. Pochopitelně zapomínám, že při nákupu nad
pětistovku je zapotřebí PIN, házím další zboží do košíku.
Konzervu s fazolema kamkoliv, pomačkanost tousťáku je vada
estetická, na estetiku sere pes. Kde je to dítě? Lidé
pokašlávají. Dana též pokašlává. Vymačkávám PIN, hážu do
košíku poslední kus, ještě účet. „Díky, nashledanou.“ Uf.
Stírám pot z čela.</div>
<div style="margin-bottom: 0cm;">
<br /></div>
<div style="margin-bottom: 0cm;">
A vtom, vtom se to stalo. Slečna Dana
sáhla do hlubin kasy a podala dítěti č. 2 nějakou zatracenou
figurku, kterou tou dobou zrovna dýlovali, aby si rodiče dobře
zapamatovali, kam mají chodit nakupovat. A ačkoliv jsme na to
neměli z titulu výše uhrazené částky nárok, přihodila další
tři. „Tu máš,“ povídá dítěti svým hlubokým hlasem. Dítě
odebralo a jalo se spěchat za svým bratrem do neznáma. A já, jak
tam stojím, snažím se jedno dítě sledovat a druhé najít, a
zároveň neponechat cizím lidem napospas nákup ni peněženku,
říkám: „Jé, díky, to jste HODNEJ...“</div>
<div style="margin-bottom: 0cm;">
<br /></div>
<div style="margin-bottom: 0cm;">
„Hodná,“ pravila slečna suše. I
zarděla jsem se co debutantka a s omluvou vyklidila bojiště.
Stanou se horší věci. Mně, možná i slečně Daně.</div>
<div style="margin-bottom: 0cm;">
<br /></div>
<div style="margin-bottom: 0cm;">
Již jsem na onu nemilou příhodu
téměř zapomněla, když – jakkoliv neuvěřitelně to může
znít – jdu tak zase nakoupit. Je přítomno pouze jedno dítě,
nákup čítá několik málo předmětů denní potřeby. Přicházím
k pokladně, a kde se vzala, tu se vzala, nečekána, zkrátka a dobře, sedí
tu slečna Dana. Pamětliva toho, že kdo nezná své historie, musí
si ji zopakovat, dávám dobrý, velmi dobrý, velmi, velmi dobrý
pozor. Zboží odpípáno, naskládáno. Dětský hovor jede na
pozadí, protože v hlavě mi bliká velký červený nápis: DANA!</div>
<div style="margin-bottom: 0cm;">
<br /></div>
<div style="margin-bottom: 0cm;">
Neštěstí však nechodí po horách,
ale po lidech. Hoch, mocný slova, se tiše (tedy: já si v tu chvíli
myslím, že tiše) ptá: Mami, a to je pán, nebo paní? A já mu
stejně tiše (tedy: já si v tu chvíli myslím, že tiše)
odpovídám: Teď mlč, já ti to pak vysvětlím. A nyní je čas,
aby se svou troškou do mlýna přišla i slečna Dana: „Paní,“
povídá poněkud znechuceně. Já již raději do společenské
konverzace nepřispívám a balím potichu.</div>
<div style="margin-bottom: 0cm;">
<br /></div>
<div style="margin-bottom: 0cm;">
V podstatě jsem nehodlala dítku
vysvětlovat ničehož krom toho, že se na některé věci nemá
ptát v přítomnosti dotyčného. Co si budem namlouvat, dotaz na
pohlavní identitu nepřidá nikomu, stejně jako „maminko, a proč
je ta paní tak tlustá“, „proč tenhle pán nemá nohy“ a jiné
otázky nepokryté aspoň tou teninkou slupkou zdvořilosti, kterou
si v civilizaci občas prokazujeme.</div>
<div style="margin-bottom: 0cm;">
<br /></div>
<div style="margin-bottom: 0cm;">
Ale říkejte to slečně Daně.</div>
<br />
<div style="margin-bottom: 0cm;">
<br /></div>
Havana Blueshttp://www.blogger.com/profile/10377499306677346114noreply@blogger.com4tag:blogger.com,1999:blog-151282408834154352.post-75882501132349150112015-04-19T16:35:00.001+02:002015-07-29T19:32:54.065+02:00Umění Diplomacie<div class="MsoNormal">
Dávno, dávno již tomu, co jsme hleděli do mé milé, mírné
tváře. Má tvář není mírná více, avšak jeví stopy uštvanosti a též stopy výrazu
naštvaného vlčáka, s nímž kroužím okolo odnoží za zvuků hudby "Běž si
vyčistit zuby. Běž si vyčistit zuby. Běž si vyčistit zuby TEĎ. Už si čistíš
zuby? Čistíš si ty zuby? HÝBEJ KARTÁČKEM!". To zabere času, jéje.<o:p></o:p></div>
<div class="MsoNormal">
<br /></div>
<div class="MsoNormal">
Někdy ale jsou, pámbu zaplať, odnože předávány na víkend
chtivým příbuzným. Proč to ti dobří lidé dělají, mi není známo. Radši po tom
nepátrám, eště by si mohli uvědomit, že vlastně ty malé hlučné tvory doma k
ničemu nepotřebujou. Tento pátek si to však ještě neuvědomili, tvorové byli
převezeni a my jsme mohli asi tak po sto letech na hýbací obrázky. No a já teď
mám dojem, že se tím nutno pochlubit na internetech. Protože asi nikdo nikdy v
kině nebyl nebo tak.<o:p></o:p></div>
<div class="MsoNormal">
<br /></div>
<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;">
<a href="http://h-france.net/fffh/wp-content/uploads/2014/12/Diplomatie5.jpg" imageanchor="1" style="margin-left: 1em; margin-right: 1em;"><img border="0" src="http://h-france.net/fffh/wp-content/uploads/2014/12/Diplomatie5.jpg" height="266" width="400" /></a></div>
<div class="MsoNormal">
<br /></div>
<div class="MsoNormal">
<br /></div>
<div class="MsoNormal">
<b>Diplomacie</b>! Vezmete dva docela dobře odleželé pány,
postavíte je do hotelového pokoje a necháte je nějakou dobu rozmlouvat o tom,
zda je opravdu nutné vyhodit do vzduchu Paříž. Shodou okolností se totiž
dramatik Cyril Gély rozhodl, že je zrovna srpen 1944, což je pro vyhození
Paříže do vzduchu ideální termín. (On se teda původně rozhodl Hitler, protože
Paříž se mu jevila být poněkud příliš pěkná, zvlášť poté, co mu nějací zlí lidé
zkazili Berlín. Sousedova koza, znáte to.)<o:p></o:p></div>
<div class="MsoNormal">
<br /></div>
<div class="MsoNormal">
Mno. Takže tu teď stojí švédský diplomat a německý generál a
hovoří se o tom vyhazování. Švédskému diplomatovi to přijde líto, německému
generálovi to možná taky přijde líto, ale jednak Ordnung muss sein, jednak
existuje takový zajímavý zákon, který praví, že kdyby se vám třeba nechtělo
vyhlazovat nebo plnit jiná zcela racionální přání pana Vůdce, nestihnete se s
rodinou ani rozloučit, jak rychle budou v Pánu. Košile bližší kabátu, takže
když Švéd tklivě hovoří o osudu ubohých Minipařížánků a apeluje na generála
slovy "jaké dítě by chtělo mít takového otce", je upozorněn, že pokud
nebudou vaporizováni Minipařížané, bude vaporizován mimo jiné čtyřměsíční
minigenerál, což také není zrovna na cenu otec roku.<o:p></o:p></div>
<div class="MsoNormal">
<br /></div>
<div class="MsoNormal">
Apropos, minigenerál. Generálu von Choltitzovi bylo v horkém
létě 44 něco okolo padesáti, ovšem ten pán, co ho hraje, má na krku o nějaký
ten křížek víc. Astmatický záchvat předstírá s nasazením, které bych neváhala
nazvat nelíčeným, ale čtyřměsíčního potomka mu člověk tak nějak skoro ani
nevěří. Dál, pokud jeden přijme klasický problém mnohých děl ("Spojenci
jsou tady nejpozději za deset minut! Musíte vydat rozkaz!" - dvacet minut
se hovoří o vině a trestu, aniž by někdo jevil stopy nervozity - rozkaz je
vydán, posel pádí přes půl města; nepřítel zásadně omezuje svou činnost na
zavilé dunění v bezpečné vzdálenosti, dokud si to hlavní postavy nedopoví),
eventuálně poměrně značnou divadelnost kusu (což třeba <a href="http://www.fffilm.name/2015/04/recenze-diplomacie-diplomatie-60.html" target="_blank">FF</a> vadilo, mně ne), jest
