Ono je to totiž tak: než přijdete k lékaři, jste zdraví. On už si něco najde. Pan zubní víla, který mne již připravil o jedničku nahoře, mě včera radostně připravil také o osmičku. Jedničku mu nezazlívám, protože nejdřív jsem se o ni připravila sama pádem z poněkud méně brzdícího kola. V motolské nemocnici mi ji šikovní zaměstnanci tehdy socialistického zdravotnictví zasadili zpátky.
Tiše jsem doufala, že byli dost šikovní a zub mi vydrží nadosmrti, ale potomek, co bych pro něj neudělala, si mě v touze postavit si nějakou tu kostru lehce odvápnil. Jako by améby nebyly šťastné až dost.
Při návštěvě zubaře se tedy ukázalo, že z jedničky zbyla jenom tenká skořápka, která statečně drží frontovou linii po vzoru ruských vojínů: díky výhrůžkám a jednoznačnému dloubání střelných zbraní do zad.
Osmičku jsem trhat nechtěla, ale když ji zubař, lapivší mne již do svých spárů, uviděl, zaržál a pravil, že musí ven taky. "Jenom by vám překážela a dělala problémy," pravil bodře a ukázal na rentgenu, jak se její kořeny v touze zůstat tam, kde je, bojácně proplétají mezi sebou.
Šla. A pak jsem šla já a cestou domů jsem potkala sousedku, kterážto mi zasadila poslední ránu.
Souseda: "Dobrý den!"
Já: "Mmmm, m-m!"
Souseda: "Cože?"
Já: "Mmmmm - m, mmm-mm." (Ukazuji na oteklou hubu, vrtím hlavou, co mi bolest dovolí a krčím rameny.)
Souseda: "Jó, vy nemůžete mluvit!"
Já: "Mm."
Souseda: "Vy ste byla u zubaře!"
Já: "M-m."
Souseda (k dítku, které mne do té chvíle poněkud vyděšeně pozorovalo): "Vidíš! Musíš si čistit zoubky... Jinak dopadneš jako... strejda."
Mmmmmm...
Žádné komentáře:
Okomentovat