Kdo je tady uprchlík? čili glosa k Únavě materiálu

Vůbec ze všeho nejdřív chci říct, že si myslim, že byste si to měli přečíst taky, protože i když se tu zaměřuju na aspekty textu, které se mi příliš nezamlouvaly, pořád je to kniha, o které by se mělo mluvit. A Marek Šindelka umí postavit větu a poskládat je tak, abyste ho číst chtěli. Bodka.


Takže

Únava materiálu. Příběh dvou arabských bratrů, kteří se vydají do Evropy, někam na sever.  "Někam" je podstatný rys tohohle textu: jde se někam, někudy, jde někdo (i když třeba jeho bratr jméno má), který potkává nějaké další. Kluk, tlumočnice, žena, policie, dělník.

Jména nejsou nijak zvlášť podstatná. Proč by taky byla, ten nebo onen, Německo nebo smrt v kamionu, jsou to jen čísla. A to je vlastně na knize Marka Šindelky to pozoru-hodné: snaží se (a nutno říct, že se mu to většinou daří), aby čtenář VIDĚL. Krátké věty, často bez sloves nebo s infinitivy, onen "vizuální dojem" navozují velice úspěšně. Jste tam, neujde vám jediná větev, která švihla do tváře, když se kluk škrábal do zasněženého kopce.

Ale koho čtenář vlastně vidí? Postavu. Tajemnou a neznámou, jejíž "dříve" se omezuje na pár obrazů, které se příliš nevymykají z představy, jakou máme o válce. Kdysi jsem běhal, kdysi jsem chodil do školy, o něco málo později kdysi z té školy zbyly ruiny s trčícími dráty.

Strategie je to chtěná (když pomineme tu všudypřítomnou temnotu, nejasnost, noc, nepřátelskost neznámého prostředí k "materiálu", určitě ne nadarmo je tam pasáž o počítačové hře, jejichž postavy jsou přece také ukotveny ve své realitě pouze "výběrově"), ale nebezpečná. Jednak se tím Šindelka paradoxně přibližuje mainstreamovému diskurzu, který individualitu nechce vidět, zmámen heslem "žeňte to všechno, pámbu si je přebere", jednak se tím posiluje tázání, zda víc než o zprávu o jednom uprchlíkovi nejde nakonec o zprávu o jednom středoevropském spisovateli. Může to totiž stejně dobře být jeho maso a jeho krev, které vidíme...

S tím souvisí ještě jedna věc: Petr Fischer ve svém KultůrBloku mluví o "ušpinění se psaním", ale Šindelkův text je myslím naopak velmi čistý. Slova "nečesaná a nemytá" tu nenajdete, naopak. Převládá mysl, precizní a vždy zkoumající. Jenže - opravdu vidí uprchlík, připomeňme, že nedospělý chlapec, který se hladový vleče zimou a tmou, jak maják "rotující modrá čepel podtínala stromy"? Šlahouny trčící ze země jako cévy? Opravdu vidí dělník v továrně, že "Na osm hodin denně prodal svou paži. Prodal své oči, aby hleděly do toho závitem vroubeného otvoru. Prodal pohyb, jímž ruka ruce podala šroubovák..."?

Samozřejmě, ich-forma to není, ale přece jako by se v těchhle chvílích náhle objevila palimpsestová povaha textu. Skrz příběh prosvítá autor, který slova a metafory miluje příliš na to, aby se jich dokázal vzdát.

Jiný čas

Snad ten rytmus řeči, snad více-mluvnost (ne mnohomluvnost), pomalá a usebraná, kontrastující se sděleními esemesek...
(Jan Vladislav, Otevřený deník)

Doporučená četba

Mládí nám tu randí, a protože s dvěma harantama na krku se randí docela blbě (to mi věřte: been there, done that), přišel opět čas na dobrou knihu. Ta se vždycky hodí, a když se nehodí, dá se hodit.

Zcela samožerně jsem vpravo umístila odkaz na knihy, jež jsem uznala za hodny mé ctěné pozornosti, ponivač třeba si někdo řekne Ech, to jsem si dávno chtěl přečíst, a tolikrát jsem zapomněl, na Kosmas klikne nebo k místnímu kněhkupci zajde a někomu vydělat dá (i když teda přiznávám, že na mně momentálně čtený Urban netrhnul nic, protože jsem si půjčila). No a krom toho to vypadá tak nějak intelektuálně dobře, jako že člověk něco dělá, zatímco ve skutečnosti tráví čtvrtinu bdělého času opečováváním domácnosti, čtvrtinu řešením základních životních potřeb, čtvrtinu zachraňováním dětí, aby nám vydržely, když už jsme si je udělali, a zbylou čtvrtinu likvidováním škod, vzniknuvších nedostatečným zachraňováním. To byste nevěřili, co písku se vejde jednomu středně vzrostlému batoleti do úst, když sjede z klouzačky hlavou dolů.

Vančura, Pekař Jan Marhoul. Jak já tatíčka nenáviděla, když mi říkal, že "to pochopíš, až budeš starší". Pravdu měl. K některým věcem se člověk dobere až časem. Jasně že jeden ze školy tak nějak věděl, jak to dělá, co dělá, proč to dělá, a do škatulek všechno pěkně srovnat uměl. Ale TA věta! (A nerada to říkám, ale bude-li to se mnou takto pokračovat, možná mi za pár desítek let ani ta babička z Babičky nebude připadat jako otravná stará baba, která všechny neustále poučovala, kam mají skákat pro pírko, do všeho se montovala, a ten cyklický čas už to, Božka, nezachrání.)

(Snímek nazvaný pracovně Tři hlavy.)

Mladé víno: Timur Vermes, Už je tady zas. Původně recenzováno pro Knihožrout(a), který však stihnul zajít na úbytě, než recenze vyšla. A protože mi přišlo líto, že bych ten - nikterak objevný, avšak oslavný - text, textík až textíček psala zbytečně, nechala jsem to propašovat do Herberku, jehož páté číslo už nějaký ten čas zdobí internety. Čtěte. Obojí.

Čtenářský deníček (s komickou vsuvkou)

A když může pámbu udělat venku jaro, tak věru nevím, proč bych já nemohla zrovna teď říct, co mi nadělil Ježíšek.

Vsuvka: Všechny příznivce velkýho malýho jistě potěší, že jemu přistál pod stromečkem kromě auta na dálkové ovládání, u nějž tentokrát nepyčoval, že mělo být úplně jiné, avšak radoval se, kůň. Houpací, tedy. Houpacího koně věnovala velkýmu malýmu prababička, dary od níž v posledních pár letech slynou pověstí, jejíž sláva hvězd se dotýká. Ještě než se velkej malej narodil (nicméně díky vývoji medicíny již bylo známo, že to bude syn, pokračovatel rodu, světlo našich očí), obdržela jsem od ní JÁ ke SVÝM narozeninám dva ks ponožek ve velikosti pro dítě chodící do školky. Konstatování, že s nimi budu jistě dělat velkou parádu, jsem spolkla, ale proč byly růžové, to mi dodneška vrtá hlavou.

Po narození pak obdržel synek dva bryndáčky a dva ks oděvu, z nichž jeden byl taktéž pastelově růžový. Ondyno, patrně pro mou všeobecně známou nechuť k zabíjecím monstrům americké provenience, si k narozeninám vysloužil skládacího robota, který se hotoví zničit svět metáním hvězdic. Metání hvězdic naštěstí uskutečnit nemůže, ale tři řitě mrňavých částí skládačky, které neustále vypadávají a musejí se hlídat, aby je nesežral všetečný malej malej, to by, prosím, měl.

Patrně proto houpací kůň, jejž jsem v dobré víře a nic netušíc schválila, řehtá. A hraje. Nahlas. HODNĚ nahlas. Od chvíle, co byl houpací kůň pod stromečkem odhalen, z něj malý kovboj neslezl (až do chvíle, kdy, přežrán cukrovím, asi o dvě hodiny později pravil, cituji, „budu blinkat“, a také tak učinil a v započatém díle pokračoval radostně celou noc a druhý den).

* Pro masochisty přikládám náhodně nalezenou, avšak věrnou videodokumentaci koňské obludy.

No nic. K věci. Dary jste mi, kamarádíčkové, dali!

Osvětimská knihovnice:

Jak se žilo a vyučovalo v rodinném táboře v Osvětimi. (Závorka: to byla taková ta bouda na diváci ze Švýcarska, co spočívala v tom, že se přesune pár tisíc Židů z Terezína do Aušvicu, tam se nechají šest měsíců, kdyby se náhodou někdo od Červeného kříže chtěl podívat, a po půl roce se pošlou do plynu.) Záložka praví, že autor španělské provenience je kulturní publicista a spisovatel a nelehkého tématu se zhostil tak, jak novinář umí nejlépe – poctivým studiem dostupných pramenů a syrovou reportážní zkratkou.

