Chcete být inovační rebel? Já snad... raději ani ne.

Dávno, dávno již tomu, co jsem se doopravdy zabývala vědeckými poznatky z oblasti jazyka českého. Z oné doby mi však zůstala vášeň pro různé jazykové podivnosti, jichž svět pln, a pilně jimi osvěžuji svého zemdleného ducha.

Proto jsem zaržála, když jsem spatřila následující inzerát:

Netuším, který PR mág to nebohému HR (OMG, WTF, LOL!) poradil, ale mám takové tušení, že moc rád ho nemá.

To máte tak: tenhle inzerát, v němž hledají člověka ochotného pilně se učiti hustým věcem a vládnoucího uměním vymámit z jalové krávy tele (to vše v duchu zastřeleného černého kazatele), v němž se na budoucího zaměstnance kamarádsky tykáním pomrkává, by možná - možná - snesla firma, která se právě z garáže, oproštěné o vůz šéfovy maminky, přenesla do hipsterského ráje Krymské ulice, kam onen šéf dojíždí na svém pečlivě zrenovovaném kole značky Ukrajina, neboť krom plnovousu pěstuje i stehenní sval, a ne jeden.

Nyní šéf hledá k sobě parťáka a inzerátem mu zřetelně dává najevo, že krom nadšení bude ceněn i hipsta přístup, a to ve výši 20.000,- Kč hrubého měsíčně (mimo Prahu, matku to měst, 16).

Onen inzerát však nevložil dlouhým vousem obdařený jedinec, avšak docela pěkná paní, pracující t. č. v zavedené bankovní instituci. Já pochopitelně chápu snahu o získání "segmentu trhu", který své úspory bude ukládat ještě příštích padesát let. Cítím se snahou se segmentu jazykově přiblížit, nemáte to jednoduchý, hoši.

Ale, přátelé, takto: zaměstnanec není klient. Zaměstnanec ví, že jde pracovat do korporátu, a očekává podmínky tomu přiměřené. Kdyby chtěl jít pracovat pro dlouhý vous, inzerát České spořitelny by obkroužil myší obloukem co největším. Chceme-li profíka, netykáme mu a neříkáme mu "hustý" (není mu šestnáct). A když už se této pošetilosti dopustíme, za žádných okolností ho nepřirovnáváme k panu Kingovi. I metaforika musí být konzistentní, jinak to zvonku vyzerá, že jsme hustýho týpka, co je mu šestnáct a živí se mámením telat z jalovic, najali jako textaře.

A teď, maminko, utíkej!

Dávno, dávno již tomu, co jsem byla mladá a tak nerozumná, že jsem zatoužila jezdit na koni. Rodiče, ač se jinak chovali velmi uvážlivě a nepodlehli mým nárokům na životní standard malého milionáře, kdesi vyhrabali informaci, že kůň by v dalekém okolí byl (i když nebylo zcela jasné, kde se kůň nachází a v jakém je stavu), a rozhodli se mne k němu dopravit.

Otec o víkendu nastartoval mírně orezlou služební ladu a vyjeli jsme. Po několika desítkách kilometrů opuštěnou, více či méně vyprahlou kubánskou krajinou konstatoval, že kůň se na určeném místě nenachází, a protože se na určeném místě nenachází vůbec nic, oř patrně zdechnul a dřevo z ohrady domorodci spotřebovali při vaření. (Nebylo také zcela jasné, co vařili, protože místní přídělový systém ve výsledku spíše než nákup připomínal loterii, v níž pravidelně bylo možné vyhrát pouze pomeranče. Myšlenka, že by se dřevem topilo, je však příliš absurdní.)

