Vloni jsem se dušovala. Přísahala. Beztoho jsem letos moc těhotná, abychom vyrazili hledat zážitky do ciziny. Tak jsem sebrala Nejslawnějšího, naplánovala trasu a šli jsme.
Zádrhel se ukázal být v nevinných slovech "naplánovala jsem trasu". Můj plán byl prostý, ale geniální: pojedeme vlakem na Srbsko a odtamtud se nějak dostaneme do Berouna. Protože kdyby byly houby houby, tak v Berouně je Black Dog Cantina, co už tam byli z Prahy všichni, jelikož tam kdysi byl pan Cuketka. Jenom my, zaostalci, jsme tam nebyli.
Podle plánu šlo všechno zhruba do okamžiku, než jsme vystoupili z vlaku a došli k lezeckým trasám, které jsem také chtěla Nejslawnějšímu ukázat, protože pamatují jeden ze dvou slavných okamžiků, kdy se jeho manželka odvážila před dvacátým rokem věku opustit Prahu. Zavlekla mě tam tehdy spolužačka, která měla přítele lezce, tudíž také lezeckou výbavu a vášeň. Nejsem si jistá, co mě vedlo k domněnce, že vylézt na nějakou skálu bude dobrý způsob, jak strávit den, každopádně jsme sebraly výbavu a spolužaččinu sestru a vyrazily. Zatímco spolužačka a sestra vyskákaly na skále o několik metrů svižně jako kamzíci aniž na - podle jejich slov - lehounké trase používaly lano, já jsem uvažovala, jaká barva rakve se mi bude hodit k pleti a zoufale se tiskla k rozpálenému kamení, jelikož jsem neměla ani přítele lezce, ani vášeň, zato se mi točí hlava i na schodech do metra.
Po této zkušenosti jsem se několik let uklidňovala četbou, abych pak vyjela mimo město podruhé. Na druhé výpravě, jejímž cílem byla oslava narozenin v jakési hasičárně poblíž Liberce, jsem potkala Nejslawnějšího a okamžitě ho začala nesnášet. Svět je zvláštní místo pro život. Nu nic.
Tak tedy, jsme u lezeckých tras a hledáme stín lesa, z nějž dubec strmí. Dubec nestrměl, avšak strměla tabulka, že je to tady chráněné území a Vstupdolesa S.(e zapovídá). Pokračovali jsme proto za družného hovoru po místní asfaltce dalších deset kilometrů, já, Slawný, mlčenlivé Břicho a slunce, které se hotovilo vybělit naše kosti bez použití supů. Naštěstí, když už mne počet ptáků kroužících nad našimi hlavami počal zneklidňovat, ukázala se civilizace a v ní kýžená restaurace.
Hamburgerový ráj BDC nabídl přes drobné zásobovací potíže potravu (když jsem sledovala výčet toho, co z nějakého důvodu zrovna není, trochu mě udivilo, že mají hamburgery, ale měli a byly velmi poživatelné), takže to celé nebylo nadarmo. A kdo říká, že lpím na slanině. A sladkostě se s cukrovkou beztoho nemůžou. Tak.
Už to vypadalo, že zase zůstane u ojedinělého výkřiku, když se mi udělalo auto. Nejdřív se mi v mých dvaatřiceti vyrazil řidičák, který jsem (další prostý a geniální plán) hodlala používat s Bílým bleskem mých rodičů, a až se vyjezdím, za rok, dva, tři... tak si koupíme vůz a budeme dospělí. Současně s odevzdáním papírů na magistrátu se ale vylíhla nabídka, jaká se objeví maximálně jednou za deset let, takže - no, zkrátka až uvidíte na silnici černého Forda, na vašem místě bych nebyla tak klidná.
Auto si, jak ví každý Michelup, žádá používání. Pojala jsem tedy prostý a geniální plán číslo tři: vyrazíme do Březové-Oleška, protože mapy tam ukazují les, a poté se přesuneme do Davle, kde mapy ukazují řeckou restauraci. Sbalili jsme pleny, nosicí šátek, hydru a vyrazili jsme dobrodružství naproti.
TO BE CONTINUED...