Kulturní publicista by udělal věru lépe, kdyby si na psaní našel zvláštní stůl, u kterého nesedává co novinář (a teď si zase nemůžu vzpomenout, kdo to o Poláčkovi říkal – Šalda?). Ne že by to bylo špatné, naopak. Dobře se to čte (no dobře, říct, že se kniha o holocaustu čte dobře... dobře – ale rozumíme si, ne). Mile nedramatizující (co odstrašující případ připomínám děsivý film Poslední vlak, založený na děsivé kombinaci poučování - "tak to tehdáž bylo" - a hormonů - "plačte, plačte, však vy víte, jak to s nima dopadne"). Člověk, který o tomhle místě neví nic, se i něco dozví (áno, áno, my víme, fikční světy, román, ne věda; ale stejně se tam vyskytuje informací množství větší než malé). Člověk, který o tom něco ví, může být stále ještě překvapen (že Freddy Hirsch byl homosexuál, to se tak ňák všeobecně, ale že možná nespáchal sebevraždu, jak se traduje ve značné části literatury, to jsem si už nepamatovala, ačkoliv knihu, která tuhle teorii prý taky rozvíjí, Můj bratr dým od Oty B. Krause, jsem taky četla, enemže dávno, dávno tomu, a už tu větu ukončíme, ne?).

Také některé obrázky autorem vymalované jsou nadmíru působivé, i když pro můj vkus by těch metafor připodobňujících lidi ke strojům a mechanice mohlo být i víc.

Enemže... občas se nám do díla propašují ty prameny. Tož já vím, něco se tam napsat musí, ale méně více bývá. Dám číklad: máme tu postavu Rudolfa Vrby (který se tu ještě nejmenuje Vrba, ale kdyby to někdo náhodou četl, tak ať je překvapenej). Rudolf Vrba z Osvětimi utekl a podal zprávu o ní, jenomže si jí nikdo radši moc nevšímal, takže vyhlazování utěšeně pokračovalo. Rudolf Vrba se tedy v rodinném táboře občas mihne, zasáhne do děje, pak zdrhne, a aniž to má s dějem cokoliv společného, autor nás informuje, že útěk přežil a zprávu podal. To, ačkoliv poněkud naroubováno, abychom se pěkně poučili, je v pořádku – Vrba jako postava tam něco dělal, tak jsme se ještě dozvěděli, co se dělo potom. Román, no.

Pak tu ale máme chvíle jako ta, kdy Dita, ona osvětimská knihovnice, jest posunuta z Osvětimi do Bergen-Belsenu. A v tu ránu jsme autorem informováni, že když ležela na tom a tamhletom bloku, jen pár postelí od ní umíraly na tyfus dvě dívky, s nimiž se nikdy nesetkala. Modří již vědí, že jednou z nich zajisté bude Anna Franková, protože kvůli komu jinému by se tenhle oslí můstek stavěl, a taky že jo, je to vona, to jsme se zase něco dozvěděli. Tyto dvě dívky spolu nesouvisí, nikdy se nepotkaly, ale říct vám to musím, ponivač jsem si tak pěkně prostudoval ty prameny.

Celkově a celkem přečteníhodné, pokud člověka zajímá to téma, pokud ne, není to nic, bez čeho by se nedalo žít. I když je půvabně paradoxní vědět, s jakou péčí se dá ochraňovat učebnice analytické geometrie prostě proto, že je to kniha. Záblesky jiného. Asi jako když Ota Kraus (ne ten Ota Kraus nahoře, ten Ota Kraus, co je mimo jiné tatínek od Ivana a Jana Krausových a do literatury se vepsal snad jenom titulem Továrna na smrt), jestli mě má chabá paměť neklame, vyprávěl, jak se v koncentráku ráno scházeli u latrín, aby si mohli recitovat verše. Zvláštní, zvláštní svět.

O Jantarových očích II, aneb jak to bylo s těmi Židy?

To máte tak: když jsem vypichovala a popichovala, neřekla jsem jednu věc. Jantarové oči nejsou báječná kniha. Ale nejsou ani tak blbé, aby šly přejít mávnutím ruky. Že se to nelíbilo mně, nu dobrá, není na světě člověk ten, aby se zavděčil, že. Je spousta lidí, kterým se to líbilo. A to je něco, co považuju za daleko větší problém než všechno, co jsem o tom doteď řekla.

Vilma Kadlečková totiž vybudovala svět, ve kterém jsou dvě (aspoň zatím) civilizace. MY a ONI. Když se střetnou dvě civilizace, musí se s tím autor nějak popasovat. Buď se budou mít rádi, nebo vznikne nějaký problém. Jinak to nejde, a vybrat si kteroukoliv z těch dvou variant je naprosto legitimní. (Nejslawnější sice navrhoval, že ještě může vzniknout text o dvou civilizacích, které se nikdy navzájem nepotkaly a nezajímají se o sebe, ale on už je takový podvratný člověk a my si ho nebudeme všímat.)

Problém, a pro mě velký problém, vzniká až v okamžiku, kdy Vilma Kadlečková začne hlásat, že celá kniha vznikla po září 2001, jako jakási reakce na ně. Tehdy totiž do textu sama zavádí způsob, jak ho JEDINĚ číst, a jasně říká, kdo jsou ONI a kdo jsme MY. A čtení je to věru neradostné.

„My“, lidé, jsme v Jantarových očích totiž – řekněme – my lidé. Někdo je hajzl, někdo ne, všichni to máme tak ňák lidsky těžký, jasně, nechováme se nijak zvlášť, ale měli jsme těžký dětství, nebo nám Hrdina šlápnul na kuří oko. Máme pro svoje jednání DŮVOD.

Oproti tomu Össeané jsou – až na výjimku, o které jsem mluvila už dřív – víceméně kompaktní masa. Jsou to bytosti, které se VŽDYCKY chovají jako hajzlové, a my nevíme proč. (Jediná Kamëlë – snad – pro svoje chování nějaké důvody má, i když moc nevíme, jaké.) Jakmile se k nim přiblížíte (a vlastně ani nemusíte), vždycky toho využijou, aby vás mohli přelstít. Mají svoje TAJEMNÉ plány. Tak si Össeanka zařídí na zemi ezoterní obchod, aby se mohla hihňat kreténským pozemšťanům a kout pikle. Tak se Kamëlë tváří jako přítelkyně Pinkertiny, aby ji mohla zneužít. Tak Össeané řeknou pilotovi, aby spustil program, který by měl znamenat Lucasovu smrt – a opomenou se zmínit, že při tom tak ňák zařve i ten pilot. A my nevíme proč, a ačkoliv je čas na vysvětlení toho, co je to plazmové lyžování, není čas na to, aby se čtenář dozvěděl, jestli nás prostě jenom tak nemají rádi, nebo máme moc dolů, nebo... nebo cokoliv. Ne. Máme před sebou neurčitou nebezpečnou masu bytostí, z níž vidíme (nejenom postavy, ale i čtenář!) jenom vnějšek. Tušíme, že ačkoliv doposud vcelku spolupracují a vesele se infiltrují do společnosti (i když si zachovávají svoje zvyky, svoje místa setkávání), zadělává si lidstvo na problém.

Kromě toho jsou to bytosti, jejichž hlavním znakem je slepá poslušnost náboženství, které je velmi krvavé. To náboženství se točí kolem hmyzího boha, který si žádá krvavé oběti, kruté tresty, a tak. (Pro Össeany žádný problém, jsou přece slepě poslušní, takže nějaká ta smrt je nerozhází. Zvlášť půvabná je v tomto kontextu smrt mnoha Össeanů, kteří byli obětováni spolu-Össeany pro „vyšší dobro“. Další kamínek zapadá na své místo v mozaice. Hajzlové jsou to, sebevražední atentátníci, povídám. Jeden jako druhej.)

Suma sumárum, jejich idolatrické náboženství je nonsens, protože my, co žijeme ve střední Evropě, máme skrzevá docela dlouhou tradici do hlávek natlučeno, že neviditelný Bůh Hebrejců je o něco lepší než sošky, které se patří rozbít. Jsou tedy Össeané dosti zpozdilí (i v jiných oblastech, zdá se). Ale hlavně si člověk všimne toho HMYZU. Ještě se k němu vrátím.

Kromě toho jsou to bytosti, které mají (pochopitelně) nelidské rysy. Nejenom že už jejich pohled je nepříjemný (ale oni sami jsou na něj zvyklí – sic!). Čteme: Zírali především na jeho modravě bledou tvář, která byla tak dokonale ne-lidská, skoro ptačí – na ten obří zobanovitý nos a kožnaté záhyby uší a hluboko posazené oči, sálající jako řeřavé uhlí, které někdo nasypal do temných štěrbin víček. Co je to za bytost, proboha? Přízrak a démon?

