Opožděný blog s přehršlí vánoční nálady

Jako dítko jsem si představovala, že jsem adoptovaná. Nezmátly mne matčiny vzpomínky na mé nejranější chvíle. (Mezi mé oblíbené se řadí ta, v níž se slovutný profesor patologie - mamička byla tehdáž studentkou medicíny - sklání nad kočárkem a místo uzuálního "jejda, to je ale pěkný chlapeček, a pročpak má tu růžovou čepičku?" dí "paní kolegyně, to dítě má krásnou lebku".)

Nezmátly mne fotografie jasně dokládající, že matka v odpovídajícím čase prostě buď BYLA těhotná, nebo měla břicho lstivě vycpané tamborským bubnem. Má představivost se nenechala zviklat ani fotkami, na nichž se máma skláněla nad mně nápadně podobným holohlavým tvorem, kterýžto měl nejkrásnější lebku ve střední Evropě a přilehlém okolí a tváře jako sysel.

Bylo to zkrátka ložený. Člověk tak geniální jako já přece nemůže být potomkem těch přízemních lidí. Nikdy mne nechápali. Nejenže si se mnou odmítali hrát na poštu (čemuž, nutno konstatovat, dnes rozumím o něco lépe: hra spočívající v strkání papírků do schránky vyrobené z krabičky od parfému byla mírně stereotypní a po určitém počtu iterací se dospělému bez špetky fantazie, který nečekal netrpělivě na dopis, mohla zdát místy dokonce i nudná). Někteří z nich však odmítali naslouchat mým vlastní hlavou vymyšleným pohádkám a příběhům s poučením. I profesorka matematiky na střední škole měla pro mne více pochopení než ti tvorové, kteří mne nutili hledět na podivné shluky písmen a čísel, zatímco profesorka Jedličková, pámbu jí dej nebe, přehlédla jako širé lány Škvoreckého provokativně vyloženého na lavici a šla se zajímat o perspektivnější materiál. Byla to koneckonců matematička, věděla tedy, že průměr lze dosti přijatelně vytvořit ze dvou známek, a zbytečně netrýznila ani jednu z nás.

Posléze jsem se smířila s faktem, že důkazy jasně hovoří proti původní teorii. Adopce nepřichází v úvahu: hlávku mám po mamince, sklony k tloustnutí po prababičce (jediná v rodině s touto výrobní vadou, děkujeme mnohokrát), zbytky hudebního sluchu jsou stopou dědečkova umu, který mohl hrát na trubku v kapele. Nehrál, neboť babička oplývala pevnými názory na svět. (Tato vlastnost mne minula, abych si ji plně vychutnala v synkově podání. Fotky s tamborským bubnem mám.)

Odkud však přišla vášeň pro psané slovo? To zůstávalo léta zahaleno tajemstvím. Až o Vánocích... až o Vánocích tak sedíme pod stromem a kocháme se všemi těmi knihami, čaji, svíčkami, Legy a pytlíkem lékořicových bonbónů (koncept Ježíška již nebyl u Velkýho malýho udržitelný, i obdrželi jsme první dar), když kde se vzala, tu se vzala, nečekána, nezvána, objevila se v našem zorném poli i dvě balení trekových holí. "To," pravil můj otec, "je skutečný dar od Ježíška, neboť jsme ho nekoupili, avšak dostali." Vánoční nálada dostoupila vrcholu, následována napětím. "Poslal jsem do soutěže dva slogany a za každý jsem obdržel jedny hole, jelikož jsem byl vybrán jako nejlepší," upřesnil otec.

Jaké byly, můj zvídavý čtenáři, ony perly intuitivního copywritera? Cituji:

Proenzi, Proenzi,
koupím si tě na penzi.

Druhý slogan pak zněl "Stáří se už kvapem blíží, Proenzi mi neublíží."

Dokonáno jest. Bylo to zákeřné a ze zálohy, ale musím si to konečně přiznat. Jsem po něm. Hodlám toho využít: nabídky na reklamní kampaně přijímám v poště, jak je patrné, zvládneme nelehké umění verše i citlivé zakomponování do textu. (Říkal tu někdo MasterCard?)

