Když jsem zdárně vyvedla ptáčata z rodičovského hnízda a konečně (!!!) je odevzdala ku výchově a vzdělání někomu jinému (Zdravím tímto učitelky z mateřských školek: jste hrdinky. Teda buď to, nebo naklonované. Vzhledem k tomu, že už čtyři roky potkávám při vyzvedávání ratolestí vizuálně stejné exempláře, kloním se k druhé variantě. Takovéhle nervy prostě nikdo NEMÁ.), bylo mi vrátit se ku svému zaměstnavateli. A ponivač, jak jsem už říkala, jevil stejnou touhu jako já (= velmi malou až žádnou), abych si sedla na svou starou židli, ale jinak jsme si vzájemně vcelku vyhovovali, uvelebila jsem se v oddělení, které se mimo jiné stará o dopisy čtenářů.
Práce je to pěkná, to nemohu říct. Někdy někomu pomůžete zprovoznit, co nefunguje, ačkoliv by mělo. Jindy díky laskavému čtenáři vylepšíte práci kolegů. V jiných případech jde zase rychle od ruky, neboť vyřídit e-maily, které začínají "Prečo cenzor, ten pojebaný kretén..." je mile snadné. Tlačítko delete je pošle do křemíkového nebe za setinu času, který pisatelé věnovali tvorbě sofistikovaného dílka.
Co mě ale nepřestávalo udivovat, byly ty nejvíc nejzvláštnější zprávy. Ty, které se snaží vás osobně urazit. "Haló, tady módní policie, když mám ruce jako kuchařka, tak takové rukávy se hodí možná do blogu, určitě ne do videoblogu!" "Doufám, že na konci své práce budete ještě víc tlustá a ošklivá!" "Ta má do tělocvikářky daleko!" "Nacpěte si ten účet do své tlusté prdele!"
Hluboce jsem nad tímto fenoménem dumala. Má onen dobrý člověk pocit, že mi sděluje novou informaci? Domnívá se, že se - prozřevši* - zhroutím a zpoza mřížovaného okénka v osmé pražské čtvrti do konce svých dnů nebudu než opakovat Naše životy jsou truchlivé jak pláč? Chce mne učinit jinou, lepší? (Víte jak, kdo je tlustej, brzo umře, tak abych jim vydržela...)
Když jsem si však dnes přečetla, že držím ochranou (sic!) ruku nad jedním z blogerů, neboť jsem něj asi zamilována, prozřela jsem. Jsem v mateřské škole.
Jsem hrdinka.
Nebo naklonovaná.
* Přechodník je v dnešních dobách zviřátko již téměř vyhynulé. Nejsme-li si jisti, kterak ho opečovávati, raději jej jen zpovzdálí obdivujeme. Kouše.
Zobrazují se příspěvky se štítkemúdivy. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemúdivy. Zobrazit všechny příspěvky
sobota 4. února 2017
pátek 19. července 2013
Reklamní okénko: o frustraci
Dívat se na socialistickou produkci jistě JE démon zvrácenosti, ale muž mi tuto úchylku toleruje, ba dokonce mě na vypečenější kousky sám upozorňuje a přístroj zapíná. O vášni pro knír Jiřiny Švorcové v Ženě za pultem jsem se již zmiňovala, ale chladnou mě nenechávají ani nyvé pohledy Zlaty Adamovské v Sanitce. Letos navíc premiérově Okres na severu, z nějž jsem do svého pokročilého věku shlédla pouze tuto ukázku, slibující mnohé požitky. (Nezůstalo u slibů, po shlédnutí několika dílů je nutno přiznat autorovi odvahu větší té, s níž se strká hlava lvovi do tlamy, protože stvořit tolika dílů o partě starých chlapů, kteří se převážně zabývají vedoucí úlohou strany, to vyžaduje celého muže. Vedlejší dějové linie - jak se seznámit s mužem svého srdce v mateřské škole či jak je i Nejvyšší - zde nikoliv Bůh, ale okresní tajemník - v podstatě lidovej člověk, co si u táboráčku zazpívá a buřtíka opeče - jsou vskutku vedlejší. Hraje i Jiřinka, přestože se jí z nějakého důvodu knír nechvěje, což je jednak zvláštní, protože hraje ženu o mnoho starší, než když vážila bramborový salát, jednak mne to zklamalo.)
Čemu však člověk při této zábavě neujde, jsou reklamy. Už si nikdy nekoupím kofolu, protože uzřít nebo alespoň zaslechnout šestkrát za večer, že mladý hipsta bude grilovat hovězí srdce a dívka srdce nikoliv hovězího, ale jeho, má koupit cedník, je přece jen trochu příliš i na mne, ženu odolnou a trénovanou dotazy Budeš si se mnou hrát? A teď si se mnou budeš hrát? A kdy za chvíli si se mnou budeš hrát? A už je za chvíli? A budeš si se mnou hrát? (Pronášeno v třicetivteřinových intervalech. Že neuvádím další otázky, neznamená, že přestávají, ale že jsou shodné s výše uvedenými, a laskavý čtenář tedy doplní "atd. atd.") To mi však vadí méně než výhřez kreativity, kterého se dopustili hoši vytvořivší reklamu na řetězec, který se zabývá prodejem motorových pil, dlažeb, hřebíků, květin a jiného zboží pro domácí kutily.
Takto: Echtovní česká vesnice. Úpravné barokní obloučky zality září slunce. Černovlasá a černobrvá mladice nese zlatavý mok. Vtom však do naší krásné, ničím nerušené odpolední idyly vpadá cizí prvek! Zle matičko zle, motorkáři zde! Muži jsou to zarostlí, mají dlouhý vlas, a nepatří tudíž mezi nás, nejčistší taky nejsou, každej správnej Pepa si vodplivne, než si startku zapálí. V rukou se jim vyskytuje nejméně jeden řetěz, jímž výhrůžně chrastí. Servírka vyděšeně hledí, načež praví cosi jako "no tak, chlapi!". Obránci vesnice však odmítají bránit a skrývají se... jen aby se za chvíli vrátili se svými motorovými pilami, sekačkami a jiným zbožím pro domácí kutily, jehož nastartováním předznamenávají český masakr, pokud cizí element okamžitě nevypadne. Cizí element se zalekává a vypadává.
Tož, tento způsob léta zdá se mi poněkud nevhodným. Docela by mě zajímalo, kterému zadavateli tohle prostinké dělení světa na "hodní my, zlí cizinci" (povšimněmež si jejich atributů - čerň, všeobecná zanedbanost, ledva stroje zaparkujou, už se schyluje k ataku) připadalo natolik geniální, že si řekl Jasně, my se chceme prezentovat tím, že naší motorovou pilou zabijete kohokoliv! A až tohle uvidí sousedojc Venca, tak si koupí naši sekačku a ne sekačku konkurence, ponivač se s tím může tak ňák, jak bych to jenom řek, ztotožnit! To nejni vůbec absurdní, že ty motorkáři jsou agresivní jenom tak (však to vidíme kolem sebe denně, že jo, že jo?!), protože von takovej motorkář sice možná vypadá, že jde jenom zahnat žízeň po cestě, ale přece jenom, je to ňákej cizí, pámbu ví, jestli náhodou nechce hospodu vybílit, ženy znásilnit aslepice peněženku ukrást.
Když nad tím tak uvažuju, asi můžu bejt ráda, že tam kreativec rovnou nevrznul cikána.
Čemu však člověk při této zábavě neujde, jsou reklamy. Už si nikdy nekoupím kofolu, protože uzřít nebo alespoň zaslechnout šestkrát za večer, že mladý hipsta bude grilovat hovězí srdce a dívka srdce nikoliv hovězího, ale jeho, má koupit cedník, je přece jen trochu příliš i na mne, ženu odolnou a trénovanou dotazy Budeš si se mnou hrát? A teď si se mnou budeš hrát? A kdy za chvíli si se mnou budeš hrát? A už je za chvíli? A budeš si se mnou hrát? (Pronášeno v třicetivteřinových intervalech. Že neuvádím další otázky, neznamená, že přestávají, ale že jsou shodné s výše uvedenými, a laskavý čtenář tedy doplní "atd. atd.") To mi však vadí méně než výhřez kreativity, kterého se dopustili hoši vytvořivší reklamu na řetězec, který se zabývá prodejem motorových pil, dlažeb, hřebíků, květin a jiného zboží pro domácí kutily.
Takto: Echtovní česká vesnice. Úpravné barokní obloučky zality září slunce. Černovlasá a černobrvá mladice nese zlatavý mok. Vtom však do naší krásné, ničím nerušené odpolední idyly vpadá cizí prvek! Zle matičko zle, motorkáři zde! Muži jsou to zarostlí, mají dlouhý vlas, a nepatří tudíž mezi nás, nejčistší taky nejsou, každej správnej Pepa si vodplivne, než si startku zapálí. V rukou se jim vyskytuje nejméně jeden řetěz, jímž výhrůžně chrastí. Servírka vyděšeně hledí, načež praví cosi jako "no tak, chlapi!". Obránci vesnice však odmítají bránit a skrývají se... jen aby se za chvíli vrátili se svými motorovými pilami, sekačkami a jiným zbožím pro domácí kutily, jehož nastartováním předznamenávají český masakr, pokud cizí element okamžitě nevypadne. Cizí element se zalekává a vypadává.
