Osvětim zblízka. Sakra zblízka.

Mnohým to bude jistě připadat morbidní, ale říct to musím. Dlouhá, předlouhá léta jsem čekala na pořádný film o holocaustu. Dlouhá, předlouhá léta byla moje touha nevyslyšena.

Je to vlastně paradoxní: samozřejmě chápu, že mluvit o Osvětimi a šoa vůbec je věc nesmírně těžká a pořád do značné míry tabuizovaná. Literatura se ale už dávno zbavila představy*, že stačí namixovat pár smutných očí, smích dětí a kouřící komíny a o úspěch je postaráno. Pokládá otázky (připomeňme na tomhle místě Georga Taboriho a dilema "sežrat, či nesežrat mrtvého spoluvězně"). Překračuje hranice dosud možného (jak jinak nazvat mechanizované vyprávění Laskavých bohyní J. Littella). Mýty vytváří (aneb Grossmanův příběh o tom, jak vězně nezabil plyn ani kulka) a mýty boří (dneska už nám to tak asi nepřipadá, ale to, že hrdinové povídek Arnošta Lustiga zcela samozřejmě kradli, že nešlo o konflikt absolutního dobra a absolutního zla, byla ve své době docela pecka).

Ale především, především se zajímá o to, co dělá literaturu literaturou: o vlastní tvar. O to, že není podstatné jenom to, CO vyprávíme, ale taky JAK to vyprávíme.

Nehodlám tu ze sebe dělat odborníka na dějiny filmového zpracování šoa. To jistě nejsem. Protože jsem ale viděla nejedno, nemohlo mi uniknout, že filmy až příliš často právě tuhle ambici - posunout se od příběhu dál - postrádají. Přestože dokonce už v roce 48 natočil Radok svou expresionismem ovlivněnou Dalekou cestu a nejde v téhle souvislosti nezmínit Modlitba za Kateřinu Horovitzovou Antonína Moskalyka (s dechberoucí téměř hororovou scénou s "pánem nad sušárnou vlasů"), dost silný proud filmařiny pořád těží z toho, co se nepěkně, ale dosti pregnantně nazývá HLP neboli hluboký lidský příběh.

Takový film obsahuje několik základních momentů, které přicházejí s nemilosrdnou pravidelností:

1) Štastné dětství (respektive šťastná minulost). Hrdinové vzpomínají, jak krásně se měli a jak se všichni měli vlastně rádi. Idylické obrázky mají tvořit kontrast k hrůzné budoucnosti.

2) Soumrak. Přituhuje. První rozbité výlohy, první odplivnutí stranou. Z lidí, od nichž bychom to vůbec, ale vůbec nečekali, se stávají malí nácíčkové, kteří se zarputilou tváří říkají "to máte za to, Židáci".

3) Utrpení v ghettu/koncentračním táboře (nebo alespoň jeho náznak - vítány jsou dlouhé záběry na záda odcházejících lidí s tklivou hudbou, zcela povinný je záběr na prázdné koleje).

Po divákovi se pak žádá, aby "vzpomněli na ty, kteří se nedožili". A divák vzpomene - bodejť by nevzpomněl. Bylo to přece TAK STRAŠNÉ. (Pochopte, já v zásadě nemám nic proti hezké minulosti. Nic z toho není absolutně blbé "an sich". Není ale možné tvořit film JENOM z toho. Není možné se spolehnout na divákovu připravenost dojmout se nad krutým osudem a vést ho k dojetí jako ovečku na jatka.)

Aby to bylo lépe zřetelné, ukažme si na ně prstem: filmy jako Poslední vlak nebo Poslední cyklista (pars pro toto) tuhle vyprávěcí strategii dodržují do puntíku. Televizní Poslední cyklista si aspoň na nic nehrál, ale u Posledního vlaku se jedná o zoufale zmrhanou příležitost. (Kurňa, máte stovku lidí v jednom vagónu, co víc chcete, abyste vytvořili psychologické drama jako víno? Ale filmaři si řekli ne a oblažili diváka standardní směskou výše uvedených bodů, obohacenou o zvláštně absurdní momenty, jako když bývalý údajně slavný zpěvák klenot klezmeru Die grine Kuzine pěje způsobem připomínajícím produkci Dalibora Vrány ve Vrchní, prchni. A to ještě laskavě pomíjím, že překlad "zelená sestřenice" pro nepoučeného kolegu diváka musí evokovat cosi mezi žaludeční chorobou a surrealismem - ačkoliv se jednalo zcela jednoduše o zelenáče neboli greenhorna. V podstatě jediného opravdu silného momentu se tvůrci patrně zalekli a cudně ho téměř zneviditelnili: jde o nesmírně dojemnou scénu, v níž matka kojence pije vlastní moč, aby nepřišla o mléko.)

