Já a slečna Dana

Mám problém. To je tak: já nemám problém téměř s nikým. Možná proto, že mne cizí lidé zhusta neinteresují natolik, abych se nad nimi nebo s nimi dokázala radovat nebo rozčilovat, a nyní mohu podle vydávat bug lhostejnosti za fičuru všeobjímající tolerance.

Jenže slečna Dana mi to hatí. Slečna Dana pracuje na kase. Pokud si slečny Dany všimnu, prchám, občas se mi však stane, že si nevšimnu včas. Pak prchám rudá jako přiměřenou dobu vařená langusta.

Slečna Dana je totiž poměrně velká, poměrně mohutná a s poměrně hlubokým hlasem. Slečna Dana, nechoďme kolem horké kaše, je chlap.

Což o to, tento fakt mi taky v životě nijak nepřekáží a v zásadě mě to nezajímá. Přeje-li si být slečna Dana místo velkého muže velkou ženou, pámbu jí to přej, žít v cizím těle určitě není nic příjemného. Moje potíže jsou rázu praktického: když jsem se s ní setkala poprvé, ulpěla jsem zrakem na obličeji, který mluvil zřetelnou řečí. Zřetelná řeč se proměnila v nesrozumitelné blábolení, když došlo ke konfrontaci s docela vyvedeným dámským účesem. Spásnou se ukázala být po krátkém průzkumu jmenovka: zde sedí Dana.

OK, tedy Dana, říkám si a snažím se si to dobře zapamatovat, protože jsem nejednou slyšela, kterak si méně přírodou vybavená děvčata stěžovala, že je ještě na vysoké škole zlé jazyky oslovovaly chlapečku. Nic, o čem byste psali domů. Tedy Dana. Kladu zboží na pás. Dana. Dítě č. 1 odchází k Neumětelům, přivolávám je zpět. Dana. Dítě č. 2 se potřetí táže, zda může dostat Čtyřlístek. Nemůže. Dana. Vytahuju tašky, hledám peněženku. Dana rychlostí blesku odpípává asi tak devadesát položek, o nichž jsem si z nějakého důvodu myslela, že je nutně potřebujeme, já, ubohý amatér, se snažím dostát jejímu ďábelskému tempu, když hážu zboží do košíku. Hlavně nehodit konzervu na tousťák. Dana. Dítě č. 1 opět odchází k Neumětelům a odmítá se nechat přivolat, dítě č. 2 mi dlouze vysvětluje přednosti legových lodí z Hvězdných válek a barvitě líčí, co všechno si za mé peníze pořídí. Ponechávám dítě č. 1 jeho osudu. Chce jít? Ať si jde. Třeba se ho ujmou dobří lidé. Dana. Hledám kartu, platím. Pochopitelně zapomínám, že při nákupu nad pětistovku je zapotřebí PIN, házím další zboží do košíku. Konzervu s fazolema kamkoliv, pomačkanost tousťáku je vada estetická, na estetiku sere pes. Kde je to dítě? Lidé pokašlávají. Dana též pokašlává. Vymačkávám PIN, hážu do košíku poslední kus, ještě účet. „Díky, nashledanou.“ Uf. Stírám pot z čela.

A vtom, vtom se to stalo. Slečna Dana sáhla do hlubin kasy a podala dítěti č. 2 nějakou zatracenou figurku, kterou tou dobou zrovna dýlovali, aby si rodiče dobře zapamatovali, kam mají chodit nakupovat. A ačkoliv jsme na to neměli z titulu výše uhrazené částky nárok, přihodila další tři. „Tu máš,“ povídá dítěti svým hlubokým hlasem. Dítě odebralo a jalo se spěchat za svým bratrem do neznáma. A já, jak tam stojím, snažím se jedno dítě sledovat a druhé najít, a zároveň neponechat cizím lidem napospas nákup ni peněženku, říkám: „Jé, díky, to jste HODNEJ...“

„Hodná,“ pravila slečna suše. I zarděla jsem se co debutantka a s omluvou vyklidila bojiště. Stanou se horší věci. Mně, možná i slečně Daně.

Již jsem na onu nemilou příhodu téměř zapomněla, když – jakkoliv neuvěřitelně to může znít – jdu tak zase nakoupit. Je přítomno pouze jedno dítě, nákup čítá několik málo předmětů denní potřeby. Přicházím k pokladně, a kde se vzala, tu se vzala, nečekána, zkrátka a dobře, sedí tu slečna Dana. Pamětliva toho, že kdo nezná své historie, musí si ji zopakovat, dávám dobrý, velmi dobrý, velmi, velmi dobrý pozor. Zboží odpípáno, naskládáno. Dětský hovor jede na pozadí, protože v hlavě mi bliká velký červený nápis: DANA!

Neštěstí však nechodí po horách, ale po lidech. Hoch, mocný slova, se tiše (tedy: já si v tu chvíli myslím, že tiše) ptá: Mami, a to je pán, nebo paní? A já mu stejně tiše (tedy: já si v tu chvíli myslím, že tiše) odpovídám: Teď mlč, já ti to pak vysvětlím. A nyní je čas, aby se svou troškou do mlýna přišla i slečna Dana: „Paní,“ povídá poněkud znechuceně. Já již raději do společenské konverzace nepřispívám a balím potichu.

V podstatě jsem nehodlala dítku vysvětlovat ničehož krom toho, že se na některé věci nemá ptát v přítomnosti dotyčného. Co si budem namlouvat, dotaz na pohlavní identitu nepřidá nikomu, stejně jako „maminko, a proč je ta paní tak tlustá“, „proč tenhle pán nemá nohy“ a jiné otázky nepokryté aspoň tou teninkou slupkou zdvořilosti, kterou si v civilizaci občas prokazujeme.

Ale říkejte to slečně Daně.