Osvětim zblízka. Sakra zblízka.

Mnohým to bude jistě připadat morbidní, ale říct to musím. Dlouhá, předlouhá léta jsem čekala na pořádný film o holocaustu. Dlouhá, předlouhá léta byla moje touha nevyslyšena.

Je to vlastně paradoxní: samozřejmě chápu, že mluvit o Osvětimi a šoa vůbec je věc nesmírně těžká a pořád do značné míry tabuizovaná. Literatura se ale už dávno zbavila představy*, že stačí namixovat pár smutných očí, smích dětí a kouřící komíny a o úspěch je postaráno. Pokládá otázky (připomeňme na tomhle místě Georga Taboriho a dilema "sežrat, či nesežrat mrtvého spoluvězně"). Překračuje hranice dosud možného (jak jinak nazvat mechanizované vyprávění Laskavých bohyní J. Littella). Mýty vytváří (aneb Grossmanův příběh o tom, jak vězně nezabil plyn ani kulka) a mýty boří (dneska už nám to tak asi nepřipadá, ale to, že hrdinové povídek Arnošta Lustiga zcela samozřejmě kradli, že nešlo o konflikt absolutního dobra a absolutního zla, byla ve své době docela pecka).

Ale především, především se zajímá o to, co dělá literaturu literaturou: o vlastní tvar. O to, že není podstatné jenom to, CO vyprávíme, ale taky JAK to vyprávíme.

Nehodlám tu ze sebe dělat odborníka na dějiny filmového zpracování šoa. To jistě nejsem. Protože jsem ale viděla nejedno, nemohlo mi uniknout, že filmy až příliš často právě tuhle ambici - posunout se od příběhu dál - postrádají. Přestože dokonce už v roce 48 natočil Radok svou expresionismem ovlivněnou Dalekou cestu a nejde v téhle souvislosti nezmínit Modlitba za Kateřinu Horovitzovou Antonína Moskalyka (s dechberoucí téměř hororovou scénou s "pánem nad sušárnou vlasů"), dost silný proud filmařiny pořád těží z toho, co se nepěkně, ale dosti pregnantně nazývá HLP neboli hluboký lidský příběh.

Takový film obsahuje několik základních momentů, které přicházejí s nemilosrdnou pravidelností:

1) Štastné dětství (respektive šťastná minulost). Hrdinové vzpomínají, jak krásně se měli a jak se všichni měli vlastně rádi. Idylické obrázky mají tvořit kontrast k hrůzné budoucnosti.

2) Soumrak. Přituhuje. První rozbité výlohy, první odplivnutí stranou. Z lidí, od nichž bychom to vůbec, ale vůbec nečekali, se stávají malí nácíčkové, kteří se zarputilou tváří říkají "to máte za to, Židáci".

3) Utrpení v ghettu/koncentračním táboře (nebo alespoň jeho náznak - vítány jsou dlouhé záběry na záda odcházejících lidí s tklivou hudbou, zcela povinný je záběr na prázdné koleje).

Po divákovi se pak žádá, aby "vzpomněli na ty, kteří se nedožili". A divák vzpomene - bodejť by nevzpomněl. Bylo to přece TAK STRAŠNÉ. (Pochopte, já v zásadě nemám nic proti hezké minulosti. Nic z toho není absolutně blbé "an sich". Není ale možné tvořit film JENOM z toho. Není možné se spolehnout na divákovu připravenost dojmout se nad krutým osudem a vést ho k dojetí jako ovečku na jatka.)

