Jak jsem se zúčastnila soutěže o matku roku

Já bych chtěl do školky dort, pravil Opora ve stáří. Spajdrmenskej, upřesnil.

Protože je mi známo, že hygienické předpisy nedovolují do některých školek nosit domácích výrobků, otázala jsem se, kde chlapec k této myšlence přišel. „On je tu jeden tatínek cukrář,“ vyhloubila bleskurychle hrob mým nadějím paní učitelka Kateřina.

Další naději jsem vkládala ve švestkoidní povahu malých dětí (neschopnost myšlenku udržet). Ukázalo se ale, že na rozdíl od svého bratra, který poté, co pár minut ječí jako protrženej, že má hlad, a na jogurt se radostně směje, opustí vytyčenou trasu, když spatří balónek (autíčko, skvrnu na podlaze... to máte jedno), případně, vydá-li se ho někdo polapit, se smíchem prchá, protože jogurt nepodržel, zato honička je náramná legrace – tedy na rozdíl od svého bratra přešel již opora definitivně do druhého stádia, k neschopnosti myšlenku opustit.

Tak jsem se hecla. Cukrář, pravíte. PCHE! Když vy přestavíte, tak my to poženeme vo štok! Když vy kachličky, tak my břízolit! Bude Spiderman, a krásnej!

Popravdě, nechápu, jak mohou být cukrářky tlusté. Jenom obarvení potahovací hmoty (Tož ja, původně jsem plánovala, že obarvím hmotu doma vyráběnou, protože to je mnohem jednodušší, a též, zdravím své skotské příbuzenstvo, lacinější. Ani v jednom obchodě ze dvou, které jsem zvládla navštívit, však neměli sušené mléko. Nebo možná měli, ale když opoře se chtělo čurat. Nu což, kdo by ve volném čase nechtěl jet na Zličín do cukrářských potřeb. Po městském okruhu! Se zajížďkou na Zbraslav! I les tam mají, pěkný. A aspoň jsem se podívala znova do Komořan, kde jsem byla ještě mladá a krásná a taky bezdětná, bezdětná...) trvalo hodinu a půl a na mém něžném čele se leskly krůpěje potu...

Spát jsem šla o půl jedné. Ráno jsem Oporu lákala k lednici. Fňukal, že nic vidět nechce, že chce mlíko, s kakaem, ohřátý, zamíchaný. Když jsem ho donutila, po krátkém radostném intermezzu – projeveno úderem otevřené dlaně do čela a slovy, cituji, „já se picnu“ - vysvětlil Nejslawnějšímu, že je to jenom hlava, a že on by radši Spidermana i s tělem. Cestou do školky již snoval, že příští dort bude Blesk McQueen. Chm. No jo, ale když ona ta rozzářená dětská očka, že.

Vpravo hleď!

Blogy stárnou, opadávají. S podzimem proto odváté listí smeteno, kolonka pro prokrastinující protříděna, doporučeny nikoliv snad nové, avšak neodolatelné kousky.

Prvý: Čertův švagr Štefan Švec, shrnující na hromadu své texty pro Právo, něco z Čilichili a též postřehy o té naší literární kotlině, zemský ráj to na pohled. Anžto a protože jsme spolu sedávali na seminářích, odlesk jeho slávy dopadá zcela jistě i na mou hlavu...!

Druhý: Kde se vzalo tu se vzalo, náhodný nález, avšak o to více libý. Smysluplný počin ze světa Thálie a Melpomené, kolektivní, recenzně-informační. Potěšující především ty, kteří nemají sil soustavně sledovat, tiskoviny neodebírají, ale někdy by šli. Zrovínka nedávno jsem zaplakala, když Nejslawnější zaslal e-mail, že u nich v práci by se daly získat lístky na Shapiru. Jenomže to bylo ve čtvrtek, kdy on tluče pravidelně do něčeho badmintonovou raketou, alespoň to doma tvrdí, a beztoho jsme neměli hlídání. Milovníci point ocení, že šlo o derniéru (ano, hrálo se to víc než dva roky, aniž by mne tato informace dostihla). Shapira proto nadále pracuje na pozadí, spolu s Proustem, Vojnou a mírem, novým čtením Hemingwaye a asi tak dvaceti tisíci dalšími věcmi, které si nechávám na důchod, abych nakonec zjistila, že jsem nic neudělala, ráno jsem se vzbudila a koukám, co mne to tlačí do hlavy - a on to náhrobní kámen. (© Oldřich Daněk) Nechť tedy hra započne.

A nějaké ty obrázky.

Reklamní okénko: Uhni, vole, ide žabák! čili Herberk IV.

Jednou jsem přivrávoral k  večeři pozdě, už všichni dojídali a žena mně sdělila, že pan Chloupek má pro nás lístky do letního kina, tak ať to rychle spráším, abychom stihli začátek. Co dávají? Dávají Sex Svedanek u internatu. Porno.

Nepočítám-li Kapku rosy, černobílý osmimilimetrový film, jak si selka ve stodole dělá dobře roubem (který se jinak používával k vázání snopů), na nějž nás v osmašedesátém, kdy se všechno už uvolňovalo, pozval kámoš Sova, asi dvacet se nás tehdy tlačilo u něho v garsonce, pořádné porno jsem do té doby neviděl. A teď jsem přišel do hlediště a ženský rozkrok tam na mne zíval přes celé širokoúhlé plátno. A na balkonech s kinem sousedících domů jej sledovaly i děti – s  bradičkami opřenými o zábradlí.

Výjev jako malovaný, tento z fascinující pábitelské kolekce Jaroslava Kovandy. To a mnohé další - včetně již zmiňovaného politicky nekorektního sonetu, sepsaného za dávných časův ku vyzdvižení prospěšnosti cigaret - k nalezení ZDE.

Kdo se rád setkává s poezií osobně, má možnost dnes v Olomouci. Není nad včasnost.