Tož, tento způsob léta zdá se mi poněkud nevhodným. Docela by mě zajímalo, kterému zadavateli tohle prostinké dělení světa na "hodní my, zlí cizinci" (povšimněmež si jejich atributů - čerň, všeobecná zanedbanost, ledva stroje zaparkujou, už se schyluje k ataku) připadalo natolik geniální, že si řekl Jasně, my se chceme prezentovat tím, že naší motorovou pilou zabijete kohokoliv! A až tohle uvidí sousedojc Venca, tak si koupí naši sekačku a ne sekačku konkurence, ponivač se s tím může tak ňák, jak bych to jenom řek, ztotožnit! To nejni vůbec absurdní, že ty motorkáři jsou agresivní jenom tak (však to vidíme kolem sebe denně, že jo, že jo?!), protože von takovej motorkář sice možná vypadá, že jde jenom zahnat žízeň po cestě, ale přece jenom, je to ňákej cizí, pámbu ví, jestli náhodou nechce hospodu vybílit, ženy znásilnit a
Když nad tím tak uvažuju, asi můžu bejt ráda, že tam kreativec rovnou nevrznul cikána.
úterý 9. října 2012
Musíme zůstat relevantní!
Říkala jsem, že miluju newspeak? Miluju newspeak!
Zavřeným peněženkám Evropanů kvůli ekonomickým problémům se musí přizpůsobit také velcí potravináři včetně skupiny Nestlé, do níž patří značky, jako je Kit Kat, Nescafé, Nesquik nebo tuzemský Orion. Levné potraviny mířící hlavně na lidi s nižšími příjmy se už začínají prosazovat i v Evropě.
Střih. O několik řádků později:
Dosud přitom tyto levné výrobky mířily jen na asijské trhy, jako je Čína či Indie. Nestlé takovou kategorii výrobků či balení nazývá "Popularly Positioned Products (PPP)", čímž označuje jídlo s přijatelnou kvalitou, ovšem za co nejnižší cenu ...
Celé zde.
Tak a teď znova. "Musí se přizpůsobit" v těsném sousedství spojení "levné potraviny se začínají prosazovat"? Hohó! Jablůňka byla naroubována, teď jen počkáme, jaké plody ponese. Do našich hlav se začíná vkrádat myšlenka, že levné potraviny se složením, jež PR rádo označuje jako "optimalizované" a dělný lid jako "levné sračky", jsou nutnost. Přece se firma MUSELA přizpůsobit, a to zrovna náhodou, to se tak jednomu stane, výrobou levných potravin. A ty SE začínají prosazovat - ne firma je začala dodávat i na evropský trh, kdeže. Prosazují se. ONO SE. Navíc to možná juž i někdo kupuje, když SE prosazují.
Ale odstavec následující je ještě hezčí: kvalita je přijatelná. Nikdo se neodvážil říct, že by byla dobrá, ale je přijata. Kým, nedozvíme se. Ale rozhodně to není nízká nebo snad špatná kvalita, že jo.
Mimochodem, pokud stále vládnu anglickým jazykem, tak PPP jsou podle webu Nestlé potraviny, na nichž sedí zvlášť přidaný vitamín a minerál, aby nám malí Nepálci nezakrsávali. Český menydžment tedy buď provedl obdivuhodný myšlenkový přemet, nebo se domnívá, že výživová situace v České Třebové snese srovnání s vískou, z níž je vidět na Mount Everest, a je nutno nás spasit karamelovou tyčinkou. Miluju newspeak.
Celé zde.
Tak a teď znova. "Musí se přizpůsobit" v těsném sousedství spojení "levné potraviny se začínají prosazovat"? Hohó! Jablůňka byla naroubována, teď jen počkáme, jaké plody ponese. Do našich hlav se začíná vkrádat myšlenka, že levné potraviny se složením, jež PR rádo označuje jako "optimalizované" a dělný lid jako "levné sračky", jsou nutnost. Přece se firma MUSELA přizpůsobit, a to zrovna náhodou, to se tak jednomu stane, výrobou levných potravin. A ty SE začínají prosazovat - ne firma je začala dodávat i na evropský trh, kdeže. Prosazují se. ONO SE. Navíc to možná juž i někdo kupuje, když SE prosazují.
Ale odstavec následující je ještě hezčí: kvalita je přijatelná. Nikdo se neodvážil říct, že by byla dobrá, ale je přijata. Kým, nedozvíme se. Ale rozhodně to není nízká nebo snad špatná kvalita, že jo.
Mimochodem, pokud stále vládnu anglickým jazykem, tak PPP jsou podle webu Nestlé potraviny, na nichž sedí zvlášť přidaný vitamín a minerál, aby nám malí Nepálci nezakrsávali. Český menydžment tedy buď provedl obdivuhodný myšlenkový přemet, nebo se domnívá, že výživová situace v České Třebové snese srovnání s vískou, z níž je vidět na Mount Everest, a je nutno nás spasit karamelovou tyčinkou. Miluju newspeak.
sobota 3. března 2012
O mašince Tomášovi, česky
Na světě je mystérium, proti kterému je otázka boží existence vhodná leda tak k tomu, aby se jí zabývaly děti nejpozději v předškolním vzdělávacím zařízení:
Dosti často je mi hledat na Youtube veselé příhody z ostrova Sodor. (Ne, ne, netažte se, sama nejsem nijak nadšená, že mi toto místo nezůstalo utajeno. Já bych bez něj uměla žít.) A při hledání Youtube mazaně nabízí, co byste asi tak mohli chtít. U požadavku "mašinka Tomáš" tedy nabídne:
- mašinka Tomáš
- mašinka Tomáš česky
- mašinka Tomáš cz
- mašinka Tomáš znělka (a tak dál)
A já se ptám: co, propánaboha, ti dobří lidé čekají, že pod "mašinkou Tomáš" najdou? Vytoužený pořad v esperantu?
sobota 21. ledna 2012
Restaurace Prosecco aneb agentura pro uvádění věcí na pravou míru
Já kopu za novináře. Fakt. Patrně proto, že mě to taky živí, jsem si vědoma toho, že většina z nich nespřádá temné plány, zaplacena někým z ODS (od posledních voleb hoši z MF podle čtenářů vyměnili stáj a stali se pohůnky TOP09).
Novináři také nejsou idioti, jakkoliv to o nich lidé rádi tvrdí. Tedy někteří pochopitelně ano, ale výskyt idiotů v redakcích se je zhruba stejný jako ve zbytku společnosti.
O to víc jsem kroutila hlavou nad recenzí Petry Pospěchové v Hospodářských novinách. Protože to snad, kurnik, fakt musí bejt zaplacený.
Petra Pospěchová krom jiných restaurací zaměřila svůj ostrovtip na Prosecco. Toto se nachází na pražském Proseku, pročež vítězoslavně poukázala na to, že je to Syslov a z okna je hnusný výhled. Asi čtu málo recenze, ale doposud jsem se domnívala, že hodnotím-li už vizuální dojem, je jaksi podstatnější interiér, který pan majitel ovlivnit může, než ulice, v níž se restaurace nachází. S napětím očekávám, co přijde příště. Popis toho, jak při dvou ze tří návštěv restaurace v centru (s výhledem na neestetické tagy náctiletých sprejerů) šlápla paní recenzentka do lejna?
Petra Pospěchová taky tak nějak nemluví pravdu, když uvádí, že Prosecco je předražené. Povšimněmež si tohoto sloupečku:
Poté si najdeme stránky restaurace Prosecco, kde prostým pohledem zjistíme, že nejlacinější těstoviny na první stránce sekce jídelního lístku, která je těstovinám věnována, stojí celých 95,- korun. Kdo by chtěl namítat, že to jsou přece "primi", nikoliv hlavní jídlo, tomu lze doporučit sekci masa, kde se dostane pod dvě kila s kuřetem nebo vepřovým. Celé to pro ctěného zájemce projíždět nebudu, pokud je zájemce, prostuduje si sám. Mně to k vyvrácení tvrzení v recenzi stačí.
Dále byla Petra Pospěchová rozhořčena kávou, neb hrnek byl prý tak hluboký, že na dno nedohlédla. V tomto směru mohu pouze konstatovat, že mě se VŽDY (dejme tomu pětkrát v průběhu několika let) při objednávce espressa obsluha otázala, zda chci malé espresso, a malé espresso mi také potom donesla. Jeho chuť se necítím být povolána komentovat, neboť v otázkách kávy nejsem dostatečně vzdělána, nicméně je velmi zvláštní, že se paní Pospěchové nedostalo stejné péče ani při jedné z jejích tří návštěv.
Toť k věcem, které jsou neoddiskutovatelné. A nyní k tomu, co se v čase mění: jistě JE možné, že chudákovi paní Pospěchové zkremovali lososa, rozvařili těstoviny a její kousek malinového koláče obsahoval pouhé tři maliny (já si ho schválně dala a přátelé, zajímavými malinami se jen hemžil).
Ale nemůžu si pomoct, vzhledem k dlouholetým zkušenostem to považuju za přinejlepším nepravděpodobné. Chodím tam ne snad často, ale dlouho a ráda. Ne vždycky bylo všechno perfektní, občas jsem měla dojem, že nás obsluha moc "žene", jednou mě rozezlila tím, že mě poslala prostudovat si nabídku dezertů k vitríně stylem "všechno potřebné zjistíte u vitríny". Byla jsem tehdáž v devátém měsíci těhotenství a chodila jsem jako chromá kachna. Jedna z mála věcí, po kterých jsem FAKT netoužila, bylo studovat nabídku ve vitríně - přitom se dezerty zase tolik neměnily, takže nemohl být problém říct "máme A, B a C, a pokud chcete, tamo je uzříte". Já bych se na zření vyprdla a dala bych si čokoládový dort a bylo by.