to dílko svěží, s milým, téměř až k filozofickým otázkám ohledně viny
nabádajícím závěrem.<o:p></o:p></div>
<div class="MsoNormal">
<br /></div>
<div class="MsoNormal">
P. S.: Nejlepší postavou se nakonec ukázal být francouzský
inženýr, který je přiveden do hotelového pokoje, aby názorně předvedl, co a jak se
bude vyhazovat, a následně odbíhá ukazovat cestu. Postava až postavička z rodu
vedlejších, v pravou chvíli se však do věci vloží, a přátelé, takhle zahraný
výraz "tak, a teď jsem v prdeli" (dámy prominou silného slova,
protože přesně tam je) jsem ještě neviděla. Patrně ani ne vteřinová scéna ho
bez debat postavila na úroveň těch, kteří si divákovu přízeň museli v potu
tváře dobývat hodinu a půl.<o:p></o:p></div>
<div class="MsoNormal">
<br /></div>
<br />
<div class="MsoNormal">
P. P. S.: Pochopitelně, že to s tím von Choltitzem <a href="http://h-france.net/fffh/the-buzz/kaboom-diplomatie-2014-and-the-destruction-of-paris/" target="_blank">nebylo zouplna tak</a>, jak se tvrdí. Ale protestovat proti tomu, že Nikola Šuhaj věrně
nezobrazuje život četníků na Podkarpatské Rusi, je taky pitomost.<o:p></o:p></div>
Havana Blueshttp://www.blogger.com/profile/10377499306677346114noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-151282408834154352.post-53266376690725954762014-10-20T09:04:00.003+02:002015-07-29T19:33:41.416+02:00Reklamní okénko: Hergot, Herr... Herberk!Už je to tak. Až z daleké Moravy zavítají k nám.<br />
<br />
<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;">
<a href="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEj26bcKr-sgSNBTPw7CzizKeDnNDQ14mLUSKGGs1hq_NdbmCD3aVqDMvF5cmnFNNb9-h2aHbc0j2i4hvWW0as5V1wkZvj8yq0V7W8n7r6q6sB6PqWMZTgGfXE6DCpj80_GABwmo7AqwO-kE/s1600/Pozvanka_Herberk-na-lodi.jpg" imageanchor="1" style="margin-left: 1em; margin-right: 1em;"><img border="0" height="141" src="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEj26bcKr-sgSNBTPw7CzizKeDnNDQ14mLUSKGGs1hq_NdbmCD3aVqDMvF5cmnFNNb9-h2aHbc0j2i4hvWW0as5V1wkZvj8yq0V7W8n7r6q6sB6PqWMZTgGfXE6DCpj80_GABwmo7AqwO-kE/s1600/Pozvanka_Herberk-na-lodi.jpg" width="400" /></a></div>
<br />Havana Blueshttp://www.blogger.com/profile/10377499306677346114noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-151282408834154352.post-20018481114641399732014-05-15T20:14:00.000+02:002014-05-15T20:14:54.376+02:00Poslední? A slibujete?<br />
<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;">
<a href="http://img.ceskatelevize.cz/program/porady/10310894721/foto09/02.jpg" imageanchor="1" style="margin-left: 1em; margin-right: 1em;"><img border="0" src="http://img.ceskatelevize.cz/program/porady/10310894721/foto09/02.jpg" height="266" width="400" /></a></div>
<div style="text-align: center;">
<i>Zdroj: Česká televize</i></div>
<br />
<br />
Já se těším. Vážně, vážně se těším na chvíli, kdy si z nějakého českého filmu o Židech za druhé světové války sednu na zadek. Chci Kateřinu Horovitzowou a šíleného pána nad sušárnou vlasů. Chci další Dalekou cestu. Toužím po uměleckém zážitku!<br />
<br />
Jata mírnou nadějí jsem si zapnula ondyno televizi, která se rozhodla přispět k oslavám konce i tímto tématem, a vyvinula ve svých útrobách <a href="http://cs.wikipedia.org/wiki/Posledn%C3%AD_cyklista" target="_blank">Posledního cyklistu</a>.<br />
<br />
Co jsem dostala: dvoudílný film, u něhož by sestříhání na polovinu o polovinu zkrátilo divákovo utrpení. Děj se nám standardně vine od prvorepublikového štěstí židovské rodiny s adoptovanou holčičkou (tatíček právník, k Vánocům - protože přece integrovaná rodina - safíry, co kameny věrnosti; tyto se posléze odevzdávají na shromaždišti; úlisný Čecháček, jemuž je prokazována laskavost, protože sice nepropíjí grunt, ale zato sází či co, aby nakonec pravil, že ty Židi, vši v našem kožichu, vyštípeme, included) přes pokus o záchranu adoptované dívky (úspěšně vzdoruje) a přes Terezín (nutno zpívat operu Hanse Krásy Brundibár, co symbol vzdoru) až k trpkému konci některých v Osvětimi ("je ti šestnáct a jsi zdravej") a šťastnému osvobození. (Scény šťastné rodiny s pravnoučaty v Izraeli nepočítám.)<br />
<br />
Já vim. Jsem zlá. Zase. Jenomže mně hrozně, ale hrozně leze na nervy, že si ty lidi nedaj práci a nejdou po něčem víc, než je orální historie šmrncnutá brnkáním na strunky jakési obecně lidské schopnosti soucitu. Stalo se to. V desetitisících variant. Hrůza, kterou si v dnešní přežrané době vlastně ani nedovedeme představit. Ale kurňa, to ještě nedělá umění! To vo ní měli natočit dokument a ne nyvě zastavovat obrazy trpící matky/dcery/otce, než se prolne další scéna.<br />
<br />
A kdyby to aspoň odvyprávěli slušně, jenomže... Jenomže! Krom toho, že fakt nejdou po ničem víc než "vršení vzpomínek", měl člověk půlku času chuť bít hlavou o stůl. Teda já, protože Nejslawnější to po prvním dílu vzdal. Já byla zvědavá, jakým způsobem děj doklopýtá až do trpkého konce. Zde několik zastavení:<br />
<br />
S dívčinou, které je kolem patnácti, se jedná, jako kdyby jí bylo asi tak sedm. Ještě když místo ní její otec nastoupí cestu s konečnou stanicí Auschwitz, maminka ji balamutí, že sice nemohl přijít na představení, ale zítra určitě dorazí. WTF? To jako že na to do rána zapomene?<br />
<br />
Ale budiž. Jsem ochotná to strávit. Teda byla bych, kdyby se ta samá dívčí nedělila se svojí dětskou láskou o čekuládu (i když ona asi Káju Maříka nečetla) tím způsobem, že vystrčí z pusy jazyk, na kterém tato čokoláda ulpěla. Prakticky si před zraky jejích rodičů dají francouzáka. Ve čtyřicátých letech. V patnácti. Nekecám.<br />
<br />
Ta samá dívčí asi tak po třech dnech v Terezíně vypadá, že poslední rok strávila v uhelném dole bez přístupu k čerstvému vzduchu. Vypadá tak i mamička, ale tu lze omluvit nedostatkem líčících prostředků. Tatíček již pokašlává. Dobrá, tatínek právník nebyl uvyklý těžké práci, maminka je těžce zkoušená osudem, ale přátelé, na mladé mohli maskéři s tím líčidlem trochu ubrat nejméně dalších dvacet minut.<br />
<br />
Davové scény. Já to chápu, finance nebyly. Ale když jde tři a půl člověka a předstírají tisícový transport, vypadá to... zvláštně.<br />
<br />
U příštího filmu se začnu sázet, ne jestli, ale ve které minutě se objeví dlouhý záběr na koleje, doprovázený zvuky jedoucího vlaku. Symbolika, páni.<br />
<br />
Jo, a poslední cyklista. To je ten vtip, kdo může za válku. Židi a cyklisti. A proč cyklisti? A proč Židi? Ten vtip není špatný, když ho náhodou neznáte. Bohužel je použit dvakrát v prvním díle a pro připomenutí jednou v díle druhém, kdyby laskavý divák náhodou za ten tejden, než se se svými hrdiny opět shledal, pozapomněl. Hahaha! Haha. Hm.Havana Blueshttp://www.blogger.com/profile/10377499306677346114noreply@blogger.com1tag:blogger.com,1999:blog-151282408834154352.post-63331928652480842802014-04-01T20:57:00.000+02:002014-04-01T20:57:45.374+02:00Doporučená četbaMládí nám tu randí, a protože s dvěma harantama na krku se randí docela blbě (to mi věřte: been there, done that), přišel opět čas na dobrou knihu. Ta se vždycky hodí, a když se nehodí, dá se hodit.<br />
