Úplně původně měl být tento příspěvek do světového fondu literárních klenotů o mém vánočním cukroví. Plánovala jsem ho letos jen tři druhy: tradiční babiččinu čokoládu, linecké cukroví a nutelové rohlíčky. Tradiční babiččina čokoláda je věc, která vzniká smíšením 100% tuku Omega, cukru, sušeného mléka a kakaa. Její původ tkví patrně v těžkých válečných dobách a přesně tak taky chutná, ale málo platný, vždycky, když smísím, mám zas na chvíli culíky, sepjaté červenými plastovými beruškami. To je hodnota, která se počítá.
Letos jsem však rozhodla, že by bylo pěkné zaměnit tuk za onačejší a vyvedla jsem čekuládu z kokosového tuku, jehož vlastností, jak se ukázalo, je, že na teple taje daleko dříve, a navíc je to jakési kokosové. Zkrátka nic zmíněníhodného.
Idea lineckého cukroví vzala za své s příjezdem tchýně, která přivezla, pámbu jí požehnej, asi pět kilo keksů, které se lineckému chuťově blíží a budeme je jíst až do Velikonoc. Myšlenku nutelových rohlíčků jsem opustila poté, co se ukázalo, že jsem po zakoupení 750 gramův Nutely tuto během čtrnácti dní sežrala. Koupit další nemám odvahu.
Podruhé měl být o absurdním divadle, které vyvolala smrt Václava Havla. Lidé lkající, že zemřel Největší a Nejslavnější (Nejslawnější je, zaplať Bůh, stále naživu), ve mně vždy vzbuzují kacířskou myšlénku, že by bylo pěkné vidět, co dělali posledního půl roku. Jestli jejich životy osvětluje Pravda a Láska, nebo se taky chmuří na prodavačku a šťouchají do spoluobčanů v MHD, náhle příliš němí na sdělení, že potřebují vystoupit.
Já, pěkně prosím, proti panu Havlovi nic nemám. Dokonce i Odcházení se mi více líbilo než nelíbilo, a to už je, jak jsem pochopila, pro mnohé důvod zařadit mne do klubu zatvrzelých pravdoláskařů, kteří jsou prostě beznadějní. Tak jo, klidně, počítejte mě tam. Ale z procesu vedoucího ke svatořečení, ježto se nyní rozběhl v plné síle, mne, prosím, račte vynechat.
No ale do třetice všeho dobrého, ráno jsem si otevřela iDnes, a co nevidím. Havla připomene 90stránková kniha, připravovaná rok, z pera kunsthistoričky Michaely Košťálové a nějakého pana Heřmana. Co připravovali rok, netuším, zato si čirou náhodou, ale zato dobře pamatuju, že paní Košťálová vydala životopis Simony Monyové ještě předtím, než stačila pořádně vychladnout. Tož ja, elektřina se sama nezaplatí.
úterý 20. prosince 2011
neděle 20. listopadu 2011
Reklamní okénko
Film Europe. Žel, pouze na satelitu, ale zato v původním znění. A s filmy, o kterých zdejší skladatelé programu nikdy neslyšeli. A za padesát měsíčně. Nevýhoda je pouze jedna: vyčůrat se můsíte na začátku filmu. Je to bez reklam.
Program do konce roku zde.
Konec evangelizace.
Program do konce roku zde.
Konec evangelizace.
pátek 18. listopadu 2011
Blýská se na časy?
Státní svátek mne zastihl nejen dumající po poučné přednášce, ale taktéž poněkud méně použitelnou po pitce, kterou jsme s onou přítelkyní uspořádaly v blízkém okolí fakulty. Když tedy byl večer, den druhý, odmítla jsem konat cokoliv, co by obnášelo zjistit, jaké je venku počasí, nechala jsem si nalít vermut od pana Alberta a naplánovala sledování posledního dílu estrády nazvané Babicovy dobroty.
Místo co bych se tedy zaobírala ctnostnými myšlenkami na to, jak nám ta svoboděnka kvete, dozvěděla jsem se dvě zásadní věci:
1) Jiřík začal konat pokusy s aranžmá jídla. Zatím připomíná spíše pokusy Mistríňanky zmocnit se Leonarda Cohena, ale pokroky tu jsou.
2) Jiřík začal také zhusta používat přivlastňovací zájmena. Ve větách, kde se vyskytuje podstatné jméno "špageta" v libovolném pádě, se množí jako králíci. Dáme si ty naše špagety do toho našeho hrnce!
Z obého dedukuji, že zanedbává mazání lyží a po večerech sjíždí konkurenci z Primy, která si z rodné Itálie přivezla nejen recepty od moje babička, ale také výše zmíněný jazykový tik.
Od té chvíle mne pronásleduje otázka, co z toho vznikne. Jistě, JE možné, že se pan Babica naučí časem i vařit. Osobně se ale domnívám, že jako šamani přírodních národů prostě léčí nemoc něčím podobným. Patří-li na bolesti zubů prášek z medvědího drápu, může se vaření nahradit rozšmrdláním trochy rajčat po talíři. Ale já jsem nikdy nebyla vzor optimismu.
Místo co bych se tedy zaobírala ctnostnými myšlenkami na to, jak nám ta svoboděnka kvete, dozvěděla jsem se dvě zásadní věci:
1) Jiřík začal konat pokusy s aranžmá jídla. Zatím připomíná spíše pokusy Mistríňanky zmocnit se Leonarda Cohena, ale pokroky tu jsou.
2) Jiřík začal také zhusta používat přivlastňovací zájmena. Ve větách, kde se vyskytuje podstatné jméno "špageta" v libovolném pádě, se množí jako králíci. Dáme si ty naše špagety do toho našeho hrnce!
Z obého dedukuji, že zanedbává mazání lyží a po večerech sjíždí konkurenci z Primy, která si z rodné Itálie přivezla nejen recepty od moje babička, ale také výše zmíněný jazykový tik.
Od té chvíle mne pronásleduje otázka, co z toho vznikne. Jistě, JE možné, že se pan Babica naučí časem i vařit. Osobně se ale domnívám, že jako šamani přírodních národů prostě léčí nemoc něčím podobným. Patří-li na bolesti zubů prášek z medvědího drápu, může se vaření nahradit rozšmrdláním trochy rajčat po talíři. Ale já jsem nikdy nebyla vzor optimismu.
sobota 5. listopadu 2011
Hej rup, hola hej, do práce se dej!
Začínáme mít dokonce problémy, když firmám představujeme muže nad čtyřicet let. A osmatřicátníkovi už také pomalu táhne na čtyřicet... Další skupinou jsou ženy. Když jsou mladé, mohou otěhotnět, pak už firmám připadají staré. Z toho jasně vyplývá, že naše společnost má problémy najít práci pro lidi na začátku a na konci kariéry.
Žena je tedy v pětatřiceti stará a na konci kariéry. Lavly. Mohl by to, pěkně prosím, někdo říct panáčkům z parlamentu? Nezastávám sice slepě heslo o hostu a rybě, ale přesluhovat pětatřicet let je přeci jen trošku dlouho.
Žena je tedy v pětatřiceti stará a na konci kariéry. Lavly. Mohl by to, pěkně prosím, někdo říct panáčkům z parlamentu? Nezastávám sice slepě heslo o hostu a rybě, ale přesluhovat pětatřicet let je přeci jen trošku dlouho.
čtvrtek 27. října 2011
Optimismus je opium lidstva!
Svět ku mně přichází poklidně, očítán nad šálkem ranní kávy. Dnes jsem se například dozvěděla, že v Semilech mají mozaiku.
Mozaika na náměstí, vytvořená na žádost lidu (nikoliv lidí, jejichž spojitost s lidem dodnes není zcela vyjasněna), zobrazuje tradiční zemedělsko-dělnický námět. Starosta sice navrhl, že by šlo mozaiku nechat, kde je, a připojit k ní poučný citát, což by bylo jednak elegantní, jednak ne příliš drahé, ale kritik semilské radnice ví svoje: "Bude to hodně pesimistické a lidé chtějí mít na náměstí něco optimistického."
Lidé, jak ukázala anketa, by si přáli nahradit dřevo a kov jelínkem. Škoda že nejsem semilským starostou. I srnku bych přidala.
Mozaika na náměstí, vytvořená na žádost lidu (nikoliv lidí, jejichž spojitost s lidem dodnes není zcela vyjasněna), zobrazuje tradiční zemedělsko-dělnický námět. Starosta sice navrhl, že by šlo mozaiku nechat, kde je, a připojit k ní poučný citát, což by bylo jednak elegantní, jednak ne příliš drahé, ale kritik semilské radnice ví svoje: "Bude to hodně pesimistické a lidé chtějí mít na náměstí něco optimistického."
Lidé, jak ukázala anketa, by si přáli nahradit dřevo a kov jelínkem. Škoda že nejsem semilským starostou. I srnku bych přidala.
pondělí 24. října 2011
Nekulturní fronta
Tak jsem se o víkendu dozvěděla, že prý je možné krájet slaninu na čtverečky. Kdo neumí, nedá nic?
pátek 21. října 2011
Nosorožec a sloni v porcelánu
Ono to vypadá, jako kdybych furt jenom nadávala, ale copak já za to můžu? Třeba ondyno. To jsme si s Nejslawnějším řekli, že půjdeme do kina. A na večeři. A bez dítěte. A vůbec!
A šli jsme. Navštívili jsme dříve osvědčenou restauraci Tapas Chorizo, která se údajně jmenovala také Cambusa. To jsem netušila a nesvědčilo to o příliš dobrém zavedení značky. O příliš dobrém zavedení značky nesvědčilo ani to, že z ulice zmizel poutač a z restaurace milý pan personál.
Místo něj se tam zubila jakási paní, která nám ozřejmila, že pan personál neplatil účty a byl vaporizován. Jelikož jsme statečnější Lvího srdce, a Nejslawnější měl hlad jak herec, rozhodli jsme se zůstat. MĚLO nás varovat, že jakási paní nám sice po objednávce přinesla víno, ale toto ani neukázala, ani nedokázala otevřít. Zašvitořila, že má rozbitý otvíráček a že musí pro jiný a odcupitala. Když přicupitala s jiným, dílo se zadařilo. Když jsme se však po prvním loku a prvním podezření podívali na etiketu, ukázalo se, že donesla něco jiného, než jsme chtěli.
No a my jsme měli hlad a nechtěli jsme se hádat, tak jsme jí to řekli, avšak rozhodli jsme se víno si ponechat. Jakási paní se omluvila a odcupitala.
Zmizela na docela dlouhou dobu, zvlášť vezmeme-li v úvahu fakt, že jsme tam byli jediní na jídlo. Když ji k nám opět náhoda zavála, vlekla žádané jehně i jelena, ale to bylo v zásadě dost jedno, protože obé neslo neklamné stopy, že se kuchař pokusil zahladit stopy svých činů a ta nebohá zviřátka zkremovat. Jehněčí koleno toho vydrží víc, a krom toho u něj byla dosti poživatelná příloha, i rozhodla jsem se si ho ponechat, ale Nejslawnější nepřenesl přes srdce, že jelení medailonky, kterými by se dal rozdělat oheň, kdybyste jima o sebe křísli, jsou obklopeny omáčkou nikoliv dle slibu šípkovou, ale jaksi chutnající po švestkách.
Jakási paní vzala talíř a odnesla ho ukázat kuchaři. Ten, podle její interpretace, "si na šípcích trval" (pro mě za mě mohl trvat klidně na "se zelím", protože to stejně pořád chutnalo jako švestky), ale jelena jako troud uznal a rozhodl se vyrobit jiné jídlo. Nejslawnější zaváhal a v jeho očích se zračil neklid.
Nakonec se rozhodl, že zkrátka chce jíst, a objednal si kuřecí steak s bramborem. Dělat to neměl. I když pomineme, že příprava trvala panu kuchaři tak, že jsem cítila, jak stárnu a zapadám prachem, dostal sice kuře, nikoliv však steak. Není mi také zcela jasné, jak to kuchař dokázal, ale soudím, že nedovařit za třicet minut brambory, které potřebují přinejhorším dvacet minut na sporáku, už vyžaduje ruku zkušeného mistra.
Celá tato veselá eskapáda našich dvou milých výstředníků byla završena dezertem. Oni nám ho nabídli zdarma jako omluvu. A já sice nejsem takový mamonář, ale měli je podobné jako v předchozím podniku a mě zajímalo, jestli jsou pořád tak strašné. Byly. Čokoládový dort mne vrátil do dětství, v němž mi babička předčítala z dobrodružné literatury, neboť přesně nějak takto jsem si představovala vyschlé kusy mechu, které sloužily co potrava pro jiskry. Po straně ho obtékala šlehačka ze spreje. V podstatě jediné, co se dalo jíst, byla vanilková zmrzlina, pocházející z nějaké průměrné masové produkce. Nejslawnější měl poživatelný Tarta Tatin (i pravopis zůstal po původní španělské restauraci), ale to se nám zdálo v kontextu oné veselice poněkud málo.
No a pak jsme šli do kina a hráli mi Woodyho Allena a bylo mi konstatovat, že staré časy už sice nejsou, co bývaly, a Owen Wilson by se příště měl pokusit hrát postavu, místo aby napodoboval režiséra, ale Adrien Brody pořád stojí za hřích. Zvlášť když mluví o nosorožcích.
A šli jsme. Navštívili jsme dříve osvědčenou restauraci Tapas Chorizo, která se údajně jmenovala také Cambusa. To jsem netušila a nesvědčilo to o příliš dobrém zavedení značky. O příliš dobrém zavedení značky nesvědčilo ani to, že z ulice zmizel poutač a z restaurace milý pan personál.
Místo něj se tam zubila jakási paní, která nám ozřejmila, že pan personál neplatil účty a byl vaporizován. Jelikož jsme statečnější Lvího srdce, a Nejslawnější měl hlad jak herec, rozhodli jsme se zůstat. MĚLO nás varovat, že jakási paní nám sice po objednávce přinesla víno, ale toto ani neukázala, ani nedokázala otevřít. Zašvitořila, že má rozbitý otvíráček a že musí pro jiný a odcupitala. Když přicupitala s jiným, dílo se zadařilo. Když jsme se však po prvním loku a prvním podezření podívali na etiketu, ukázalo se, že donesla něco jiného, než jsme chtěli.
No a my jsme měli hlad a nechtěli jsme se hádat, tak jsme jí to řekli, avšak rozhodli jsme se víno si ponechat. Jakási paní se omluvila a odcupitala.
Zmizela na docela dlouhou dobu, zvlášť vezmeme-li v úvahu fakt, že jsme tam byli jediní na jídlo. Když ji k nám opět náhoda zavála, vlekla žádané jehně i jelena, ale to bylo v zásadě dost jedno, protože obé neslo neklamné stopy, že se kuchař pokusil zahladit stopy svých činů a ta nebohá zviřátka zkremovat. Jehněčí koleno toho vydrží víc, a krom toho u něj byla dosti poživatelná příloha, i rozhodla jsem se si ho ponechat, ale Nejslawnější nepřenesl přes srdce, že jelení medailonky, kterými by se dal rozdělat oheň, kdybyste jima o sebe křísli, jsou obklopeny omáčkou nikoliv dle slibu šípkovou, ale jaksi chutnající po švestkách.
Jakási paní vzala talíř a odnesla ho ukázat kuchaři. Ten, podle její interpretace, "si na šípcích trval" (pro mě za mě mohl trvat klidně na "se zelím", protože to stejně pořád chutnalo jako švestky), ale jelena jako troud uznal a rozhodl se vyrobit jiné jídlo. Nejslawnější zaváhal a v jeho očích se zračil neklid.
Nakonec se rozhodl, že zkrátka chce jíst, a objednal si kuřecí steak s bramborem. Dělat to neměl. I když pomineme, že příprava trvala panu kuchaři tak, že jsem cítila, jak stárnu a zapadám prachem, dostal sice kuře, nikoliv však steak. Není mi také zcela jasné, jak to kuchař dokázal, ale soudím, že nedovařit za třicet minut brambory, které potřebují přinejhorším dvacet minut na sporáku, už vyžaduje ruku zkušeného mistra.
Celá tato veselá eskapáda našich dvou milých výstředníků byla završena dezertem. Oni nám ho nabídli zdarma jako omluvu. A já sice nejsem takový mamonář, ale měli je podobné jako v předchozím podniku a mě zajímalo, jestli jsou pořád tak strašné. Byly. Čokoládový dort mne vrátil do dětství, v němž mi babička předčítala z dobrodružné literatury, neboť přesně nějak takto jsem si představovala vyschlé kusy mechu, které sloužily co potrava pro jiskry. Po straně ho obtékala šlehačka ze spreje. V podstatě jediné, co se dalo jíst, byla vanilková zmrzlina, pocházející z nějaké průměrné masové produkce. Nejslawnější měl poživatelný Tarta Tatin (i pravopis zůstal po původní španělské restauraci), ale to se nám zdálo v kontextu oné veselice poněkud málo.
No a pak jsme šli do kina a hráli mi Woodyho Allena a bylo mi konstatovat, že staré časy už sice nejsou, co bývaly, a Owen Wilson by se příště měl pokusit hrát postavu, místo aby napodoboval režiséra, ale Adrien Brody pořád stojí za hřích. Zvlášť když mluví o nosorožcích.
sobota 15. října 2011
Mateřské okénko, kde kvete lingvistika a psýché
Synek mi vyvinul zápor. Není to zápor lecjaký, ale nonverbální. "Jede" provázené moudrým pokýváním hlávky znamená auto jedoucí, totéž slovo pak znamená auto stojící, pokud synek vrtí.
A já, blbec, zajata zavedenými standardy vyjadřování jsem to nezaregistrovala a pokaždé vysvětlovala, že tohle auto není modré, tamto taky není modré a tohle, hurá, modré je, ačkoliv on to věděl, a stejně jako já jsem tvrdé rohlíky pro labutě roztloukala litinovou pánví, vhodnější nástroj nevlastníc, on, nemaje vhodnější vyjadřovací prostředek, rozdělil fikaně svět na věci modré a ne-modré a o tomto stavu mne pečlivě informoval, abych mu nezaostala.
Někdy bych vážně ráda věděla, co si o nás myslí. Občas hledí tak... blahosklonně.
A já, blbec, zajata zavedenými standardy vyjadřování jsem to nezaregistrovala a pokaždé vysvětlovala, že tohle auto není modré, tamto taky není modré a tohle, hurá, modré je, ačkoliv on to věděl, a stejně jako já jsem tvrdé rohlíky pro labutě roztloukala litinovou pánví, vhodnější nástroj nevlastníc, on, nemaje vhodnější vyjadřovací prostředek, rozdělil fikaně svět na věci modré a ne-modré a o tomto stavu mne pečlivě informoval, abych mu nezaostala.
Někdy bych vážně ráda věděla, co si o nás myslí. Občas hledí tak... blahosklonně.
čtvrtek 13. října 2011
O balóncích a blbé náladě
"Málo píšeš," pravil Nejslawnější. Tož ja, témata nechodí ani po horách ani po lidech.
Mohla bych, pravda, znovu recyklovat svou historku o tom, že mateřská ubíjí ducha, proti čemuž vyvíjím účinnou obranu. Tak jako zajatí britští důstojníci denně holili svůj vous a leštili si holiny, neb kdo neleští, nejprve zmalomyslní a posléze chcípne, já poletuji po domácnosti s prachovkou. I maminka mi totiž říkala, že na blbou náladu je nejlepší práce, anžto kdo pracuje, nemá čas mít blbou náladu. Blbou náladu mám pořád, ale zato mám nejčistší kuchyňskou linku ve střední Evropě.
