úterý 22. října 2013

Časy jsou zlý, Kamile. Dej si houbičku.

Úplně původně jsem tohle psát snad ani nechtěla. Když jsem dostala do ruky recenzní výtisk Jantarových očí od Vilmy Kadlečkové, poctivě jsem ho přečtla, a rozhodla se, že moje recenze by nebyla nijak zvlášť pozitivní – ale na druhou stranu ani taková, abych o ni svět nemohla připravit. Doby, kdy jsem toužila, aby svět poznal můj ostrovtip za každou cenu, jsou už pryč. Lenost vítězí.

Jenomže teďkon tady máme ten předvolební boj a zase se mi zjevila pravda: časy jsou zlý. Časy jsou tak zlý, že lidi nejenom nemají problém chodit na demonstrace proti Romům, to je koneckonců většinou lid dělný, intelektem nepříliš obdařený, vzděláním nepoznamenaný (nedovedu si představit, že někdo intelektem obdařený a vzděláním poznamenaný by nepřišel minimálně na to, že celý problém s Romy je poněkud složitější, tudíž chodit proti nim demonstrovat znamená plakat na nesprávném hrobě).

Časy jsou zlý, takže někdo, kdo kandiduje v těch našich volbách, nemá problém říkat Romům  Hnědočeši a nemít s tím problém (nebo tvrdit, že, cituji, „chudý nic velkého nevytvoří“, ale nevzdělanost toho pána má co dočinění s xenofobií, mými obavami ze světa a Vilmou Kadlečkovou opravdu jen s řádnou dávkou fantazie). A protože to s Jantarovýma očima tak trochu souvisí, tak já to teda řeknu.

Předeslat ale – už by to chtělo nějakej začátek, což? - musím několik věcí:

1. Jsem si vědoma, že Jantarové oči jsou první díl pentalogie (nazvané Mycelium), tudíž je možné, že některé sovy ve skutečnosti nejsou tím, čím se zdají být. Na druhou stranu – tento díl stojí sám jako ta hruška v šírém poli už několik měsíců, tudíž má být samonosný.

2. Nemám ráda sci-fi. Prostě nemám, možná na to nemám buňky, kdožpak ví. Těch málo kněh, které jsem přečtla, mi většinou připadalo jako žánrová literatura, která – marná sláva – prostě není (kterýkoliv) Mann. To by samo o sobě nebyla vada, detektivky taky louskám dost ráda, akorát... no zkrátka nikdy nic nezaselo.

2a. Přesto jsem se k tomu snažila přistupovat co nejvíc nezaujatě, jak jest svatou povinností recenzentův. Vážila jsem dlouho a poctivě.

3. Kdo se podívá na web, pravděpodobně uzří, jako jsem uzřela já, že Mycelium nemá negativní ohlasy. Jsem sama a vím to.


Tož tedy.

Máme tu Zemi za mnoho, mnoho, mnoho let. Na ní se nachází náš Hrdina, Lucas. Jeho otec byl známý znalec kultury Össeanů, cizí to rasy z vesmíru, a do Lucase své znalosti (prakticky doslova) vtloukl. Pak tu máme dívku jménem Pinkertina, která Lucase miluje. A „dívku“ z Össe, Kamëlëmöernü, která má tak trochu nadpřirozené schopnosti, na Zemi je na útěku a moc nevíme proč (ale podotýkám, že tenhle motiv je z kategorie dobrých „nevíme“ - záhada, tajemství, postupné odhalování, těšíte se a tak). Jo, a pak je tu taky tajemný Aš~šád z planety Fomalhiwa, kterého chce Lucas přivézt na Zem. Jo, a nemá na to moc času, protože umírá – Lucas tedy.

Obsahová stránka (v tomhle směru) není tak podstatná. Co mi podstatné pro laskavého čtenáře připadá: prvních tak sto stran je neuvěřitelně otravných. Autorka se nás totiž snaží seznámit se svým světem, ale protože nemůže podat historický, sociologický ani jiný výklad, činí tak za pomoci různých narážek. Potíž je s tím, že její svět je obrovský, a tudíž množství narážek taky obrovské a text zatěžující až přetěžující, protože je zhusta nevysvětluje a nechá nás čekat na to, jak pěkně to postupně vyplyne z děje. A ono vyplyne, jenomže když člověk už podesáté vidí scénu typu „někdo – nevíme kdo – šel někam – moc nevíme kam – protože má tajemný cíl“, není to napínavé, ale otravné. Ono se to pak rozběhne, ale sto stránek nudy je DOST. (A s touto námitkou, pokud vím, nejsem sama, byť v určení předělového místa se lišíme – někteří tuším hovořili o sedmdesáti stranách. I to je dost.)

