Je pozdní večer, první máj

Mohli bychom na Petřín, navrhl Nejslawnější, když teda ten první máj. Romantika. Polibek pod rozkvetlou třešní. Jaká to změna oproti loňskému fiasku, kdy jsem odložila lopatu v osm večer, abychom v osm deset zjistili, že stromy stihly záhadně odkvést, takže jsme mě proti uschnutí bránili pod šlahounem keře, prohlášeného za kvetoucí a dostatečně vysoký, no skoro sakura, když si člověk sundá brejle.

Nerada řídím nevyspalá, takže velkej malej mě budí někdy za tmy, s požadavkem na útěchu po zlém snu a obrácení pyžamových kalhot. Jeho křehká psýché nesnese, aby byly po cestě na záchod naruby.

5:58. Hoši vstávají, vstávám tedy též. Prakticky svítání, teplé mléko (pro hochy, pochopitelně: kručení v mém břiše může počkat až po dvojí výrobě mléka, z toho jedna ks s kakaem, odsypání ptačího zobu, nakrmení těch, co si neumějí sami držet flašku, ačkoliv běžně svým opičím stiskem dokážou vyrvat hrst vlasů z každé jenom trochu dostupné hlavy, vyrobení dalšího kakaa a omytí zvláště špinavých dětských částí), mraky plující oblohou (ach, zemi krásnou, zemi milovanou, kolébku mou i hrob můj). Romantika.

Vyrazit, povídám, bychom měli v devět, v deset tam budem, v půl dvanáctý zpátky, někde se najíme a hurá domů. V 8:50 jsem si přišila knoflíky na sako a odhodlaně zamířila ke kočáru, v němž musí být vždy přítomna baterie lahví, několik tun mléka, kaše a jiných nezbytností, aby nám chlapečci nevyhládli, nezmrzli či jinak nestrádali.

8:51: zjišťuji, že se do kočáru vylila kaše nebo mlíko nebo jiná nezbytnost. Každopádně to zkyslo a smrdí to jako dobře uleželý skunk. Omývám zatouchající předměty, Nejslawnější čistí dopravní prostředek. Romantika.

10:40: Dorážíme na Újezd. Protože velkej malej postrádá pití, s vidinou rychlého nákupu otvírám dveře do nejbližší večerky a pídím se po Kubíkovi (nesmírně sladká tekutina, kterou děti milují a rodiče její nákup stydlivě obhajují absencí konzervantů). Nacházím energetické drinky, alkoholické mixy a desetiletou zásobu piva pro několik restauračních podniků.

10:45: Ukazuje se, že velkej malej a Nejslawnější mají malý, ale docela malý hlad. Míříme do Panerie na docela rychlý nákup.

10:52: Dvě ženy za pultem, oděné do firemních triček, se seskupily kolem třetí, oděné do trička smutečního, a něco si špitají nad pokladnou. Nejslawnější stepuje u pultu.

10:57: Ženy špitají, Nejslawnější stepuje. Ukazuje se, že malý, ale docela malý hladík dostala i hydra. Vytahuju flašku a žádám manžela, ať k objednávce přihodí kafe s mlíkem. Když do pekla, tak na pořádné kobyle. Patrně zaučovaná stále hledí do kasy jako husa do flašky, fronta narůstá za dveře.

11:30 jsme se tak nějak dohrabali k lanovce, kde se nepříliš překvapivě ukázalo, že podobný nápad měla polovina Prahy a odhadem tak dvě třetiny osazenstva místních hotelů. Půjdeme pěšky.

Něco po dvanácté jsme opustili nejvíc nejkrásnější hřiště, lstivě umístěné na dohled od lanovky, a skutečně jsme se vydali vzhůru! Lehce opocený Nejslawnější tlačí kočár, já vleču protestující dítě, které by raději z kopečka, a v pravidelných tříminutových intervalech odevzdávám koloběžku (při výskytu roviny nebo něčeho této se alespoň vzdáleně podobajícího) a přebírám strašně, ale strašně těžkou koloběžku, kterou nemožno tlačit do kopce. Bujně kvetoucí třešně míjíme bez povšimnutí.

Jsme na vrcholu. Jsou tu i koníci! Velkej malej se veze. Jsou tu taky stánky pouličních prodejců mnohých lákadel, kupuji tedy marcipánové prase.

Je čas na sestup. Ve spěchu se líbáme pod olezlým napůl odkvetlým čímsi a vyrážíme k lanovce.