Aby to bylo lépe zřetelné, ukažme si na ně prstem: filmy jako Poslední vlak nebo Poslední cyklista (pars pro toto) tuhle vyprávěcí strategii dodržují do puntíku. Televizní Poslední cyklista si aspoň na nic nehrál, ale u Posledního vlaku se jedná o zoufale zmrhanou příležitost. (Kurňa, máte stovku lidí v jednom vagónu, co víc chcete, abyste vytvořili psychologické drama jako víno? Ale filmaři si řekli ne a oblažili diváka standardní směskou výše uvedených bodů, obohacenou o zvláštně absurdní momenty, jako když bývalý údajně slavný zpěvák klenot klezmeru Die grine Kuzine pěje způsobem připomínajícím produkci Dalibora Vrány ve Vrchní, prchni. A to ještě laskavě pomíjím, že překlad "zelená sestřenice" pro nepoučeného kolegu diváka musí evokovat cosi mezi žaludeční chorobou a surrealismem - ačkoliv se jednalo zcela jednoduše o zelenáče neboli greenhorna. V podstatě jediného opravdu silného momentu se tvůrci patrně zalekli a cudně ho téměř zneviditelnili: jde o nesmírně dojemnou scénu, v níž matka kojence pije vlastní moč, aby nepřišla o mléko.)

Ještě jste tu? Pro ty, kdo vydrželi, máme nejen sušenkovou medaili za statečnost, ale i tip na film, který právě tohle není: Saulův syn, debut (pokud nepočítáme jeho krátkometrážní film z roku 2007) maďarského režiséra Laszlo Nemese.

Hlavní hrdina, Saul (nebo Šaul) Ausländer, je členem Sonderkommanda. To byli ti, kteří se starali o to, aby lidi došli do plynové komory bez potíží a bez potíží byli zkremováni (a obvykle dlouho nepřežili, protože nacisté jednou za čas komanda kompletně obměňovali). Jednoho dne se z plynové komory dostane živé dítě. To je sice okamžitě zabito, ale Saul (aniž víme proč, o jeho syna se jednat může, ale spíš nejedná) rozhodne, že ho náležitě pohřbí. Rabín z komanda mu odmítá pomoct: kaddiš, modlitba za mrtvé, úplně stačí. Saul se s tím nehodlá smířit a udělá všechno možné proto, aby sehnal jiného rabína a chlapce pohřbil.

Čeho si člověk musí všimnout hned na začátku a nejinak, je práce s kamerou: sledujeme prakticky pořád jenom Saula, děje, které se odehrávají kolem, jsou často rozostřené (a je určitě na místě ptát se, co to má vlastně znamenat: je to - alespoň částečně - produkt tabu, které se aspoň takhle demonstrovalo v syrovém zobrazení koncentračního tábora? je to známka otupělosti v prostředí, v němž se jinak přežít nedá?). Stejně pozoruhodný je i zvuk. Film se doslova topí v přemíře hluků a ruchů. Absolutní pohybový chaos doplňuje chaos mraveniště. Továrny, v níž nás ohlušuje skřípání, bouchání, klapání, hukot a řev a křik...

Last, but not least, tohle ještě doplňuje skvělý nápad přeložit asi tak třetinu toho, co ve filmu skutečně zazní. Divák jen hádá: nepřekládá se to, protože to není pro do sebe uzavřeného hlavního hrdinu důležité? Protože Saul, Maďar s mluvícím jménem Ausländer (tedy Cizinec), pořádně polštině a jidiš nerozumí?

No a když po necelých dvou hodinách vypadnete z kina (nestahovat, pěkně prosím, za tohle si tvůrci do kasičky zaslouží měrou vrchovatou), říkáte si: tenhle film je o lidskosti. Ať už vnímáme touhu vzdát mrtvému úctu právě jako vzepětí lidství, nebo chorobnou umanutost (ale to je TAKY lidské). Jaký to má ale smysl, když budou mrtví všichni? A protože se to Saulovi nepodaří: mělo smysl riskovat? A protože kvůli tomu mrtvému umře několik dalších lidí - z toho nejméně jeden přímo kvůli tomu, co Saul udělá**: jak moc má smysl riskovat? A smíme nutit kvůli vlastním cílům riskovat ostatní?

Odpovědi neznám. Odpovězte si sami. Zkrátka a dobře, jděte.

* Jistěže se dají najít i taková díla, ale jako by jich bylo jaksi tak nějak víc.

** Vlastní smrt toho člověka - abych toho neprozradila až moc - zobrazena není, ale je nanejvýš pravděpodobná.

DISCLAIMER: V žádném případě nehodlám zlehčovat číkoliv utrpení. Naopak zcela záměrně zlehčuju kýč, který z toho utrpení těží.

Milý pane doktore...

