Úplně nahý dort

Vždycky jsem obdivovala televizní kuchařky. Ty vyleštěné ženy v jejich vyleštěných kuchyních, které nikdy, ale opravdu nikdy neohodí při mixování polévky sporák, strop a vchodové dveře za dvěma rohy.

Žel, nebylo mi dáno. Smutný je osud perfekcionisty, kterému se knedlíky zavile rozvářejí, omáčky potměšile srážejí a potahy na dorty trhají. Jako Sysifos však valím neúnavně svůj balvan s myšlenkou, že jednou se to přece zlomit musí.


Květen
Blíží se narozeniny, je třeba vybrat dort. Ten nejlepší. Lepší než kus falunské uzenky. Hojné chvíle trávím na internetu, pečlivě zvažujíc poměr cena/výkon (rozuměj: aby to bylo nejkrásnější a nejlepší, a zároveň abych to zvládla vyrobit).

Čtyři dny do startu
Do finále se propracovali tři borci. Nakonec o prsa vítězí dort s krémem z mascarpone a šlehačky, protože obsahuje řádnou porci jahod. Malej malej oznamuje, že jahody on nejí, dortem tedy povrhne. Nezabiju ho, dal už moc práce.

Dva dny do startu
Stále nemám nakoupeno. Protože jsem si jako obvykle nabrala moc práce, makám. Prostě makám. Zatím jsem se nerozpadla.

Sobota, začíná odpočítávání
8:30
Domlouvám se s mužem, že dopoledne skočí nakoupit. Odpoledne upeču, kdyby se něco zvrtlo, budu mít dost času.

10:00
Muž začíná vařit. Pokud chci, aby vzal děti (a já chci, protože makám), musí odpoledne. Muž vaří brambory, já krev.

15:47
Muž vyráží na nákup. Protože nejsem manažer, je mi jasné, že devět žen za měsíc neporodí, nejsem tedy příliš šťastná.

15:48
Uklízím střepy, záhadně se ocitnuvší na podlaze, a odcházím pracovat.

17:35
Muž, světlo mého života, se vrací. Začínám péct korpus.

19:30
Piškot již prakticky vychladl, čas pustit se do krému. Recept, obdařený obrázkem výtvoru (= někdo alespoň jednou tu zatracenou věc dokázal vyrobit), praví: smíchejte cukr, mascarpone a šlehačku. Poté vše vyšlehejte do tuha.

19:31
Suroviny jsou smíchány. Šlehám.

19:35
Nic to nedělá.

19:40
Nic to nedělá.

19:45
Muž mi vysvětluje, že "kurva" se před dětmi neříká, a poté nápadně rychle odchází.

20:00
Po konzultaci internetů konstatuji, že problém může být v teplotě (byť jsem dodržela recept). Je dost dobře možné, že tomu pomůže zchlazení. Dobrá. Když začnu zítra v sedm, pořád ještě mám dost času.

Neděle
7:00
Vytahuju základ na krém z lednice a šlehám.

7:05
Základ na krém vytvořil dvě smutné bublinky na povrchu.

7:08
Teplota základu na krém se šleháním příliš zvýšila. Bublinky zmizely. Nic to nedělá.

7:30
Manžel vstává. Opatrně nahlíží do kuchyně a navrhuje možnosti, co by se dalo dělat. Mám velkou chuť utopit ho v základu na krém, ale neudělám to. Dal moc práce.

7:45
Je mi šestatřicet a nejde mi vyšlehat krém. Pláču a vzpomínám na dětství. Dorty se kupovaly v cukrárně.

7:46
Když byly. Za skalního socialismu nebylo nic. Nebyly dorty, vložky, toaletní papír, šlehačka...

7:47
... kterou maminka vyráběla z mlíka a másla, čímž získala požadovanou tučnost...

7:49
Dávám tomu poslední, ale opravdu poslední šanci. Vrhám se na internet. Na internetu je všechno. I recept na šlehačku z másla.

7:53
V lednici už mi to nezchladne, dělím hmotu na poloviny a strkám to do mrazáku.

10:00
Šlehám.

10:03
První polovina krému se zdrcla.

10:04
Pláču.

10:05
Volá muž, slunce mého života, který zachránil sebe i naše dvě děti tím, že s nimi někam odešel. Ptá se, zda nemá koupit dort v cukrárně. Oznamuji mu plán pro dnešní odpoledne. Budou jíst dort se zdrclým krémem a budou se u toho tvářit šťastně. Pokud by proti tomuto plánu měl námitky, nechť si laskavě uvědomí, čím se dort krájí.

10:10
Druhá polovina krému nějakým zázrakem drží. Krému ovšem není dost na to, aby pokryl celý dort. Nějak to zamazávám. Dobře že děti pořád nejsou doma. Bohumile, kurva se neříká.

...