Zápisky šílencovy

Od chvíle, kdy jsem poprvé překonala pomyslný Everest "máma má maso, Ema mele", či jak přesně zněl onen text známého knižního hitu, jsem většinu svého času věnovala četbě. Četla jsem ve dne, četla jsem v noci, četla jsem knihy, návody, a když nebylo co, nepohrdla jsem ani jízdním řádem.

V místní pobočce lidové knihovny dobře znali své pappenheimské, a proto mne v rozporu s pravidly vpustili do oddělení pro větší děti a mládež. Zaržála jsem a přečetla ho. (Dobrá, tento výrok je poněkud nadsazený. Veškeré dostupné tituly jsem zkonzumovala pouze v některých oblastech, které se dostaly do mého hledáčku. Nelitovala jsem vynaloženého času, nehleděla na literární kvality. Vlastně ani na jiné kvality. Tak se například stalo, že jsem přečetla nejen povinný doják Říkali mi Leni, ale také všechno, co se týkalo koncentračních táborů, Norimberského procesu a německého vězeňského systému v oné době vůbec, a to včetně tklivých  dopisů Marušky Kudeříkové.)

Má vášeň způsobila nemalé rozkoly v rodině. Mnozí nevraživě hleděli na dítko, které místo co by radostně pobíhalo po našich krásných lesích a lukách, nebo, kurnikšopa, dělalo něco užitečného, bylo za každého počasí k nalezení na gauči, s nosem zabořeným do jednoho z deseti patnácti titulů tohoto týdne. Naopak matka - zvláště v období puberty - mou zálibu vítala. Zatímco mí spolužáci se zpíjeli, jako by za to byli placeni, a odcházeli do mrazivých nocí s lidmi vyznačujícími se několika otvory v těle navíc (ve většině z nich byla apartně umístěna sichrhajcka), ona věděla, kde svou dceru najde. Dcerka zdobila gauč.

Za knihy jsem utratila také většinu svého kapesného. Tak se stalo, že jsem do manželství vstupovala se zhruba dvěma tisíci svazků (muž jich měl pouhých osm set, žabař!) a už nikdy se nechci stěhovat. Buď mě někdo přestěhuje i se zachováním mého důmyslného systému řazení, nebo nohama napřed. Jiné cesty není.

Když se mi narodily děti, bylo zapotřebí leccos přehodnotit. Společnost bůhvíproč považuje za neetické děti zabít, pokud ničí váš - draze zaplacený a s láskou opečovávaný - majetek. Smířila jsem se tedy s potrhanými obálkami i stopami nenechavých zoubků. (Některé naivní tvorové naznačovali, že problém je jednoduše řešitelný. Stačí přece knihy na dočasnou dobu přesunout nahoru, aby na ně malý ničitel nemohl! Kam nahoru, když knihovny zabírají celý obývák a sousedé - nechápu, proč museli být tak nevraživí - odmítli poskytnout ten svůj, mi však již neporadili.) Děti jsou štěstí, opakovala jsem si, když jsem lepila stránky, abych nemusela lepit pytlíky, stínována mřížemi.

Včera se však jasně ukázalo, že některé věci jsou silnější než my, a je-li něco osud, nemá smysl vzdorovat. To bylo tak: sedíme s Nejslawnějším u kamaráda, který slaví narozeniny. Jak se ukázalo, slavíme také výročí našeho vztahu, který začal právě 17. listopadu. (O své paměti, díky níž já mám k výročí překrásné náušnice a Nejslawnější má mne, napíšu někdy příště. Pokud na to nezapomenu.) Pili jsme, hodovali, dobrou vůli spolu měli, když vtom se Nejslawnější otázal, zda vlastníme knihu Jiřího Weila Moskva-hranice. "Myslím, že jo," povídám já. "Já ti to půjčím."

A bylo vymalováno. Deset let spolu sdílíme stůl a lože. Jen o něco kratší dobu sdílíme nádherné děti a neméně půvabnou hypotéku. Ale, milej, aby mezi náma bylo jasno: VOCAĎ POCAĎ.

Co to cítím?

