Mateřské okénko, v němž kvete domácí léčba

Když jsem kdysi dorazila za lékařkou na jednu z prvých prohlídek prvého synka, podivila se tato, proč je chlapec tak špinavý. Byl. Na hlávce jsem mu vypěstovala základ pro menší záhonek na zeleninu, který vhodně doplňoval tvář zdobenou solidní novorozeneckou vyrážkou. Na svou obranu uvádím, že mi nikdo nepřibalil k dítěti návod, a vše, co jsem o chovu malých dětí věděla, bylo že se jim nesmí sahat na hlavičku. Nikdy. NIKDY! Čistila jsem proto hocha opatrnými dotyky, které však byly nejen dostatečně jemné na to, abych mu nepromáčkla fontanelu, ale, žel, také na to, abych ho skutečně umyla. Věci neprospělo ani dříve obdržené mazadlo, kterým jsem mu hlavičku promašťovala, až se leskl jako kulečníková koule.

Lékařka po mém vysvětlení naštěstí usoudila, že nejsem ani příliš velký idiot, ani příští klient sociálního odboru, laskavě se usmála a pravila To musíte pořádně orajbovat! Ještě týž večer jsem vzala do rukou žínku a mé miminko bylo jako zbrusu nové. Pupence, jimiž kvetly jeho mladé tváře, se postupně odebraly spolu s mastičkou ve vlasech do propadliště dějin.

Když se objevil první pupenec na druhém dítku, rozhodně jsem odmítla možnost, že by taky vypadal jako nemytý pubertální jedinec, žínkou mu sedřela zárodky hlavového porostu a jala se dumat, co se tak dá dělat s vyrážkou.

Nejsem zrovna fanda do domácí léčby moru vonnými esencemi, ale majíc do další návštěvy lékaře daleko, ponořila jsem se do hlubin internetu. Vyplula jsem s receptem, který si žádal přidat malému tvoru do koupele lžičku octa a lžičku olivového oleje. Nalila jsem tedy do vaničky trochu octa s estragonem (zakoupeného omylem, pročež mu náleží čestné místo mezi obecně čisticími prostředky) a oleje firmy odvolávající se na císaře Františka Josefa (zakoupeného tchyní při jedné z jejích návštěv), a stal se zázrak. Zatímco u prvního potomka jsem ohyzdnost mýtila několik týdnů, u druhého se pokožka zalekla léčby a do tří dnů bylo po všem.

Tímto rozmnožuji odkazy velebící směs vody, octa a oleje v touze zachovat mem příštím generacím. I když se nemohu zbavit dojmu, že chlapečka připravuji na způsob zeleninového salátu.

Reklamní okénko: Herberk

Celý život ľúbim Dášenku Milisiponti a literatúru. A kvôli literatúre som sa s Dášenkou neoženil a neskĺzol ani s ňou, ani so žiadnou druhou do mimomanželského styku. Spomínam. Dášenka ma raz pozvala k sebe a začala ma oblapkávať na celom tele pričom sa sama vyzliekala, moju ruku si položila na svoju hruď, ba aj inde. Ale ja som ušiel. Rodili by sa detičky a kde by bola literatúra! A ja som sa narodil pre slávu.


Bývalo dříve milým zvykem dávat na odiv svou vzdělanost pořizováním metrů knih, které pak dostaly neocenitelnou možnost skvít se a po smrti vzdělaného majitele zamířit do antikvariátů. Vzhledem k tomu, že mnohé z knih vzdělaných majitelů se ukázaly být nerozřezány, dalo se posléze o vzdělanosti zapochybovat, ale to už bylo tak nějak fuk, vzhledem k tomu, že dotyčný nedotčeně leží pod drnem.

Já půjdu do cukřenky slastně klidná. Čtečkou se mi nikdo prohrabávat nebude. A vám taky ne, tak koukněte SEM. Jak jsem měla tu čest dnes mezi půl jednou (protože já blbec si nevypínám mobil, takže mě probudil mail, že je prvé číslo Herberku na světě a má vosumašedesát stran a bůhví kolik váží a vůbec je nejkrásnější, když už to člověk jednou vypotil) a zhruba pátou ranní zjistit, je to literatura čistokrevná, k tanci, poslechu i k ostře nabité flašce mlíka. A najde se tam nejenom ten úvodní citát, který se mne, co si budem namlouvat, dotknul v hloubi mé nesmrtelné duše.

Naformátováno, aby se čtečkám snadno chroustalo. Obsluha vlídná, ceny žádné!

Musíme zůstat relevantní!

Říkala jsem, že miluju newspeak? Miluju newspeak!

Zavřeným peněženkám Evropanů kvůli ekonomickým problémům se musí přizpůsobit také velcí potravináři včetně skupiny Nestlé, do níž patří značky, jako je Kit Kat, Nescafé, Nesquik nebo tuzemský Orion. Levné potraviny mířící hlavně na lidi s nižšími příjmy se už začínají prosazovat i v Evropě.