15:20
Naše velká, šťastná rodina sedí u dortu. Všichni jedí a šťastně se usmívají. Také jsem šťastná. Pro jistotu ale nůž nepouštím z ruky. Zájemcům vysvětluji, jak stokrát dobrý dort udělat. Všichni se vesele smějí. Nikdo se neptá, proč nejsou boky dortu pokryté krémem. Je to od nich chytré. Jsme inteligentní šťastná rodina. "Dorty, co maj odkrytej korpus, jsou teď na Pinterestu strašně v módě," říká sestra. "Říká se tomu naked cake," doplňuje a stále se vesele usmívá. Je nejchytřejší. Příští dort se už určitě podaří.

Jak jsem se zúčastnila soutěže o matku roku

Já bych chtěl do školky dort, pravil Opora ve stáří. Spajdrmenskej, upřesnil.

Protože je mi známo, že hygienické předpisy nedovolují do některých školek nosit domácích výrobků, otázala jsem se, kde chlapec k této myšlence přišel. „On je tu jeden tatínek cukrář,“ vyhloubila bleskurychle hrob mým nadějím paní učitelka Kateřina.

Další naději jsem vkládala ve švestkoidní povahu malých dětí (neschopnost myšlenku udržet). Ukázalo se ale, že na rozdíl od svého bratra, který poté, co pár minut ječí jako protrženej, že má hlad, a na jogurt se radostně směje, opustí vytyčenou trasu, když spatří balónek (autíčko, skvrnu na podlaze... to máte jedno), případně, vydá-li se ho někdo polapit, se smíchem prchá, protože jogurt nepodržel, zato honička je náramná legrace – tedy na rozdíl od svého bratra přešel již opora definitivně do druhého stádia, k neschopnosti myšlenku opustit.

Tak jsem se hecla. Cukrář, pravíte. PCHE! Když vy přestavíte, tak my to poženeme vo štok! Když vy kachličky, tak my břízolit! Bude Spiderman, a krásnej!

Popravdě, nechápu, jak mohou být cukrářky tlusté. Jenom obarvení potahovací hmoty (Tož ja, původně jsem plánovala, že obarvím hmotu doma vyráběnou, protože to je mnohem jednodušší, a též, zdravím své skotské příbuzenstvo, lacinější. Ani v jednom obchodě ze dvou, které jsem zvládla navštívit, však neměli sušené mléko. Nebo možná měli, ale když opoře se chtělo čurat. Nu což, kdo by ve volném čase nechtěl jet na Zličín do cukrářských potřeb. Po městském okruhu! Se zajížďkou na Zbraslav! I les tam mají, pěkný. A aspoň jsem se podívala znova do Komořan, kde jsem byla ještě mladá a krásná a taky bezdětná, bezdětná...) trvalo hodinu a půl a na mém něžném čele se leskly krůpěje potu...

Spát jsem šla o půl jedné. Ráno jsem Oporu lákala k lednici. Fňukal, že nic vidět nechce, že chce mlíko, s kakaem, ohřátý, zamíchaný. Když jsem ho donutila, po krátkém radostném intermezzu – projeveno úderem otevřené dlaně do čela a slovy, cituji, „já se picnu“ - vysvětlil Nejslawnějšímu, že je to jenom hlava, a že on by radši Spidermana i s tělem. Cestou do školky již snoval, že příští dort bude Blesk McQueen. Chm. No jo, ale když ona ta rozzářená dětská očka, že.

Pomerančový salát s vlašskými ořechy

Mohli jste dostat průvodní historku, a krásnou. Ale já jsem řekla NE. No pasarán.

Na pomerančový salát vezmeme:

2 pomeranče, pokrájené

1 větší šalotku nakrájenou na kolečkům podobné tvary

2 vrchovaté lžičky medu s příchutí chilli, co jsem si ho koupila v létě na Kubáni

2 vrchovaté lžíce jogurtu

2 hrsti rozinek

nějakou tu skořici podle vlastního uvážení

50 gramů opražených vlašských ořechů

A smícháme a necháme chvíli odležet. Zdobené jest to citronovou mátou, což se ukázalo jako dosti šťastný nápad.

Blýská se na časy?

Státní svátek mne zastihl nejen dumající po poučné přednášce, ale taktéž poněkud méně použitelnou po pitce, kterou jsme s onou přítelkyní uspořádaly v blízkém okolí fakulty. Když tedy byl večer, den druhý, odmítla jsem konat cokoliv, co by obnášelo zjistit, jaké je venku počasí, nechala jsem si nalít vermut od pana Alberta a naplánovala sledování posledního dílu estrády nazvané Babicovy dobroty.

Místo co bych se tedy zaobírala ctnostnými myšlenkami na to, jak nám ta svoboděnka kvete, dozvěděla jsem se dvě zásadní věci:

1) Jiřík začal konat pokusy s aranžmá jídla. Zatím připomíná spíše pokusy Mistríňanky zmocnit se Leonarda Cohena, ale pokroky tu jsou.

2) Jiřík začal také zhusta používat přivlastňovací zájmena. Ve větách, kde se vyskytuje podstatné jméno "špageta" v libovolném pádě, se množí jako králíci. Dáme si ty naše špagety do toho našeho hrnce!