Vždycky jsme se ale dobře najedli a vždycky jsme odcházeli s pocitem, že jsme za svoje peníze dostali odpovídající protihodnotu. Dost často také s pocitem, že za ty peníze bychom se TAKHLE jinde nenajedli.
Kupříkladu, když už o tom hovoříme, dneska. Moje asado (hovězí a skot to má, lépe řečeno měl, mezi žebrama), nově přibyvší do nabídky, bylo krásně měkké, ve středu růžové a na jazyku se jenom rozplývalo. Nejslawnější si objednal pomalu pečenou krkovičku, a když ji obdržel, uspořádal mi divadelní představení, neboť do něj několik minut užasle píchal a nutil mě, abych se podívala, jak se "jenom rozpadá". Není však lakomý a dal mi i ochutnat - byla skvělá.
Čokoládový dort je tradiční hvězda vitríny - dlužno dodat, že původní receptura, kterou jsem kdysi ochutnala, mě přiváděla do krapet většího vytržení, ale ne o moc. Malinový koláč s "naplácanou vrstvou smetany" (Váhám, zda toto není jediné místo, kde bych se mohla slečny/paní recenzentky zastat - Dušan Jakubec z Prosecca ji nařknul z absence chuti, neboť v koláči je bílá čokoláda. Na jednu stranu - nijak zvlášť výrazně jsem ji tam necítila, přišlo mi to jako takový ten slabounký závan, u kterého člověk uvažuje, co to sakra může být, je to jenom smetana? Není to jenom smetana? Na druhou stranu já se recenzemi restaurací neživím, a když jsem ji tam byla schopná identifikovat i se svým umělým patrem - ó ano, zuby stále ještě nejsou tam, kde by měly být, a bohužel ještě chvíli nebudou, ale o tom zase někdy jindy - tak toho mohla být schopná i ona.), tož tedy tento malinový koláč byl dobrý - neříkám překvapující, neříkám nejlepší dezert mého života, prostě dobrý.
S celkovou útratou 1046,- Kč za dvě hlavní jídla, dvě minerálky, 6 deci vína, jedny hranolky pro malého teroristu, jeden džus pro malého teroristu, dva dezerty a jednu kávu to věru nepovažuji za předražený lokál plný neumětelů v kuchyni.
Tož tak.
Jo, a do poznámky si poznamenejte, že Prosecco je na Scuku. Což samo o sobě nic neznamená. Že je 44. v Maurerově výběru, aspoň letos. Což samo o sobě nic neznamená. A taky, že jsem do recenze v Hospodářkách neslyšela, že by s ní měl někdo blbou zkušenost. Ne že by ji každej vynášel do nebe, jak to činím já, ale toto, to zase prr. Což taky samo o sobě nic neznamená.
Jo, a taky si poznamenejte, že v restauraci Prosecco jsem nepracovala, nepracuju a pracovat nehodlám, s majitelem, kuchařem ani nikým jiným nemáme společné ani příbuzenstvo, ani nic jiného, a, žel, ani za tento příspěvek na blogu, jakož ani za jiné, jsem nedostala a nedostanu zaplaceno.
Já je mám prostě enem ráda, bo oni sú dobří.
Tož tak.
Novináři také nejsou idioti, jakkoliv to o nich lidé rádi tvrdí. Tedy někteří pochopitelně ano, ale výskyt idiotů v redakcích se je zhruba stejný jako ve zbytku společnosti.
O to víc jsem kroutila hlavou nad recenzí Petry Pospěchové v Hospodářských novinách. Protože to snad, kurnik, fakt musí bejt zaplacený.
Petra Pospěchová krom jiných restaurací zaměřila svůj ostrovtip na Prosecco. Toto se nachází na pražském Proseku, pročež vítězoslavně poukázala na to, že je to Syslov a z okna je hnusný výhled. Asi čtu málo recenze, ale doposud jsem se domnívala, že hodnotím-li už vizuální dojem, je jaksi podstatnější interiér, který pan majitel ovlivnit může, než ulice, v níž se restaurace nachází. S napětím očekávám, co přijde příště. Popis toho, jak při dvou ze tří návštěv restaurace v centru (s výhledem na neestetické tagy náctiletých sprejerů) šlápla paní recenzentka do lejna?
Petra Pospěchová taky tak nějak nemluví pravdu, když uvádí, že Prosecco je předražené. Povšimněmež si tohoto sloupečku:
Poté si najdeme stránky restaurace Prosecco, kde prostým pohledem zjistíme, že nejlacinější těstoviny na první stránce sekce jídelního lístku, která je těstovinám věnována, stojí celých 95,- korun. Kdo by chtěl namítat, že to jsou přece "primi", nikoliv hlavní jídlo, tomu lze doporučit sekci masa, kde se dostane pod dvě kila s kuřetem nebo vepřovým. Celé to pro ctěného zájemce projíždět nebudu, pokud je zájemce, prostuduje si sám. Mně to k vyvrácení tvrzení v recenzi stačí.
Dále byla Petra Pospěchová rozhořčena kávou, neb hrnek byl prý tak hluboký, že na dno nedohlédla. V tomto směru mohu pouze konstatovat, že mě se VŽDY (dejme tomu pětkrát v průběhu několika let) při objednávce espressa obsluha otázala, zda chci malé espresso, a malé espresso mi také potom donesla. Jeho chuť se necítím být povolána komentovat, neboť v otázkách kávy nejsem dostatečně vzdělána, nicméně je velmi zvláštní, že se paní Pospěchové nedostalo stejné péče ani při jedné z jejích tří návštěv.
Toť k věcem, které jsou neoddiskutovatelné. A nyní k tomu, co se v čase mění: jistě JE možné, že chudákovi paní Pospěchové zkremovali lososa, rozvařili těstoviny a její kousek malinového koláče obsahoval pouhé tři maliny (já si ho schválně dala a přátelé, zajímavými malinami se jen hemžil).
Ale nemůžu si pomoct, vzhledem k dlouholetým zkušenostem to považuju za přinejlepším nepravděpodobné. Chodím tam ne snad často, ale dlouho a ráda. Ne vždycky bylo všechno perfektní, občas jsem měla dojem, že nás obsluha moc "žene", jednou mě rozezlila tím, že mě poslala prostudovat si nabídku dezertů k vitríně stylem "všechno potřebné zjistíte u vitríny". Byla jsem tehdáž v devátém měsíci těhotenství a chodila jsem jako chromá kachna. Jedna z mála věcí, po kterých jsem FAKT netoužila, bylo studovat nabídku ve vitríně - přitom se dezerty zase tolik neměnily, takže nemohl být problém říct "máme A, B a C, a pokud chcete, tamo je uzříte". Já bych se na zření vyprdla a dala bych si čokoládový dort a bylo by.
Vždycky jsme se ale dobře najedli a vždycky jsme odcházeli s pocitem, že jsme za svoje peníze dostali odpovídající protihodnotu. Dost často také s pocitem, že za ty peníze bychom se TAKHLE jinde nenajedli.
Kupříkladu, když už o tom hovoříme, dneska. Moje asado (hovězí a skot to má, lépe řečeno měl, mezi žebrama), nově přibyvší do nabídky, bylo krásně měkké, ve středu růžové a na jazyku se jenom rozplývalo. Nejslawnější si objednal pomalu pečenou krkovičku, a když ji obdržel, uspořádal mi divadelní představení, neboť do něj několik minut užasle píchal a nutil mě, abych se podívala, jak se "jenom rozpadá". Není však lakomý a dal mi i ochutnat - byla skvělá.
Čokoládový dort je tradiční hvězda vitríny - dlužno dodat, že původní receptura, kterou jsem kdysi ochutnala, mě přiváděla do krapet většího vytržení, ale ne o moc. Malinový koláč s "naplácanou vrstvou smetany" (Váhám, zda toto není jediné místo, kde bych se mohla slečny/paní recenzentky zastat - Dušan Jakubec z Prosecca ji nařknul z absence chuti, neboť v koláči je bílá čokoláda. Na jednu stranu - nijak zvlášť výrazně jsem ji tam necítila, přišlo mi to jako takový ten slabounký závan, u kterého člověk uvažuje, co to sakra může být, je to jenom smetana? Není to jenom smetana? Na druhou stranu já se recenzemi restaurací neživím, a když jsem ji tam byla schopná identifikovat i se svým umělým patrem - ó ano, zuby stále ještě nejsou tam, kde by měly být, a bohužel ještě chvíli nebudou, ale o tom zase někdy jindy - tak toho mohla být schopná i ona.), tož tedy tento malinový koláč byl dobrý - neříkám překvapující, neříkám nejlepší dezert mého života, prostě dobrý.
S celkovou útratou 1046,- Kč za dvě hlavní jídla, dvě minerálky, 6 deci vína, jedny hranolky pro malého teroristu, jeden džus pro malého teroristu, dva dezerty a jednu kávu to věru nepovažuji za předražený lokál plný neumětelů v kuchyni.
Tož tak.
Jo, a do poznámky si poznamenejte, že Prosecco je na Scuku. Což samo o sobě nic neznamená. Že je 44. v Maurerově výběru, aspoň letos. Což samo o sobě nic neznamená. A taky, že jsem do recenze v Hospodářkách neslyšela, že by s ní měl někdo blbou zkušenost. Ne že by ji každej vynášel do nebe, jak to činím já, ale toto, to zase prr. Což taky samo o sobě nic neznamená.