Shrňme si to: cizí civilizace, na které jsme závislí, která je tajemně nepřátelská, nejsme schopni ji poznat. To jsou (viz odkaz na rok 2001) muslimové. Príma, ne? A ještě víc príma je, že mají všechny poctivé atributy, které se dávají tradičním nepřátelům – uctívají hmyz, konají krvavé oběti, jsou nelidští; zoban místo nosu, nezdravá až mrtvolná barva, temné úmysly signalizované pohledem. Démoni.

A teď si pěkně vzpomeneme, jaké milé zvyky panovaly dříve ohledně zobrazování Židů, než jsme s nimi rázně skoncovali. Choroba (vřed na těle) společnosti (mrtvolná barva, check). Uctívání model (check). Krvavé obětiny (víte jak: krev křesťanských panen, vraždění neviňátek, aby se mohly upéct macesy). Nelidské rysy. (Zde je ovšem na výběr více zvířat, můžeme libovolně, dle chuti každého soudruha – psi, krysy, vši... hmyz. Otravné mouchy. Check.) Démoni s temnými úmysly, kteří se infiltrovali do naší společnosti, ale zároveň se nás straní a chtějí nás zahubit...

To je to, co mi vadí na Jantarových očích Vilmy Kadlečkové. Laskavý čtenář se ještě jednou zastaví: já CHCI věřit, že to až tak nemyslela. Ale stvořila knihu obludnou svým poselstvím, knihu, která současnou společnost chce utvrzovat v tom, že všichni muslimové jsou lstiví, zrádní, nerozpoznatelní, a je třeba se jim apriori bránit – aniž by o nich (Össeanech, muslimech, cizincích) řekla něco bližšího. Je to jen odporné, slizké nebezpečí tajemných fanatických spiklenců. 

Nestvořila knihu nijak inovativní – říká to, co si značná část společnosti myslí, a zobrazila to způsobem, který je taky vcelku tradiční - takové průhledňoučké podobenství, které pomrkává na NÁS, všechny dobré rodáky. Braňme se, dokud je čas. Snad jen zkratka „do plynu s nima“ chybí, ale upřímně, tak tupý dav zase není, aby si ji nedokázal docela rychle domyslet. Jak to dopadlo, když minule podobné hlasy příliš zesílily, už víme. Jsem zvědavá, jak to dopadne teď. A nechci to vědět.

Časy jsou zlý, Kamile. Dej si houbičku.

Úplně původně jsem tohle psát snad ani nechtěla. Když jsem dostala do ruky recenzní výtisk Jantarových očí od Vilmy Kadlečkové, poctivě jsem ho přečtla, a rozhodla se, že moje recenze by nebyla nijak zvlášť pozitivní – ale na druhou stranu ani taková, abych o ni svět nemohla připravit. Doby, kdy jsem toužila, aby svět poznal můj ostrovtip za každou cenu, jsou už pryč. Lenost vítězí.

Jenomže teďkon tady máme ten předvolební boj a zase se mi zjevila pravda: časy jsou zlý. Časy jsou tak zlý, že lidi nejenom nemají problém chodit na demonstrace proti Romům, to je koneckonců většinou lid dělný, intelektem nepříliš obdařený, vzděláním nepoznamenaný (nedovedu si představit, že někdo intelektem obdařený a vzděláním poznamenaný by nepřišel minimálně na to, že celý problém s Romy je poněkud složitější, tudíž chodit proti nim demonstrovat znamená plakat na nesprávném hrobě).

Časy jsou zlý, takže někdo, kdo kandiduje v těch našich volbách, nemá problém říkat Romům  Hnědočeši a nemít s tím problém (nebo tvrdit, že, cituji, „chudý nic velkého nevytvoří“, ale nevzdělanost toho pána má co dočinění s xenofobií, mými obavami ze světa a Vilmou Kadlečkovou opravdu jen s řádnou dávkou fantazie). A protože to s Jantarovýma očima tak trochu souvisí, tak já to teda řeknu.

Předeslat ale – už by to chtělo nějakej začátek, což? - musím několik věcí:

1. Jsem si vědoma, že Jantarové oči jsou první díl pentalogie (nazvané Mycelium), tudíž je možné, že některé sovy ve skutečnosti nejsou tím, čím se zdají být. Na druhou stranu – tento díl stojí sám jako ta hruška v šírém poli už několik měsíců, tudíž má být samonosný.

2. Nemám ráda sci-fi. Prostě nemám, možná na to nemám buňky, kdožpak ví. Těch málo kněh, které jsem přečtla, mi většinou připadalo jako žánrová literatura, která – marná sláva – prostě není (kterýkoliv) Mann. To by samo o sobě nebyla vada, detektivky taky louskám dost ráda, akorát... no zkrátka nikdy nic nezaselo.

2a. Přesto jsem se k tomu snažila přistupovat co nejvíc nezaujatě, jak jest svatou povinností recenzentův. Vážila jsem dlouho a poctivě.

3. Kdo se podívá na web, pravděpodobně uzří, jako jsem uzřela já, že Mycelium nemá negativní ohlasy. Jsem sama a vím to.


Tož tedy.

Máme tu Zemi za mnoho, mnoho, mnoho let. Na ní se nachází náš Hrdina, Lucas. Jeho otec byl známý znalec kultury Össeanů, cizí to rasy z vesmíru, a do Lucase své znalosti (prakticky doslova) vtloukl. Pak tu máme dívku jménem Pinkertina, která Lucase miluje. A „dívku“ z Össe, Kamëlëmöernü, která má tak trochu nadpřirozené schopnosti, na Zemi je na útěku a moc nevíme proč (ale podotýkám, že tenhle motiv je z kategorie dobrých „nevíme“ - záhada, tajemství, postupné odhalování, těšíte se a tak). Jo, a pak je tu taky tajemný Aš~šád z planety Fomalhiwa, kterého chce Lucas přivézt na Zem. Jo, a nemá na to moc času, protože umírá – Lucas tedy.

Obsahová stránka (v tomhle směru) není tak podstatná. Co mi podstatné pro laskavého čtenáře připadá: prvních tak sto stran je neuvěřitelně otravných. Autorka se nás totiž snaží seznámit se svým světem, ale protože nemůže podat historický, sociologický ani jiný výklad, činí tak za pomoci různých narážek. Potíž je s tím, že její svět je obrovský, a tudíž množství narážek taky obrovské a text zatěžující až přetěžující, protože je zhusta nevysvětluje a nechá nás čekat na to, jak pěkně to postupně vyplyne z děje. A ono vyplyne, jenomže když člověk už podesáté vidí scénu typu „někdo – nevíme kdo – šel někam – moc nevíme kam – protože má tajemný cíl“, není to napínavé, ale otravné. Ono se to pak rozběhne, ale sto stránek nudy je DOST. (A s touto námitkou, pokud vím, nejsem sama, byť v určení předělového místa se lišíme – někteří tuším hovořili o sedmdesáti stranách. I to je dost.)

Druhá potíž spočívá v tom, že narážek je nejen mnoho, ale občas jsou za hranicí uchopitelnosti. Rozumějme si: já nemám problém s tím, když někdo řekne „zabýval se plazmovým lyžováním“, i když nevím, co to je. Znám slovo lyžování, tak to s tím asi bude nějak souviset, víc momentálně nepotřebuju, klidně si počkám dalších sto stran, kde mi to někdo osvětlí – nebo taky ne. Je to nebezpečná zábava. Bezva, dobré vědět.

Potom jsou tu ale věci jako Protonace svatyně a celého podzemí byla odstíněná myceliální clonou, jak už to v chrámech bývá, ale prstenec obytných místností ve svrchním patře byl zjistitelný dobře. Já nevím, co je protonace, ale podle téhle věty usoudím, že něco, co není vidět (je to odstíněné clonou, jedno jakou), protože to, co odstíněné není, vidět je. Ok. A pak přijde věta: … v protonaci bylo zkrátka všechno, co někdo pracně nezakryl. … A jsem v pr..čicích. Protože najednou je to prostor (?), nikoliv něco někde, ovšem já netuším, co by to asi tak mohlo být, zatímco autorka na další straně počítá s tím, že to vím, a nevzrušeně o tom hovoří.

Protože jsem krom jiného bývala knihovnicí, využila jsem známého knihovnického postupu (když nevíš, vyhledej) a zeptala se strýčka Googla. Strýček Google vyhodil neužitečný odkaz na Wikipedii a stránky Vilmy Kadlečkové, kde řečeno: „Protonace neboli informační pole je agens, které vyplňuje každý bod prostoročasu a uchovává v sobě informace o událostech, ale také o nevyslovených myšlenkách. Je možné pátrat v současnosti i minulosti a toto hledání není prostorově omezeno; ...“

To je slovo do pranice! No jo, jenomže teď to sice je jasné, ale z knihy se to nedozvím. Možná je na tom někdo lépe, ale předpokládám, že i další čtenáři by slovníček ocenili. Takto je to poněkud... složité.