Střih. O několik řádků později:

Dosud přitom tyto levné výrobky mířily jen na asijské trhy, jako je Čína či Indie. Nestlé takovou kategorii výrobků či balení nazývá "Popularly Positioned Products (PPP)", čímž označuje jídlo s přijatelnou kvalitou, ovšem za co nejnižší cenu ...

Celé zde.

Tak a teď znova. "Musí se přizpůsobit" v těsném sousedství spojení "levné potraviny se začínají prosazovat"? Hohó! Jablůňka byla naroubována, teď jen počkáme, jaké plody ponese. Do našich hlav se začíná vkrádat myšlenka, že levné potraviny se složením, jež PR rádo označuje jako "optimalizované" a dělný lid jako "levné sračky", jsou nutnost. Přece se firma MUSELA přizpůsobit, a to zrovna náhodou, to se tak jednomu stane, výrobou levných potravin. A ty SE začínají prosazovat - ne firma je začala dodávat i na evropský trh, kdeže. Prosazují se. ONO SE. Navíc to možná juž i někdo kupuje, když SE prosazují.

Ale odstavec následující je ještě hezčí: kvalita je přijatelná. Nikdo se neodvážil říct, že by byla dobrá, ale je přijata. Kým, nedozvíme se. Ale rozhodně to není nízká nebo snad špatná kvalita, že jo.

Mimochodem, pokud stále vládnu anglickým jazykem, tak PPP jsou podle webu Nestlé potraviny, na nichž sedí zvlášť přidaný vitamín a minerál, aby nám malí Nepálci nezakrsávali. Český menydžment tedy buď provedl obdivuhodný myšlenkový přemet, nebo se domnívá, že výživová situace v České Třebové snese srovnání s vískou, z níž je vidět na Mount Everest, a je nutno nás spasit karamelovou tyčinkou. Miluju newspeak.

A zase houby (s řeckým apendixem)

Cesta vozem probíhala poklidně. Suverénně jsem se řítila rychlostí pětatřicet kilometrů našimi půvabnými vesnicemi, které vypadaly, že se v nich díky nějakému paradoxu zastavil čas, ale silnice se rozpadat nepřestaly. Nevyhověla jsem přání navigace, výdobytku to moderní techniky, která mne nabádala napálit to do každého druhého baráku nebo sjet do místního rybníčku s kachničkami, když matena zákrutami v každé ostřejší zatáčce hlásila "zabočte doprava", přičemž silnice jakoukoliv odbočku postrádala.

Konečně jsme dorazili na víceméně libovolné místo, jež jsme určili odbočením na první vhodnou polňačku. Zaparkovala jsem koně na vyvýšeném plácku u pole a vyšli jsme.

Mapy nelhaly a i vizuální kontakt potvrdil les. Co jsem však opomněla zjistit, bylo, jaký úhel svírá les s pomyslnou rovinou. Neklesli jsme na mysli, jali se šplhat do kopců, ačkoliv by je za mírné označil jen dobře zacvičený realitní makléř,  a za svou námahu jsme byli odměněni. Viděli jsme mloka skvrnitého.

A pak dalšího. A dalšího. Ukázalo se, že les je na ně dosti bohatý. Na houby naneštěstí nikoliv. Po třech hodinách šplhání a klouzání jsme získali několik malých hřibovitých věcí, čtyři pýchavky a dvě bedly neznámého druhu. I tak jsme se ale mohli ošklíbnout nad lenivými ubožáky, kteří si nesli prázdný košík, neochotni na procházce se psem znečistit svůj oděv, podrápat tvář a opustit lesní cestu.

Dojati tím, co jsme oproti předchozím pokusům mohli považovat za oslnivý úspěch* přesunuli jsme se s drobnými obtížemi, které zahrnovaly děsivé skřípění a pach spálené gumy, do davelské restaurace Thessaloniki, abychom si mohli vyfotit něco jídel a zaprudit obsluhu, dloubnout znechuceně vidličkou do salátu a zkonstatovat, že když jsme byli vlóni na Krétě, Máňo, tak teda ten gyros tam měli lepčí.

Ve skutečnosti si neřídící Nejslawnější, který díky neřízení neměl žaludek velikosti lískového ořechu, dal slušný předkrm v podobě taštiček se sýrem,

a musaku, kterou prohlásil za nedochucenou, ale upřímně, ten člověk má chuťové buňky vyžadující solnou vrstvu hodnou zapadlé krkonošské silničky v lednu. Podle mě byla jeho musaka v pořádku,

stejně jako těstoviny s chobotnicí.

Korunou odpoledne se staly dezerty, které spolu s egyptskými patří do kategorie zbraní hromadného ničení. Pro přibližnou představu nabízím tento návod: naplňte cukřenku cukrem. Poté polovinu odsypte do sklenice a nalijte tolik vody, aby vznikla řidší kašička. Vezměte lžíci a střídavým nabíráním kašovité hmoty a cukru z cukřenky se obé snězte. Slabší povahy mohou pokus ukončit dříve, ale ne před tím, než jim lezou oči z důlků. Teprve to je známka, že hladina cukru v krvi dosáhla potřebné výše.

