Rozmarná léta

Ženské nevědí, co chtějí, a nepřestanou omrzovat, dokud to nedostanou. Toť rodové prokletí rodu Kratzmarů. Já kupříkladu právě nyní toužím, aby byl večer. Ve žlutavém světle bych esteticky rozložena pózovala v černém svetru (na důkaz intelektuálního založení) se sklenkou vína v pařátku a rozprávěla o Heideggerovi, zatímco bych hulila jako komín.

Ve skutečnosti je na svetr v místnosti příliš horko. Rozvrzaný kavárenský nábytek jsem vždycky okupovala, nikoliv zdobila. Nepiju vlastní vinou, neboť je mi líto darmo utracených kalorií (jakýmsi zvláštním nedopatřením však můj mozek například kalorie spotřebované v čokoládě nepovažuje za zbytečné, pročež - ach, tak sladce žensky nelogicky - pravidelně odmítám nabídky Nejslawnějšího na alkoholový dýchánek, abych pak v šeru sežrala standardizované balení importované kakaové pochoutky). V životě jsem nepřečetla od Heideggera ani řádku, a upřímně, když vidím jeho slova ocitovaná v jiných tiscích, nikterak nelituji.

Takže akorát ty cigára.

(Zatímco jsem truchlila nad svým trpkým osudem, který mi zbraňuje v seberealizaci, přišel Nejslawnější. "Na ruce a na nohy jsem spotřeboval dva Rákosníčky," pravil. Odměnou mu byl tupý pohled. Poté se ukázalo, že nezahynul ani náš lokální vietnamský obchodník, kterého si podporujeme, ani národní poklad Jiřinka. Dítko, uplacené zeleným skřítkem, si nechalo bez většího řevu ostříhat nehty. Haleluja, radujme se!)

Samozásobování: Bylinná bageta a vepřové v soli a týchž bylinách naložené

"Vždycky se najde nějaký eskymák, který rád poradí obyvatelům Konga, jak přežít vlnu veder," oznámil mi dneska ráno můj muž. Pravdu dí. Například takový pan Havlíček, nikoliv Borovský, avšak Petr, doporučuje svým odtučňujícím se klientům, aby se nestresovali, neboť pro odtučňování je stres nevhodný.

Já už jsem si vcelku zvykla, že synek (je vůbec můj, přátelé?) nejí. Dny, kdy pozře dvě lžičky ovocného pyré a lžičku kaše mne zanechávají chladnou a s myslí veselou. Nežere, nežere. Ať zemře hlady, můj malý Gándhí. Sám si tím bude vinen.

Synkové však bývají vybaveni radarem, který jim spolehlivě oznámí, co matky dovede k šílenství. U mě, kupříkladu, je to stopstav na tekutiny, který pravidelně vyhlašuje, pokud se necítí ve své kůži. Již po pouhých několika hodinách se z člověka, proti kterému mražená treska představuje vrchol hysterie, měním v uzlíček nervů, kteréžto toužím obalit něčím extratučným a extrasladkým. Ideální kombinaci by v tomto směru patrně představovala čokoláda se slaninovou náplní, ale výrobci zřejmě tráví příliš mnoho času výrobou nebo popíjením produktů z Champagne, než aby si pořizovali potomky, kteří by je donutili dumat, jak nejlépe zahnat chmury. Člověk si musí vystačit s tím, co má.

Recept na Filetto di maiale marinato je podle tohoto návodu vskutku naprosto blbuvzdorný. Vy, kteříž žijete v maloměstě Praze či v jiném maloměstě nebo vísce naší krásné země, dbejte, abyste nejprve sehnali potřebných bylin, a teprvé poté potřebnou vepřovou panenku. Zatímco panenku totiž vede řezník v běžném sortimentu, šalvěj se ukázala být nedostatkovým zbožím. Pozoruhodné. Hlavně že mají ve svatostáncích konzumu u pokladny tulipány. Žena se potěší a pookřeje na duši, co na tom, že není z čeho vařit.