Jo, a taky si poznamenejte, že v restauraci Prosecco jsem nepracovala, nepracuju a pracovat nehodlám, s majitelem, kuchařem ani nikým jiným nemáme společné ani příbuzenstvo, ani nic jiného, a, žel, ani za tento příspěvek na blogu, jakož ani za jiné, jsem nedostala a nedostanu zaplaceno.
Já je mám prostě enem ráda, bo oni sú dobří.
Tož tak.
čtvrtek 5. ledna 2012
Ranní zpravodaj
„To, že si překupníci udělali z nakoupených pohledávek byznys, je normální stejně tak, jako jiní si udělali byznys ze stovek kilometrů nejdražších dálnic v Evropě, z těžby uhlí, výroby energií z obnovitelných zdrojů, dodávek vody, likvidace odpadu – takový už nynější svět je,“ tvrdí ve svém dopise tajemník ČAK Ladislav Krym.
Titulek článku, v němž se vyskytuje tento veselý text, zní Někdo má byznys z drahých dálnic, my z nezaplacených složenek, hájí se advokát.
Takže je vlastně všechno v pořádku. Tož to su hned klidnější.
úterý 20. prosince 2011
Hyeny již hodují!
Úplně původně měl být tento příspěvek do světového fondu literárních klenotů o mém vánočním cukroví. Plánovala jsem ho letos jen tři druhy: tradiční babiččinu čokoládu, linecké cukroví a nutelové rohlíčky. Tradiční babiččina čokoláda je věc, která vzniká smíšením 100% tuku Omega, cukru, sušeného mléka a kakaa. Její původ tkví patrně v těžkých válečných dobách a přesně tak taky chutná, ale málo platný, vždycky, když smísím, mám zas na chvíli culíky, sepjaté červenými plastovými beruškami. To je hodnota, která se počítá.
Letos jsem však rozhodla, že by bylo pěkné zaměnit tuk za onačejší a vyvedla jsem čekuládu z kokosového tuku, jehož vlastností, jak se ukázalo, je, že na teple taje daleko dříve, a navíc je to jakési kokosové. Zkrátka nic zmíněníhodného.
Idea lineckého cukroví vzala za své s příjezdem tchýně, která přivezla, pámbu jí požehnej, asi pět kilo keksů, které se lineckému chuťově blíží a budeme je jíst až do Velikonoc. Myšlenku nutelových rohlíčků jsem opustila poté, co se ukázalo, že jsem po zakoupení 750 gramův Nutely tuto během čtrnácti dní sežrala. Koupit další nemám odvahu.
Podruhé měl být o absurdním divadle, které vyvolala smrt Václava Havla. Lidé lkající, že zemřel Největší a Nejslavnější (Nejslawnější je, zaplať Bůh, stále naživu), ve mně vždy vzbuzují kacířskou myšlénku, že by bylo pěkné vidět, co dělali posledního půl roku. Jestli jejich životy osvětluje Pravda a Láska, nebo se taky chmuří na prodavačku a šťouchají do spoluobčanů v MHD, náhle příliš němí na sdělení, že potřebují vystoupit.
Já, pěkně prosím, proti panu Havlovi nic nemám. Dokonce i Odcházení se mi více líbilo než nelíbilo, a to už je, jak jsem pochopila, pro mnohé důvod zařadit mne do klubu zatvrzelých pravdoláskařů, kteří jsou prostě beznadějní. Tak jo, klidně, počítejte mě tam. Ale z procesu vedoucího ke svatořečení, ježto se nyní rozběhl v plné síle, mne, prosím, račte vynechat.
No ale do třetice všeho dobrého, ráno jsem si otevřela iDnes, a co nevidím. Havla připomene 90stránková kniha, připravovaná rok, z pera kunsthistoričky Michaely Košťálové a nějakého pana Heřmana. Co připravovali rok, netuším, zato si čirou náhodou, ale zato dobře pamatuju, že paní Košťálová vydala životopis Simony Monyové ještě předtím, než stačila pořádně vychladnout. Tož ja, elektřina se sama nezaplatí.
Letos jsem však rozhodla, že by bylo pěkné zaměnit tuk za onačejší a vyvedla jsem čekuládu z kokosového tuku, jehož vlastností, jak se ukázalo, je, že na teple taje daleko dříve, a navíc je to jakési kokosové. Zkrátka nic zmíněníhodného.
Idea lineckého cukroví vzala za své s příjezdem tchýně, která přivezla, pámbu jí požehnej, asi pět kilo keksů, které se lineckému chuťově blíží a budeme je jíst až do Velikonoc. Myšlenku nutelových rohlíčků jsem opustila poté, co se ukázalo, že jsem po zakoupení 750 gramův Nutely tuto během čtrnácti dní sežrala. Koupit další nemám odvahu.
Podruhé měl být o absurdním divadle, které vyvolala smrt Václava Havla. Lidé lkající, že zemřel Největší a Nejslavnější (Nejslawnější je, zaplať Bůh, stále naživu), ve mně vždy vzbuzují kacířskou myšlénku, že by bylo pěkné vidět, co dělali posledního půl roku. Jestli jejich životy osvětluje Pravda a Láska, nebo se taky chmuří na prodavačku a šťouchají do spoluobčanů v MHD, náhle příliš němí na sdělení, že potřebují vystoupit.
Já, pěkně prosím, proti panu Havlovi nic nemám. Dokonce i Odcházení se mi více líbilo než nelíbilo, a to už je, jak jsem pochopila, pro mnohé důvod zařadit mne do klubu zatvrzelých pravdoláskařů, kteří jsou prostě beznadějní. Tak jo, klidně, počítejte mě tam. Ale z procesu vedoucího ke svatořečení, ježto se nyní rozběhl v plné síle, mne, prosím, račte vynechat.
No ale do třetice všeho dobrého, ráno jsem si otevřela iDnes, a co nevidím. Havla připomene 90stránková kniha, připravovaná rok, z pera kunsthistoričky Michaely Košťálové a nějakého pana Heřmana. Co připravovali rok, netuším, zato si čirou náhodou, ale zato dobře pamatuju, že paní Košťálová vydala životopis Simony Monyové ještě předtím, než stačila pořádně vychladnout. Tož ja, elektřina se sama nezaplatí.
sobota 5. listopadu 2011
Hej rup, hola hej, do práce se dej!
Začínáme mít dokonce problémy, když firmám představujeme muže nad čtyřicet let. A osmatřicátníkovi už také pomalu táhne na čtyřicet... Další skupinou jsou ženy. Když jsou mladé, mohou otěhotnět, pak už firmám připadají staré. Z toho jasně vyplývá, že naše společnost má problémy najít práci pro lidi na začátku a na konci kariéry.
Žena je tedy v pětatřiceti stará a na konci kariéry. Lavly. Mohl by to, pěkně prosím, někdo říct panáčkům z parlamentu? Nezastávám sice slepě heslo o hostu a rybě, ale přesluhovat pětatřicet let je přeci jen trošku dlouho.
Žena je tedy v pětatřiceti stará a na konci kariéry. Lavly. Mohl by to, pěkně prosím, někdo říct panáčkům z parlamentu? Nezastávám sice slepě heslo o hostu a rybě, ale přesluhovat pětatřicet let je přeci jen trošku dlouho.
čtvrtek 27. října 2011
Optimismus je opium lidstva!
Svět ku mně přichází poklidně, očítán nad šálkem ranní kávy. Dnes jsem se například dozvěděla, že v Semilech mají mozaiku.
Mozaika na náměstí, vytvořená na žádost lidu (nikoliv lidí, jejichž spojitost s lidem dodnes není zcela vyjasněna), zobrazuje tradiční zemedělsko-dělnický námět. Starosta sice navrhl, že by šlo mozaiku nechat, kde je, a připojit k ní poučný citát, což by bylo jednak elegantní, jednak ne příliš drahé, ale kritik semilské radnice ví svoje: "Bude to hodně pesimistické a lidé chtějí mít na náměstí něco optimistického."
Lidé, jak ukázala anketa, by si přáli nahradit dřevo a kov jelínkem. Škoda že nejsem semilským starostou. I srnku bych přidala.
Mozaika na náměstí, vytvořená na žádost lidu (nikoliv lidí, jejichž spojitost s lidem dodnes není zcela vyjasněna), zobrazuje tradiční zemedělsko-dělnický námět. Starosta sice navrhl, že by šlo mozaiku nechat, kde je, a připojit k ní poučný citát, což by bylo jednak elegantní, jednak ne příliš drahé, ale kritik semilské radnice ví svoje: "Bude to hodně pesimistické a lidé chtějí mít na náměstí něco optimistického."
Lidé, jak ukázala anketa, by si přáli nahradit dřevo a kov jelínkem. Škoda že nejsem semilským starostou. I srnku bych přidala.
pondělí 24. října 2011
Nekulturní fronta
Tak jsem se o víkendu dozvěděla, že prý je možné krájet slaninu na čtverečky. Kdo neumí, nedá nic?
sobota 15. října 2011
Mateřské okénko, kde kvete lingvistika a psýché
Synek mi vyvinul zápor. Není to zápor lecjaký, ale nonverbální. "Jede" provázené moudrým pokýváním hlávky znamená auto jedoucí, totéž slovo pak znamená auto stojící, pokud synek vrtí.
A já, blbec, zajata zavedenými standardy vyjadřování jsem to nezaregistrovala a pokaždé vysvětlovala, že tohle auto není modré, tamto taky není modré a tohle, hurá, modré je, ačkoliv on to věděl, a stejně jako já jsem tvrdé rohlíky pro labutě roztloukala litinovou pánví, vhodnější nástroj nevlastníc, on, nemaje vhodnější vyjadřovací prostředek, rozdělil fikaně svět na věci modré a ne-modré a o tomto stavu mne pečlivě informoval, abych mu nezaostala.