Nepamatuji se zcela přesně, jak nakonec došlo k tomu, že jsme se ke koni dostali. Jako zkušená žena si troufám tvrdit, že malý milionář na zadním sedadle prudil tak dlouho, až to rodiče vzdali, a buď ničili tlumiče na místních prašných stezkách tak dlouho, až nakonec nalezli ohradu jinou, nebo to o jiném víkendu vyzkoušeli znova. Každopádně teď tu stojí lada, ohrada, zhýralí cizinci, jeden gaučo a kůň. Lada stojí nejpevněji, protože cizinci jsou vytřeseni z dlouhé cesty, gaučo je posilněn blíže neurčeným destilátem, nejlepší léta ohrady lze datovat do předminulého století a do téže doby lze datovat i koně. Byl to koník unavený a smutný. Gaučo však usoudil, že vydržel-li sto let, jistě vydrží ještě chvíli, a s vidinou úplaty v podobě rumu a následného hezkého večera s tímto (přídělový systém způsobil, že vedle oficiální měny fungovaly v oběhu ještě dvě jiné, čile kombinované s barterovým obchodem) cizincům přislíbil, že koně mohou použít. Protože však také usoudil, že když malý cizinec nepřežije jízdu, projeví se to na množství obdrženého rumu, vrazil mému otci do ruky provaz od ohlávky a zavelel, že seňor musí koně vodit.

Seňor proto vodí koně po ohradě a já se vezu. Je čtyřicet stupňů ve stínu, stoletý kůň klopýtá, otec klopýtá před ním, jelikož krom vedra má starost i o to, aby se vyhnul balvanům, a zároveň nebyl zavalen zvířetem, kdyby ne zcela neočekávaně chcíplo. A v tu chvíli se ozvalo neúprosné: „A teď, tatínku, utíkej.“ Autora této věty z vrozené skromnosti neuvádím. Otec zamumlal cosi, co znělo zlověstně a co jsem posléze identifikovala jako „pámbu ti to oplatí na dětech“.

***

Zrovinka na tohle jsem si vzpomněla před pár dny, když jsme odvezli Velkýho malýho a Malýho malýho do Chorvatska, aby se tam potěšili mořem. Poté, co jsme je po desáté večer založili do postelí (další řev, ozývající se z jejich pokoje, jsme zdařile ignorovali a instruovali jsme je, že se do společných prostor smějí vrátit pouze v případě, že poteče krev proudem), byli vzbuzeni kolem třetí hodiny ranní MM, an měl nelad nebo se mu něco ošklivého zdálo, a proto dorazil s brekem, a znovu vzbuzeni v 6:19 opět MM, který se již vyspal do růžova a vyžadoval puink a kobihu, jsme se nadopovali kofeinem, cukrem, sbalili děti, několik tun hraček a vyrazili jsme k vodě.

Tam, místo abychom sebou plácli na písek a užívali zasloužené dovolené, jsme plnili rozkazy malých dozorců našeho soukromého vězení, které zahrnovaly většinou činnosti jako přesunutí dvou metráků písku o kus dál a jeho vytvarování do podoby Alcatrazu, vyhazování břemen do vzduchu (obyčejné malé děti lze ošálit hrou „spadla lžička do kafíčka“, ne tak ty naše: dítě musí být vyzvednuto nad hlavu, a následně buď odhozeno v dál, nebo, v případě MM, postaveno prudce do vody tak, aby mělo dojem padání, avšak nenamočilo si očička) či plavání do vzdálených končin (dítě je umístěno v kruhu tlačeném rodičem a určuje počet zakotvených motorových člunů, které si chce prohlédnout zblízka).

Jednou z oblíbených her byla také hra „na krokodýla“. Kratochvíle spočívá v tom, že jeden z rodičů se ponoří do vody a označí se za dravce. K druhému rodiči se přiřítí dvě děti, pověsí se na něj a žádají, aby je před krokodýlem zachránil. Tento rodič, zpola udušený, protože Velkej malej se zavěsil zezadu na krk a tlačí na hrtan, má za úkol uniknout z dosahu rodiče prvého. Plovala jsem jako o život. Skákala jsem jako delfín. Když už nebylo zbytí, po pás ve vodě jsem vstala a s oběma dětmi prchala před svým zákonitým manželem, který se rozhodl, že dětí už máme dost a místo pěkné večerní chvilky mne raději uštve. Každý, kdo někdy běhal ve vodě, ví, že voda klade odpor. VELKÝ odpor. Čím hloub jeden jen, tím je odpor větší. Nestydím se to říci - padla jsem.

