Restaurace v Krakově II: Óda na Jaremu

Chtěla bych do Paríža, vysvětlila jsem Nejslawnějšímu. A do Izraele, protože z toho jsem viděla jenom Jeruzalém, a to za pomoci průvodkyně (tedy: kachny, kachny, vlevo kachny, vpravo Boží hrob, vlevo kachny). Jenomže Izrael mi není souzen, dokaváde nebudou hoši na delší dobu odložitelní k babičkám, odkládat na kostelní schody je kvůli tomu nebudu.

No a protože bych chtěla aspoň do Paríža, byli jsme už v Lisabonu, v Krakově a letos pojedem do Říma. Přesto jsem po dnešním dobrodružném dni s malým Houdinim, který si dokázal v posteli sejmout plenu (detailů laskavé čtenáře ušetřím, ale smál se jenom jeden z nás a já jsem to věru nebyla), sentimentálně vzpomínala na Krakov (bez viditelných dětí!), vzpomněla jsem, že mám v torbě ještě zbytek restauračních informací. Prvý díl zde, zbytek tu, kdyby to náhodou někomu přišlo k potřebě.

Předem mého dopisu musím sdělit, že ať si dáte cokoliv, dejte si žurek. Měla jsem zde i informaci, kde ve městě dobrý okusit, ale oni to v mezidobí stihli zavřít, čili nic. Dejte si ho kdekoliv, kde na něj narazíte. Poláci beztoho univerzálními dochucovadly šetří (zda z lakomství, protože obyčejná nebo posypová sůl vyjde o dost laciněji, nebo je ani léta komunistického jha nezvládla zkazit, nemám zdání), takže návštěva restauračního zařízení je pro žaludek vcelku bezpečná záležitost, pokud se žurkem jeden nepřežere, což není nemožné, olé.

Varování: Do Warsztatu jsme šli, anžto byl blízko a měl slušné hodnocení na Tripadvisoru, což opět prokázalo, že lidé nevědí, co činí. Místní italskou kuchyni jsme vynechali, protože vypadala dosti polsky (českou obdobou tohoto fenoménu je tiramisa z pomazánkového). Zákusky se dají, i když bez šlehačky z umělé hmoty a karamelového zástřiku téže provenience bych se obešla. Světlý moment se zaskvěl v podobě čokolády, která oproti českým zvyklostem nebyla kakao obohacené o pudinkový škraloup. Ale za návštěvu to vlastně nestojí.

Óda: Jarema. Je kousek od nádraží, takže jsme se tam dostali při návratu z Osvětimi. Načasování to nebylo nejlepší, neb Jarema se hlásí k tradiční polské kuchyni a interiér naladila odpovídajícím způsobem - zlatý rakouskouherský věk, dávno tomu v Haliči. Pianista a šmidlátor na housle v ceně. (Nevím, jestli tu je tak populární vézt se na "židovském turismu", nebo umělce inspiroval náš hovor o předchozí cestě, ale půl naší návštěvy hráli Šumaře na střeše.)

Eventuelnímu návštěvníkovi doporučuju hlavně, aby navštívil kterýkoliv jiný den, i když je to u teho nádraží. Když tam tak sedíte, zíráte na dekor a posloucháte klezmerové variace, můžete si až nepříjemně připomenout vídeňskou kavárnu třicátých let, hovor pana soudního rady s panem emeritním profesorem, a tak trochu si vzpomenout, že zatímco jeden byl ještě drahná léta platným členem společnosti, druhej se ani votočit nestačil a už ho vyhlazovali. A já jsem sice pro tenhleten černej humor a dekadence mi není cizí, ale tohle bylo i na mě přece jenom trochu příliš.