Ještě jste tu? Pro ty, kdo vydrželi, máme nejen sušenkovou medaili za statečnost, ale i tip na film, který právě tohle není: Saulův syn, debut (pokud nepočítáme jeho krátkometrážní film z roku 2007) maďarského režiséra Laszlo Nemese.

Hlavní hrdina, Saul (nebo Šaul) Ausländer, je členem Sonderkommanda. To byli ti, kteří se starali o to, aby lidi došli do plynové komory bez potíží a bez potíží byli zkremováni (a obvykle dlouho nepřežili, protože nacisté jednou za čas komanda kompletně obměňovali). Jednoho dne se z plynové komory dostane živé dítě. To je sice okamžitě zabito, ale Saul (aniž víme proč, o jeho syna se jednat může, ale spíš nejedná) rozhodne, že ho náležitě pohřbí. Rabín z komanda mu odmítá pomoct: kaddiš, modlitba za mrtvé, úplně stačí. Saul se s tím nehodlá smířit a udělá všechno možné proto, aby sehnal jiného rabína a chlapce pohřbil.

Čeho si člověk musí všimnout hned na začátku a nejinak, je práce s kamerou: sledujeme prakticky pořád jenom Saula, děje, které se odehrávají kolem, jsou často rozostřené (a je určitě na místě ptát se, co to má vlastně znamenat: je to - alespoň částečně - produkt tabu, které se aspoň takhle demonstrovalo v syrovém zobrazení koncentračního tábora? je to známka otupělosti v prostředí, v němž se jinak přežít nedá?). Stejně pozoruhodný je i zvuk. Film se doslova topí v přemíře hluků a ruchů. Absolutní pohybový chaos doplňuje chaos mraveniště. Továrny, v níž nás ohlušuje skřípání, bouchání, klapání, hukot a řev a křik...

Last, but not least, tohle ještě doplňuje skvělý nápad přeložit asi tak třetinu toho, co ve filmu skutečně zazní. Divák jen hádá: nepřekládá se to, protože to není pro do sebe uzavřeného hlavního hrdinu důležité? Protože Saul, Maďar s mluvícím jménem Ausländer (tedy Cizinec), pořádně polštině a jidiš nerozumí?

No a když po necelých dvou hodinách vypadnete z kina (nestahovat, pěkně prosím, za tohle si tvůrci do kasičky zaslouží měrou vrchovatou), říkáte si: tenhle film je o lidskosti. Ať už vnímáme touhu vzdát mrtvému úctu právě jako vzepětí lidství, nebo chorobnou umanutost (ale to je TAKY lidské). Jaký to má ale smysl, když budou mrtví všichni? A protože se to Saulovi nepodaří: mělo smysl riskovat? A protože kvůli tomu mrtvému umře několik dalších lidí - z toho nejméně jeden přímo kvůli tomu, co Saul udělá**: jak moc má smysl riskovat? A smíme nutit kvůli vlastním cílům riskovat ostatní?

Odpovědi neznám. Odpovězte si sami. Zkrátka a dobře, jděte.

* Jistěže se dají najít i taková díla, ale jako by jich bylo jaksi tak nějak víc.

** Vlastní smrt toho člověka - abych toho neprozradila až moc - zobrazena není, ale je nanejvýš pravděpodobná.

DISCLAIMER: V žádném případě nehodlám zlehčovat číkoliv utrpení. Naopak zcela záměrně zlehčuju kýč, který z toho utrpení těží.