Druhá potíž spočívá v tom, že narážek je nejen mnoho, ale občas jsou za hranicí uchopitelnosti. Rozumějme si: já nemám problém s tím, když někdo řekne „zabýval se plazmovým lyžováním“, i když nevím, co to je. Znám slovo lyžování, tak to s tím asi bude nějak souviset, víc momentálně nepotřebuju, klidně si počkám dalších sto stran, kde mi to někdo osvětlí – nebo taky ne. Je to nebezpečná zábava. Bezva, dobré vědět.

Potom jsou tu ale věci jako Protonace svatyně a celého podzemí byla odstíněná myceliální clonou, jak už to v chrámech bývá, ale prstenec obytných místností ve svrchním patře byl zjistitelný dobře. Já nevím, co je protonace, ale podle téhle věty usoudím, že něco, co není vidět (je to odstíněné clonou, jedno jakou), protože to, co odstíněné není, vidět je. Ok. A pak přijde věta: … v protonaci bylo zkrátka všechno, co někdo pracně nezakryl. … A jsem v pr..čicích. Protože najednou je to prostor (?), nikoliv něco někde, ovšem já netuším, co by to asi tak mohlo být, zatímco autorka na další straně počítá s tím, že to vím, a nevzrušeně o tom hovoří.

Protože jsem krom jiného bývala knihovnicí, využila jsem známého knihovnického postupu (když nevíš, vyhledej) a zeptala se strýčka Googla. Strýček Google vyhodil neužitečný odkaz na Wikipedii a stránky Vilmy Kadlečkové, kde řečeno: „Protonace neboli informační pole je agens, které vyplňuje každý bod prostoročasu a uchovává v sobě informace o událostech, ale také o nevyslovených myšlenkách. Je možné pátrat v současnosti i minulosti a toto hledání není prostorově omezeno; ...“

To je slovo do pranice! No jo, jenomže teď to sice je jasné, ale z knihy se to nedozvím. Možná je na tom někdo lépe, ale předpokládám, že i další čtenáři by slovníček ocenili. Takto je to poněkud... složité.

Musel by ovšem ten slovníček odpovídat tomu, co je v knize napsáno, praví má rýpavá povaha. Jedním z nejhojnějších zvolání jest „Rë Akkütlix“. Dobrá. V knize psáno: Rë Akkütlix, jak říkali Össeané, pánbů chraň. Dobrá. Vzhledem ke kurzívě – zde vytučněno – předpokládám, že jde o překlad. A pak narazím na věty jako Mám ho varovat? Bože chraň, mám toho blázna varovat?! - a jsou mi divné. A ze slovníčku na stránkách se dozvím, že to znamená prostě „Panebože“ (což, mimochodem, teď už nemohu v hlubinách internetů najít, ale jsem si zcela jistá, že tuto informaci obsahovaly, protože si stejně jistě pamatuju na svůj výkřik Heuréka po rozluštění toho, že co mi nedávalo smysl, bylo prostě jenom blbě, a mám to v knize zaznamenáno*).

Další drobné nedokonalosti jeví i stavba světa, jsou to sice hnidy, ale pro pořádek:

... nemohl se modlit, a to nejen v žádném lidském, nýbrž ani mimozemském kostele. - Proč se Lucas nemůže modlit v mimozemském kostele, to víme a dozvíme se, ale proč se nemůže modlit ani v kostele lidském, to ví jen Bůh (a autorka).

Jinak bylo celkem ticho (vzal zasvé Chopin, Gershwin, dvě novometalové kapely a klasický rock). - Lucas a Pinkertina právě dosouložili, tento výběr zjevně užívali někdy předtím. Což o to, Gershwin je jistě milé zpestření intimních chvilek, ale... ale JE. Teď, nikoliv za několik set let. A i kdyby Rhapsody in Blue frčela pořád stejně, dost pochybuju, že nevzniknou žádné nové směry, a souložníci budou poslouchat nový metal A klasický rock A ty dva pány zmíněné předtím.

Stejně tak pochybuju, že za několik set let bude populární hláška „jak prosté, milý Watsone“. Ale možné je všechno.

Mno nic. Zase k podstatnějšímu.