Z obého dedukuji, že zanedbává mazání lyží a po večerech sjíždí konkurenci z Primy, která si z rodné Itálie přivezla nejen recepty od moje babička, ale také výše zmíněný jazykový tik.

Od té chvíle mne pronásleduje otázka, co z toho vznikne. Jistě, JE možné, že se pan Babica naučí časem i vařit. Osobně se ale domnívám, že jako šamani přírodních národů prostě léčí nemoc něčím podobným. Patří-li na bolesti zubů prášek z medvědího drápu, může se vaření nahradit rozšmrdláním trochy rajčat po talíři. Ale já jsem nikdy nebyla vzor optimismu.

Podpalování rodinného krbu: Congrí

Upřímně se domnívám, že každý český kojenec se již rodí s ideou salátu. Jediný pravý vánoční bramborový salát je v jeho hlavě přítomen, aniž by byl ovšem kojenec schopen verbalizace či definice podstaty SALÁTOVITOSTI. Pouze naší vrozené holubičí povaze ale jistě vděčíme za to, že nejsme svědky krvavých řeží, majících za účel dokázat, že ta jediná pravá verze, přibližující se mýtickému Salátu, je bez salámu (pochopitelně).

Stejně tak po světě běhá nespočet receptů na pravé kubánské congrí. Jediný pravý je však tento. Důkaz je jednoduchý: většina receptů na congrí žádá přehršel ingrediencí - a zde již inteligentní čtenář vytuší, proč jsou tyto recepty falešnější než Zikmund, Liška ryšavá. Kubánci se vyznačují tím, že ingrediencí u nich nět. Zelená paprika je nedostatkové zboží, možná tak schovávané pro turisty z imperialistických zemí. Cibule na Kubě sice je, ale zásadně se vyznačuje tím, že není k dostání současně s česnekem. Žádá-li tedy congrí česnek, což žádá, prostou logickou úvahou dospějeme k tomu, že v něm nemůže být cibule. Cibulové congrí si možná dělají v teplíčku Floridy, ale my, kteří jsme se v dětství zabývali honem na šváby v Havaně, prostě víme, že cibule je ultimátní blbost.

Z čeho se teda congrí dělá:
černé fazole
rýže
vepřové maso (výborná je krkovička, nedietáři bůček - a vůbec: pravá kubánská babička vaří z toho, co má zrovna po ruce, takže tam klidně vrzněte kuřecí stehno)
olivový olej
česnek
pepř
sůl
oregano
citronová šťáva

Množství ingrediencí tentokrát opomíjím zcela záměrně, protože congrí se vyznačuje schopností uživit tolik jedlíků, kolik jich přijde. Kdo touží po nějakém tom exaktnějším čísle, tak ze dvou plechovek fazolí, hrnku rýže a tří kotlet byl bohatý oběd pro tři a ještě jednou tolik zbylo.

Fazole namočíme a uvaříme, jak umíme nejlíp. Jak ví každá hospodyňka, nesolíme.

(Protože chuť na congrí se může dostavit neočekávaně, můžeme si v nouzi vypomoct fazolemi v plechovce, ve slaném nálevu. Černé se takhle nevedou, vystačíme s červenými. Pokud nemáme rádi fazole, tak prostě congrí nevaříme, ne že nedáme nic. To by se musel José Martí obrátit v hrobě.)

VODU NEVYLIJEM! Fazole slijeme a v té vodě, juž osolené, uvaříme rýži. Kdo fazole nevařil, ale koupil u pana Alberta, uvaří rýži v nálevu z fazolí - prosté, milý Watsone.

V troubě se nám mezitím ve velkém (velkém) (VELKÉM!) pekáči peče na troše olivového oleje vepřové, které jsme osolili, opepřili, ooregánovali a bohatě očesnekovali.

Když je vepřové hotové, nakrájíme ho a vrátíme do pekáče. Šoupneme k němu rýži a fazole, kdo hodně rád česnek, přidá ještě stroužek dva rozmačkaného čerstvého. Podle chuti zastříkneme citrónem (citronovou šťávu můžeme do congrí vpašovat i tak, že s ní pečeme vepřové, ale takto lze kyselost lépe regulovat). Promícháme a staráme se o to, abychom ze stěn oškrabali všechen sós a rovnoměrně ho rozmístili do potravy. Dosolíme, dopepříme.

A to je opět vše, přátelé.

Samozásobování: domácí müsli s podivuhodným kořením a tak dál

Experiment si žádá velkorysého ducha. Marie Curie se taky neptala, na co umře, bylo mi konstatovat, když se Nejslawnější nad zaručeně pravou domácí bresaolou vyjádřil, že to vypadá a chutná jako něco, čím se obvykle krmí polární psi.

Dosud nezdolanou metou bylo taktéž zaručeně pravé domácí müsli. Pokus prvý, vykonaný podle receptu za pomoci oleje a třtinového cukru, byl, řekněme, poživatelný. Když jsem dožvýkala poslední nok, poradila jsem se opět s přítelem Googlem a rozhodla, že třá použít onačejšího spojovadla.