Také bych mohla povídat o pracovním pohovoru, který se vyznačoval zejména popohovorovou euforií, způsobenou faktem, že jsem hovořila
1) s cizím člověkem
2) o normálních věcech
3) v celých větách.
Když se mne pak tázali, jak na mne zapůsobil onen pán, bylo mi konstatovat, že nejsem schopna to posoudit. Momentálně by na mě patrně vrcholně sympaticky působil i Jack Rozparovač. (I když, vedou-li nitky do britské královské rodiny, jak popisoval V. B. Borovička, jehož tištěnost dalece předčila jeho um, kdo ví. Třeba BYL pan Rozparovač milý chlapík s trochu netradičním hobby.)
A nebudu. Ale zato tu mám báječný zlepšovák. Když totiž už náhodou nezapomenu, že někomu je zase o rok víc, tak stejně vždycky tápu, čím ctěného oslavence obdarovat. Evropská unie však přišla s nařízením, které mi umožňuje vytvořit si kalendářík vhodných darů. Až bude synkovi osm, obdrží balónek, ve čtrnácti pak frkačku. Rozzářená dětská očka, to zahřeje u srdíčka.
Mohla bych, pravda, znovu recyklovat svou historku o tom, že mateřská ubíjí ducha, proti čemuž vyvíjím účinnou obranu. Tak jako zajatí britští důstojníci denně holili svůj vous a leštili si holiny, neb kdo neleští, nejprve zmalomyslní a posléze chcípne, já poletuji po domácnosti s prachovkou. I maminka mi totiž říkala, že na blbou náladu je nejlepší práce, anžto kdo pracuje, nemá čas mít blbou náladu. Blbou náladu mám pořád, ale zato mám nejčistší kuchyňskou linku ve střední Evropě.
Také bych mohla povídat o pracovním pohovoru, který se vyznačoval zejména popohovorovou euforií, způsobenou faktem, že jsem hovořila
1) s cizím člověkem
2) o normálních věcech
3) v celých větách.
Když se mne pak tázali, jak na mne zapůsobil onen pán, bylo mi konstatovat, že nejsem schopna to posoudit. Momentálně by na mě patrně vrcholně sympaticky působil i Jack Rozparovač. (I když, vedou-li nitky do britské královské rodiny, jak popisoval V. B. Borovička, jehož tištěnost dalece předčila jeho um, kdo ví. Třeba BYL pan Rozparovač milý chlapík s trochu netradičním hobby.)
A nebudu. Ale zato tu mám báječný zlepšovák. Když totiž už náhodou nezapomenu, že někomu je zase o rok víc, tak stejně vždycky tápu, čím ctěného oslavence obdarovat. Evropská unie však přišla s nařízením, které mi umožňuje vytvořit si kalendářík vhodných darů. Až bude synkovi osm, obdrží balónek, ve čtrnácti pak frkačku. Rozzářená dětská očka, to zahřeje u srdíčka.
pondělí 26. září 2011
A zase houby
Jako každý rok, i letos jsem se pevně rozhodla, že budu v létě žít v souladu s přírodou. Tento plán zahrnuje účast celé rodiny a sestává zvláště z návštěvy lesních porostů, kde bychom se plazili pod jehličím a hledali lstivě se ukrývající klobouky hub.
Jako každý rok se sešel měsíc s měsícem a po mnoha vizitacích podniků oplývajících kávou, a to v několika městech a státech, došlo opět na celou jednu cestu mezi jehličnany.
Kdysi mne oslovil nějaký mladík pracující brigádně pro Greenpeace a položil mi záludnou otázku, zda mám ráda přírodu. Bezelstně jsem mu popravdě odpověděla, že mi nijak nevadí. To mladíka zaskočilo a jal se věnovat perspektivnějším obětem, což bylo tehdy pro oba přínosnější.
No a měla jsem u toho zvostat. Mohlo mě varovat, že už cestou na nádraží se, podobně jako v přítomnosti populárních Mozkomorů, ochladilo během dvou kilometrů asi o patnáct stupňů. Pouze své nezměrné tuposti mohu bohužel přisoudit skutečnost, že místo abych se otočila a zavelela k ústupu, šla jsem do obchodu nazvaného KIK (zdráhám se ho nazývat obchodem s oděvy, neboť mezi zbožím se nacházely také pastelky, ubrousky barevné, až oči přecházely, a sádroví trpaslíci - true story) a zakoupila synkovi téměř nehnusnou podzimní čapku (dlužno dodat, že poté, co z ní Nejslawnějí odpáral gumové kolečko s obrázkem medvíděte, stala se v podstatě nositelnou).
Synek však pohrdl tím, že jsem dobře naložena a polovinu cesty vlakem k velkému nadšení všech přihlížejících proječel. Vystoupiv z vlaku, uklidnil se, avšak spáchali jsme na něm další příkoří, když jsme ho vsunuli do krosny, za což se nám odměnil dalším hysterickým záchvatem.
Nedbajíce jeho vzteku šplhali jsme jako kamzíci tak dlouho, až jsme po několika hodinách našli:
1 ks hřibu, který byl po dlouhém váhání označen jako poživatelný
1 ks babky, malé
2 ks bedel
neurčité nevelké množství hub přírodně nejedlých
neurčité nevelké množství hub jedlých, avšak z různých důvodů již nepoživatelných
Chmurně hledíc na úrodu, rozhodla jsem se vyrobit houbové risotto. Pravda, po vyhození dvou ks bedel, které jsme nakonec nedokázali spolehlivě určit jako jedlé, jsem si chvíli říkala, že se na to taky můžu vysrat, ale od čeho máme tchýni, že. Šoupla jsem tam sušený. Příští rok budu zcela nepochybně žít v souladu s přírodou.
Jako každý rok se sešel měsíc s měsícem a po mnoha vizitacích podniků oplývajících kávou, a to v několika městech a státech, došlo opět na celou jednu cestu mezi jehličnany.
Kdysi mne oslovil nějaký mladík pracující brigádně pro Greenpeace a položil mi záludnou otázku, zda mám ráda přírodu. Bezelstně jsem mu popravdě odpověděla, že mi nijak nevadí. To mladíka zaskočilo a jal se věnovat perspektivnějším obětem, což bylo tehdy pro oba přínosnější.
No a měla jsem u toho zvostat. Mohlo mě varovat, že už cestou na nádraží se, podobně jako v přítomnosti populárních Mozkomorů, ochladilo během dvou kilometrů asi o patnáct stupňů. Pouze své nezměrné tuposti mohu bohužel přisoudit skutečnost, že místo abych se otočila a zavelela k ústupu, šla jsem do obchodu nazvaného KIK (zdráhám se ho nazývat obchodem s oděvy, neboť mezi zbožím se nacházely také pastelky, ubrousky barevné, až oči přecházely, a sádroví trpaslíci - true story) a zakoupila synkovi téměř nehnusnou podzimní čapku (dlužno dodat, že poté, co z ní Nejslawnějí odpáral gumové kolečko s obrázkem medvíděte, stala se v podstatě nositelnou).
Synek však pohrdl tím, že jsem dobře naložena a polovinu cesty vlakem k velkému nadšení všech přihlížejících proječel. Vystoupiv z vlaku, uklidnil se, avšak spáchali jsme na něm další příkoří, když jsme ho vsunuli do krosny, za což se nám odměnil dalším hysterickým záchvatem.
Nedbajíce jeho vzteku šplhali jsme jako kamzíci tak dlouho, až jsme po několika hodinách našli:
1 ks hřibu, který byl po dlouhém váhání označen jako poživatelný
1 ks babky, malé
2 ks bedel
neurčité nevelké množství hub přírodně nejedlých
neurčité nevelké množství hub jedlých, avšak z různých důvodů již nepoživatelných
Chmurně hledíc na úrodu, rozhodla jsem se vyrobit houbové risotto. Pravda, po vyhození dvou ks bedel, které jsme nakonec nedokázali spolehlivě určit jako jedlé, jsem si chvíli říkala, že se na to taky můžu vysrat, ale od čeho máme tchýni, že. Šoupla jsem tam sušený. Příští rok budu zcela nepochybně žít v souladu s přírodou.
pondělí 19. září 2011
Daleká touha má - marné volání
Mé emigrační touhy jsou rok od roku silnější. I když smaragdově zelené trávníky sousedů by při bližším pohledu vyjevily skryté vajgly. Navíc Nejslawnější pravil, že se nikam nejede, protože cizinec není našinec a on s ním netahal kačera na provázku - a nebudem si nic namlouvat, já se živím tím, že ovládám svůj mateřský jazyk, což by mne patrně mimo mou rodnou zem živilo o poznání hůř. Přesto mé švidravé oko hledí na hraniční čáru a srdéčko mne pobolívá.
Tuhle jsem totiž někde četla, kterak jistá dobrá žena přišla k cukrárně. Cukrárna byla v domku se zahradou, zahrada uzavřená brankou, branka, krátce po šesté, již uzamčena. Dobrá žena se otázala, zda by bylo možno ještě obdržet pochoutku. Paní majitelka odvětila, že to teda nebylo, jestli nevidí, že branka je uzamčena, zbraně vycíděny a uloženy pro případ příští války a tak.
Vzpomněla jsem sobě, jak jsme v Lisabonu dorazili do bistra, které zavíralo v deset, o půl desáté, v žaludku prázdno a na rtech kruciální otázku: Vaříte? Vařili. Naservírovali nám cosi poživatelného, i loutali jsme a doloutali několik minut před desátou večerní. Když šel Nejslawnější zaplatit, obsluhující se ho optal, nebylo-li by libo ještě kávičku. Tož takový je to rozdíl.
No a vzpomněla jsem si na to taky proto, že jsme docela rádi chodili do podniku, který se zve Kroužky na Vltavě. Mně se tam dobře pracovalo, Plivník přenášel hračky z místa na místo a vůbec jsme tam spolu spokojeně nažívali. Občas obsluha nestíhala, občas bylo bílé víno v teplotě vysoce převyšující tu, v jaké se má servírovat, občas tam člověk našel na podlaze zbytek něčeho, co upustilo cizí prasátko, ale nešť, říkala jsem si. Mně se tam dobře pracovalo a Plivník byl při přenášení hraček šťasten.
Idylický vztah narušil Facebook, kde pan PR oznámil, že zavádějí vstupné třicet korun na osobu. A strhla se řež památnější bitvy u Lipan: pár lidem se tento krok nezamlouval a vyjádřili se slovy nehledanými, což pan PR označil za "keci", neboť náklady jsou vysoké a třicet korun přece nikoho nezabije.
Dále jsme se pak dozvěděli, že si majitelé nepřejí, abychom krmili svá batolata v restauraci svým ovocem nebo, nedejbože, svým chlebem. Vždyť od toho je to restaurace, aby se tam utrácelo.
Tož a mně by nevadilo těch třicet korun. (Ono to sice není třicet korun, neboť pan PR ani paní majitelka si přes několik upozornění neráčili povšimnout, že dítě musí doprovázet nejméně jedna dospělá osoba, a matematika nás učí, že i malé položky se násobením jaksi zvětšují. Ale což.)
Já bych se spíš ráda dozvěděla, co mám dělat s dítětem, které jí: celé ovoce, suché housky, choceňský bílý jogurt, hranolky a zmrzlinu. Toto jsou věci, které jí spolehlivě, dát mu cokoliv jiného je vsadit do loterie a čekat hlavní.
Restaurace má v nabídce: krájené ovoce (pomiňme, že se šlehačkou, kterou ho dotovat nehodlám), které zpovykanec nejí, neboť není celé, jídla, která nejí vůbec, hranolky a zmrzlinu. Možná jsem přecitlivělá, ale nedomnívám se, že hranolky a zmrzlina jsou věci vhodné na svačinu dvouletého batolete.
Svůj problém jsem rozechvěle předložila paní majitelce nebo ředitelce nebo kýho výra, ale dozvěděla jsem se pouze to, že restaurace má jídla uzpůsobená dětem, a že si tedy nepřejí, aby batolatům byla podávána jejich vlastní strava. Jo, a taky že skleničková strava povolená je.
Naopak jsem se nedozvěděla, čím tedy dítko nakrmit, když jejich potravu odmítne (a to po téměř dvou letech soužití s ním mohu tvrdit s neochvějnou jistotou), ale svou potravu nesmí. Také jsem se nedozvěděla, jaký je rozdíl mezi švestičkou ze zahrádky a švestičkou ve skleněném obalu, do kterého ji napumpovala firma Hamé. Tedy krom toho rozdílu, že nad švestičkou rozmixovanou a obohacenou o vodu můj synek ohrne svůj půvabný nosík a zhrdne jí. (Já bych ho ráda zabila, ale komu to stojí za ty léta v lochu, že.)
Tak teď hledáme podnik, kde budou rádi, že tam necháme nejmíň pětikilo týdně, a nebudou nás omrzovat kvůli tomu, že dvouleté dítě si nenechá racionálně vysvětlit, co má a co nemá jíst. Jistě existuje, neboť v normálních restauracích nám nikdy nikdo neřekl ni půl slova, když jsme si dali předkrm, hlavní jídlo, dezert, nějaké to víno a kafe, a roběti jsme šoupli do ruky piškot, který spokojeně ožižlávalo. Dovozuji tedy, že musí existovat i mezi podniky specializujícími se na batolata. Také bych ráda, aby svým klientům neadresovali vulgarity. (Nepožaduji zázraky, personál se nemusí smát jak jezule, přestože to v zahraničí vídávám. Člověk nesmí být nenažranec.)
Jestli ono by nebylo přece jenom jednodušší naočkovat Nejslawnějšímu, že svého štěstí můžeme dosíci i jako noční vrátní v londýnském hotelu, místo co bychom se snažili čekat, až se v Česku lidi naučí, jak se chovat k zákazníkovi, který drží v ruce peněženku a nebojí se ji použít...
Tuhle jsem totiž někde četla, kterak jistá dobrá žena přišla k cukrárně. Cukrárna byla v domku se zahradou, zahrada uzavřená brankou, branka, krátce po šesté, již uzamčena. Dobrá žena se otázala, zda by bylo možno ještě obdržet pochoutku. Paní majitelka odvětila, že to teda nebylo, jestli nevidí, že branka je uzamčena, zbraně vycíděny a uloženy pro případ příští války a tak.
Vzpomněla jsem sobě, jak jsme v Lisabonu dorazili do bistra, které zavíralo v deset, o půl desáté, v žaludku prázdno a na rtech kruciální otázku: Vaříte? Vařili. Naservírovali nám cosi poživatelného, i loutali jsme a doloutali několik minut před desátou večerní. Když šel Nejslawnější zaplatit, obsluhující se ho optal, nebylo-li by libo ještě kávičku. Tož takový je to rozdíl.
No a vzpomněla jsem si na to taky proto, že jsme docela rádi chodili do podniku, který se zve Kroužky na Vltavě. Mně se tam dobře pracovalo, Plivník přenášel hračky z místa na místo a vůbec jsme tam spolu spokojeně nažívali. Občas obsluha nestíhala, občas bylo bílé víno v teplotě vysoce převyšující tu, v jaké se má servírovat, občas tam člověk našel na podlaze zbytek něčeho, co upustilo cizí prasátko, ale nešť, říkala jsem si. Mně se tam dobře pracovalo a Plivník byl při přenášení hraček šťasten.
Idylický vztah narušil Facebook, kde pan PR oznámil, že zavádějí vstupné třicet korun na osobu. A strhla se řež památnější bitvy u Lipan: pár lidem se tento krok nezamlouval a vyjádřili se slovy nehledanými, což pan PR označil za "keci", neboť náklady jsou vysoké a třicet korun přece nikoho nezabije.
Dále jsme se pak dozvěděli, že si majitelé nepřejí, abychom krmili svá batolata v restauraci svým ovocem nebo, nedejbože, svým chlebem. Vždyť od toho je to restaurace, aby se tam utrácelo.
Tož a mně by nevadilo těch třicet korun. (Ono to sice není třicet korun, neboť pan PR ani paní majitelka si přes několik upozornění neráčili povšimnout, že dítě musí doprovázet nejméně jedna dospělá osoba, a matematika nás učí, že i malé položky se násobením jaksi zvětšují. Ale což.)
Já bych se spíš ráda dozvěděla, co mám dělat s dítětem, které jí: celé ovoce, suché housky, choceňský bílý jogurt, hranolky a zmrzlinu. Toto jsou věci, které jí spolehlivě, dát mu cokoliv jiného je vsadit do loterie a čekat hlavní.
Restaurace má v nabídce: krájené ovoce (pomiňme, že se šlehačkou, kterou ho dotovat nehodlám), které zpovykanec nejí, neboť není celé, jídla, která nejí vůbec, hranolky a zmrzlinu. Možná jsem přecitlivělá, ale nedomnívám se, že hranolky a zmrzlina jsou věci vhodné na svačinu dvouletého batolete.
Svůj problém jsem rozechvěle předložila paní majitelce nebo ředitelce nebo kýho výra, ale dozvěděla jsem se pouze to, že restaurace má jídla uzpůsobená dětem, a že si tedy nepřejí, aby batolatům byla podávána jejich vlastní strava. Jo, a taky že skleničková strava povolená je.
Naopak jsem se nedozvěděla, čím tedy dítko nakrmit, když jejich potravu odmítne (a to po téměř dvou letech soužití s ním mohu tvrdit s neochvějnou jistotou), ale svou potravu nesmí. Také jsem se nedozvěděla, jaký je rozdíl mezi švestičkou ze zahrádky a švestičkou ve skleněném obalu, do kterého ji napumpovala firma Hamé. Tedy krom toho rozdílu, že nad švestičkou rozmixovanou a obohacenou o vodu můj synek ohrne svůj půvabný nosík a zhrdne jí. (Já bych ho ráda zabila, ale komu to stojí za ty léta v lochu, že.)
Tak teď hledáme podnik, kde budou rádi, že tam necháme nejmíň pětikilo týdně, a nebudou nás omrzovat kvůli tomu, že dvouleté dítě si nenechá racionálně vysvětlit, co má a co nemá jíst. Jistě existuje, neboť v normálních restauracích nám nikdy nikdo neřekl ni půl slova, když jsme si dali předkrm, hlavní jídlo, dezert, nějaké to víno a kafe, a roběti jsme šoupli do ruky piškot, který spokojeně ožižlávalo. Dovozuji tedy, že musí existovat i mezi podniky specializujícími se na batolata. Také bych ráda, aby svým klientům neadresovali vulgarity. (Nepožaduji zázraky, personál se nemusí smát jak jezule, přestože to v zahraničí vídávám. Člověk nesmí být nenažranec.)
Jestli ono by nebylo přece jenom jednodušší naočkovat Nejslawnějšímu, že svého štěstí můžeme dosíci i jako noční vrátní v londýnském hotelu, místo co bychom se snažili čekat, až se v Česku lidi naučí, jak se chovat k zákazníkovi, který drží v ruce peněženku a nebojí se ji použít...
úterý 6. září 2011
Starý zlatý časy
Těším se, až ze mne bude důchodkyně. Budu plít jedové sliny na zkaženou mládež a občas z dlouhé chvíle někoho přetáhnu hůlkou, bude-li mne chtít předběhnout v populárním dostihovém závodě O zlatou sedačku.