Lucas jako postava JE zajímavý. Má minulost, motivaci, úkol (a, jak romantické, žádnou budoucnost). Jenomže ostatní ne (v podstatě kromě té slečny z Össe, u níž série temných narážek dává něco tušit, a Pinkertýnky, u níž, upřímně řečeno, bych byla radši, kdyby žádnou minulost a motivaci neměla, protože jedinou její motivací je hysterie červené knihovny a její dávná láska k Lucasovi, který jí z nějakého mně neznámého důvodu podlehne, ačkoliv já – a myslím, že mohu říct, že i nejeden muž – bych ji spíš s chutí nakopala do řiti). Jsou tam proto, aby hlavní hrdina mohl KONAT. Přijdou, přinesou psaní, odejdou. Typy, ne plnokrevné postavy. Posunovači děje. To je málo.

Ještě jakéstakés osobní zaujetí pro věc mají – a teď pozor, k tomu se ještě dostaneme – lidé. Právnička Fiona je typ „ezoterní káča“ a Lucase nenávidí, protože jí šlápnul na kuří oko. Naproti tomu většina Össeanů motivaci postrádá. Jsou prostě jen tak zavilí a hodlají páchat zlo (prodavačka ezoterních snů, Össeané hodlající zahubit Lucase, aby nikoho nepřivezl na Zem – jedinou výjimkou je ta slečna z Össe, protože u ní je jasné, že má – stejně jako Lucas – minulost).

Problém poslední, než se dostanu k tomu, co mi nejvíc leží na srdci, a co si patrně nikdo nepřečte: Vilma Kadlečková píše žensky. Nejen že jedna z planet je tam prakticky (zatím, podotýkám) jenom proto, aby se mluvilo o „botách z“ a „hedvábí z“, ale následující scéna mě utvrdila v tom, že pravdu má, kdo říká, že muži a ženy nepíšou stejně. To máte tak: Lucas trpí. Hodně. Umírá, ale než umře, poměrně zásadně to bolí. A k jednomu záchvatu se přichomýtne jeho nadřízený (muž). A tak tam tak stojí a říká si, kdo asi zdědí Lucasovo oblečení, až umře. Kdo zdědí ten kus oděvu z kvalitního mimozemského materiálu.

SERIOUSLY?! Já a Vilma nežijeme ve stejném světě. Dokážu pochopit, že žena by se při střelbě na celebritu zaujala myšlenkou, kam přijdou louboutinky z letošní kolekce. Ale nedokážu si představit chlapa, který by – částečně osobně zaujat a soucítící s utrpením umírajícího - myslel na totéž, a který by vůbec byl schopen v dané chvíli identifikovat, že ten kus hadru, co ho má pán na sobě, je suprtrupr kvalita. Pokud by vůbec byl schopen to identifikovat.

Mno, a když jsem dopřebalovala hydru, tak jsem se rozhodla, že zbytek povím světu jindy, protože už takhle je to k neučtení. O morálce Jantarových očí příště.

* Jak my Češi pěkně říkáme, update: Slovníček nelze nalézt, protože na stránkách byl, avšak není ho více. Zbyl po něm jen prázdný odkaz, který nikam nevede. Page not found.


10 komentářů:

  1. Jste hrdinka a doufám, že Vás za to přečtení vyváží zlatem!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Těžko. Ono se to opravdu všem líbilo. Kromě Nejslawnějšího, který jen s mírným donucením knihu přečetl též, když jsem se podivovala nad prakticky jednohlasným přijetím a tím, že mně to teda moc nepřipadá. Tak nevím, co se děje. Buď je u nás v domácnosti vstup do jiné reality, nebo nás Össeané ovládli svýma houbama...

      Vymazat
  2. Čekala jsem, kdy tento článek přijde už od Pret a Manger v Londýně :)

    OdpovědětVymazat
  3. Neuvěřitelné, někdo si pamatuje ty blbosti, co mu tlačím do hlavy...! Mám chuť tě vyzkoušet z náhodného dalšího záseku, ale moc netuším, o čem všem jsem žvanila. Krom rozdílu hláska/foném.

    ( No jo, no. Vzhledem k počtu zajímavých témat v mém životě - a ne, látkové pleny NEJSOU zajímavé téma - to muselo přijít... Brzy.)

    OdpovědětVymazat
  4. Mno, já vím, že mě to mělo napadnout už dávno, ale stáhla jsem si ukázku a po ní mě irituje přesně tatáž autorská arogance - nasázíme tam co nejvíc "dobových" reálií s minimálním kontextem a čtenáři, per se. Jako ne, že bych to nezvládla, ale během čtení ukázky se mi přestalo chtít...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Nejsem si jistá, jestli příčinu lze takhle pojmenovat, ale jsem ráda, že na výsledku se s někým shodujeme. Dostala jsem od fanoušků řádně za uši! A tak to má být:)