Na snídaňovou pochoutku tedy vezmeme

300 g ovesných vloček
půl piksly Salka
100 g strouhaného kokosu
mandlí podle vkusu každého soudruha

To všechno smícháme. Aby to byla větší legrace, vezmeme ještě hmoždíř a umístíme do něj 6 hřebíčků. Poškádlíme sousedy jejich roztlučením přidáme lžičku skořice a lžičku kardamomu a přibližně rovnoměrně poprášíme vločkovou směs. Znova promícháme, rozprostřeme na plech vyložený pečicím papírem a šoupneme do trouby rozpálené na 120. Tam sušíme, až to zezlátne. Nižší než obvykle uváděná teplota je tam kvůlivá tomu, abychom to nemuseli moc míchat, neb jsme stále ještě líní jako vši.

K čokoládové variantě přisypeme místo koření dvě a půl lžíce kakaa. Měla by se správně nazývat kakaová, ale průmysloví výrobci se takovými detaily taky nezatěžují, tak co.

Obzvláště vhodné je péct to v troubě najednou, anžto na vločkách zabarvených kakaem nevidno, jestli už jsou hotové, čili nic.

Podpalování rodinného krbu: kořeněný mrkvový koláč

Mám předsevzetí. Jsou moje a mám je ráda. Jedním z předsevzetí je, zhruba tak jednou za dva měsíce, že musím obohatit jídelníček o zeleninu. Výsledkem předsevzetí bývá dovlečená taška ostře nabitá vitamíny. Vitamíny se k sobě nějaký čas tulí v lednici a zvolna osychají, abych je nakonec přesunula do odpadkového koše, protože jsem svačiny zase řešila krádeží ovocných přesnídávek, kupovaných pro dítě.

Dneska jsem v ledničce objevila záchvat spočívající v mrkvi. (Objevila znamená, že jsem na ni civěla při každém otevření dveří, načež jsem konstatovala, že si ji jistě dám zítra.) Své nejlepší časy měla již za sebou, ale její tvář dosud jevila stopy bývalé krásy, takže o zaručeně zdravou večeři bylo postaráno.

Vezmeme

350 ml strouhané karotky
315 ml cukru
315 ml vody
240 ml rozinek
60 ml rozpuštěného másla
1 lžičku skořice
1 lžičku roztlučeného hřebíčku
1 lžičku muškátového oříšku
415 polohrubé mouky
1 lžičku pečicího prášku
1 lžičku sody
špetku soli
118 ml pekanových ořechů, nasekaných

Všechno smícháme dohromady, vlijeme do formy a necháme troubu, aby se postarala o zbytek. 180, zhruba 50 minut.

Pokud plánujete někoho zavraždit dusicí bábovkou (podobnou těm, jež na stolech českých domácností trůnívaly po tunách, a nyní se jejich sláva díky jejich baleným sestrám ve zločinu doslova hrdelním vrací), zvolte jiný recept.

A nyní by mne zajímalo, co se dá udělat z jedné zelené papriky, půlky salátové okurky a citrónu.

Samozásobování: škvarky a rillettes

"Sádlo nevezmeš? Chtěla jsi vzít sádlo," otázal mě včera Nejslawnější chtivě. Mně to bylo jedno. Uvažovala jsem, jaká je pravděpodobnost, že v oddělení masa v Makru zmrznu. Uvažovala jsem, proč mi nikdo neprozradil, že bych si na návštěvu tohoto chrámu, kam běžný smrtelník bez potvrzení o členství v sektě není připuštěn, měla vzít kožich. Uvažovala jsem, jestli bych si tu osmičku, kterou mi má pan zubní víla v květnu vytrhnout, nedokázala jednoduše vyrazit sama, kdybych tam cvakala chrupem dostatečně dlouho. Sádlo mne neinteresovalo.

Jsem však žena původně dobrotivá, Nejslawnějšího interesovalo sádlo a mě zas interesuje Nejslawnější. Vzala jsem ho. Stejně jako T. G. Masaryk zasloužil se o stát, zasloužil se Nejslawnější o škvarky, neboť před časem obohatil naši domácnost o pomalý hrnec, jehož hlavní výhoda spočívá v tom, že tam něco ráno vložíte a večer z toho vypadne večeře. Kouzlo, povídám.

Škvarky v pomalém hrnci by měly být prostinká záležitost, nehodná komentáře. Zdá se však, že některé pomalé hrnce jsou pomalejší než jiné, a tak ačkoliv recept pravil, že škvarky budou zlatavé a radostně přichystané nechat se osolit a sežrat již po čtyřech hodinách, moje škvarky se po čtyřech hodinách choulily k sobě, vypadaly bledě a neduživě, a kdyby mohly mluvit, patrně bychom zaslechli něco ve stylu To je kurva dovolená, slibovali nám móře a tady je zima jak v Charkově na nádraží!