Á, to bude onen dobře známý zápach zahnívajících stojatých vod. Bodejť. Bažina mého vědomí dnes propustila pouhé dvě myšlenky:

1. Jsem mateřstvím definitivně a nesmazatelně poznamenána. Již několik dní dumám nad tím, co sakra dělají hasiči, když se jim chce při zásahů čůrat. Dobrá, hadici může podržet někdo jiný, ale co ti stateční mužové, co vynášejí děti a štěňátka z hořících budov? To máte kouř, plameny šlehají, trámy praskají, štěňátka kňučí, matka volá Proboha, zachraňte mi mé jediné štěstí - přece nemůžou jen tak vytáhnout penis a začít močit!

2. Sypat si do hrnku místo kávy sůl je známkou čehosi. Nevím čeho. Patrně nedostatku spánku. Nebo tak. Však víte.

Možná ale prostě zatouchá náš odpadkový koš.

P. S.: Jednoho dne, a možná to ani nebude zas tak dlouho trvat, tu přistane reklama na další Herberk. Tato reklama je podstatnější než jindy, neboť jsem se zúčastnila. Protože umím německy pozdravit, poděkovat a zakoupit dvě housky, rozhodla jsem se podílet se na překladech německých básní. Jak říkají u Nejslawnějšího v práci, čelyndž!

Když jsem výše uvedené obdržela s překladem a přebásněním, že abych se podívala, orosilo se mi čelo, protože ukryt, avšak ne dostatečně, byl mezi nimi i sonet.

Ve své pýše jsem zatoužila blýsknout se a vyvést ho v alexandrínu (chápejte, alexandrín, ten exkluzivní tvar o dvanácti slabikách s povinným mezislovním předělem po šesté! to by všichni dva čtenáři - já a překladatel - zírali!), ale po racionálním zvážení svých schopností jsem usoudila, že i jedenáct slabik je až až. Nač se cpát šunkou, pro někoho i tlačenka dosti.

Poté jsem sobě vyhotovila excelovou tabulku o jedenácti sloupcích a o něco více řádcích, pečlivě zažlutila místa, na kterých měl být (avšak dosti často není) přízvuk, a jala se hrát tetris. A o několik dnů později...

...není důležité zvítězit, ale zúčastnit se! Viď, Emile?

Poslední článek řetězu

Když jsem byla malá, oblíbenou zábavou bylo dát trochu vydělat československé poště a zúčastnit se posílání řetězových dopisů nebo pohlednic. Co rok mi došla lákavá nabídka, slibující, že když odešlu na pět, sedm, deset adres text přesného znění, tak potom dostanu další neurčitý počet pohlednic či vyhraju ve státem povolené loterii. Koníci na obrázku byli pěkní, ale protože jsem člověk líný jako veš, nikdy jsem to dál neposlala. Kupodivu jsem nezahynula, jak mi prorokovaly některé chmurnější předpovědi. O sedmi letech neštěstí by se, pravda, spekulovat dalo, ale zas kdo ví, co za nima vězelo. Nevyhrála jsem taky nic, ale to přičítám prostému faktu, že jsem nesázela.

Neméně oblíbenou zábavou současnosti jsou jakési řetězy, v nichž má člověk na sebe něco prozradit a poslat to dál. Cesta na poštu se na mně nežádá, tak já vám to teda řeknu, ať se máme na dívčím pyžamovém dýchánku vo čem bavit.

Pravidla:
1. řekni o sobě 11 zajímavostí
2. zodpověz 11 otázek od blogerky, která Tě nominovala
3. vyber 11 blogerek, které nominuješ (pod 200 followerů) (neaplikováno)
4. vymysli 11 otázek pro nominované blogerky (neaplikováno)
5. neoznačuj tu, která označila Tebe (to by se vám tak hodilo!)


1. Jsem nedůsledná. Proto sice napíšu tenhle post, ale dál to nepošlu. On to jistě obstará někdo jiný.

2. Jsem osoba plachá a sociálně nezdatná. Když mne maminka poslala v šesti letech pro rohlíky, ruku bych si radši uřízla, než bych se optala, zdali jsou čerstvé. Stejnou příčinu mělo to, že jsem na vysoké škole vlastnila pět průkazek do pěti různých knihoven jen proto, že do té, která měla v podstatě všechnu požadovanou literaturu, jsem se bála jít.