Už nyní proto pilně trénuju. Však ono se vždycky něco najde: například v knihách se píše, že za dávných dob býval pan podnikatel vážený maloměšťan s bradkou, knírkem a cvikrem. Jestli někdy někde přetáh služku, tak se to pěkně drželo pod pokličkou domácnosti, a na veřejnosti mu bylo výhradně obchodovat a pět vlastenecké písně. A dneska si to koupí brusle na kolečkách a v pětatřiceti se to vydá vydobýt si svých devětatřicet vteřin slávy. Semper Sempri.
Podobně stará Blažková, co jí na prsouch držela žehlička kvůlivá tajemnému magnetismu, to podomácky využívala k šálení mladých děv, jimž vykládala Přijde, veme si vás, slečínko, a dostanu dva grejcary, a nenakrucovala se v noční košilce na náměstí, protože by ji odvezli a ona by již nevydělala svých dvou krejcarů. Pravda, měla by o byt a stravu postaráno.
A ani ty matróny už nejsou, co bejvávaly.
Už nyní proto pilně trénuju. Však ono se vždycky něco najde: například v knihách se píše, že za dávných dob býval pan podnikatel vážený maloměšťan s bradkou, knírkem a cvikrem. Jestli někdy někde přetáh služku, tak se to pěkně drželo pod pokličkou domácnosti, a na veřejnosti mu bylo výhradně obchodovat a pět vlastenecké písně. A dneska si to koupí brusle na kolečkách a v pětatřiceti se to vydá vydobýt si svých devětatřicet vteřin slávy. Semper Sempri.
Podobně stará Blažková, co jí na prsouch držela žehlička kvůlivá tajemnému magnetismu, to podomácky využívala k šálení mladých děv, jimž vykládala Přijde, veme si vás, slečínko, a dostanu dva grejcary, a nenakrucovala se v noční košilce na náměstí, protože by ji odvezli a ona by již nevydělala svých dvou krejcarů. Pravda, měla by o byt a stravu postaráno.
A ani ty matróny už nejsou, co bejvávaly.
středa 31. srpna 2011
Návraty
Původně jsem netoužila po novém písání, protože mi hlávku nezaměstnávají věci hodné zaznamenání (s výjimkou otázky KDO proboha si může přilepit na karavan nápis BABI A DĚDA JEDOU DO SVĚTA; proč se probůh ti lidé definují prostřednictvím rozmnožovací schopnosti svých dětí; a jestli bych neměla přilepit na náš karavan nápis ZDE JEDOU BABI, DĚDA, MAMÍ A TY - TATÍ NEJEDE, VYDĚLÁVÁ PENÍZKY).
Krom toho mi svět po jedenácti hodinách od poslední cigarety (ó kolikáté již poslední) připomíná nějakou dobu nečištěné akvárium. Je jakýsi vzdálený a šerý.
Toto si však svůj prostor zaslouží:
"Nepřátelství je třeba pěstovati jako kapustu, pilně je zalévati zlobou, aby pěkně rostlo."
(Veliká krása. Hned je i vraždička jakási přítulnější a blazeovaný hrdina více obyčejnský, tak ňák jako my. Reklama je to na kněhu pana Havlíčka Neviditelný.)
Krom toho mi svět po jedenácti hodinách od poslední cigarety (ó kolikáté již poslední) připomíná nějakou dobu nečištěné akvárium. Je jakýsi vzdálený a šerý.
Toto si však svůj prostor zaslouží:
"Nepřátelství je třeba pěstovati jako kapustu, pilně je zalévati zlobou, aby pěkně rostlo."
(Veliká krása. Hned je i vraždička jakási přítulnější a blazeovaný hrdina více obyčejnský, tak ňák jako my. Reklama je to na kněhu pana Havlíčka Neviditelný.)
neděle 31. července 2011
Podpalování rodinného krbu: Congrí
Upřímně se domnívám, že každý český kojenec se již rodí s ideou salátu. Jediný pravý vánoční bramborový salát je v jeho hlavě přítomen, aniž by byl ovšem kojenec schopen verbalizace či definice podstaty SALÁTOVITOSTI. Pouze naší vrozené holubičí povaze ale jistě vděčíme za to, že nejsme svědky krvavých řeží, majících za účel dokázat, že ta jediná pravá verze, přibližující se mýtickému Salátu, je bez salámu (pochopitelně).
Stejně tak po světě běhá nespočet receptů na pravé kubánské congrí. Jediný pravý je však tento. Důkaz je jednoduchý: většina receptů na congrí žádá přehršel ingrediencí - a zde již inteligentní čtenář vytuší, proč jsou tyto recepty falešnější než Zikmund, Liška ryšavá. Kubánci se vyznačují tím, že ingrediencí u nich nět. Zelená paprika je nedostatkové zboží, možná tak schovávané pro turisty z imperialistických zemí. Cibule na Kubě sice je, ale zásadně se vyznačuje tím, že není k dostání současně s česnekem. Žádá-li tedy congrí česnek, což žádá, prostou logickou úvahou dospějeme k tomu, že v něm nemůže být cibule. Cibulové congrí si možná dělají v teplíčku Floridy, ale my, kteří jsme se v dětství zabývali honem na šváby v Havaně, prostě víme, že cibule je ultimátní blbost.
Z čeho se teda congrí dělá:
černé fazole
rýže
vepřové maso (výborná je krkovička, nedietáři bůček - a vůbec: pravá kubánská babička vaří z toho, co má zrovna po ruce, takže tam klidně vrzněte kuřecí stehno)
olivový olej
česnek
pepř
sůl
oregano
citronová šťáva
Množství ingrediencí tentokrát opomíjím zcela záměrně, protože congrí se vyznačuje schopností uživit tolik jedlíků, kolik jich přijde. Kdo touží po nějakém tom exaktnějším čísle, tak ze dvou plechovek fazolí, hrnku rýže a tří kotlet byl bohatý oběd pro tři a ještě jednou tolik zbylo.
Fazole namočíme a uvaříme, jak umíme nejlíp. Jak ví každá hospodyňka, nesolíme.
(Protože chuť na congrí se může dostavit neočekávaně, můžeme si v nouzi vypomoct fazolemi v plechovce, ve slaném nálevu. Černé se takhle nevedou, vystačíme s červenými. Pokud nemáme rádi fazole, tak prostě congrí nevaříme, ne že nedáme nic. To by se musel José Martí obrátit v hrobě.)
VODU NEVYLIJEM! Fazole slijeme a v té vodě, juž osolené, uvaříme rýži. Kdo fazole nevařil, ale koupil u pana Alberta, uvaří rýži v nálevu z fazolí - prosté, milý Watsone.
V troubě se nám mezitím ve velkém (velkém) (VELKÉM!) pekáči peče na troše olivového oleje vepřové, které jsme osolili, opepřili, ooregánovali a bohatě očesnekovali.
Když je vepřové hotové, nakrájíme ho a vrátíme do pekáče. Šoupneme k němu rýži a fazole, kdo hodně rád česnek, přidá ještě stroužek dva rozmačkaného čerstvého. Podle chuti zastříkneme citrónem (citronovou šťávu můžeme do congrí vpašovat i tak, že s ní pečeme vepřové, ale takto lze kyselost lépe regulovat). Promícháme a staráme se o to, abychom ze stěn oškrabali všechen sós a rovnoměrně ho rozmístili do potravy. Dosolíme, dopepříme.
A to je opět vše, přátelé.
Stejně tak po světě běhá nespočet receptů na pravé kubánské congrí. Jediný pravý je však tento. Důkaz je jednoduchý: většina receptů na congrí žádá přehršel ingrediencí - a zde již inteligentní čtenář vytuší, proč jsou tyto recepty falešnější než Zikmund, Liška ryšavá. Kubánci se vyznačují tím, že ingrediencí u nich nět. Zelená paprika je nedostatkové zboží, možná tak schovávané pro turisty z imperialistických zemí. Cibule na Kubě sice je, ale zásadně se vyznačuje tím, že není k dostání současně s česnekem. Žádá-li tedy congrí česnek, což žádá, prostou logickou úvahou dospějeme k tomu, že v něm nemůže být cibule. Cibulové congrí si možná dělají v teplíčku Floridy, ale my, kteří jsme se v dětství zabývali honem na šváby v Havaně, prostě víme, že cibule je ultimátní blbost.
Z čeho se teda congrí dělá:
černé fazole
rýže
vepřové maso (výborná je krkovička, nedietáři bůček - a vůbec: pravá kubánská babička vaří z toho, co má zrovna po ruce, takže tam klidně vrzněte kuřecí stehno)
olivový olej
česnek
pepř
sůl
oregano
citronová šťáva
Množství ingrediencí tentokrát opomíjím zcela záměrně, protože congrí se vyznačuje schopností uživit tolik jedlíků, kolik jich přijde. Kdo touží po nějakém tom exaktnějším čísle, tak ze dvou plechovek fazolí, hrnku rýže a tří kotlet byl bohatý oběd pro tři a ještě jednou tolik zbylo.
Fazole namočíme a uvaříme, jak umíme nejlíp. Jak ví každá hospodyňka, nesolíme.
(Protože chuť na congrí se může dostavit neočekávaně, můžeme si v nouzi vypomoct fazolemi v plechovce, ve slaném nálevu. Černé se takhle nevedou, vystačíme s červenými. Pokud nemáme rádi fazole, tak prostě congrí nevaříme, ne že nedáme nic. To by se musel José Martí obrátit v hrobě.)
VODU NEVYLIJEM! Fazole slijeme a v té vodě, juž osolené, uvaříme rýži. Kdo fazole nevařil, ale koupil u pana Alberta, uvaří rýži v nálevu z fazolí - prosté, milý Watsone.
V troubě se nám mezitím ve velkém (velkém) (VELKÉM!) pekáči peče na troše olivového oleje vepřové, které jsme osolili, opepřili, ooregánovali a bohatě očesnekovali.
Když je vepřové hotové, nakrájíme ho a vrátíme do pekáče. Šoupneme k němu rýži a fazole, kdo hodně rád česnek, přidá ještě stroužek dva rozmačkaného čerstvého. Podle chuti zastříkneme citrónem (citronovou šťávu můžeme do congrí vpašovat i tak, že s ní pečeme vepřové, ale takto lze kyselost lépe regulovat). Promícháme a staráme se o to, abychom ze stěn oškrabali všechen sós a rovnoměrně ho rozmístili do potravy. Dosolíme, dopepříme.
A to je opět vše, přátelé.
neděle 10. července 2011
Samozásobování: domácí müsli s podivuhodným kořením a tak dál
Experiment si žádá velkorysého ducha. Marie Curie se taky neptala, na co umře, bylo mi konstatovat, když se Nejslawnější nad zaručeně pravou domácí bresaolou vyjádřil, že to vypadá a chutná jako něco, čím se obvykle krmí polární psi.
Dosud nezdolanou metou bylo taktéž zaručeně pravé domácí müsli. Pokus prvý, vykonaný podle receptu za pomoci oleje a třtinového cukru, byl, řekněme, poživatelný. Když jsem dožvýkala poslední nok, poradila jsem se opět s přítelem Googlem a rozhodla, že třá použít onačejšího spojovadla.
Na snídaňovou pochoutku tedy vezmeme
300 g ovesných vloček
půl piksly Salka
100 g strouhaného kokosu
mandlí podle vkusu každého soudruha
To všechno smícháme. Aby to byla větší legrace, vezmeme ještě hmoždíř a umístíme do něj 6 hřebíčků. Poškádlíme sousedy jejich roztlučením přidáme lžičku skořice a lžičku kardamomu a přibližně rovnoměrně poprášíme vločkovou směs. Znova promícháme, rozprostřeme na plech vyložený pečicím papírem a šoupneme do trouby rozpálené na 120. Tam sušíme, až to zezlátne. Nižší než obvykle uváděná teplota je tam kvůlivá tomu, abychom to nemuseli moc míchat, neb jsme stále ještě líní jako vši.
K čokoládové variantě přisypeme místo koření dvě a půl lžíce kakaa. Měla by se správně nazývat kakaová, ale průmysloví výrobci se takovými detaily taky nezatěžují, tak co.
Obzvláště vhodné je péct to v troubě najednou, anžto na vločkách zabarvených kakaem nevidno, jestli už jsou hotové, čili nic.
Dosud nezdolanou metou bylo taktéž zaručeně pravé domácí müsli. Pokus prvý, vykonaný podle receptu za pomoci oleje a třtinového cukru, byl, řekněme, poživatelný. Když jsem dožvýkala poslední nok, poradila jsem se opět s přítelem Googlem a rozhodla, že třá použít onačejšího spojovadla.
Na snídaňovou pochoutku tedy vezmeme
300 g ovesných vloček
půl piksly Salka
100 g strouhaného kokosu
mandlí podle vkusu každého soudruha
To všechno smícháme. Aby to byla větší legrace, vezmeme ještě hmoždíř a umístíme do něj 6 hřebíčků. Poškádlíme sousedy jejich roztlučením přidáme lžičku skořice a lžičku kardamomu a přibližně rovnoměrně poprášíme vločkovou směs. Znova promícháme, rozprostřeme na plech vyložený pečicím papírem a šoupneme do trouby rozpálené na 120. Tam sušíme, až to zezlátne. Nižší než obvykle uváděná teplota je tam kvůlivá tomu, abychom to nemuseli moc míchat, neb jsme stále ještě líní jako vši.
K čokoládové variantě přisypeme místo koření dvě a půl lžíce kakaa. Měla by se správně nazývat kakaová, ale průmysloví výrobci se takovými detaily taky nezatěžují, tak co.
Obzvláště vhodné je péct to v troubě najednou, anžto na vločkách zabarvených kakaem nevidno, jestli už jsou hotové, čili nic.
sobota 9. července 2011
Co nedělat v Lisabonu: stručný průvodce
Moji rodiče se vyznačují tím, že když jim zaměstnavatelé dovolí, neobejde se to bez adrenalinových zážitků, většinou zapříčiněných stavem vozového parku. Ten měl odslouženo již za posledního císaře pána, tudíž jeví tendenci rozpadat se na prvočinitele (o upadlém kardanu kdesi v Rakousku se tradují legendy, druhé čestné místo zaujímá zavzdušňující se přívod benzinu, který spolehlivě nutil otce co dvacet kilometrů zastavit a odvzdušnit). My vlastní vozový park nemáme, problémy tedy musíme vyrábět jinak. Kdo netouží opakovat naše chyby, ať se náležitě poučí:
1) Pokud se bojíte létání, zůstaňte doma vůbec. Tímto pravidlem se neřídím, a je mi pokaždé řítit se vstříc smrti za zpěvu písně Išla Marína do cintorína a s chmurnou jistotou, že letuška, která si při přistávání právě nonšalantně obléká sáčko, tak činí zcela určitě proto, že zkrátka touží zemřít jako chlap.
2) Naučte se portugalsky. Portugalci, pamětlivi své veliké minulosti, neovládají anglický jazyk, a to tak, že vůbec. (Angličtinou vládne personál letiště, částečně personál hotelů. Mimo tato území jsou lvi.) Portugalci rozumějí španělštině, ale je pokládáno za nezdvořilé, pokud ji používáte. Po několika pokusech objednat orange juice jsem rozhodla, že je lepší být pokládán za nezdvořilého a obdržet tekutinu než neobdržet nic.
2a) V té chvíli však Portugalci nabyli mylného dojmu, že rozumějí-li oni mně, rozumím také já jim, a začalo poutavé rodeo.
3) Nedůvěřujte průvodcům. Ne jednou jsme šplhali do strmého kopce, abychom zjistili, že adresu sice dokázal reprodukovat poměrně přesně, téhož však nedocílil při zaznačování objektu na mapě.
3a) Thank You, Captain Obvious: Nedůvěřujte průvodcům při hodnocení restaurací. Ze tří pokusů (ověřovaných na internetu, protože koneckonců TAK naivní nejsme ani my) se nám třikrát dostalo pokrmu poživatelného, nikoliv však hodného záznamu pro věčnost. Pokus čtvrtý jsme zamítli po prohlídce místa absolvovat, protože nejslavnější cukrárna v Belému, narvaná turisty k prasknutí, nápadně připomínala průmyslová jatka plná kvičících vepříků. Kávu jsme si vypili o tři desítky metrů dál v milé společnosti pánů, horečnatě vyplňujících tikety místní Sazky, která jim zakalila zrak vidinou 170 milionů euro. O dalších dvacet metrů dál jsem si pořídila nikoliv slavný, ale zato výtečný pivní zákusek, prý taktéž dle tradiční receptůry.
4) Naučte se portugalsky. Jídelní lístek v turističtině může být odlišný od lístku domorodého, takže zatímco Portugalec si smí vychutnávat chlebovou kaši s mořskými plody, vy si můžete dát vepřový plátek s vejcem a hranolkami.
5) Jevíte-li tendence k závislosti na sladkém, širokým obloukem se vyhýbejte všem "pastelaríím", zvláště pak jejich zboží nazvanému "pastel de nata". Heroin je jeho mladší a méně nebezpečný bratr.
6) Nejezděte ve středu do Sintry. Je zavřeno. Věřte mi, my tam byli. (Jste-li v Sintře ve středu, jděte do muzea hraček. Spatříte tam nejen hračky československé,
ale můžete se také kochat tím, jak byste si hráli na Hitlerjugend
nebo něco jiného pěkného.
6a) Jdete-li do muzea hraček, napněte uši. Uslyšíte-li skřípání, na nic nečekejte a UTÍKEJTE. Skřípání znamená, že se blíží majitel, upoutaný na kolečkové křeslo, který touží se vás zeptat, jak jste se o muzeu dozvěděli, a povědět vám, že sbírka má čtyřicet tisíc kousků. To by koneckonců nebylo nic špatného - každý se rád pochlubí. Potíž je v tom, že majitel hovoří angličtinou velmi pravděpodobně nekompatibilní s vaší. Co byste možná i rozuměli, to neuslyšíte, neboť majitel hovoří velmi,
velmi tichou angličtinou. Třetí úskalí rozhovoru pak spočívá v tom, že během let z nějakého důvodu bohužel přišel o paměť, takže za dobu naší prohlídky druhého patra přijel třikrát, a pokaždé započal konverzaci slovy Where are you from?, aby neomylně pokračoval informací o počtu kusů sbírky a o tom, že ji shromažďuje po celý život.
7) Mělo by to být upozornění speciálně pro ženy, ale dneska jeden neví: absolutně nevhodné jsou vysoké podpatky. Vybavíte-li se jehlami, měly by mít následující příslušenství: seznam nemocnic, kartička pojištění, dostatečná finanční rezerva a znalost užitečných frází typu Au, strašně to bolí; Myslím, že jsem si zlomil/a nohu; Kudy do nejbližšího lazaretu?; a tak podobně. Je-li pražská dlažba kvůli kočičím hlavám považována za nevhodnou pro chůzi na vysokých podpatcích, proti té
lisabonské je to jako Niagára proti jezu u Sušice.
8) Neřiďte se při přecházení ulic Lisaboňany. Lisaboňané považují stání na červenou za překonaný zvyk, něco jako pozdrav Čest práci. Vyrazí-li ale Portugalec do vozovky, zdaleka to neznamená, že nic nejede, nebo že by se jedoucí vozy pohybovaly takovou rychlostí, aby dokázaly včas zabrzdit. Většinou to tak je, není to však absolutní pravidlo.
A to je vše, přátelé. Jinak je to, zdá se, přívětivé místo pro pobyt.
pondělí 27. června 2011
Nedoporučená četba: Michal Viewegh, Další báječný rok
Je to jakési švédské, říkává Nejslawnější o divných věcech. A já jsem opět neodolala a na cestu do Ostravy jsem si koupila Viewegha, anžto se to dobře čte a ještě lépe se na tom provozuje intelektuální onanie. Další báječný rok se to jmenuje. Je to...