Někdy bych vážně ráda věděla, co si o nás myslí. Občas hledí tak... blahosklonně.
A já, blbec, zajata zavedenými standardy vyjadřování jsem to nezaregistrovala a pokaždé vysvětlovala, že tohle auto není modré, tamto taky není modré a tohle, hurá, modré je, ačkoliv on to věděl, a stejně jako já jsem tvrdé rohlíky pro labutě roztloukala litinovou pánví, vhodnější nástroj nevlastníc, on, nemaje vhodnější vyjadřovací prostředek, rozdělil fikaně svět na věci modré a ne-modré a o tomto stavu mne pečlivě informoval, abych mu nezaostala.
Někdy bych vážně ráda věděla, co si o nás myslí. Občas hledí tak... blahosklonně.
pondělí 19. září 2011
Daleká touha má - marné volání
Mé emigrační touhy jsou rok od roku silnější. I když smaragdově zelené trávníky sousedů by při bližším pohledu vyjevily skryté vajgly. Navíc Nejslawnější pravil, že se nikam nejede, protože cizinec není našinec a on s ním netahal kačera na provázku - a nebudem si nic namlouvat, já se živím tím, že ovládám svůj mateřský jazyk, což by mne patrně mimo mou rodnou zem živilo o poznání hůř. Přesto mé švidravé oko hledí na hraniční čáru a srdéčko mne pobolívá.
Tuhle jsem totiž někde četla, kterak jistá dobrá žena přišla k cukrárně. Cukrárna byla v domku se zahradou, zahrada uzavřená brankou, branka, krátce po šesté, již uzamčena. Dobrá žena se otázala, zda by bylo možno ještě obdržet pochoutku. Paní majitelka odvětila, že to teda nebylo, jestli nevidí, že branka je uzamčena, zbraně vycíděny a uloženy pro případ příští války a tak.
Vzpomněla jsem sobě, jak jsme v Lisabonu dorazili do bistra, které zavíralo v deset, o půl desáté, v žaludku prázdno a na rtech kruciální otázku: Vaříte? Vařili. Naservírovali nám cosi poživatelného, i loutali jsme a doloutali několik minut před desátou večerní. Když šel Nejslawnější zaplatit, obsluhující se ho optal, nebylo-li by libo ještě kávičku. Tož takový je to rozdíl.
No a vzpomněla jsem si na to taky proto, že jsme docela rádi chodili do podniku, který se zve Kroužky na Vltavě. Mně se tam dobře pracovalo, Plivník přenášel hračky z místa na místo a vůbec jsme tam spolu spokojeně nažívali. Občas obsluha nestíhala, občas bylo bílé víno v teplotě vysoce převyšující tu, v jaké se má servírovat, občas tam člověk našel na podlaze zbytek něčeho, co upustilo cizí prasátko, ale nešť, říkala jsem si. Mně se tam dobře pracovalo a Plivník byl při přenášení hraček šťasten.
Idylický vztah narušil Facebook, kde pan PR oznámil, že zavádějí vstupné třicet korun na osobu. A strhla se řež památnější bitvy u Lipan: pár lidem se tento krok nezamlouval a vyjádřili se slovy nehledanými, což pan PR označil za "keci", neboť náklady jsou vysoké a třicet korun přece nikoho nezabije.
Dále jsme se pak dozvěděli, že si majitelé nepřejí, abychom krmili svá batolata v restauraci svým ovocem nebo, nedejbože, svým chlebem. Vždyť od toho je to restaurace, aby se tam utrácelo.
Tož a mně by nevadilo těch třicet korun. (Ono to sice není třicet korun, neboť pan PR ani paní majitelka si přes několik upozornění neráčili povšimnout, že dítě musí doprovázet nejméně jedna dospělá osoba, a matematika nás učí, že i malé položky se násobením jaksi zvětšují. Ale což.)
Já bych se spíš ráda dozvěděla, co mám dělat s dítětem, které jí: celé ovoce, suché housky, choceňský bílý jogurt, hranolky a zmrzlinu. Toto jsou věci, které jí spolehlivě, dát mu cokoliv jiného je vsadit do loterie a čekat hlavní.
Restaurace má v nabídce: krájené ovoce (pomiňme, že se šlehačkou, kterou ho dotovat nehodlám), které zpovykanec nejí, neboť není celé, jídla, která nejí vůbec, hranolky a zmrzlinu. Možná jsem přecitlivělá, ale nedomnívám se, že hranolky a zmrzlina jsou věci vhodné na svačinu dvouletého batolete.
Svůj problém jsem rozechvěle předložila paní majitelce nebo ředitelce nebo kýho výra, ale dozvěděla jsem se pouze to, že restaurace má jídla uzpůsobená dětem, a že si tedy nepřejí, aby batolatům byla podávána jejich vlastní strava. Jo, a taky že skleničková strava povolená je.
Naopak jsem se nedozvěděla, čím tedy dítko nakrmit, když jejich potravu odmítne (a to po téměř dvou letech soužití s ním mohu tvrdit s neochvějnou jistotou), ale svou potravu nesmí. Také jsem se nedozvěděla, jaký je rozdíl mezi švestičkou ze zahrádky a švestičkou ve skleněném obalu, do kterého ji napumpovala firma Hamé. Tedy krom toho rozdílu, že nad švestičkou rozmixovanou a obohacenou o vodu můj synek ohrne svůj půvabný nosík a zhrdne jí. (Já bych ho ráda zabila, ale komu to stojí za ty léta v lochu, že.)
Tak teď hledáme podnik, kde budou rádi, že tam necháme nejmíň pětikilo týdně, a nebudou nás omrzovat kvůli tomu, že dvouleté dítě si nenechá racionálně vysvětlit, co má a co nemá jíst. Jistě existuje, neboť v normálních restauracích nám nikdy nikdo neřekl ni půl slova, když jsme si dali předkrm, hlavní jídlo, dezert, nějaké to víno a kafe, a roběti jsme šoupli do ruky piškot, který spokojeně ožižlávalo. Dovozuji tedy, že musí existovat i mezi podniky specializujícími se na batolata. Také bych ráda, aby svým klientům neadresovali vulgarity. (Nepožaduji zázraky, personál se nemusí smát jak jezule, přestože to v zahraničí vídávám. Člověk nesmí být nenažranec.)
Jestli ono by nebylo přece jenom jednodušší naočkovat Nejslawnějšímu, že svého štěstí můžeme dosíci i jako noční vrátní v londýnském hotelu, místo co bychom se snažili čekat, až se v Česku lidi naučí, jak se chovat k zákazníkovi, který drží v ruce peněženku a nebojí se ji použít...
Tuhle jsem totiž někde četla, kterak jistá dobrá žena přišla k cukrárně. Cukrárna byla v domku se zahradou, zahrada uzavřená brankou, branka, krátce po šesté, již uzamčena. Dobrá žena se otázala, zda by bylo možno ještě obdržet pochoutku. Paní majitelka odvětila, že to teda nebylo, jestli nevidí, že branka je uzamčena, zbraně vycíděny a uloženy pro případ příští války a tak.
Vzpomněla jsem sobě, jak jsme v Lisabonu dorazili do bistra, které zavíralo v deset, o půl desáté, v žaludku prázdno a na rtech kruciální otázku: Vaříte? Vařili. Naservírovali nám cosi poživatelného, i loutali jsme a doloutali několik minut před desátou večerní. Když šel Nejslawnější zaplatit, obsluhující se ho optal, nebylo-li by libo ještě kávičku. Tož takový je to rozdíl.
No a vzpomněla jsem si na to taky proto, že jsme docela rádi chodili do podniku, který se zve Kroužky na Vltavě. Mně se tam dobře pracovalo, Plivník přenášel hračky z místa na místo a vůbec jsme tam spolu spokojeně nažívali. Občas obsluha nestíhala, občas bylo bílé víno v teplotě vysoce převyšující tu, v jaké se má servírovat, občas tam člověk našel na podlaze zbytek něčeho, co upustilo cizí prasátko, ale nešť, říkala jsem si. Mně se tam dobře pracovalo a Plivník byl při přenášení hraček šťasten.
Idylický vztah narušil Facebook, kde pan PR oznámil, že zavádějí vstupné třicet korun na osobu. A strhla se řež památnější bitvy u Lipan: pár lidem se tento krok nezamlouval a vyjádřili se slovy nehledanými, což pan PR označil za "keci", neboť náklady jsou vysoké a třicet korun přece nikoho nezabije.
Dále jsme se pak dozvěděli, že si majitelé nepřejí, abychom krmili svá batolata v restauraci svým ovocem nebo, nedejbože, svým chlebem. Vždyť od toho je to restaurace, aby se tam utrácelo.
Tož a mně by nevadilo těch třicet korun. (Ono to sice není třicet korun, neboť pan PR ani paní majitelka si přes několik upozornění neráčili povšimnout, že dítě musí doprovázet nejméně jedna dospělá osoba, a matematika nás učí, že i malé položky se násobením jaksi zvětšují. Ale což.)
Já bych se spíš ráda dozvěděla, co mám dělat s dítětem, které jí: celé ovoce, suché housky, choceňský bílý jogurt, hranolky a zmrzlinu. Toto jsou věci, které jí spolehlivě, dát mu cokoliv jiného je vsadit do loterie a čekat hlavní.
