Zelený blog

Brouzdajíc po internetech, objevila jsem zaručeně pravý chvalozpěv na zázračný nápoj, ekvivalent many, no zkrátka kouzlo. Prej zelený kafe. Nejenom že to člověka instantně odtuční, avšak jest též pln energie, vesel, možná i nějaké ty amputované končetiny dorostou.

Inu, říkám si, ne že bych věřila na zázračné hubnutí, ale kafe už léta není, co bývalo. Dokáže mě udržet v takovém stavu, že většinu bdělého času nepřipomínám hibernovaného medvěda. To není zrovna mnoho. Po guaraně dokážu otevřít obě oči úplně dokořán. Funguje zelený čaj, jenže po něm pro změnu běhám v kruzích jako naspeedovaná veverka. Zastavím se, jenom když se mi zvedne žaludek. Po zeleném čaji se mi zvedá žaludek často. Zkrátka a dobře, není to ideální.

Zakoupila jsem tedy balení zázraku a čekala, co se stane. A ono to přišlo. Nával energie a na mé poměry podivně pozitivní nálada. Usedla jsem na rotoped a odjela si svých 45 minut. Energie se nevytratila. Tiše jsem se uchechtla a naplněna štěstím vyrazila pro dítě do školky.

Se zpěvem na rtech jsem převzala dítko, se zpěvem na rtech jsem mu třicetkrát oznámila, že tablet opravdu nebude, se zpěvem a bez použití násilí jsem to vzpouzející se mládě nacpala do sedačky a šťastna usedla na přední sedadlo. "Buuglo," pravilo dítě. "Bratr zvrací," pravilo druhé dítě. "Buuglo," kontrovalo první.

Jak se ukázalo, zasažena byla nejen sedačka, ale též podlaha. A kalhoty. A moje kabelka. Nová. Za tři a půl litru. "Buuglo," pravilo dítě potřetí a poblilo si kabátek. Radostně jsem zavrhla myšlenku nechat otevřené auto na parkovišti i s klíčky. "Proč jsem si nepořídila houpacího koníka?" otázala jsem se vesele dětí. Možná protože "místo vás" zůstalo nevyřčeno, dítka krčila rameny a pozorovala mne, jak za pomoci role kuchyňského papíru a velké dávky naivity dekontaminuji vůz.

S větrem ve vlasech (ne, sedět se zavřenými okýnky se opravdu v tom autě nedalo) a dítětem na sedadle smrti (dekontaminaci nazvat zdařilou by mohl pouze daleko větší optimista, než jsem já) jsem dojela k domovu. Již jsme zřeli ta zářivá světla v dáli, když dítě pozvracelo i přední sedačku.

Nu což. Vody teče z kohoutku dostatek. Osprchovala jsem dítě, po chvíli marných pokusů s hadrem též kabelku (věnujte jí prosím modlitbičku, ráda bych ji ještě použila). Přemítala jsem, zda osprchovat, nebo vyhodit Kindle, ale nakonec jsem mu dala šanci a pod tekoucí vodu vrazila jenom obal. "Buuglo," sdělilo dítě. Sdělilo to záchodové míse. To je krásné. Cítím se nesmírně šťastna. Mám báječné děti. Mám báječný život. Mám zelenou kávu. Miluji vás a přeju vám krásné a požehnané dny, ať už s drogami, nebo bez nich!

A teď, maminko, utíkej!

Dávno, dávno již tomu, co jsem byla mladá a tak nerozumná, že jsem zatoužila jezdit na koni. Rodiče, ač se jinak chovali velmi uvážlivě a nepodlehli mým nárokům na životní standard malého milionáře, kdesi vyhrabali informaci, že kůň by v dalekém okolí byl (i když nebylo zcela jasné, kde se kůň nachází a v jakém je stavu), a rozhodli se mne k němu dopravit.

Otec o víkendu nastartoval mírně orezlou služební ladu a vyjeli jsme. Po několika desítkách kilometrů opuštěnou, více či méně vyprahlou kubánskou krajinou konstatoval, že kůň se na určeném místě nenachází, a protože se na určeném místě nenachází vůbec nic, oř patrně zdechnul a dřevo z ohrady domorodci spotřebovali při vaření. (Nebylo také zcela jasné, co vařili, protože místní přídělový systém ve výsledku spíše než nákup připomínal loterii, v níž pravidelně bylo možné vyhrát pouze pomeranče. Myšlenka, že by se dřevem topilo, je však příliš absurdní.)

Nepamatuji se zcela přesně, jak nakonec došlo k tomu, že jsme se ke koni dostali. Jako zkušená žena si troufám tvrdit, že malý milionář na zadním sedadle prudil tak dlouho, až to rodiče vzdali, a buď ničili tlumiče na místních prašných stezkách tak dlouho, až nakonec nalezli ohradu jinou, nebo to o jiném víkendu vyzkoušeli znova. Každopádně teď tu stojí lada, ohrada, zhýralí cizinci, jeden gaučo a kůň. Lada stojí nejpevněji, protože cizinci jsou vytřeseni z dlouhé cesty, gaučo je posilněn blíže neurčeným destilátem, nejlepší léta ohrady lze datovat do předminulého století a do téže doby lze datovat i koně. Byl to koník unavený a smutný. Gaučo však usoudil, že vydržel-li sto let, jistě vydrží ještě chvíli, a s vidinou úplaty v podobě rumu a následného hezkého večera s tímto (přídělový systém způsobil, že vedle oficiální měny fungovaly v oběhu ještě dvě jiné, čile kombinované s barterovým obchodem) cizincům přislíbil, že koně mohou použít. Protože však také usoudil, že když malý cizinec nepřežije jízdu, projeví se to na množství obdrženého rumu, vrazil mému otci do ruky provaz od ohlávky a zavelel, že seňor musí koně vodit.

Seňor proto vodí koně po ohradě a já se vezu. Je čtyřicet stupňů ve stínu, stoletý kůň klopýtá, otec klopýtá před ním, jelikož krom vedra má starost i o to, aby se vyhnul balvanům, a zároveň nebyl zavalen zvířetem, kdyby ne zcela neočekávaně chcíplo. A v tu chvíli se ozvalo neúprosné: „A teď, tatínku, utíkej.“ Autora této věty z vrozené skromnosti neuvádím. Otec zamumlal cosi, co znělo zlověstně a co jsem posléze identifikovala jako „pámbu ti to oplatí na dětech“.

***

Zrovinka na tohle jsem si vzpomněla před pár dny, když jsme odvezli Velkýho malýho a Malýho malýho do Chorvatska, aby se tam potěšili mořem. Poté, co jsme je po desáté večer založili do postelí (další řev, ozývající se z jejich pokoje, jsme zdařile ignorovali a instruovali jsme je, že se do společných prostor smějí vrátit pouze v případě, že poteče krev proudem), byli vzbuzeni kolem třetí hodiny ranní MM, an měl nelad nebo se mu něco ošklivého zdálo, a proto dorazil s brekem, a znovu vzbuzeni v 6:19 opět MM, který se již vyspal do růžova a vyžadoval puink a kobihu, jsme se nadopovali kofeinem, cukrem, sbalili děti, několik tun hraček a vyrazili jsme k vodě.

Tam, místo abychom sebou plácli na písek a užívali zasloužené dovolené, jsme plnili rozkazy malých dozorců našeho soukromého vězení, které zahrnovaly většinou činnosti jako přesunutí dvou metráků písku o kus dál a jeho vytvarování do podoby Alcatrazu, vyhazování břemen do vzduchu (obyčejné malé děti lze ošálit hrou „spadla lžička do kafíčka“, ne tak ty naše: dítě musí být vyzvednuto nad hlavu, a následně buď odhozeno v dál, nebo, v případě MM, postaveno prudce do vody tak, aby mělo dojem padání, avšak nenamočilo si očička) či plavání do vzdálených končin (dítě je umístěno v kruhu tlačeném rodičem a určuje počet zakotvených motorových člunů, které si chce prohlédnout zblízka).

Jednou z oblíbených her byla také hra „na krokodýla“. Kratochvíle spočívá v tom, že jeden z rodičů se ponoří do vody a označí se za dravce. K druhému rodiči se přiřítí dvě děti, pověsí se na něj a žádají, aby je před krokodýlem zachránil. Tento rodič, zpola udušený, protože Velkej malej se zavěsil zezadu na krk a tlačí na hrtan, má za úkol uniknout z dosahu rodiče prvého. Plovala jsem jako o život. Skákala jsem jako delfín. Když už nebylo zbytí, po pás ve vodě jsem vstala a s oběma dětmi prchala před svým zákonitým manželem, který se rozhodl, že dětí už máme dost a místo pěkné večerní chvilky mne raději uštve. Každý, kdo někdy běhal ve vodě, ví, že voda klade odpor. VELKÝ odpor. Čím hloub jeden jen, tím je odpor větší. Nestydím se to říci - padla jsem.

A v ten okamžik mě Malej malej přetáhl přes hlavu a zcela zřetelně a nekompromisně formuloval svůj požadavek: „A teď, maminko, utíkej.“

Pámbu vám to oplatí.

Zuřivé batole: návod k použití

Výchově dětí se věnuji již téměř šest let. Jsem tedy prakticky odborník, a z tohoto titulu jsem se rozhodla, že oblažím veřejnost některými svými poznatky. Važte si jich, byly zaplaceny potem a krví všech zúčastněných stran.

Období někdy okolo dvou let psychologové označují jako tak zvané období vzdoru. Proč tak činí, není známo, podle mě řve dítě prakticky nepřetržitě od chvíle, kdy mu přestřihnou pupeční šňůru, do blíže neurčeného věku (pětiletý Plivník ještě nepřestal, a mohu jen doufat, že tím slavným okamžikem nebude až odchod z mamahotelu krátce po třicítce, jak to zatím vypadá).