MASTURBAČNÍ OKÉNKO
Ono je to totiž tak: Dozvíme se, že pan Viewegh hodně pije. Rád pije dobré víno. Má to štěstí, že si ho může dovolit.
Pan Viewegh má také to štěstí, že dostává za svou tvorbu hodně peněz.
Také ho lidé dosti často poznávají, má velmi mnoho přátel a setkává se s nimi v restauracích.
Jezdí po čteních.
Nakupuje. (Někdy i tři trička najednou.)
Píše.
Ačkoliv dle svého úsudku píše velmi dobře, zlí intelektuálové mu nepřejí a neuznávají ho. V jedné chvíli přirovnává své dílo k pekařskému výtvoru, který je daleko lepší a křupavější než výtvory ostatních pekařů, o čemž svědčí to, že si lidé houstičky kupují, avšak oškliví recenzenti nechtějí uznati tento FAKT a houstičky haní.
A já mám tento problém: nechápu to.
Nechápu, proč mě má na panu Vieweghovi zajímat zrovna to, že rád pije dobré víno.
Nechápu, proč mě má zajímat jeho účetnictví. Je vcelku známo, že bydlí v domě na Sázavě, patrně tedy nežije z kapek ranní rosy. Já mu to přeju, vážně. Je úspěšný. Gratuluju! Ale proč mi vypráví, kolik dostane za dotisk svého posledního opusu, to vážně netuším.
Nerozumím tomu, proč mi poví, s kým se setkal, když mi nesdělí, o čem mluvili. Kdybych chtěla vědět, kdo se s kým potkává, přečtu si libovolný bulvární plátek, který mi k oné nepodstatné informaci, že XY střetl na večírku ŽB, dodá i pěknou barevnou fotografii. Od spisovatele bych jaksi očekávala, že se bude zabývat myšlénkami: o čem mluvili? (Bože, nežádám hlubší vhled do soukromí, ale čím to bylo zajímavé?) Nebo se skutečně mám dozvědět pouze to, že pan Viewegh má tolik a tolik bývalých milenek, s nimiž udržuje přátelské vztahy (a poplácat ho po rameni, jak je jistě správný muž, když toto funguje), tolik a tolik přátel mezi slavnými lidmi?
Nevím, proč mi říká, že jezdí po čteních a má s tím úspěch. Božínku, je to krása, ale na čtení obvykle nechodí zásadní odpůrci, úspěch lze tedy do jisté míry předpokládat. Čím to bylo ZAJÍMAVÉ?
Píše. Bravo! Ale proč, co, jak? Proč si mám vystačit s prostou informací, že splnil své denní penzum? CO JE NA TOM ZAJÍMAVÉHO?
Dlužno dodat, že onen deník má své pozoru-hodnější momenty - například ve chvílích, kdy se mluví o rodičovských úlitbách nebo o smrti. Je jaksi přitažlivé, že jeho úvahy jsou i mými úvahami. Že podstupuje každodenní boj o zrno, aby často získal jenom plevy. Potíž je v tom, že jsou úvahy zavaleny hlušinou informací typu "Před odpoledním čtením z Biomanželky vypiju dva panáky s (distributorem) Dobrovským; sděluje mi, že se chystá i desetitisícový dotisk Románu pro muže".
(Milý deníčku: dnes jsme měli matematiku a spočítala jsem všechny příklady úspěšně. Dostala jsem jedničku. Odpoledne jsem se setkala s V. Myslím, že ho miluji.)
Nemohu na tomto místě nevzpomenout své oblíbené kněhy V Brooklynu roste strom. Školní dítě Fanynka napíše slohovou práci. Pravdivou slohovou práci o svém životě, chudobě, špíně, zkrátka pěkného pomálu. Nu a učitelka jí zatne tipec a praví, že to je přece OŠKLIVÉ. Fanynka tedy sedne a jme se psát román o krásné bohaté holčičce, která spí v atlasových peřinách a k obědu volí mezi čokoládovými bonbóny a ananasovou zmrzlinou (nebo kýho výra). Pak však přichází prozření: vždyť já, Fanynka, tu vlastně píšu úplně to samé, pořád píšu jenom o tom, že mám hlad, jenže NAOPAK.
Michal Viewegh mi neúprosně připomíná malou Fanynku: někomu (sobě? hladovému čtenáři?) sděluje, že existuje svět, v němž je běžné platit za večeři deset tisíc, jezdit šestkrát ročně na dovolenou a kupovat manželce nejdražší typ auta. Jenomže to je... jenom hlad. Jenže naopak.
...
... a na straně 207 se mě zmocnila strašlivá (téměř) jistota: Dělá si ze mě prdel. Dělá si nehoráznou prdel ze všech svých čtenářů. Píše totiž:
Sedím na veliké terase našeho pokoje, píšu tyto zápisky a ohlušuje mne křik papoušků, píše Klaus ve své padesáté knize Zápisky z cest (která vznikla z frustrace, že o cestách prezidenta skoro nikdo nic podstatného nenapíše).
Vyjdu na zahradu a zaslechnu, že městský rozhlas oznamuje mé jmenování čestným občanem města.
Odpoledne přijíždí Lucie Vopálenská s dcerkou, pijeme burčák a portské.
Kdo mi řekne, čím se liší (údajný?) text Václava Klause od textu Michala Viewegha, má u mě panáka.
Jediné, co mne znejišťuje, je skutečnost, že vtip dlouhý 273 stran je příliš dlouhý na to, aby byl vtipný. A to i když připočtu samozřejmá fakta: co se dozvídáme, v žádném případě není pravda. Je to sebestylizace, a jestli vůbec sebe-, to ví jenom pan Viewegh. Jsme zamotaní do příběhu o životě M. V. (pozorný čtenář si jistě všiml, že deník je dopisován zpětně, na deníku se pracuje, před sebou máme fikční svět jako každý druhý).
Tak já nevím.
(P.S.: Nevěřím, že pan Viewegh je tak hloupý, aby nevěděl, že mezi úspěšným spisovatelem a dobrým spisovatelem je rozdíl. Zprávy na Nově jsou úspěšné, jsou však dobré? Rohlíků se prodá daleko víc v supermarketech než u malých pekařů, znamená to však, že jsou nutně lepší?
Já tomu zkrátka nerozumím. Je to jakési švédské.)
MASTURBAČNÍ OKÉNKO
Ono je to totiž tak: Dozvíme se, že pan Viewegh hodně pije. Rád pije dobré víno. Má to štěstí, že si ho může dovolit.
Pan Viewegh má také to štěstí, že dostává za svou tvorbu hodně peněz.
Také ho lidé dosti často poznávají, má velmi mnoho přátel a setkává se s nimi v restauracích.
Jezdí po čteních.
Nakupuje. (Někdy i tři trička najednou.)
Píše.
Ačkoliv dle svého úsudku píše velmi dobře, zlí intelektuálové mu nepřejí a neuznávají ho. V jedné chvíli přirovnává své dílo k pekařskému výtvoru, který je daleko lepší a křupavější než výtvory ostatních pekařů, o čemž svědčí to, že si lidé houstičky kupují, avšak oškliví recenzenti nechtějí uznati tento FAKT a houstičky haní.
A já mám tento problém: nechápu to.
Nechápu, proč mě má na panu Vieweghovi zajímat zrovna to, že rád pije dobré víno.
Nechápu, proč mě má zajímat jeho účetnictví. Je vcelku známo, že bydlí v domě na Sázavě, patrně tedy nežije z kapek ranní rosy. Já mu to přeju, vážně. Je úspěšný. Gratuluju! Ale proč mi vypráví, kolik dostane za dotisk svého posledního opusu, to vážně netuším.
Nerozumím tomu, proč mi poví, s kým se setkal, když mi nesdělí, o čem mluvili. Kdybych chtěla vědět, kdo se s kým potkává, přečtu si libovolný bulvární plátek, který mi k oné nepodstatné informaci, že XY střetl na večírku ŽB, dodá i pěknou barevnou fotografii. Od spisovatele bych jaksi očekávala, že se bude zabývat myšlénkami: o čem mluvili? (Bože, nežádám hlubší vhled do soukromí, ale čím to bylo zajímavé?) Nebo se skutečně mám dozvědět pouze to, že pan Viewegh má tolik a tolik bývalých milenek, s nimiž udržuje přátelské vztahy (a poplácat ho po rameni, jak je jistě správný muž, když toto funguje), tolik a tolik přátel mezi slavnými lidmi?
Nevím, proč mi říká, že jezdí po čteních a má s tím úspěch. Božínku, je to krása, ale na čtení obvykle nechodí zásadní odpůrci, úspěch lze tedy do jisté míry předpokládat. Čím to bylo ZAJÍMAVÉ?
Píše. Bravo! Ale proč, co, jak? Proč si mám vystačit s prostou informací, že splnil své denní penzum? CO JE NA TOM ZAJÍMAVÉHO?
Dlužno dodat, že onen deník má své pozoru-hodnější momenty - například ve chvílích, kdy se mluví o rodičovských úlitbách nebo o smrti. Je jaksi přitažlivé, že jeho úvahy jsou i mými úvahami. Že podstupuje každodenní boj o zrno, aby často získal jenom plevy. Potíž je v tom, že jsou úvahy zavaleny hlušinou informací typu "Před odpoledním čtením z Biomanželky vypiju dva panáky s (distributorem) Dobrovským; sděluje mi, že se chystá i desetitisícový dotisk Románu pro muže".
(Milý deníčku: dnes jsme měli matematiku a spočítala jsem všechny příklady úspěšně. Dostala jsem jedničku. Odpoledne jsem se setkala s V. Myslím, že ho miluji.)
Nemohu na tomto místě nevzpomenout své oblíbené kněhy V Brooklynu roste strom. Školní dítě Fanynka napíše slohovou práci. Pravdivou slohovou práci o svém životě, chudobě, špíně, zkrátka pěkného pomálu. Nu a učitelka jí zatne tipec a praví, že to je přece OŠKLIVÉ. Fanynka tedy sedne a jme se psát román o krásné bohaté holčičce, která spí v atlasových peřinách a k obědu volí mezi čokoládovými bonbóny a ananasovou zmrzlinou (nebo kýho výra). Pak však přichází prozření: vždyť já, Fanynka, tu vlastně píšu úplně to samé, pořád píšu jenom o tom, že mám hlad, jenže NAOPAK.
Michal Viewegh mi neúprosně připomíná malou Fanynku: někomu (sobě? hladovému čtenáři?) sděluje, že existuje svět, v němž je běžné platit za večeři deset tisíc, jezdit šestkrát ročně na dovolenou a kupovat manželce nejdražší typ auta. Jenomže to je... jenom hlad. Jenže naopak.
...
... a na straně 207 se mě zmocnila strašlivá (téměř) jistota: Dělá si ze mě prdel. Dělá si nehoráznou prdel ze všech svých čtenářů. Píše totiž:
Sedím na veliké terase našeho pokoje, píšu tyto zápisky a ohlušuje mne křik papoušků, píše Klaus ve své padesáté knize Zápisky z cest (která vznikla z frustrace, že o cestách prezidenta skoro nikdo nic podstatného nenapíše).
Vyjdu na zahradu a zaslechnu, že městský rozhlas oznamuje mé jmenování čestným občanem města.
Odpoledne přijíždí Lucie Vopálenská s dcerkou, pijeme burčák a portské.
Kdo mi řekne, čím se liší (údajný?) text Václava Klause od textu Michala Viewegha, má u mě panáka.
Jediné, co mne znejišťuje, je skutečnost, že vtip dlouhý 273 stran je příliš dlouhý na to, aby byl vtipný. A to i když připočtu samozřejmá fakta: co se dozvídáme, v žádném případě není pravda. Je to sebestylizace, a jestli vůbec sebe-, to ví jenom pan Viewegh. Jsme zamotaní do příběhu o životě M. V. (pozorný čtenář si jistě všiml, že deník je dopisován zpětně, na deníku se pracuje, před sebou máme fikční svět jako každý druhý).
Tak já nevím.
(P.S.: Nevěřím, že pan Viewegh je tak hloupý, aby nevěděl, že mezi úspěšným spisovatelem a dobrým spisovatelem je rozdíl. Zprávy na Nově jsou úspěšné, jsou však dobré? Rohlíků se prodá daleko víc v supermarketech než u malých pekařů, znamená to však, že jsou nutně lepší?
Já tomu zkrátka nerozumím. Je to jakési švédské.)
sobota 11. června 2011
Doporučená četba
Stávám se marnotratnicí. (Pozoruhodné: marnotratný má na Googlu 24200 výskytů, marnotratná jen 10800, marnotratník suverénně válcuje marnotratnici poměrem 7990:1380. Přitom se povídá, jak jsou ženy utrácivé, korunu neudrží, a když ji obdrží, již pílí do nejbližšího obchodu s budoucími hadry na podlahu, sama jsem to na vlastní uši slyšela. Že by jazyk zůstal věrný stavu, kdy ženské postrádaly vlastní majetek, který tak marnit nebylo lze? Záhada.)
Místo co bych uvážlivě rozdělovala finance mezi nákup gothaje pro nás a dávno již dostatkových banánů pro dítko a zbytek uložila na nevýhodný úrok na stáří, podporuji výrobce nejrůznějších blbostí, například této:
Nad cenou 325,- korun českých mi sice srdce krvácelo, avšak daleká touha má, marné volání, zkrátka to máme doma. Svědomí pseudointelektuálky však dobře ví, že k životu docela dobře stačí jedny botky a průkazka do knihovny, a tak jsem nelenila a utěšila ho odpustkem ve formě objednávky nějakých těch svázaných textů. Například těchto:
Petr A. Bílek je nejlepší tvůrce abstraktního umění v místnosti 301 v budově FF UK na Palackého náměstí. (Žel, v době, kdy jsem měla tu čest pozorovat, jak zdobí tabuli kolečky, čtverci, obdélníky a úsečkami, nad nimiž by i Kandinskij zaplesal, nebyla ještě technika rozvinuta natolik, aby se tyto časové obrazy daly zaznamenat tak jednoduše jako dnes, a tak zmizely v propadlišti dějin. Následující generace studentů sice jeho kreslířský um zaznamenala, ale i tento záznam, zdá se, zmizel v hlubinách internetu navždy.)
Je také zaníceným badatelem v oblasti bohemistické, a v neposlední řadě autorem časových glos pro časopis A2. Jsou to glosy rozčilené a rozmrzelé. Bodejť ne, když se zabývají stavem české společnosti a kultury.
A jelikož Kant vešel do dějin svým Hvězdné nebe nade mnou a mravní zákon ve mně, nikoliv filosofií, jak se filosové mylně domnívají, tak vynechám popisování kvalit a předhodím maso úryvků:
Coelha zná aspoň český fotbalový trenér Vítězslav Lavička. ... Rád kvituji, že i fotbalový trenér čte knihy. Chápu taky, že na fotbalisty nemůže apelovat citáty z Musilova Muže bez vlastností. (s. 24)
Na základě čeho se rozhodujeme? Kolik textů o radarech jsme si načetli? Jenže pročpak: stačí emoce (další okupanti...; vyzařovat ta potvora bude...) a názor i postoj je na světě. Filologové mají názor na jadernou energetiku, profesoři ekonomie řeší architekturu a Karel Gott ví všechno. (s. 28)
Ve starých dobách klaun věděl, že smí přijít až na tlesknutí, má předvést své číslo a pak šoupat nohama u dveří a čekat, zda pro něj od stolu přiletí nějaká ne zcela ohlodaná kost. Plebejci si to zaobalili do mýtu, že za takové ponížení smí ale klaun vládci říkat pravdu. Smutnýto obrázek, ten stalinismu posluhující Werich, řeklo by se. A ono ejhle: prý moudrý klaun. Klauni si tedy k bavení přidali i mudrování. A šlo to pěkně dohromady: poměr mezi obojím umí moderní moc hezky přednastavit a průběžně štelovat. A když se doba změní, řekne se jen: tady on nemudroval, to jenom bavil. Anebo obráceně. A klaun se takto u stolu zabydlel.
Celebrita ale umí jenom bavit. Zazpívá, zakroutí zadkem, ale jen pěkně rychle, protože po ní přijde pobavit zrůda, která má třetí ruku. A pak břichomluvec. Ve starých dobách by naše mediální hvězdy po pěti minutách slávy šly ke dveřím točit palci mlýnek. Ústa neotevírej, neb jsi blbý a nevzdělaný, řekl by jim přísně dveřník. Dnes zasednou ke stolu, odloží kouli, hokejku či noty a žvaní a tok jejich žvanění je zachycován a šířen, aby se každý dozvěděl, jaký že ten svět tedy je. Naslouchající se už nepopadají za břicho, ale vážně pokyvují. (s. 53n)
Jen jedno si neodpustím: podivuje-li se Bílek, proč modelce a sociální pracovnici stát přiznává větší paušální náklady než kritikovi, je to prosté nepochopení situace. Kurva musí reprezentovat, neboť myšlenkami se neuživí. Oproti tomu jeho myšlenky nebudou umenšeny kostkovanou košilí, byť by onen téměř legendární kus oděvu vybledl a zvetšel.
Bílek, P. A. Mikešova aféra a jiné případy. Praha, 2011
Místo co bych uvážlivě rozdělovala finance mezi nákup gothaje pro nás a dávno již dostatkových banánů pro dítko a zbytek uložila na nevýhodný úrok na stáří, podporuji výrobce nejrůznějších blbostí, například této:
Nad cenou 325,- korun českých mi sice srdce krvácelo, avšak daleká touha má, marné volání, zkrátka to máme doma. Svědomí pseudointelektuálky však dobře ví, že k životu docela dobře stačí jedny botky a průkazka do knihovny, a tak jsem nelenila a utěšila ho odpustkem ve formě objednávky nějakých těch svázaných textů. Například těchto:
Petr A. Bílek je nejlepší tvůrce abstraktního umění v místnosti 301 v budově FF UK na Palackého náměstí. (Žel, v době, kdy jsem měla tu čest pozorovat, jak zdobí tabuli kolečky, čtverci, obdélníky a úsečkami, nad nimiž by i Kandinskij zaplesal, nebyla ještě technika rozvinuta natolik, aby se tyto časové obrazy daly zaznamenat tak jednoduše jako dnes, a tak zmizely v propadlišti dějin. Následující generace studentů sice jeho kreslířský um zaznamenala, ale i tento záznam, zdá se, zmizel v hlubinách internetu navždy.)
Je také zaníceným badatelem v oblasti bohemistické, a v neposlední řadě autorem časových glos pro časopis A2. Jsou to glosy rozčilené a rozmrzelé. Bodejť ne, když se zabývají stavem české společnosti a kultury.
A jelikož Kant vešel do dějin svým Hvězdné nebe nade mnou a mravní zákon ve mně, nikoliv filosofií, jak se filosové mylně domnívají, tak vynechám popisování kvalit a předhodím maso úryvků:
Coelha zná aspoň český fotbalový trenér Vítězslav Lavička. ... Rád kvituji, že i fotbalový trenér čte knihy. Chápu taky, že na fotbalisty nemůže apelovat citáty z Musilova Muže bez vlastností. (s. 24)
Na základě čeho se rozhodujeme? Kolik textů o radarech jsme si načetli? Jenže pročpak: stačí emoce (další okupanti...; vyzařovat ta potvora bude...) a názor i postoj je na světě. Filologové mají názor na jadernou energetiku, profesoři ekonomie řeší architekturu a Karel Gott ví všechno. (s. 28)
Ve starých dobách klaun věděl, že smí přijít až na tlesknutí, má předvést své číslo a pak šoupat nohama u dveří a čekat, zda pro něj od stolu přiletí nějaká ne zcela ohlodaná kost. Plebejci si to zaobalili do mýtu, že za takové ponížení smí ale klaun vládci říkat pravdu. Smutnýto obrázek, ten stalinismu posluhující Werich, řeklo by se. A ono ejhle: prý moudrý klaun. Klauni si tedy k bavení přidali i mudrování. A šlo to pěkně dohromady: poměr mezi obojím umí moderní moc hezky přednastavit a průběžně štelovat. A když se doba změní, řekne se jen: tady on nemudroval, to jenom bavil. Anebo obráceně. A klaun se takto u stolu zabydlel.