Protože jsme zase nestihli zjistit, kde by bylo nejlépe se dobře najíst, rozhodli jsme se pro Olivu. Posledně, když jsme se k ní po nějakém výletě v čase věru pozdním doplazili na oběd, měli bohužel zavřeno, ale jejich stránky mlčí, i usoudili jsme, že to dnes jistě bude jiné. Nebylo.

Nu což. Je půl třetí a dorážíme do chorvatské restaurace v Modřanech. Beztoho tu mají nejlepší chobotnici v Praze. "Dáš si chobotnici," oznámil mi velkej malej. "Protože mi chutná." Ne že bychom chlapci nepopřáli vlastní porci, ale když on jí, jak když nejí. Já ji taky ráda, tak jsem si dala. Tedy, dala jsem si třetinu porce. Hoch, který by se nejraději živil lentilkami, kdybych mu to dovolila, žvýkal tak, že si málem vykloubil panty, a hladově otvíral zobáček na další příděl. No, však nikdo neříká, že lilek tu dobrej nemají. Akorát by ho mohlo bejt trochu víc, pro nás, co se nemůžeme dorazit masem.

Čtvrt na pět, cesta domů. Pekelně mě bolí hlava, lehám si. Nejslawnější si vzápětí lehá taky, což znamená, že pokud hoši zavelí, budu muset vstát. Asi o minutu později hoši velí. Vstávám.

17:00, Nejslawnější vstává. Hlava mě bolí jak střep, vrážím Nejslawnějšímu flašku mlíka pro hydru a jdu si znova lehnout za zvažování, jak se asi tak pořizuje nějaký menší rozvod.

18:21: vstávám. Bytem voní večeře. Ucpáváme rukou svornou a nerozdílnou houkající hydru kaší a jíme. Nejslawnější dává nádobí do myčky. Utírá stůl opatlaný od kečupu. LEŠTÍ stůl zapatlaný od kečupu. A mé okoralé srdce jihne. Romantika, povídám!

Souboj vůlí

Tedy mé a obchodníků lstivě poskytujících slevy. Opět jsem trapně prohrála. Nyní potřebuji větší byt, děkuji pěkně.

Duben, ještě tam budem

Mohli jsme mít výlet, a krásnej. Ale my jsme řekli NE. Namlsáni výstavou o monarchii (Muž tvrdil, že byla zajímavá. V pauzách si ji stihl prohlédnout. Já jsem zatím pozorovala, jak někdo, a ANO, O TOBĚ SE MLUVÍ, můj starší synu, tedy jak někdo radostně mačká obrázky na dotykové obrazovce. Někdo byl nadšen, stejně jako z mačkání tlačítka u modelu potrubní pošty. Ale já to chápu. Vhodíte balónek, zmáčkete tlačítko a šup, balónek vypadne o metr dál. Ještě že tě, dítě, mám, protože kdybych to dvacetkrát za sebou zkoušela já, bylo by to podstatně méně společensky přijatelné.) a návštěvou Čestru (jejichž lanýžová omáčka mne opět o nějaký ten centimetr vzdálila od dopnutí těch nejvíc nejlepších šatů na světě) jsme se rozhodli věnovat neděli cestě za hranice města měst.

Pozitivně naladěna představou, že si mohu vybrat, jestli pojedeme na několik let odkládanou návštěvu Terezína, nebo na několik měsíců odkládanou návštěvu Mladé Boleslavi, jsem šla spát. Budíček se ohlásil přesně v 5:06, a to slovy, cituji, Budu blinkat. Posléze se ukázalo, že Budíček zahlásil i před půlnocí a ve dvě ráno, což jsem díky špuntům v uších zaspala. Takže se nejelo nikam.

O výletě tedy nic. Místo něj nabízím zlatý výběr předchozích událostí:

Jak se to má s foodblogerstvím: Můj velikonoční beránek vypadal, jak konstatoval Nejslawnější, jako hladová krysa. (Podle mě vypadal jako úplně normální velikonoční beránek s očima z lentilek, a kdyby mu někdo, a já tě, můj nejdražší, nebudu jmenovat, nesežral kus zadku, který se nepodařilo vyklepnout z formy bez porušení podstaty látky, vypadal by ještě daleko líp.)