3. Chápu Petru Paroubkovou, která na Jirkovi ze všeho nejvíc obdivovala sexy mozek. Vážně! Všichni muži, které jsem kdy milovala, byli pracující inteligenti, nebo aspoň inteligentní pracující. Původně jsem si chtěla myslet, že to o mně svědčí něco hezkého, ale poměrně nedávno jsem přišla na to, že je to úplně obyčejně samiččí. Akorát místo kolem lovců kroužím kol šamanů, princip - zajištění zdrojů pro hladová ptáčata - je v podstatě stejný.

4. Jsem nerozhodná. Ráda bych seznámila veřejnost s tím, jaký je můj nejoblíbenější film, nejoblíbenější kniha, nejoblíbenější jídlo a několik dalších nejoblíbenějších věcí, ale nemůžu se rozhodnout.

5. Nejsem si úplně jistá, že jsem vsazena do správného těla. V době, kdy kulminovala popularita knihy Muži jsou z Marsu, ženy z Venuše, jsem ji zabavila mamince z nočního stolíku a vyhotovila v ní obsažený test. Na škále 0 - 300, kde zhruba do sto padesáti dleli muži, pak nějaké to přechodové pásmo a třístovka byla esencí mestruační hysterie, jsem dosáhla pěkných sedmdesáti bodů. Říkejte mi Hugo. Ale mapy si natáčím a parkovat potřebuju na místě, kam se jinak vejdou dvě tři dodávky.

6. Docela dlouhou dobu jsem vlastnila pouze jediný pár bot. Nyní jsem již plně emancipována, a úspěšně vytlačuji Nejslawnějšího z botníku i z komory.

7. Jsem zapomnětlivá. Nepamatuju si data, jména a žel, ani tváře. To, že se každému představuju třikrát, mi zaručuje oblíbenost ve všech kolektivech. Narozeniny podržím pouze vlastní, a i na ty jsem dokázala několikrát zapomenout.

8. Nejsem oblíbena rostlinami. Zatím jsem dokázala uhubit všechny, co jsem si kdy pořídila. Drží pouze ibišek a dvě dužnaté věci, které mi do domácnosti vložila tchýně. Dužnaté věci prokazují svou pouštní povahu, ibišek se zdá být pouze potměšile odolný.

9. Neběhám. Nikdy. Maximum, k čemu jsem ochotná, je mírně zrychlený krok.

10. Nejlíp jsem své peníze investovala, když jsem za sedm korun koupila tohle.

11. Nic z tohohle mi vlastně nepřipadá zvlášť zajímavé. Zajímavé je přistání mimozemšťanů. Lov tygrů. Práce pro Člověka v tísni. Ale když holt malý šedý jsem neviděla, záchranu hladovějícího světa podnikám zřídka a výhradně prostřednictvím bankovního účtu a lovit tygry mi kvůli jednomu postu připadá jako neúměrná námaha, nezbývá, než se spokojit s tím, co je.

11 otázek:
1. Nosila bys někdy/Proč nosíš krátké vlasy?
Nosila jsem. Po vzoru Magdy Vašáryové jsem zkracovala a zkracovala. Pak na mě jednoho dne přišla touha být něžnou blondýnkou, ale barvený černý porost tomu nějak nechtěl rozumět, takže jsem vypadala spíš jako skunk. Vzhledem k tomu, že jsem tehdáž ještě chodila mezi lidi, šlo to dolů strojkem a u tohoto modelu jsem setrvala několik dalších let.

2. Co vám doma viselo na zdech, když jsi byla malá?
Příbuzní. V rámečcích, nikoliv pouze na skobičkách. A nějaké obrazy nevalné umělecké hodnoty, avšak jistě o to větší hodnoty citové. Neutkvěly mi. On mi vůbec zásadně utkvěl pouze jediný obraz, a to ten, na němž se nachází oběšený kněz a několik zvídavců. Vzhledem k tomu, že se tento nachází ve vatikánských sbírkách, bylo by poněkud náročné chtít ho domů.

3. Dokonči věty: Vždycky jsem chtěla …
... strávit život v kavárně s neutuchajícím přísunem cigaret a literatury. Pravidelně sázíme, avšak Nejslawnější doteď netušil, že tak činíme proto, abych si tento sen splnila. (Zdravím, slunce mého života!)