Bylinnou bagetu lze vyrobit podobně snadno, zvlášť pokud máme k dispozici domácí pekárnu, která oddře hrubou práci. Do výše jmenované vložíme:

3/4 hrnku vlažné vody (hrnek je v tomto případě baj voko 240 mililitrů)
1/2 lžíce medu
2 hrnky hladké mouky
1/4 lžičky soli
2 lžíce olivového oleje
1/2 hrnku sýra nastrouhaného najemno, nejlíp parmezánu, trochu si ponecháme na posyp
1 lžičku čerstvého rozmarýnu (nebo půl lžičky téhož v sušeném stavu)
1 lžičku čerstvého tymiánu (viz rozmarýn)
1 lžičku čerstvé šalvěje (viz rozmarýn a tymián)
něco čerstvě mletého pepře
3/4 lžíce sušeného droždí

Zapneme přístroj tak, aby věděl, že má jenom hnětat a nechat kynout, a po kontrole, jestli se těsto nelepí ke stěnám, odcházíme, kam nám libo, nebo kam nás povinnosti (ano, TEBE myslím, ty "nedáte-li oříšek, provrtám vám kožíšek") volají. Pokud se lepí, přisypeme mouku. Po dokynutí (které by v mém případě mělo trvat hodinu a půl, ale vzhledem k boji na domácí frontě se poněkud protáhlo) výslednou hmotu zformujeme do bagetoidního tvaru a necháme znovu kynout nejmíň čtvrt hodiny na plechu. Pomažeme olivovým olejem, posypeme posypem a vložíme do trouby předehřáté na dvě sta a třicet stupňův tak na dvacet minut, zkrátka než to bude zlaté shora a dutě znějící.

Nyní mne omluvte, odcházím zkontrolovat, zda již dítko přesáhlo hranici dvou set padesáti mililitrů a dát si sušenku.

Apokalypsa se blíží..

Běda však zemi i moři, neboť sestoupil k vám ďábel, plný zlosti, protože ví, jak málo času mu zbývá.

Zjevení Janovo, 12:12

Jede jede poštovský panáček

Nadávat na poštu se u nás v kraji stalo takovou milou tradicí. Spolu se stížnostmi zemědělců na počasí, kteréžto je hanebné, protože je buď sucho, nebo mokro, a silničářů na totéž, protože v zimě kupodivu opět padá sníh, patří do zlatého fondu českého folklóru, kde tyto postupně nahrazují jiné bohulibé zvyky (například chlastání na MDŽ či tvorbu lidových krojů).

Jenomže to máte těžký. Já, když už tak o mně hovoříme, jsem například uvykla hojně nakupovat na internetu. Jednak mladý pán neholduje návštěvám nákupních svatostánků, jednak se tam dají sehnat věci, které se ve svatostánku sehnat nedají, nebo za poměrně větší obnos. (Ne že bych si stěžovala na výši rodičovského příspěvku či platu Nejslawnějšího, chraň Bůh. Nejslawnější přináší do hnízda stébélka velmi pilně a daňoví poplatníci se o mě také starají moc pěkně.)

Nejdřív jsem zaregistrovala, že se zvyšujícím se množstvím balíčků se vytrácí pošťaččin úsměv. Jsem žena soucitná a za ty prachy, které jí zaměstnavatel asi tak může poskytovat, nežádám zázraky. Na druhou stranu by se i mně líbilo, kdyby se na poště věnovali tomu, čím se živí, to jest doručováním zásilek. Zrovna ondyno mi jedna měla přijít. Čekala jsem trpělivě týden, pak druhý a následně třetí. Poté jsem zmobilizovala chabé zbytky svého anglického jazyka a napsala zasilateli, co že se děje. Zasilatel, nedbaje hotentotského způsobu mého vyjádření, mi vlídně odpověděl, že se optá. Tak jsem taky vyrazila za poštovskými panáčky, ať to máme komplet.

Na poště jsem vyzvedla pořadový lístek a trpělivě čekala, až tři poštovské panenky, které seděly za prosklenými okénky, dorazítkují obálky. Občas jsem to proložila zpěvy a tancem, když se mladý pán tvářil, že ani čekání neholduje, přestože mohl pokojně pozorovat zvolna usychající květinu nebo barevné letáčky.

Potom jedna z panenek zmáčkla kýžené tlačítko. Po krátké zdvořilé konverzaci vytáhla linkovaný sešitek a oznámila mi, že dvě zásilky jsem si vyzvedla. Opáčila jsem, že to je naprostá pravda, avšak že celou dobu hovoříme o zásilce třetí (což jsem jí ostatně říkala již dvakrát předtím). Zalistovala znovu a ejhle, objevila v sešitku napůl prázdný řádek, který shodou okolností částečně vyplňovalo moje jméno. Poté mi sdělila, že mi jistě posílali oznámení. Odvětila jsem, že oznámení mi zcela jistě neposílali. Kontrovala, že mi posílali DVĚ oznámení. Flek: nedošlo ani jedno.