Úkolem rodiče (naštěstí) není, aby přinutil potomka přestat řvát. Jeho úkolem je, aby alespoň občas dítě vykonalo, co se po něm žádá. Vezměme si takový nočník: jakkoliv mýty a legendy starců líčí, kterak jsme všichni za socialismu stachanovsky odložili pleny již po prvním roce, dnešní batolata postupují podle inovovaného, svobodného a nespoutaného modelu:

10 měsíců: dítě si sedá. Rodič poprvé přistavuje nočník.

Varianta a) Dítě se s hysterickým řevem vzpouzí.

Varianta b) Dítě si sedá, aby nejpozději během pěti vteřin (reálně během pikosekundy) vstalo. Při každém dalším pokusu se hystericky vzpouzí.

1 rok: rodič podniká v týdenních a delších intervalech pokusy posadit dítě na nočník. Dítě opakuje variantu a).

1,5 roku: dítě se při posazení na nočník přestává vzpouzet, a při dostatečné stimulaci (televizní maraton) na něm někdy i sedí.

2-3 roky: dítě poprvé do nočníku vykonává potřebu. Většinou se tak stává, z čiré zlomyslnosti, týden před narozením sourozence, po kterémžto se žárlivý potomek vrací ke kálení do plen a variantě a). Nenarodí-li se sourozenec, lze návrat k variantě a) – zcela bezvýjimečný – přičíst období vzdoru.

Nyní, po dlouhosáhlém úvodu, si věrný čtenář zaslouží poznat ony spásné prostředky, kterými lze dítě dokopat bez použití násilí ku kýžené činnosti. Někdy. Ale za zkoušku to stojí.

1. Metoda NÁVNADY

Zvolte věc, kterou má dítě rádo, můžete (a chcete) mu ji poskytnout okamžitě. Při lákání do pasti používejte maximálně krátké a maximálně srozumitelné věty. (Mějte na paměti, že dítko je vytočeno do vrtule, tudíž jeho mentální kapacita, i tak zatím nevelká, se blíží nule. V podstatě jste vytáhli kost a máváte jí před čumákem nejlepšímu příteli člověka, na Prousta dojde později.)

„Chceš X?“ (Dítě kýve. Pokud nekýve, avšak řve, buď nerozumí otázce, nebo chce něco jiného. Testujeme, než se dopracujeme ke kývání.)

„Tak jdi na nočník.“

(Děs v očích dítěte je rychle následován mnohočetným záporem.)

„Chceš X? Jdi na nočník. NEJDŘÍV nočník, POTOM X.“

Slabší kusy podléhají vidině lahůdky poměrně ochotně, v ostatních případech je nutno nasadit silnější kalibr.

2. Metoda VÁLEČNÉ LSTI

Děti mají, řečeno s klasikem, švestkoidní povahu. Tato se projevuje neschopností myšlenku opustit (Nyní se projevuje hysterickými záchvaty při pohledu na nočník, později se transformuje do ohavného zvyku opakovat větu tak dlouho, dokud není zcela zřejmé, že jí byla věnována patřičná pozornost. Plačící přítelkyně, jíž právě umírá matka, tedy buď může zavolat o půlnoci, až budou děti spát, nebo se musí smířit s tím, že její věta bude přerušována, dokud se nepodíváte na mravence, neinformujete dítě, že se díváte na mravence a nepopíšete alespoň jeden jeho detail, aby bylo zcela zřejmé, že jste se skutečně podívali. S dalším mravencem se situace bude opakovat.) a neschopností myšlenku udržet, čehož využijeme:

„Běž na nočník.“

• Ne, chci plínku.

„Běž si vzít plenu.“

• Ne, chci nočník!

Et voila!

3. Metoda PROTEKTORA

Některé děti nenávidí pomoc, je-li jim nabízena. (Toto pochopitelně neplatí pro chvíle, kdy by skutečně měly něco dělat samy. Dítko, které po čichu vystopuje tabulku čokolády, vyšplhá pro ni do vrchních polic původně zamčeného špajzu a otevře obal, nad nímž je dospělému vyhrát pouze za pomoci nůžek na plech, je příliš slabé, aby si přetáhlo kalhoty přes zadek.)

„Běž na nočník.“

• Ne.

„Máma pomůže?“

… Et voila!

(Debilní konstrukci „máma pomůže“ používám zcela záměrně. „Chceš pomoct“ v mém podání příliš zavání výhrůžkou. „Máma pomůže“ je laskavá nabídka, která se však – naštěstí – setkává asi se stejným nadšením, s jakým se setkala laskavá nabídka pana Hitlera, že se ujme opuštěné části rozděleného Československa.)

4. FALEŠNÉ DILEMA

Velmi lstivý úskok. Dítěti dáváme na výběr, KAM se chce jít vyčůrat, nikoliv ZDA se chce jít vyčůrat.

„Běž čůrat. Před spaním se čůrá.“

• Nenene!

„Chceš na nočník, nebo na záchod?“

• Nenene!

„Můžeš na nočník. Chceš na nočník?

• Ne.

„Tak běž na záchod.“

(A dítě, domnívajíc se, že se vzpouzí, odchází na nočník.)

Poučka pro uživatele dítěte: Je důležité se poslední větou neptat. Kdyby repliky zněly „Chceš na nočník? – Ne. – Chceš na záchod?“, bude zákonitou odpovědí opět kategorické ne.*

* Původně jsem pro tuto funkční a léty odtrpěnou metodu neměla žádné vysvětlení. Bylo mi však řečeno, že nevědomky (zcela intuitivně geniálně) aplikuji jakýsi ericksonovský paradox, to jest vzbuzuji v klientovi pocit, že si vybral sám nebo že úspěšně vzdoruje, ačkoliv na výběr neměl nebo obě nabízené možnosti vedly k žádoucímu cíli. V první chvíli mne to uvedlo do stavu vytržení a muž mne musel propíchnout špendlíkem, aby mne dostal od stropu k podlaze. Poté jsem pochopila, že jsem opět v pozici strýce Františka, an lil vodu do kyseliny, ačkoliv idiocii takového počínání by byl mohl pochopit z každé učebnice chemie. Tož tak. A tím dneska končím.

Já a slečna Dana

Mám problém. To je tak: já nemám problém téměř s nikým. Možná proto, že mne cizí lidé zhusta neinteresují natolik, abych se nad nimi nebo s nimi dokázala radovat nebo rozčilovat, a nyní mohu podle vydávat bug lhostejnosti za fičuru všeobjímající tolerance.

Jenže slečna Dana mi to hatí. Slečna Dana pracuje na kase. Pokud si slečny Dany všimnu, prchám, občas se mi však stane, že si nevšimnu včas. Pak prchám rudá jako přiměřenou dobu vařená langusta.

Slečna Dana je totiž poměrně velká, poměrně mohutná a s poměrně hlubokým hlasem. Slečna Dana, nechoďme kolem horké kaše, je chlap.

Což o to, tento fakt mi taky v životě nijak nepřekáží a v zásadě mě to nezajímá. Přeje-li si být slečna Dana místo velkého muže velkou ženou, pámbu jí to přej, žít v cizím těle určitě není nic příjemného. Moje potíže jsou rázu praktického: když jsem se s ní setkala poprvé, ulpěla jsem zrakem na obličeji, který mluvil zřetelnou řečí. Zřetelná řeč se proměnila v nesrozumitelné blábolení, když došlo ke konfrontaci s docela vyvedeným dámským účesem. Spásnou se ukázala být po krátkém průzkumu jmenovka: zde sedí Dana.

OK, tedy Dana, říkám si a snažím se si to dobře zapamatovat, protože jsem nejednou slyšela, kterak si méně přírodou vybavená děvčata stěžovala, že je ještě na vysoké škole zlé jazyky oslovovaly chlapečku. Nic, o čem byste psali domů. Tedy Dana. Kladu zboží na pás. Dana. Dítě č. 1 odchází k Neumětelům, přivolávám je zpět. Dana. Dítě č. 2 se potřetí táže, zda může dostat Čtyřlístek. Nemůže. Dana. Vytahuju tašky, hledám peněženku. Dana rychlostí blesku odpípává asi tak devadesát položek, o nichž jsem si z nějakého důvodu myslela, že je nutně potřebujeme, já, ubohý amatér, se snažím dostát jejímu ďábelskému tempu, když hážu zboží do košíku. Hlavně nehodit konzervu na tousťák. Dana. Dítě č. 1 opět odchází k Neumětelům a odmítá se nechat přivolat, dítě č. 2 mi dlouze vysvětluje přednosti legových lodí z Hvězdných válek a barvitě líčí, co všechno si za mé peníze pořídí. Ponechávám dítě č. 1 jeho osudu. Chce jít? Ať si jde. Třeba se ho ujmou dobří lidé. Dana. Hledám kartu, platím. Pochopitelně zapomínám, že při nákupu nad pětistovku je zapotřebí PIN, házím další zboží do košíku. Konzervu s fazolema kamkoliv, pomačkanost tousťáku je vada estetická, na estetiku sere pes. Kde je to dítě? Lidé pokašlávají. Dana též pokašlává. Vymačkávám PIN, hážu do košíku poslední kus, ještě účet. „Díky, nashledanou.“ Uf. Stírám pot z čela.

A vtom, vtom se to stalo. Slečna Dana sáhla do hlubin kasy a podala dítěti č. 2 nějakou zatracenou figurku, kterou tou dobou zrovna dýlovali, aby si rodiče dobře zapamatovali, kam mají chodit nakupovat. A ačkoliv jsme na to neměli z titulu výše uhrazené částky nárok, přihodila další tři. „Tu máš,“ povídá dítěti svým hlubokým hlasem. Dítě odebralo a jalo se spěchat za svým bratrem do neznáma. A já, jak tam stojím, snažím se jedno dítě sledovat a druhé najít, a zároveň neponechat cizím lidem napospas nákup ni peněženku, říkám: „Jé, díky, to jste HODNEJ...“

„Hodná,“ pravila slečna suše. I zarděla jsem se co debutantka a s omluvou vyklidila bojiště. Stanou se horší věci. Mně, možná i slečně Daně.