      Vymazat
  5. Tja... možná jsem poněkud nevzdělaný, nicméně od recenzenta očekávám že svůj komentář k dané knize koncipuje více či méně neutrálně v rámci žánru jehož produkty recenzuje a v němž je, což je poměrně důležité, relativně sečtělý. Pokud mi však tzv. recenzent hned na počátku sdělí, že sci-fi prostě nemá rád, okamžitě je možno klást mnoho otázek, např: z jakého důvodu recenzuje knihu ze žánru ke kterému nemá ani ten nejmenší vztah? a proč vůbec knihu z tohoto žánru čte? a proč u všech všudy předstírá objektivnost tím že své názory na knihu z žánru se kterým má zřejmě naprosto minimální zkušenosti nazve recenzí?
    Nemohu popřít, že jako komentář (což je platná publikační forma) je uvedený text svižný a vtipný, ale jako recenze? ... a s takovou mírou podujatosti?
    Bohužel.
    Docela pochybuji, že by si autorka sama nechala vyhodnotit např. nejnovější skladbu své oblíbené (pozor! to je jen příklad) rockové skupiny od někoho o kom ví, že má rád pouze vážnou hudbu.
    Krátce řečeno - doporučuji sci-fi nečíst když se mi nelíbí, natož pak o ní psát.
    V tomto případě je opravdu "mlčeti zlato".

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Milý anonyme, líbí se mi vážnost, s jakou k tomu přistupujete.

      Ano, tato "recenze" má jistá specifika, daná do značné míry formátem (recenze pro Host bych se zajisté zhostila jinak). Z podstaty blogísku se v ní nevyskytují výrazy jako "diskurz" nebo (můj oblíbený) "hapax legomenon", zato je spíše komentářová (a děkuji za "svižný a vtipný", o to jsem se snažila, byť tomu nutně padla za oběť značná část informací, kterými jsem mohla čtenáře zahrnout).

      Ad sci-fi: vyčítáte mi neobjektivitu, a přitom právě výrok, tedy že nemám ráda sci-fi, je klíčem k vaší námitce. Nikdo nemůže být objektivní, a já tuto neobjektivitu přiznávám. Nesnažím se tvářit, že jsem sterilizovala misky, aby se v nich množily jen ty správné bakterie - protože z principu tohle udělat nejde. A proto říkám svému čtenáři: nelíbilo se mi to. Mám výhrady. Ale je možné, že je to mnou. Přečti si knihu, milý čtenáři, a rozhodni se sám.

      Proč jsem tu knihu četla, si - s dovolením či bez něj - ponechám pro sebe. Proč jsem ji měla potřebu komentovat, mělo vyplynout z textu: protože mi vadí její myšlenkové poselství. Přiznávám, že kdyby tomu tak nebylo, nelitovala bych námahy vynaložené na její přečtení a jako průměrný až podprůměrný spis ji prostě odložila.

      Ad "právo komentáře": Přečetla jsem za svůj život mnoho knih nejednoho žánru, a právě z tohoto "titulu" komentuji tuhle. Jinak řečeno: troufám si tvrdit, že kdyby Vilma Kadlečková napsala geniální román, bylo by jedno, že je to sci-fi, kterou nemám ráda. (Podotknu též, že od doby napsání tohoto textu se situace změnila - byť sci-fi nadále nevyhledávám, narazila jsem na text, který se mi s mírnými výhradami líbil, a to Spektrum od Lukjaněnka.)

      Co jsem přečetla, vy ovšem nevíte. Je mi jasné, že anonymní text (či spíše "anonymní", nečiním si iluze o tom, že bych nebyla snadno dohledatelná, pokud by se o to někdo opravdu snažil), postrádá váhu, či, chcete-li, závažnost. Recenze v časopise bude vždycky podstatnější - je podepsaná, lze si tedy dohledat, co už autor má za sebou, zda se v principu shodnete; prošla redakčním sítem. Tady nemáte nic víc než shluk písmen od jakési Havany Blues, a nezbývá vám tedy než se rozhodovat pouze podle něj. (Což není mnoho, ale není to ani málo.)

      Dovolím si na závěr podotknout, že vaším vlídným doporučením se řídit nebudu. Stejně jako vám neberu právo na to, aby se vám můj text nelíbil (přestože postrádáte spoustu informací, píšete komentář, tedy vlastně děláte totéž, co vyčítáte mně), vy mně nemůžete vzít právo na to, abych se vyjadřovala i já. Zda jsou mé skromné poznámky k tématu relevantní, či jde o to, co tuším pan Pohlreich nazval nepříliš vybraně, ale dosti pregnantně "názor má každej, stejně jako díru do prdele", musí už posoudit každý sám. Kéž by bylo hodně těch, kteří se toho zhostí pečlivě a uvážlivě!