A přitom za to ubohá Jarema vůbec nemohla. Jejich rajská polívka byla jak od babičky, králík šťavnatý (!!! neuvěřitelné se stalo skutkem), jehněčí kotlety medium a genialita polského lidu se definitivně projevila, když donesli dezert: zatímco my vezmeme v neospravedlnitelné úctě k tradicím jabka a zamotáme je do štrůdlu, čímž jednak neúnosně zvýšíme množství těsta na jeden kus, jednak blemcavost vnitřku (já teda nevím, jak ostatní, ale mně to přijde svatokrádežné - nejlepší je přece vždycky ten křupavej vršek, ne vařená hrouda vevnitř), Poláci se balením neobtěžovali a jablečnou pochoutku vyrobili tak, že na spodní vrstvu těsta (relativně křupavou) navršili obrovské množství jablečné hmoty a obrovské množství jablečné hmoty zakryli tenounkou vrstvou těsta (křupavou). Řekla bych Molodci!, ale oni by mě pak asi neměli rádi. Tak tedy sláva jim.

A zase houby (s řeckým apendixem)

Cesta vozem probíhala poklidně. Suverénně jsem se řítila rychlostí pětatřicet kilometrů našimi půvabnými vesnicemi, které vypadaly, že se v nich díky nějakému paradoxu zastavil čas, ale silnice se rozpadat nepřestaly. Nevyhověla jsem přání navigace, výdobytku to moderní techniky, která mne nabádala napálit to do každého druhého baráku nebo sjet do místního rybníčku s kachničkami, když matena zákrutami v každé ostřejší zatáčce hlásila "zabočte doprava", přičemž silnice jakoukoliv odbočku postrádala.

Konečně jsme dorazili na víceméně libovolné místo, jež jsme určili odbočením na první vhodnou polňačku. Zaparkovala jsem koně na vyvýšeném plácku u pole a vyšli jsme.

Mapy nelhaly a i vizuální kontakt potvrdil les. Co jsem však opomněla zjistit, bylo, jaký úhel svírá les s pomyslnou rovinou. Neklesli jsme na mysli, jali se šplhat do kopců, ačkoliv by je za mírné označil jen dobře zacvičený realitní makléř,  a za svou námahu jsme byli odměněni. Viděli jsme mloka skvrnitého.

A pak dalšího. A dalšího. Ukázalo se, že les je na ně dosti bohatý. Na houby naneštěstí nikoliv. Po třech hodinách šplhání a klouzání jsme získali několik malých hřibovitých věcí, čtyři pýchavky a dvě bedly neznámého druhu. I tak jsme se ale mohli ošklíbnout nad lenivými ubožáky, kteří si nesli prázdný košík, neochotni na procházce se psem znečistit svůj oděv, podrápat tvář a opustit lesní cestu.

Dojati tím, co jsme oproti předchozím pokusům mohli považovat za oslnivý úspěch* přesunuli jsme se s drobnými obtížemi, které zahrnovaly děsivé skřípění a pach spálené gumy, do davelské restaurace Thessaloniki, abychom si mohli vyfotit něco jídel a zaprudit obsluhu, dloubnout znechuceně vidličkou do salátu a zkonstatovat, že když jsme byli vlóni na Krétě, Máňo, tak teda ten gyros tam měli lepčí.

Ve skutečnosti si neřídící Nejslawnější, který díky neřízení neměl žaludek velikosti lískového ořechu, dal slušný předkrm v podobě taštiček se sýrem,

a musaku, kterou prohlásil za nedochucenou, ale upřímně, ten člověk má chuťové buňky vyžadující solnou vrstvu hodnou zapadlé krkonošské silničky v lednu. Podle mě byla jeho musaka v pořádku,

stejně jako těstoviny s chobotnicí.

Korunou odpoledne se staly dezerty, které spolu s egyptskými patří do kategorie zbraní hromadného ničení. Pro přibližnou představu nabízím tento návod: naplňte cukřenku cukrem. Poté polovinu odsypte do sklenice a nalijte tolik vody, aby vznikla řidší kašička. Vezměte lžíci a střídavým nabíráním kašovité hmoty a cukru z cukřenky se obé snězte. Slabší povahy mohou pokus ukončit dříve, ale ne před tím, než jim lezou oči z důlků. Teprve to je známka, že hladina cukru v krvi dosáhla potřebné výše.