Již jsem na onu nemilou příhodu téměř zapomněla, když – jakkoliv neuvěřitelně to může znít – jdu tak zase nakoupit. Je přítomno pouze jedno dítě, nákup čítá několik málo předmětů denní potřeby. Přicházím k pokladně, a kde se vzala, tu se vzala, nečekána, zkrátka a dobře, sedí tu slečna Dana. Pamětliva toho, že kdo nezná své historie, musí si ji zopakovat, dávám dobrý, velmi dobrý, velmi, velmi dobrý pozor. Zboží odpípáno, naskládáno. Dětský hovor jede na pozadí, protože v hlavě mi bliká velký červený nápis: DANA!

Neštěstí však nechodí po horách, ale po lidech. Hoch, mocný slova, se tiše (tedy: já si v tu chvíli myslím, že tiše) ptá: Mami, a to je pán, nebo paní? A já mu stejně tiše (tedy: já si v tu chvíli myslím, že tiše) odpovídám: Teď mlč, já ti to pak vysvětlím. A nyní je čas, aby se svou troškou do mlýna přišla i slečna Dana: „Paní,“ povídá poněkud znechuceně. Já již raději do společenské konverzace nepřispívám a balím potichu.

V podstatě jsem nehodlala dítku vysvětlovat ničehož krom toho, že se na některé věci nemá ptát v přítomnosti dotyčného. Co si budem namlouvat, dotaz na pohlavní identitu nepřidá nikomu, stejně jako „maminko, a proč je ta paní tak tlustá“, „proč tenhle pán nemá nohy“ a jiné otázky nepokryté aspoň tou teninkou slupkou zdvořilosti, kterou si v civilizaci občas prokazujeme.

Ale říkejte to slečně Daně.

Doporučená četba

Mládí nám tu randí, a protože s dvěma harantama na krku se randí docela blbě (to mi věřte: been there, done that), přišel opět čas na dobrou knihu. Ta se vždycky hodí, a když se nehodí, dá se hodit.

Zcela samožerně jsem vpravo umístila odkaz na knihy, jež jsem uznala za hodny mé ctěné pozornosti, ponivač třeba si někdo řekne Ech, to jsem si dávno chtěl přečíst, a tolikrát jsem zapomněl, na Kosmas klikne nebo k místnímu kněhkupci zajde a někomu vydělat dá (i když teda přiznávám, že na mně momentálně čtený Urban netrhnul nic, protože jsem si půjčila). No a krom toho to vypadá tak nějak intelektuálně dobře, jako že člověk něco dělá, zatímco ve skutečnosti tráví čtvrtinu bdělého času opečováváním domácnosti, čtvrtinu řešením základních životních potřeb, čtvrtinu zachraňováním dětí, aby nám vydržely, když už jsme si je udělali, a zbylou čtvrtinu likvidováním škod, vzniknuvších nedostatečným zachraňováním. To byste nevěřili, co písku se vejde jednomu středně vzrostlému batoleti do úst, když sjede z klouzačky hlavou dolů.

Vančura, Pekař Jan Marhoul. Jak já tatíčka nenáviděla, když mi říkal, že "to pochopíš, až budeš starší". Pravdu měl. K některým věcem se člověk dobere až časem. Jasně že jeden ze školy tak nějak věděl, jak to dělá, co dělá, proč to dělá, a do škatulek všechno pěkně srovnat uměl. Ale TA věta! (A nerada to říkám, ale bude-li to se mnou takto pokračovat, možná mi za pár desítek let ani ta babička z Babičky nebude připadat jako otravná stará baba, která všechny neustále poučovala, kam mají skákat pro pírko, do všeho se montovala, a ten cyklický čas už to, Božka, nezachrání.)

(Snímek nazvaný pracovně Tři hlavy.)

Mladé víno: Timur Vermes, Už je tady zas. Původně recenzováno pro Knihožrout(a), který však stihnul zajít na úbytě, než recenze vyšla. A protože mi přišlo líto, že bych ten - nikterak objevný, avšak oslavný - text, textík až textíček psala zbytečně, nechala jsem to propašovat do Herberku, jehož páté číslo už nějaký ten čas zdobí internety. Čtěte. Obojí.

Čtenářský deníček (s komickou vsuvkou)

A když může pámbu udělat venku jaro, tak věru nevím, proč bych já nemohla zrovna teď říct, co mi nadělil Ježíšek.

Vsuvka: Všechny příznivce velkýho malýho jistě potěší, že jemu přistál pod stromečkem kromě auta na dálkové ovládání, u nějž tentokrát nepyčoval, že mělo být úplně jiné, avšak radoval se, kůň. Houpací, tedy. Houpacího koně věnovala velkýmu malýmu prababička, dary od níž v posledních pár letech slynou pověstí, jejíž sláva hvězd se dotýká. Ještě než se velkej malej narodil (nicméně díky vývoji medicíny již bylo známo, že to bude syn, pokračovatel rodu, světlo našich očí), obdržela jsem od ní JÁ ke SVÝM narozeninám dva ks ponožek ve velikosti pro dítě chodící do školky. Konstatování, že s nimi budu jistě dělat velkou parádu, jsem spolkla, ale proč byly růžové, to mi dodneška vrtá hlavou.

Po narození pak obdržel synek dva bryndáčky a dva ks oděvu, z nichž jeden byl taktéž pastelově růžový. Ondyno, patrně pro mou všeobecně známou nechuť k zabíjecím monstrům americké provenience, si k narozeninám vysloužil skládacího robota, který se hotoví zničit svět metáním hvězdic. Metání hvězdic naštěstí uskutečnit nemůže, ale tři řitě mrňavých částí skládačky, které neustále vypadávají a musejí se hlídat, aby je nesežral všetečný malej malej, to by, prosím, měl.

Patrně proto houpací kůň, jejž jsem v dobré víře a nic netušíc schválila, řehtá. A hraje. Nahlas. HODNĚ nahlas. Od chvíle, co byl houpací kůň pod stromečkem odhalen, z něj malý kovboj neslezl (až do chvíle, kdy, přežrán cukrovím, asi o dvě hodiny později pravil, cituji, „budu blinkat“, a také tak učinil a v započatém díle pokračoval radostně celou noc a druhý den).

* Pro masochisty přikládám náhodně nalezenou, avšak věrnou videodokumentaci koňské obludy.

No nic. K věci. Dary jste mi, kamarádíčkové, dali!

Osvětimská knihovnice:

Jak se žilo a vyučovalo v rodinném táboře v Osvětimi. (Závorka: to byla taková ta bouda na diváci ze Švýcarska, co spočívala v tom, že se přesune pár tisíc Židů z Terezína do Aušvicu, tam se nechají šest měsíců, kdyby se náhodou někdo od Červeného kříže chtěl podívat, a po půl roce se pošlou do plynu.) Záložka praví, že autor španělské provenience je kulturní publicista a spisovatel a nelehkého tématu se zhostil tak, jak novinář umí nejlépe – poctivým studiem dostupných pramenů a syrovou reportážní zkratkou.

Kulturní publicista by udělal věru lépe, kdyby si na psaní našel zvláštní stůl, u kterého nesedává co novinář (a teď si zase nemůžu vzpomenout, kdo to o Poláčkovi říkal – Šalda?). Ne že by to bylo špatné, naopak. Dobře se to čte (no dobře, říct, že se kniha o holocaustu čte dobře... dobře – ale rozumíme si, ne). Mile nedramatizující (co odstrašující případ připomínám děsivý film Poslední vlak, založený na děsivé kombinaci poučování - "tak to tehdáž bylo" - a hormonů - "plačte, plačte, však vy víte, jak to s nima dopadne"). Člověk, který o tomhle místě neví nic, se i něco dozví (áno, áno, my víme, fikční světy, román, ne věda; ale stejně se tam vyskytuje informací množství větší než malé). Člověk, který o tom něco ví, může být stále ještě překvapen (že Freddy Hirsch byl homosexuál, to se tak ňák všeobecně, ale že možná nespáchal sebevraždu, jak se traduje ve značné části literatury, to jsem si už nepamatovala, ačkoliv knihu, která tuhle teorii prý taky rozvíjí, Můj bratr dým od Oty B. Krause, jsem taky četla, enemže dávno, dávno tomu, a už tu větu ukončíme, ne?).

Také některé obrázky autorem vymalované jsou nadmíru působivé, i když pro můj vkus by těch metafor připodobňujících lidi ke strojům a mechanice mohlo být i víc.

Enemže... občas se nám do díla propašují ty prameny. Tož já vím, něco se tam napsat musí, ale méně více bývá. Dám číklad: máme tu postavu Rudolfa Vrby (který se tu ještě nejmenuje Vrba, ale kdyby to někdo náhodou četl, tak ať je překvapenej). Rudolf Vrba z Osvětimi utekl a podal zprávu o ní, jenomže si jí nikdo radši moc nevšímal, takže vyhlazování utěšeně pokračovalo. Rudolf Vrba se tedy v rodinném táboře občas mihne, zasáhne do děje, pak zdrhne, a aniž to má s dějem cokoliv společného, autor nás informuje, že útěk přežil a zprávu podal. To, ačkoliv poněkud naroubováno, abychom se pěkně poučili, je v pořádku – Vrba jako postava tam něco dělal, tak jsme se ještě dozvěděli, co se dělo potom. Román, no.