<br />
Zcela samožerně jsem vpravo umístila odkaz na knihy, jež jsem uznala za hodny mé ctěné pozornosti, ponivač třeba si někdo řekne Ech, to jsem si dávno chtěl přečíst, a tolikrát jsem zapomněl, na Kosmas klikne nebo k místnímu kněhkupci zajde a někomu vydělat dá (i když teda přiznávám, že na mně momentálně čtený Urban netrhnul nic, protože jsem si půjčila). No a krom toho to vypadá tak nějak intelektuálně dobře, jako že člověk něco dělá, zatímco ve skutečnosti tráví čtvrtinu bdělého času opečováváním domácnosti, čtvrtinu řešením základních životních potřeb, čtvrtinu zachraňováním dětí, aby nám vydržely, když už jsme si je udělali, a zbylou čtvrtinu likvidováním škod, vzniknuvších nedostatečným zachraňováním. To byste nevěřili, co písku se vejde jednomu středně vzrostlému batoleti do úst, když sjede z klouzačky hlavou dolů.<br />
<br />
<b>Vančura, Pekař Jan Marhoul</b>. Jak já tatíčka nenáviděla, když mi říkal, že "to pochopíš, až budeš starší". Pravdu měl. K některým věcem se člověk dobere až časem. Jasně že jeden ze školy tak nějak věděl, jak to dělá, co dělá, proč to dělá, a do škatulek všechno pěkně srovnat uměl. Ale TA věta! (A nerada to říkám, ale bude-li to se mnou takto pokračovat, možná mi za pár desítek let ani ta babička z Babičky nebude připadat jako otravná stará baba, která všechny neustále poučovala, kam mají skákat pro pírko, do všeho se montovala, a ten cyklický čas už to, Božka, nezachrání.)<br />
<br />
<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;">
<a href="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEjRJRrTlSmVSb3v3syXHoXO7Obh9H-zRe-XgQB1IGBGgRo9dV4wSpTEpWrEYxN6y7bQlp4XXlTp8qqetklT9AhfXHeq5rBik1nQ0zTedyDYhcqW5im31tDzkpFFLpzmsXKNKjGvlNwRbzcr/s1600/1012132_10201786752210116_1285727757_n.jpg" imageanchor="1" style="margin-left: 1em; margin-right: 1em;"><img border="0" src="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEjRJRrTlSmVSb3v3syXHoXO7Obh9H-zRe-XgQB1IGBGgRo9dV4wSpTEpWrEYxN6y7bQlp4XXlTp8qqetklT9AhfXHeq5rBik1nQ0zTedyDYhcqW5im31tDzkpFFLpzmsXKNKjGvlNwRbzcr/s1600/1012132_10201786752210116_1285727757_n.jpg" height="298" width="400" /></a></div>
<i>(Snímek nazvaný pracovně Tři hlavy.)</i><br />
<br />
Mladé víno: <b>Timur Vermes, Už je tady zas</b>. Původně recenzováno pro Knihožrout(a), který však stihnul zajít na úbytě, než recenze vyšla. A protože mi přišlo líto, že bych ten - nikterak objevný, avšak oslavný - text, textík až textíček psala zbytečně, nechala jsem to propašovat do <a href="http://www.herberk.eu/5/index.htm" target="_blank"><b>Herberku</b></a>, jehož páté číslo už nějaký ten čas zdobí internety. Čtěte. Obojí.Havana Blueshttp://www.blogger.com/profile/10377499306677346114noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-151282408834154352.post-55449790170871964982014-01-11T07:56:00.001+01:002014-01-11T08:03:20.425+01:00Čtenářský deníček (s komickou vsuvkou)<div style="margin-bottom: 0cm;">
A když může pámbu udělat venku
jaro, tak věru nevím, proč bych já nemohla zrovna teď říct, co
mi nadělil Ježíšek.</div>
<div style="margin-bottom: 0cm;">
<br /></div>
<div style="margin-bottom: 0cm;">
Vsuvka: Všechny příznivce velkýho malýho
jistě potěší, že jemu přistál pod stromečkem kromě auta na
dálkové ovládání, u nějž tentokrát nepyčoval, že mělo být
úplně jiné, avšak radoval se, kůň. Houpací, tedy. Houpacího
koně věnovala velkýmu malýmu prababička, dary od níž v
posledních pár letech slynou pověstí, jejíž sláva hvězd se dotýká. Ještě než se
velkej malej narodil (nicméně díky vývoji medicíny již bylo známo,
že to bude syn, pokračovatel rodu, světlo našich očí), obdržela
jsem od ní JÁ ke SVÝM narozeninám dva ks ponožek ve velikosti
pro dítě chodící do školky. Konstatování, že s nimi budu
jistě dělat velkou parádu, jsem spolkla, ale proč byly růžové,
to mi dodneška vrtá hlavou.</div>
<div style="margin-bottom: 0cm;">
<br /></div>
<div style="margin-bottom: 0cm;">
Po narození pak obdržel synek dva
bryndáčky a dva ks oděvu, z nichž jeden byl taktéž pastelově růžový.
Ondyno, patrně pro mou všeobecně známou nechuť k zabíjecím
monstrům americké provenience, si k narozeninám vysloužil
skládacího robota, který se hotoví zničit svět metáním
hvězdic. Metání hvězdic naštěstí uskutečnit nemůže, ale tři
řitě mrňavých částí skládačky, které neustále vypadávají
a musejí se hlídat, aby je nesežral všetečný malej malej, to
by, prosím, měl.</div>
<div style="margin-bottom: 0cm;">
<br /></div>
<div style="margin-bottom: 0cm;">
Patrně proto houpací kůň, jejž
jsem v dobré víře a nic netušíc schválila, řehtá. A hraje.
Nahlas. HODNĚ nahlas. Od chvíle, co byl houpací kůň pod
stromečkem odhalen, z něj malý kovboj neslezl (až do chvíle,
kdy, přežrán cukrovím, asi o dvě hodiny později pravil, cituji,
„budu blinkat“, a také tak učinil a v započatém díle
pokračoval radostně celou noc a druhý den).</div>
<div style="margin-bottom: 0cm;">
<br /></div>
<div style="margin-bottom: 0cm;">
* Pro masochisty přikládám náhodně nalezenou, avšak věrnou <a href="http://www.youtube.com/watch?v=Vx_ds3-XPgc" target="_blank">videodokumentaci</a> koňské obludy.</div>
<div style="margin-bottom: 0cm;">
<br /></div>
<div style="margin-bottom: 0cm;">
No nic. K věci. Dary jste mi, kamarádíčkové,
dali!</div>
<div style="margin-bottom: 0cm;">
<br /></div>
<div style="margin-bottom: 0cm;">
<b>Osvětimská knihovnice</b>:</div>
<div style="margin-bottom: 0cm;">
<br /></div>
<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;">
<a href="http://neoluxor.cz/files/4/d_9788074700316.jpg" imageanchor="1" style="margin-left: 1em; margin-right: 1em;"><img border="0" src="http://neoluxor.cz/files/4/d_9788074700316.jpg" /></a></div>
<div style="margin-bottom: 0cm;">
<br /></div>
<div style="margin-bottom: 0cm;">
<br /></div>
<div style="margin-bottom: 0cm;">
Jak se žilo a vyučovalo v rodinném táboře
v Osvětimi. (Závorka: to byla taková ta bouda na diváci ze Švýcarska, co spočívala v tom, že se přesune pár tisíc Židů z Terezína do Aušvicu, tam se nechají šest měsíců, kdyby se náhodou někdo od Červeného kříže chtěl podívat, a po půl roce se pošlou do plynu.) Záložka praví, že autor španělské provenience je
kulturní publicista a spisovatel a nelehkého tématu se zhostil
tak, jak novinář umí nejlépe – poctivým studiem dostupných
pramenů a syrovou reportážní zkratkou.</div>
<div style="margin-bottom: 0cm;">
<br /></div>
<div style="margin-bottom: 0cm;">
Kulturní publicista by udělal věru
lépe, kdyby si na psaní našel zvláštní stůl, u kterého
nesedává co novinář (a teď si zase nemůžu vzpomenout, kdo to o
Poláčkovi říkal – Šalda?). Ne že by to bylo špatné, naopak.