Celebrita ale umí jenom bavit. Zazpívá, zakroutí zadkem, ale jen pěkně rychle, protože po ní přijde pobavit zrůda, která má třetí ruku. A pak břichomluvec. Ve starých dobách by naše mediální hvězdy po pěti minutách slávy šly ke dveřím točit palci mlýnek. Ústa neotevírej, neb jsi blbý a nevzdělaný, řekl by jim přísně dveřník. Dnes zasednou ke stolu, odloží kouli, hokejku či noty a žvaní a tok jejich žvanění je zachycován a šířen, aby se každý dozvěděl, jaký že ten svět tedy je. Naslouchající se už nepopadají za břicho, ale vážně pokyvují. (s. 53n)
Jen jedno si neodpustím: podivuje-li se Bílek, proč modelce a sociální pracovnici stát přiznává větší paušální náklady než kritikovi, je to prosté nepochopení situace. Kurva musí reprezentovat, neboť myšlenkami se neuživí. Oproti tomu jeho myšlenky nebudou umenšeny kostkovanou košilí, byť by onen téměř legendární kus oděvu vybledl a zvetšel.
Bílek, P. A. Mikešova aféra a jiné případy. Praha, 2011
čtvrtek 9. června 2011
Reklamní okénko
Nevím, jak na to nahlížejí ostatní, mě reklama baví. Zvláště pak ve chvílích, kdy tatínkové, opuštěni strážkyněmi rodinného krbu, nedokážou v kuchyni najít mycí prostředek. Zajímá mě, kdo byl předobrazem dobré ženy, která místo co by vstoupila do garáže se slovy "jo s TÍMHLE hadrákem jste si šli hrát", zůstane stát ve dveřích, tupě zírá a rozhlíží se po míči, ana si ho pod slovem hadrák představila, výhradně ten a nikdy jinak.
(Pomíjím, že za jednatřicet let svého života jsem míč zvaný hadrák neměla tu čest spatřit, zatímco auto, které nepoškrábe, ale naopak leští, má svůj pomník kovu trvalejší ve Vrchní, prchni. Jelikož toto filmové dílko se objevuje na nejrůznějších českých stanicích asi tak pětkrát do roka, je dle mého skromného odhadu autorem onoho reklamního spotu člověk, který emigroval do USA někdy koncem 19. století.)
Takže u tohohle jsem zaržála.
Text není označený jako reklama, a vyskytuje se v příloze časopisu, který se specializuje na rady ženám, jež porodily, byly oplodněny nebo oplodněny být touží.
Rok za rokem jeho redaktorky v potu tváře rozsévají informace ohledně ovulace, dětských chorob a vůbec čehokoliv, na co by vás nenapadlo se zeptat a vlastně to ani vědět nechcete. Což s sebou nese jeden závažný důsledek: není-li text označen jako reklama, tváří se jako informace, a to informace důvěryhodná (koneckonců, kdyby ženy oněm redaktorkám nevěřily, že dokážou zjistit, jak se chovat k výsledkům spojení spermie s vajíčkem, patrně by onen časopis nekupovaly).
Tož tedy jaké je Poselství:
1) "Prima pochutnání" je výhradně průmyslově vyráběná strava.
2) Příprava jídla ("jakou baštu zase připravit") sestává z otevření sáčku, skleničky, eventuálně to můžete ještě zamíchat do nějaké ohřáté vody. Je-li matka líná i na to, nemusí se trápit, lze zakoupit "mlíčko s kaší".
3) Dítěti prospívá nízkolaktózové mléko. (Možná se mýlím, ale nízkolaktózové mléko pro člověka, který netrpí netolerancí vůči laktóze, je asi stejně chytrý nápad, jako sádrovat zdravou nohu.)
4) Sušenky Sunarka jsou zdravé. (V sušenkách Sunarka je krom palmového oleje, hydrogenuhličitanu sodného a amonného, ethylvanilinu a jiných zajímavých věcí cukr. Kolik, to výrobce skromně neuvádí. Vzhledem k tomu, že ingredience použité při výrobě produktu musejí jít za sebou podle množství, cukr je na druhém místě a pšeničné mouky použili rovných 50 %, bude cukru množství větší než malé. Tleskám mysli, která přišla s nápadem označit tento produkt jako zdravý: svědčí to o bezbřehé fantazii! Nikoliv však o příliš dobrém kontaktu s realitou.)
5) Vynikající nápad jsou ovocné nápoje, protože spotřebitelka své peníze, těžce vydobyté na státu, utrácí za vodu. Pramenitou, ovšem.
6) Kakaové mlíčko s kaší představuje neodolatelnou možnost, jak dítěti za necelých pětadvacet korun dopřát porci mléka, kterého je v ní 90 %, obohaceného o nějakou tu zpráškovanou rýži.
Svět je přece jen báječné místo pro život.
(Pomíjím, že za jednatřicet let svého života jsem míč zvaný hadrák neměla tu čest spatřit, zatímco auto, které nepoškrábe, ale naopak leští, má svůj pomník kovu trvalejší ve Vrchní, prchni. Jelikož toto filmové dílko se objevuje na nejrůznějších českých stanicích asi tak pětkrát do roka, je dle mého skromného odhadu autorem onoho reklamního spotu člověk, který emigroval do USA někdy koncem 19. století.)
Takže u tohohle jsem zaržála.
Text není označený jako reklama, a vyskytuje se v příloze časopisu, který se specializuje na rady ženám, jež porodily, byly oplodněny nebo oplodněny být touží.
Rok za rokem jeho redaktorky v potu tváře rozsévají informace ohledně ovulace, dětských chorob a vůbec čehokoliv, na co by vás nenapadlo se zeptat a vlastně to ani vědět nechcete. Což s sebou nese jeden závažný důsledek: není-li text označen jako reklama, tváří se jako informace, a to informace důvěryhodná (koneckonců, kdyby ženy oněm redaktorkám nevěřily, že dokážou zjistit, jak se chovat k výsledkům spojení spermie s vajíčkem, patrně by onen časopis nekupovaly).
Tož tedy jaké je Poselství:
1) "Prima pochutnání" je výhradně průmyslově vyráběná strava.
2) Příprava jídla ("jakou baštu zase připravit") sestává z otevření sáčku, skleničky, eventuálně to můžete ještě zamíchat do nějaké ohřáté vody. Je-li matka líná i na to, nemusí se trápit, lze zakoupit "mlíčko s kaší".
3) Dítěti prospívá nízkolaktózové mléko. (Možná se mýlím, ale nízkolaktózové mléko pro člověka, který netrpí netolerancí vůči laktóze, je asi stejně chytrý nápad, jako sádrovat zdravou nohu.)
4) Sušenky Sunarka jsou zdravé. (V sušenkách Sunarka je krom palmového oleje, hydrogenuhličitanu sodného a amonného, ethylvanilinu a jiných zajímavých věcí cukr. Kolik, to výrobce skromně neuvádí. Vzhledem k tomu, že ingredience použité při výrobě produktu musejí jít za sebou podle množství, cukr je na druhém místě a pšeničné mouky použili rovných 50 %, bude cukru množství větší než malé. Tleskám mysli, která přišla s nápadem označit tento produkt jako zdravý: svědčí to o bezbřehé fantazii! Nikoliv však o příliš dobrém kontaktu s realitou.)
5) Vynikající nápad jsou ovocné nápoje, protože spotřebitelka své peníze, těžce vydobyté na státu, utrácí za vodu. Pramenitou, ovšem.
6) Kakaové mlíčko s kaší představuje neodolatelnou možnost, jak dítěti za necelých pětadvacet korun dopřát porci mléka, kterého je v ní 90 %, obohaceného o nějakou tu zpráškovanou rýži.
Svět je přece jen báječné místo pro život.
pondělí 6. června 2011
Střepy
... filmy jsou viditelné hieroglyfy obtížně postřehnutelné dynamiky lidských vztahů. (Miroslav Petříček)
... vzorově optimistická tragédie Čapajev ... (Jan Jaroš)
Námořní nadvládu (Německa) velebil snímek Ponorky na západ (1941), porážky Francie se dotkla prostoduchá letecká agitka Stuky (1941) s rozesmátými piloty - pokud některý z nich upadl do depresí, duševní vyrovnanost mu vrátila božská Wagnerova hudba. (Jan Jaroš)
Harlan chtěl, aby film (Kolberg) ohromil výpravností: nedozírné šiky skutečně zaplňují celý prostor. Před kamerou prý vystupuje rekordních 187 000 vojáků, pro potřeby natáčení stažených v předposledním válečném roce z bojišť. K tomuto údaji připojený dovětek sarkasticky pravil, že vzhledem ke zničené síti kin spatřilo tento film, uvedený v Německou pouhé tři měsíce před konečným pádem Třetí říše, méně lidí, než kolik jich v něm vystupovalo... (Jan Jaroš)
Veřejný čas ovládají pravidelné cykly oficiálních svátků, výročí, sjezdů a státních návštěv, jež však postrádají status události. Fakticky se nic neděje. Jedinec je tak zatlačen do soukromí, pouze osobní čas lze hodnotově naplnit.
Tuto vyprázdněnost veřejného času normalizace odráží obecně rozšířený fenomén kutilství. Pletlo se, zavařovalo se, tkalo, vyřezávalo či lepilo (viz www.domaciumeni.cz). Nemožnost seberealizace ve veřejném prostoru donutila řadu lidí k tomu, aby se realizovali v dílnách, na chatách a zahrádkách. S trochou nadsázky lze normalizační Československo charakterizovat jako společnost, v níž stavba lodi uvnitř láhnve představovala pro průměrného člověka smysluplnou činnost. (Kamil Činátl)
Petr Kopal (ed.): Film a dějiny 2: Adolf Hitler a ti druzí - filmové obrazy zla. Praha, 2009
... vzorově optimistická tragédie Čapajev ... (Jan Jaroš)
Námořní nadvládu (Německa) velebil snímek Ponorky na západ (1941), porážky Francie se dotkla prostoduchá letecká agitka Stuky (1941) s rozesmátými piloty - pokud některý z nich upadl do depresí, duševní vyrovnanost mu vrátila božská Wagnerova hudba. (Jan Jaroš)
Harlan chtěl, aby film (Kolberg) ohromil výpravností: nedozírné šiky skutečně zaplňují celý prostor. Před kamerou prý vystupuje rekordních 187 000 vojáků, pro potřeby natáčení stažených v předposledním válečném roce z bojišť. K tomuto údaji připojený dovětek sarkasticky pravil, že vzhledem ke zničené síti kin spatřilo tento film, uvedený v Německou pouhé tři měsíce před konečným pádem Třetí říše, méně lidí, než kolik jich v něm vystupovalo... (Jan Jaroš)
Veřejný čas ovládají pravidelné cykly oficiálních svátků, výročí, sjezdů a státních návštěv, jež však postrádají status události. Fakticky se nic neděje. Jedinec je tak zatlačen do soukromí, pouze osobní čas lze hodnotově naplnit.
Tuto vyprázdněnost veřejného času normalizace odráží obecně rozšířený fenomén kutilství. Pletlo se, zavařovalo se, tkalo, vyřezávalo či lepilo (viz www.domaciumeni.cz). Nemožnost seberealizace ve veřejném prostoru donutila řadu lidí k tomu, aby se realizovali v dílnách, na chatách a zahrádkách. S trochou nadsázky lze normalizační Československo charakterizovat jako společnost, v níž stavba lodi uvnitř láhnve představovala pro průměrného člověka smysluplnou činnost. (Kamil Činátl)
Petr Kopal (ed.): Film a dějiny 2: Adolf Hitler a ti druzí - filmové obrazy zla. Praha, 2009
pátek 3. června 2011
Podpalování rodinného krbu: kořeněný mrkvový koláč
Mám předsevzetí. Jsou moje a mám je ráda. Jedním z předsevzetí je, zhruba tak jednou za dva měsíce, že musím obohatit jídelníček o zeleninu. Výsledkem předsevzetí bývá dovlečená taška ostře nabitá vitamíny. Vitamíny se k sobě nějaký čas tulí v lednici a zvolna osychají, abych je nakonec přesunula do odpadkového koše, protože jsem svačiny zase řešila krádeží ovocných přesnídávek, kupovaných pro dítě.
Dneska jsem v ledničce objevila záchvat spočívající v mrkvi. (Objevila znamená, že jsem na ni civěla při každém otevření dveří, načež jsem konstatovala, že si ji jistě dám zítra.) Své nejlepší časy měla již za sebou, ale její tvář dosud jevila stopy bývalé krásy, takže o zaručeně zdravou večeři bylo postaráno.
Vezmeme
350 ml strouhané karotky
315 ml cukru
315 ml vody
240 ml rozinek
60 ml rozpuštěného másla
1 lžičku skořice
1 lžičku roztlučeného hřebíčku
1 lžičku muškátového oříšku
415 polohrubé mouky
1 lžičku pečicího prášku
1 lžičku sody
špetku soli
118 ml pekanových ořechů, nasekaných
Všechno smícháme dohromady, vlijeme do formy a necháme troubu, aby se postarala o zbytek. 180, zhruba 50 minut.
Pokud plánujete někoho zavraždit dusicí bábovkou (podobnou těm, jež na stolech českých domácností trůnívaly po tunách, a nyní se jejich sláva díky jejich baleným sestrám ve zločinu doslova hrdelním vrací), zvolte jiný recept.
A nyní by mne zajímalo, co se dá udělat z jedné zelené papriky, půlky salátové okurky a citrónu.
Dneska jsem v ledničce objevila záchvat spočívající v mrkvi. (Objevila znamená, že jsem na ni civěla při každém otevření dveří, načež jsem konstatovala, že si ji jistě dám zítra.) Své nejlepší časy měla již za sebou, ale její tvář dosud jevila stopy bývalé krásy, takže o zaručeně zdravou večeři bylo postaráno.
Vezmeme
350 ml strouhané karotky
315 ml cukru
315 ml vody
240 ml rozinek
60 ml rozpuštěného másla
1 lžičku skořice
1 lžičku roztlučeného hřebíčku
1 lžičku muškátového oříšku
415 polohrubé mouky
1 lžičku pečicího prášku
1 lžičku sody
špetku soli
118 ml pekanových ořechů, nasekaných
Všechno smícháme dohromady, vlijeme do formy a necháme troubu, aby se postarala o zbytek. 180, zhruba 50 minut.
Pokud plánujete někoho zavraždit dusicí bábovkou (podobnou těm, jež na stolech českých domácností trůnívaly po tunách, a nyní se jejich sláva díky jejich baleným sestrám ve zločinu doslova hrdelním vrací), zvolte jiný recept.
A nyní by mne zajímalo, co se dá udělat z jedné zelené papriky, půlky salátové okurky a citrónu.
středa 1. června 2011
Eidam třicet, eidam čtyřicet: máme dost zboží v akci?
Nejsem hysterická. Jogurt sice kupuju bílý, bez přidaného škrobu a dalších pochutin, ale bez sebemenších výčitek svědomí do něj cpu kupovanou marmeládu. Dítko živím skleničkami, tedy jejich obsahem, protože jsem dospěla k názoru, že je lepší, pozře-li sedmdesát gramů jakžtakž vyváženého pokrmu, než aby očichalo zaručeně českou, s láskou vařenou bramboru, zkoumavě ji olízlo a se znechuceným výrazem ve tváři vyčkalo, co dobrého bude k svačině. O potravu k snídani se mi již léta stará firma Emco.
Na druhou stranu bych byla nesmírně šťastná, kdyby se u našeho místního pana Alberta dalo skutečně nakupovat jídlo. Jídlo znamená, že by v nabídce sýrů bylo něco víc než eidam bez chuti a zápachu ve variantách 30, 40 a uzený. (Dobře, kecám. Ještě mají Krolewski. Dokonce i Niva by se našla.) Že když už zatoužím po párku, nebudu muset s lupou hledat něco, co má víc než 60 procent masa.
Jít to nějak musí. Když jsme tuhle navštívili svět, narazili jsme na lahůdkový pult zhruba stejné velikosti, avšak obsahu diametrálně odlišného. Když jsme požívali jeden z tvrdých sýrů a jamón serrano, které jsme tam prostě nemohli nechat, dojali jsme se s Nejslawnějším téměř k pláči, že to nejde u nás.
Chcete k večeři parmazán? Tak to máte blbý, měli jste si vzpomenout dřív. Albert parmazán nevede. Vede Gran Moravii, což by pro nehysterickou mě byla i dostačující alternativa, kdyby to nebyla výhradně Gran Moravia strouhaná, tudíž vyčichlá, kterou zjevně musejí považovat za nejlepší výrobek na světě, protože jinak by ji nenacenili o dobré dvě stovky dráž, než se dá sehnat jinde vcelku.
(V rámci spravedlivého vážení je třeba konstatovat, že onen madridský obchod měl stejně hnusná rajčata, jaká jsou běžně k dostání v místní síti. Na druhou stranu to nevysvětluje, proč jsem podobně širokou nabídku pochutin nalezla v jediném obchodě malého chorvatského městečka, nebo proč pan Albert vyrábí pro Česko medové vafle, stejně jako pro Holandsko, avšak zatímco v holandském typu je v medových vaflích med, v českém se mezi ingrediencemi skví cukr, medové aroma a nějaká ta éčka. A to pomíjím, že holandské albertí vafle jsou o něco málo levnější.)
Avšak prozřela jsem. Tuhle mě totiž odchytil pohůnek s dotazníkem, který měl za úkol zjišťovat spokojenost zákazníků. Zeptal se, jak se mi líbí rozestupy regálů. Jestli je v prodejně čisto. Jestli je prodejna dost blízko. Jestli jsou milé prodavačky. Jestli je zboží dobře uspořádané. Je to levné? Je to levné? JE TO LEVNÉ? Je to levnější než jinde? Je dost zboží "v akcích"? Jako siroty se v dotazníku k sobě choulily asi dvě otázky pátrající po tom, jestli mi jejich nabídka vyhovuje.
Vzhledem k tomu, že dotazník fikaně neumožňoval říct, co by si zákazník skutečně přál (hodnocení bylo číselné), tak kdyby náhodou někdo z marketingového oddělení měl zájem: co je mi platné, jestli je to levné, když to není vůbec?
Didaktický příklad na závěr, bývalá Hypernova na Chodově:
"Dobrého dne přeji, dobrá ženo rozvážející zboží, marně hledám Philadelphii."
"Dobrého dne i vám! Jó, to my neberem. Voni se po tom lidi hodně ptaj... ale my to neberem."
(kolem projíždí čistící čisticí zařízení a podkresluje konverzaci svým hukotem, uklízejíc bordel z nedávno rozmláceného plata vajec)
Tož čisto mají, ale nakupovat se u nich dá jenom mlíko (když propásnu mlíkaře), jogurt z Chocně a rohlíky. Ale teda plakátky, jak dbají na kvalitu a čerstvost, ty mají taky krásné.