Obsluha vlídná, ceny mírné, jediná škoda byla umělohmotné šlehačky k dezertům dodávané, protože jednak netuším, co tam dělala, jednak když už tam byla, tak umělá slazená hmota z kovové pixly je ošklivé kačátko. A bez toho zelenýho sypání kolem bych se taky obešla, ale co už.

* Přežili jsme šestatřicet hodin po požití. Všechny houby tudíž, přes mírné rozpaky nad vyobrazeními bedel, prohlašuji se zpětnou platností za jedlé.

Restaurovaný Krakov

Nejen duchovními požitky živ je člověk. Krom návštěv tradičních destinací jsme tedy museli někde jíst, a protože jsem děvče přičinlivé, vznesla jsem dotaz, kdeže by to mohlo být.

Výsledkem byl seznam asi deseti podniků nebo řetězců, kde by se dalo něco pozřít. Z nich se nám podařilo navštívit jediný, protože ostatní byly moc daleko / zrovna zavřené / ztracené.

Zde tedy seznam toho, co jsme potkali cestou my. Vše se to nachází víceméně v centru staré židovské čtvrti Krakova, Kazimierze. Všechno v Kazimierzi se, s trochou dobré vůle, nachází v jejím centru.

1) Hotelová restaurace Ester. Především polská a židovská kuchyně, trochu přemalovaná na modernu, a cokoliv, co přišlo do cesty. V krysích závodech 4 zlaté krysy z pěti za jídlo, ze dvou pokusů dvakrát obstáli. Otázka je, co dělají, když jim tam přijdou lidi, protože ačkoliv jsme tam seděli sami, vypadalo to, že ždané kuře teprve honí vzadu na dvorku, spařují a škubou.

Poněkud problematická je také výzdoba. Naivní freska zobrazující několik smutných Židů, vyvedených ve starodávném stylu, a vhodně kombinovaná s neurčitým množstvím barokních andělíčků všech možných velikostí, materiálů a možná i funkcí.

Ekvivalentem je scéna, na níž se vyskytuje echtovní dřevěný stůl pokrytý sněhobílým ubrusem s rohy plápolajícími ve větru, na němž je umístěn nejlepší porcelán a rodinné stříbro. V rohu diskrétně leží pistole. Vpravo pak vidíme stejně diskrétně otevřený masový hrob.

2) Dawno temu na Kazimierzu. Dopravili jsme se tam pouze jednou, nepříliš hladoví, takže zásadní dojem nevlastním. 3,5 zlatých krys z 5.

 Místo rustikální ošatky s chlebem a máslem bez soli jsme obdrželi macesy. Chutnaly jako macesy. Strávníci s romantickým spádem vynechají, jest to doplněno o česnekový dip, bez něj to nemá smysl, s ním nemá velkého smyslu romantika.

Sázka na jistotu: jedna z mnoha variací na pirohy.

Dobrá domácí kuchyně, směs polské a židovské kuchyně s občasným odskokem. Interiér turističny, zvenčí je vidět pět vývěsních štítů různých firem, vevnitř je výzdoba vetešnická.

Večer se snaží provozovat živou hudbu, s rozporuplným výsledkem.

3) Sasiedzi. Slušné hodnocení na Tripadvisoru, žel, potrava tomu úplně neodpovídá. Netuším, zda se nechali hodnotící oslnit velikostí porcí (které jsou vskutku úctyhodné), nebo jsme neměli kliku na kuchaře. Čerstvé suroviny, evidentně kvalitní materiál, ale s kořením se ruka kuchaři neutrhla, takže to bylo jaksi mdlé. Brambory k oběma hlavním jídlům byly naopak obalené v jakési průmyslové směsi, což jim nijak neprospělo. 2/5.