Umění Diplomacie

Dávno, dávno již tomu, co jsme hleděli do mé milé, mírné tváře. Má tvář není mírná více, avšak jeví stopy uštvanosti a též stopy výrazu naštvaného vlčáka, s nímž kroužím okolo odnoží za zvuků hudby "Běž si vyčistit zuby. Běž si vyčistit zuby. Běž si vyčistit zuby TEĎ. Už si čistíš zuby? Čistíš si ty zuby? HÝBEJ KARTÁČKEM!". To zabere času, jéje.

Někdy ale jsou, pámbu zaplať, odnože předávány na víkend chtivým příbuzným. Proč to ti dobří lidé dělají, mi není známo. Radši po tom nepátrám, eště by si mohli uvědomit, že vlastně ty malé hlučné tvory doma k ničemu nepotřebujou. Tento pátek si to však ještě neuvědomili, tvorové byli převezeni a my jsme mohli asi tak po sto letech na hýbací obrázky. No a já teď mám dojem, že se tím nutno pochlubit na internetech. Protože asi nikdo nikdy v kině nebyl nebo tak.

Diplomacie! Vezmete dva docela dobře odleželé pány, postavíte je do hotelového pokoje a necháte je nějakou dobu rozmlouvat o tom, zda je opravdu nutné vyhodit do vzduchu Paříž. Shodou okolností se totiž dramatik Cyril Gély rozhodl, že je zrovna srpen 1944, což je pro vyhození Paříže do vzduchu ideální termín. (On se teda původně rozhodl Hitler, protože Paříž se mu jevila být poněkud příliš pěkná, zvlášť poté, co mu nějací zlí lidé zkazili Berlín. Sousedova koza, znáte to.)

Mno. Takže tu teď stojí švédský diplomat a německý generál a hovoří se o tom vyhazování. Švédskému diplomatovi to přijde líto, německému generálovi to možná taky přijde líto, ale jednak Ordnung muss sein, jednak existuje takový zajímavý zákon, který praví, že kdyby se vám třeba nechtělo vyhlazovat nebo plnit jiná zcela racionální přání pana Vůdce, nestihnete se s rodinou ani rozloučit, jak rychle budou v Pánu. Košile bližší kabátu, takže když Švéd tklivě hovoří o osudu ubohých Minipařížánků a apeluje na generála slovy "jaké dítě by chtělo mít takového otce", je upozorněn, že pokud nebudou vaporizováni Minipařížané, bude vaporizován mimo jiné čtyřměsíční minigenerál, což také není zrovna na cenu otec roku.

Apropos, minigenerál. Generálu von Choltitzovi bylo v horkém létě 44 něco okolo padesáti, ovšem ten pán, co ho hraje, má na krku o nějaký ten křížek víc. Astmatický záchvat předstírá s nasazením, které bych neváhala nazvat nelíčeným, ale čtyřměsíčního potomka mu člověk tak nějak skoro ani nevěří. Dál, pokud jeden přijme klasický problém mnohých děl ("Spojenci jsou tady nejpozději za deset minut! Musíte vydat rozkaz!" - dvacet minut se hovoří o vině a trestu, aniž by někdo jevil stopy nervozity - rozkaz je vydán, posel pádí přes půl města; nepřítel zásadně omezuje svou činnost na zavilé dunění v bezpečné vzdálenosti, dokud si to hlavní postavy nedopoví), eventuálně poměrně značnou divadelnost kusu (což třeba FF vadilo, mně ne), jest to dílko svěží, s milým, téměř až k filozofickým otázkám ohledně viny nabádajícím závěrem.

P. S.: Nejlepší postavou se nakonec ukázal být francouzský inženýr, který je přiveden do hotelového pokoje, aby názorně předvedl, co a jak se bude vyhazovat, a následně odbíhá ukazovat cestu. Postava až postavička z rodu vedlejších, v pravou chvíli se však do věci vloží, a přátelé, takhle zahraný výraz "tak, a teď jsem v prdeli" (dámy prominou silného slova, protože přesně tam je) jsem ještě neviděla. Patrně ani ne vteřinová scéna ho bez debat postavila na úroveň těch, kteří si divákovu přízeň museli v potu tváře dobývat hodinu a půl.

P. P. S.: Pochopitelně, že to s tím von Choltitzem nebylo zouplna tak, jak se tvrdí. Ale protestovat proti tomu, že Nikola Šuhaj věrně nezobrazuje život četníků na Podkarpatské Rusi, je taky pitomost.