Restaurace má v nabídce: krájené ovoce (pomiňme, že se šlehačkou, kterou ho dotovat nehodlám), které zpovykanec nejí, neboť není celé, jídla, která nejí vůbec, hranolky a zmrzlinu. Možná jsem přecitlivělá, ale nedomnívám se, že hranolky a zmrzlina jsou věci vhodné na svačinu dvouletého batolete.
Svůj problém jsem rozechvěle předložila paní majitelce nebo ředitelce nebo kýho výra, ale dozvěděla jsem se pouze to, že restaurace má jídla uzpůsobená dětem, a že si tedy nepřejí, aby batolatům byla podávána jejich vlastní strava. Jo, a taky že skleničková strava povolená je.
Naopak jsem se nedozvěděla, čím tedy dítko nakrmit, když jejich potravu odmítne (a to po téměř dvou letech soužití s ním mohu tvrdit s neochvějnou jistotou), ale svou potravu nesmí. Také jsem se nedozvěděla, jaký je rozdíl mezi švestičkou ze zahrádky a švestičkou ve skleněném obalu, do kterého ji napumpovala firma Hamé. Tedy krom toho rozdílu, že nad švestičkou rozmixovanou a obohacenou o vodu můj synek ohrne svůj půvabný nosík a zhrdne jí. (Já bych ho ráda zabila, ale komu to stojí za ty léta v lochu, že.)
Tak teď hledáme podnik, kde budou rádi, že tam necháme nejmíň pětikilo týdně, a nebudou nás omrzovat kvůli tomu, že dvouleté dítě si nenechá racionálně vysvětlit, co má a co nemá jíst. Jistě existuje, neboť v normálních restauracích nám nikdy nikdo neřekl ni půl slova, když jsme si dali předkrm, hlavní jídlo, dezert, nějaké to víno a kafe, a roběti jsme šoupli do ruky piškot, který spokojeně ožižlávalo. Dovozuji tedy, že musí existovat i mezi podniky specializujícími se na batolata. Také bych ráda, aby svým klientům neadresovali vulgarity. (Nepožaduji zázraky, personál se nemusí smát jak jezule, přestože to v zahraničí vídávám. Člověk nesmí být nenažranec.)
Jestli ono by nebylo přece jenom jednodušší naočkovat Nejslawnějšímu, že svého štěstí můžeme dosíci i jako noční vrátní v londýnském hotelu, místo co bychom se snažili čekat, až se v Česku lidi naučí, jak se chovat k zákazníkovi, který drží v ruce peněženku a nebojí se ji použít...
čtvrtek 9. června 2011
Reklamní okénko
Nevím, jak na to nahlížejí ostatní, mě reklama baví. Zvláště pak ve chvílích, kdy tatínkové, opuštěni strážkyněmi rodinného krbu, nedokážou v kuchyni najít mycí prostředek. Zajímá mě, kdo byl předobrazem dobré ženy, která místo co by vstoupila do garáže se slovy "jo s TÍMHLE hadrákem jste si šli hrát", zůstane stát ve dveřích, tupě zírá a rozhlíží se po míči, ana si ho pod slovem hadrák představila, výhradně ten a nikdy jinak.
(Pomíjím, že za jednatřicet let svého života jsem míč zvaný hadrák neměla tu čest spatřit, zatímco auto, které nepoškrábe, ale naopak leští, má svůj pomník kovu trvalejší ve Vrchní, prchni. Jelikož toto filmové dílko se objevuje na nejrůznějších českých stanicích asi tak pětkrát do roka, je dle mého skromného odhadu autorem onoho reklamního spotu člověk, který emigroval do USA někdy koncem 19. století.)
Takže u tohohle jsem zaržála.
Text není označený jako reklama, a vyskytuje se v příloze časopisu, který se specializuje na rady ženám, jež porodily, byly oplodněny nebo oplodněny být touží.
Rok za rokem jeho redaktorky v potu tváře rozsévají informace ohledně ovulace, dětských chorob a vůbec čehokoliv, na co by vás nenapadlo se zeptat a vlastně to ani vědět nechcete. Což s sebou nese jeden závažný důsledek: není-li text označen jako reklama, tváří se jako informace, a to informace důvěryhodná (koneckonců, kdyby ženy oněm redaktorkám nevěřily, že dokážou zjistit, jak se chovat k výsledkům spojení spermie s vajíčkem, patrně by onen časopis nekupovaly).
Tož tedy jaké je Poselství:
1) "Prima pochutnání" je výhradně průmyslově vyráběná strava.
2) Příprava jídla ("jakou baštu zase připravit") sestává z otevření sáčku, skleničky, eventuálně to můžete ještě zamíchat do nějaké ohřáté vody. Je-li matka líná i na to, nemusí se trápit, lze zakoupit "mlíčko s kaší".
3) Dítěti prospívá nízkolaktózové mléko. (Možná se mýlím, ale nízkolaktózové mléko pro člověka, který netrpí netolerancí vůči laktóze, je asi stejně chytrý nápad, jako sádrovat zdravou nohu.)
4) Sušenky Sunarka jsou zdravé. (V sušenkách Sunarka je krom palmového oleje, hydrogenuhličitanu sodného a amonného, ethylvanilinu a jiných zajímavých věcí cukr. Kolik, to výrobce skromně neuvádí. Vzhledem k tomu, že ingredience použité při výrobě produktu musejí jít za sebou podle množství, cukr je na druhém místě a pšeničné mouky použili rovných 50 %, bude cukru množství větší než malé. Tleskám mysli, která přišla s nápadem označit tento produkt jako zdravý: svědčí to o bezbřehé fantazii! Nikoliv však o příliš dobrém kontaktu s realitou.)
5) Vynikající nápad jsou ovocné nápoje, protože spotřebitelka své peníze, těžce vydobyté na státu, utrácí za vodu. Pramenitou, ovšem.
6) Kakaové mlíčko s kaší představuje neodolatelnou možnost, jak dítěti za necelých pětadvacet korun dopřát porci mléka, kterého je v ní 90 %, obohaceného o nějakou tu zpráškovanou rýži.
Svět je přece jen báječné místo pro život.
(Pomíjím, že za jednatřicet let svého života jsem míč zvaný hadrák neměla tu čest spatřit, zatímco auto, které nepoškrábe, ale naopak leští, má svůj pomník kovu trvalejší ve Vrchní, prchni. Jelikož toto filmové dílko se objevuje na nejrůznějších českých stanicích asi tak pětkrát do roka, je dle mého skromného odhadu autorem onoho reklamního spotu člověk, který emigroval do USA někdy koncem 19. století.)
Takže u tohohle jsem zaržála.
Text není označený jako reklama, a vyskytuje se v příloze časopisu, který se specializuje na rady ženám, jež porodily, byly oplodněny nebo oplodněny být touží.
Rok za rokem jeho redaktorky v potu tváře rozsévají informace ohledně ovulace, dětských chorob a vůbec čehokoliv, na co by vás nenapadlo se zeptat a vlastně to ani vědět nechcete. Což s sebou nese jeden závažný důsledek: není-li text označen jako reklama, tváří se jako informace, a to informace důvěryhodná (koneckonců, kdyby ženy oněm redaktorkám nevěřily, že dokážou zjistit, jak se chovat k výsledkům spojení spermie s vajíčkem, patrně by onen časopis nekupovaly).
Tož tedy jaké je Poselství:
1) "Prima pochutnání" je výhradně průmyslově vyráběná strava.
2) Příprava jídla ("jakou baštu zase připravit") sestává z otevření sáčku, skleničky, eventuálně to můžete ještě zamíchat do nějaké ohřáté vody. Je-li matka líná i na to, nemusí se trápit, lze zakoupit "mlíčko s kaší".
3) Dítěti prospívá nízkolaktózové mléko. (Možná se mýlím, ale nízkolaktózové mléko pro člověka, který netrpí netolerancí vůči laktóze, je asi stejně chytrý nápad, jako sádrovat zdravou nohu.)
4) Sušenky Sunarka jsou zdravé. (V sušenkách Sunarka je krom palmového oleje, hydrogenuhličitanu sodného a amonného, ethylvanilinu a jiných zajímavých věcí cukr. Kolik, to výrobce skromně neuvádí. Vzhledem k tomu, že ingredience použité při výrobě produktu musejí jít za sebou podle množství, cukr je na druhém místě a pšeničné mouky použili rovných 50 %, bude cukru množství větší než malé. Tleskám mysli, která přišla s nápadem označit tento produkt jako zdravý: svědčí to o bezbřehé fantazii! Nikoliv však o příliš dobrém kontaktu s realitou.)
5) Vynikající nápad jsou ovocné nápoje, protože spotřebitelka své peníze, těžce vydobyté na státu, utrácí za vodu. Pramenitou, ovšem.
6) Kakaové mlíčko s kaší představuje neodolatelnou možnost, jak dítěti za necelých pětadvacet korun dopřát porci mléka, kterého je v ní 90 %, obohaceného o nějakou tu zpráškovanou rýži.
Svět je přece jen báječné místo pro život.
středa 11. května 2011
O puchýřích, krabech a také znovu o apokalypse
Svět je plný překvapení. Nebývám, pravda, tak krásně překvapená jako potomek (Jé, venku je tráva! Byla tu včera, a dneska je tu ZASE!), neboť některé procesy se s přibývajícím věkem objasnily. Některé nikoliv, ale dnes se již odmítám nechat fascinovat skutečností, že když stisknu spínač, rozsvítí se žárovka. Ve skutečnosti netuším, proč tomu tak je (ačkoliv mi to bylo několikrát vylíčeno dobrými lidmi, kteří hodlali strhnout závoj mé nevědomosti, nikdy jsem si to nedokázala zapamatovat), a je mi to jedno. Vysvětlení, které použil můj otec, když mi bylo šest let, totiž že v drátech běhají docela malí trpaslíčkové, kteří nosí v kyblíčcích elektřinu, pokládám za dostačující.