Ráno z toho nejspíš bude "čtyřková zpráva v četce". Možná i ohodnocení číslem tři se tomu dostane, koneckonců, máme tady tu Seifertovu cenu...

Jistěže bych mohla napsat úderný perex, který by přiměl k otevření textu alespoň o dva čtenáře navíc. Můžu napsat cokoliv. Můžu napsat zprávu, že nepoznáte, že to není Ctrl+C Ctrl+V aus ČTK. Smutný článek o mezilidských vztazích, po kterém hrábne každá Dear Sally. Promo hodinek, že i vy si je budete chtít koupit.

Ale mně se dneska nechce. Je noc, něco před tři čtvrtě na tři, a je zastavený čas, jako na jedněch hodinách, kolem kterých se kdysi dávno v mrazivých nocích točil svět.

Je noc, v níž jsem nemohla spát, protože světlo, ten zářící sloup světla prostupující skrze dveře, probudilo mého syna. V té bezesné noci mě kopal a šeptal mi, že strašně nutně potřebuje napít... a pudink... a přitulit se... a k bráškovi... a nejradši by si už vlastně hrál... až jsem ve dvě vstala a šla spát do obývacího pokoje, promiň, malej, ráno brzo vstávám, spinkej...

Ale stejně jsem neusnula, i když čas se ještě nezastavil, tak jsem si otevřela poštu, co taky v tuhle hodinu. A tam to bylo. Umřel Vladimír Binar.

Po jeho smrti se zcela nepochybně nevzedme šílenství tisícinásobného sdílení truchlopostů na Facebooku. Vladimír Binar nebyl žádná popová hvězda.

Vladimír Binar byl jenom ten, co aby mohl studovat, šel makat jako dělník.  Ten, co ho stejně - už jako učitele - vylili z fakulty. Ten, co pak odjel hrát šachy do Paříže a ještě pak vychovávat děti na Tahiti. Ten, co psal texty, v nichž světlo jiskřilo, vzlínalo a vzpínalo se. Ten, co stovkám studentů dost trpělivě vysvětloval, jak že se to má s tím rytmem v poezii. Ten, co nás před lety zval na víno s tím, že jednou to určitě oplatíme svým studentům. Že to posílá dál. Ten, co miloval Jakuba Demla a Vladimíra Holana... a ten, co jim rozuměl jako málokdo. Ten, u kterého jsem měla zvlášť v posledních letech - byť naše setkání byla velmi letmá - že jeho láska k Demlovi pramení z podstatně podobné povahy: u obou jako by byl stejný vztek na ten zatracenej svět, a zároveň neskutečná... láska už jsem říkala. Něha, taky. (Jo, a tu Seifertovu cenu dostal, na tu nesmíme zapomenout, na světských pět minut slávy.)

Shodou okolností jsem se s ním na podzim po letech viděla. Chtěl tenkrát, abych na to setkání přinesla lahev vína, že mi ji zaplatí. Přinesla jsem, ale zaplatit jsem si ji nenechala - nemám studenty, kterým bych mohla poslat jeho pozdrav dál... tak jsem to aspoň vrátila. Netušila jsem v tu chvíli, že byla poslední společně vypitá. Nevěděla jsem, že už si neposlechnu o tom, jak to bylo s Rosou Junovou a jak paní Holanová stavěla lahve od alkoholu k nohám stolu, protože to tak dělal ten její Vladimír - aby neviděla... a ona to samozřejmě věděla, celá ta léta, a tak na to byla zvyklá, že i když sama nepila, lahev u stolu byla pořád... Nevím, co je na tom pravdy.

Vím jenom, že už nikdy do mailu nenapíšu "Milý pane doktore"... A že dneska nejdu spát, protože čas se zastavil někdy ve tři čtvrtě na tři.

Milý pane doktore, díky. Za tu jednu větu, o které celou dobu mluvím - a za všechny ostatní. Dneska bude den... Vy víte jaký. Tenhle:

x Xx Xx Xx Xx Xx Xx

(15. 1. 2016, 4:20)

Zápisky šílencovy

Od chvíle, kdy jsem poprvé překonala pomyslný Everest "máma má maso, Ema mele", či jak přesně zněl onen text známého knižního hitu, jsem většinu svého času věnovala četbě. Četla jsem ve dne, četla jsem v noci, četla jsem knihy, návody, a když nebylo co, nepohrdla jsem ani jízdním řádem.