Chuť bramborového salátu slibovala mnohé požitky, ale jak se ukázalo, zafungoval zde moment tak dobře známý z poezie, zklamané očekávání. 

 Tuším vepřovou ruládu, v podstatě bez chuti a zápachu.

Když blahé paměti líčil pan profesor Stich, dej mu pámbu nebe, jak se dá velmi distinguovaně vyjádřit zápor, zvolil za příklad formulaci vhodnou k nedoporučení studenta, shánějícího doporučení: "Na semináře dochází pravidelně." Tato kachna docházela na semináře pravidelně.

Felicita!

Ideologická příprava:

My jsme se chtěli najíst už v Boleslavi. Vážně. Oblezli jsme jistě polovinu restaurací, které tam mají, abychom je zavrhli, protože
a) vypadaly jako čínské bistro s nejistým sortimentem,
b) byly čínské bistro s nejistým sortimentem,
c) byly italské bistro s názvem evokujícím nejistý sortiment.

Zbytek, který jsme viděli, nabízel poctivé staročeské kuře s broskví.

Po této pouti jsme prolezli ještě půl Brandýsa, abychom se zase pokorně vrátili zpátky do restaurace k zámku, jelikož knedlíky v Záložně,

která disponovala půvabnou výlohou a sokolským nářadím u vchodu, vypadaly z dálky lehounce okorale.

Felicita. Štěstí. Hm.

Nejslawnější si na úvod nechal přinést carpaccio, které bylo podle jeho slov dost nijaké. Korunoval ho olivovým olejem, který na lahvi hrdě nesl nápis Extra virgine, méně hrdě pak datum spotřeby do roku 2011. Hm.

Hlavní chod byl o poznání lepší. Slawný sice frfňal, že lososa umím líp, ale člověk by si neměl nic nalhávat: můj geniální losos je připravován systémem pokus-omyl, přičemž omyly za poslední rok nad úspěšnými pokusy zvítězily v poměru 15:2.

Já, která se doma k hovězímu, které jeví byť i stopové množství kližky, nedostanu, jak je rok dlouhý, jsem zaržála, neb měli ossobuco s fazolemi a zeleninovou omáčkou. Omáčka vyvážená, fazole nedosahovaly geniality fazolek pana Ramsaye, ale kdo dosahuje, že. Byly dobré, a to je co říct. Pyré dobré. Žel, maso bylo už lehce vysušené, a vzhledem k tomu, že u ossobuca je ossobuco jaksi hlavní ingredience, je to závada mírně větší než malá.

Dezerty velmi chutné, víno od Skoupila též. Obsluha vlídná a úslužná, tuším i úsměv občas někdo přihodil.

Bonusové body: Plivník byl obsloužen porcí zmrzliny zadarmo, poté co byl odhalen, jak se dobývá na moji.

Vcelku to vypadalo jako s těmi fyziky: taková krásná teorie, jen ta realita to tak nejapně kazí. Ale tož ja, člověk tam kvůli tomu přes půl světa nepojede, ale když už tam jednou je, je to minimálně zvažovatelná varianta.

Restaurace Prosecco aneb agentura pro uvádění věcí na pravou míru

Já kopu za novináře. Fakt. Patrně proto, že mě to taky živí, jsem si vědoma toho, že většina z nich nespřádá temné plány, zaplacena někým z ODS (od posledních voleb hoši z MF podle čtenářů vyměnili stáj a stali se pohůnky TOP09).

Novináři také nejsou idioti, jakkoliv to o nich lidé rádi tvrdí. Tedy někteří pochopitelně ano, ale výskyt idiotů v redakcích se je zhruba stejný jako ve zbytku společnosti.

O to víc jsem kroutila hlavou nad recenzí Petry Pospěchové v Hospodářských novinách. Protože to snad, kurnik, fakt musí bejt zaplacený.

