Chtěla bych do Paríža, vysvětlila
jsem Nejslawnějšímu. A do Izraele, protože z toho jsem viděla
jenom Jeruzalém, a to za pomoci průvodkyně (tedy: kachny, kachny,
vlevo kachny, vpravo Boží hrob, vlevo kachny). Jenomže Izrael mi
není souzen, dokaváde nebudou hoši na delší dobu odložitelní k
babičkám, odkládat na kostelní schody je kvůli tomu nebudu.
No a protože bych chtěla aspoň do
Paríža, byli jsme už v Lisabonu, v Krakově a letos pojedem do
Říma. Přesto jsem po dnešním dobrodružném dni s malým
Houdinim, který si dokázal v posteli sejmout plenu (detailů
laskavé čtenáře ušetřím, ale smál se jenom jeden z nás a já
jsem to věru nebyla), sentimentálně vzpomínala na Krakov (bez
viditelných dětí!), vzpomněla jsem, že mám v torbě ještě
zbytek restauračních informací. Prvý díl
zde, zbytek tu, kdyby to náhodou
někomu přišlo k potřebě.
Předem mého dopisu musím sdělit, že
ať si dáte cokoliv, dejte si žurek. Měla jsem zde i informaci,
kde ve městě dobrý okusit, ale oni to v mezidobí stihli zavřít,
čili nic. Dejte si ho kdekoliv, kde na něj narazíte. Poláci
beztoho univerzálními dochucovadly šetří (zda z lakomství,
protože obyčejná nebo posypová sůl vyjde o dost laciněji, nebo
je ani léta komunistického jha nezvládla zkazit, nemám zdání),
takže návštěva restauračního zařízení je pro žaludek vcelku
bezpečná záležitost, pokud se žurkem jeden nepřežere, což
není nemožné, olé.
Varování: Do
Warsztatu jsme šli, anžto byl
blízko a měl slušné hodnocení na Tripadvisoru, což opět
prokázalo, že lidé nevědí, co činí. Místní italskou kuchyni
jsme vynechali, protože vypadala dosti polsky (českou obdobou
tohoto fenoménu je tiramisa z pomazánkového). Zákusky se dají, i
když bez šlehačky z umělé hmoty a karamelového zástřiku téže
provenience bych se obešla. Světlý moment se zaskvěl v podobě
čokolády, která oproti českým zvyklostem nebyla kakao obohacené
o pudinkový škraloup. Ale za návštěvu to vlastně nestojí.
Óda:
Jarema. Je kousek od nádraží,
takže jsme se tam dostali při návratu z Osvětimi. Načasování
to nebylo nejlepší, neb Jarema se hlásí k tradiční polské
kuchyni a interiér naladila odpovídajícím způsobem - zlatý
rakouskouherský věk, dávno tomu v Haliči. Pianista a šmidlátor
na housle v ceně. (Nevím, jestli tu je tak populární vézt se na
"židovském turismu", nebo umělce inspiroval náš hovor
o předchozí cestě, ale půl naší návštěvy hráli Šumaře na
střeše.)
Eventuelnímu návštěvníkovi
doporučuju hlavně, aby navštívil kterýkoliv jiný den, i když
je to u teho nádraží. Když tam tak sedíte, zíráte na dekor a
posloucháte klezmerové variace, můžete si až nepříjemně
připomenout vídeňskou kavárnu třicátých let, hovor pana
soudního rady s panem emeritním profesorem, a tak trochu si
vzpomenout, že zatímco jeden byl ještě drahná léta platným
členem společnosti, druhej se ani votočit nestačil a už ho
vyhlazovali. A já jsem sice pro tenhleten černej humor a dekadence
mi není cizí, ale tohle bylo i na mě přece jenom trochu příliš.
A přitom za to ubohá Jarema vůbec
nemohla. Jejich rajská polívka byla jak od babičky, králík
šťavnatý (!!! neuvěřitelné se stalo skutkem), jehněčí
kotlety medium a genialita polského lidu se definitivně projevila,
když donesli dezert: zatímco my vezmeme v neospravedlnitelné úctě
k tradicím jabka a zamotáme je do štrůdlu, čímž jednak
neúnosně zvýšíme množství těsta na jeden kus, jednak
blemcavost vnitřku (já teda nevím, jak ostatní, ale mně to
přijde svatokrádežné - nejlepší je přece vždycky ten křupavej
vršek, ne vařená hrouda vevnitř), Poláci se balením
neobtěžovali a jablečnou pochoutku vyrobili tak, že na spodní
vrstvu těsta (relativně křupavou) navršili obrovské množství
jablečné hmoty a obrovské množství jablečné hmoty zakryli
tenounkou vrstvou těsta (křupavou). Řekla bych Molodci!, ale oni
by mě pak asi neměli rádi. Tak tedy sláva jim.