Musel by ovšem ten slovníček odpovídat tomu, co je v knize napsáno, praví má rýpavá povaha. Jedním z nejhojnějších zvolání jest „Rë Akkütlix“. Dobrá. V knize psáno: Rë Akkütlix, jak říkali Össeané, pánbů chraň. Dobrá. Vzhledem ke kurzívě – zde vytučněno – předpokládám, že jde o překlad. A pak narazím na věty jako Mám ho varovat? Bože chraň, mám toho blázna varovat?! - a jsou mi divné. A ze slovníčku na stránkách se dozvím, že to znamená prostě „Panebože“ (což, mimochodem, teď už nemohu v hlubinách internetů najít, ale jsem si zcela jistá, že tuto informaci obsahovaly, protože si stejně jistě pamatuju na svůj výkřik Heuréka po rozluštění toho, že co mi nedávalo smysl, bylo prostě jenom blbě, a mám to v knize zaznamenáno*).

Další drobné nedokonalosti jeví i stavba světa, jsou to sice hnidy, ale pro pořádek:

... nemohl se modlit, a to nejen v žádném lidském, nýbrž ani mimozemském kostele. - Proč se Lucas nemůže modlit v mimozemském kostele, to víme a dozvíme se, ale proč se nemůže modlit ani v kostele lidském, to ví jen Bůh (a autorka).

Jinak bylo celkem ticho (vzal zasvé Chopin, Gershwin, dvě novometalové kapely a klasický rock). - Lucas a Pinkertina právě dosouložili, tento výběr zjevně užívali někdy předtím. Což o to, Gershwin je jistě milé zpestření intimních chvilek, ale... ale JE. Teď, nikoliv za několik set let. A i kdyby Rhapsody in Blue frčela pořád stejně, dost pochybuju, že nevzniknou žádné nové směry, a souložníci budou poslouchat nový metal A klasický rock A ty dva pány zmíněné předtím.

Stejně tak pochybuju, že za několik set let bude populární hláška „jak prosté, milý Watsone“. Ale možné je všechno.

Mno nic. Zase k podstatnějšímu.

Lucas jako postava JE zajímavý. Má minulost, motivaci, úkol (a, jak romantické, žádnou budoucnost). Jenomže ostatní ne (v podstatě kromě té slečny z Össe, u níž série temných narážek dává něco tušit, a Pinkertýnky, u níž, upřímně řečeno, bych byla radši, kdyby žádnou minulost a motivaci neměla, protože jedinou její motivací je hysterie červené knihovny a její dávná láska k Lucasovi, který jí z nějakého mně neznámého důvodu podlehne, ačkoliv já – a myslím, že mohu říct, že i nejeden muž – bych ji spíš s chutí nakopala do řiti). Jsou tam proto, aby hlavní hrdina mohl KONAT. Přijdou, přinesou psaní, odejdou. Typy, ne plnokrevné postavy. Posunovači děje. To je málo.

Ještě jakéstakés osobní zaujetí pro věc mají – a teď pozor, k tomu se ještě dostaneme – lidé. Právnička Fiona je typ „ezoterní káča“ a Lucase nenávidí, protože jí šlápnul na kuří oko. Naproti tomu většina Össeanů motivaci postrádá. Jsou prostě jen tak zavilí a hodlají páchat zlo (prodavačka ezoterních snů, Össeané hodlající zahubit Lucase, aby nikoho nepřivezl na Zem – jedinou výjimkou je ta slečna z Össe, protože u ní je jasné, že má – stejně jako Lucas – minulost).

Problém poslední, než se dostanu k tomu, co mi nejvíc leží na srdci, a co si patrně nikdo nepřečte: Vilma Kadlečková píše žensky. Nejen že jedna z planet je tam prakticky (zatím, podotýkám) jenom proto, aby se mluvilo o „botách z“ a „hedvábí z“, ale následující scéna mě utvrdila v tom, že pravdu má, kdo říká, že muži a ženy nepíšou stejně. To máte tak: Lucas trpí. Hodně. Umírá, ale než umře, poměrně zásadně to bolí. A k jednomu záchvatu se přichomýtne jeho nadřízený (muž). A tak tam tak stojí a říká si, kdo asi zdědí Lucasovo oblečení, až umře. Kdo zdědí ten kus oděvu z kvalitního mimozemského materiálu.

SERIOUSLY?! Já a Vilma nežijeme ve stejném světě. Dokážu pochopit, že žena by se při střelbě na celebritu zaujala myšlenkou, kam přijdou louboutinky z letošní kolekce. Ale nedokážu si představit chlapa, který by – částečně osobně zaujat a soucítící s utrpením umírajícího - myslel na totéž, a který by vůbec byl schopen v dané chvíli identifikovat, že ten kus hadru, co ho má pán na sobě, je suprtrupr kvalita. Pokud by vůbec byl schopen to identifikovat.

Mno, a když jsem dopřebalovala hydru, tak jsem se rozhodla, že zbytek povím světu jindy, protože už takhle je to k neučtení. O morálce Jantarových očí příště.

* Jak my Češi pěkně říkáme, update: Slovníček nelze nalézt, protože na stránkách byl, avšak není ho více. Zbyl po něm jen prázdný odkaz, který nikam nevede. Page not found.

To nemyslíte vážně, pane Feynmane

... Načež si jednoho dne hraju s kalkulačkou a všiml jsem si čehosi velice zvláštního: Jestliže dělíte 1 číslem 243, obdržíte 0,004115226337... Není to roztomilé? Trošku se to pomate po 559, ale když pokračujete v dělení, zase se to spraví a opakuje velice pěkně. Připadalo mi to docela zábavné.

Přečetla jsem to Nejslawnějšímu. Pohlédl na mne jen trochu soucitně a pravil: Já tě chápu. Ty bys ho chtěla mít doma a krmit ho sušenými cvrčky.

No, chtěla. Ale on by asi nechtěl, nehledě na to, že je už pěkných pár let pod drnem, tak ještě jednu ukázku a zde odkaz, co hledat v místní lidové knihovně.

Že má cihla vnitřek, je jednoduchá teorie, která nám pomáhá lépe věcem porozumět. S teorií elektronů je to podobné. Takže jsem začal tím, že jsem se zeptal: "Je cihla esenciální objekt?"

Načež přicházely odpovědi. Jeden student vstal a prohlásil: "Jedna individuální a určitá cihla - to je přesně to, co Whitehead nazývá esenciálním objektem!"

Druhý student odpovídá: "Ne, jedna konkrétní cihla není esenciální objekt; obecné vlastnosti, které jsou společné všem cihlám - jejich "cihlovatost" -, ty jsou esenciálním objektem."

Další vyskočil a řekl: "Nejde o skutečné cihly. Esenciální objekt odpovídá obrazu v mysli, který vznikne, když o cihlách přemýšlíme."

Načež vyskočil další a pak ještě další - řeknu vám, že jsem v životě neslyšel tolik různých a duchaplných způsobů, jak nahlížet na cihlu.

Zaostřeno

Zrnko klasické.

***

Čeština v ústech dětí

zazvoní do klícky kde s kanárčími trylky
se na noc políbí
a žbluňkne do postýlky

a pak když večer spustí své mokré povídání
složí se v dětském hrdle
a nezadýchá ani

otevře chvilku noci
zatáhne závoj víček
a šeptne na shledanou
a shodí pantoflíček

na malý krček hodin
nasouká kroužek snění
louskne si na havrana
a sklouzne v zapomnění

k ránu pak s prvním zvonkem
vkrade se v těla slov
zavýskne nad úponkem
a počne rybolov

a na noc s velkou sítí
a s poškrábnutím žilky
si přijde poplakat

a žbluňkne do postýlky

(neznámý autor, ghetto Terezín)

Reklamní okénko: Herberk zwei

Nečekali jste mě, což?

Náhodnému kolemčtoucímu to může být fuk, kolemčtoucí nenáhodný ať se neraduje, tohle není jarní větrání péřníku, po němž by následovala publikační činnost kadence Borise Cveka. Březnový úklid naši domácnost dosud nenavštívil, a protože jsem žena pevných zásad, žádnému prostoru, kde se vyskytuji, se nedostane jiného zacházení.

