Jsi šťastná?

Nenávidím zbytečné otázky. Pokládám je za druh rafinovaného mučení, který předčí už jen společenská konverzace s neznámými lidmi v autobuse. Proto mne Všemohoucí obdařil mimo jiné příbuznými, kteří tuto disciplínu vyvinuli k dokonalosti. Netřeba dodávat, že toho dosáhli za pomoci denního tréninku.

Základní sada obsahuje tyto tři skvosty:
- Ty spíš?
- Ty někam jdeš? (Ne "Kam jdeš?", což by byla otázka poněkud dotěrná, avšak pochopitelná. Tento dotaz ve mně již od raného mládí vzbuzuje touhu přívětivě odvětit "Nikoliv, trhám zde v předsíni kvítka, z nichž si uviji věneček.".)
- Ty jsi tady? (Ano? Ne? Já nevím.)

Když jsem tuhle navštívila dům, v němž jsem strávila několik let svého dětství, seznala jsem, že zde a nikde jinde je místo, kde se zastavil čas. To máte tak: Sedím si na zahradě, v náručí chovám malou hydru, protože malá hydra se - na rozdíl od svého bezúdržbového bratra - ráda chová. Když jsem ji mohla chovat ve čtyři ráno, tak co bych nemohla v pět odpoledne, že jo. Jen silná vůle mi zbraňuje zavřít víka, a upřímně, docela by se mi hodil ten stroječek z Mechanického pomeranče, bratři.

Na stole stojí flaška s portským (pije Slawný), vedle leží krabička cigaret (kouří matka). Já sice taky piju a kouřím, ale malé hydry ne, tak holt držím basu, provozuju to, čemu se ve zpovědnicích v mravnějších časech říkávalo hřešit myšlenkou a soustředím se na kručení v břiše. Matka mi donáší vuřt. Je půvabně karcinogenní a horký. Pokouším se krájet, když vtom - - -!

Když vtom si malá hydra vzpomene, že ji, odpusťte tu přímočarost, tlačí prdík. Na tlačící prdík je nejlepší pohoupat, to vám řekne každá malá hydra. A nejlepší způsob, jak donutit někoho k houpání, je začít řvát jak na lesy. Hydra tedy řve, já pouštím nůž a houpu. Hydra usíná. Přestávám houpat a beru nůž. "Vrk. Ech. Kchhhhhhh," pravila hydra a loupla po mně okem, aby mě povzbudila k další činnosti. Nedala jsem se a zakrojila do vuřtu. Oslyšená hydra začíná ječet, jak kdybych zakrojila do ní. Rezignuji na krájení a pokouším se vuřt ukousnout. Je stále horký. Kurevsky pálí. Hydra řve.

No a v tuhle chvíli se ozve: "Jsi ŠŤASTNÁ?!!"

Nedalo mi to. Po dvaceti letech jsem se zeptala: A co chceš vlastně slyšet?

A přes decibely, které dokáže vyluzovat pouze nemluvně a startující boeing, ke mně dolehla odpověď, krásná ve své prostotě: "No, že jsi!"

Tak jo.