Pak tu ale máme chvíle jako ta, kdy Dita, ona osvětimská knihovnice, jest posunuta z Osvětimi do Bergen-Belsenu. A v tu ránu jsme autorem informováni, že když ležela na tom a tamhletom bloku, jen pár postelí od ní umíraly na tyfus dvě dívky, s nimiž se nikdy nesetkala. Modří již vědí, že jednou z nich zajisté bude Anna Franková, protože kvůli komu jinému by se tenhle oslí můstek stavěl, a taky že jo, je to vona, to jsme se zase něco dozvěděli. Tyto dvě dívky spolu nesouvisí, nikdy se nepotkaly, ale říct vám to musím, ponivač jsem si tak pěkně prostudoval ty prameny.

Celkově a celkem přečteníhodné, pokud člověka zajímá to téma, pokud ne, není to nic, bez čeho by se nedalo žít. I když je půvabně paradoxní vědět, s jakou péčí se dá ochraňovat učebnice analytické geometrie prostě proto, že je to kniha. Záblesky jiného. Asi jako když Ota Kraus (ne ten Ota Kraus nahoře, ten Ota Kraus, co je mimo jiné tatínek od Ivana a Jana Krausových a do literatury se vepsal snad jenom titulem Továrna na smrt), jestli mě má chabá paměť neklame, vyprávěl, jak se v koncentráku ráno scházeli u latrín, aby si mohli recitovat verše. Zvláštní, zvláštní svět.

Jak jsem se zúčastnila soutěže o matku roku

Já bych chtěl do školky dort, pravil Opora ve stáří. Spajdrmenskej, upřesnil.

Protože je mi známo, že hygienické předpisy nedovolují do některých školek nosit domácích výrobků, otázala jsem se, kde chlapec k této myšlence přišel. „On je tu jeden tatínek cukrář,“ vyhloubila bleskurychle hrob mým nadějím paní učitelka Kateřina.

Další naději jsem vkládala ve švestkoidní povahu malých dětí (neschopnost myšlenku udržet). Ukázalo se ale, že na rozdíl od svého bratra, který poté, co pár minut ječí jako protrženej, že má hlad, a na jogurt se radostně směje, opustí vytyčenou trasu, když spatří balónek (autíčko, skvrnu na podlaze... to máte jedno), případně, vydá-li se ho někdo polapit, se smíchem prchá, protože jogurt nepodržel, zato honička je náramná legrace – tedy na rozdíl od svého bratra přešel již opora definitivně do druhého stádia, k neschopnosti myšlenku opustit.

Tak jsem se hecla. Cukrář, pravíte. PCHE! Když vy přestavíte, tak my to poženeme vo štok! Když vy kachličky, tak my břízolit! Bude Spiderman, a krásnej!

Popravdě, nechápu, jak mohou být cukrářky tlusté. Jenom obarvení potahovací hmoty (Tož ja, původně jsem plánovala, že obarvím hmotu doma vyráběnou, protože to je mnohem jednodušší, a též, zdravím své skotské příbuzenstvo, lacinější. Ani v jednom obchodě ze dvou, které jsem zvládla navštívit, však neměli sušené mléko. Nebo možná měli, ale když opoře se chtělo čurat. Nu což, kdo by ve volném čase nechtěl jet na Zličín do cukrářských potřeb. Po městském okruhu! Se zajížďkou na Zbraslav! I les tam mají, pěkný. A aspoň jsem se podívala znova do Komořan, kde jsem byla ještě mladá a krásná a taky bezdětná, bezdětná...) trvalo hodinu a půl a na mém něžném čele se leskly krůpěje potu...

Spát jsem šla o půl jedné. Ráno jsem Oporu lákala k lednici. Fňukal, že nic vidět nechce, že chce mlíko, s kakaem, ohřátý, zamíchaný. Když jsem ho donutila, po krátkém radostném intermezzu – projeveno úderem otevřené dlaně do čela a slovy, cituji, „já se picnu“ - vysvětlil Nejslawnějšímu, že je to jenom hlava, a že on by radši Spidermana i s tělem. Cestou do školky již snoval, že příští dort bude Blesk McQueen. Chm. No jo, ale když ona ta rozzářená dětská očka, že.

Mateřské okénko, v němž kvete touha

Když jsem byla mladá (krásná) a naivní, představovala jsem si, kterak budu mít tu holčičku. Seděla na židli v růžovejch šatečkách s mašlí, proč, není známo, protože já jsem šatečky s mašlí vždycky nenáviděla. A že za mého dětství se vyskytovaly hojně. (Vlastně patří k důvodům, proč nenavštěvuji operu. Proti hudbě ničehož nemám, ale vždy mne, obtloustlé dítko, nasoukali do slavnostního úboru, vlásky pečlivě přičísli, a aby patka držela, babička si PLIVLA na ruku, uhladila a připnula sponečkou... ještě dnes mne při té vzpomínce obcházejí mrákoty. Verdi mi není souzen.)

Nicméně: holčička seděla na židli v růžovejch šatečkách a asi měla ruce přivázaný vzadu k té židli dost kvalitním provazem, protože se rozhodně nehemžila takovou rychlostí jako reálné plody mého života. Taky v těch představách nějak mlčela, což znovu dokazuje, jak jsem byla naivní, jelikož děti, jak se jednou naučej mluvit, melou furt. A teď k věci: mezi základní stavební kameny slovníku, jak ukázala četná pozorování, patří slova "mamííííííííííí" a "já chci".

Nejdřív bylo já chci docela nevinné a něžné. Hlavně bylo občasné. Posléze ale dítě pochopilo, jak se to s já chci má: když tuto kouzelnou formuli pronesete, někdy něco příjemného obdržíte. Některé věci obdržíte pravidelně (já chci mléko), některé věci obdržíte nepravidelně (já chci čokoládu) a některé věci neobdržíte (já chci to lítací auto). Takže to prostě zkusíte, jestli by tohle náhodou nebyl ten případ, který spadá do kategorie a) nebo b). A svět je PLNEJ tak krásných a barevných a vůbec všeobecně báječných věcí!

Následkem toho nákup vypadá následovně: Dítě si vyžádá sandály. Ok, nejsem nepřejícná a sandály jsou na léto racionální požadavek, řekla jsem sobě a vyrážíme. A protože kupovat radostně sandále mi připadá příliš truchlivé (podívej, jaké jsi dostal pod stromeček báječné fusekle!), naslibovala jsem velkýmu malýmu eště barvy na obličej. Bude tygr.

Po zakoupení bot (kdy se mi podařilo vrazit si do ruky napínáček od ochrany bot, jelikož tuto někdo buď zapomněl na konkrétní pár nandat, nebo ji někdo sebral, jak se mi pokoušela namluvit prodavačka, k níž jsem vznesla stížnost - ne zrovna laskavá dáma, která na můj poněkud rozčilený popis události reagovala "hm", posléze "hm, asi to někdo ukrad" a po zhruba dvou minutách to sice bez omluvy, ale přesto završila jen mírně znuděným "chcete na to náplast?") jsme odspěchali do prodejny papírem a jiným přidruženým zbožím.

Já chci tohle, ukázal hoch na průhledný plastový výlisek, na němž byla namalovaná raketa. Chvíli jsem vzdorovala, jata dojmem, že když nevím, k čemu to slouží, je to zbytečné. (K čemu to slouží, nevím dodnes, protože ačkoliv můj vzdor neměl dlouhého trvání, druhý den odtáhl synek raketu do školky, kde ji týž den ztratil.)

S barvami, sandály a raketou v ruce jsem potomkovi ozřejmila svůj nesmlouvavý postoj: nic dalšího se kupovat nebude. Já chci už nechci slyšet. Syn pokýval hlavičkou, i zaradovala jsem se. Brzy se však ukázalo, že pokývání hlavou je slib velmi vágní, skoro se dá říci volební. Již o necelé dvě minuty později chtěl:
děrovačku (barevná), cestou do drogerie
povozit na autíčku,
povozit na mašince, v drogerii
pufované pečivo. Cestou z drogerie
povozit na mašince. V obchodě jídlem vyžadoval, v tomto pořadí:
cookies,
lízátko,
instantní kaši a
jablko. Konsternována tím, že prahne po něčem tak zdravém, jsem oproti předchozímu tvrzení jablko přihodila do košíku, což ho povzbudilo na duchu a požadoval také
sýr,
knedlík a u kasy
bonbóny.

A já, já chci svatej klid...

Je pozdní večer, první máj

Mohli bychom na Petřín, navrhl Nejslawnější, když teda ten první máj. Romantika. Polibek pod rozkvetlou třešní. Jaká to změna oproti loňskému fiasku, kdy jsem odložila lopatu v osm večer, abychom v osm deset zjistili, že stromy stihly záhadně odkvést, takže jsme mě proti uschnutí bránili pod šlahounem keře, prohlášeného za kvetoucí a dostatečně vysoký, no skoro sakura, když si člověk sundá brejle.

Nerada řídím nevyspalá, takže velkej malej mě budí někdy za tmy, s požadavkem na útěchu po zlém snu a obrácení pyžamových kalhot. Jeho křehká psýché nesnese, aby byly po cestě na záchod naruby.

5:58. Hoši vstávají, vstávám tedy též. Prakticky svítání, teplé mléko (pro hochy, pochopitelně: kručení v mém břiše může počkat až po dvojí výrobě mléka, z toho jedna ks s kakaem, odsypání ptačího zobu, nakrmení těch, co si neumějí sami držet flašku, ačkoliv běžně svým opičím stiskem dokážou vyrvat hrst vlasů z každé jenom trochu dostupné hlavy, vyrobení dalšího kakaa a omytí zvláště špinavých dětských částí), mraky plující oblohou (ach, zemi krásnou, zemi milovanou, kolébku mou i hrob můj). Romantika.