Ale proč jsme se tu tak vespolek sešli: oč méně píšu, o to víc nejenom šoupu špunty do uší v marné snaze dospat přes den, co se nad ránem nezadařilo, ale avšak čtu. Co taky, když první káva vypita mezi 5:15 a 5:52, jedno dítě sní v dětském pokoji své veliké sny o tom, jak mu koupíme všechna auta na světě, muž sní o něčem, co snad radši nechci vědět, a druhé dítě, napojeno a přebaleno, spokojeně mává chřestícím medvědem za bojovného pokřiku Eje ehe íííí. Tak jsem se zas dala na tu literaturu.

Ne že bych trpěla představou, že by reklamování poezie a zrovna na tomhle místě mělo nějaký zásadní dopad (Hele, a už jste četli nejnovější zprávy vod Havany? No vona psala, že to druhý číslo Herberku je to nejlepší, co měla v poslední době v ruce! No ty vole, tak to se budu muset taky podívat!), ale říct se to musí.

Na síti jest druhý číslo Herberku a vážně, vážně je to to nejlepší, co jsem měla v poslední době v ruce. Recenzní okýnko pořádat nebudu, protože nejsu úplně nezaujatá, tak abych nedopadla jako ty anketníci Lidovek, co si nominujou vlastní knihy a knihy kamarádův, protože já na bráchu, brácha na mě. (Původně měl tu být odkaz na podobně neduživé ankety našich slovenských bratří, protože když si jeden kálí do vlastního hnízda, tak to v hnízdečku nepěkně zatouchá, ale nenašla jsem odkaz a lenost zvítězila. Lépe se zmrskat, než se naučit pracovat s Googlem.)

V okýnku reklamním řeknu, že jsem přečtla několik kněh slušných, žádnou z nich bych se nebála recenzovat, že mi pak přijde autor nabít, ale tak nějak nic mi nebylo plně po chuti. Tu ční kost zpod masa příběhu, onde se knihovna příliš začervenala, tady si autor pomáhá vysvětlivkama, aby i toho největšího pitomce uvedl do dějin, a přelakovává to na dialog. Srovnávat s tím časopis je unfair, protože knihu si jeden ubohý vymyslí a pak se toho musí držet, zatímco časopis se chová jako slípka, která vyzobává zrno, ke kterému se dostane. Jenomže já jsem čtenář kurva sobecká, takže je mi fuk, že autor trpí, a  velebím zde alfa-slípku, která, zřejmě křížena s ostřížem, našla zrno nadobyčej chutné.

A nebo jsem jenom zaujatá. Hrábněte pařátkem sami.



PLÁŇ
ta pláň se sbíhá líbá sníh
jak červ v ní kočár
hryže štěrk v umrzlých kolejích

a padá to padá to pořád
na popraskaných rtech se třpytí líh
a ve vnitřnostech svítí požár

žaludek bolí praskají kusy ledu
čert sype z kýble na nebe mour
ruce už mrznou i v teplém plédu
strašně to vane z obzoru ďour

ach bejt tak u kamen žhnoucích rour
v baráčku u ruky čaj a rum
ale je led a je láska a je kouř
a je pláň a je daleko k sousedům 

(Petr Motýl)

Reklamní okénko: Herberk

Celý život ľúbim Dášenku Milisiponti a literatúru. A kvôli literatúre som sa s Dášenkou neoženil a neskĺzol ani s ňou, ani so žiadnou druhou do mimomanželského styku. Spomínam. Dášenka ma raz pozvala k sebe a začala ma oblapkávať na celom tele pričom sa sama vyzliekala, moju ruku si položila na svoju hruď, ba aj inde. Ale ja som ušiel. Rodili by sa detičky a kde by bola literatúra! A ja som sa narodil pre slávu.


Bývalo dříve milým zvykem dávat na odiv svou vzdělanost pořizováním metrů knih, které pak dostaly neocenitelnou možnost skvít se a po smrti vzdělaného majitele zamířit do antikvariátů. Vzhledem k tomu, že mnohé z knih vzdělaných majitelů se ukázaly být nerozřezány, dalo se posléze o vzdělanosti zapochybovat, ale to už bylo tak nějak fuk, vzhledem k tomu, že dotyčný nedotčeně leží pod drnem.

Já půjdu do cukřenky slastně klidná. Čtečkou se mi nikdo prohrabávat nebude. A vám taky ne, tak koukněte SEM. Jak jsem měla tu čest dnes mezi půl jednou (protože já blbec si nevypínám mobil, takže mě probudil mail, že je prvé číslo Herberku na světě a má vosumašedesát stran a bůhví kolik váží a vůbec je nejkrásnější, když už to člověk jednou vypotil) a zhruba pátou ranní zjistit, je to literatura čistokrevná, k tanci, poslechu i k ostře nabité flašce mlíka. A najde se tam nejenom ten úvodní citát, který se mne, co si budem namlouvat, dotknul v hloubi mé nesmrtelné duše.

Naformátováno, aby se čtečkám snadno chroustalo. Obsluha vlídná, ceny žádné!

Střepy světa

Mám dost času. Ve dne v noci. Doslova.

Lovím tedy škeble a otevírajíc je těším se, že naleznu perlu. Perel mnoho poslední dobou není, o to víc skřípavých střetů s realitou absurdnější než vlhké sny surrealistů.

Střetnutí prvé:
Plakát. Veliký. VELIKÝ. Na něm se vlídně zubí o něco menší pan Paroubek, kterému buď výrazně prospívá manželství s novějším modelem, nebo mistr fotošopu. Vedle zubícího se pana Paroubka se skví otázka: CHCETE BEZPEČNÉ ULICE?

Kdo z nás by si nepřál, aby i v naší milované vlasti bylo lze spatřit hořící auta, zapálená frustrovanými nezaměstnanými při nepokojích na našich zateplených, milých, pestře vymalovaných panelových sídlištích. Kdo tajně nesní o tom, že alespoň jednou v životě ucítí v zádech dotyk chladného kovu, zatímco nosu se dotkne závan laciného alkoholu a hlas ochraptělý tisícovkami cigaret a litry rumu zapřede Dej sem prachy, sráči! No kdo z vás to má?

Střetnutí druhé:
Plakát. Veliký. VELIKÝ. Na něm jakýsi cizí člověk a text, který sděluje přibližně toto: ODS. Žijeme tu spolu.

Pravda, není to úplně převratné zjištění, ale takto vyřčeno to působí skoro jako šíření poplašné zprávy.

Střetnutí třetí:
„Tak copak se černá ve tvé duši, milá dcero?“ začal s vrcholnou laskavostí, aby usnadnil tomu poupátku otevřít se a všechny své hříchy na sebe upřímně vyžalovat. A zatímco Mařenka ze sebe soukala přiznání, on si úplně bezděky a mimovolně mnul přes látku svého červa. Mařenka hned z kraje přiznala, že ve škole zanedbává učení a ještě že s kamarádkami daly Božce Šromkových do kabelky syreček, když šla na rande. Pod naléhavými otázkami však pozvolna přiznávala, jaké necudné myšlenky ji někdy pronásledují. Vintítko kormidloval její myšlenky, aby volila témata co možná sytá a výživná. Když dospěla až k líbezně podanému doznání, že se milovala s mladým Baštou, farář pocítil náhle příjemné šimrání ve svém čurapajzlíkovi: ...

Potěšení nalezené na Lidovkách.cz. Text Miloše Kopeckého, který se svým absurdním humorem (zde ovšem maskovaným pod název "pornopovídka") směle může rovnat některým výživnějším knihám pro děti a mládež z konce devatenáctého století, nebo v podstatě libovolnému textu od Josefa Kajetána Tyla.

Střetnutí čtvrté:
Zde jsem se dočetla, že román Padesát odstínů šedi zaujal čtyřicet milionů čtenářů. Tímto deklaruji, že jich je minimálně 40.000.001. Něco tak blbého jako ukázka jsem už dávno neviděla a nesmírně by mě zajímalo, kdo zapříčinil světový úspěch tohoto veledíla. Zaslouží Nobelovu cenu. Nevím úplně přesně v které kategorii, osobně bych doporučovala ekonomii (možno ohodnotit jako ekonomický zázrak), literaturu (po Bibli nejlepší PR text všech dob) nebo fyziku (za schopnost porušit řád vesmíru, zázrak).

Ten, kdo vybíral ukázku, dostává pašáka za smysl pro realitu, protože hned prvý odstavec ukazuje, co je
autor/překladatel/redaktor zač.

Zachmuřeně se vracím ke své vystydlé snídani. Na jídlo jsem prostě moc rozrušená, Christiane. Copak to nechápěš? vysvětluje mu mé podvědomí. (Modří již vědí, že podvědomí - po vzoru úředníků, kteří vás pošlou do vedlejší kanceláře pro štempl, který mají na stole - nic nevysvětluje, protože to nemá v popisu práce.)

