Jako dítko jsem si představovala, že jsem adoptovaná. Nezmátly mne matčiny vzpomínky na mé nejranější chvíle. (Mezi mé oblíbené se řadí ta, v níž se slovutný profesor patologie - mamička byla tehdáž studentkou medicíny - sklání nad kočárkem a místo uzuálního "jejda, to je ale pěkný chlapeček, a pročpak má tu růžovou čepičku?" dí "paní kolegyně, to dítě má krásnou lebku".)
Nezmátly mne fotografie jasně dokládající, že matka v odpovídajícím čase prostě buď BYLA těhotná, nebo měla břicho lstivě vycpané tamborským bubnem. Má představivost se nenechala zviklat ani fotkami, na nichž se máma skláněla nad mně nápadně podobným holohlavým tvorem, kterýžto měl nejkrásnější lebku ve střední Evropě a přilehlém okolí a tváře jako sysel.
Bylo to zkrátka ložený. Člověk tak geniální jako já přece nemůže být potomkem těch přízemních lidí. Nikdy mne nechápali. Nejenže si se mnou odmítali hrát na poštu (čemuž, nutno konstatovat, dnes rozumím o něco lépe: hra spočívající v strkání papírků do schránky vyrobené z krabičky od parfému byla mírně stereotypní a po určitém počtu iterací se dospělému bez špetky fantazie, který nečekal netrpělivě na dopis, mohla zdát místy dokonce i nudná). Někteří z nich však odmítali naslouchat mým vlastní hlavou vymyšleným pohádkám a příběhům s poučením. I profesorka matematiky na střední škole měla pro mne více pochopení než ti tvorové, kteří mne nutili hledět na podivné shluky písmen a čísel, zatímco profesorka Jedličková, pámbu jí dej nebe, přehlédla jako širé lány Škvoreckého provokativně vyloženého na lavici a šla se zajímat o perspektivnější materiál. Byla to koneckonců matematička, věděla tedy, že průměr lze dosti přijatelně vytvořit ze dvou známek, a zbytečně netrýznila ani jednu z nás.
Posléze jsem se smířila s faktem, že důkazy jasně hovoří proti původní teorii. Adopce nepřichází v úvahu: hlávku mám po mamince, sklony k tloustnutí po prababičce (jediná v rodině s touto výrobní vadou, děkujeme mnohokrát), zbytky hudebního sluchu jsou stopou dědečkova umu, který mohl hrát na trubku v kapele. Nehrál, neboť babička oplývala pevnými názory na svět. (Tato vlastnost mne minula, abych si ji plně vychutnala v synkově podání. Fotky s tamborským bubnem mám.)
Odkud však přišla vášeň pro psané slovo? To zůstávalo léta zahaleno tajemstvím. Až o Vánocích... až o Vánocích tak sedíme pod stromem a kocháme se všemi těmi knihami, čaji, svíčkami, Legy a pytlíkem lékořicových bonbónů (koncept Ježíška již nebyl u Velkýho malýho udržitelný, i obdrželi jsme první dar), když kde se vzala, tu se vzala, nečekána, nezvána, objevila se v našem zorném poli i dvě balení trekových holí. "To," pravil můj otec, "je skutečný dar od Ježíška, neboť jsme ho nekoupili, avšak dostali." Vánoční nálada dostoupila vrcholu, následována napětím. "Poslal jsem do soutěže dva slogany a za každý jsem obdržel jedny hole, jelikož jsem byl vybrán jako nejlepší," upřesnil otec.
Jaké byly, můj zvídavý čtenáři, ony perly intuitivního copywritera? Cituji:
Proenzi, Proenzi,
koupím si tě na penzi.
Druhý slogan pak zněl "Stáří se už kvapem blíží, Proenzi mi neublíží."
Dokonáno jest. Bylo to zákeřné a ze zálohy, ale musím si to konečně přiznat. Jsem po něm. Hodlám toho využít: nabídky na reklamní kampaně přijímám v poště, jak je patrné, zvládneme nelehké umění verše i citlivé zakomponování do textu. (Říkal tu někdo MasterCard?)
Žádné komentáře:
Okomentovat