Petra Pospěchová krom jiných restaurací zaměřila svůj ostrovtip na Prosecco. Toto se nachází na pražském Proseku, pročež vítězoslavně poukázala na to, že je to Syslov a z okna je hnusný výhled. Asi čtu málo recenze, ale doposud jsem se domnívala, že hodnotím-li už vizuální dojem, je jaksi podstatnější interiér, který pan majitel ovlivnit může, než ulice, v níž se restaurace nachází. S napětím očekávám, co přijde příště. Popis toho, jak při dvou ze tří návštěv restaurace v centru (s výhledem na neestetické tagy náctiletých sprejerů) šlápla paní recenzentka do lejna?

Petra Pospěchová taky tak nějak nemluví pravdu, když uvádí, že Prosecco je předražené. Povšimněmež si tohoto sloupečku:

Poté si najdeme stránky restaurace Prosecco, kde prostým pohledem zjistíme, že nejlacinější těstoviny na první stránce sekce jídelního lístku, která je těstovinám věnována, stojí celých 95,- korun. Kdo by chtěl namítat, že to jsou přece "primi", nikoliv hlavní jídlo, tomu lze doporučit sekci masa, kde se dostane pod dvě kila s kuřetem nebo vepřovým. Celé to pro ctěného zájemce projíždět nebudu, pokud je zájemce, prostuduje si sám. Mně to k vyvrácení tvrzení v recenzi stačí.

Dále byla Petra Pospěchová rozhořčena kávou, neb hrnek byl prý tak hluboký, že na dno nedohlédla. V tomto směru mohu pouze konstatovat, že mě se VŽDY (dejme tomu pětkrát v průběhu několika let) při objednávce espressa obsluha otázala, zda chci malé espresso, a malé espresso mi také potom donesla. Jeho chuť se necítím být povolána komentovat, neboť v otázkách kávy nejsem dostatečně vzdělána, nicméně je velmi zvláštní, že se paní Pospěchové nedostalo stejné péče ani při jedné z jejích tří návštěv.

Toť k věcem, které jsou neoddiskutovatelné. A nyní k tomu, co se v čase mění: jistě JE možné, že chudákovi paní Pospěchové zkremovali lososa, rozvařili těstoviny a její kousek malinového koláče obsahoval pouhé tři maliny (já si ho schválně dala a přátelé, zajímavými malinami se jen hemžil).

Ale nemůžu si pomoct, vzhledem k dlouholetým zkušenostem to považuju za přinejlepším nepravděpodobné. Chodím tam ne snad často, ale dlouho a ráda. Ne vždycky bylo všechno perfektní, občas jsem měla dojem, že nás obsluha moc "žene", jednou mě rozezlila tím, že mě poslala prostudovat si nabídku dezertů k vitríně stylem "všechno potřebné zjistíte u vitríny". Byla jsem tehdáž v devátém měsíci těhotenství a chodila jsem jako chromá kachna. Jedna z mála věcí, po kterých jsem FAKT netoužila, bylo studovat nabídku ve vitríně - přitom se dezerty zase tolik neměnily, takže nemohl být problém říct "máme A, B a C, a pokud chcete, tamo je uzříte". Já bych se na zření vyprdla a dala bych si čokoládový dort a bylo by.

Vždycky jsme se ale dobře najedli a vždycky jsme odcházeli s pocitem, že jsme za svoje peníze dostali odpovídající protihodnotu. Dost často také s pocitem, že za ty peníze bychom se TAKHLE jinde nenajedli.

Kupříkladu, když už o tom hovoříme, dneska. Moje asado (hovězí a skot to má, lépe řečeno měl, mezi žebrama), nově přibyvší do nabídky, bylo krásně měkké, ve středu růžové a na jazyku se jenom rozplývalo. Nejslawnější si objednal pomalu pečenou krkovičku, a když ji obdržel, uspořádal mi divadelní představení, neboť do něj několik minut užasle píchal a nutil mě, abych se podívala, jak se "jenom rozpadá". Není však lakomý a dal mi i ochutnat - byla skvělá.