Jak se to má s mým chrupem: Já jsem vypadala po dalším zákroku mého laskavého pana víly Zubničky jako krysa taktéž (vážně: kdybych měla odvahu se v tomto stavu zvěčnit, bylo by pouhým okem patrné, že vzorem pro naducané tvářičky a výrazný čumák té myši z Ratatouille musel být někdo čerstvě opustivší sál ústního chirurga), hlad spíš připomínal nějakou větší šelmu. Původní plán byl hlad zahánět dietním přípravkem, speciálně k tomuto účelu zakoupeným. Podstatou plánu byla skutečnost, že v dietním přípravku se nachází značné množství bílkovin, aby odtučňované osoby neměly hlad, a dá se to pít brčkem. Předpoklad se ukázal být správným, leč praxe ozřejmila, že se to sice dá pít brčkem, ale pít se to nedá. Maximálně jsem zvládla polovinu doporučeného množství, a to ještě za pomoci automotivačních technik Za maminku, za tatínka; Co by za to daly děti v Africe a Vzpomínky na válečné konflikty.

Nyní již má můj obličej standardní rozměry, avšak, patrně posilněn antibiotikovou kúrou, rozhodl se pučet. Pučím tedy jako v pubertě, a staré vrásky ladně obkružují mé nové pupence, které nemožno mýtit, protože by to mohlo zhatit tu chirurgovu hodinářskou práci.

Jak se to má s mým vozem: Jest nabourán. Přísámbůh, nemám to tomu člověku za zlé, i když jsem si myslela, že si ten blatník zruším sama. Daleko víc mne hněte, že telefonuje, napálil to do cizího vozu, vystoupil, obhlédl škodu (vyčíslenou posléze na nějakých dvacet tisíc), nasedl a zase odjel. Jeho čin však uzřel náhodný svědek, který neváhal a šoupl mi lístek za stěrač, takže jsem neváhala též a zavolala naši hrdinnou policii, kterážto věc sepsala a o několik týdnů později jsme se dozvěděli, že to zaplatí jeho pojišťovna. (Policejní historka byla ve skutečnosti o něco delší, protože jsem odjela na oddělení, kde jsem se dozvěděla, že mohu buď jet jinam, protože To my neřešíme, nebo zavolat dopraváky. Odmítla jsem se vláčet s nemluvnětem jinam, zaparkovala vůz znovu v naší ulici a čekala. A o několik hodin později... totiž chci říct o několik desítek minut později, v nichž jsem neopouštěla vůz a houpala hydru, jež pobyt v autosedačce neshledávala dostatečně zábavným, přijeli dva pohlední mladíci, něco vyfotili, sepsali a pravili, že mě zpraví. Zpráva, co říkal účastník dopravní nehody, sice zatím nedorazila, ale zato dorazily ty peníze od pojišťovny, tak asi říkal, že jo. Jak povídám: hrdinové jsou to!)

A to je dneska všechno, víc už nevím.

Reklamní okénko: Herberk zwei

Nečekali jste mě, což?

Náhodnému kolemčtoucímu to může být fuk, kolemčtoucí nenáhodný ať se neraduje, tohle není jarní větrání péřníku, po němž by následovala publikační činnost kadence Borise Cveka. Březnový úklid naši domácnost dosud nenavštívil, a protože jsem žena pevných zásad, žádnému prostoru, kde se vyskytuji, se nedostane jiného zacházení.

Ale proč jsme se tu tak vespolek sešli: oč méně píšu, o to víc nejenom šoupu špunty do uší v marné snaze dospat přes den, co se nad ránem nezadařilo, ale avšak čtu. Co taky, když první káva vypita mezi 5:15 a 5:52, jedno dítě sní v dětském pokoji své veliké sny o tom, jak mu koupíme všechna auta na světě, muž sní o něčem, co snad radši nechci vědět, a druhé dítě, napojeno a přebaleno, spokojeně mává chřestícím medvědem za bojovného pokřiku Eje ehe íííí. Tak jsem se zas dala na tu literaturu.

Ne že bych trpěla představou, že by reklamování poezie a zrovna na tomhle místě mělo nějaký zásadní dopad (Hele, a už jste četli nejnovější zprávy vod Havany? No vona psala, že to druhý číslo Herberku je to nejlepší, co měla v poslední době v ruce! No ty vole, tak to se budu muset taky podívat!), ale říct se to musí.

Na síti jest druhý číslo Herberku a vážně, vážně je to to nejlepší, co jsem měla v poslední době v ruce. Recenzní okýnko pořádat nebudu, protože nejsu úplně nezaujatá, tak abych nedopadla jako ty anketníci Lidovek, co si nominujou vlastní knihy a knihy kamarádův, protože já na bráchu, brácha na mě. (Původně měl tu být odkaz na podobně neduživé ankety našich slovenských bratří, protože když si jeden kálí do vlastního hnízda, tak to v hnízdečku nepěkně zatouchá, ale nenašla jsem odkaz a lenost zvítězila. Lépe se zmrskat, než se naučit pracovat s Googlem.)