Vzhledem k tomu, že synek, patrně nespokojen s průběhem velikonočních oslav, v nichž se zoufale nedostávalo barvení vaječných ovulací či pomazávání dveří krví zvířecích mláďátek, abychom odehnali ďábla, se rozhodl zpestřit nám sobotní večer návštěvou pohotovosti, byly škvarky v lázni nakonec celkem sedm hodin, čtyři v sobotu, tři v neděli dopoledne (kdybychom to zvládli najednou, trvalo by to kratší dobu, ponivač by se nemusely znova zahřívat), na stupeň teploty označený jako "high". Občas jsem je pro ten slastný pocit promíchala, ale že by to bylo nezbytně nutné, to nemohu říct. Na posledních deset minut přidána lžíce mléka, že vraj budou křupavější, takto to činí všichni praví Maďaři, erömü. No a pak už jenom vymačkat ze škvarků přebytečný tuk, osolit, okmínovat, uskladnit.

Testování hodným jsem ondyno seznala taktéž pokrm zvaný rillettes, což je vepřík s francouzským šarmem. Ouik. Různé recepty žádají různé množství různých ingrediencí, my jsme skromní, tak jsem se spokojila s kilem slušně prorostlého bůčku. Byl pokrájen na kusy po pár centimetrech dle oka a možností rodinné výbavy nožů, které již mají mnohé za sebou a připomínají vysloužilce, jimž byly za první republiky přiznávány koncese na trafiku.

Po vhození do pomalého hrnce jsem přihodila dvě lžičky soli, zalila zhruba deckou bílého vína, bohatě popepřila a přihodila nějakou tu pokrájenou bylinu, v tomto případě rozmarýn a tymián. A teď ta nejlepší část: hrnec jsem zapnula (na rozdíl od základního recepisu) a odspěchala pozorovat potomka, jak se veselí na pískovišti. Nepřipálí se to. Vážně. Po zhruba pěti hodinách mi bylo vyndat maso, rozhňahňat ho na minikousky (v této fázi taky vyndaváme kosti, chrupavky a vůbec všechno, co bychom tam neradi měli), nacpat do nádobek a zalít tukem (uvedené množství postačilo na čtyři zhruba takto plné mističky). Et voilà!

Samozásobování: Bylinná bageta a vepřové v soli a týchž bylinách naložené

"Vždycky se najde nějaký eskymák, který rád poradí obyvatelům Konga, jak přežít vlnu veder," oznámil mi dneska ráno můj muž. Pravdu dí. Například takový pan Havlíček, nikoliv Borovský, avšak Petr, doporučuje svým odtučňujícím se klientům, aby se nestresovali, neboť pro odtučňování je stres nevhodný.

Já už jsem si vcelku zvykla, že synek (je vůbec můj, přátelé?) nejí. Dny, kdy pozře dvě lžičky ovocného pyré a lžičku kaše mne zanechávají chladnou a s myslí veselou. Nežere, nežere. Ať zemře hlady, můj malý Gándhí. Sám si tím bude vinen.

Synkové však bývají vybaveni radarem, který jim spolehlivě oznámí, co matky dovede k šílenství. U mě, kupříkladu, je to stopstav na tekutiny, který pravidelně vyhlašuje, pokud se necítí ve své kůži. Již po pouhých několika hodinách se z člověka, proti kterému mražená treska představuje vrchol hysterie, měním v uzlíček nervů, kteréžto toužím obalit něčím extratučným a extrasladkým. Ideální kombinaci by v tomto směru patrně představovala čokoláda se slaninovou náplní, ale výrobci zřejmě tráví příliš mnoho času výrobou nebo popíjením produktů z Champagne, než aby si pořizovali potomky, kteří by je donutili dumat, jak nejlépe zahnat chmury. Člověk si musí vystačit s tím, co má.

Recept na Filetto di maiale marinato je podle tohoto návodu vskutku naprosto blbuvzdorný. Vy, kteříž žijete v maloměstě Praze či v jiném maloměstě nebo vísce naší krásné země, dbejte, abyste nejprve sehnali potřebných bylin, a teprvé poté potřebnou vepřovou panenku. Zatímco panenku totiž vede řezník v běžném sortimentu, šalvěj se ukázala být nedostatkovým zbožím. Pozoruhodné. Hlavně že mají ve svatostáncích konzumu u pokladny tulipány. Žena se potěší a pookřeje na duši, co na tom, že není z čeho vařit.