A v ten okamžik mě Malej malej přetáhl přes hlavu a zcela zřetelně a nekompromisně formuloval svůj požadavek: „A teď, maminko, utíkej.“

Pámbu vám to oplatí.

Jiný čas

Snad ten rytmus řeči, snad více-mluvnost (ne mnohomluvnost), pomalá a usebraná, kontrastující se sděleními esemesek...
(Jan Vladislav, Otevřený deník)

Jak jsem se zúčastnila výběrového řízení

Rok se s pěti lety sešel, i nastal čas, abych se opět vrátila do zaměstnání. Již před několika měsíci jsem pojala oprávněné podezření, že návrat k původnímu zaměstnavateli bude provázen z jeho strany stejným nadšením jako z té mojí (totiž žádným, anžto práce na směny je s dětmi školkou povinnými doslova jackpot), i jala jsem se obepisovat nejrůznější firmy, které se zdály alespoň přibližně provozovat činnost subsumovatelnou pod hlavičku „práce s textem“.

Nejsem si jistá, jestli je můj životopis tak svěží dílko, nebo je matka s dětmi takové terno, každopádně se za několik měsíců ozvala firma celá jedna, a i ta až poté, co jsem děti zapřela jak Petr Krista. Legrace s oddělením HR mohla začít.

Legendy o smysluplnosti některých oddělení lidských zdrojů (apropos, lidské zdroje: budu vytěžena a uzavřena jako důl?) nelhaly. Na třetí kolo pohovoru se nás dostavilo asi osm. V čele stolu zasedací místnosti velikosti vhodné pro OSN nám jeden ze tří zúčastněných zástupců oné instituce oznámil, že nyní budeme kreslit obrázek. V tu chvíli můj zájem o danou pozici prudce poklesl. Nechci kreslit obrázky. Obrázků jsem, pane HR, za poslední tři roky nakreslila TŘI ŘITĚ. Chcete autíčko? Pokořila jsem však svou vzpurnou duši a na papír načmárala knihovnu a počítač. Dojem jsem vylepšila konstatováním, že se jedná o umělecký kus s názvem Klid na práci. Pan HR nepohnul ni brvou, koneckonců musel být zvyklý na ledacos. Od mých spolutrpitelů ho čekala ještě kytara, lesík, ptáček, procházka s pejskem, čtečka a půllitr.

Poté jsme byli odsunuti do vedlejší místnosti, kde jsme se jali pracovat na písemné práci, patrně abychom dokázali, že domácí práci č. 1, vytvořenou o samotě, za nás nevypracoval náš labrador. Každý z nešťastných byl pak odvolán k osobnímu pohovoru, a pokud jsem si doteď říkala, že prezentace vlastnoručního výtvarného výronu byl pouze neškodný ústřel, nyní mi bylo pochopit, že jsem tu špatně. Pan HR mi totiž kladl značně záludné otázky, dávající víc než tušit, že jeden z nás je mimo čas a prostor toho druhého. Totiž že on žije v čase a prostoru krále bramborových lidí, abychom byli přesní. Otázky zněly takto:

Víte, že jde o práci na dobu určitou? - Ne, můj labrador mi přečetl pouze část inzerátu a zrovinka tohle bohužel opomněl zmínit.

Jaký si představujete plat? - Psala jsem to do takové té kolonky, kterou jste na to speciálně vyčlenili. Čte VÁŠ labrador?

Co si myslíte, že by vašim kolegům na vás mohlo nejvíc vadit? - Jak JÁ mám vědět, co OSTATNÍM leze na nervy? Pištu by například, pane HR, mohlo prudit, že si nosím obědy v krabičce a nesocializuji se v místní chemičce, jen nešťastným omylem nazvané kantýna, zatímco nedobrovolně bezdětnou Marušku by mohla uvádět do deprese fotografie drahýchhyder na mém stole, avšak radostně by si se mnou vyměňovala recepty na kuskus.