Dobře se to čte (no dobře, říct, že se kniha o holocaustu čte
dobře... dobře – ale rozumíme si, ne). Mile nedramatizující (co odstrašující případ připomínám děsivý film Poslední vlak, založený na děsivé kombinaci poučování - "tak to tehdáž bylo" - a hormonů - "plačte, plačte, však vy víte, jak to s nima dopadne"). Člověk, který o tomhle
místě neví nic, se i něco dozví (áno, áno, my víme, fikční
světy, román, ne věda; ale stejně se tam vyskytuje informací
množství větší než malé). Člověk, který o tom něco ví,
může být stále ještě překvapen (že Freddy Hirsch byl
homosexuál, to se tak ňák všeobecně, ale že možná nespáchal
sebevraždu, jak se traduje ve značné části literatury, to jsem
si už nepamatovala, ačkoliv knihu, která tuhle teorii prý taky
rozvíjí, Můj bratr dým od Oty B. Krause, jsem taky četla, enemže
dávno, dávno tomu, a už tu větu ukončíme, ne?).</div>
<div style="margin-bottom: 0cm;">
<br /></div>
<div style="margin-bottom: 0cm;">
Také některé obrázky autorem
vymalované jsou nadmíru působivé, i když pro můj vkus by těch metafor
připodobňujících lidi ke strojům a mechanice mohlo být i víc.</div>
<div style="margin-bottom: 0cm;">
<br /></div>
<div style="margin-bottom: 0cm;">
Enemže... občas se
nám do díla propašují ty prameny. Tož já vím, něco se tam
napsat musí, ale méně více bývá. Dám číklad: máme tu
postavu Rudolfa Vrby (který se tu ještě nejmenuje Vrba, ale kdyby
to někdo náhodou četl, tak ať je překvapenej). Rudolf Vrba z
Osvětimi utekl a podal zprávu o ní, jenomže si jí nikdo radši
moc nevšímal, takže vyhlazování utěšeně pokračovalo. Rudolf
Vrba se tedy v rodinném táboře občas mihne, zasáhne do děje,
pak zdrhne, a aniž to má s dějem cokoliv společného, autor nás
informuje, že útěk přežil a zprávu podal. To, ačkoliv poněkud
naroubováno, abychom se pěkně poučili, je v pořádku – Vrba
jako postava tam něco dělal, tak jsme se ještě dozvěděli, co se
dělo potom. Román, no.</div>
<div style="margin-bottom: 0cm;">
<br /></div>
<div style="margin-bottom: 0cm;">
Pak tu ale máme chvíle jako ta, kdy
Dita, ona osvětimská knihovnice, jest posunuta z Osvětimi do
Bergen-Belsenu. A v tu ránu jsme autorem informováni, že když
ležela na tom a tamhletom bloku, jen pár postelí od ní umíraly
na tyfus dvě dívky, s nimiž se nikdy nesetkala. Modří již vědí,
že jednou z nich zajisté bude Anna Franková, protože kvůli komu
jinému by se tenhle oslí můstek stavěl, a taky že jo, je to
vona, to jsme se zase něco dozvěděli. Tyto dvě dívky spolu
nesouvisí, nikdy se nepotkaly, ale říct vám to musím, ponivač
jsem si tak pěkně prostudoval ty prameny.</div>
<div style="margin-bottom: 0cm;">
<br /></div>
<br />
<div style="margin-bottom: 0cm;">
Celkově a celkem přečteníhodné,
pokud člověka zajímá to téma, pokud ne, není to nic, bez čeho
by se nedalo žít. I když je půvabně paradoxní vědět, s jakou
péčí se dá ochraňovat učebnice analytické geometrie prostě
proto, že je to kniha. Záblesky jiného. Asi jako když Ota
Kraus (ne ten Ota Kraus nahoře, ten Ota Kraus, co je mimo jiné
tatínek od Ivana a Jana Krausových a do literatury se vepsal snad
jenom titulem Továrna na smrt), jestli mě má chabá paměť
neklame, vyprávěl, jak se v koncentráku ráno scházeli u latrín,
aby si mohli recitovat verše. Zvláštní, zvláštní svět.</div>
<div style="margin-bottom: 0cm;">
<br /></div>
<div style="margin-bottom: 0cm;">
<br /></div>
Havana Blueshttp://www.blogger.com/profile/10377499306677346114noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-151282408834154352.post-52885516922394265562013-11-29T10:38:00.004+01:002015-07-29T19:45:04.536+02:00Jak jsem se zúčastnila soutěže o matku roku<div style="margin-bottom: 0cm;">
Já bych chtěl do školky dort, pravil
Opora ve stáří. Spajdrmenskej, upřesnil.</div>
<div style="margin-bottom: 0cm;">
<br /></div>
<div style="margin-bottom: 0cm;">
Protože je mi známo, že hygienické
předpisy nedovolují do některých školek nosit domácích
výrobků, otázala jsem se, kde chlapec k této myšlence přišel.
„On je tu jeden tatínek cukrář,“ vyhloubila bleskurychle hrob
mým nadějím paní učitelka Kateřina.</div>
<div style="margin-bottom: 0cm;">
<br /></div>
<div style="margin-bottom: 0cm;">
Další naději jsem vkládala ve
švestkoidní povahu malých dětí (neschopnost myšlenku udržet).
Ukázalo se ale, že na rozdíl od svého bratra, který poté, co
pár minut ječí jako protrženej, že má hlad, a na jogurt se
radostně směje, opustí vytyčenou trasu, když spatří balónek
(autíčko, skvrnu na podlaze... to máte jedno), případně,
vydá-li se ho někdo polapit, se smíchem prchá, protože jogurt
nepodržel, zato honička je náramná legrace – tedy na rozdíl od
svého bratra přešel již opora definitivně do druhého stádia, k
neschopnosti myšlenku opustit.</div>
<div style="margin-bottom: 0cm;">
<br /></div>
<div style="margin-bottom: 0cm;">
Tak jsem se hecla. Cukrář, pravíte.