Bylinnou bagetu lze vyrobit podobně snadno, zvlášť pokud máme k dispozici domácí pekárnu, která oddře hrubou práci. Do výše jmenované vložíme:

3/4 hrnku vlažné vody (hrnek je v tomto případě baj voko 240 mililitrů)
1/2 lžíce medu
2 hrnky hladké mouky
1/4 lžičky soli
2 lžíce olivového oleje
1/2 hrnku sýra nastrouhaného najemno, nejlíp parmezánu, trochu si ponecháme na posyp
1 lžičku čerstvého rozmarýnu (nebo půl lžičky téhož v sušeném stavu)
1 lžičku čerstvého tymiánu (viz rozmarýn)
1 lžičku čerstvé šalvěje (viz rozmarýn a tymián)
něco čerstvě mletého pepře
3/4 lžíce sušeného droždí

Zapneme přístroj tak, aby věděl, že má jenom hnětat a nechat kynout, a po kontrole, jestli se těsto nelepí ke stěnám, odcházíme, kam nám libo, nebo kam nás povinnosti (ano, TEBE myslím, ty "nedáte-li oříšek, provrtám vám kožíšek") volají. Pokud se lepí, přisypeme mouku. Po dokynutí (které by v mém případě mělo trvat hodinu a půl, ale vzhledem k boji na domácí frontě se poněkud protáhlo) výslednou hmotu zformujeme do bagetoidního tvaru a necháme znovu kynout nejmíň čtvrt hodiny na plechu. Pomažeme olivovým olejem, posypeme posypem a vložíme do trouby předehřáté na dvě sta a třicet stupňův tak na dvacet minut, zkrátka než to bude zlaté shora a dutě znějící.

Nyní mne omluvte, odcházím zkontrolovat, zda již dítko přesáhlo hranici dvou set padesáti mililitrů a dát si sušenku.

Samozásobování: Zmrzlina podle Bena a Jerryho

Člověk nemusí být zrovna Fibonacci, aby přišel na to, že oženit se vyjde dráž než zakoupit služby prostitutky. Prostitutka, například, nepožaduje briliantík v ceně vozu střední třídy. Nebo možná požaduje, ale vám do toho nic.

Oproti tomu manželka, byť samostatně výdělečně činná, vyžaduje zabezpečení nějakého toho stropu nad hlavou a potravy pro blíže neurčený počet hladových zobáčků, plus například pravidelný přísun květin (tu se dostáváme k tomu, že některé ženské jsou všechny stejné: jakkoliv logicky myslící a praktickou bytost pojmete za choť, každou potěšíte víc růží než květákem, a to přesto, že květiny jsou, na rozdíl od květáku, nepoživatelné).

Já sice na briliantíky netrpím, avšak trpím na zmrzlinu. Počítám, že ve statistikách hravě zastanu dva tři průměrné Čechy. Potíž je, že nejradši bych to spotřebovala v produkci firem Häagen-Dazs a pánů Bena a Jerryho, což je sice libůstka nevinná ve srovnání s cenou drahých kamenů, ale při srovnání s finančními prostředky laskavě mně poskytovanými státem po dobu rodičovské dovolené už to zase taková sranda není.

Nectně jsem proto zneužila lásky Nejslawnějšího k technickým vymoženostem a vyžádala si zmrzlinovač. Sice jsem už jeden měla, jenomže ten byl s namrazovací nádobou, kterou jsem nikdy nebyla schopná včas vložit do mrazáku, protože když jeden dostane chuť na zmrzlinu, dostane ji teď a ne za čtyřiadvacet hodin nutných k namrazení. A krom toho byl úplně plně automatický zmrzlinovač v krásném nerezovém designu a ten starý beztoho nevyhovoval požadavkům.

Nejslawnější, okouzlen technickou vymožeností a obluzen mým příslibem, že obdrží též sorbet, přístroj zakoupil, čímž ho jeho manželka přišla zase jednou dráž. No a já od té doby přemítám, jak sloučit vášeň pro zmrzlinu s vášní pro bordeaux sáčko ve velikosti 40, kterou (na rozdíl od sáčka) nemám a takhle zřejmě hned tak mít nebudu.

Co potřeba na moka zmrzlinu à la Ben & Jerry's:

250 ml smetany ke šlehání
125 ml plnotučného mlíka
90 ml cukru
2 lžíce kakaa
1 lžíce instantní kávy
1 velké vejce
podle švidravého oka určené množství sušenek Lotus

Kterak postupovati:

V mixéru vyšleháme vajíčko s cukrem do pěny. Poté přilijeme smetanu, mlíko, přihodíme cukr, kakao a kafe a necháme mixér, ať si s tím taky nějak poradí. Přendáme do zmrzlinovače a tak za hodinku máme hotovo. Nadrcené sušenky se přisypávají těsně před vyndáním.

Ach.

(Milovníci Ben & Jerry's mohou taktéž o něco více neprospět životnímu prostředí a nechat si za použití četných zplodin dovézt jejich zmrzlinovou kuchařku z Amazonu.)

Samozásobování. Kapitola další: Nutella

Lidská touha něco slavit nebo připomínat nezná hranic. Místo mučedníků, kteří aspoň sešli ze zdejšího slzavého oudolí slavnou smrtí, můžeme dneska vzpomenout na stěhovavé ptáky (dokonce dva dny, asi aby bylo dost času na minimální přelet), matematiku, žáby, hory (kdyby vás to zajímalo, tak Mezinárodní den hor je 11. prosince), a dokonce i Nutellu.