4. Myslím si, že hodně lidí …
... je hloupejch. Gaussova křivka mluví jasně. O mojí pozici, zaplaťbůh, taktně mlčí.

5. Když myslím na školu, tak …
... je mi někdy líto, že mě v cílové rovince vyloučili za neúčast. Ale což, nemůže bejt každej vzdělanec. Vytáhnu na vás deset jmen slavnejch lidí, který taky ze studií prchli, jo? Jo?

6. Doma musím …
... uklidit. Ach můj bože, uklidit...

7. Přiznala bys dárci - po otevření balíčku - že jsi právě obdrženou knihu již četla?
Určitě jsem to nejmíň jednou udělala, když jsem byla mladé a blbé. Dneska bych se tvářila radostně. Jednu, kterou jsem četla, jsem si ostatně nechala nadělit jako svatební dar.

8. Beatles nebo Rolling Stones?
Rolling Stones? Neznám. Jistěže Beatles!

9. Latte nebo cappuccino?
Na tuto složitou otázku nemám vyhraněný názor. Beru cokoliv s kofeinem.

10. Muži s vousem nebo bez?
Tož to by záleželo. Třeba tento pán jednoznačně s. Ale Denzela Washingtona bych přes jeho hladkou tvář taky z lože nevykázala.

11. Dvě nebo tři děti?
S chůvou, nebo bez?

O balóncích a blbé náladě

"Málo píšeš," pravil Nejslawnější. Tož ja, témata nechodí ani po horách ani po lidech.

Mohla bych, pravda, znovu recyklovat svou historku o tom, že mateřská ubíjí ducha, proti čemuž vyvíjím účinnou obranu. Tak jako zajatí britští důstojníci denně holili svůj vous a leštili si holiny, neb kdo neleští, nejprve zmalomyslní a posléze chcípne, já poletuji po domácnosti s prachovkou. I maminka mi totiž říkala, že na blbou náladu je nejlepší práce, anžto kdo pracuje, nemá čas mít blbou náladu. Blbou náladu mám pořád, ale zato mám nejčistší kuchyňskou linku ve střední Evropě.

Také bych mohla povídat o pracovním pohovoru, který se vyznačoval zejména popohovorovou euforií, způsobenou faktem, že jsem hovořila
1) s cizím člověkem
2) o normálních věcech
3) v celých větách.
Když se mne pak tázali, jak na mne zapůsobil onen pán, bylo mi konstatovat, že nejsem schopna to posoudit. Momentálně by na mě patrně vrcholně sympaticky působil i Jack Rozparovač. (I když, vedou-li nitky do britské královské rodiny, jak popisoval V. B. Borovička, jehož tištěnost dalece předčila jeho um, kdo ví. Třeba BYL pan Rozparovač milý chlapík s trochu netradičním hobby.)

A nebudu. Ale zato tu mám báječný zlepšovák. Když totiž už náhodou nezapomenu, že někomu je zase o rok víc, tak stejně vždycky tápu, čím ctěného oslavence obdarovat. Evropská unie však přišla s nařízením, které mi umožňuje vytvořit si kalendářík vhodných darů. Až bude synkovi osm, obdrží balónek, ve čtrnácti pak frkačku. Rozzářená dětská očka, to zahřeje u srdíčka.

Návraty

Původně jsem netoužila po novém písání, protože mi hlávku nezaměstnávají věci hodné zaznamenání (s výjimkou otázky KDO proboha si může přilepit na karavan nápis BABI A DĚDA JEDOU DO SVĚTA; proč se probůh ti lidé definují prostřednictvím rozmnožovací schopnosti svých dětí; a jestli bych neměla přilepit na náš karavan nápis ZDE JEDOU BABI, DĚDA, MAMÍ A TY - TATÍ NEJEDE, VYDĚLÁVÁ PENÍZKY).

Krom toho mi svět po jedenácti hodinách od poslední cigarety (ó kolikáté již poslední) připomíná nějakou dobu nečištěné akvárium. Je jakýsi vzdálený a šerý.

Toto si však svůj prostor zaslouží:

"Nepřátelství je třeba pěstovati jako kapustu, pilně je zalévati zlobou, aby pěkně rostlo."

(Veliká krása. Hned je i vraždička jakási přítulnější a blazeovaný hrdina více obyčejnský, tak ňák jako my. Reklama je to na kněhu pana Havlíčka Neviditelný.)