O Jantarových očích II, aneb jak to bylo s těmi Židy?

To máte tak: když jsem vypichovala a popichovala, neřekla jsem jednu věc. Jantarové oči nejsou báječná kniha. Ale nejsou ani tak blbé, aby šly přejít mávnutím ruky. Že se to nelíbilo mně, nu dobrá, není na světě člověk ten, aby se zavděčil, že. Je spousta lidí, kterým se to líbilo. A to je něco, co považuju za daleko větší problém než všechno, co jsem o tom doteď řekla.

Vilma Kadlečková totiž vybudovala svět, ve kterém jsou dvě (aspoň zatím) civilizace. MY a ONI. Když se střetnou dvě civilizace, musí se s tím autor nějak popasovat. Buď se budou mít rádi, nebo vznikne nějaký problém. Jinak to nejde, a vybrat si kteroukoliv z těch dvou variant je naprosto legitimní. (Nejslawnější sice navrhoval, že ještě může vzniknout text o dvou civilizacích, které se nikdy navzájem nepotkaly a nezajímají se o sebe, ale on už je takový podvratný člověk a my si ho nebudeme všímat.)

Problém, a pro mě velký problém, vzniká až v okamžiku, kdy Vilma Kadlečková začne hlásat, že celá kniha vznikla po září 2001, jako jakási reakce na ně. Tehdy totiž do textu sama zavádí způsob, jak ho JEDINĚ číst, a jasně říká, kdo jsou ONI a kdo jsme MY. A čtení je to věru neradostné.

„My“, lidé, jsme v Jantarových očích totiž – řekněme – my lidé. Někdo je hajzl, někdo ne, všichni to máme tak ňák lidsky těžký, jasně, nechováme se nijak zvlášť, ale měli jsme těžký dětství, nebo nám Hrdina šlápnul na kuří oko. Máme pro svoje jednání DŮVOD.

Oproti tomu Össeané jsou – až na výjimku, o které jsem mluvila už dřív – víceméně kompaktní masa. Jsou to bytosti, které se VŽDYCKY chovají jako hajzlové, a my nevíme proč. (Jediná Kamëlë – snad – pro svoje chování nějaké důvody má, i když moc nevíme, jaké.) Jakmile se k nim přiblížíte (a vlastně ani nemusíte), vždycky toho využijou, aby vás mohli přelstít. Mají svoje TAJEMNÉ plány. Tak si Össeanka zařídí na zemi ezoterní obchod, aby se mohla hihňat kreténským pozemšťanům a kout pikle. Tak se Kamëlë tváří jako přítelkyně Pinkertiny, aby ji mohla zneužít. Tak Össeané řeknou pilotovi, aby spustil program, který by měl znamenat Lucasovu smrt – a opomenou se zmínit, že při tom tak ňák zařve i ten pilot. A my nevíme proč, a ačkoliv je čas na vysvětlení toho, co je to plazmové lyžování, není čas na to, aby se čtenář dozvěděl, jestli nás prostě jenom tak nemají rádi, nebo máme moc dolů, nebo... nebo cokoliv. Ne. Máme před sebou neurčitou nebezpečnou masu bytostí, z níž vidíme (nejenom postavy, ale i čtenář!) jenom vnějšek. Tušíme, že ačkoliv doposud vcelku spolupracují a vesele se infiltrují do společnosti (i když si zachovávají svoje zvyky, svoje místa setkávání), zadělává si lidstvo na problém.

Kromě toho jsou to bytosti, jejichž hlavním znakem je slepá poslušnost náboženství, které je velmi krvavé. To náboženství se točí kolem hmyzího boha, který si žádá krvavé oběti, kruté tresty, a tak. (Pro Össeany žádný problém, jsou přece slepě poslušní, takže nějaká ta smrt je nerozhází. Zvlášť půvabná je v tomto kontextu smrt mnoha Össeanů, kteří byli obětováni spolu-Össeany pro „vyšší dobro“. Další kamínek zapadá na své místo v mozaice. Hajzlové jsou to, sebevražední atentátníci, povídám. Jeden jako druhej.)

Suma sumárum, jejich idolatrické náboženství je nonsens, protože my, co žijeme ve střední Evropě, máme skrzevá docela dlouhou tradici do hlávek natlučeno, že neviditelný Bůh Hebrejců je o něco lepší než sošky, které se patří rozbít. Jsou tedy Össeané dosti zpozdilí (i v jiných oblastech, zdá se). Ale hlavně si člověk všimne toho HMYZU. Ještě se k němu vrátím.

Kromě toho jsou to bytosti, které mají (pochopitelně) nelidské rysy. Nejenom že už jejich pohled je nepříjemný (ale oni sami jsou na něj zvyklí – sic!). Čteme: Zírali především na jeho modravě bledou tvář, která byla tak dokonale ne-lidská, skoro ptačí – na ten obří zobanovitý nos a kožnaté záhyby uší a hluboko posazené oči, sálající jako řeřavé uhlí, které někdo nasypal do temných štěrbin víček. Co je to za bytost, proboha? Přízrak a démon?

Shrňme si to: cizí civilizace, na které jsme závislí, která je tajemně nepřátelská, nejsme schopni ji poznat. To jsou (viz odkaz na rok 2001) muslimové. Príma, ne? A ještě víc príma je, že mají všechny poctivé atributy, které se dávají tradičním nepřátelům – uctívají hmyz, konají krvavé oběti, jsou nelidští; zoban místo nosu, nezdravá až mrtvolná barva, temné úmysly signalizované pohledem. Démoni.

A teď si pěkně vzpomeneme, jaké milé zvyky panovaly dříve ohledně zobrazování Židů, než jsme s nimi rázně skoncovali. Choroba (vřed na těle) společnosti (mrtvolná barva, check). Uctívání model (check). Krvavé obětiny (víte jak: krev křesťanských panen, vraždění neviňátek, aby se mohly upéct macesy). Nelidské rysy. (Zde je ovšem na výběr více zvířat, můžeme libovolně, dle chuti každého soudruha – psi, krysy, vši... hmyz. Otravné mouchy. Check.) Démoni s temnými úmysly, kteří se infiltrovali do naší společnosti, ale zároveň se nás straní a chtějí nás zahubit...

To je to, co mi vadí na Jantarových očích Vilmy Kadlečkové. Laskavý čtenář se ještě jednou zastaví: já CHCI věřit, že to až tak nemyslela. Ale stvořila knihu obludnou svým poselstvím, knihu, která současnou společnost chce utvrzovat v tom, že všichni muslimové jsou lstiví, zrádní, nerozpoznatelní, a je třeba se jim apriori bránit – aniž by o nich (Össeanech, muslimech, cizincích) řekla něco bližšího. Je to jen odporné, slizké nebezpečí tajemných fanatických spiklenců. 

Nestvořila knihu nijak inovativní – říká to, co si značná část společnosti myslí, a zobrazila to způsobem, který je taky vcelku tradiční - takové průhledňoučké podobenství, které pomrkává na NÁS, všechny dobré rodáky. Braňme se, dokud je čas. Snad jen zkratka „do plynu s nima“ chybí, ale upřímně, tak tupý dav zase není, aby si ji nedokázal docela rychle domyslet. Jak to dopadlo, když minule podobné hlasy příliš zesílily, už víme. Jsem zvědavá, jak to dopadne teď. A nechci to vědět.