Poštovská panenka udělala smutný obličej a vyrazila do zadních prostor, když mě předtím byla informovala, že zásilka jistě již bude na cestě do Anglie, neboť jsem nereagovala na oznámení, které nedošlo, a včas si ji nevyzvedla. Nicméně hop a skok a byla zpátky a v ruce držela balík, na kterém se zřetelně skvělo, že ho měli vrátit před třemi dny. Domnívala jsem se, že je poněkud zvláštní, že se Česká pošta nejen nezabývá doručováním zásilek, ale již ani jejich přepravou, než

jsem tam vyrazila znovu. To už jsem oznámení dostala. Bohužel mi ho ten Němec doma někam schoval, takže jsem byla vyzbrojena pouze vědomím, že jsem v právu. Již po přečtení několik leporel jsem přišla na řadu a vysvětlila poštovní paní, po čem toužím.

"Jak to posílali?" otázala se ta dobrá žena.

"Jak to mám vědět?" otázala jsem se já.

Dobrá žena chvíli bušila do klávesnice a pak mi vysvětlila, že tam zcela jistě nic nemám. Vědoma si toho, že musím za svou pravdou stát, jsem jí oponovala.

"Ale tady nic není," ukázala prstíkem na obrazovku.

Vytáhla jsem znovu již ošuntělý trumf s oznámením a pokusila se vyjmenovat všechny náležitosti, podle kterých by to mohli mít zařazené (kdysi, když jsem byla mladší, chytřejší, avšak poddajnější a personál ještě hojně navštěvoval lekce z mravů pořádané bachaři, jsem byla dořvána, jak je možné, že jsem neřekla, že zásilka je ze zahraničí, protože To my přece máme úplně jinde!). Paní zavrtěla hlavou, znovu prohnala informace počítačem a vysvětlila mi, že na jejich poštu nic nedošlo. Bylo mi již trapné opakovat, že mi poslali oznámení, tudíž tam něco dojít muselo, avšak přemohla jsem se. Po malé chvíli váhání se zvedla a - kdo by to byl čekal - došla pro sešitek, kde s údivem zjistila, že přece jen ještě zásilky přepravují a, ta náhoda, zrovna jednu pro mě.

Chm. A taky zapršet by mohlo, řekla bych.

Kopytem sem, kopytem tam

Ženy jsme zvláštní stvoření. Když chlap touží po nesmrtelnosti, jde a napíše knihu, obsadí nějakou více či méně bezvýznamnou zemičku nebo tak něco. My se zatím zavřeme v koupelně a matláme si něco na kůži. Utrácíme sta a tisíce v honu na TEN kosmetický přípravek, který z nás udělá Marylin Monroe. Brousíme se peelingy, ne nepodobny flagelantům, kteří si navrch pro zvýšení estetického dojmu vsypou do ran trochu té soli. Dehet a peří jsme dobrovolně nahradily blátem z Mrtvého moře. Nechť se ctění pánové nemýlí: JE to řehole.

Když je člověk chud, nemůže pochopitelně používat noname tekuté mýdlo a vodu. To by teda nešlo. Takže: nechce-li se vám sponzorovat nadnárodní firmy, co vyrábějí papírky na zaručeně zaručené mizení černých pórů na nose, můžete si posloužit směsí kopýtek a mléka:

Co mě osobně potěšilo ještě víc, je vaječná maska. To vezmete bílek a nanesete na ksiftík. Méně odvážné ženy po zaschnutí smyjí, odvážnější exempláře připlácnou nějaký dobře přilnavý papír, nejlépe toaletní, a věnují se hře na mumii. Po odloupání mumifikátoru nutno zpracovat žloutek, a to taktéž štědrým nánosem, který slouží hlavně k tomu, aby názorně předvedl, jak by ona jedna vypadala, kdyby zanedbala hygienu po použití MHD.

Tož, funguje to, což o to. Jen se jaksi nemůžu zbavit dojmu, že je to jak přikládat si na tvář kuřecí stehno.

... i když ani to není nic nového pod sluncem.