Včera však došlo hned ke dvěma událostem téměř hodným zaznamenání. První z nich je absence puchýřů. Všechno začalo tím, že při mé výrobě došlo k nějaké chybě. Byla jsem dodána s vadnými nohami. Je to vada skrytá, projevující se tím, že nemohu nosit prakticky žádné boty, aniž bych si pohmoždila v lepším případě jen paty, v případě horším přichází na scénu krev na všech možných i nemožných místech. Jsou-li výsledkem prvního nošení obuvi pouze puchýře, prohlašuji ji za používatelnou, je-li výsledkem puchýř pouze jeden, získává v botníku čestné místo, je mnou slavena na internetových fórech a na její počest vystřelena salva.
Proto jsem byla poněkud skeptická, když jsem se dozvěděla o jistém přípravku, který po namazání úspěšně zabrání puchýřům se vytvořit. Chá, pravila jsem a přípravek zakoupila, abych mohla zlomyslně triumfovat, že je to zase ptákovina, vhodná pouze k přesouvání financí od dělného lidu k nadnárodním výrobcům. Namazala jsem, obula se a vyrazila. A nic. Po pěti hodinách strávených v balerínách, které ze mne běžně po třiceti minutách učinily kandidáta na pořízení berlí, nic.
Podle výrobce se díky namazané vrstvě snižuje tření. Já takovémuto nedůstojně prostému vysvětlení odmítám věřit. Je to totiž zázrak.
(Kdo by měl o zázrak zájem, může ho koupit patrně v drogerii. Nalézá se mezi ostatními věcmi, které mají ulevit nohám dorasovaným konfekční obuví, vyrábí ho firma Compeed a česky se to jmenuje tyčinka proti puchýřům.)
Večer jsem ve svých nových starých balerínách odhopkala do restauračního zařízení. Po několika hodinách, strávených v družném rozhovoru, a čtyřech deci, jsem jen o něco bujařeji hopkala směrem k domovu, když mě má společnice upozornila, že na silnici je krab. Byl. Nacházíme se na Praze 4, ve čtvrti Libuš, je 10. května 2011 krátce po jedenácté hodině večerní a na silnici je krab.
Nešlo o náhodný výskyt, neboť jsme zaznamenaly i jeho společníka v krabství, kterého však už někdo stihl přejet. Takže:
1) Krabi využili chvilkové nepozornosti a prchli chovateli krabů.
2) Krabi prchli z nedaleké tržnice SAPA, kde jsou k dostání, stejně jako všechno ostatní, na co si jenom dokážete vzpomenout.
3) Kraby seslal na pražskou zem žertující Bůh. Nyní čeká, kdo odhalí jeho vtipnou metaforu, spočívající ve faktu, že mořské potvory jsou příbuzné s hmyzem, což znamená především toto: Jsem-li alergický na včelí bodnutí, nebudu poprvé pojídat krevety o samotě na opuštěném ostrově. Za druhé, spatřím-li kraba na málo frekventované pražské silnici, vzpomenu verše ze Zjevení Janova.
Zatroubil pátý anděl. A viděl jsem, jak hvězdě, která spadla z nebe na zem, byl dán klíč od jícnu propasti;
otevřela jícen propasti a vyvalil se dým jako z obrovské pece, a tím dýmem se zatmělo slunce i všechno ovzduší.
Z dýmu se vyrojily kobylky na zem; byla jim dána moc, jakou mají pozemští škorpióni.
Dostaly rozkaz neškodit trávě na zemi ani žádné zeleni ani stromoví, jenom lidem, kteří nejsou označeni Boží pečetí na čele.
Ale nebyla jim dána moc, aby lidi zabíjely, nýbrž aby je po pět měsíců trýznily; byla to trýzeň, jako když škorpión bodne člověka.
V ty dny budou lidé hledat smrt, ale nenajdou ji, budou si přát zemřít, ale smrt se jim vyhne.
A tak pěkně ten den začal.
Včera však došlo hned ke dvěma událostem téměř hodným zaznamenání. První z nich je absence puchýřů. Všechno začalo tím, že při mé výrobě došlo k nějaké chybě. Byla jsem dodána s vadnými nohami. Je to vada skrytá, projevující se tím, že nemohu nosit prakticky žádné boty, aniž bych si pohmoždila v lepším případě jen paty, v případě horším přichází na scénu krev na všech možných i nemožných místech. Jsou-li výsledkem prvního nošení obuvi pouze puchýře, prohlašuji ji za používatelnou, je-li výsledkem puchýř pouze jeden, získává v botníku čestné místo, je mnou slavena na internetových fórech a na její počest vystřelena salva.
Proto jsem byla poněkud skeptická, když jsem se dozvěděla o jistém přípravku, který po namazání úspěšně zabrání puchýřům se vytvořit. Chá, pravila jsem a přípravek zakoupila, abych mohla zlomyslně triumfovat, že je to zase ptákovina, vhodná pouze k přesouvání financí od dělného lidu k nadnárodním výrobcům. Namazala jsem, obula se a vyrazila. A nic. Po pěti hodinách strávených v balerínách, které ze mne běžně po třiceti minutách učinily kandidáta na pořízení berlí, nic.
Podle výrobce se díky namazané vrstvě snižuje tření. Já takovémuto nedůstojně prostému vysvětlení odmítám věřit. Je to totiž zázrak.
(Kdo by měl o zázrak zájem, může ho koupit patrně v drogerii. Nalézá se mezi ostatními věcmi, které mají ulevit nohám dorasovaným konfekční obuví, vyrábí ho firma Compeed a česky se to jmenuje tyčinka proti puchýřům.)
Večer jsem ve svých nových starých balerínách odhopkala do restauračního zařízení. Po několika hodinách, strávených v družném rozhovoru, a čtyřech deci, jsem jen o něco bujařeji hopkala směrem k domovu, když mě má společnice upozornila, že na silnici je krab. Byl. Nacházíme se na Praze 4, ve čtvrti Libuš, je 10. května 2011 krátce po jedenácté hodině večerní a na silnici je krab.
Nešlo o náhodný výskyt, neboť jsme zaznamenaly i jeho společníka v krabství, kterého však už někdo stihl přejet. Takže:
1) Krabi využili chvilkové nepozornosti a prchli chovateli krabů.
2) Krabi prchli z nedaleké tržnice SAPA, kde jsou k dostání, stejně jako všechno ostatní, na co si jenom dokážete vzpomenout.
3) Kraby seslal na pražskou zem žertující Bůh. Nyní čeká, kdo odhalí jeho vtipnou metaforu, spočívající ve faktu, že mořské potvory jsou příbuzné s hmyzem, což znamená především toto: Jsem-li alergický na včelí bodnutí, nebudu poprvé pojídat krevety o samotě na opuštěném ostrově. Za druhé, spatřím-li kraba na málo frekventované pražské silnici, vzpomenu verše ze Zjevení Janova.
Zatroubil pátý anděl. A viděl jsem, jak hvězdě, která spadla z nebe na zem, byl dán klíč od jícnu propasti;
otevřela jícen propasti a vyvalil se dým jako z obrovské pece, a tím dýmem se zatmělo slunce i všechno ovzduší.
Z dýmu se vyrojily kobylky na zem; byla jim dána moc, jakou mají pozemští škorpióni.
Dostaly rozkaz neškodit trávě na zemi ani žádné zeleni ani stromoví, jenom lidem, kteří nejsou označeni Boží pečetí na čele.
Ale nebyla jim dána moc, aby lidi zabíjely, nýbrž aby je po pět měsíců trýznily; byla to trýzeň, jako když škorpión bodne člověka.
V ty dny budou lidé hledat smrt, ale nenajdou ji, budou si přát zemřít, ale smrt se jim vyhne.
A tak pěkně ten den začal.
sobota 16. dubna 2011
Rozmarná léta
Ženské nevědí, co chtějí, a nepřestanou omrzovat, dokud to nedostanou. Toť rodové prokletí rodu Kratzmarů. Já kupříkladu právě nyní toužím, aby byl večer. Ve žlutavém světle bych esteticky rozložena pózovala v černém svetru (na důkaz intelektuálního založení) se sklenkou vína v pařátku a rozprávěla o Heideggerovi, zatímco bych hulila jako komín.
Ve skutečnosti je na svetr v místnosti příliš horko. Rozvrzaný kavárenský nábytek jsem vždycky okupovala, nikoliv zdobila. Nepiju vlastní vinou, neboť je mi líto darmo utracených kalorií (jakýmsi zvláštním nedopatřením však můj mozek například kalorie spotřebované v čokoládě nepovažuje za zbytečné, pročež - ach, tak sladce žensky nelogicky - pravidelně odmítám nabídky Nejslawnějšího na alkoholový dýchánek, abych pak v šeru sežrala standardizované balení importované kakaové pochoutky). V životě jsem nepřečetla od Heideggera ani řádku, a upřímně, když vidím jeho slova ocitovaná v jiných tiscích, nikterak nelituji.
Takže akorát ty cigára.
(Zatímco jsem truchlila nad svým trpkým osudem, který mi zbraňuje v seberealizaci, přišel Nejslawnější. "Na ruce a na nohy jsem spotřeboval dva Rákosníčky," pravil. Odměnou mu byl tupý pohled. Poté se ukázalo, že nezahynul ani náš lokální vietnamský obchodník, kterého si podporujeme, ani národní poklad Jiřinka. Dítko, uplacené zeleným skřítkem, si nechalo bez většího řevu ostříhat nehty. Haleluja, radujme se!)