V místní pobočce lidové knihovny dobře znali své pappenheimské, a proto mne v rozporu s pravidly vpustili do oddělení pro větší děti a mládež. Zaržála jsem a přečetla ho. (Dobrá, tento výrok je poněkud nadsazený. Veškeré dostupné tituly jsem zkonzumovala pouze v některých oblastech, které se dostaly do mého hledáčku. Nelitovala jsem vynaloženého času, nehleděla na literární kvality. Vlastně ani na jiné kvality. Tak se například stalo, že jsem přečetla nejen povinný doják Říkali mi Leni, ale také všechno, co se týkalo koncentračních táborů, Norimberského procesu a německého vězeňského systému v oné době vůbec, a to včetně tklivých  dopisů Marušky Kudeříkové.)

Má vášeň způsobila nemalé rozkoly v rodině. Mnozí nevraživě hleděli na dítko, které místo co by radostně pobíhalo po našich krásných lesích a lukách, nebo, kurnikšopa, dělalo něco užitečného, bylo za každého počasí k nalezení na gauči, s nosem zabořeným do jednoho z deseti patnácti titulů tohoto týdne. Naopak matka - zvláště v období puberty - mou zálibu vítala. Zatímco mí spolužáci se zpíjeli, jako by za to byli placeni, a odcházeli do mrazivých nocí s lidmi vyznačujícími se několika otvory v těle navíc (ve většině z nich byla apartně umístěna sichrhajcka), ona věděla, kde svou dceru najde. Dcerka zdobila gauč.

Za knihy jsem utratila také většinu svého kapesného. Tak se stalo, že jsem do manželství vstupovala se zhruba dvěma tisíci svazků (muž jich měl pouhých osm set, žabař!) a už nikdy se nechci stěhovat. Buď mě někdo přestěhuje i se zachováním mého důmyslného systému řazení, nebo nohama napřed. Jiné cesty není.

Když se mi narodily děti, bylo zapotřebí leccos přehodnotit. Společnost bůhvíproč považuje za neetické děti zabít, pokud ničí váš - draze zaplacený a s láskou opečovávaný - majetek. Smířila jsem se tedy s potrhanými obálkami i stopami nenechavých zoubků. (Některé naivní tvorové naznačovali, že problém je jednoduše řešitelný. Stačí přece knihy na dočasnou dobu přesunout nahoru, aby na ně malý ničitel nemohl! Kam nahoru, když knihovny zabírají celý obývák a sousedé - nechápu, proč museli být tak nevraživí - odmítli poskytnout ten svůj, mi však již neporadili.) Děti jsou štěstí, opakovala jsem si, když jsem lepila stránky, abych nemusela lepit pytlíky, stínována mřížemi.

Včera se však jasně ukázalo, že některé věci jsou silnější než my, a je-li něco osud, nemá smysl vzdorovat. To bylo tak: sedíme s Nejslawnějším u kamaráda, který slaví narozeniny. Jak se ukázalo, slavíme také výročí našeho vztahu, který začal právě 17. listopadu. (O své paměti, díky níž já mám k výročí překrásné náušnice a Nejslawnější má mne, napíšu někdy příště. Pokud na to nezapomenu.) Pili jsme, hodovali, dobrou vůli spolu měli, když vtom se Nejslawnější otázal, zda vlastníme knihu Jiřího Weila Moskva-hranice. "Myslím, že jo," povídám já. "Já ti to půjčím."

A bylo vymalováno. Deset let spolu sdílíme stůl a lože. Jen o něco kratší dobu sdílíme nádherné děti a neméně půvabnou hypotéku. Ale, milej, aby mezi náma bylo jasno: VOCAĎ POCAĎ.

Chcete být inovační rebel? Já snad... raději ani ne.

