A když může pámbu udělat venku
jaro, tak věru nevím, proč bych já nemohla zrovna teď říct, co
mi nadělil Ježíšek.
Vsuvka: Všechny příznivce velkýho malýho
jistě potěší, že jemu přistál pod stromečkem kromě auta na
dálkové ovládání, u nějž tentokrát nepyčoval, že mělo být
úplně jiné, avšak radoval se, kůň. Houpací, tedy. Houpacího
koně věnovala velkýmu malýmu prababička, dary od níž v
posledních pár letech slynou pověstí, jejíž sláva hvězd se dotýká. Ještě než se
velkej malej narodil (nicméně díky vývoji medicíny již bylo známo,
že to bude syn, pokračovatel rodu, světlo našich očí), obdržela
jsem od ní JÁ ke SVÝM narozeninám dva ks ponožek ve velikosti
pro dítě chodící do školky. Konstatování, že s nimi budu
jistě dělat velkou parádu, jsem spolkla, ale proč byly růžové,
to mi dodneška vrtá hlavou.
Po narození pak obdržel synek dva
bryndáčky a dva ks oděvu, z nichž jeden byl taktéž pastelově růžový.
Ondyno, patrně pro mou všeobecně známou nechuť k zabíjecím
monstrům americké provenience, si k narozeninám vysloužil
skládacího robota, který se hotoví zničit svět metáním
hvězdic. Metání hvězdic naštěstí uskutečnit nemůže, ale tři
řitě mrňavých částí skládačky, které neustále vypadávají
a musejí se hlídat, aby je nesežral všetečný malej malej, to
by, prosím, měl.
Patrně proto houpací kůň, jejž
jsem v dobré víře a nic netušíc schválila, řehtá. A hraje.
Nahlas. HODNĚ nahlas. Od chvíle, co byl houpací kůň pod
stromečkem odhalen, z něj malý kovboj neslezl (až do chvíle,
kdy, přežrán cukrovím, asi o dvě hodiny později pravil, cituji,
„budu blinkat“, a také tak učinil a v započatém díle
pokračoval radostně celou noc a druhý den).
* Pro masochisty přikládám náhodně nalezenou, avšak věrnou videodokumentaci koňské obludy.
No nic. K věci. Dary jste mi, kamarádíčkové,
dali!
Osvětimská knihovnice:
Jak se žilo a vyučovalo v rodinném táboře
v Osvětimi. (Závorka: to byla taková ta bouda na diváci ze Švýcarska, co spočívala v tom, že se přesune pár tisíc Židů z Terezína do Aušvicu, tam se nechají šest měsíců, kdyby se náhodou někdo od Červeného kříže chtěl podívat, a po půl roce se pošlou do plynu.) Záložka praví, že autor španělské provenience je
kulturní publicista a spisovatel a nelehkého tématu se zhostil
tak, jak novinář umí nejlépe – poctivým studiem dostupných
pramenů a syrovou reportážní zkratkou.
Kulturní publicista by udělal věru
lépe, kdyby si na psaní našel zvláštní stůl, u kterého
nesedává co novinář (a teď si zase nemůžu vzpomenout, kdo to o
Poláčkovi říkal – Šalda?). Ne že by to bylo špatné, naopak.
Dobře se to čte (no dobře, říct, že se kniha o holocaustu čte
dobře... dobře – ale rozumíme si, ne). Mile nedramatizující (co odstrašující případ připomínám děsivý film Poslední vlak, založený na děsivé kombinaci poučování - "tak to tehdáž bylo" - a hormonů - "plačte, plačte, však vy víte, jak to s nima dopadne"). Člověk, který o tomhle
místě neví nic, se i něco dozví (áno, áno, my víme, fikční
světy, román, ne věda; ale stejně se tam vyskytuje informací
množství větší než malé). Člověk, který o tom něco ví,
může být stále ještě překvapen (že Freddy Hirsch byl
homosexuál, to se tak ňák všeobecně, ale že možná nespáchal
sebevraždu, jak se traduje ve značné části literatury, to jsem
si už nepamatovala, ačkoliv knihu, která tuhle teorii prý taky
rozvíjí, Můj bratr dým od Oty B. Krause, jsem taky četla, enemže
dávno, dávno tomu, a už tu větu ukončíme, ne?).
Také některé obrázky autorem
vymalované jsou nadmíru působivé, i když pro můj vkus by těch metafor
připodobňujících lidi ke strojům a mechanice mohlo být i víc.
Enemže... občas se
nám do díla propašují ty prameny. Tož já vím, něco se tam
napsat musí, ale méně více bývá. Dám číklad: máme tu
postavu Rudolfa Vrby (který se tu ještě nejmenuje Vrba, ale kdyby
to někdo náhodou četl, tak ať je překvapenej). Rudolf Vrba z
Osvětimi utekl a podal zprávu o ní, jenomže si jí nikdo radši
moc nevšímal, takže vyhlazování utěšeně pokračovalo. Rudolf
Vrba se tedy v rodinném táboře občas mihne, zasáhne do děje,
pak zdrhne, a aniž to má s dějem cokoliv společného, autor nás
informuje, že útěk přežil a zprávu podal. To, ačkoliv poněkud
naroubováno, abychom se pěkně poučili, je v pořádku – Vrba
jako postava tam něco dělal, tak jsme se ještě dozvěděli, co se
dělo potom. Román, no.
Pak tu ale máme chvíle jako ta, kdy
Dita, ona osvětimská knihovnice, jest posunuta z Osvětimi do
Bergen-Belsenu. A v tu ránu jsme autorem informováni, že když
ležela na tom a tamhletom bloku, jen pár postelí od ní umíraly
na tyfus dvě dívky, s nimiž se nikdy nesetkala. Modří již vědí,
že jednou z nich zajisté bude Anna Franková, protože kvůli komu
jinému by se tenhle oslí můstek stavěl, a taky že jo, je to
vona, to jsme se zase něco dozvěděli. Tyto dvě dívky spolu
nesouvisí, nikdy se nepotkaly, ale říct vám to musím, ponivač
jsem si tak pěkně prostudoval ty prameny.
Celkově a celkem přečteníhodné,
pokud člověka zajímá to téma, pokud ne, není to nic, bez čeho
by se nedalo žít. I když je půvabně paradoxní vědět, s jakou
péčí se dá ochraňovat učebnice analytické geometrie prostě
proto, že je to kniha. Záblesky jiného. Asi jako když Ota
Kraus (ne ten Ota Kraus nahoře, ten Ota Kraus, co je mimo jiné
tatínek od Ivana a Jana Krausových a do literatury se vepsal snad
jenom titulem Továrna na smrt), jestli mě má chabá paměť
neklame, vyprávěl, jak se v koncentráku ráno scházeli u latrín,
aby si mohli recitovat verše. Zvláštní, zvláštní svět.
Žádné komentáře:
Okomentovat