PCHE! Když vy přestavíte, tak my to poženeme vo štok! Když vy
kachličky, tak my břízolit! Bude Spiderman, a krásnej!</div>
<div style="margin-bottom: 0cm;">
<br /></div>
<div style="margin-bottom: 0cm;">
Popravdě, nechápu, jak mohou být
cukrářky tlusté. Jenom obarvení potahovací hmoty (Tož ja,
původně jsem plánovala, že obarvím hmotu doma vyráběnou,
protože to je mnohem jednodušší, a též, zdravím své skotské
příbuzenstvo, lacinější. Ani v jednom obchodě ze dvou, které
jsem zvládla navštívit, však neměli sušené mléko. Nebo možná
měli, ale když opoře se chtělo čurat. Nu což, kdo by ve volném
čase nechtěl jet na Zličín do cukrářských potřeb. Po městském
okruhu! Se zajížďkou na Zbraslav! I les tam mají, pěkný. A
aspoň jsem se podívala znova do Komořan, kde jsem byla ještě
mladá a krásná a taky bezdětná, bezdětná...) trvalo hodinu a
půl a na mém něžném čele se leskly krůpěje potu...</div>
<div style="margin-bottom: 0cm;">
<br /></div>
<br />
<div style="margin-bottom: 0cm;">
Spát jsem šla o půl jedné. Ráno
jsem Oporu lákala k lednici. Fňukal, že nic vidět nechce, že
chce mlíko, s kakaem, ohřátý, zamíchaný. Když jsem ho
donutila, po krátkém radostném intermezzu – projeveno úderem
otevřené dlaně do čela a slovy, cituji, „já se picnu“ -
vysvětlil Nejslawnějšímu, že je to jenom hlava, a že on by
radši Spidermana i s tělem. Cestou do školky již snoval, že
příští dort bude Blesk McQueen. Chm. No jo, ale když ona ta
rozzářená dětská očka, že.</div>
<div style="margin-bottom: 0cm;">
<br /></div>
<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;">
<a href="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEgeJIGzdGm0a9xect6b0ekRWEznN_YJ0KL0pJi1_C-_gW9k6GH3_RKWGp_PsyxgDbEwoJ4ibnpMNpQS1GpLIsGaxSu8oQ6oIQcaroyfJpApS5WEOOY2izYC6whlNQY_62lIhdxOALJo1jXa/s1600/103_2911_00001.jpg" imageanchor="1" style="margin-left: 1em; margin-right: 1em;"><img border="0" height="270" src="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEgeJIGzdGm0a9xect6b0ekRWEznN_YJ0KL0pJi1_C-_gW9k6GH3_RKWGp_PsyxgDbEwoJ4ibnpMNpQS1GpLIsGaxSu8oQ6oIQcaroyfJpApS5WEOOY2izYC6whlNQY_62lIhdxOALJo1jXa/s400/103_2911_00001.jpg" width="400" /></a></div>
<div style="margin-bottom: 0cm;">
<br /></div>
<div style="margin-bottom: 0cm;">
<br /></div>
<div style="margin-bottom: 0cm;">
<br /></div>
Havana Blueshttp://www.blogger.com/profile/10377499306677346114noreply@blogger.com1tag:blogger.com,1999:blog-151282408834154352.post-46130708119943015192013-11-25T11:53:00.000+01:002015-07-29T19:37:18.872+02:00Vpravo hleď!<span style="font-family: inherit;">Blogy stárnou, opadávají. S podzimem proto odváté listí smeteno, kolonka pro prokrastinující protříděna, doporučeny nikoliv snad nové, avšak neodolatelné kousky.</span><br />
<span style="font-family: inherit;"><br /></span>
<span style="font-family: inherit;">Prvý:<b> <a href="http://stefansvec.cz/" target="_blank">Čertův švagr Štefan Švec</a></b>, shrnující na hromadu své texty pro Právo, něco z Čilichili a též postřehy o té naší literární kotlině, zemský ráj to na pohled. Anžto a protože jsme spolu sedávali na seminářích, odlesk jeho slávy dopadá zcela jistě i na mou hlavu...!</span><br />
<span style="font-family: inherit;"><br /></span>
<span style="font-family: inherit;">Druhý: Kde se vzalo tu se vzalo,<b> <a href="http://nadivadlo.blogspot.cz/" target="_blank">náhodný nález</a></b>, avšak o to více libý. Smysluplný počin ze světa Thálie a Melpomené, kolektivní, recenzně-informační. Potěšující především ty, kteří nemají sil soustavně sledovat, tiskoviny neodebírají, ale někdy by šli. Zrovínka nedávno jsem zaplakala, když Nejslawnější zaslal e-mail, že u nich v práci by se daly získat lístky na Shapiru. Jenomže to bylo ve čtvrtek, kdy on tluče pravidelně do něčeho badmintonovou raketou, alespoň to doma tvrdí, a beztoho jsme neměli hlídání. Milovníci point ocení, že šlo o derniéru (ano, hrálo se to víc než dva roky, aniž by mne tato informace dostihla). Shapira proto nadále pracuje na pozadí, spolu s Proustem, Vojnou a mírem, novým čtením Hemingwaye a asi tak dvaceti tisíci dalšími věcmi, které si nechávám na důchod, abych nakonec zjistila, že jsem nic neudělala, ráno jsem se vzbudila a koukám, co mne to tlačí do hlavy - a on to náhrobní kámen. (© Oldřich Daněk) Nechť tedy hra započne.</span><br />
<span style="font-family: inherit;"><br />
A nějaké ty<b> <a href="http://semioticapocalypse.tumblr.com/" target="_blank">obrázky</a></b>.</span><br />
<span style="font-family: inherit;"><br /></span>
Havana Blueshttp://www.blogger.com/profile/10377499306677346114noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-151282408834154352.post-47578840144128939862013-11-07T08:03:00.000+01:002015-07-29T19:36:41.733+02:00Reklamní okénko: Uhni, vole, ide žabák! čili Herberk IV.<div align="JUSTIFY" lang="cs-CZ" style="margin-bottom: 0cm; text-indent: 0.5cm;">
<span style="font-family: Arial, Helvetica, sans-serif; line-height: 18.515625px;"><i>Jednou jsem přivrávoral k večeři pozdě, už všichni dojídali a žena mně sdělila, že pan Chloupek má pro nás lístky do letního kina, tak ať to rychle spráším, abychom stihli začátek. Co dávají? Dávají Sex Svedanek u internatu. Porno.</i></span></div>
<div align="JUSTIFY" lang="cs-CZ" style="margin-bottom: 0cm; text-indent: 0.5cm;">
<span style="font-family: Arial, Helvetica, sans-serif; line-height: 18.515625px;"><i>Nepočítám-li Kapku rosy, černobílý osmimilimetrový film, jak si selka ve stodole dělá dobře roubem (který se jinak používával k vázání snopů), na nějž nás v osmašedesátém, kdy se všechno už uvolňovalo, pozval kámoš Sova, asi dvacet se nás tehdy tlačilo u něho v garsonce, pořádné porno jsem do té doby neviděl. A teď jsem přišel do hlediště a ženský rozkrok tam na mne zíval přes celé širokoúhlé plátno. A na balkonech s kinem sousedících domů jej sledovaly i děti – s bradičkami opřenými o zábradlí.</i></span></div>
<div align="JUSTIFY" lang="cs-CZ" style="margin-bottom: 0cm; text-indent: 0.5cm;">
<span style="font-family: Arial, Helvetica, sans-serif; line-height: 18.515625px;"><i><br /></i></span></div>
<div align="JUSTIFY" lang="cs-CZ" style="margin-bottom: 0cm; text-indent: 0.5cm;">
<span style="font-family: Arial, Helvetica, sans-serif; line-height: 18.515625px;">Výjev jako malovaný, tento z fascinující pábitelské kolekce Jaroslava Kovandy. To a mnohé další - včetně <a href="http://www.havana-blues.blogspot.cz/2013/10/co-to-citim.html" target="_blank">již zmiňovaného</a> politicky nekorektního sonetu, sepsaného za dávných časův ku vyzdvižení prospěšnosti cigaret - k nalezení <a href="http://www.herberk.eu/4/index.htm" target="_blank">ZDE</a>.</span></div>
<div align="JUSTIFY" lang="cs-CZ" style="margin-bottom: 0cm; text-indent: 0.5cm;">
<span style="font-family: Arial, Helvetica, sans-serif; line-height: 18.515625px;"><br /></span></div>
<div align="JUSTIFY" lang="cs-CZ" style="margin-bottom: 0cm; text-indent: 0.5cm;">
<span style="font-family: Arial, Helvetica, sans-serif; line-height: 18.515625px;">Kdo se rád setkává s poezií osobně, má možnost dnes v Olomouci. Není nad včasnost.</span></div>
<div align="JUSTIFY" lang="cs-CZ" style="margin-bottom: 0cm; text-indent: 0.5cm;">
<span style="font-family: JohnSans Text Pro, monospace; font-size: x-small;"><span style="line-height: 18.515625px;"><br /></span></span></div>
<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;">
<a href="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEi4jfGBy4kmF2vWidskOv73kGTFPa_-10L9NCn8YrXvXZRTeMIpQZKnRnHJpLXQZP9xY3fvqr4QRAbNYDFOGD35sFo9tp974U5D4SBUVUzMAhqKyTVySUuwS9hlsq2-ztlcxCwD6TxKHCIC/s1600/OI-2013_plakat-cely_tmavy.jpg" imageanchor="1" style="margin-left: 1em; margin-right: 1em;"><img border="0" height="640" src="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEi4jfGBy4kmF2vWidskOv73kGTFPa_-10L9NCn8YrXvXZRTeMIpQZKnRnHJpLXQZP9xY3fvqr4QRAbNYDFOGD35sFo9tp974U5D4SBUVUzMAhqKyTVySUuwS9hlsq2-ztlcxCwD6TxKHCIC/s640/OI-2013_plakat-cely_tmavy.jpg" width="452" /></a></div>
<div align="JUSTIFY" lang="cs-CZ" style="margin-bottom: 0cm; text-indent: 0.5cm;">
<span style="font-family: JohnSans Text Pro, monospace; font-size: x-small;"><span style="line-height: 18.515625px;"><br /></span></span></div>
Havana Blueshttp://www.blogger.com/profile/10377499306677346114noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-151282408834154352.post-62240523811720240492013-10-22T20:32:00.001+02:002015-07-29T19:37:56.093+02:00O Jantarových očích II, aneb jak to bylo s těmi Židy?<div style="margin-bottom: 0cm;">
To máte tak: když jsem vypichovala a
popichovala, neřekla jsem jednu věc. Jantarové oči nejsou báječná
kniha. Ale nejsou ani tak blbé, aby šly přejít mávnutím ruky.