Rozkoš se však může ještě stupňovat. Zde ta má dosáhla vrcholu: Chtěla bych si vyčistit zuby. Můj pohled padá na Christianův kartáček. To by bylo, jako bych ho kousek ochutnala. Hmm… Provinile se ohlédnu přes rameno ke dveřím a potom se opatrně dotknu štětinek kartáčku. Jsou vlhké. Takže už ho použil. Rychle ho beru, mačkám na něj trochu pasty a v rekordním čase si s ním čistím zuby. Cítím se tak nemravně. Ale bylo to úžasný vzrůšo.

Někdy mi připadá, že vzděláním se zbytečně plýtvá. Časy, kdy psát uměl pan farář, pan řídící a nějaká ta vrchnost, přičemž ostatní po letech pendlování mezi polem a jednotřídkou ovládali kostrbatý podpis, měly něco do sebe.

Vzrušena jdu spát.

Tento šnek se zove Pantaleon

Proč některé ženy, které se původně jevily býti vcelku rozumnými bytostmi, těsně po početí začnou oslovovat preferovaného živitele potomstva "taťko", chopí se tavné pistole a narychlo posbíraných borových šišek a jmou se přetvářet obývané hnízdo?

Původně jsem to považovala za mystérium srovnatelné s některými lepšími kouzly katolické víry, ale řešení je, zdá se, prosté. Příroda prostě ví, že to bude zapotřebí. Toto jsou naši šneci.

Naši šneci jsou přátelští a ve společnosti oblíbení, proto musejí všude s námi. Za tímto účelem mají svou vlastní cestovní krabičku.

Pantaleon* měl ještě bratra Pantaleona II., který však patrně padnul za oběť pokusům s novým odpadkovým košem. Odpadkový koš je totiž na fotobuňku, a pokud se nad ním mávne, krásně se otevře**. Je však nevhodné mávat naprázdno, a tak je občas nutno vyhodit kus modelíny. Pantaleonův osud byl zpečetěn.

Jeho místo bystře zaujala kuřata.

Kuřata se vyznačují tím, že jsou bezejmenná. Občas je jim zapotřebí amputovat nějakou přečnívající část, protože koš nikdy nespí, takže dosud používaní kurové připomínají válečné invalidy.

* Milé děti! Jistě si říkáte: Pantaleon, jaké to podivuhodné jméno! Vězte tedy, že za dávných a dávných časův měli lidé milý zvyk odlišovat zvláštními jmény ty, kteří vzešli z nepočestného lože. Stručně řečeno, pokud tatíček mamičku zprznil, avšak nepojal, a plod vzešel, občas se plodu přihodilo, že obdržel jméno, podle něhož by i nadále byl snadno identifikovatelný jakožto méně platný člen společnosti.

Pokud se toužíte dozvědět, jak postupovat, aby vás neuhranula šestinedělka, jak oslavit zrození nového života či správně vynášet mrtvého, aby se nevracel a domu neškodil, potřebné informace získáte zde, a to za směšných 98,- korun českých (či v místní lidové knihovně, pokud tato titul dříve zakoupila).

** Doporučená četba: Ludvík Aškenazy, Dětské etudy. Povídka o tom, jak andělíček krásně kývá hlavičkou, vhodí-li se do otvoru drobná mince.

Čítanka

Ačkoliv to tak nemusí zvenčí vypadat, ještě žijem.

Ani řádku nazmar!

(František Koukolík, Machiaveliánská inteligence)

Návraty

Původně jsem netoužila po novém písání, protože mi hlávku nezaměstnávají věci hodné zaznamenání (s výjimkou otázky KDO proboha si může přilepit na karavan nápis BABI A DĚDA JEDOU DO SVĚTA; proč se probůh ti lidé definují prostřednictvím rozmnožovací schopnosti svých dětí; a jestli bych neměla přilepit na náš karavan nápis ZDE JEDOU BABI, DĚDA, MAMÍ A TY - TATÍ NEJEDE, VYDĚLÁVÁ PENÍZKY).

Krom toho mi svět po jedenácti hodinách od poslední cigarety (ó kolikáté již poslední) připomíná nějakou dobu nečištěné akvárium. Je jakýsi vzdálený a šerý.

Toto si však svůj prostor zaslouží:

"Nepřátelství je třeba pěstovati jako kapustu, pilně je zalévati zlobou, aby pěkně rostlo."

(Veliká krása. Hned je i vraždička jakási přítulnější a blazeovaný hrdina více obyčejnský, tak ňák jako my. Reklama je to na kněhu pana Havlíčka Neviditelný.)

Nedoporučená četba: Michal Viewegh, Další báječný rok

Je to jakési švédské, říkává Nejslawnější o divných věcech. A já jsem opět neodolala a na cestu do Ostravy jsem si koupila Viewegha, anžto se to dobře čte a ještě lépe se na tom provozuje intelektuální onanie. Další báječný rok se to jmenuje. Je to...

MASTURBAČNÍ OKÉNKO

Ono je to totiž tak: Dozvíme se, že pan Viewegh hodně pije. Rád pije dobré víno. Má to štěstí, že si ho může dovolit.

Pan Viewegh má také to štěstí, že dostává za svou tvorbu hodně peněz.

Také ho lidé dosti často poznávají, má velmi mnoho přátel a setkává se s nimi v restauracích.

Jezdí po čteních.

Nakupuje. (Někdy i tři trička najednou.)

Píše.

Ačkoliv dle svého úsudku píše velmi dobře, zlí intelektuálové mu nepřejí a neuznávají ho. V jedné chvíli přirovnává své dílo k pekařskému výtvoru, který je daleko lepší a křupavější než výtvory ostatních pekařů, o čemž svědčí to, že si lidé houstičky kupují, avšak oškliví recenzenti nechtějí uznati tento FAKT a houstičky haní.

A já mám tento problém: nechápu to.

Nechápu, proč mě má na panu Vieweghovi zajímat zrovna to, že rád pije dobré víno.

Nechápu, proč mě má zajímat jeho účetnictví. Je vcelku známo, že bydlí v domě na Sázavě, patrně tedy nežije z kapek ranní rosy. Já mu to přeju, vážně. Je úspěšný. Gratuluju! Ale proč mi vypráví, kolik dostane za dotisk svého posledního opusu, to vážně netuším.

Nerozumím tomu, proč mi poví, s kým se setkal, když mi nesdělí, o čem mluvili. Kdybych chtěla vědět, kdo se s kým potkává, přečtu si libovolný bulvární plátek, který mi k oné nepodstatné informaci, že XY střetl na večírku ŽB, dodá i pěknou barevnou fotografii. Od spisovatele bych jaksi očekávala, že se bude zabývat myšlénkami: o čem mluvili? (Bože, nežádám hlubší vhled do soukromí, ale čím to bylo zajímavé?) Nebo se skutečně mám dozvědět pouze to, že pan Viewegh má tolik a tolik bývalých milenek, s nimiž udržuje přátelské vztahy (a poplácat ho po rameni, jak je jistě správný muž, když toto funguje), tolik a tolik přátel mezi slavnými lidmi?

Nevím, proč mi říká, že jezdí po čteních a má s tím úspěch. Božínku, je to krása, ale na čtení obvykle nechodí zásadní odpůrci, úspěch lze tedy do jisté míry předpokládat. Čím to bylo ZAJÍMAVÉ?

Píše. Bravo! Ale proč, co, jak? Proč si mám vystačit s prostou informací, že splnil své denní penzum? CO JE NA TOM ZAJÍMAVÉHO?

Dlužno dodat, že onen deník má své pozoru-hodnější momenty - například ve chvílích, kdy se mluví o rodičovských úlitbách nebo o smrti. Je jaksi přitažlivé, že jeho úvahy jsou i mými úvahami. Že podstupuje každodenní boj o zrno, aby často získal jenom plevy. Potíž je v tom, že jsou úvahy zavaleny hlušinou informací typu "Před odpoledním čtením z Biomanželky vypiju dva panáky s (distributorem) Dobrovským; sděluje mi, že se chystá i desetitisícový dotisk Románu pro muže".

(Milý deníčku: dnes jsme měli matematiku a spočítala jsem všechny příklady úspěšně. Dostala jsem jedničku. Odpoledne jsem se setkala s V. Myslím, že ho miluji.)

Nemohu na tomto místě nevzpomenout své oblíbené kněhy V Brooklynu roste strom. Školní dítě Fanynka napíše slohovou práci. Pravdivou slohovou práci o svém životě, chudobě, špíně, zkrátka pěkného pomálu. Nu a učitelka jí zatne tipec a praví, že to je přece OŠKLIVÉ. Fanynka tedy sedne a jme se psát román o krásné bohaté holčičce, která spí v atlasových peřinách a k obědu volí mezi čokoládovými bonbóny a ananasovou zmrzlinou (nebo kýho výra). Pak však přichází prozření: vždyť já, Fanynka, tu vlastně píšu úplně to samé, pořád píšu jenom o tom, že mám hlad, jenže NAOPAK.