Na druhou stranu bych byla nesmírně šťastná, kdyby se u našeho místního pana Alberta dalo skutečně nakupovat jídlo. Jídlo znamená, že by v nabídce sýrů bylo něco víc než eidam bez chuti a zápachu ve variantách 30, 40 a uzený. (Dobře, kecám. Ještě mají Krolewski. Dokonce i Niva by se našla.) Že když už zatoužím po párku, nebudu muset s lupou hledat něco, co má víc než 60 procent masa.
Jít to nějak musí. Když jsme tuhle navštívili svět, narazili jsme na lahůdkový pult zhruba stejné velikosti, avšak obsahu diametrálně odlišného. Když jsme požívali jeden z tvrdých sýrů a jamón serrano, které jsme tam prostě nemohli nechat, dojali jsme se s Nejslawnějším téměř k pláči, že to nejde u nás.
Chcete k večeři parmazán? Tak to máte blbý, měli jste si vzpomenout dřív. Albert parmazán nevede. Vede Gran Moravii, což by pro nehysterickou mě byla i dostačující alternativa, kdyby to nebyla výhradně Gran Moravia strouhaná, tudíž vyčichlá, kterou zjevně musejí považovat za nejlepší výrobek na světě, protože jinak by ji nenacenili o dobré dvě stovky dráž, než se dá sehnat jinde vcelku.
(V rámci spravedlivého vážení je třeba konstatovat, že onen madridský obchod měl stejně hnusná rajčata, jaká jsou běžně k dostání v místní síti. Na druhou stranu to nevysvětluje, proč jsem podobně širokou nabídku pochutin nalezla v jediném obchodě malého chorvatského městečka, nebo proč pan Albert vyrábí pro Česko medové vafle, stejně jako pro Holandsko, avšak zatímco v holandském typu je v medových vaflích med, v českém se mezi ingrediencemi skví cukr, medové aroma a nějaká ta éčka. A to pomíjím, že holandské albertí vafle jsou o něco málo levnější.)
Avšak prozřela jsem. Tuhle mě totiž odchytil pohůnek s dotazníkem, který měl za úkol zjišťovat spokojenost zákazníků. Zeptal se, jak se mi líbí rozestupy regálů. Jestli je v prodejně čisto. Jestli je prodejna dost blízko. Jestli jsou milé prodavačky. Jestli je zboží dobře uspořádané. Je to levné? Je to levné? JE TO LEVNÉ? Je to levnější než jinde? Je dost zboží "v akcích"? Jako siroty se v dotazníku k sobě choulily asi dvě otázky pátrající po tom, jestli mi jejich nabídka vyhovuje.
Vzhledem k tomu, že dotazník fikaně neumožňoval říct, co by si zákazník skutečně přál (hodnocení bylo číselné), tak kdyby náhodou někdo z marketingového oddělení měl zájem: co je mi platné, jestli je to levné, když to není vůbec?
Didaktický příklad na závěr, bývalá Hypernova na Chodově:
"Dobrého dne přeji, dobrá ženo rozvážející zboží, marně hledám Philadelphii."
"Dobrého dne i vám! Jó, to my neberem. Voni se po tom lidi hodně ptaj... ale my to neberem."
(kolem projíždí čistící čisticí zařízení a podkresluje konverzaci svým hukotem, uklízejíc bordel z nedávno rozmláceného plata vajec)
Tož čisto mají, ale nakupovat se u nich dá jenom mlíko (když propásnu mlíkaře), jogurt z Chocně a rohlíky. Ale teda plakátky, jak dbají na kvalitu a čerstvost, ty mají taky krásné.
pondělí 30. května 2011
Udržování linie
Fotografické snímky v notebooku se vrší a lkají, že svět nutně potřebuje být seznámen s pohádkou o přesolené nakládané kachně a nepřesoleném nakládaném lososnovi, protože toho my volíme. Avšak já také lkám. Osmička, vyrvána z kořenů, statečně provozuje fantomovou bolest, já, nadopovaná odvážnou směsicí prášků, provozuju práci. Tato kombinace zdá se být pro samomluvu poněkud nevhodnou.
Původně jsem se chtěla podělit alespoň o přepůvabné části kreténsky zkorigované, leč jinak působivé publikace o filmu za vlády těch zlejších, než co vládnou teď (což sice taky nejsou úplně vořezávátka, jak se zdá, zvláště v některých směrech, ale schopností a slávy kapacit v oboru naštětí přece jenom nedorostli), ale někam jsem publikaci založila. Tedy alespoň válečná náhražka:
Řekněte, avšak upřímně: kdy jste viděli Supermana smrkat si do pláště?
A koho vy, lososnu, nebo Mažňáka?
Původně jsem se chtěla podělit alespoň o přepůvabné části kreténsky zkorigované, leč jinak působivé publikace o filmu za vlády těch zlejších, než co vládnou teď (což sice taky nejsou úplně vořezávátka, jak se zdá, zvláště v některých směrech, ale schopností a slávy kapacit v oboru naštětí přece jenom nedorostli), ale někam jsem publikaci založila. Tedy alespoň válečná náhražka:
Řekněte, avšak upřímně: kdy jste viděli Supermana smrkat si do pláště?
A koho vy, lososnu, nebo Mažňáka?
sobota 21. května 2011
Lars-von-Trier! Lars-von-Trier!
Larse byste nenazvali zrovna hodným hochem. Ale nebýt wdána, ach bože, mé srdce by bilo pro něj. Protože si umí dělat nehoráznou prdel a jde do toho prsama.
Didakticky a se zdviženým prstíkem: přemítejme o hranicích, tabu, korektnosti a blbosti.
Didakticky a se zdviženým prstíkem: přemítejme o hranicích, tabu, korektnosti a blbosti.
čtvrtek 19. května 2011
Zuby reloaded
Ono je to totiž tak: než přijdete k lékaři, jste zdraví. On už si něco najde. Pan zubní víla, který mne již připravil o jedničku nahoře, mě včera radostně připravil také o osmičku. Jedničku mu nezazlívám, protože nejdřív jsem se o ni připravila sama pádem z poněkud méně brzdícího kola. V motolské nemocnici mi ji šikovní zaměstnanci tehdy socialistického zdravotnictví zasadili zpátky.
Tiše jsem doufala, že byli dost šikovní a zub mi vydrží nadosmrti, ale potomek, co bych pro něj neudělala, si mě v touze postavit si nějakou tu kostru lehce odvápnil. Jako by améby nebyly šťastné až dost.
Při návštěvě zubaře se tedy ukázalo, že z jedničky zbyla jenom tenká skořápka, která statečně drží frontovou linii po vzoru ruských vojínů: díky výhrůžkám a jednoznačnému dloubání střelných zbraní do zad.
Osmičku jsem trhat nechtěla, ale když ji zubař, lapivší mne již do svých spárů, uviděl, zaržál a pravil, že musí ven taky. "Jenom by vám překážela a dělala problémy," pravil bodře a ukázal na rentgenu, jak se její kořeny v touze zůstat tam, kde je, bojácně proplétají mezi sebou.
Šla. A pak jsem šla já a cestou domů jsem potkala sousedku, kterážto mi zasadila poslední ránu.
Souseda: "Dobrý den!"
Já: "Mmmm, m-m!"
Souseda: "Cože?"
Já: "Mmmmm - m, mmm-mm." (Ukazuji na oteklou hubu, vrtím hlavou, co mi bolest dovolí a krčím rameny.)
Souseda: "Jó, vy nemůžete mluvit!"
Já: "Mm."
Souseda: "Vy ste byla u zubaře!"
Já: "M-m."
Souseda (k dítku, které mne do té chvíle poněkud vyděšeně pozorovalo): "Vidíš! Musíš si čistit zoubky... Jinak dopadneš jako... strejda."
Mmmmmm...
Tiše jsem doufala, že byli dost šikovní a zub mi vydrží nadosmrti, ale potomek, co bych pro něj neudělala, si mě v touze postavit si nějakou tu kostru lehce odvápnil. Jako by améby nebyly šťastné až dost.
Při návštěvě zubaře se tedy ukázalo, že z jedničky zbyla jenom tenká skořápka, která statečně drží frontovou linii po vzoru ruských vojínů: díky výhrůžkám a jednoznačnému dloubání střelných zbraní do zad.
Osmičku jsem trhat nechtěla, ale když ji zubař, lapivší mne již do svých spárů, uviděl, zaržál a pravil, že musí ven taky. "Jenom by vám překážela a dělala problémy," pravil bodře a ukázal na rentgenu, jak se její kořeny v touze zůstat tam, kde je, bojácně proplétají mezi sebou.
Šla. A pak jsem šla já a cestou domů jsem potkala sousedku, kterážto mi zasadila poslední ránu.
Souseda: "Dobrý den!"
Já: "Mmmm, m-m!"
Souseda: "Cože?"
Já: "Mmmmm - m, mmm-mm." (Ukazuji na oteklou hubu, vrtím hlavou, co mi bolest dovolí a krčím rameny.)
Souseda: "Jó, vy nemůžete mluvit!"
Já: "Mm."
Souseda: "Vy ste byla u zubaře!"
Já: "M-m."
Souseda (k dítku, které mne do té chvíle poněkud vyděšeně pozorovalo): "Vidíš! Musíš si čistit zoubky... Jinak dopadneš jako... strejda."
Mmmmmm...
Citát pro dnešní den
"Jak vyndáte kořen, legrace končí. Pak už je to jenom mravenčí práce, žádná zábava..."
Pravil stomatologický odborník z FN Královské Vinohrady poté, co mi vyrval osmičku a jal se po aplikaci další lokální anestezie přeřezávat uzdičku. Věru že by mne zajímalo, čím se baví po večerech.
Pravil stomatologický odborník z FN Královské Vinohrady poté, co mi vyrval osmičku a jal se po aplikaci další lokální anestezie přeřezávat uzdičku. Věru že by mne zajímalo, čím se baví po večerech.
neděle 15. května 2011
S úsměvem idiota
Dnešek, jako ostatně každý den mého báječného života, byl pozoru-hodný. Například jsem navštívila drogerii za účelem zakoupení sušeného mléka, samoobsluhu, kde jsem pořídila jogurt, a též v trafice jsem byla. Původně jsem chtěla cigarety, ale když už jsem tam vstoupila, můj zrak padl na vhodně umístěný lesklý časopis s názvem Maminka. Jsem masochista. Přibrala jsem ho.
Už editorial vyjevil, že mé touze trpět bude vyhověno. Vyskytují se v něm, krom obecného pění chvály na vlastní potomky (proti které ani fň - pohlížím na ni blahosklonně, protože dobře vím, že úplně nejlepší potomstvo pochopitelně nemá ta paní, ale já), samé báječné myšlenky.
"Ruční práce", zove se tento plod ducha. "Před lety jsem je nenáviděla. Představa, že bych měla chystat večeři, mi způsobovala vyrážku, při vyslovení slova žehlení jsem propadala depresím a lux? Byl pro mě jednotkou světla, ... Dnes po probuzení proběhnu s vysavačem v ruce celý byt (místo rozcvičky), aby si Vikulka nehrála s chuchvalci prachu, ... Žehlení je perfektní alibi pro sledování těch nejhloupějších seriálů v televizi (co jiného při něm také dělat, že) a večeře vařím někdy i dvě denně. První tu, o které si myslím, že by moje děti jíst měly, a druhou takovou, kterou do nich dostanu - takže palačinky. A víte, co mě baví nejvíc? ..."
Shrňme si to: vcelku normální žena, která se zaobírala domácností proto, že nehodlala zemřít pohřbena pod zhroucenou horou špinavého prádla, otěhotněla. V tomto okamžiku se objevilo Světlo, jež jí ukázalo správnou cestu. Minulost byla odhozena a Šťastná matka se radostně pustila do luxování. Říká-li totiž na konci onoho citátu větu "víte, co mě baví nejvíc", znamená to děsivou skutečnost, že ji výše jmenované činnosti, jako přejíždění horkou plochou po nerovném prádle, najednou těší.
Do dočista do čista vycíděné hlavinky je potom možno ukládat zásadní informace o tom, jak se zrovna má Esmeralda, a koho vyhodí z domu ta paní, co kdysi hrála v Sedmi hladových. Co jiného taky dělat, že. Matky všech zemí, šéfredaktorka barevného časopisu poskytuje alibi i vám. Televizní seriály jsou úžasné. Nestyďte se, že je sledujete. Více seriálů do našich hlav! Šup k ovladačům! Nevím jak ostatním, mně to připadá, jako by jí vymyla mozek sekta.
Jedině vlivem sekty si dovedu vysvětlit i to, že ona dobrá žena považuje za normální vařit zpovykaným dětičkám dvě večeře, místo co by je poslala spát o hladu, nebo - tak činí ti, kteří neodvozují svůj rodokmen od krále Herodese - jim vložila do praciček suchou housku se slovy Nechtěla jsi papat brokoličku, ničehož víc ode mne dnes již nečekej.
Tak si říkám, jestli to nenapsal lstivý muž, který se takto hodlá pomstít za všechna příkoří, jichž se na něm zrádné ženské pokolení dopustilo. Výrok "Jestli mi vadí, že po půlhodinové přípravě večeře ještě další tři hodiny uklízím nadělanou spoušť a občas lovím usušené kousky rohlíku z kabelky na poradě? Ne, to mi tedy nevadí." je pro mě nepochopitelný.
Ne že by mi vadilo mít rohlík v kabelce. Mateřství skutečně změní člověka natolik, že i poblitý svetr, jehož stav nezaregistroval, považuje za nikoliv snad přijatelný oděv, ale na stupnici hrůzy se tento sune někam do nižších pater do kategorie "Ale božínku, skutečně? To je ale mrzuté. Nu, co se dá dělat, až se dostanu k funkčnímu vodovodu, rychle s touto drobnou lapálií něco učiním.".
Na druhou stranu si nedovedu představit, že by mi nevadilo strávit tři hodiny uklízením bordelu po mém zlatíčku. Aby bylo jasno - uklízím. Kdybych nyní zemřela, budu v paměti batolete fungovat patrně jako takové to auto, které se smetáčky vepředu čistí ulice. Čím dítko podlahu zahází, to já odklidím a zametu. Drobky. Hračky. Hrnce. Pěnu do koupele. Trosky, za které by se nemusel stydět tajfun střední velikosti. Ale že by mi to NEVADILO, to věru nemohu říct. Při nejlepší vůli, nemůžu. Kdybych si mohla vybrat, tak bych si dala kafe a nějakou dobrou knihu, pěkně prosím.
Už editorial vyjevil, že mé touze trpět bude vyhověno. Vyskytují se v něm, krom obecného pění chvály na vlastní potomky (proti které ani fň - pohlížím na ni blahosklonně, protože dobře vím, že úplně nejlepší potomstvo pochopitelně nemá ta paní, ale já), samé báječné myšlenky.
"Ruční práce", zove se tento plod ducha. "Před lety jsem je nenáviděla. Představa, že bych měla chystat večeři, mi způsobovala vyrážku, při vyslovení slova žehlení jsem propadala depresím a lux? Byl pro mě jednotkou světla, ... Dnes po probuzení proběhnu s vysavačem v ruce celý byt (místo rozcvičky), aby si Vikulka nehrála s chuchvalci prachu, ... Žehlení je perfektní alibi pro sledování těch nejhloupějších seriálů v televizi (co jiného při něm také dělat, že) a večeře vařím někdy i dvě denně. První tu, o které si myslím, že by moje děti jíst měly, a druhou takovou, kterou do nich dostanu - takže palačinky. A víte, co mě baví nejvíc? ..."
Shrňme si to: vcelku normální žena, která se zaobírala domácností proto, že nehodlala zemřít pohřbena pod zhroucenou horou špinavého prádla, otěhotněla. V tomto okamžiku se objevilo Světlo, jež jí ukázalo správnou cestu. Minulost byla odhozena a Šťastná matka se radostně pustila do luxování. Říká-li totiž na konci onoho citátu větu "víte, co mě baví nejvíc", znamená to děsivou skutečnost, že ji výše jmenované činnosti, jako přejíždění horkou plochou po nerovném prádle, najednou těší.
Do dočista do čista vycíděné hlavinky je potom možno ukládat zásadní informace o tom, jak se zrovna má Esmeralda, a koho vyhodí z domu ta paní, co kdysi hrála v Sedmi hladových. Co jiného taky dělat, že. Matky všech zemí, šéfredaktorka barevného časopisu poskytuje alibi i vám. Televizní seriály jsou úžasné. Nestyďte se, že je sledujete. Více seriálů do našich hlav! Šup k ovladačům! Nevím jak ostatním, mně to připadá, jako by jí vymyla mozek sekta.
Jedině vlivem sekty si dovedu vysvětlit i to, že ona dobrá žena považuje za normální vařit zpovykaným dětičkám dvě večeře, místo co by je poslala spát o hladu, nebo - tak činí ti, kteří neodvozují svůj rodokmen od krále Herodese - jim vložila do praciček suchou housku se slovy Nechtěla jsi papat brokoličku, ničehož víc ode mne dnes již nečekej.
Tak si říkám, jestli to nenapsal lstivý muž, který se takto hodlá pomstít za všechna příkoří, jichž se na něm zrádné ženské pokolení dopustilo. Výrok "Jestli mi vadí, že po půlhodinové přípravě večeře ještě další tři hodiny uklízím nadělanou spoušť a občas lovím usušené kousky rohlíku z kabelky na poradě? Ne, to mi tedy nevadí." je pro mě nepochopitelný.
Ne že by mi vadilo mít rohlík v kabelce. Mateřství skutečně změní člověka natolik, že i poblitý svetr, jehož stav nezaregistroval, považuje za nikoliv snad přijatelný oděv, ale na stupnici hrůzy se tento sune někam do nižších pater do kategorie "Ale božínku, skutečně? To je ale mrzuté. Nu, co se dá dělat, až se dostanu k funkčnímu vodovodu, rychle s touto drobnou lapálií něco učiním.".
Na druhou stranu si nedovedu představit, že by mi nevadilo strávit tři hodiny uklízením bordelu po mém zlatíčku. Aby bylo jasno - uklízím. Kdybych nyní zemřela, budu v paměti batolete fungovat patrně jako takové to auto, které se smetáčky vepředu čistí ulice. Čím dítko podlahu zahází, to já odklidím a zametu. Drobky. Hračky. Hrnce. Pěnu do koupele. Trosky, za které by se nemusel stydět tajfun střední velikosti. Ale že by mi to NEVADILO, to věru nemohu říct. Při nejlepší vůli, nemůžu. Kdybych si mohla vybrat, tak bych si dala kafe a nějakou dobrou knihu, pěkně prosím.
středa 11. května 2011
O puchýřích, krabech a také znovu o apokalypse
Svět je plný překvapení. Nebývám, pravda, tak krásně překvapená jako potomek (Jé, venku je tráva! Byla tu včera, a dneska je tu ZASE!), neboť některé procesy se s přibývajícím věkem objasnily. Některé nikoliv, ale dnes se již odmítám nechat fascinovat skutečností, že když stisknu spínač, rozsvítí se žárovka. Ve skutečnosti netuším, proč tomu tak je (ačkoliv mi to bylo několikrát vylíčeno dobrými lidmi, kteří hodlali strhnout závoj mé nevědomosti, nikdy jsem si to nedokázala zapamatovat), a je mi to jedno. Vysvětlení, které použil můj otec, když mi bylo šest let, totiž že v drátech běhají docela malí trpaslíčkové, kteří nosí v kyblíčcích elektřinu, pokládám za dostačující.