Jak řešíte pracovní konflikty? - Připouštím, že i pro mě tato otázka jeví stopy racionality. Bez jakékoliv specifikace však na ni stejně nejsem schopná odpovědět. Jakože konflikt s uklízečkou se řeší stejně jako konflikt s nadřízeným nebo klientem? Mám zde sadu dvaceti hezkých příkladů, probereme si je jeden po druhém, nebo stačí z klobouku vytáhnout náhodného králíčka?

A tak dál a furt pryč. Vzato kolem a kolem, výsledkem celé akce, připomínající přijímací řízení na pozici ředitele NASA (© S. B., děkujeme), bylo, že každý z nezaměstnaných přišel asi o hodinu svého času, protože jsme museli čekat, až skončí ti ostatní (přiznávám, že jsem ji vyplnila četbou, takže se vlastně jednalo o svého druhu dovolenou, ale obvykle si k tomu dávám ještě kafíčko, dva cukříky, děkuji pěkně), a pan HR si udělal čárku za uspořádání pěkného assesment centra, jež nebylo assesment centrem, anžto se na něm nekooperovalo, a mělo tedy za účel pouze uspořit čas pana HR. Vítěz má smlouvu na příští půlrok, gratulujeme a jsme rádi, že jsem to nebyla já. Asi budu muset jít dělat za kasu. Přesvědčit někoho, že po zaučení dokážu zvedat předměty a otvírat a zavírat pokladnu, snad ještě zvládnu...

Zuřivé batole: návod k použití

Výchově dětí se věnuji již téměř šest let. Jsem tedy prakticky odborník, a z tohoto titulu jsem se rozhodla, že oblažím veřejnost některými svými poznatky. Važte si jich, byly zaplaceny potem a krví všech zúčastněných stran.

Období někdy okolo dvou let psychologové označují jako tak zvané období vzdoru. Proč tak činí, není známo, podle mě řve dítě prakticky nepřetržitě od chvíle, kdy mu přestřihnou pupeční šňůru, do blíže neurčeného věku (pětiletý Plivník ještě nepřestal, a mohu jen doufat, že tím slavným okamžikem nebude až odchod z mamahotelu krátce po třicítce, jak to zatím vypadá).

Úkolem rodiče (naštěstí) není, aby přinutil potomka přestat řvát. Jeho úkolem je, aby alespoň občas dítě vykonalo, co se po něm žádá. Vezměme si takový nočník: jakkoliv mýty a legendy starců líčí, kterak jsme všichni za socialismu stachanovsky odložili pleny již po prvním roce, dnešní batolata postupují podle inovovaného, svobodného a nespoutaného modelu:

10 měsíců: dítě si sedá. Rodič poprvé přistavuje nočník.

Varianta a) Dítě se s hysterickým řevem vzpouzí.

Varianta b) Dítě si sedá, aby nejpozději během pěti vteřin (reálně během pikosekundy) vstalo. Při každém dalším pokusu se hystericky vzpouzí.

1 rok: rodič podniká v týdenních a delších intervalech pokusy posadit dítě na nočník. Dítě opakuje variantu a).

1,5 roku: dítě se při posazení na nočník přestává vzpouzet, a při dostatečné stimulaci (televizní maraton) na něm někdy i sedí.

2-3 roky: dítě poprvé do nočníku vykonává potřebu. Většinou se tak stává, z čiré zlomyslnosti, týden před narozením sourozence, po kterémžto se žárlivý potomek vrací ke kálení do plen a variantě a). Nenarodí-li se sourozenec, lze návrat k variantě a) – zcela bezvýjimečný – přičíst období vzdoru.

Nyní, po dlouhosáhlém úvodu, si věrný čtenář zaslouží poznat ony spásné prostředky, kterými lze dítě dokopat bez použití násilí ku kýžené činnosti. Někdy. Ale za zkoušku to stojí.

1. Metoda NÁVNADY

Zvolte věc, kterou má dítě rádo, můžete (a chcete) mu ji poskytnout okamžitě. Při lákání do pasti používejte maximálně krátké a maximálně srozumitelné věty. (Mějte na paměti, že dítko je vytočeno do vrtule, tudíž jeho mentální kapacita, i tak zatím nevelká, se blíží nule. V podstatě jste vytáhli kost a máváte jí před čumákem nejlepšímu příteli člověka, na Prousta dojde později.)