V okýnku reklamním řeknu, že jsem přečtla několik kněh slušných, žádnou z nich bych se nebála recenzovat, že mi pak přijde autor nabít, ale tak nějak nic mi nebylo plně po chuti. Tu ční kost zpod masa příběhu, onde se knihovna příliš začervenala, tady si autor pomáhá vysvětlivkama, aby i toho největšího pitomce uvedl do dějin, a přelakovává to na dialog. Srovnávat s tím časopis je unfair, protože knihu si jeden ubohý vymyslí a pak se toho musí držet, zatímco časopis se chová jako slípka, která vyzobává zrno, ke kterému se dostane. Jenomže já jsem čtenář kurva sobecká, takže je mi fuk, že autor trpí, a  velebím zde alfa-slípku, která, zřejmě křížena s ostřížem, našla zrno nadobyčej chutné.

A nebo jsem jenom zaujatá. Hrábněte pařátkem sami.



PLÁŇ
ta pláň se sbíhá líbá sníh
jak červ v ní kočár
hryže štěrk v umrzlých kolejích

a padá to padá to pořád
na popraskaných rtech se třpytí líh
a ve vnitřnostech svítí požár

žaludek bolí praskají kusy ledu
čert sype z kýble na nebe mour
ruce už mrznou i v teplém plédu
strašně to vane z obzoru ďour

ach bejt tak u kamen žhnoucích rour
v baráčku u ruky čaj a rum
ale je led a je láska a je kouř
a je pláň a je daleko k sousedům 

(Petr Motýl)

Poslední článek řetězu

Když jsem byla malá, oblíbenou zábavou bylo dát trochu vydělat československé poště a zúčastnit se posílání řetězových dopisů nebo pohlednic. Co rok mi došla lákavá nabídka, slibující, že když odešlu na pět, sedm, deset adres text přesného znění, tak potom dostanu další neurčitý počet pohlednic či vyhraju ve státem povolené loterii. Koníci na obrázku byli pěkní, ale protože jsem člověk líný jako veš, nikdy jsem to dál neposlala. Kupodivu jsem nezahynula, jak mi prorokovaly některé chmurnější předpovědi. O sedmi letech neštěstí by se, pravda, spekulovat dalo, ale zas kdo ví, co za nima vězelo. Nevyhrála jsem taky nic, ale to přičítám prostému faktu, že jsem nesázela.

Neméně oblíbenou zábavou současnosti jsou jakési řetězy, v nichž má člověk na sebe něco prozradit a poslat to dál. Cesta na poštu se na mně nežádá, tak já vám to teda řeknu, ať se máme na dívčím pyžamovém dýchánku vo čem bavit.

Pravidla:
1. řekni o sobě 11 zajímavostí
2. zodpověz 11 otázek od blogerky, která Tě nominovala
3. vyber 11 blogerek, které nominuješ (pod 200 followerů) (neaplikováno)
4. vymysli 11 otázek pro nominované blogerky (neaplikováno)
5. neoznačuj tu, která označila Tebe (to by se vám tak hodilo!)


1. Jsem nedůsledná. Proto sice napíšu tenhle post, ale dál to nepošlu. On to jistě obstará někdo jiný.

2. Jsem osoba plachá a sociálně nezdatná. Když mne maminka poslala v šesti letech pro rohlíky, ruku bych si radši uřízla, než bych se optala, zdali jsou čerstvé. Stejnou příčinu mělo to, že jsem na vysoké škole vlastnila pět průkazek do pěti různých knihoven jen proto, že do té, která měla v podstatě všechnu požadovanou literaturu, jsem se bála jít.

3. Chápu Petru Paroubkovou, která na Jirkovi ze všeho nejvíc obdivovala sexy mozek. Vážně! Všichni muži, které jsem kdy milovala, byli pracující inteligenti, nebo aspoň inteligentní pracující. Původně jsem si chtěla myslet, že to o mně svědčí něco hezkého, ale poměrně nedávno jsem přišla na to, že je to úplně obyčejně samiččí. Akorát místo kolem lovců kroužím kol šamanů, princip - zajištění zdrojů pro hladová ptáčata - je v podstatě stejný.

4. Jsem nerozhodná. Ráda bych seznámila veřejnost s tím, jaký je můj nejoblíbenější film, nejoblíbenější kniha, nejoblíbenější jídlo a několik dalších nejoblíbenějších věcí, ale nemůžu se rozhodnout.