Nutellový mezinárodní den patrně vymysleli chytří marketéři, ale asi nebyli dost chytří, protože o jeho konání jsem se dozvěděla o víc než měsíc později. A to už ho prý slaví celých pět roků. Chm. Na druhou stranu, na výrobu nutelly je vhodná chvíle vždycky, takže kdo, když ne my, a kdy, když ne teď.

Co je zapotřebí:

1 hrnek lískových oříšků
2 lžíce oleje (bez výrazné chuti)
2 lžíce práškového cukru
1/2 lžíce kakaa
1/2 lžičky vanilkového extraktu
170 gramů bílé čokolády
170 gramů mléčné čokolády

Kterak postupovati:

1) Oříšky opražíme v troubě nasucho, přístroj k tomuto účelu zapneme na 180 stupňů a necháme je tam zhruba patnáct minut.

2) Co možná nejlíp je zbavíme slupek. To v praxi znamená, že je někam umístíme a šúcháme - například za pomoci ručníku nebo papírového ubrousku. Šúcháme docela dlouho, což nám umožní důkladně promyslet, co uděláme s tím neskutečným bordelem, který tak vyrobíme.

3) Ořechy přehodíme do mixéru a mixujeme, dokud z toho není jemná kašička. Mixér několikrát zastavíme a uklidníme dítě, které vůbec není rádo, že mixujeme.

4) Přidáme olej, cukr a vanilkový extrakt a ještě promixujeme.

5) Teď bychom to měli procedit, nejlíp přes kovové síto, aby byla výsledná struktura jemnější. Jmeme se tedy hledat síto. Když ho objevíme mezi hračkami, zabavíme ho (můžeme i umýt, tento krok jsem vynechala), a propasírujeme umixovanou hmotu.

6) Rozehřejeme bílou čokoládu.

7) Zabavíme dítěti knihu, z níž vyrvalo první stránku. Vyjmeme mu zbytek stránky z úst. Pokusíme se utišit jeho strašlivý řev (jednak se mu nelíbí, když mu někdo sahá do tlamky, jednak jsme mu odebrali báječnou hračku).

8) Smícháme bílou čokoládu s polovinou oříškové hmoty.

9) Nyní je čas na mléčnou čokoládu. Jdeme do špajzu a proklejeme Nejslawnějšího, který mi zase sežral čokoládu určenou do vaření, ačkoliv je mu neustále nakupována zásoba chutných čokolád určených k přímé konzumaci. Vezmeme mléčnou a hořkou čokoládu a rozhodneme se vynechat kakao.

10) Rozehřejeme čokoládu za poskakování na jedné noze, protože dítě se rozhodlo, že ačkoliv umí předměty obcházet, nyní bude báječné, když se pokusí probourat se kupředu za svým cílem skrz moje pravé lýtko.

11) Smícháme rozehřátou čokoládu s druhou polovinou oříškové hmoty. Komu Nejslawnější nesežral mléčnou čokoládu, přidá půl lžíce kakaa.

12) Nalijeme do skladovacích nádob a pokusíme se výsledek zvěčnit. Ti, kterým se podaří odehnat dítě do dostatečné vzdálenosti, se mohou pokusit o obrázek, při pohledu na nějž ctěnému obecenstvu ukane slina na klávesnici. Mně se to, žel, nepodařilo.

Takto označené části lze vynechat. Vlastně doporučuju je vynechat.

Den jak malovanej.

 

Kdysi mi jakási mužova spolupracovnice vzkázala, že podle rukopisu jsem konzervativní a mám tendenci podřizovat se autoritám. Pravdu měla, ta dobrá žena (i když i já sleduju předpověď počasí s krajní nedůvěrou).

To bylo tak: já, žena původně dobrotivá, jsem si řekla, že něco ukuchtím svému Nejlepšímu a Nejslawnějšímu muži. I našla jsem recept na cuketčím blogu a jala se nakládat maso a okurku. Dostatečně předem, neboť Nejslawnější chodí každý čtvrtek hrát badminton (aspoň to doma tvrdí). Sotva ráno vstanu, už oheň v peci plane, aby v šest bylo hotovo.

Za notování písně Když se podaří, co se dařit má jsem po čtvrté počtvrté zkontrolovala návod a šoupla maso v požadovaný čas do trouby vyhřáté na požadovanou teplotu. (Dobře, přiznávám, že zase takový magor nejsem, abych pěla songy Michala Davida. Ale pohlédnout na ztepilá těla socialistického mládí nemůže nikdy uškodit.)

Ne že by mi nepřipadalo zvláštní, že maso obalené cukrem se má péct na 230 nepřikryté, ale Cuketka nic o přikrytí nepravil, na fotkách poklica taky nebyla, tak co. Za pouhých dvacet minut se výsledek dostavil. Proklela jsem Cuketku, přikryla bůček a obhlédla, jestli mi pekárna pekární těsto na knedlíky.