      Vymazat
    2. Předem bych se chtěl omluvit za toho „anonyma“. Nemám vytvořeny žádné profily které jsou zde nabízeny k výběru, čímž je onen nehezký „anonym“ předem dán.

      Váš styl se mi docela zamlouvá – bez úšklebku a ironie – prostě zamlouvá. K Vašemu blogu jsem se dostal náhodou přes jiný web, ale to není příliš podstatné. Podstatné je, že se mi povedlo překonat svou přirozenou lenost a vůbec jakkoliv zareagovat na text který mne zaujal i přes to, že pohled jím
      vyjádřený rozhodně nesdílím.

      Vaše odpověď na mnou vyjádřený názor má sice přesně ten styl, který se mi líbí, nicméně jste mne trochu zklamala. Je mi naprostou záhadou proč se zmiňujete o „vyčítání neobjektivity“. O ničem podobném jsem se nezmiňoval. Vycházel jsem pouze z Vašeho vlastního textu, kde byl použit výraz „recenze“ v souvislosti se smyslem jeho zveřejnění a z obecného smyslu recenze jako takové v souvislosti s Vaší vlastní deklarací neobjektivity výrokem o nelásce ke sci-fi.
      Vyjádřil jsem, formou komentáře, pouze svůj názor.
      S plným vědomím, že je ryze subjektivní.
      A už vůbec jsem se nesnažil Vám upírat jakékoliv právo na cokoliv, natož pak Vám něco vyčítat.
      Zřejmě by to bylo poněkud nelogické zhodnotit Váš text jako velmi inteligentní komentář k dané knize, sám použít formu komentáře k pouze nepatrné části Vašeho komentáře a současně Vám právo komentáře upírat.

      Je poněkud zvláštní, a v tomto případě evidentně netvoříte vyjímku, že lidé často, jsouce konfrontováni s vyjádřeným nesouhlasem, reagují odvoláváním se na svá práva. Jako by se cítili neustále souzeni či posuzováni. V tom horším případě je reakcí agresivita (byť „jen“ slovní) případně vulgárnost.
      A jelikož už něco pamatuji, dovolím si konstatovat: „za našich mladých let to nebývalo“.
      A že jsem absolvoval nějakých diskuzí a to nejen literárních! Nepamatuji si však (zdráv na těle i na duchu), že bych se se svými oponenty častoval vulgaritami, nebo že bychom si šli navzájem po krku.
      Vždy to skončilo u flašky vína podle motta pana Wericha „Když nejde o život, tak jde o hovno.“

      Vaše, ve větší či menší míře, ospravedlňování (připadně zdůvodňování) není tedy příliš na místě. Nesoudím ani Vás, ani Vaši sečtělost či erudici cokoliv komentovat a pokud považuji za vhodné s kýmkoliv komunikovat a vyměňovat si názory, pak z tohoto hlediska ani Váš text pro mne nepředstavuje pouhý bezvýznamný shluk písmen. Je mi potěšením vyměňovat si komentáře s někým inteligentním.

      A klidně mi věřte, i když mne neznáte, pro mne jsou podstatnější inteligentní lidé, kteří mají názory odlišné od mého, jako hlupáci, kteří se mnou budou souhlasit.

      Jen na závěr ještě malou poznámku k Vaší nelásce ke sci-fi.
      Dovolím si tvrdit, že jste ještě na opravdu dobrou sci-fi nenarazila.
      Lukjaněnko je, dle mého názoru, poměrně laciná komerce. Čtivá, ale přesto komerce.
      A ono ve sci-fi není vždy nezbytné hledat nějaké myšlenkové poselství.
      Často jde pouze o zábavu.
      I když je možné, že Vám má doporučení lezou krkem, dovolím si přesto ještě jedno – a předem se
      omlouvám. Zkuste si něco přečíst od China Miéville. Není to sice až tak moc sci-fi (ale přece), nicméně literatura to je kvalitní. Třeba se Vám to bude líbit. A spraví Vám to chuť.

      Vymazat
    3. Milý A.,

      při jakémkoliv rozhovoru, při rozhovoru na internetu tím spíš, dochází ke značným zkreslením. Myslím, že nad dlouze popíjenou lahví (neb člověk je pak jaksi pozitivněji naladěn, avšak ještě neztrácí schopnost relevantně argumentovat) by se to vyjasnilo - vlastně o tom nepochybuji. Kdybych k tomu něco ale dodávala tady, mám za to, že víc než další dlouhý - a hlavně zbytečný - příspěvek by nevzniklo. Tak to neudělám:)

      Díky za Váš čas (opravdu!) a za tip. Podívám se na něj.

      Vymazat