Čokoládový dort je tradiční hvězda vitríny - dlužno dodat, že původní receptura, kterou jsem kdysi ochutnala, mě přiváděla do krapet většího vytržení, ale ne o moc. Malinový koláč s "naplácanou vrstvou smetany" (Váhám, zda toto není jediné místo, kde bych se mohla slečny/paní recenzentky zastat - Dušan Jakubec z Prosecca ji nařknul z absence chuti, neboť v koláči je bílá čokoláda. Na jednu stranu - nijak zvlášť výrazně jsem ji tam necítila, přišlo mi to jako takový ten slabounký závan, u kterého člověk uvažuje, co to sakra může být, je to jenom smetana? Není to jenom smetana? Na druhou stranu já se recenzemi restaurací neživím, a když jsem ji tam byla schopná identifikovat i se svým umělým patrem - ó ano, zuby stále ještě nejsou tam, kde by měly být, a bohužel ještě chvíli nebudou, ale o tom zase někdy jindy - tak toho mohla být schopná i ona.), tož tedy tento malinový koláč byl dobrý - neříkám překvapující, neříkám nejlepší dezert mého života, prostě dobrý.

S celkovou útratou 1046,- Kč za dvě hlavní jídla, dvě minerálky, 6 deci vína, jedny hranolky pro malého teroristu, jeden džus pro malého teroristu, dva dezerty a jednu kávu to věru nepovažuji za předražený lokál plný neumětelů v kuchyni.

Tož tak.

Jo, a do poznámky si poznamenejte, že Prosecco je na Scuku. Což samo o sobě nic neznamená. Že je 44. v Maurerově výběru, aspoň letos. Což samo o sobě nic neznamená. A taky, že jsem do recenze v Hospodářkách neslyšela, že by s ní měl někdo blbou zkušenost. Ne že by ji každej vynášel do nebe, jak to činím já, ale toto, to zase prr. Což taky samo o sobě nic neznamená.

Jo, a taky si poznamenejte, že v restauraci Prosecco jsem nepracovala, nepracuju a pracovat nehodlám, s majitelem, kuchařem ani nikým jiným nemáme společné ani příbuzenstvo, ani nic jiného, a, žel, ani za tento příspěvek na blogu, jakož ani za jiné, jsem nedostala a nedostanu zaplaceno.

Já je mám prostě enem ráda, bo oni sú dobří.

Tož tak.

Nosorožec a sloni v porcelánu

Ono to vypadá, jako kdybych furt jenom nadávala, ale copak já za to můžu? Třeba ondyno. To jsme si s Nejslawnějším řekli, že půjdeme do kina. A na večeři. A bez dítěte. A vůbec!

A šli jsme. Navštívili jsme dříve osvědčenou restauraci Tapas Chorizo, která se údajně jmenovala také Cambusa. To jsem netušila a nesvědčilo to o příliš dobrém zavedení značky. O příliš dobrém zavedení značky nesvědčilo ani to, že z ulice zmizel poutač a z restaurace milý pan personál.

Místo něj se tam zubila jakási paní, která nám ozřejmila, že pan personál neplatil účty a byl vaporizován. Jelikož jsme statečnější Lvího srdce, a Nejslawnější měl hlad jak herec, rozhodli jsme se zůstat. MĚLO nás varovat, že jakási paní nám sice po objednávce přinesla víno, ale toto ani neukázala, ani nedokázala otevřít. Zašvitořila, že má rozbitý otvíráček a že musí pro jiný a odcupitala. Když přicupitala s jiným, dílo se zadařilo. Když jsme se však po prvním loku a prvním podezření podívali na etiketu, ukázalo se, že donesla něco jiného, než jsme chtěli.

No a my jsme měli hlad a nechtěli jsme se hádat, tak jsme jí to řekli, avšak rozhodli jsme se víno si ponechat. Jakási paní se omluvila a odcupitala.