„Chceš X?“ (Dítě kýve. Pokud nekýve, avšak řve, buď nerozumí otázce, nebo chce něco jiného. Testujeme, než se dopracujeme ke kývání.)

„Tak jdi na nočník.“

(Děs v očích dítěte je rychle následován mnohočetným záporem.)

„Chceš X? Jdi na nočník. NEJDŘÍV nočník, POTOM X.“

Slabší kusy podléhají vidině lahůdky poměrně ochotně, v ostatních případech je nutno nasadit silnější kalibr.

2. Metoda VÁLEČNÉ LSTI

Děti mají, řečeno s klasikem, švestkoidní povahu. Tato se projevuje neschopností myšlenku opustit (Nyní se projevuje hysterickými záchvaty při pohledu na nočník, později se transformuje do ohavného zvyku opakovat větu tak dlouho, dokud není zcela zřejmé, že jí byla věnována patřičná pozornost. Plačící přítelkyně, jíž právě umírá matka, tedy buď může zavolat o půlnoci, až budou děti spát, nebo se musí smířit s tím, že její věta bude přerušována, dokud se nepodíváte na mravence, neinformujete dítě, že se díváte na mravence a nepopíšete alespoň jeden jeho detail, aby bylo zcela zřejmé, že jste se skutečně podívali. S dalším mravencem se situace bude opakovat.) a neschopností myšlenku udržet, čehož využijeme:

„Běž na nočník.“

• Ne, chci plínku.

„Běž si vzít plenu.“

• Ne, chci nočník!

Et voila!

3. Metoda PROTEKTORA

Některé děti nenávidí pomoc, je-li jim nabízena. (Toto pochopitelně neplatí pro chvíle, kdy by skutečně měly něco dělat samy. Dítko, které po čichu vystopuje tabulku čokolády, vyšplhá pro ni do vrchních polic původně zamčeného špajzu a otevře obal, nad nímž je dospělému vyhrát pouze za pomoci nůžek na plech, je příliš slabé, aby si přetáhlo kalhoty přes zadek.)

„Běž na nočník.“

• Ne.

„Máma pomůže?“

… Et voila!

(Debilní konstrukci „máma pomůže“ používám zcela záměrně. „Chceš pomoct“ v mém podání příliš zavání výhrůžkou. „Máma pomůže“ je laskavá nabídka, která se však – naštěstí – setkává asi se stejným nadšením, s jakým se setkala laskavá nabídka pana Hitlera, že se ujme opuštěné části rozděleného Československa.)

4. FALEŠNÉ DILEMA

Velmi lstivý úskok. Dítěti dáváme na výběr, KAM se chce jít vyčůrat, nikoliv ZDA se chce jít vyčůrat.

„Běž čůrat. Před spaním se čůrá.“

• Nenene!

„Chceš na nočník, nebo na záchod?“

• Nenene!

„Můžeš na nočník. Chceš na nočník?

• Ne.

„Tak běž na záchod.“

(A dítě, domnívajíc se, že se vzpouzí, odchází na nočník.)

Poučka pro uživatele dítěte: Je důležité se poslední větou neptat. Kdyby repliky zněly „Chceš na nočník? – Ne. – Chceš na záchod?“, bude zákonitou odpovědí opět kategorické ne.*

* Původně jsem pro tuto funkční a léty odtrpěnou metodu neměla žádné vysvětlení. Bylo mi však řečeno, že nevědomky (zcela intuitivně geniálně) aplikuji jakýsi ericksonovský paradox, to jest vzbuzuji v klientovi pocit, že si vybral sám nebo že úspěšně vzdoruje, ačkoliv na výběr neměl nebo obě nabízené možnosti vedly k žádoucímu cíli. V první chvíli mne to uvedlo do stavu vytržení a muž mne musel propíchnout špendlíkem, aby mne dostal od stropu k podlaze. Poté jsem pochopila, že jsem opět v pozici strýce Františka, an lil vodu do kyseliny, ačkoliv idiocii takového počínání by byl mohl pochopit z každé učebnice chemie. Tož tak. A tím dneska končím.