Dávno, dávno již tomu, co jsem se doopravdy zabývala vědeckými poznatky z oblasti jazyka českého. Z oné doby mi však zůstala vášeň pro různé jazykové podivnosti, jichž svět pln, a pilně jimi osvěžuji svého zemdleného ducha.

Proto jsem zaržála, když jsem spatřila následující inzerát:

Netuším, který PR mág to nebohému HR (OMG, WTF, LOL!) poradil, ale mám takové tušení, že moc rád ho nemá.

To máte tak: tenhle inzerát, v němž hledají člověka ochotného pilně se učiti hustým věcem a vládnoucího uměním vymámit z jalové krávy tele (to vše v duchu zastřeleného černého kazatele), v němž se na budoucího zaměstnance kamarádsky tykáním pomrkává, by možná - možná - snesla firma, která se právě z garáže, oproštěné o vůz šéfovy maminky, přenesla do hipsterského ráje Krymské ulice, kam onen šéf dojíždí na svém pečlivě zrenovovaném kole značky Ukrajina, neboť krom plnovousu pěstuje i stehenní sval, a ne jeden.

Nyní šéf hledá k sobě parťáka a inzerátem mu zřetelně dává najevo, že krom nadšení bude ceněn i hipsta přístup, a to ve výši 20.000,- Kč hrubého měsíčně (mimo Prahu, matku to měst, 16).

Onen inzerát však nevložil dlouhým vousem obdařený jedinec, avšak docela pěkná paní, pracující t. č. v zavedené bankovní instituci. Já pochopitelně chápu snahu o získání "segmentu trhu", který své úspory bude ukládat ještě příštích padesát let. Cítím se snahou se segmentu jazykově přiblížit, nemáte to jednoduchý, hoši.

Ale, přátelé, takto: zaměstnanec není klient. Zaměstnanec ví, že jde pracovat do korporátu, a očekává podmínky tomu přiměřené. Kdyby chtěl jít pracovat pro dlouhý vous, inzerát České spořitelny by obkroužil myší obloukem co největším. Chceme-li profíka, netykáme mu a neříkáme mu "hustý" (není mu šestnáct). A když už se této pošetilosti dopustíme, za žádných okolností ho nepřirovnáváme k panu Kingovi. I metaforika musí být konzistentní, jinak to zvonku vyzerá, že jsme hustýho týpka, co je mu šestnáct a živí se mámením telat z jalovic, najali jako textaře.

A teď, maminko, utíkej!

Dávno, dávno již tomu, co jsem byla mladá a tak nerozumná, že jsem zatoužila jezdit na koni. Rodiče, ač se jinak chovali velmi uvážlivě a nepodlehli mým nárokům na životní standard malého milionáře, kdesi vyhrabali informaci, že kůň by v dalekém okolí byl (i když nebylo zcela jasné, kde se kůň nachází a v jakém je stavu), a rozhodli se mne k němu dopravit.

Otec o víkendu nastartoval mírně orezlou služební ladu a vyjeli jsme. Po několika desítkách kilometrů opuštěnou, více či méně vyprahlou kubánskou krajinou konstatoval, že kůň se na určeném místě nenachází, a protože se na určeném místě nenachází vůbec nic, oř patrně zdechnul a dřevo z ohrady domorodci spotřebovali při vaření. (Nebylo také zcela jasné, co vařili, protože místní přídělový systém ve výsledku spíše než nákup připomínal loterii, v níž pravidelně bylo možné vyhrát pouze pomeranče. Myšlenka, že by se dřevem topilo, je však příliš absurdní.)