Obsluha vlídná, ceny mírné, jediná škoda byla umělohmotné šlehačky k dezertům dodávané, protože jednak netuším, co tam dělala, jednak když už tam byla, tak umělá slazená hmota z kovové pixly je ošklivé kačátko. A bez toho zelenýho sypání kolem bych se taky obešla, ale co už.

* Přežili jsme šestatřicet hodin po požití. Všechny houby tudíž, přes mírné rozpaky nad vyobrazeními bedel, prohlašuji se zpětnou platností za jedlé.

Houby že houby!

Vloni jsem se dušovala. Přísahala. Beztoho jsem letos moc těhotná, abychom vyrazili hledat zážitky do ciziny. Tak jsem sebrala Nejslawnějšího, naplánovala trasu a šli jsme.

Zádrhel se ukázal být v nevinných slovech "naplánovala jsem trasu". Můj plán byl prostý, ale geniální: pojedeme vlakem na Srbsko a odtamtud se nějak dostaneme do Berouna. Protože kdyby byly houby houby, tak v Berouně je Black Dog Cantina, co už tam byli z Prahy všichni, jelikož tam kdysi byl pan Cuketka. Jenom my, zaostalci, jsme tam nebyli.

Podle plánu šlo všechno zhruba do okamžiku, než jsme vystoupili z vlaku a došli k lezeckým trasám, které jsem také chtěla Nejslawnějšímu ukázat, protože pamatují jeden ze dvou slavných okamžiků, kdy se jeho manželka odvážila před dvacátým rokem věku opustit Prahu. Zavlekla mě tam tehdy spolužačka, která měla přítele lezce, tudíž také lezeckou výbavu a vášeň. Nejsem si jistá, co mě vedlo k domněnce, že vylézt na nějakou skálu bude dobrý způsob, jak strávit den, každopádně jsme sebraly výbavu a spolužaččinu sestru a vyrazily. Zatímco spolužačka a sestra vyskákaly na skále o několik metrů svižně jako kamzíci aniž na - podle jejich slov - lehounké trase používaly lano, já jsem uvažovala, jaká barva rakve se mi bude hodit k pleti a zoufale se tiskla k rozpálenému kamení, jelikož jsem neměla ani přítele lezce, ani vášeň, zato se mi točí hlava i na schodech do metra.

Po této zkušenosti jsem se několik let uklidňovala četbou, abych pak vyjela mimo město podruhé. Na druhé výpravě, jejímž cílem byla oslava narozenin v jakési hasičárně poblíž Liberce, jsem potkala Nejslawnějšího a okamžitě ho začala nesnášet. Svět je zvláštní místo pro život. Nu nic.

Tak tedy, jsme u lezeckých tras a hledáme stín lesa, z nějž dubec strmí. Dubec nestrměl, avšak strměla tabulka, že je to tady chráněné území a Vstupdolesa S.(e zapovídá). Pokračovali jsme proto za družného hovoru po místní asfaltce dalších deset kilometrů, já, Slawný, mlčenlivé Břicho a slunce, které se hotovilo vybělit naše kosti bez použití supů. Naštěstí, když už mne počet ptáků kroužících nad našimi hlavami počal zneklidňovat, ukázala se civilizace a v ní kýžená restaurace.

Hamburgerový ráj BDC nabídl přes drobné zásobovací potíže potravu (když jsem sledovala výčet toho, co z nějakého důvodu zrovna není, trochu mě udivilo, že mají hamburgery, ale měli a byly velmi poživatelné), takže to celé nebylo nadarmo. A kdo říká, že lpím na slanině. A sladkostě se s cukrovkou beztoho nemůžou. Tak.

Už to vypadalo, že zase zůstane u ojedinělého výkřiku, když se mi udělalo auto. Nejdřív se mi v mých dvaatřiceti vyrazil řidičák, který jsem (další prostý a geniální plán) hodlala používat s Bílým bleskem mých rodičů, a až se vyjezdím, za rok, dva, tři... tak si koupíme vůz a budeme dospělí. Současně s odevzdáním papírů na magistrátu se ale vylíhla nabídka, jaká se objeví maximálně jednou za deset let, takže - no, zkrátka až uvidíte na silnici černého Forda, na vašem místě bych nebyla tak klidná.

Auto si, jak ví každý Michelup, žádá používání. Pojala jsem tedy prostý a geniální plán číslo tři: vyrazíme do Březové-Oleška, protože mapy tam ukazují les, a poté se přesuneme do Davle, kde mapy ukazují řeckou restauraci. Sbalili jsme pleny, nosicí šátek, hydru a vyrazili jsme dobrodružství naproti.

TO BE CONTINUED...