Vyrazit, povídám, bychom měli v devět, v deset tam budem, v půl dvanáctý zpátky, někde se najíme a hurá domů. V 8:50 jsem si přišila knoflíky na sako a odhodlaně zamířila ke kočáru, v němž musí být vždy přítomna baterie lahví, několik tun mléka, kaše a jiných nezbytností, aby nám chlapečci nevyhládli, nezmrzli či jinak nestrádali.

8:51: zjišťuji, že se do kočáru vylila kaše nebo mlíko nebo jiná nezbytnost. Každopádně to zkyslo a smrdí to jako dobře uleželý skunk. Omývám zatouchající předměty, Nejslawnější čistí dopravní prostředek. Romantika.

10:40: Dorážíme na Újezd. Protože velkej malej postrádá pití, s vidinou rychlého nákupu otvírám dveře do nejbližší večerky a pídím se po Kubíkovi (nesmírně sladká tekutina, kterou děti milují a rodiče její nákup stydlivě obhajují absencí konzervantů). Nacházím energetické drinky, alkoholické mixy a desetiletou zásobu piva pro několik restauračních podniků.

10:45: Ukazuje se, že velkej malej a Nejslawnější mají malý, ale docela malý hlad. Míříme do Panerie na docela rychlý nákup.

10:52: Dvě ženy za pultem, oděné do firemních triček, se seskupily kolem třetí, oděné do trička smutečního, a něco si špitají nad pokladnou. Nejslawnější stepuje u pultu.

10:57: Ženy špitají, Nejslawnější stepuje. Ukazuje se, že malý, ale docela malý hladík dostala i hydra. Vytahuju flašku a žádám manžela, ať k objednávce přihodí kafe s mlíkem. Když do pekla, tak na pořádné kobyle. Patrně zaučovaná stále hledí do kasy jako husa do flašky, fronta narůstá za dveře.

11:30 jsme se tak nějak dohrabali k lanovce, kde se nepříliš překvapivě ukázalo, že podobný nápad měla polovina Prahy a odhadem tak dvě třetiny osazenstva místních hotelů. Půjdeme pěšky.

Něco po dvanácté jsme opustili nejvíc nejkrásnější hřiště, lstivě umístěné na dohled od lanovky, a skutečně jsme se vydali vzhůru! Lehce opocený Nejslawnější tlačí kočár, já vleču protestující dítě, které by raději z kopečka, a v pravidelných tříminutových intervalech odevzdávám koloběžku (při výskytu roviny nebo něčeho této se alespoň vzdáleně podobajícího) a přebírám strašně, ale strašně těžkou koloběžku, kterou nemožno tlačit do kopce. Bujně kvetoucí třešně míjíme bez povšimnutí.

Jsme na vrcholu. Jsou tu i koníci! Velkej malej se veze. Jsou tu taky stánky pouličních prodejců mnohých lákadel, kupuji tedy marcipánové prase.

Je čas na sestup. Ve spěchu se líbáme pod olezlým napůl odkvetlým čímsi a vyrážíme k lanovce.

Protože jsme zase nestihli zjistit, kde by bylo nejlépe se dobře najíst, rozhodli jsme se pro Olivu. Posledně, když jsme se k ní po nějakém výletě v čase věru pozdním doplazili na oběd, měli bohužel zavřeno, ale jejich stránky mlčí, i usoudili jsme, že to dnes jistě bude jiné. Nebylo.

Nu což. Je půl třetí a dorážíme do chorvatské restaurace v Modřanech. Beztoho tu mají nejlepší chobotnici v Praze. "Dáš si chobotnici," oznámil mi velkej malej. "Protože mi chutná." Ne že bychom chlapci nepopřáli vlastní porci, ale když on jí, jak když nejí. Já ji taky ráda, tak jsem si dala. Tedy, dala jsem si třetinu porce. Hoch, který by se nejraději živil lentilkami, kdybych mu to dovolila, žvýkal tak, že si málem vykloubil panty, a hladově otvíral zobáček na další příděl. No, však nikdo neříká, že lilek tu dobrej nemají. Akorát by ho mohlo bejt trochu víc, pro nás, co se nemůžeme dorazit masem.

Čtvrt na pět, cesta domů. Pekelně mě bolí hlava, lehám si. Nejslawnější si vzápětí lehá taky, což znamená, že pokud hoši zavelí, budu muset vstát. Asi o minutu později hoši velí. Vstávám.

17:00, Nejslawnější vstává. Hlava mě bolí jak střep, vrážím Nejslawnějšímu flašku mlíka pro hydru a jdu si znova lehnout za zvažování, jak se asi tak pořizuje nějaký menší rozvod.

18:21: vstávám. Bytem voní večeře. Ucpáváme rukou svornou a nerozdílnou houkající hydru kaší a jíme. Nejslawnější dává nádobí do myčky. Utírá stůl opatlaný od kečupu. LEŠTÍ stůl zapatlaný od kečupu. A mé okoralé srdce jihne. Romantika, povídám!

Duben, ještě tam budem

Mohli jsme mít výlet, a krásnej. Ale my jsme řekli NE. Namlsáni výstavou o monarchii (Muž tvrdil, že byla zajímavá. V pauzách si ji stihl prohlédnout. Já jsem zatím pozorovala, jak někdo, a ANO, O TOBĚ SE MLUVÍ, můj starší synu, tedy jak někdo radostně mačká obrázky na dotykové obrazovce. Někdo byl nadšen, stejně jako z mačkání tlačítka u modelu potrubní pošty. Ale já to chápu. Vhodíte balónek, zmáčkete tlačítko a šup, balónek vypadne o metr dál. Ještě že tě, dítě, mám, protože kdybych to dvacetkrát za sebou zkoušela já, bylo by to podstatně méně společensky přijatelné.) a návštěvou Čestru (jejichž lanýžová omáčka mne opět o nějaký ten centimetr vzdálila od dopnutí těch nejvíc nejlepších šatů na světě) jsme se rozhodli věnovat neděli cestě za hranice města měst.

Pozitivně naladěna představou, že si mohu vybrat, jestli pojedeme na několik let odkládanou návštěvu Terezína, nebo na několik měsíců odkládanou návštěvu Mladé Boleslavi, jsem šla spát. Budíček se ohlásil přesně v 5:06, a to slovy, cituji, Budu blinkat. Posléze se ukázalo, že Budíček zahlásil i před půlnocí a ve dvě ráno, což jsem díky špuntům v uších zaspala. Takže se nejelo nikam.

O výletě tedy nic. Místo něj nabízím zlatý výběr předchozích událostí:

Jak se to má s foodblogerstvím: Můj velikonoční beránek vypadal, jak konstatoval Nejslawnější, jako hladová krysa. (Podle mě vypadal jako úplně normální velikonoční beránek s očima z lentilek, a kdyby mu někdo, a já tě, můj nejdražší, nebudu jmenovat, nesežral kus zadku, který se nepodařilo vyklepnout z formy bez porušení podstaty látky, vypadal by ještě daleko líp.)

Jak se to má s mým chrupem: Já jsem vypadala po dalším zákroku mého laskavého pana víly Zubničky jako krysa taktéž (vážně: kdybych měla odvahu se v tomto stavu zvěčnit, bylo by pouhým okem patrné, že vzorem pro naducané tvářičky a výrazný čumák té myši z Ratatouille musel být někdo čerstvě opustivší sál ústního chirurga), hlad spíš připomínal nějakou větší šelmu. Původní plán byl hlad zahánět dietním přípravkem, speciálně k tomuto účelu zakoupeným. Podstatou plánu byla skutečnost, že v dietním přípravku se nachází značné množství bílkovin, aby odtučňované osoby neměly hlad, a dá se to pít brčkem. Předpoklad se ukázal být správným, leč praxe ozřejmila, že se to sice dá pít brčkem, ale pít se to nedá. Maximálně jsem zvládla polovinu doporučeného množství, a to ještě za pomoci automotivačních technik Za maminku, za tatínka; Co by za to daly děti v Africe a Vzpomínky na válečné konflikty.

Nyní již má můj obličej standardní rozměry, avšak, patrně posilněn antibiotikovou kúrou, rozhodl se pučet. Pučím tedy jako v pubertě, a staré vrásky ladně obkružují mé nové pupence, které nemožno mýtit, protože by to mohlo zhatit tu chirurgovu hodinářskou práci.

Jak se to má s mým vozem: Jest nabourán. Přísámbůh, nemám to tomu člověku za zlé, i když jsem si myslela, že si ten blatník zruším sama. Daleko víc mne hněte, že telefonuje, napálil to do cizího vozu, vystoupil, obhlédl škodu (vyčíslenou posléze na nějakých dvacet tisíc), nasedl a zase odjel. Jeho čin však uzřel náhodný svědek, který neváhal a šoupl mi lístek za stěrač, takže jsem neváhala též a zavolala naši hrdinnou policii, kterážto věc sepsala a o několik týdnů později jsme se dozvěděli, že to zaplatí jeho pojišťovna. (Policejní historka byla ve skutečnosti o něco delší, protože jsem odjela na oddělení, kde jsem se dozvěděla, že mohu buď jet jinam, protože To my neřešíme, nebo zavolat dopraváky. Odmítla jsem se vláčet s nemluvnětem jinam, zaparkovala vůz znovu v naší ulici a čekala. A o několik hodin později... totiž chci říct o několik desítek minut později, v nichž jsem neopouštěla vůz a houpala hydru, jež pobyt v autosedačce neshledávala dostatečně zábavným, přijeli dva pohlední mladíci, něco vyfotili, sepsali a pravili, že mě zpraví. Zpráva, co říkal účastník dopravní nehody, sice zatím nedorazila, ale zato dorazily ty peníze od pojišťovny, tak asi říkal, že jo. Jak povídám: hrdinové jsou to!)