Tu se ukázalo, že pekárna, jindy věrnější než Goro, bílý pes, se rozhodla, že večer je nutno ještě nějak ozvláštnit, a těsto neuhnětala. Chm. Použila jsem tedy hrubou sílu a pár modliteb, protože čas se již krátil a já nejsem z těch, kdož se domnívají, že porodí-li jedna žena za devět měsíců, stihne to devět žen za měsíc. Každé kynutí chce svůj čas.

Po odsvinění kuchyně zaprasené od mouky (jak bylo předpovězeno) a vykonání potřebných rituálních tanců okolo pařáčku s knedlema se ukázalo, že:
1) Na šestou se rozhodně večeřet nebude.
2) V sedm se také dá jíst.
3) I v sedm je to vynikající jídlo.
4) To si ale nemyslí moje osobní váha.
5) A navrch mi Nejslawnější ráno vynadal, že ve čtvrtek vařit nemám. Prý mu to kazí styl, či co, takže sice zvítězil, ale ne tak slawně, jak by si sám přál.

Příště bude tři dny stará šumava a gothaj.

Dítě pojídající smaženku vytvořenou z původního momofuku knedlíku. Pro milovníky malých dětí a zdravé výživy, nejlépe dohromady pojatých, upozorňuji, že to sice JE smažený knedlík se sýrem, ale Plivník si, jako obvykle, třikrát kousl a konstatoval, že to by stačilo. Z čeho žije, dosud nevím. Podezřívám ho, že - podobně jako kdysi moje sestra - se pokouší vyvinout fotosyntézu.

Nejsme žádný másla!

Já, abych tak pravdu řekla, docela dost čtu. Moc si toho sice nepamatuju, takže občas s úžasem hledím na muže, an mi líčí naprosto nepodstatný detail Bohem i lidmi zapomenutého dílka, které měl v ruce někdy před deseti lety (a já, přestože jsem ho měla ve spárech daleko později, o něm vím velké kulové, natož co se píše na straně 128 dole), ale jednu věc si přece jenom pamatuju. Někteří lidé dělají máslo chutné, jiní méně.
Tato slova mě doposud odrazovala od výroby vlastního mazadla na chléb, ačkoliv jsem se už vrhla do velkovýroby pravých domácích večeří, pravého domácího pečiva a pravého domácího jogurtu. (Někdy chutnějších, jindy méně.)

Když však moje oko spočinulo na tomto článku, s konečnou platností mi došlo, že jakkoliv méně chutné doma vyrobené máslo může být, nikdy nebude horší než tohle. (Kdo hádá, že ho máme doma, hádá správně. Ne proto, že je laciné. Protože ho chytrý marketér umístil do výše očí, já jsem ho odebrala z regálu, zkontrolovala, jestli je to opravdovsky opravdovské máslo, což bylo, a o víc se nestarala.)

Zakoupila jsem tedy 2 ks smetany bez stabilizátorů. V rámci testování byla použita jedna šlehačka značky Moravia, jedna od pana Alberta. Po provedení chuťového testu mohu zodpovědně říct, že Moravia je lepší. Ne významně, ale je.

Dál už jsem postupovala přesně podle návodu od Florentyny, který je vskutku blbuvzdorný. Et voilà!

Celou akci jsem vylepšila pouze o použití robotu místo šlehače, takže kuchyň zůstala nedotčená. Jste-li statečnější než z amerického filmu a použijete ruční přístroj, buďte obezřetní. Může vás to ohodit FAKT RYCHLE.

Resumé:
Cena POUŽITELNÉHO másla dnes v supermarketu: 37,90. (Másla rozmrazená, "lépe roztíratelná" a ta, která sice svým umístěním signalizují, že jsou másla, ale přímo tohle slovo byste na nich hledali marně a na cenovce se cudně skví nápis "tuk k použití v kuchyni", neberu v úvahu.)

Cena použitých surovin: 15,50 + 12,90.

Množství umásleného másla: 168 gramův. (Plus podmáslí zkonzumované ku svačině s kakaem.)
Jednoduchým propočtem tedy zjistíme, že doma vyrobené máslo je dražší, zvlášť připočteme-li ještě nějakou tu (nepříliš významnou) práci, vodu na odmáslení a tak. Ale... ALE.

nOSTalgie

Jsem již žena v letech, a tak leccos pamatuji. Například že tráva dřív bývala zelenější, zimy tužší a rohlíky také. Když mi něco ony slavné časy připomene, neodolám. Tehdy naší domácností znějí tklivé tóny písně Přes spáleniště, přes krvavé řeky, já se chvěji o osud Aničky Holubové víc, než se chvěje její knír, a také jídla podávám starodávná. Nutrii jsem na pultech, pravda, už dlouho neviděla. Ale kdykoliv spatřím na řezníkově ceduli bílým písmem vypsáno DNES TALIÁNY, jsem k neudržení. Škoda jen, že už to nebalí do papíru. Igelitový sáček celou blaženě dětinnou atmosféru narušuje. Bude totiž po použití vyhozen, místo aby byl řádně uschován pro další použití na svačinu co nedostatkové zboží.