Zmizela na docela dlouhou dobu, zvlášť vezmeme-li v úvahu fakt, že jsme tam byli jediní na jídlo. Když ji k nám opět náhoda zavála, vlekla žádané jehně i jelena, ale to bylo v zásadě dost jedno, protože obé neslo neklamné stopy, že se kuchař pokusil zahladit stopy svých činů a ta nebohá zviřátka zkremovat. Jehněčí koleno toho vydrží víc, a krom toho u něj byla dosti poživatelná příloha, i rozhodla jsem se si ho ponechat, ale Nejslawnější nepřenesl přes srdce, že jelení medailonky, kterými by se dal rozdělat oheň, kdybyste jima o sebe křísli, jsou obklopeny omáčkou nikoliv dle slibu šípkovou, ale jaksi chutnající po švestkách.

Jakási paní vzala talíř a odnesla ho ukázat kuchaři. Ten, podle její interpretace, "si na šípcích trval" (pro mě za mě mohl trvat klidně na "se zelím", protože to stejně pořád chutnalo jako švestky), ale jelena jako troud uznal a rozhodl se vyrobit jiné jídlo. Nejslawnější zaváhal a v jeho očích se zračil neklid.

Nakonec se rozhodl, že zkrátka chce jíst, a objednal si kuřecí steak s bramborem. Dělat to neměl. I když pomineme, že příprava trvala panu kuchaři tak, že jsem cítila, jak stárnu a zapadám prachem, dostal sice kuře, nikoliv však steak. Není mi také zcela jasné, jak to kuchař dokázal, ale soudím, že nedovařit za třicet minut brambory, které potřebují přinejhorším dvacet minut na sporáku, už vyžaduje ruku zkušeného mistra.

Celá tato veselá eskapáda našich dvou milých výstředníků byla završena dezertem. Oni nám ho nabídli zdarma jako omluvu. A já sice nejsem takový mamonář, ale měli je podobné jako v předchozím podniku a mě zajímalo, jestli jsou pořád tak strašné. Byly. Čokoládový dort mne vrátil do dětství, v němž mi babička předčítala z dobrodružné literatury, neboť přesně nějak takto jsem si představovala vyschlé kusy mechu, které sloužily co potrava pro jiskry. Po straně ho obtékala šlehačka ze spreje. V podstatě jediné, co se dalo jíst, byla vanilková zmrzlina, pocházející z nějaké průměrné masové produkce. Nejslawnější měl poživatelný Tarta Tatin (i pravopis zůstal po původní španělské restauraci), ale to se nám zdálo v kontextu oné veselice poněkud málo.

No a pak jsme šli do kina a hráli mi Woodyho Allena a bylo mi konstatovat, že staré časy už sice nejsou, co bývaly, a Owen Wilson by se příště měl pokusit hrát postavu, místo aby napodoboval režiséra, ale Adrien Brody pořád stojí za hřích. Zvlášť když mluví o nosorožcích.

Vzhůru na kopec spějme

O mojí paměti kolují v rodině legendy. Když jsem ještě docházela na vysokou školu, podivila se má matka, jak jsem tam mohla vydržet tak dlouho - ne že by nevěřila, že má inteligence je pro tuto instituci dostačující, ale údajně nechápala, jak tam trefím, když musím dvakrát přestupovat.

Na sobotu jsme si schystali návštěvu aquaparku na Barrandově. Je to tam lacinější než v Čestlicích, a usoudili jsme, že tobogán a jiné radovánky synkovi prozatím zatajíme, neboť by se stejně s největší pravděpodobností utopil co koťátko. No a když už tedy takto, nebylo vhodnější příležitosti k návštěvě restaurace Na Kopci, která proslula jednak vynikající potravou, jednak tím, že pro nemotorizovanou jednotku je dostupná zhruba stejně jako botky od Blahnika pro průměrně vydělávající českou ženu: blbě.