Michal Viewegh mi neúprosně připomíná malou Fanynku: někomu (sobě? hladovému čtenáři?) sděluje, že existuje svět, v němž je běžné platit za večeři deset tisíc, jezdit šestkrát ročně na dovolenou a kupovat manželce nejdražší typ auta. Jenomže to je... jenom hlad. Jenže naopak.

...
... a na straně 207 se mě zmocnila strašlivá (téměř) jistota: Dělá si ze mě prdel. Dělá si nehoráznou prdel ze všech svých čtenářů. Píše totiž:

Sedím na veliké terase našeho pokoje, píšu tyto zápisky a ohlušuje mne křik papoušků, píše Klaus ve své padesáté knize Zápisky z cest (která vznikla z frustrace, že o cestách prezidenta skoro nikdo nic podstatného nenapíše).

Vyjdu na zahradu a zaslechnu, že městský rozhlas oznamuje mé jmenování čestným občanem města.

Odpoledne přijíždí Lucie Vopálenská s dcerkou, pijeme burčák a portské.

Kdo mi řekne, čím se liší (údajný?) text Václava Klause od textu Michala Viewegha, má u mě panáka.

Jediné, co mne znejišťuje, je skutečnost, že vtip dlouhý 273 stran je příliš dlouhý na to, aby byl vtipný. A to i když připočtu samozřejmá fakta: co se dozvídáme, v žádném případě není pravda. Je to sebestylizace, a jestli vůbec sebe-, to ví jenom pan Viewegh. Jsme zamotaní do příběhu o životě M. V. (pozorný čtenář si jistě všiml, že deník je dopisován zpětně, na deníku se pracuje, před sebou máme fikční svět jako každý druhý).

Tak já nevím.

(P.S.: Nevěřím, že pan Viewegh je tak hloupý, aby nevěděl, že mezi úspěšným spisovatelem a dobrým spisovatelem je rozdíl. Zprávy na Nově jsou úspěšné, jsou však dobré? Rohlíků se prodá daleko víc v supermarketech než u malých pekařů, znamená to však, že jsou nutně lepší?

Já tomu zkrátka nerozumím. Je to jakési švédské.)

Doporučená četba

Stávám se marnotratnicí. (Pozoruhodné: marnotratný má na Googlu 24200 výskytů, marnotratná jen 10800, marnotratník suverénně válcuje marnotratnici poměrem 7990:1380. Přitom se povídá, jak jsou ženy utrácivé, korunu neudrží, a když ji obdrží, již pílí do nejbližšího obchodu s budoucími hadry na podlahu, sama jsem to na vlastní uši slyšela. Že by jazyk zůstal věrný stavu, kdy ženské postrádaly vlastní majetek, který tak marnit nebylo lze? Záhada.)

Místo co bych uvážlivě rozdělovala finance mezi nákup gothaje pro nás a dávno již dostatkových banánů pro dítko a zbytek uložila na nevýhodný úrok na stáří, podporuji výrobce nejrůznějších blbostí, například této:

Nad cenou 325,- korun českých  mi sice srdce krvácelo, avšak daleká touha má, marné volání, zkrátka to máme doma. Svědomí pseudointelektuálky však dobře ví, že k životu docela dobře stačí jedny botky a průkazka do knihovny, a tak jsem nelenila a utěšila ho odpustkem ve formě objednávky nějakých těch svázaných textů. Například těchto:

Petr A. Bílek je nejlepší tvůrce abstraktního umění v místnosti 301 v budově FF UK na Palackého náměstí. (Žel, v době, kdy jsem měla tu čest pozorovat, jak zdobí tabuli kolečky, čtverci, obdélníky a úsečkami, nad nimiž by i Kandinskij zaplesal, nebyla ještě technika rozvinuta natolik, aby se tyto časové obrazy daly zaznamenat tak jednoduše jako dnes, a tak zmizely v propadlišti dějin. Následující generace studentů sice jeho kreslířský um zaznamenala, ale i tento záznam, zdá se, zmizel v hlubinách internetu navždy.)

Je také zaníceným badatelem v oblasti bohemistické, a v neposlední řadě autorem časových glos pro časopis A2. Jsou to glosy rozčilené a rozmrzelé. Bodejť ne, když se zabývají stavem české společnosti a kultury.

A jelikož Kant vešel do dějin svým Hvězdné nebe nade mnou a mravní zákon ve mně, nikoliv filosofií, jak se filosové mylně domnívají, tak vynechám popisování kvalit a předhodím maso úryvků:

Coelha zná aspoň český fotbalový trenér Vítězslav Lavička. ... Rád kvituji, že i fotbalový trenér čte knihy. Chápu taky, že na fotbalisty nemůže apelovat citáty z Musilova Muže bez vlastností. (s. 24)

Na základě čeho se rozhodujeme? Kolik textů o radarech jsme si načetli? Jenže pročpak: stačí emoce (další okupanti...; vyzařovat ta potvora bude...) a názor i postoj je na světě. Filologové mají názor na jadernou energetiku, profesoři ekonomie řeší architekturu a Karel Gott ví všechno. (s. 28)

Ve starých dobách klaun věděl, že smí přijít až na tlesknutí, má předvést své číslo a pak šoupat nohama u dveří a čekat, zda pro něj od stolu přiletí nějaká ne zcela ohlodaná kost. Plebejci si to zaobalili do mýtu, že za takové ponížení smí ale klaun vládci říkat pravdu. Smutnýto obrázek, ten stalinismu posluhující Werich, řeklo by se. A ono ejhle: prý moudrý klaun. Klauni si tedy k bavení přidali i mudrování. A šlo to pěkně dohromady: poměr mezi obojím umí moderní moc hezky přednastavit a průběžně štelovat. A když se doba změní, řekne se jen: tady on nemudroval, to jenom bavil. Anebo obráceně. A klaun se takto u stolu zabydlel.
Celebrita ale umí jenom bavit. Zazpívá, zakroutí zadkem, ale jen pěkně rychle, protože po ní přijde pobavit zrůda, která má třetí ruku. A pak břichomluvec. Ve starých dobách by naše mediální hvězdy po pěti minutách slávy šly ke dveřím točit palci mlýnek. Ústa neotevírej, neb jsi blbý a nevzdělaný, řekl by jim přísně dveřník. Dnes zasednou ke stolu, odloží kouli, hokejku či noty a žvaní a tok jejich žvanění je zachycován a šířen, aby se každý dozvěděl, jaký že ten svět tedy je. Naslouchající se už nepopadají za břicho, ale vážně pokyvují. (s. 53n)

Jen jedno si neodpustím: podivuje-li se Bílek, proč modelce a sociální pracovnici stát přiznává větší paušální náklady než kritikovi, je to prosté nepochopení situace. Kurva musí reprezentovat, neboť myšlenkami se neuživí. Oproti tomu jeho myšlenky nebudou umenšeny kostkovanou košilí, byť by onen téměř legendární kus oděvu vybledl a zvetšel.

Bílek, P. A. Mikešova aféra a jiné případy. Praha, 2011

Reklamní okénko

Nevím, jak na to nahlížejí ostatní, mě reklama baví. Zvláště pak ve chvílích, kdy tatínkové, opuštěni strážkyněmi rodinného krbu, nedokážou v kuchyni najít mycí prostředek. Zajímá mě, kdo byl předobrazem dobré ženy, která místo co by vstoupila do garáže se slovy "jo s TÍMHLE hadrákem jste si šli hrát", zůstane stát ve dveřích, tupě zírá a rozhlíží se po míči, ana si ho pod slovem hadrák představila, výhradně ten a nikdy jinak.

(Pomíjím, že za jednatřicet let svého života jsem míč zvaný hadrák neměla tu čest spatřit, zatímco auto, které nepoškrábe, ale naopak leští, má svůj pomník kovu trvalejší ve Vrchní, prchni. Jelikož toto filmové dílko se objevuje na nejrůznějších českých stanicích asi tak pětkrát do roka, je dle mého skromného odhadu autorem onoho reklamního spotu člověk, který emigroval do USA někdy koncem 19. století.)

Takže u tohohle jsem zaržála.

Text není označený jako reklama, a vyskytuje se v příloze časopisu, který se specializuje na rady ženám, jež porodily, byly oplodněny nebo oplodněny být touží.

Rok za rokem jeho redaktorky v potu tváře rozsévají informace ohledně ovulace, dětských chorob a vůbec čehokoliv, na co by vás nenapadlo se zeptat a vlastně to ani vědět nechcete. Což s sebou nese jeden závažný důsledek: není-li text označen jako reklama, tváří se jako informace, a to informace důvěryhodná (koneckonců, kdyby ženy oněm redaktorkám nevěřily, že dokážou zjistit, jak se chovat k výsledkům spojení spermie s vajíčkem, patrně by onen časopis nekupovaly).