Že se to nelíbilo mně, nu dobrá, není na světě člověk ten,
aby se zavděčil, že. Je spousta lidí, kterým se to líbilo. A to
je něco, co považuju za daleko větší problém než všechno, co
jsem o tom doteď řekla.</div>
<div style="margin-bottom: 0cm;">
<br /></div>
<div style="margin-bottom: 0cm;">
Vilma Kadlečková totiž vybudovala
svět, ve kterém jsou dvě (aspoň zatím) civilizace. MY a ONI.
Když se střetnou dvě civilizace, musí se s tím autor nějak
popasovat. Buď se budou mít rádi, nebo vznikne nějaký problém.
Jinak to nejde, a vybrat si kteroukoliv z těch dvou variant je
naprosto legitimní. (Nejslawnější sice navrhoval, že ještě
může vzniknout text o dvou civilizacích, které se nikdy navzájem
nepotkaly a nezajímají se o sebe, ale on už je takový podvratný
člověk a my si ho nebudeme všímat.)</div>
<div style="margin-bottom: 0cm;">
<br /></div>
<div style="margin-bottom: 0cm;">
Problém, a pro mě velký problém,
vzniká až v okamžiku, kdy Vilma Kadlečková začne hlásat, že
celá kniha vznikla po září 2001, jako jakási reakce na ně.
Tehdy totiž do textu sama zavádí způsob, jak ho JEDINĚ číst, a
jasně říká, kdo jsou ONI a kdo jsme MY. A čtení je to věru
neradostné.</div>
<div style="margin-bottom: 0cm;">
<br /></div>
<div style="margin-bottom: 0cm;">
„My“, lidé, jsme v Jantarových
očích totiž – řekněme – my lidé. Někdo je hajzl, někdo
ne, všichni to máme tak ňák lidsky těžký, jasně, nechováme
se nijak zvlášť, ale měli jsme těžký dětství, nebo nám
Hrdina šlápnul na kuří oko. Máme pro svoje jednání DŮVOD.</div>
<div style="margin-bottom: 0cm;">
<br /></div>
<div style="margin-bottom: 0cm;">
Oproti tomu Össeané jsou – až na
výjimku, o které jsem mluvila už dřív – víceméně kompaktní
masa. Jsou to bytosti, které se VŽDYCKY chovají jako hajzlové, a
my nevíme proč. (Jediná Kamëlë – snad – pro svoje chování
nějaké důvody má, i když moc nevíme, jaké.) Jakmile se k nim
přiblížíte (a vlastně ani nemusíte), vždycky toho využijou,
aby vás mohli přelstít. Mají svoje TAJEMNÉ plány. Tak si
Össeanka zařídí na zemi ezoterní obchod, aby se mohla hihňat
kreténským pozemšťanům a kout pikle. Tak se Kamëlë tváří
jako přítelkyně Pinkertiny, aby ji mohla zneužít. Tak Össeané
řeknou pilotovi, aby spustil program, který by měl znamenat
Lucasovu smrt – a opomenou se zmínit, že při tom tak ňák zařve
i ten pilot. A my nevíme proč, a ačkoliv je čas na vysvětlení
toho, co je to plazmové lyžování, není čas na to, aby se čtenář
dozvěděl, jestli nás prostě jenom tak nemají rádi, nebo máme
moc dolů, nebo... nebo cokoliv. Ne. Máme před sebou neurčitou
nebezpečnou masu bytostí, z níž vidíme (nejenom postavy, ale i
čtenář!) jenom vnějšek. Tušíme, že ačkoliv doposud vcelku
spolupracují a vesele se infiltrují do společnosti (i když si
zachovávají svoje zvyky, svoje místa setkávání), zadělává si
lidstvo na problém.</div>
<div style="margin-bottom: 0cm;">
<br /></div>
<div style="margin-bottom: 0cm;">
Kromě toho jsou to bytosti, jejichž
hlavním znakem je slepá poslušnost náboženství, které je velmi
krvavé. To náboženství se točí kolem hmyzího boha, který si
žádá krvavé oběti, kruté tresty, a tak. (Pro Össeany žádný
problém, jsou přece slepě poslušní, takže nějaká ta smrt je
nerozhází. Zvlášť půvabná je v tomto kontextu smrt mnoha
Össeanů, kteří byli obětováni spolu-Össeany pro „vyšší
dobro“. Další kamínek zapadá na své místo v mozaice. Hajzlové
jsou to, sebevražední atentátníci, povídám. Jeden jako druhej.)
</div>
<div style="margin-bottom: 0cm;">
<br /></div>
<div style="margin-bottom: 0cm;">
Suma sumárum, jejich idolatrické náboženství je nonsens, protože my, co žijeme ve střední
Evropě, máme skrzevá docela dlouhou tradici do hlávek natlučeno,
že neviditelný Bůh Hebrejců je o něco lepší než sošky, které
se patří rozbít. Jsou tedy Össeané dosti zpozdilí (i v jiných
oblastech, zdá se). Ale hlavně si člověk všimne toho HMYZU.
Ještě se k němu vrátím.</div>
<div style="margin-bottom: 0cm;">
<br /></div>
<div style="margin-bottom: 0cm;">
Kromě toho jsou to bytosti, které
mají (pochopitelně) nelidské rysy. Nejenom že už jejich pohled
je nepříjemný (ale oni sami jsou na něj zvyklí – sic!). Čteme:
<i>Zírali především na jeho modravě bledou tvář, která byla
tak dokonale ne-lidská, skoro ptačí – na ten obří zobanovitý
nos a kožnaté záhyby uší a hluboko posazené oči, sálající
jako řeřavé uhlí, které někdo nasypal do temných štěrbin
víček. </i><i><b>Co je to za bytost, proboha? Přízrak a démon?</b></i></div>
<div style="margin-bottom: 0cm;">
<br /></div>
<div style="margin-bottom: 0cm;">
Shrňme si to: cizí civilizace, na které jsme závislí, která je
tajemně nepřátelská, nejsme schopni ji poznat. To jsou (viz odkaz
na rok 2001) muslimové. Príma, ne? A ještě víc príma je, že
mají všechny poctivé atributy, které se dávají tradičním
nepřátelům – uctívají hmyz, konají krvavé oběti, jsou
nelidští; zoban místo nosu, nezdravá až mrtvolná barva, temné
úmysly signalizované pohledem. Démoni.</div>
<div style="margin-bottom: 0cm;">
<br /></div>
<div style="margin-bottom: 0cm;">
A teď si pěkně vzpomeneme, jaké milé zvyky panovaly dříve
ohledně zobrazování Židů, než jsme s nimi rázně skoncovali.