Včera však došlo hned ke dvěma událostem téměř hodným zaznamenání. První z nich je absence puchýřů. Všechno začalo tím, že při mé výrobě došlo k nějaké chybě. Byla jsem dodána s vadnými nohami. Je to vada skrytá, projevující se tím, že nemohu nosit prakticky žádné boty, aniž bych si pohmoždila v lepším případě jen paty, v případě horším přichází na scénu krev na všech možných i nemožných místech. Jsou-li výsledkem prvního nošení obuvi pouze puchýře, prohlašuji ji za používatelnou, je-li výsledkem puchýř pouze jeden, získává v botníku čestné místo, je mnou slavena na internetových fórech a na její počest vystřelena salva.
Proto jsem byla poněkud skeptická, když jsem se dozvěděla o jistém přípravku, který po namazání úspěšně zabrání puchýřům se vytvořit. Chá, pravila jsem a přípravek zakoupila, abych mohla zlomyslně triumfovat, že je to zase ptákovina, vhodná pouze k přesouvání financí od dělného lidu k nadnárodním výrobcům. Namazala jsem, obula se a vyrazila. A nic. Po pěti hodinách strávených v balerínách, které ze mne běžně po třiceti minutách učinily kandidáta na pořízení berlí, nic.
Podle výrobce se díky namazané vrstvě snižuje tření. Já takovémuto nedůstojně prostému vysvětlení odmítám věřit. Je to totiž zázrak.
(Kdo by měl o zázrak zájem, může ho koupit patrně v drogerii. Nalézá se mezi ostatními věcmi, které mají ulevit nohám dorasovaným konfekční obuví, vyrábí ho firma Compeed a česky se to jmenuje tyčinka proti puchýřům.)
Večer jsem ve svých nových starých balerínách odhopkala do restauračního zařízení. Po několika hodinách, strávených v družném rozhovoru, a čtyřech deci, jsem jen o něco bujařeji hopkala směrem k domovu, když mě má společnice upozornila, že na silnici je krab. Byl. Nacházíme se na Praze 4, ve čtvrti Libuš, je 10. května 2011 krátce po jedenácté hodině večerní a na silnici je krab.
Nešlo o náhodný výskyt, neboť jsme zaznamenaly i jeho společníka v krabství, kterého však už někdo stihl přejet. Takže:
1) Krabi využili chvilkové nepozornosti a prchli chovateli krabů.
2) Krabi prchli z nedaleké tržnice SAPA, kde jsou k dostání, stejně jako všechno ostatní, na co si jenom dokážete vzpomenout.
3) Kraby seslal na pražskou zem žertující Bůh. Nyní čeká, kdo odhalí jeho vtipnou metaforu, spočívající ve faktu, že mořské potvory jsou příbuzné s hmyzem, což znamená především toto: Jsem-li alergický na včelí bodnutí, nebudu poprvé pojídat krevety o samotě na opuštěném ostrově. Za druhé, spatřím-li kraba na málo frekventované pražské silnici, vzpomenu verše ze Zjevení Janova.
Zatroubil pátý anděl. A viděl jsem, jak hvězdě, která spadla z nebe na zem, byl dán klíč od jícnu propasti;
otevřela jícen propasti a vyvalil se dým jako z obrovské pece, a tím dýmem se zatmělo slunce i všechno ovzduší.
Z dýmu se vyrojily kobylky na zem; byla jim dána moc, jakou mají pozemští škorpióni.
Dostaly rozkaz neškodit trávě na zemi ani žádné zeleni ani stromoví, jenom lidem, kteří nejsou označeni Boží pečetí na čele.
Ale nebyla jim dána moc, aby lidi zabíjely, nýbrž aby je po pět měsíců trýznily; byla to trýzeň, jako když škorpión bodne člověka.
V ty dny budou lidé hledat smrt, ale nenajdou ji, budou si přát zemřít, ale smrt se jim vyhne.
A tak pěkně ten den začal.
Včera však došlo hned ke dvěma událostem téměř hodným zaznamenání. První z nich je absence puchýřů. Všechno začalo tím, že při mé výrobě došlo k nějaké chybě. Byla jsem dodána s vadnými nohami. Je to vada skrytá, projevující se tím, že nemohu nosit prakticky žádné boty, aniž bych si pohmoždila v lepším případě jen paty, v případě horším přichází na scénu krev na všech možných i nemožných místech. Jsou-li výsledkem prvního nošení obuvi pouze puchýře, prohlašuji ji za používatelnou, je-li výsledkem puchýř pouze jeden, získává v botníku čestné místo, je mnou slavena na internetových fórech a na její počest vystřelena salva.
Proto jsem byla poněkud skeptická, když jsem se dozvěděla o jistém přípravku, který po namazání úspěšně zabrání puchýřům se vytvořit. Chá, pravila jsem a přípravek zakoupila, abych mohla zlomyslně triumfovat, že je to zase ptákovina, vhodná pouze k přesouvání financí od dělného lidu k nadnárodním výrobcům. Namazala jsem, obula se a vyrazila. A nic. Po pěti hodinách strávených v balerínách, které ze mne běžně po třiceti minutách učinily kandidáta na pořízení berlí, nic.
Podle výrobce se díky namazané vrstvě snižuje tření. Já takovémuto nedůstojně prostému vysvětlení odmítám věřit. Je to totiž zázrak.
(Kdo by měl o zázrak zájem, může ho koupit patrně v drogerii. Nalézá se mezi ostatními věcmi, které mají ulevit nohám dorasovaným konfekční obuví, vyrábí ho firma Compeed a česky se to jmenuje tyčinka proti puchýřům.)
Večer jsem ve svých nových starých balerínách odhopkala do restauračního zařízení. Po několika hodinách, strávených v družném rozhovoru, a čtyřech deci, jsem jen o něco bujařeji hopkala směrem k domovu, když mě má společnice upozornila, že na silnici je krab. Byl. Nacházíme se na Praze 4, ve čtvrti Libuš, je 10. května 2011 krátce po jedenácté hodině večerní a na silnici je krab.
Nešlo o náhodný výskyt, neboť jsme zaznamenaly i jeho společníka v krabství, kterého však už někdo stihl přejet. Takže:
1) Krabi využili chvilkové nepozornosti a prchli chovateli krabů.
2) Krabi prchli z nedaleké tržnice SAPA, kde jsou k dostání, stejně jako všechno ostatní, na co si jenom dokážete vzpomenout.
3) Kraby seslal na pražskou zem žertující Bůh. Nyní čeká, kdo odhalí jeho vtipnou metaforu, spočívající ve faktu, že mořské potvory jsou příbuzné s hmyzem, což znamená především toto: Jsem-li alergický na včelí bodnutí, nebudu poprvé pojídat krevety o samotě na opuštěném ostrově. Za druhé, spatřím-li kraba na málo frekventované pražské silnici, vzpomenu verše ze Zjevení Janova.
Zatroubil pátý anděl. A viděl jsem, jak hvězdě, která spadla z nebe na zem, byl dán klíč od jícnu propasti;
otevřela jícen propasti a vyvalil se dým jako z obrovské pece, a tím dýmem se zatmělo slunce i všechno ovzduší.
Z dýmu se vyrojily kobylky na zem; byla jim dána moc, jakou mají pozemští škorpióni.
Dostaly rozkaz neškodit trávě na zemi ani žádné zeleni ani stromoví, jenom lidem, kteří nejsou označeni Boží pečetí na čele.
Ale nebyla jim dána moc, aby lidi zabíjely, nýbrž aby je po pět měsíců trýznily; byla to trýzeň, jako když škorpión bodne člověka.
V ty dny budou lidé hledat smrt, ale nenajdou ji, budou si přát zemřít, ale smrt se jim vyhne.
A tak pěkně ten den začal.
pátek 6. května 2011
Poněkud nevyvážený příspěvek o farmářském trhu Prahy 12
Mám sbírku očních stínů. Nikoliv, pravda, takovou, abych ji musela skladovat v garáži jako zanícení sběratelé pivní tácky. Nedosahuji ani kvalit středně protřelého majitele kosmetického blogu. Ale od té doby, co se zvýšila z počtu jedné palety, koupené za 2.30 EUR u vietnamských obchodníků na svatební cestě v dálném Španělsku, na počet, kterého by se už Mamutík nedopočítal, protože je jich jedna - dva - tři - čtyři - pět - moc, sbírka to je.
Bylo tedy zapotřebí sehnat vhodný skladovací prostor, neboť ačkoliv jsou moje zásoby kosmetiky v podstatě skromné, začaly přetékat z dřevěné krabice, v níž jsem je skladovala doposud. Neustále hrozily jednak vypadnutím, jednak tím, že až vypadnou, syn je nekompromisně sežere. Protože si nejsem zcela jista vhodností tohoto počínání, po dlouhém zvažování jsem rozhodla, že se stanu šťastnou majitelkou krabice na šití. Krabice na šití je prostorná, rozdělená a rozkládací, takže lze třídit. Já třídím ráda. Vedlejším efektem tohoto praktického vybavení domácnosti je, že člověk vypadá, že šije, což je ušlechtilý koníček, zatímco fifleny, které se jenom krášlí a o rodinu se valně nestarají prostřednictvím štupování ponožek, ušlechtilé nejsou zcela jistě vůbec.
Po nějakém tom marném pátrání jsem vyrazila do Modřan, protože v Modřanech je bývalý Prior. Na bývalých Priorech je zajímavé, že ačkoliv jsou většinou podivného vzezření a ještě podivnějšího obsahu, většinou tam člověk sežene, co dlouho marně hledal, protože Praha je sice plná blýskajících se stodol, v nichž hraje hudba tak, abyste koupili to, co nepotřebujete vůbec, ale marně tam hledáte to, co byste chtěli. Potřebujete-li nit, přijedete s ananasem, novým páskem a análním kolíkem. (Nitě nevedou.)
Ale proč o tom vůbec mluvím. Vedle onoho ex-Prioru se nacházelo cosi, co se nazývalo farmářský trh. Pozoruhodné toto uskupení stánků bylo hlavně tím, že se tam vyskytovalo něco málo zelených věcí, dva obchodníci s uzeninami a jeden s uzenými rybkami, avšak pak nám zemědělci naší země darovali:
cukrovou vatu,
párky v rohlíku,
barevné bonbóny všech možných tvarů,
skleněné ozdůbky vhodné do každé domácnosti
a zcela pravého a nefalšovaného indiána, který sice příliš indiánsky nevypadal, ale zato prodával náušnice a hrál pravou indiánskou hudbu na svém hlasitém přehrávači. Byl to zkrátka trh podivuhodné vůně a chuti.
Bylo tedy zapotřebí sehnat vhodný skladovací prostor, neboť ačkoliv jsou moje zásoby kosmetiky v podstatě skromné, začaly přetékat z dřevěné krabice, v níž jsem je skladovala doposud. Neustále hrozily jednak vypadnutím, jednak tím, že až vypadnou, syn je nekompromisně sežere. Protože si nejsem zcela jista vhodností tohoto počínání, po dlouhém zvažování jsem rozhodla, že se stanu šťastnou majitelkou krabice na šití. Krabice na šití je prostorná, rozdělená a rozkládací, takže lze třídit. Já třídím ráda. Vedlejším efektem tohoto praktického vybavení domácnosti je, že člověk vypadá, že šije, což je ušlechtilý koníček, zatímco fifleny, které se jenom krášlí a o rodinu se valně nestarají prostřednictvím štupování ponožek, ušlechtilé nejsou zcela jistě vůbec.
Po nějakém tom marném pátrání jsem vyrazila do Modřan, protože v Modřanech je bývalý Prior. Na bývalých Priorech je zajímavé, že ačkoliv jsou většinou podivného vzezření a ještě podivnějšího obsahu, většinou tam člověk sežene, co dlouho marně hledal, protože Praha je sice plná blýskajících se stodol, v nichž hraje hudba tak, abyste koupili to, co nepotřebujete vůbec, ale marně tam hledáte to, co byste chtěli. Potřebujete-li nit, přijedete s ananasem, novým páskem a análním kolíkem. (Nitě nevedou.)
Ale proč o tom vůbec mluvím. Vedle onoho ex-Prioru se nacházelo cosi, co se nazývalo farmářský trh. Pozoruhodné toto uskupení stánků bylo hlavně tím, že se tam vyskytovalo něco málo zelených věcí, dva obchodníci s uzeninami a jeden s uzenými rybkami, avšak pak nám zemědělci naší země darovali:
cukrovou vatu,
párky v rohlíku,
barevné bonbóny všech možných tvarů,
skleněné ozdůbky vhodné do každé domácnosti
a zcela pravého a nefalšovaného indiána, který sice příliš indiánsky nevypadal, ale zato prodával náušnice a hrál pravou indiánskou hudbu na svém hlasitém přehrávači. Byl to zkrátka trh podivuhodné vůně a chuti.
pátek 29. dubna 2011
Hra na smysl: čím krmíme Plivníky?
Kdysi, když se ještě den dělil na "před polednem - den", nikoliv na "malý tyran spí - malý tyran něčeho žádá", jsem se bavila a planě ubíjela čas různými zjištěními. Například jaký jest Máchův poměr k Březinovi, Škvoreckého k Poláčkovi a Balounův k paštice.
Nyní je mi radostně věnovat dny pohádce O veselé mašince, která je ale také tuze zajímavá.
"Kdo mě nezná, ať se dívá,
jsem veselá mašinka,
mašinka - lokomotiva;
až můj signál zacinká,
připravte se, přátel,
k naší cestě veselé."
Tolik praví úvod básně Jana Čarka, dříve zaměření rurálního. Víc než dříve zaměření rurální však překvapí to, že celá veselost spočívá v jízdě po české krajině. Jak budovatelské, jak radostné, jak společným dílem přispíváme ke zdaru!
"Šťastnou cestu, šťastnou cestu!
Od hranic k hlavnímu městu
jede, jede vlak,
husopaska, pasáček,
každý mává na vláček,
dokud vidět obláček."
Zde se venkovská strunka poněkud vrací, Čarek zavzpomínal na své šťastnější časy (jinak by jistě mával zemědělec či dělník, i když on takový dětský hrdina, s nímž se lze ztotožnit, no kdo by odolal!). Za zmínku stojí, že vlak jede od hranic, nikoliv z dalekých zemí. Nelze nám nevzpomenout na Annu, nikoliv proletářskou, avšak prodavačku, která nestojí o moře, a daleko raději tráví dovolenou u těch českých rybníků. Pozdravujte v Praze, srdci republiky, kde se odehrávají důležité věci! Máváme vám, palce držíme, stateční úředníci, kteří dobře spravujete naše kraje!
Po krátkém téměř lyrickém intermezzu, kde telegrafní sloupy básníku evokují rozkvetlé konvalinky, přicházejí na řadu malověrní:
"Kolejnice měly strach,
naříkají ach, ach, ach.
Nebojte se, kolejnice,
vždyť jste moje pomocnice,
nebojte se přece tak,
přeletím vás jako pták.
Nad řekou železný most,
ten měl taky strachu dost.
Mašinko, hej, volal k lesu,
mám strach, že tě neunesu!
Jen se neboj, kampak s tím,
jedna dvě tě přeletím."
Neargumentuje se tím, že koleje a mosty jsou dimenzovány na nějakou váhu, ale že to budou mít rychle za sebou. Budovatelské nadšení, které si nepřipouští problémův, vyhrne si rukávy a chutě se pustí do díla!
"U každého nádraží
jako voják na stráži
semafor však stál:
Dokud nepozdvihnu paži,
ať se nikdo neodváží
po kolejích dál!"
Bojujeme o zrno, fronty jsou nejen na maso, ale i kulturní, a tak je voják zcela samozřejmě tou správnou postavou, s níž nutno dětského čtenáře seznámiti. Semafor nemůže být vrátný dávající propustku, ale voják - hrdina, voják s absolutní mocí, který vás může zastavit, na jak dlouho se mu zachce. I radostný budovatel beze zbytku ctí uniformu, která nad ním panuje.
"Dvě průvodčí má náš vlak,
Mařenku a Anduličku,
Mařenka je kterápak?
Mařenka má důlek v líčku,
kleště nosí cvaky cvak,
Andulička taky tak."
Jména ctěných paní průvodčích jsou je drobný střípek v mozaice. Bodejť by se jmenovaly Gertrůda a Hildegarda! Jména jsou ostatně vcelku fuk: stejně je od sebe nerozeznáme, jsou volně zaměnitelné, univerzálně šťastné pracující, definované svým pracovním nástrojem - podobně jako železničář z následující sloky. A znovu se všichni radostně podílíme na společném díle:
"Letí kola jako šipky,
přeletěla přes výhybky,
každou výhybku to blaží,
když vlak vede do nádraží
až k červené čepici,
která řídí stanici."
"Bude chvilka odpočinku
pro kola a pro mašinku?
Že jsi šťastně dojela,
ty mašinko veselá,
co si budeš přát?
Kolečka dám spát."
Kdeže prémie nebo nový nátěr. Správnému dělníku stačí, když obdrží zasloužený odpočinek, po kterém se mu bude znovu radostně pracovat:
"Dlouhé spaní, zahálení
pro mašinku správnou není,
kola, kola - to je jejich
rozjeti se po kolejích,
honem uhlí, vodu sem,
ať zas vidím krásnou zem!"
Tak ještě jednou: vyhrňme si rukávy, než se kola zastaví, všichni se uvidíme v socialistickém ráji, který je vlastně již tu. Žijeme zářnou budoucnost.
Prameny a doporučená literatura:
ČAREK, J.; MILER, Z. O veselé mašince. Praha: Albatros, 2008
MACURA, V. Šťastný věk. Praha: Academia, 2008
Nesmírné díky patří personálu dětského oddělení Thomayerovy krčské nemocnice, který razantně, avšak vlídně zamezil Plivníkovi ve vykonání lstivého plánu zahynout žízní, jak si výše jmenovaný byl předsevzal. (Bez nich by byl svět o toto shrnutí úplně ochuzen!) Díky také Plivníkovi, který ku čtení mašinky v nemocničním prostředí zavelel až desetkrát denně, ačkoliv si mohl vybrat i jiné, neméně zajímavé kusy ze sbírky svých literárních pokladů.
Nyní je mi radostně věnovat dny pohádce O veselé mašince, která je ale také tuze zajímavá.
"Kdo mě nezná, ať se dívá,
jsem veselá mašinka,
mašinka - lokomotiva;
až můj signál zacinká,
připravte se, přátel,
k naší cestě veselé."
Tolik praví úvod básně Jana Čarka, dříve zaměření rurálního. Víc než dříve zaměření rurální však překvapí to, že celá veselost spočívá v jízdě po české krajině. Jak budovatelské, jak radostné, jak společným dílem přispíváme ke zdaru!
"Šťastnou cestu, šťastnou cestu!
Od hranic k hlavnímu městu
jede, jede vlak,
husopaska, pasáček,
každý mává na vláček,
dokud vidět obláček."
Zde se venkovská strunka poněkud vrací, Čarek zavzpomínal na své šťastnější časy (jinak by jistě mával zemědělec či dělník, i když on takový dětský hrdina, s nímž se lze ztotožnit, no kdo by odolal!). Za zmínku stojí, že vlak jede od hranic, nikoliv z dalekých zemí. Nelze nám nevzpomenout na Annu, nikoliv proletářskou, avšak prodavačku, která nestojí o moře, a daleko raději tráví dovolenou u těch českých rybníků. Pozdravujte v Praze, srdci republiky, kde se odehrávají důležité věci! Máváme vám, palce držíme, stateční úředníci, kteří dobře spravujete naše kraje!