Ve skutečnosti je na svetr v místnosti příliš horko. Rozvrzaný kavárenský nábytek jsem vždycky okupovala, nikoliv zdobila. Nepiju vlastní vinou, neboť je mi líto darmo utracených kalorií (jakýmsi zvláštním nedopatřením však můj mozek například kalorie spotřebované v čokoládě nepovažuje za zbytečné, pročež - ach, tak sladce žensky nelogicky - pravidelně odmítám nabídky Nejslawnějšího na alkoholový dýchánek, abych pak v šeru sežrala standardizované balení importované kakaové pochoutky). V životě jsem nepřečetla od Heideggera ani řádku, a upřímně, když vidím jeho slova ocitovaná v jiných tiscích, nikterak nelituji.
Takže akorát ty cigára.
(Zatímco jsem truchlila nad svým trpkým osudem, který mi zbraňuje v seberealizaci, přišel Nejslawnější. "Na ruce a na nohy jsem spotřeboval dva Rákosníčky," pravil. Odměnou mu byl tupý pohled. Poté se ukázalo, že nezahynul ani náš lokální vietnamský obchodník, kterého si podporujeme, ani národní poklad Jiřinka. Dítko, uplacené zeleným skřítkem, si nechalo bez většího řevu ostříhat nehty. Haleluja, radujme se!)
pátek 25. března 2011
Roztáčíme kola kapitalismu
Vzala jsem si muže, který zbožňuje technické vymoženosti. Technické vymoženosti začínají zaplavovat jako tatarské hordy náš nikoliv snad malý, ale také nikoliv velký panelákový byt. V praxi to vypadá takto:
Fáze 1: Usmrcení. Jednoho krásného dne se Nejslawnější podívá na televizi a praví: "Je jakási zelená. Dosluhuje..." V té chvíli je osud televize zpečetěn.
Fáze 2: Souboj vůlí. Chabě oponuji, že tak zeleně zas obrazovka nevypadá, a ostatně na televizi se prakticky nedíváme, tudíž není důvodu ji měnit. Připouštím, že to částečně činím z obavy, že jednoho stejně krásného dne Nejslawnější pohlédne zamyšleným zrakem a řekne "Jsi jakási zelená..."
Několik následujících dnů, týdnů nebo měsíců (podle tuhosti mnou kladeného odporu) Nejslawnější krouží okolo televize a činí nenápadné poznámky, že již nevyhovuje nejnovějším standardům ani našim potřebám. Je-li v okruhu několika kilometrů elektroprodejna, vyčenichá ji jako dobře vycvičený lovecký pes a bleskurychle mě do ní zatáhne, aby mi vylíčil, jaké jsou rozdíly mezi jednotlivými nabízenými modely. Následuje ritualizovaný výrok, něco jako ámen za modlitbou: "Já vím, že to nepotřebujeme. Vlastně ji ani nechci. Jen se tak dívám."
Fáze 3: Vstříc osudu. V nějakém okamžiku podléhám iluzi, že Nejslawnější touží jen a výhradně po televizoru, a bude-li tento pořízen, bude ukojen a šťasten. Nu což, má ji mít, říkám si. Endlich, co by si neudělal radost. Není mi zcela jasné, jak tato iluze funguje, a domnívám se, že mi Nejslawnější něco dává do jídla. Pravidelně totiž následuje
Fáze 4: Osvícení. Téměř vzápětí po zakoupení Přístroje se objevuje nezbytná potřeba jiného. Momentálně vzdoruji kávovaru a čističce vzduchu. Vinotéku máme, děkuji za optání.
Fáze 1: Usmrcení. Jednoho krásného dne se Nejslawnější podívá na televizi a praví: "Je jakási zelená. Dosluhuje..." V té chvíli je osud televize zpečetěn.
Fáze 2: Souboj vůlí. Chabě oponuji, že tak zeleně zas obrazovka nevypadá, a ostatně na televizi se prakticky nedíváme, tudíž není důvodu ji měnit. Připouštím, že to částečně činím z obavy, že jednoho stejně krásného dne Nejslawnější pohlédne zamyšleným zrakem a řekne "Jsi jakási zelená..."
Několik následujících dnů, týdnů nebo měsíců (podle tuhosti mnou kladeného odporu) Nejslawnější krouží okolo televize a činí nenápadné poznámky, že již nevyhovuje nejnovějším standardům ani našim potřebám. Je-li v okruhu několika kilometrů elektroprodejna, vyčenichá ji jako dobře vycvičený lovecký pes a bleskurychle mě do ní zatáhne, aby mi vylíčil, jaké jsou rozdíly mezi jednotlivými nabízenými modely. Následuje ritualizovaný výrok, něco jako ámen za modlitbou: "Já vím, že to nepotřebujeme. Vlastně ji ani nechci. Jen se tak dívám."
Fáze 3: Vstříc osudu. V nějakém okamžiku podléhám iluzi, že Nejslawnější touží jen a výhradně po televizoru, a bude-li tento pořízen, bude ukojen a šťasten. Nu což, má ji mít, říkám si. Endlich, co by si neudělal radost. Není mi zcela jasné, jak tato iluze funguje, a domnívám se, že mi Nejslawnější něco dává do jídla. Pravidelně totiž následuje
Fáze 4: Osvícení. Téměř vzápětí po zakoupení Přístroje se objevuje nezbytná potřeba jiného. Momentálně vzdoruji kávovaru a čističce vzduchu. Vinotéku máme, děkuji za optání.
pátek 11. března 2011
Další ořech, tentokrát večerní
Synek se mi naučil, že maminka čte.Nyní tedy trávíme dny šťastně tím, že čteme z jediné rýmované knihy, kterou vlastníme, protože synek je estét a knihami bez rýmovaného textu či textu vůbec pohrdá. Umím ji nazpaměť, a jakmile pořídíme jinou, rituálně tuto spálím. (My tedy máme ještě jednu, lepší a krásnější, ale takový estét zase synek není - básně pana Šiktance jsou mu zatím příliš dlouhé.)
Kam však mířím: po odpoledni, v němž jsem třicetkrát odrecitovala geniální verše Jiřího Žáčka "Jedno slunce z nebe září / usměvavou zlatou tváří. / Jedno slunce, jeden svět / a ten svět je samý květ." (a takových poutavých básní je tam ještě deset, ale nejsem sadista), a když muž večer odspěchal na badminton, nakrmiv se nikoliv šumavou a gothajem, ale krupičnou kaší, odložila jsem se na gauč a rezignovaně zírala na televizní zprávy.
A co se člověk nedozví! Někteří lidé cítí po požití pinií hořkou pachuť, jíst jim nechutná, život ztratil smysl. Je to záhada. Zkoumají ji vědci z celé Evropy, avšak je to stále záhada. Výzkum bude kurevsky drahý, protože takovou záhadu ještě neviděl svět. Mě by zase zajímalo, ale finance na výzkum toho neobětuji, jestli na Nově zavedli čínské praktiky a blokují Google. Ten by jim totiž po zadání prostého dotazu "pinie + hořký" vyhodil tento článek, kde by se dočetli, že kámen úrazu je patrně (pravda, nikoliv zcela jistě, takže výzkum se ještě o něco prodraží) v příměsi nejedlé odrůdy piniových oříšků k oříškům jedlým.
Ořechy zřejmě někomu z Novy skutečně leží v žaludku, protože se myšlenky na ně nedokázal zbavit ani v následující reportáži.
Kam však mířím: po odpoledni, v němž jsem třicetkrát odrecitovala geniální verše Jiřího Žáčka "Jedno slunce z nebe září / usměvavou zlatou tváří. / Jedno slunce, jeden svět / a ten svět je samý květ." (a takových poutavých básní je tam ještě deset, ale nejsem sadista), a když muž večer odspěchal na badminton, nakrmiv se nikoliv šumavou a gothajem, ale krupičnou kaší, odložila jsem se na gauč a rezignovaně zírala na televizní zprávy.
A co se člověk nedozví! Někteří lidé cítí po požití pinií hořkou pachuť, jíst jim nechutná, život ztratil smysl. Je to záhada. Zkoumají ji vědci z celé Evropy, avšak je to stále záhada. Výzkum bude kurevsky drahý, protože takovou záhadu ještě neviděl svět. Mě by zase zajímalo, ale finance na výzkum toho neobětuji, jestli na Nově zavedli čínské praktiky a blokují Google. Ten by jim totiž po zadání prostého dotazu "pinie + hořký" vyhodil tento článek, kde by se dočetli, že kámen úrazu je patrně (pravda, nikoliv zcela jistě, takže výzkum se ještě o něco prodraží) v příměsi nejedlé odrůdy piniových oříšků k oříškům jedlým.
Ořechy zřejmě někomu z Novy skutečně leží v žaludku, protože se myšlenky na ně nedokázal zbavit ani v následující reportáži.
pondělí 7. března 2011
Geniálně jednoduchý. Jednoduše geniální.
Ministr školství Josef Dobeš (VV) dokonce přiznal, že když na jednání vlády hlasoval pro návrh zvýšení DPH, vliv na školy ho nenapadl. "Přiznám se, že mě tento dopad dosud nenapadl, a musím se tím zaobírat, když říkáte, že by vyšší DPH padlo i na učebnice," uvedl ministr před několika dny pro MF DNES.
Odborník žasne, laik se diví.
Odborník žasne, laik se diví.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)