Choroba (vřed na těle) společnosti (mrtvolná barva, check).
Uctívání model (check). Krvavé obětiny (víte jak: krev
křesťanských panen, vraždění neviňátek, aby se mohly upéct
macesy). Nelidské rysy. (Zde je ovšem na výběr více zvířat,
můžeme libovolně, dle chuti každého soudruha – psi, krysy,
vši... hmyz. Otravné mouchy. Check.) Démoni s temnými úmysly,
kteří se infiltrovali do naší společnosti, ale zároveň se nás
straní a chtějí nás zahubit...</div>
<div style="margin-bottom: 0cm;">
<br /></div>
<div style="margin-bottom: 0cm;">
</div>
<div style="margin-bottom: 0cm;">
To je to, co mi vadí na Jantarových očích Vilmy Kadlečkové.
Laskavý čtenář se ještě jednou zastaví: já CHCI věřit, že
to až tak nemyslela. Ale stvořila knihu obludnou svým poselstvím,
knihu, která současnou společnost chce utvrzovat v tom, že
všichni muslimové jsou lstiví, zrádní, nerozpoznatelní, a je třeba se
jim apriori bránit – aniž by o nich (Össeanech, muslimech,
cizincích) řekla něco bližšího. Je to jen odporné, slizké
nebezpečí tajemných fanatických spiklenců. </div>
<div style="margin-bottom: 0cm;">
<br /></div>
<div style="margin-bottom: 0cm;">
Nestvořila knihu nijak inovativní
– říká to, co si značná část společnosti myslí, a zobrazila to způsobem, který je taky vcelku tradiční - takové průhledňoučké podobenství, které pomrkává na NÁS, všechny dobré rodáky. Braňme se, dokud je čas. Snad jen zkratka „do
plynu s nima“ chybí, ale upřímně, tak tupý dav zase není, aby
si ji nedokázal docela rychle domyslet. Jak to dopadlo, když minule
podobné hlasy příliš zesílily, už víme. Jsem zvědavá, jak to
dopadne teď. A nechci to vědět.</div>
Havana Blueshttp://www.blogger.com/profile/10377499306677346114noreply@blogger.com11tag:blogger.com,1999:blog-151282408834154352.post-3140377589669121142013-10-22T16:06:00.000+02:002015-07-29T19:38:33.300+02:00Časy jsou zlý, Kamile. Dej si houbičku.Úplně původně jsem tohle psát snad ani nechtěla. Když jsem dostala do ruky recenzní výtisk <b>Jantarových očí od Vilmy Kadlečkové</b>, poctivě jsem ho přečtla, a rozhodla se, že moje recenze by nebyla nijak zvlášť pozitivní – ale na druhou stranu ani taková, abych o ni svět nemohla připravit. Doby, kdy jsem toužila, aby svět poznal můj ostrovtip za každou cenu, jsou už pryč. Lenost vítězí.<br />
<br />
Jenomže teďkon tady máme ten předvolební boj a zase se mi zjevila pravda: časy jsou zlý. Časy jsou tak zlý, že lidi nejenom nemají problém chodit na demonstrace proti Romům, to je koneckonců většinou lid dělný, intelektem nepříliš obdařený, vzděláním nepoznamenaný (nedovedu si představit, že někdo intelektem obdařený a vzděláním poznamenaný by nepřišel minimálně na to, že celý problém s Romy je poněkud složitější, tudíž chodit proti nim demonstrovat znamená plakat na nesprávném hrobě).<br />
<br />
Časy jsou zlý, takže někdo,<a href="http://vary.idnes.cz/rozhovor-s-lidrem-kandidatky-spoz-v-karlovarskem-kraji-josef-kvasnicka-1ag-/vary-zpravy.aspx?c=A131022_1991019_vary-zpravy_slv" target="_blank"> kdo kandiduje v těch našich volbách</a>, nemá problém říkat Romům Hnědočeši a nemít s tím problém (nebo tvrdit, že, cituji, „chudý nic velkého nevytvoří“, ale nevzdělanost toho pána má co dočinění s xenofobií, mými obavami ze světa a Vilmou Kadlečkovou opravdu jen s řádnou dávkou fantazie). A protože to s Jantarovýma očima tak trochu souvisí, tak já to teda řeknu.<br />
<br />
Předeslat ale – už by to chtělo nějakej začátek, což? - musím několik věcí:<br />
<br />
1. Jsem si vědoma, že Jantarové oči jsou první díl pentalogie (nazvané Mycelium), tudíž je možné, že některé sovy ve skutečnosti nejsou tím, čím se zdají být. Na druhou stranu – tento díl stojí sám jako ta hruška v šírém poli už několik měsíců, tudíž má být samonosný.<br />
<br />
2. Nemám ráda sci-fi. Prostě nemám, možná na to nemám buňky, kdožpak ví. Těch málo kněh, které jsem přečtla, mi většinou připadalo jako žánrová literatura, která – marná sláva – prostě není (kterýkoliv) Mann. To by samo o sobě nebyla vada, detektivky taky louskám dost ráda, akorát... no zkrátka nikdy nic nezaselo.<br />
<br />
2a. Přesto jsem se k tomu snažila přistupovat co nejvíc nezaujatě, jak jest svatou povinností recenzentův. Vážila jsem dlouho a poctivě.<br />
<br />
3. Kdo se podívá na web, pravděpodobně uzří, jako jsem uzřela já, že Mycelium nemá negativní ohlasy. Jsem sama a vím to.<br />
<br />
<br />
Tož tedy.<br />
<br />
Máme tu Zemi za mnoho, mnoho, mnoho let. Na ní se nachází náš Hrdina, Lucas. Jeho otec byl známý znalec kultury Össeanů, cizí to rasy z vesmíru, a do Lucase své znalosti (prakticky doslova) vtloukl. Pak tu máme dívku jménem Pinkertina, která Lucase miluje. A „dívku“ z Össe, Kamëlëmöernü, která má tak trochu nadpřirozené schopnosti, na Zemi je na útěku a moc nevíme proč (ale podotýkám, že tenhle motiv je z kategorie dobrých „nevíme“ - záhada, tajemství, postupné odhalování, těšíte se a tak). Jo, a pak je tu taky tajemný Aš~šád z planety Fomalhiwa, kterého chce Lucas přivézt na Zem. Jo, a nemá na to moc času, protože umírá – Lucas tedy.<br />
<br />
Obsahová stránka (v tomhle směru) není tak podstatná. Co mi podstatné pro laskavého čtenáře připadá: prvních tak sto stran je neuvěřitelně otravných. Autorka se nás totiž snaží seznámit se svým světem, ale protože nemůže podat historický, sociologický ani jiný výklad, činí tak za pomoci různých narážek. Potíž je s tím, že její svět je obrovský, a tudíž množství narážek taky obrovské a text zatěžující až přetěžující, protože je zhusta nevysvětluje a nechá nás čekat na to, jak pěkně to postupně vyplyne z děje. A ono vyplyne, jenomže když člověk už podesáté vidí scénu typu „někdo – nevíme kdo – šel někam – moc nevíme kam – protože má tajemný cíl“, není to napínavé, ale otravné. Ono se to pak rozběhne, ale sto stránek nudy je DOST. (A s touto námitkou, pokud vím, nejsem sama, byť v určení předělového místa se lišíme – někteří tuším hovořili o sedmdesáti stranách. I to je dost.)<br />
<br />
Druhá potíž spočívá v tom, že narážek je nejen mnoho, ale občas jsou za hranicí uchopitelnosti. Rozumějme si: já nemám problém s tím, když někdo řekne „zabýval se plazmovým lyžováním“, i když nevím, co to je. Znám slovo lyžování, tak to s tím asi bude nějak souviset, víc momentálně nepotřebuju, klidně si počkám dalších sto stran, kde mi to někdo osvětlí – nebo taky ne. Je to nebezpečná zábava. Bezva, dobré vědět.<br />
<br />