5. Nejsem si úplně jistá, že jsem vsazena do správného těla. V době, kdy kulminovala popularita knihy Muži jsou z Marsu, ženy z Venuše, jsem ji zabavila mamince z nočního stolíku a vyhotovila v ní obsažený test. Na škále 0 - 300, kde zhruba do sto padesáti dleli muži, pak nějaké to přechodové pásmo a třístovka byla esencí mestruační hysterie, jsem dosáhla pěkných sedmdesáti bodů. Říkejte mi Hugo. Ale mapy si natáčím a parkovat potřebuju na místě, kam se jinak vejdou dvě tři dodávky.

6. Docela dlouhou dobu jsem vlastnila pouze jediný pár bot. Nyní jsem již plně emancipována, a úspěšně vytlačuji Nejslawnějšího z botníku i z komory.

7. Jsem zapomnětlivá. Nepamatuju si data, jména a žel, ani tváře. To, že se každému představuju třikrát, mi zaručuje oblíbenost ve všech kolektivech. Narozeniny podržím pouze vlastní, a i na ty jsem dokázala několikrát zapomenout.

8. Nejsem oblíbena rostlinami. Zatím jsem dokázala uhubit všechny, co jsem si kdy pořídila. Drží pouze ibišek a dvě dužnaté věci, které mi do domácnosti vložila tchýně. Dužnaté věci prokazují svou pouštní povahu, ibišek se zdá být pouze potměšile odolný.

9. Neběhám. Nikdy. Maximum, k čemu jsem ochotná, je mírně zrychlený krok.

10. Nejlíp jsem své peníze investovala, když jsem za sedm korun koupila tohle.

11. Nic z tohohle mi vlastně nepřipadá zvlášť zajímavé. Zajímavé je přistání mimozemšťanů. Lov tygrů. Práce pro Člověka v tísni. Ale když holt malý šedý jsem neviděla, záchranu hladovějícího světa podnikám zřídka a výhradně prostřednictvím bankovního účtu a lovit tygry mi kvůli jednomu postu připadá jako neúměrná námaha, nezbývá, než se spokojit s tím, co je.

11 otázek:
1. Nosila bys někdy/Proč nosíš krátké vlasy?
Nosila jsem. Po vzoru Magdy Vašáryové jsem zkracovala a zkracovala. Pak na mě jednoho dne přišla touha být něžnou blondýnkou, ale barvený černý porost tomu nějak nechtěl rozumět, takže jsem vypadala spíš jako skunk. Vzhledem k tomu, že jsem tehdáž ještě chodila mezi lidi, šlo to dolů strojkem a u tohoto modelu jsem setrvala několik dalších let.

2. Co vám doma viselo na zdech, když jsi byla malá?
Příbuzní. V rámečcích, nikoliv pouze na skobičkách. A nějaké obrazy nevalné umělecké hodnoty, avšak jistě o to větší hodnoty citové. Neutkvěly mi. On mi vůbec zásadně utkvěl pouze jediný obraz, a to ten, na němž se nachází oběšený kněz a několik zvídavců. Vzhledem k tomu, že se tento nachází ve vatikánských sbírkách, bylo by poněkud náročné chtít ho domů.

3. Dokonči věty: Vždycky jsem chtěla …
... strávit život v kavárně s neutuchajícím přísunem cigaret a literatury. Pravidelně sázíme, avšak Nejslawnější doteď netušil, že tak činíme proto, abych si tento sen splnila. (Zdravím, slunce mého života!)

4. Myslím si, že hodně lidí …
... je hloupejch. Gaussova křivka mluví jasně. O mojí pozici, zaplaťbůh, taktně mlčí.

5. Když myslím na školu, tak …
... je mi někdy líto, že mě v cílové rovince vyloučili za neúčast. Ale což, nemůže bejt každej vzdělanec. Vytáhnu na vás deset jmen slavnejch lidí, který taky ze studií prchli, jo? Jo?

6. Doma musím …
... uklidit. Ach můj bože, uklidit...

7. Přiznala bys dárci - po otevření balíčku - že jsi právě obdrženou knihu již četla?
Určitě jsem to nejmíň jednou udělala, když jsem byla mladé a blbé. Dneska bych se tvářila radostně. Jednu, kterou jsem četla, jsem si ostatně nechala nadělit jako svatební dar.

8. Beatles nebo Rolling Stones?
Rolling Stones? Neznám. Jistěže Beatles!

9. Latte nebo cappuccino?
Na tuto složitou otázku nemám vyhraněný názor. Beru cokoliv s kofeinem.

10. Muži s vousem nebo bez?
Tož to by záleželo. Třeba tento pán jednoznačně s. Ale Denzela Washingtona bych přes jeho hladkou tvář taky z lože nevykázala.

11. Dvě nebo tři děti?
S chůvou, nebo bez?