Tož tedy jaké je Poselství:

1) "Prima pochutnání" je výhradně průmyslově vyráběná strava.

2) Příprava jídla ("jakou baštu zase připravit") sestává z otevření sáčku, skleničky, eventuálně to můžete ještě zamíchat do nějaké ohřáté vody. Je-li matka líná i na to, nemusí se trápit, lze zakoupit "mlíčko s kaší".

3) Dítěti prospívá nízkolaktózové mléko. (Možná se mýlím, ale nízkolaktózové mléko pro člověka, který netrpí netolerancí vůči laktóze, je asi stejně chytrý nápad, jako sádrovat zdravou nohu.)

4) Sušenky Sunarka jsou zdravé. (V sušenkách Sunarka je krom palmového oleje, hydrogenuhličitanu sodného a amonného, ethylvanilinu a jiných zajímavých věcí cukr. Kolik, to výrobce skromně neuvádí. Vzhledem k tomu, že ingredience použité při výrobě produktu musejí jít za sebou podle množství, cukr je na druhém místě a pšeničné mouky použili rovných 50 %, bude cukru množství větší než malé. Tleskám mysli, která přišla s nápadem označit tento produkt jako zdravý: svědčí to o bezbřehé fantazii! Nikoliv však o příliš dobrém kontaktu s realitou.)

5) Vynikající nápad jsou ovocné nápoje, protože spotřebitelka své peníze, těžce vydobyté na státu, utrácí za vodu. Pramenitou, ovšem.

6) Kakaové mlíčko s kaší představuje neodolatelnou možnost, jak dítěti za necelých pětadvacet korun dopřát porci mléka, kterého je v ní 90 %, obohaceného o nějakou tu zpráškovanou rýži.

Svět je přece jen báječné místo pro život.

Střepy

... filmy jsou viditelné hieroglyfy obtížně postřehnutelné dynamiky lidských vztahů. (Miroslav Petříček)

... vzorově optimistická tragédie Čapajev ... (Jan Jaroš)

Námořní nadvládu (Německa) velebil snímek Ponorky na západ (1941), porážky Francie se dotkla prostoduchá letecká agitka Stuky (1941) s rozesmátými piloty - pokud některý z nich upadl do depresí, duševní vyrovnanost mu vrátila božská Wagnerova hudba. (Jan Jaroš)

Harlan chtěl, aby film (Kolberg) ohromil výpravností: nedozírné šiky skutečně zaplňují celý prostor. Před kamerou prý vystupuje rekordních 187 000 vojáků, pro potřeby natáčení stažených v předposledním válečném roce z bojišť. K tomuto údaji připojený dovětek sarkasticky pravil, že vzhledem ke zničené síti kin spatřilo tento film, uvedený v Německou pouhé tři měsíce před konečným pádem Třetí říše, méně lidí, než kolik jich v něm vystupovalo... (Jan Jaroš)

Veřejný čas ovládají pravidelné cykly oficiálních svátků, výročí, sjezdů a státních návštěv, jež však postrádají status události. Fakticky se nic neděje. Jedinec je tak zatlačen do soukromí, pouze osobní čas lze hodnotově naplnit.
Tuto vyprázdněnost veřejného času normalizace odráží obecně rozšířený fenomén kutilství. Pletlo se, zavařovalo se, tkalo, vyřezávalo či lepilo (viz www.domaciumeni.cz). Nemožnost seberealizace ve veřejném prostoru donutila řadu lidí k tomu, aby se realizovali v dílnách, na chatách a zahrádkách. S trochou nadsázky lze normalizační Československo charakterizovat jako společnost, v níž stavba lodi uvnitř láhnve představovala pro průměrného člověka smysluplnou činnost. (Kamil Činátl)

Petr Kopal (ed.): Film a dějiny 2: Adolf Hitler a ti druzí - filmové obrazy zla. Praha, 2009

O puchýřích, krabech a také znovu o apokalypse

Svět je plný překvapení. Nebývám, pravda, tak krásně překvapená jako potomek (Jé, venku je tráva! Byla tu včera, a dneska je tu ZASE!), neboť některé procesy se s přibývajícím věkem objasnily. Některé nikoliv, ale dnes se již odmítám nechat fascinovat skutečností, že když stisknu spínač, rozsvítí se žárovka. Ve skutečnosti netuším, proč tomu tak je (ačkoliv mi to bylo několikrát vylíčeno dobrými lidmi, kteří hodlali strhnout závoj mé nevědomosti, nikdy jsem si to nedokázala zapamatovat), a je mi to jedno. Vysvětlení, které použil můj otec, když mi bylo šest let, totiž že v drátech běhají docela malí trpaslíčkové, kteří nosí v kyblíčcích elektřinu, pokládám za dostačující.

Včera však došlo hned ke dvěma událostem téměř hodným zaznamenání. První z nich je absence puchýřů. Všechno začalo tím, že při mé výrobě došlo k nějaké chybě. Byla jsem dodána s vadnými nohami. Je to vada skrytá, projevující se tím, že nemohu nosit prakticky žádné boty, aniž bych si pohmoždila v lepším případě jen paty, v případě horším přichází na scénu krev na všech možných i nemožných místech. Jsou-li výsledkem prvního nošení obuvi pouze puchýře, prohlašuji ji za používatelnou, je-li výsledkem puchýř pouze jeden, získává v botníku čestné místo, je mnou slavena na internetových fórech a na její počest vystřelena salva.

Proto jsem byla poněkud skeptická, když jsem se dozvěděla o jistém přípravku, který po namazání úspěšně zabrání puchýřům se vytvořit. Chá, pravila jsem a přípravek zakoupila, abych mohla zlomyslně triumfovat, že je to zase ptákovina, vhodná pouze k přesouvání financí od dělného lidu k nadnárodním výrobcům. Namazala jsem, obula se a vyrazila. A nic. Po pěti hodinách strávených v balerínách, které ze mne běžně po třiceti minutách učinily kandidáta na pořízení berlí, nic.

Podle výrobce se díky namazané vrstvě snižuje tření. Já takovémuto nedůstojně prostému vysvětlení odmítám věřit. Je to totiž zázrak.

(Kdo by měl o zázrak zájem, může ho koupit patrně v drogerii. Nalézá se mezi ostatními věcmi, které mají ulevit nohám dorasovaným konfekční obuví, vyrábí ho firma Compeed a česky se to jmenuje tyčinka proti puchýřům.)

Večer jsem ve svých nových starých balerínách odhopkala do restauračního zařízení. Po několika hodinách, strávených v družném rozhovoru, a čtyřech deci, jsem jen o něco bujařeji hopkala směrem k domovu, když mě má společnice upozornila, že na silnici je krab. Byl. Nacházíme se na Praze 4, ve čtvrti Libuš, je 10. května 2011 krátce po jedenácté hodině večerní a na silnici je krab.

Nešlo o náhodný výskyt, neboť jsme zaznamenaly i jeho společníka v krabství, kterého však už někdo stihl přejet. Takže:

1) Krabi využili chvilkové nepozornosti a prchli chovateli krabů.
2) Krabi prchli z nedaleké tržnice SAPA, kde jsou k dostání, stejně jako všechno ostatní, na co si jenom dokážete vzpomenout.
3) Kraby seslal na pražskou zem žertující Bůh. Nyní čeká, kdo odhalí jeho vtipnou metaforu, spočívající ve faktu, že mořské potvory jsou příbuzné s hmyzem, což znamená především toto: Jsem-li alergický na včelí bodnutí, nebudu poprvé pojídat krevety o samotě na opuštěném ostrově. Za druhé, spatřím-li kraba na málo frekventované pražské silnici, vzpomenu verše ze Zjevení Janova.

Zatroubil pátý anděl. A viděl jsem, jak hvězdě, která spadla z nebe na zem, byl dán klíč od jícnu propasti;
otevřela jícen propasti a vyvalil se dým jako z obrovské pece, a tím dýmem se zatmělo slunce i všechno ovzduší.
Z dýmu se vyrojily kobylky na zem; byla jim dána moc, jakou mají pozemští škorpióni.
Dostaly rozkaz neškodit trávě na zemi ani žádné zeleni ani stromoví, jenom lidem, kteří nejsou označeni Boží pečetí na čele.
Ale nebyla jim dána moc, aby lidi zabíjely, nýbrž aby je po pět měsíců trýznily; byla to trýzeň, jako když škorpión bodne člověka.
V ty dny budou lidé hledat smrt, ale nenajdou ji, budou si přát zemřít, ale smrt se jim vyhne.

A tak pěkně ten den začal.