Potom jsou tu ale věci jako <i>Protonace svatyně a celého podzemí byla odstíněná myceliální clonou, jak už to v chrámech bývá, ale prstenec obytných místností ve svrchním patře byl zjistitelný dobře.</i> Já nevím, co je protonace, ale podle téhle věty usoudím, že něco, co není vidět (je to odstíněné clonou, jedno jakou), protože to, co odstíněné není, vidět je. Ok. A pak přijde věta: … <i>v protonaci bylo zkrátka všechno, co někdo pracně nezakryl.</i> … A jsem v pr..čicích. Protože najednou je to prostor (?), nikoliv něco někde, ovšem já netuším, co by to asi tak mohlo být, zatímco autorka na další straně počítá s tím, že to vím, a nevzrušeně o tom hovoří.<br />
<br />
Protože jsem krom jiného bývala knihovnicí, využila jsem známého knihovnického postupu (když nevíš, vyhledej) a zeptala se strýčka Googla. Strýček Google vyhodil neužitečný odkaz na Wikipedii a stránky Vilmy Kadlečkové, kde řečeno: „Protonace neboli informační pole je agens, které vyplňuje každý bod prostoročasu a uchovává v sobě informace o událostech, ale také o nevyslovených myšlenkách. Je možné pátrat v současnosti i minulosti a toto hledání není prostorově omezeno; ...“<br />
<br />
To je slovo do pranice! No jo, jenomže teď to sice je jasné, ale z knihy se to nedozvím. Možná je na tom někdo lépe, ale předpokládám, že i další čtenáři by slovníček ocenili. Takto je to poněkud... složité.<br />
<br />
Musel by ovšem ten slovníček odpovídat tomu, co je v knize napsáno, praví má rýpavá povaha. Jedním z nejhojnějších zvolání jest „Rë Akkütlix“. Dobrá. V knize psáno: <i><b>Rë Akkütlix</b>, jak říkali Össeané, <b>pánbů chraň.</b></i> Dobrá. Vzhledem ke kurzívě – zde vytučněno – předpokládám, že jde o překlad. A pak narazím na věty jako Mám ho varovat? Bože chraň, mám toho blázna varovat?! - a jsou mi divné. A ze slovníčku na stránkách se dozvím, že to znamená prostě „Panebože“ (což, mimochodem, teď už nemohu v hlubinách internetů najít, ale jsem si zcela jistá, že tuto informaci obsahovaly, protože si stejně jistě pamatuju na svůj výkřik Heuréka po rozluštění toho, že co mi nedávalo smysl, bylo prostě jenom blbě, a mám to v knize zaznamenáno*).<br />
<br />
Další drobné nedokonalosti jeví i stavba světa, jsou to sice hnidy, ale pro pořádek:<br />
<br />
... <i>nemohl se modlit, a to nejen v žádném lidském, nýbrž ani mimozemském kostele</i>. - Proč se Lucas nemůže modlit v mimozemském kostele, to víme a dozvíme se, ale proč se nemůže modlit ani v kostele lidském, to ví jen Bůh (a autorka).<br />
<br />
<i>Jinak bylo celkem ticho (vzal zasvé Chopin, Gershwin, dvě novometalové kapely a klasický rock).</i> - Lucas a Pinkertina právě dosouložili, tento výběr zjevně užívali někdy předtím. Což o to, Gershwin je jistě milé zpestření intimních chvilek, ale... ale JE. Teď, nikoliv za několik set let. A i kdyby Rhapsody in Blue frčela pořád stejně, dost pochybuju, že nevzniknou žádné nové směry, a souložníci budou poslouchat nový metal A klasický rock A ty dva pány zmíněné předtím.<br />
<br />
Stejně tak pochybuju, že za několik set let bude populární hláška „jak prosté, milý Watsone“. Ale možné je všechno.<br />
<br />
Mno nic. Zase k podstatnějšímu.<br />
<br />
Lucas jako postava JE zajímavý. Má minulost, motivaci, úkol (a, jak romantické, žádnou budoucnost). Jenomže ostatní ne (v podstatě kromě té slečny z Össe, u níž série temných narážek dává něco tušit, a Pinkertýnky, u níž, upřímně řečeno, bych byla radši, kdyby žádnou minulost a motivaci neměla, protože jedinou její motivací je hysterie červené knihovny a její dávná láska k Lucasovi, který jí z nějakého mně neznámého důvodu podlehne, ačkoliv já – a myslím, že mohu říct, že i nejeden muž – bych ji spíš s chutí nakopala do řiti). Jsou tam proto, aby hlavní hrdina mohl KONAT. Přijdou, přinesou psaní, odejdou. Typy, ne plnokrevné postavy. Posunovači děje. To je málo.<br />
<br />
Ještě jakéstakés osobní zaujetí pro věc mají – a teď pozor, k tomu se ještě dostaneme – lidé. Právnička Fiona je typ „ezoterní káča“ a Lucase nenávidí, protože jí šlápnul na kuří oko. Naproti tomu většina Össeanů motivaci postrádá. Jsou prostě jen tak zavilí a hodlají páchat zlo (prodavačka ezoterních snů, Össeané hodlající zahubit Lucase, aby nikoho nepřivezl na Zem – jedinou výjimkou je ta slečna z Össe, protože u ní je jasné, že má – stejně jako Lucas – minulost).<br />
<br />
Problém poslední, než se dostanu k tomu, co mi nejvíc leží na srdci, a co si patrně nikdo nepřečte: Vilma Kadlečková píše žensky. Nejen že jedna z planet je tam prakticky (zatím, podotýkám) jenom proto, aby se mluvilo o „botách z“ a „hedvábí z“, ale následující scéna mě utvrdila v tom, že pravdu má, kdo říká, že muži a ženy nepíšou stejně. To máte tak: Lucas trpí. Hodně. Umírá, ale než umře, poměrně zásadně to bolí. A k jednomu záchvatu se přichomýtne jeho nadřízený (muž). A tak tam tak stojí a říká si, kdo asi zdědí Lucasovo oblečení, až umře. Kdo zdědí ten kus oděvu z kvalitního mimozemského materiálu.<br />
<br />
SERIOUSLY?! Já a Vilma nežijeme ve stejném světě. Dokážu pochopit, že žena by se při střelbě na celebritu zaujala myšlenkou, kam přijdou louboutinky z letošní kolekce. Ale nedokážu si představit chlapa, který by – částečně osobně zaujat a soucítící s utrpením umírajícího - myslel na totéž, a který by vůbec byl schopen v dané chvíli identifikovat, že ten kus hadru, co ho má pán na sobě, je suprtrupr kvalita. Pokud by vůbec byl schopen to identifikovat.<br />
<br />
Mno, a když jsem dopřebalovala hydru, tak jsem se rozhodla, že zbytek povím světu jindy, protože už takhle je to k neučtení. O morálce Jantarových očí příště.<br />
<br />
* Jak my Češi pěkně říkáme, update: Slovníček nelze nalézt, protože na stránkách byl, avšak není ho více. Zbyl po něm jen prázdný odkaz, který nikam nevede. Page not found.<br />
<br />
<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;">
<a href="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEgwshZtVct07zk_sCUlezvor2uSUno13X0vT4EyQ5pwmJzQkFz1nsqGvP-ENcYrYY5vj6giS3GHFXTcc7dZJyK_qeKoY8f9P3vL72N2h5c28WDGh7gvfecp7rfQ3u9pLczhQDN0sGp8kfxb/s1600/slovnicek.jpg" imageanchor="1" style="margin-left: 1em; margin-right: 1em;"><img border="0" height="221" src="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEgwshZtVct07zk_sCUlezvor2uSUno13X0vT4EyQ5pwmJzQkFz1nsqGvP-ENcYrYY5vj6giS3GHFXTcc7dZJyK_qeKoY8f9P3vL72N2h5c28WDGh7gvfecp7rfQ3u9pLczhQDN0sGp8kfxb/s320/slovnicek.jpg" width="320" /></a></div>
<br />Havana Blueshttp://www.blogger.com/profile/10377499306677346114noreply@blogger.com10