Vzhledem k tomu, že je před výplatou, tudíž bych musela útratu hradit ze svého těžce ze státu vydobytého rodičovského příspěvku, jsem se trochu cukala, jenomže pak zazvonil osudný telefon. Matčin veselý hlas mě informoval, že patrně nevím, že mi muž slaví svátek, a že mu přijedou popřát. Položila jsem telefon a stejně veselým tónem oznámila Slawnému, že má k svátku oběd. Opona.

Bájná vyprávění starců nelhala. Vývar byl mnou shledán vynikajícím, muž, který si ho vlastně objednal, pravil, že bez játrového knedlíku by to nebylo ono, avšak játrový knedlík seděl pevně na svém místě uprostřed.

Hlavní jídlo jsem vyhrála já - bohužel jsem, poněkud nepřekvapivě, zapomněla, co přesně to bylo. Jídelní lístek v tomto případě nepomůže, anžto jsem zvolila specialitu dne, o níž kroniky nic nepraví. Vepřová kotleta na rizotu s houbami a jakousi máčkou. Toužila jsem, aby to nikdy neskončilo.

Slawný dostal jídlo s představením, bo nad daňčím v rozmarýnovém kouři se rozprostíral poklop, který obsluhující pán zvedl a nahnal kouř do nozder Slawného. Co se mě týče, omáčka mi přišla taková nijaká, nepotěší, neurazí. Oba jsme byli rukou svornou a nerozdílnou překvapeni jednak přítomností kapustiček, lstivě neuvedených na jídelním lístku co ingredience, jednak tím, že kapustičky jsou poživatelná záležitost. (Připouštím, že oslnění srovnatelné s návštěvou v jedné z restaurací Gordona Ramseyho, kde jsem zjistila, že zelené fazolky se nejen dají jíst, ale mohou být dokonce dobré, se nekonalo - zdá se tedy, že místo objevu století je již obsazeno. Ale i tak si jedlá růžičková kapusta vydobyla čestnou pozici Překvapení měsíce.)

Pistáciový creme brulee moje srdce také potěšil, creme brulee pečlivě zbavený pistácií ostatně potěšil i Plivníka - dokonce tak, že si ho umístil na nos pro pozdější použití. Byl však odhalen a očištěn.

Nutno však konstatovat, že dezert vyhrál Slawný, který si nechal přinést suflé s ořechovou zmrzlinou. Když jsem okusila, chvíli jsem přemítala, jestli by se nevyplatilo Slawného zabít a o dezert ho nectně připravit, ale pak jsem usoudila, že ho ještě budeme potřebovat.

Jediná výtka směřuje ke slečně či paní servírující, která (na rozdíl od ostatního personálu) působila chvílemi unaveným až zapšklým dojmem. Třeba dva dny nespala. Nebo jí uletěl extrémně medonosný roj. Nebo jí krutý osud v ono nedělní ráno nastražil do cesty psí výkal a protivného souseda, co já vím. Nic z toho mě ale vlastně moc nezajímá a nemůžu se zbavit heretické myšlenky, že být vlídný na platícího zákazníka tak nějak k řemeslu patří.

I když, platícího. Stalo se, že jsem poprvé vyzkoušela svou kartu z nejmenované banky. Jestli jsem zapomněla PIN či kýho výra, přestože jsem s ní předtím úspěšně zaplatila na internetu, karta ne a nedala. S chabě maskovanou nervozitou jsem se křivě zazubila na slečnu a poprosila ji, jestli bych mohla účet vyrovnat za deset minut, jelikož peníze sice jsou, ale trochu jinde, než bychom je všichni chtěli mít. Internet v telefonu naštěstí nezklamal mou důvěru, takže za pouhých pár chvil horečného odklikávání hlášky "zobrazit jen zabezpečené" se ukázalo, že nebudeme muset svůj dluh odpracovat mytím černého nádobí. Vot těchnika.

PS: Slawný pravil, že jsem žena nehodná, neboť jsem se zaujala nudnou omáčkou a neprozradila jsem, že daňčí maso bylo fojstklás. Tak tedy: na jedničku.