A to je dneska všechno, víc už nevím.

Mateřské okénko, v němž kvete domácí léčba

Když jsem kdysi dorazila za lékařkou na jednu z prvých prohlídek prvého synka, podivila se tato, proč je chlapec tak špinavý. Byl. Na hlávce jsem mu vypěstovala základ pro menší záhonek na zeleninu, který vhodně doplňoval tvář zdobenou solidní novorozeneckou vyrážkou. Na svou obranu uvádím, že mi nikdo nepřibalil k dítěti návod, a vše, co jsem o chovu malých dětí věděla, bylo že se jim nesmí sahat na hlavičku. Nikdy. NIKDY! Čistila jsem proto hocha opatrnými dotyky, které však byly nejen dostatečně jemné na to, abych mu nepromáčkla fontanelu, ale, žel, také na to, abych ho skutečně umyla. Věci neprospělo ani dříve obdržené mazadlo, kterým jsem mu hlavičku promašťovala, až se leskl jako kulečníková koule.

Lékařka po mém vysvětlení naštěstí usoudila, že nejsem ani příliš velký idiot, ani příští klient sociálního odboru, laskavě se usmála a pravila To musíte pořádně orajbovat! Ještě týž večer jsem vzala do rukou žínku a mé miminko bylo jako zbrusu nové. Pupence, jimiž kvetly jeho mladé tváře, se postupně odebraly spolu s mastičkou ve vlasech do propadliště dějin.

Když se objevil první pupenec na druhém dítku, rozhodně jsem odmítla možnost, že by taky vypadal jako nemytý pubertální jedinec, žínkou mu sedřela zárodky hlavového porostu a jala se dumat, co se tak dá dělat s vyrážkou.

Nejsem zrovna fanda do domácí léčby moru vonnými esencemi, ale majíc do další návštěvy lékaře daleko, ponořila jsem se do hlubin internetu. Vyplula jsem s receptem, který si žádal přidat malému tvoru do koupele lžičku octa a lžičku olivového oleje. Nalila jsem tedy do vaničky trochu octa s estragonem (zakoupeného omylem, pročež mu náleží čestné místo mezi obecně čisticími prostředky) a oleje firmy odvolávající se na císaře Františka Josefa (zakoupeného tchyní při jedné z jejích návštěv), a stal se zázrak. Zatímco u prvního potomka jsem ohyzdnost mýtila několik týdnů, u druhého se pokožka zalekla léčby a do tří dnů bylo po všem.

Tímto rozmnožuji odkazy velebící směs vody, octa a oleje v touze zachovat mem příštím generacím. I když se nemohu zbavit dojmu, že chlapečka připravuji na způsob zeleninového salátu.

Jsi šťastná?

Nenávidím zbytečné otázky. Pokládám je za druh rafinovaného mučení, který předčí už jen společenská konverzace s neznámými lidmi v autobuse. Proto mne Všemohoucí obdařil mimo jiné příbuznými, kteří tuto disciplínu vyvinuli k dokonalosti. Netřeba dodávat, že toho dosáhli za pomoci denního tréninku.

Základní sada obsahuje tyto tři skvosty:
- Ty spíš?
- Ty někam jdeš? (Ne "Kam jdeš?", což by byla otázka poněkud dotěrná, avšak pochopitelná. Tento dotaz ve mně již od raného mládí vzbuzuje touhu přívětivě odvětit "Nikoliv, trhám zde v předsíni kvítka, z nichž si uviji věneček.".)
- Ty jsi tady? (Ano? Ne? Já nevím.)

Když jsem tuhle navštívila dům, v němž jsem strávila několik let svého dětství, seznala jsem, že zde a nikde jinde je místo, kde se zastavil čas. To máte tak: Sedím si na zahradě, v náručí chovám malou hydru, protože malá hydra se - na rozdíl od svého bezúdržbového bratra - ráda chová. Když jsem ji mohla chovat ve čtyři ráno, tak co bych nemohla v pět odpoledne, že jo. Jen silná vůle mi zbraňuje zavřít víka, a upřímně, docela by se mi hodil ten stroječek z Mechanického pomeranče, bratři.

Na stole stojí flaška s portským (pije Slawný), vedle leží krabička cigaret (kouří matka). Já sice taky piju a kouřím, ale malé hydry ne, tak holt držím basu, provozuju to, čemu se ve zpovědnicích v mravnějších časech říkávalo hřešit myšlenkou a soustředím se na kručení v břiše. Matka mi donáší vuřt. Je půvabně karcinogenní a horký. Pokouším se krájet, když vtom - - -!

Když vtom si malá hydra vzpomene, že ji, odpusťte tu přímočarost, tlačí prdík. Na tlačící prdík je nejlepší pohoupat, to vám řekne každá malá hydra. A nejlepší způsob, jak donutit někoho k houpání, je začít řvát jak na lesy. Hydra tedy řve, já pouštím nůž a houpu. Hydra usíná. Přestávám houpat a beru nůž. "Vrk. Ech. Kchhhhhhh," pravila hydra a loupla po mně okem, aby mě povzbudila k další činnosti. Nedala jsem se a zakrojila do vuřtu. Oslyšená hydra začíná ječet, jak kdybych zakrojila do ní. Rezignuji na krájení a pokouším se vuřt ukousnout. Je stále horký. Kurevsky pálí. Hydra řve.

No a v tuhle chvíli se ozve: "Jsi ŠŤASTNÁ?!!"

Nedalo mi to. Po dvaceti letech jsem se zeptala: A co chceš vlastně slyšet?

A přes decibely, které dokáže vyluzovat pouze nemluvně a startující boeing, ke mně dolehla odpověď, krásná ve své prostotě: "No, že jsi!"

Tak jo.

Průvodce inteligentní ženy po vlastním císařském řezu

Mohu Gestapo každému vřele doporučit, pravil prý Freud, když po něm žádali potvrzení, kterak s ním Němci pěkně zacházeli, než ho pustili do Londýna, a poté, co mu trochu pročechrali příbytek.

No a tak nějak se to má s porodama. Aby byl druhý porod přirozený, je třeba prvé dítě, které nepáchá v děloze sebevraždu škrcením, a regenerační schopnost, aby byla děloha stále funkční. Regenerační schopnost znamená, že zacelení po prvém řezu naroste tkáň nejméně na tři centimetry tlustá, což je po několika letech směšné číslo. Mně, jak se ukázalo, chybí nejen plody bez suicidálních sklonů, ale také regenerace. Po necelých třech letech jsem statečně vyvinula celých 9,7 milimetru, pročež se lékař konstatující tuto skutečnost zasmušil a pravil, že bude nutné znova řezat.

Co to znamená v praxi: nejdříve člověka lapí anesteziologové, kteří jednomu nechají vysosnout něco krve. Pokud tato tekutina jeví známky přibližné normality, doporučí onomu jednomu, aby se nenechal praštit do hlavy kyjem, ale dal souhlas k provedení operace při vědomí. Jejich cíle jsou zištné: když se operuje člověk bez vědomí, tak mají na vytažení ploda doktoři míň času. Ale zaobalit se to dá hezky do toho, že, maminko, uvidíte svoje miminko hned na sále. Neodolatelná možnost. (Vážně. Taky jsem neodolala.)

Následuje čas do stanoveného termínu, ve kterém je čas panikařit. Co na tom, že ročně u nás umírá při porodu jen pár žen. Můžete být mezi nima. Nezapomeňte se pořádně prohrabat všemi možnostmi. Na výběr je "zemřu", "dítě zemře", "já i dítě jistě zemřeme" a poněkud nepravděpodobná, apokalyptická verze "zemřou všichni". Ta přichází ke slovu v posledních dnech.

Nástup do porodnice: v horším případě je okořeněn spoluležícími, v lepším pouze mizernou stravou. Získala jsem, šťastlivec, obé. Spoluležící se DĚSILA porodu, který bude STRAŠNÝ, VŠEM jejím příbuzným lékaři více či méně ubližovali a některé přímo doprovodili k řece Léthé. Neříkám, byla to jinak milá žena, ale strávit s ní den bylo jako dobrovolně pobývat na pitevně, zaplněné lékařskými omyly.

Co se stravy týče, věru že jsem nečekala zázraky. Opravdu poprvé se mi však stalo, že jsem nedokázala rozeznat, zda to, co mi skřítkové připravili, je omáčka, nebo polévka. Rozhodování ztížil fakt, že kromě suché rýže jsme obdrželi každý tři misky s neurčitou hnědošedou tekutinou - dobrá, jedno je polévka, něco jiného na tu rejži. Třetí věc však dodnes zůstává zahalena tajemstvím. Zeptat jsem se neodvážila. Ono je to jedno, neb jídla nakonec člověka zbaví klystýrem, který zde cudně přeskočím.

Spár chirurgův se v lepším případě vyznačuje milou anestezioložkou, které jsem se nekompromisně chytla za ruku a celou dobu jí tlačila do hlavy jakési nesmysly, abych poněkud vytěsnila fakt, že se mi cizí člověk hrabe v břiše. Tímto té trpělivé ženě děkuji, účinně mi pomohla nevšímat si zvuků připomínajících plácání křídel mořských racků, u nichž se obávám, že patřily k tomu, jak mi operatér vyklepával útroby.

V horším případě se spár vyznačuje medičkou, směrem k níž jsou pronášeny věty typu "do toho žlutého bych na vašem místě, kolegyně, nepíchal, to je močový měchýř" a "jejda, ta děloha byla jako papír". (Navíc mám pocit, že mi jako mírně protežovanému pacientovi pan doktor zcela zdarma trochu přerovnal žebra a pomixoval kosti v pánvi, jelikož jsem několik následujících dní nemohla moc dejchat a při každém kroku jsem chřestila jako Kostěj Nesmrtelný.)

