Brouzdajíc po internetech, objevila jsem zaručeně pravý chvalozpěv na zázračný nápoj, ekvivalent many, no zkrátka kouzlo. Prej zelený kafe. Nejenom že to člověka instantně odtuční, avšak jest též pln energie, vesel, možná i nějaké ty amputované končetiny dorostou.
Inu, říkám si, ne že bych věřila na zázračné hubnutí, ale kafe už léta není, co bývalo. Dokáže mě udržet v takovém stavu, že většinu bdělého času nepřipomínám hibernovaného medvěda. To není zrovna mnoho. Po guaraně dokážu otevřít obě oči úplně dokořán. Funguje zelený čaj, jenže po něm pro změnu běhám v kruzích jako naspeedovaná veverka. Zastavím se, jenom když se mi zvedne žaludek. Po zeleném čaji se mi zvedá žaludek často. Zkrátka a dobře, není to ideální.
Zakoupila jsem tedy balení zázraku a čekala, co se stane. A ono to přišlo. Nával energie a na mé poměry podivně pozitivní nálada. Usedla jsem na rotoped a odjela si svých 45 minut. Energie se nevytratila. Tiše jsem se uchechtla a naplněna štěstím vyrazila pro dítě do školky.
Se zpěvem na rtech jsem převzala dítko, se zpěvem na rtech jsem mu třicetkrát oznámila, že tablet opravdu nebude, se zpěvem a bez použití násilí jsem to vzpouzející se mládě nacpala do sedačky a šťastna usedla na přední sedadlo. "Buuglo," pravilo dítě. "Bratr zvrací," pravilo druhé dítě. "Buuglo," kontrovalo první.
Jak se ukázalo, zasažena byla nejen sedačka, ale též podlaha. A kalhoty. A moje kabelka. Nová. Za tři a půl litru. "Buuglo," pravilo dítě potřetí a poblilo si kabátek. Radostně jsem zavrhla myšlenku nechat otevřené auto na parkovišti i s klíčky. "Proč jsem si nepořídila houpacího koníka?" otázala jsem se vesele dětí. Možná protože "místo vás" zůstalo nevyřčeno, dítka krčila rameny a pozorovala mne, jak za pomoci role kuchyňského papíru a velké dávky naivity dekontaminuji vůz.
S větrem ve vlasech (ne, sedět se zavřenými okýnky se opravdu v tom autě nedalo) a dítětem na sedadle smrti (dekontaminaci nazvat zdařilou by mohl pouze daleko větší optimista, než jsem já) jsem dojela k domovu. Již jsme zřeli ta zářivá světla v dáli, když dítě pozvracelo i přední sedačku.
Nu což. Vody teče z kohoutku dostatek. Osprchovala jsem dítě, po chvíli marných pokusů s hadrem též kabelku (věnujte jí prosím modlitbičku, ráda bych ji ještě použila). Přemítala jsem, zda osprchovat, nebo vyhodit Kindle, ale nakonec jsem mu dala šanci a pod tekoucí vodu vrazila jenom obal. "Buuglo," sdělilo dítě. Sdělilo to záchodové míse. To je krásné. Cítím se nesmírně šťastna. Mám báječné děti. Mám báječný život. Mám zelenou kávu. Miluji vás a přeju vám krásné a požehnané dny, ať už s drogami, nebo bez nich!
Žádné komentáře:
Okomentovat