Nepamatuji se zcela přesně, jak nakonec došlo k tomu, že jsme se ke koni dostali. Jako zkušená žena si troufám tvrdit, že malý milionář na zadním sedadle prudil tak dlouho, až to rodiče vzdali, a buď ničili tlumiče na místních prašných stezkách tak dlouho, až nakonec nalezli ohradu jinou, nebo to o jiném víkendu vyzkoušeli znova. Každopádně teď tu stojí lada, ohrada, zhýralí cizinci, jeden gaučo a kůň. Lada stojí nejpevněji, protože cizinci jsou vytřeseni z dlouhé cesty, gaučo je posilněn blíže neurčeným destilátem, nejlepší léta ohrady lze datovat do předminulého století a do téže doby lze datovat i koně. Byl to koník unavený a smutný. Gaučo však usoudil, že vydržel-li sto let, jistě vydrží ještě chvíli, a s vidinou úplaty v podobě rumu a následného hezkého večera s tímto (přídělový systém způsobil, že vedle oficiální měny fungovaly v oběhu ještě dvě jiné, čile kombinované s barterovým obchodem) cizincům přislíbil, že koně mohou použít. Protože však také usoudil, že když malý cizinec nepřežije jízdu, projeví se to na množství obdrženého rumu, vrazil mému otci do ruky provaz od ohlávky a zavelel, že seňor musí koně vodit.

Seňor proto vodí koně po ohradě a já se vezu. Je čtyřicet stupňů ve stínu, stoletý kůň klopýtá, otec klopýtá před ním, jelikož krom vedra má starost i o to, aby se vyhnul balvanům, a zároveň nebyl zavalen zvířetem, kdyby ne zcela neočekávaně chcíplo. A v tu chvíli se ozvalo neúprosné: „A teď, tatínku, utíkej.“ Autora této věty z vrozené skromnosti neuvádím. Otec zamumlal cosi, co znělo zlověstně a co jsem posléze identifikovala jako „pámbu ti to oplatí na dětech“.

***

Zrovinka na tohle jsem si vzpomněla před pár dny, když jsme odvezli Velkýho malýho a Malýho malýho do Chorvatska, aby se tam potěšili mořem. Poté, co jsme je po desáté večer založili do postelí (další řev, ozývající se z jejich pokoje, jsme zdařile ignorovali a instruovali jsme je, že se do společných prostor smějí vrátit pouze v případě, že poteče krev proudem), byli vzbuzeni kolem třetí hodiny ranní MM, an měl nelad nebo se mu něco ošklivého zdálo, a proto dorazil s brekem, a znovu vzbuzeni v 6:19 opět MM, který se již vyspal do růžova a vyžadoval puink a kobihu, jsme se nadopovali kofeinem, cukrem, sbalili děti, několik tun hraček a vyrazili jsme k vodě.

Tam, místo abychom sebou plácli na písek a užívali zasloužené dovolené, jsme plnili rozkazy malých dozorců našeho soukromého vězení, které zahrnovaly většinou činnosti jako přesunutí dvou metráků písku o kus dál a jeho vytvarování do podoby Alcatrazu, vyhazování břemen do vzduchu (obyčejné malé děti lze ošálit hrou „spadla lžička do kafíčka“, ne tak ty naše: dítě musí být vyzvednuto nad hlavu, a následně buď odhozeno v dál, nebo, v případě MM, postaveno prudce do vody tak, aby mělo dojem padání, avšak nenamočilo si očička) či plavání do vzdálených končin (dítě je umístěno v kruhu tlačeném rodičem a určuje počet zakotvených motorových člunů, které si chce prohlédnout zblízka).

Jednou z oblíbených her byla také hra „na krokodýla“. Kratochvíle spočívá v tom, že jeden z rodičů se ponoří do vody a označí se za dravce. K druhému rodiči se přiřítí dvě děti, pověsí se na něj a žádají, aby je před krokodýlem zachránil. Tento rodič, zpola udušený, protože Velkej malej se zavěsil zezadu na krk a tlačí na hrtan, má za úkol uniknout z dosahu rodiče prvého. Plovala jsem jako o život. Skákala jsem jako delfín. Když už nebylo zbytí, po pás ve vodě jsem vstala a s oběma dětmi prchala před svým zákonitým manželem, který se rozhodl, že dětí už máme dost a místo pěkné večerní chvilky mne raději uštve. Každý, kdo někdy běhal ve vodě, ví, že voda klade odpor. VELKÝ odpor. Čím hloub jeden jen, tím je odpor větší. Nestydím se to říci - padla jsem.

A v ten okamžik mě Malej malej přetáhl přes hlavu a zcela zřetelně a nekompromisně formuloval svůj požadavek: „A teď, maminko, utíkej.“

Pámbu vám to oplatí.