Jenže když vono se pak ukáže to dítě. A je to jako s tím Freudovým gestapem: páč nejdřív vám přerovnali ten byt, ale teď jste v Londýně.

(A třá pravit, že nesmírné díky všem v benešovské porodnici, anžto se postarali o to, že porod byl naprosto bez komplikací a pouhých pár dní poté tu běhám co křepelka. A milí byli taky. Akorát toho dodavatele potravy by měli vymáchat v nějakém místním vodním toku.)

Tento šnek se zove Pantaleon

Proč některé ženy, které se původně jevily býti vcelku rozumnými bytostmi, těsně po početí začnou oslovovat preferovaného živitele potomstva "taťko", chopí se tavné pistole a narychlo posbíraných borových šišek a jmou se přetvářet obývané hnízdo?

Původně jsem to považovala za mystérium srovnatelné s některými lepšími kouzly katolické víry, ale řešení je, zdá se, prosté. Příroda prostě ví, že to bude zapotřebí. Toto jsou naši šneci.

Naši šneci jsou přátelští a ve společnosti oblíbení, proto musejí všude s námi. Za tímto účelem mají svou vlastní cestovní krabičku.

Pantaleon* měl ještě bratra Pantaleona II., který však patrně padnul za oběť pokusům s novým odpadkovým košem. Odpadkový koš je totiž na fotobuňku, a pokud se nad ním mávne, krásně se otevře**. Je však nevhodné mávat naprázdno, a tak je občas nutno vyhodit kus modelíny. Pantaleonův osud byl zpečetěn.

Jeho místo bystře zaujala kuřata.

Kuřata se vyznačují tím, že jsou bezejmenná. Občas je jim zapotřebí amputovat nějakou přečnívající část, protože koš nikdy nespí, takže dosud používaní kurové připomínají válečné invalidy.

* Milé děti! Jistě si říkáte: Pantaleon, jaké to podivuhodné jméno! Vězte tedy, že za dávných a dávných časův měli lidé milý zvyk odlišovat zvláštními jmény ty, kteří vzešli z nepočestného lože. Stručně řečeno, pokud tatíček mamičku zprznil, avšak nepojal, a plod vzešel, občas se plodu přihodilo, že obdržel jméno, podle něhož by i nadále byl snadno identifikovatelný jakožto méně platný člen společnosti.

Pokud se toužíte dozvědět, jak postupovat, aby vás neuhranula šestinedělka, jak oslavit zrození nového života či správně vynášet mrtvého, aby se nevracel a domu neškodil, potřebné informace získáte zde, a to za směšných 98,- korun českých (či v místní lidové knihovně, pokud tato titul dříve zakoupila).

** Doporučená četba: Ludvík Aškenazy, Dětské etudy. Povídka o tom, jak andělíček krásně kývá hlavičkou, vhodí-li se do otvoru drobná mince.

O návštěvě cirkusu

Závidím mužům, pane Freude. Nikdy jsem si sice nemyslela, že by byl zrovna penis záviděníhodný, ale jestli by to mělo znamenat absenci těhotenských hormonů, tak sem s ním, pravím.

To je tak: tuto neděli přijel cirkus Berousek. Vztyčilo (!!!, pane Freude) se šapitó a od té doby, kdykoliv jsme šli kolem, neslyšeli jsme než "síkus, mamiku, síkus, Ben do síkusu". Nejslawnější tedy zakoupil na neděli dva lupeny a šlo se.

V síkuse se v prvé řadě vyskytovala cukrová vata, kterou jsme nutně museli zakoupit. Také jsme museli zakoupit za 50,- korun českých nafukovací zebru, neboť paní posléze se houpající na laně a nyní nabízející nafouknuté zboží nedbala našeho Nechceme ničehož, a lstivě se optala synka, který zebru pochopitelně chtěl. Od té doby zebra chodí všude s námi, a protože synek ještě nepochopil koncept býložravství, pojídá tu chodník, tu šišku, tu silnici a tak. Lejno zatím nepozřela, přestože k tomu směřovala mílovými kroky.

Po této kulturní vložce začaly po stropě běhat hvězdy, břeskná hudba ničit bubínky a obecenstvo tleskat. Tleskat začal s rozzářenýma očkama i Plivník. A mým těhotenským hormonům se začaly hrnout slzy z očí, anžto chudák synek přece vůbec netuší, co přijde, a co když se mu to nebude líbit? Co když přijde jedna opelichaná zebra, která ho bude upřímně nudit? Co když bude zklamaný, protože se tolik těšil, tak, jak jsme si tím prošli všichni? Proč jsme ho vůbec přivedli na svět? JAK JSME MU TO KURVA MOHLI UDĚLAT?

Pointu nemám. Otírám oslzené tváře a konám doma pravé bydlenkovské jaro.

O mašince Tomášovi, česky

Na světě je mystérium, proti kterému je otázka boží existence vhodná leda tak k tomu, aby se jí zabývaly děti nejpozději v předškolním vzdělávacím zařízení:

Dosti často je mi hledat na Youtube veselé příhody z ostrova Sodor. (Ne, ne, netažte se, sama nejsem nijak nadšená, že mi toto místo nezůstalo utajeno. Já bych bez něj uměla žít.) A při hledání Youtube mazaně nabízí, co byste asi tak mohli chtít. U požadavku "mašinka Tomáš" tedy nabídne:

- mašinka Tomáš

- mašinka Tomáš česky

- mašinka Tomáš cz

- mašinka Tomáš znělka (a tak dál)

A já se ptám: co, propánaboha, ti dobří lidé čekají, že pod "mašinkou Tomáš" najdou? Vytoužený pořad v esperantu?

Rodinné album

To jsem se tuhle na internetu dozvěděla, že jedna paní či slečna má divné známé, protože ledva známé povily potomstvo, zblbly. Pročež se potomstvo stalo středem světa, a jsou všemožně vyzdvihovány jeho úžasné schopnosti, a to včetně schopnosti dýchat. Paní či slečna byla poněkud rozdurděna, že ty ženy, dříve úspěšné podnikatelky, vědkyně, sůl země a vůbec, jsou najednou radostně vykulené z toho, jaké má řvoucí uzlík hlasivky.

VAROVÁNÍ: Následuje explicitní popis dětského chování. Může způsobovat nevrlost, nepřátelské reakce a bolení hlavy. Vedlejší účinky konzultujte se svým psychologem.

HRA NA PRÁCI
Plivník: Pápá! (Čeká na odezvu, jíž je zamávání a výrok "pápá". Dokud neproběhne potvrzení kontaktu, opakuje svou repliku. Poté odchází do svého pokoje. Po deseti vteřinách se vrací.)
Plivník: A-oj! (Čeká na reakci, podle potřeby repliku opakuje.)
Matka: Ahoj! Jak ses měl?
Plivník: Bagí! ("Pracoval jsem s bagrem.")
Matka: VÁŽNĚ? A co jste s tím bagrem dělali?
Plivník: Íu. ("Bagrovali jsme hlínu.)
Matka: Báječné! A nač ta hlína bude?
Plivník: Mašika. Kouí komiki. ("Mašince se kouří z komína.")
Matka: Aha, tak vy jste tu hlínu vezli vlakem. A komu?
Plivník: Pan Baoš. ("Panu Blahošovi." Pan Blahoš je oblíbená postava z kresleného seriálu Pohádky o mašinkách.)
Matka: A co s ní pan Blahoš bude dělat?
Plivník: Baba. ("Dá ji panu Zababovi." Pan Zababa je neméně oblíbená postava z téhož kresleného seriálu. Jaké jsou další osudy a dobrodružství hlíny, se zatím nepodařilo zjistit.)

Toto hrajeme asi desetkrát denně. Hrajeme také jiné hry, ale přátelé, sofistikovanými bych se hanbila je nazvat.

Pro hrubou představu lze chování batolat přirovnat k nekonečné smyčce s nějakou pořádnou vypalovačkou. Vypíná se na dvě hodiny v poledne a na noc. Jinak hraje. A hraje. A hraje. Aby však byl účinek dokonalejší, není jisté, kdy se znovu zapne. Probudí vás v pět ráno, nebo taky v sedm. Nebo ve tři. Někdy se znovu sama vypne, jindy ne.

Kdybych syna nemilovala absolutní, bezpodmínečnou, byť poněkud nelogickou láskou, CO by mi zabránilo odložit ho na klášterní schody, jak se to dělávalo blahé paměti za dávných časův?

Mateřské okénko, kde kvete lingvistika a psýché

Synek mi vyvinul zápor. Není to zápor lecjaký, ale nonverbální. "Jede" provázené moudrým pokýváním hlávky znamená auto jedoucí, totéž slovo pak znamená auto stojící, pokud synek vrtí.

A já, blbec, zajata zavedenými standardy vyjadřování jsem to nezaregistrovala a pokaždé vysvětlovala, že tohle auto není modré, tamto taky není modré a tohle, hurá, modré je, ačkoliv on to věděl, a stejně jako já jsem tvrdé rohlíky pro labutě roztloukala litinovou pánví, vhodnější nástroj nevlastníc, on, nemaje vhodnější vyjadřovací prostředek, rozdělil fikaně svět na věci modré a ne-modré a o tomto stavu mne pečlivě informoval, abych mu nezaostala.

Někdy bych vážně ráda věděla, co si o nás myslí. Občas hledí tak... blahosklonně.

S úsměvem idiota

Dnešek, jako ostatně každý den mého báječného života, byl pozoru-hodný. Například jsem navštívila drogerii za účelem zakoupení sušeného mléka, samoobsluhu, kde jsem pořídila jogurt, a též v trafice jsem byla. Původně jsem chtěla cigarety, ale když už jsem tam vstoupila, můj zrak padl na vhodně umístěný lesklý časopis s názvem Maminka. Jsem masochista. Přibrala jsem ho.