Po krátkém téměř lyrickém intermezzu, kde telegrafní sloupy básníku evokují rozkvetlé konvalinky, přicházejí na řadu malověrní:
"Kolejnice měly strach,
naříkají ach, ach, ach.
Nebojte se, kolejnice,
vždyť jste moje pomocnice,
nebojte se přece tak,
přeletím vás jako pták.
Nad řekou železný most,
ten měl taky strachu dost.
Mašinko, hej, volal k lesu,
mám strach, že tě neunesu!
Jen se neboj, kampak s tím,
jedna dvě tě přeletím."
Neargumentuje se tím, že koleje a mosty jsou dimenzovány na nějakou váhu, ale že to budou mít rychle za sebou. Budovatelské nadšení, které si nepřipouští problémův, vyhrne si rukávy a chutě se pustí do díla!
"U každého nádraží
jako voják na stráži
semafor však stál:
Dokud nepozdvihnu paži,
ať se nikdo neodváží
po kolejích dál!"
Bojujeme o zrno, fronty jsou nejen na maso, ale i kulturní, a tak je voják zcela samozřejmě tou správnou postavou, s níž nutno dětského čtenáře seznámiti. Semafor nemůže být vrátný dávající propustku, ale voják - hrdina, voják s absolutní mocí, který vás může zastavit, na jak dlouho se mu zachce. I radostný budovatel beze zbytku ctí uniformu, která nad ním panuje.
"Dvě průvodčí má náš vlak,
Mařenku a Anduličku,
Mařenka je kterápak?
Mařenka má důlek v líčku,
kleště nosí cvaky cvak,
Andulička taky tak."
Jména ctěných paní průvodčích jsou je drobný střípek v mozaice. Bodejť by se jmenovaly Gertrůda a Hildegarda! Jména jsou ostatně vcelku fuk: stejně je od sebe nerozeznáme, jsou volně zaměnitelné, univerzálně šťastné pracující, definované svým pracovním nástrojem - podobně jako železničář z následující sloky. A znovu se všichni radostně podílíme na společném díle:
"Letí kola jako šipky,
přeletěla přes výhybky,
každou výhybku to blaží,
když vlak vede do nádraží
až k červené čepici,
která řídí stanici."
"Bude chvilka odpočinku
pro kola a pro mašinku?
Že jsi šťastně dojela,
ty mašinko veselá,
co si budeš přát?
Kolečka dám spát."
Kdeže prémie nebo nový nátěr. Správnému dělníku stačí, když obdrží zasloužený odpočinek, po kterém se mu bude znovu radostně pracovat:
"Dlouhé spaní, zahálení
pro mašinku správnou není,
kola, kola - to je jejich
rozjeti se po kolejích,
honem uhlí, vodu sem,
ať zas vidím krásnou zem!"
Tak ještě jednou: vyhrňme si rukávy, než se kola zastaví, všichni se uvidíme v socialistickém ráji, který je vlastně již tu. Žijeme zářnou budoucnost.
Prameny a doporučená literatura:
ČAREK, J.; MILER, Z. O veselé mašince. Praha: Albatros, 2008
MACURA, V. Šťastný věk. Praha: Academia, 2008
Nesmírné díky patří personálu dětského oddělení Thomayerovy krčské nemocnice, který razantně, avšak vlídně zamezil Plivníkovi ve vykonání lstivého plánu zahynout žízní, jak si výše jmenovaný byl předsevzal. (Bez nich by byl svět o toto shrnutí úplně ochuzen!) Díky také Plivníkovi, který ku čtení mašinky v nemocničním prostředí zavelel až desetkrát denně, ačkoliv si mohl vybrat i jiné, neméně zajímavé kusy ze sbírky svých literárních pokladů.
neděle 24. dubna 2011
Samozásobování: škvarky a rillettes
"Sádlo nevezmeš? Chtěla jsi vzít sádlo," otázal mě včera Nejslawnější chtivě. Mně to bylo jedno. Uvažovala jsem, jaká je pravděpodobnost, že v oddělení masa v Makru zmrznu. Uvažovala jsem, proč mi nikdo neprozradil, že bych si na návštěvu tohoto chrámu, kam běžný smrtelník bez potvrzení o členství v sektě není připuštěn, měla vzít kožich. Uvažovala jsem, jestli bych si tu osmičku, kterou mi má pan zubní víla v květnu vytrhnout, nedokázala jednoduše vyrazit sama, kdybych tam cvakala chrupem dostatečně dlouho. Sádlo mne neinteresovalo.
Jsem však žena původně dobrotivá, Nejslawnějšího interesovalo sádlo a mě zas interesuje Nejslawnější. Vzala jsem ho. Stejně jako T. G. Masaryk zasloužil se o stát, zasloužil se Nejslawnější o škvarky, neboť před časem obohatil naši domácnost o pomalý hrnec, jehož hlavní výhoda spočívá v tom, že tam něco ráno vložíte a večer z toho vypadne večeře. Kouzlo, povídám.
Škvarky v pomalém hrnci by měly být prostinká záležitost, nehodná komentáře. Zdá se však, že některé pomalé hrnce jsou pomalejší než jiné, a tak ačkoliv recept pravil, že škvarky budou zlatavé a radostně přichystané nechat se osolit a sežrat již po čtyřech hodinách, moje škvarky se po čtyřech hodinách choulily k sobě, vypadaly bledě a neduživě, a kdyby mohly mluvit, patrně bychom zaslechli něco ve stylu To je kurva dovolená, slibovali nám móře a tady je zima jak v Charkově na nádraží!
Vzhledem k tomu, že synek, patrně nespokojen s průběhem velikonočních oslav, v nichž se zoufale nedostávalo barvení vaječných ovulací či pomazávání dveří krví zvířecích mláďátek, abychom odehnali ďábla, se rozhodl zpestřit nám sobotní večer návštěvou pohotovosti, byly škvarky v lázni nakonec celkem sedm hodin, čtyři v sobotu, tři v neděli dopoledne (kdybychom to zvládli najednou, trvalo by to kratší dobu, ponivač by se nemusely znova zahřívat), na stupeň teploty označený jako "high". Občas jsem je pro ten slastný pocit promíchala, ale že by to bylo nezbytně nutné, to nemohu říct. Na posledních deset minut přidána lžíce mléka, že vraj budou křupavější, takto to činí všichni praví Maďaři, erömü. No a pak už jenom vymačkat ze škvarků přebytečný tuk, osolit, okmínovat, uskladnit.
Testování hodným jsem ondyno seznala taktéž pokrm zvaný rillettes, což je vepřík s francouzským šarmem. Ouik. Různé recepty žádají různé množství různých ingrediencí, my jsme skromní, tak jsem se spokojila s kilem slušně prorostlého bůčku. Byl pokrájen na kusy po pár centimetrech dle oka a možností rodinné výbavy nožů, které již mají mnohé za sebou a připomínají vysloužilce, jimž byly za první republiky přiznávány koncese na trafiku.
Po vhození do pomalého hrnce jsem přihodila dvě lžičky soli, zalila zhruba deckou bílého vína, bohatě popepřila a přihodila nějakou tu pokrájenou bylinu, v tomto případě rozmarýn a tymián. A teď ta nejlepší část: hrnec jsem zapnula (na rozdíl od základního recepisu) a odspěchala pozorovat potomka, jak se veselí na pískovišti. Nepřipálí se to. Vážně. Po zhruba pěti hodinách mi bylo vyndat maso, rozhňahňat ho na minikousky (v této fázi taky vyndaváme kosti, chrupavky a vůbec všechno, co bychom tam neradi měli), nacpat do nádobek a zalít tukem (uvedené množství postačilo na čtyři zhruba takto plné mističky). Et voilà!
čtvrtek 21. dubna 2011
O hřbitovním kvítí a početním úkolu
Jsemť žena průměrně vzdělaná. Pamatuju si, kdy byla bitva na Bílé hoře (plus mínus pět deset let), kdo možná neobjevil Ameriku a co znamená kouzelné zaklínadlo hapax legomenon.
Zásadní mezeru v mé vzdělanosti tvoří vědy matematické. Vždy jsem nesmírně záviděla lidem, kteří věděli, co je to integrál, a k čemu slouží matice. Má středoškolská profesorka sice jevila jistou tendenci mne v tomto směru vzdělat, ale po několika střetnutích zblízka pochopila, že by zbytečně plýtvala municí, a vyklidila bojiště.
(V této souvislosti si dovolím podotknout, že nejsem docela obyčejně blbá. Stejně jako nejsem líná, ale trpím prokrastinací, jsem si autodiagnostikovala dyskalkulii. Na tuto vpravdě geniální myšlenku, zbavující mne jakékoliv odpovědnosti za neuvážené početní úkony, mě přivedla zkušenost s písmem lstivých Hebrejců, kteří ho vyvinuli tak mazaně, že jsem nebyla s to spolehlivě odlišit G od Z ani po několika letech přiměřeně pilného studia. Když jsem tento fakt dostatečně oplakala, ještě se slzou v oku jsem vzpomněla domácí výuky, při níž mě maminka nechala spočítat jakýsi prostý příklad týkající se velikosti kachliček a obsahu bazénu, který měl to štěstí, že je nyní obsahuje. Již po několika desítkách minut pilné práce se výsledek dostavil.
... a pak v tom příkladu vyměnila čísla. A má mysl byla čistá.)
Nyní mě však má intelektuální nedostatečnost hněte. Koupili jsme totiž synkovi pastelky. Synek udělal tenkou čáru na papír, nepříliš nadšeně si ji prohlédl a jal se barevné klacíky rozhazovat. My jsme se však nevzdali a didakticky jsme kreslili mašinku, autíčko, kytičku, prasátko a jiné pěkné věci. A tu je můj problém - kreslím, kreslím, a najednou kde se vzala tu se vzala, slyším se, jak říkám: "Vidíš? To je ovečka. Má kudrnatou vlnu. A je na travičce. A ta travička je na hřbitůvku tady u těch křížků, protože tam je travička nejzelenější."
"A krtci nejtlustší," pravil Nejslawnější.
A já se ptám: kolik musím našetřit na slušného odborníka v oboru dušezpytu při předpokladu, že jejich taxy porostou přibližně stejně jako doposud a synek ho poprvé navštíví zhruba za dvanáct třináct let?
Zásadní mezeru v mé vzdělanosti tvoří vědy matematické. Vždy jsem nesmírně záviděla lidem, kteří věděli, co je to integrál, a k čemu slouží matice. Má středoškolská profesorka sice jevila jistou tendenci mne v tomto směru vzdělat, ale po několika střetnutích zblízka pochopila, že by zbytečně plýtvala municí, a vyklidila bojiště.
(V této souvislosti si dovolím podotknout, že nejsem docela obyčejně blbá. Stejně jako nejsem líná, ale trpím prokrastinací, jsem si autodiagnostikovala dyskalkulii. Na tuto vpravdě geniální myšlenku, zbavující mne jakékoliv odpovědnosti za neuvážené početní úkony, mě přivedla zkušenost s písmem lstivých Hebrejců, kteří ho vyvinuli tak mazaně, že jsem nebyla s to spolehlivě odlišit G od Z ani po několika letech přiměřeně pilného studia. Když jsem tento fakt dostatečně oplakala, ještě se slzou v oku jsem vzpomněla domácí výuky, při níž mě maminka nechala spočítat jakýsi prostý příklad týkající se velikosti kachliček a obsahu bazénu, který měl to štěstí, že je nyní obsahuje. Již po několika desítkách minut pilné práce se výsledek dostavil.
... a pak v tom příkladu vyměnila čísla. A má mysl byla čistá.)
Nyní mě však má intelektuální nedostatečnost hněte. Koupili jsme totiž synkovi pastelky. Synek udělal tenkou čáru na papír, nepříliš nadšeně si ji prohlédl a jal se barevné klacíky rozhazovat. My jsme se však nevzdali a didakticky jsme kreslili mašinku, autíčko, kytičku, prasátko a jiné pěkné věci. A tu je můj problém - kreslím, kreslím, a najednou kde se vzala tu se vzala, slyším se, jak říkám: "Vidíš? To je ovečka. Má kudrnatou vlnu. A je na travičce. A ta travička je na hřbitůvku tady u těch křížků, protože tam je travička nejzelenější."
"A krtci nejtlustší," pravil Nejslawnější.
A já se ptám: kolik musím našetřit na slušného odborníka v oboru dušezpytu při předpokladu, že jejich taxy porostou přibližně stejně jako doposud a synek ho poprvé navštíví zhruba za dvanáct třináct let?
sobota 16. dubna 2011
Rozmarná léta
Ženské nevědí, co chtějí, a nepřestanou omrzovat, dokud to nedostanou. Toť rodové prokletí rodu Kratzmarů. Já kupříkladu právě nyní toužím, aby byl večer. Ve žlutavém světle bych esteticky rozložena pózovala v černém svetru (na důkaz intelektuálního založení) se sklenkou vína v pařátku a rozprávěla o Heideggerovi, zatímco bych hulila jako komín.
Ve skutečnosti je na svetr v místnosti příliš horko. Rozvrzaný kavárenský nábytek jsem vždycky okupovala, nikoliv zdobila. Nepiju vlastní vinou, neboť je mi líto darmo utracených kalorií (jakýmsi zvláštním nedopatřením však můj mozek například kalorie spotřebované v čokoládě nepovažuje za zbytečné, pročež - ach, tak sladce žensky nelogicky - pravidelně odmítám nabídky Nejslawnějšího na alkoholový dýchánek, abych pak v šeru sežrala standardizované balení importované kakaové pochoutky). V životě jsem nepřečetla od Heideggera ani řádku, a upřímně, když vidím jeho slova ocitovaná v jiných tiscích, nikterak nelituji.
Takže akorát ty cigára.
(Zatímco jsem truchlila nad svým trpkým osudem, který mi zbraňuje v seberealizaci, přišel Nejslawnější. "Na ruce a na nohy jsem spotřeboval dva Rákosníčky," pravil. Odměnou mu byl tupý pohled. Poté se ukázalo, že nezahynul ani náš lokální vietnamský obchodník, kterého si podporujeme, ani národní poklad Jiřinka. Dítko, uplacené zeleným skřítkem, si nechalo bez většího řevu ostříhat nehty. Haleluja, radujme se!)
Ve skutečnosti je na svetr v místnosti příliš horko. Rozvrzaný kavárenský nábytek jsem vždycky okupovala, nikoliv zdobila. Nepiju vlastní vinou, neboť je mi líto darmo utracených kalorií (jakýmsi zvláštním nedopatřením však můj mozek například kalorie spotřebované v čokoládě nepovažuje za zbytečné, pročež - ach, tak sladce žensky nelogicky - pravidelně odmítám nabídky Nejslawnějšího na alkoholový dýchánek, abych pak v šeru sežrala standardizované balení importované kakaové pochoutky). V životě jsem nepřečetla od Heideggera ani řádku, a upřímně, když vidím jeho slova ocitovaná v jiných tiscích, nikterak nelituji.
Takže akorát ty cigára.
(Zatímco jsem truchlila nad svým trpkým osudem, který mi zbraňuje v seberealizaci, přišel Nejslawnější. "Na ruce a na nohy jsem spotřeboval dva Rákosníčky," pravil. Odměnou mu byl tupý pohled. Poté se ukázalo, že nezahynul ani náš lokální vietnamský obchodník, kterého si podporujeme, ani národní poklad Jiřinka. Dítko, uplacené zeleným skřítkem, si nechalo bez většího řevu ostříhat nehty. Haleluja, radujme se!)
středa 13. dubna 2011
Samozásobování: Bylinná bageta a vepřové v soli a týchž bylinách naložené
"Vždycky se najde nějaký eskymák, který rád poradí obyvatelům Konga, jak přežít vlnu veder," oznámil mi dneska ráno můj muž. Pravdu dí. Například takový pan Havlíček, nikoliv Borovský, avšak Petr, doporučuje svým odtučňujícím se klientům, aby se nestresovali, neboť pro odtučňování je stres nevhodný.
Já už jsem si vcelku zvykla, že synek (je vůbec můj, přátelé?) nejí. Dny, kdy pozře dvě lžičky ovocného pyré a lžičku kaše mne zanechávají chladnou a s myslí veselou. Nežere, nežere. Ať zemře hlady, můj malý Gándhí. Sám si tím bude vinen.
Synkové však bývají vybaveni radarem, který jim spolehlivě oznámí, co matky dovede k šílenství. U mě, kupříkladu, je to stopstav na tekutiny, který pravidelně vyhlašuje, pokud se necítí ve své kůži. Již po pouhých několika hodinách se z člověka, proti kterému mražená treska představuje vrchol hysterie, měním v uzlíček nervů, kteréžto toužím obalit něčím extratučným a extrasladkým. Ideální kombinaci by v tomto směru patrně představovala čokoláda se slaninovou náplní, ale výrobci zřejmě tráví příliš mnoho času výrobou nebo popíjením produktů z Champagne, než aby si pořizovali potomky, kteří by je donutili dumat, jak nejlépe zahnat chmury. Člověk si musí vystačit s tím, co má.
Recept na Filetto di maiale marinato je podle tohoto návodu vskutku naprosto blbuvzdorný. Vy, kteříž žijete v maloměstě Praze či v jiném maloměstě nebo vísce naší krásné země, dbejte, abyste nejprve sehnali potřebných bylin, a teprvé poté potřebnou vepřovou panenku. Zatímco panenku totiž vede řezník v běžném sortimentu, šalvěj se ukázala být nedostatkovým zbožím. Pozoruhodné. Hlavně že mají ve svatostáncích konzumu u pokladny tulipány. Žena se potěší a pookřeje na duši, co na tom, že není z čeho vařit.
Bylinnou bagetu lze vyrobit podobně snadno, zvlášť pokud máme k dispozici domácí pekárnu, která oddře hrubou práci. Do výše jmenované vložíme:
3/4 hrnku vlažné vody (hrnek je v tomto případě baj voko 240 mililitrů)
1/2 lžíce medu
2 hrnky hladké mouky
1/4 lžičky soli
2 lžíce olivového oleje
1/2 hrnku sýra nastrouhaného najemno, nejlíp parmezánu, trochu si ponecháme na posyp
1 lžičku čerstvého rozmarýnu (nebo půl lžičky téhož v sušeném stavu)
1 lžičku čerstvého tymiánu (viz rozmarýn)
1 lžičku čerstvé šalvěje (viz rozmarýn a tymián)
něco čerstvě mletého pepře
3/4 lžíce sušeného droždí
Zapneme přístroj tak, aby věděl, že má jenom hnětat a nechat kynout, a po kontrole, jestli se těsto nelepí ke stěnám, odcházíme, kam nám libo, nebo kam nás povinnosti (ano, TEBE myslím, ty "nedáte-li oříšek, provrtám vám kožíšek") volají. Pokud se lepí, přisypeme mouku. Po dokynutí (které by v mém případě mělo trvat hodinu a půl, ale vzhledem k boji na domácí frontě se poněkud protáhlo) výslednou hmotu zformujeme do bagetoidního tvaru a necháme znovu kynout nejmíň čtvrt hodiny na plechu. Pomažeme olivovým olejem, posypeme posypem a vložíme do trouby předehřáté na dvě sta a třicet stupňův tak na dvacet minut, zkrátka než to bude zlaté shora a dutě znějící.
Nyní mne omluvte, odcházím zkontrolovat, zda již dítko přesáhlo hranici dvou set padesáti mililitrů a dát si sušenku.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)