Ranní zpravodaj

„To, že si překupníci udělali z nakoupených pohledávek byznys, je normální stejně tak, jako jiní si udělali byznys ze stovek kilometrů nejdražších dálnic v Evropě, z těžby uhlí, výroby energií z obnovitelných zdrojů, dodávek vody, likvidace odpadu – takový už nynější svět je,“ tvrdí ve svém dopise tajemník ČAK Ladislav Krym.

Titulek článku, v němž se vyskytuje tento veselý text, zní Někdo má byznys z drahých dálnic, my z nezaplacených složenek, hájí se advokát.

Takže je vlastně všechno v pořádku. Tož to su hned klidnější.

Hyeny již hodují!

Úplně původně měl být tento příspěvek do světového fondu literárních klenotů o mém vánočním cukroví. Plánovala jsem ho letos jen tři druhy: tradiční babiččinu čokoládu, linecké cukroví a nutelové rohlíčky. Tradiční babiččina čokoláda je věc, která vzniká smíšením 100% tuku Omega, cukru, sušeného mléka a kakaa. Její původ tkví patrně v těžkých válečných dobách a přesně tak taky chutná, ale málo platný, vždycky, když smísím, mám zas na chvíli culíky, sepjaté červenými plastovými beruškami. To je hodnota, která se počítá.

Letos jsem však rozhodla, že by bylo pěkné zaměnit tuk za onačejší a vyvedla jsem čekuládu z kokosového tuku, jehož vlastností, jak se ukázalo, je, že na teple taje daleko dříve, a navíc je to jakési kokosové. Zkrátka nic zmíněníhodného.

Idea lineckého cukroví vzala za své s příjezdem tchýně, která přivezla, pámbu jí požehnej, asi pět kilo keksů, které se lineckému chuťově blíží a budeme je jíst až do Velikonoc. Myšlenku nutelových rohlíčků jsem opustila poté, co se ukázalo, že jsem po zakoupení 750 gramův Nutely tuto během čtrnácti dní sežrala. Koupit další nemám odvahu.

Podruhé měl být o absurdním divadle, které vyvolala smrt Václava Havla. Lidé lkající, že zemřel Největší a Nejslavnější (Nejslawnější je, zaplať Bůh, stále naživu), ve mně vždy vzbuzují kacířskou myšlénku, že by bylo pěkné vidět, co dělali posledního půl roku. Jestli jejich životy osvětluje Pravda a Láska, nebo se taky chmuří na prodavačku a šťouchají do spoluobčanů v MHD, náhle příliš němí na sdělení, že potřebují vystoupit.

Já, pěkně prosím, proti panu Havlovi nic nemám. Dokonce i Odcházení se mi více líbilo než nelíbilo, a to už je, jak jsem pochopila, pro mnohé důvod zařadit mne do klubu zatvrzelých pravdoláskařů, kteří jsou prostě beznadějní. Tak jo, klidně, počítejte mě tam. Ale z procesu vedoucího ke svatořečení, ježto se nyní rozběhl v plné síle, mne, prosím, račte vynechat.

No ale do třetice všeho dobrého, ráno jsem si otevřela iDnes, a co nevidím. Havla připomene 90stránková kniha, připravovaná rok, z pera kunsthistoričky Michaely Košťálové a nějakého pana Heřmana. Co připravovali rok, netuším, zato si čirou náhodou, ale zato dobře pamatuju, že paní Košťálová vydala životopis Simony Monyové ještě předtím, než stačila pořádně vychladnout. Tož ja, elektřina se sama nezaplatí.

Reklamní okénko

Film Europe. Žel, pouze na satelitu, ale zato v původním znění. A s filmy, o kterých zdejší skladatelé programu nikdy neslyšeli. A za padesát měsíčně. Nevýhoda je pouze jedna: vyčůrat se můsíte na začátku filmu. Je to bez reklam.

Program do konce roku zde.

Konec evangelizace.

Blýská se na časy?

Státní svátek mne zastihl nejen dumající po poučné přednášce, ale taktéž poněkud méně použitelnou po pitce, kterou jsme s onou přítelkyní uspořádaly v blízkém okolí fakulty. Když tedy byl večer, den druhý, odmítla jsem konat cokoliv, co by obnášelo zjistit, jaké je venku počasí, nechala jsem si nalít vermut od pana Alberta a naplánovala sledování posledního dílu estrády nazvané Babicovy dobroty.

Místo co bych se tedy zaobírala ctnostnými myšlenkami na to, jak nám ta svoboděnka kvete, dozvěděla jsem se dvě zásadní věci:

1) Jiřík začal konat pokusy s aranžmá jídla. Zatím připomíná spíše pokusy Mistríňanky zmocnit se Leonarda Cohena, ale pokroky tu jsou.

2) Jiřík začal také zhusta používat přivlastňovací zájmena. Ve větách, kde se vyskytuje podstatné jméno "špageta" v libovolném pádě, se množí jako králíci. Dáme si ty naše špagety do toho našeho hrnce!

Z obého dedukuji, že zanedbává mazání lyží a po večerech sjíždí konkurenci z Primy, která si z rodné Itálie přivezla nejen recepty od moje babička, ale také výše zmíněný jazykový tik.

Od té chvíle mne pronásleduje otázka, co z toho vznikne. Jistě, JE možné, že se pan Babica naučí časem i vařit. Osobně se ale domnívám, že jako šamani přírodních národů prostě léčí nemoc něčím podobným. Patří-li na bolesti zubů prášek z medvědího drápu, může se vaření nahradit rozšmrdláním trochy rajčat po talíři. Ale já jsem nikdy nebyla vzor optimismu.

Hej rup, hola hej, do práce se dej!

Začínáme mít dokonce problémy, když firmám představujeme muže nad čtyřicet let. A osmatřicátníkovi už také pomalu táhne na čtyřicet... Další skupinou jsou ženy. Když jsou mladé, mohou otěhotnět, pak už firmám připadají staré. Z toho jasně vyplývá, že naše společnost má problémy najít práci pro lidi na začátku a na konci kariéry.


Žena je tedy v pětatřiceti stará a na konci kariéry. Lavly. Mohl by to, pěkně prosím, někdo říct panáčkům z parlamentu? Nezastávám sice slepě heslo o hostu a rybě, ale přesluhovat pětatřicet let je přeci jen trošku dlouho.