Už editorial vyjevil, že mé touze trpět bude vyhověno. Vyskytují se v něm, krom obecného pění chvály na vlastní potomky (proti které ani fň - pohlížím na ni blahosklonně, protože dobře vím, že úplně nejlepší potomstvo pochopitelně nemá ta paní, ale já), samé báječné myšlenky.

"Ruční práce", zove se tento plod ducha. "Před lety jsem je nenáviděla. Představa, že bych měla chystat večeři, mi způsobovala vyrážku, při vyslovení slova žehlení jsem propadala depresím a lux? Byl pro mě jednotkou světla, ... Dnes po probuzení proběhnu s vysavačem v ruce celý byt (místo rozcvičky), aby si Vikulka nehrála s chuchvalci prachu, ... Žehlení je perfektní alibi pro sledování těch nejhloupějších seriálů v televizi (co jiného při něm také dělat, že) a večeře vařím někdy i dvě denně. První tu, o které si myslím, že by moje děti jíst měly, a druhou takovou, kterou do nich dostanu - takže palačinky. A víte, co mě baví nejvíc? ..."

Shrňme si to: vcelku normální žena, která se zaobírala domácností proto, že nehodlala zemřít pohřbena pod zhroucenou horou špinavého prádla, otěhotněla. V tomto okamžiku se objevilo Světlo, jež jí ukázalo správnou cestu. Minulost byla odhozena a Šťastná matka se radostně pustila do luxování. Říká-li totiž na konci onoho citátu větu "víte, co mě baví nejvíc", znamená to děsivou skutečnost, že ji výše jmenované činnosti, jako přejíždění horkou plochou po nerovném prádle, najednou těší.

Do dočista do čista vycíděné hlavinky je potom možno ukládat zásadní informace o tom, jak se zrovna má Esmeralda, a koho vyhodí z domu ta paní, co kdysi hrála v Sedmi hladových. Co jiného taky dělat, že. Matky všech zemí, šéfredaktorka barevného časopisu poskytuje alibi i vám. Televizní seriály jsou úžasné. Nestyďte se, že je sledujete. Více seriálů do našich hlav! Šup k ovladačům! Nevím jak ostatním, mně to připadá, jako by jí vymyla mozek sekta.

Jedině vlivem sekty si dovedu vysvětlit i to, že ona dobrá žena považuje za normální vařit zpovykaným dětičkám dvě večeře, místo co by je poslala spát o hladu, nebo - tak činí ti, kteří neodvozují svůj rodokmen od krále Herodese - jim vložila do praciček suchou housku se slovy Nechtěla jsi papat brokoličku, ničehož víc ode mne dnes již nečekej.

Tak si říkám, jestli to nenapsal lstivý muž, který se takto hodlá pomstít za všechna příkoří, jichž se na něm zrádné ženské pokolení dopustilo. Výrok "Jestli mi vadí, že po půlhodinové přípravě večeře ještě další tři hodiny uklízím nadělanou spoušť a občas lovím usušené kousky rohlíku z kabelky na poradě? Ne, to mi tedy nevadí." je pro mě nepochopitelný.

Ne že by mi vadilo mít rohlík v kabelce. Mateřství skutečně změní člověka natolik, že i poblitý svetr, jehož stav nezaregistroval, považuje za nikoliv snad přijatelný oděv, ale na stupnici hrůzy se tento sune někam do nižších pater do kategorie "Ale božínku, skutečně? To je ale mrzuté. Nu, co se dá dělat, až se dostanu k funkčnímu vodovodu, rychle s touto drobnou lapálií něco učiním.".

Na druhou stranu si nedovedu představit, že by mi nevadilo strávit tři hodiny uklízením bordelu po mém zlatíčku. Aby bylo jasno - uklízím. Kdybych nyní zemřela, budu v paměti batolete fungovat patrně jako takové to auto, které se smetáčky vepředu čistí ulice. Čím dítko podlahu zahází, to já odklidím a zametu. Drobky. Hračky. Hrnce. Pěnu do koupele. Trosky, za které by se nemusel stydět tajfun střední velikosti. Ale že by mi to NEVADILO, to věru nemohu říct. Při nejlepší vůli, nemůžu. Kdybych si mohla vybrat, tak bych si dala kafe a nějakou dobrou knihu, pěkně prosím.

Hra na smysl: čím krmíme Plivníky?

Kdysi, když se ještě den dělil na "před polednem - den", nikoliv na "malý tyran spí - malý tyran něčeho žádá", jsem se bavila a planě ubíjela čas různými zjištěními. Například jaký jest Máchův poměr k Březinovi, Škvoreckého k Poláčkovi a Balounův k paštice.

Nyní je mi radostně věnovat dny pohádce O veselé mašince, která je ale také tuze zajímavá.

"Kdo mě nezná, ať se dívá,
jsem veselá mašinka,
mašinka - lokomotiva;
až můj signál zacinká,
připravte se, přátel,
k naší cestě veselé."

Tolik praví úvod básně Jana Čarka, dříve zaměření rurálního. Víc než dříve zaměření rurální však překvapí to, že celá veselost spočívá v jízdě po české krajině. Jak budovatelské, jak radostné, jak společným dílem přispíváme ke zdaru!

"Šťastnou cestu, šťastnou cestu!
Od hranic k hlavnímu městu
jede, jede vlak,
husopaska, pasáček,
každý mává na vláček,
dokud vidět obláček."

Zde se venkovská strunka poněkud vrací, Čarek zavzpomínal na své šťastnější časy (jinak by jistě mával zemědělec či dělník, i když on takový dětský hrdina, s nímž se lze ztotožnit, no kdo by odolal!). Za zmínku stojí, že vlak jede od hranic, nikoliv z dalekých zemí. Nelze nám nevzpomenout na Annu, nikoliv proletářskou, avšak prodavačku, která nestojí o moře, a daleko raději tráví dovolenou u těch českých rybníků. Pozdravujte v Praze, srdci republiky, kde se odehrávají důležité věci! Máváme vám, palce držíme, stateční úředníci, kteří dobře spravujete naše kraje!

Po krátkém téměř lyrickém intermezzu, kde telegrafní sloupy básníku evokují rozkvetlé konvalinky, přicházejí na řadu malověrní:

"Kolejnice měly strach,
naříkají ach, ach, ach.
Nebojte se, kolejnice,
vždyť jste moje pomocnice,
nebojte se přece tak,
přeletím vás jako pták.

Nad řekou železný most,
ten měl taky strachu dost.
Mašinko, hej, volal k lesu,
mám strach, že tě neunesu!
Jen se neboj, kampak s tím,
jedna dvě tě přeletím."

Neargumentuje se tím, že koleje a mosty jsou dimenzovány na nějakou váhu, ale že to budou mít rychle za sebou. Budovatelské nadšení, které si nepřipouští problémův, vyhrne si rukávy a chutě se pustí do díla!

"U každého nádraží
jako voják na stráži
semafor však stál:
Dokud nepozdvihnu paži,
ať se nikdo neodváží
po kolejích dál!"

Bojujeme o zrno, fronty jsou nejen na maso, ale i kulturní, a tak je voják zcela samozřejmě tou správnou postavou, s níž nutno dětského čtenáře seznámiti. Semafor nemůže být vrátný dávající propustku, ale voják - hrdina, voják s absolutní mocí, který vás může zastavit, na jak dlouho se mu zachce. I radostný budovatel beze zbytku ctí uniformu, která nad ním panuje.

"Dvě průvodčí má náš vlak,
Mařenku a Anduličku,
Mařenka je kterápak?
Mařenka má důlek v líčku,
kleště nosí cvaky cvak,
Andulička taky tak."

Jména ctěných paní průvodčích jsou je drobný střípek v mozaice. Bodejť by se jmenovaly Gertrůda a Hildegarda! Jména jsou ostatně vcelku fuk: stejně je od sebe nerozeznáme, jsou volně zaměnitelné, univerzálně šťastné pracující, definované svým pracovním nástrojem - podobně jako železničář z následující sloky. A znovu se všichni radostně podílíme na společném díle:

"Letí kola jako šipky,
přeletěla přes výhybky,
každou výhybku to blaží,
když vlak vede do nádraží
až k červené čepici,
která řídí stanici."

"Bude chvilka odpočinku
pro kola a pro mašinku?
Že jsi šťastně dojela,
ty mašinko veselá,
co si budeš přát?
Kolečka dám spát."

Kdeže prémie nebo nový nátěr. Správnému dělníku stačí, když obdrží zasloužený odpočinek, po kterém se mu bude znovu radostně pracovat:

"Dlouhé spaní, zahálení
pro mašinku správnou není,
kola, kola - to je jejich
rozjeti se po kolejích,
honem uhlí, vodu sem,
ať zas vidím krásnou zem!"

Tak ještě jednou: vyhrňme si rukávy, než se kola zastaví, všichni se uvidíme v socialistickém ráji, který je vlastně již tu. Žijeme zářnou budoucnost.

Prameny a doporučená literatura:
ČAREK, J.; MILER, Z. O veselé mašince. Praha: Albatros, 2008
MACURA, V. Šťastný věk. Praha: Academia, 2008

Nesmírné díky patří personálu dětského oddělení Thomayerovy krčské nemocnice, který razantně, avšak vlídně zamezil Plivníkovi ve vykonání lstivého plánu zahynout žízní, jak si výše jmenovaný byl předsevzal. (Bez nich by byl svět o toto shrnutí úplně ochuzen!) Díky také Plivníkovi, který ku čtení mašinky v nemocničním prostředí zavelel až desetkrát denně, ačkoliv si mohl vybrat i jiné, neméně zajímavé kusy ze sbírky svých literárních pokladů.