Střepy světa

Mám dost času. Ve dne v noci. Doslova.

Lovím tedy škeble a otevírajíc je těším se, že naleznu perlu. Perel mnoho poslední dobou není, o to víc skřípavých střetů s realitou absurdnější než vlhké sny surrealistů.

Střetnutí prvé:
Plakát. Veliký. VELIKÝ. Na něm se vlídně zubí o něco menší pan Paroubek, kterému buď výrazně prospívá manželství s novějším modelem, nebo mistr fotošopu. Vedle zubícího se pana Paroubka se skví otázka: CHCETE BEZPEČNÉ ULICE?

Kdo z nás by si nepřál, aby i v naší milované vlasti bylo lze spatřit hořící auta, zapálená frustrovanými nezaměstnanými při nepokojích na našich zateplených, milých, pestře vymalovaných panelových sídlištích. Kdo tajně nesní o tom, že alespoň jednou v životě ucítí v zádech dotyk chladného kovu, zatímco nosu se dotkne závan laciného alkoholu a hlas ochraptělý tisícovkami cigaret a litry rumu zapřede Dej sem prachy, sráči! No kdo z vás to má?

Střetnutí druhé:
Plakát. Veliký. VELIKÝ. Na něm jakýsi cizí člověk a text, který sděluje přibližně toto: ODS. Žijeme tu spolu.

Pravda, není to úplně převratné zjištění, ale takto vyřčeno to působí skoro jako šíření poplašné zprávy.

Střetnutí třetí:
„Tak copak se černá ve tvé duši, milá dcero?“ začal s vrcholnou laskavostí, aby usnadnil tomu poupátku otevřít se a všechny své hříchy na sebe upřímně vyžalovat. A zatímco Mařenka ze sebe soukala přiznání, on si úplně bezděky a mimovolně mnul přes látku svého červa. Mařenka hned z kraje přiznala, že ve škole zanedbává učení a ještě že s kamarádkami daly Božce Šromkových do kabelky syreček, když šla na rande. Pod naléhavými otázkami však pozvolna přiznávala, jaké necudné myšlenky ji někdy pronásledují. Vintítko kormidloval její myšlenky, aby volila témata co možná sytá a výživná. Když dospěla až k líbezně podanému doznání, že se milovala s mladým Baštou, farář pocítil náhle příjemné šimrání ve svém čurapajzlíkovi: ...

Potěšení nalezené na Lidovkách.cz. Text Miloše Kopeckého, který se svým absurdním humorem (zde ovšem maskovaným pod název "pornopovídka") směle může rovnat některým výživnějším knihám pro děti a mládež z konce devatenáctého století, nebo v podstatě libovolnému textu od Josefa Kajetána Tyla.

Střetnutí čtvrté:
Zde jsem se dočetla, že román Padesát odstínů šedi zaujal čtyřicet milionů čtenářů. Tímto deklaruji, že jich je minimálně 40.000.001. Něco tak blbého jako ukázka jsem už dávno neviděla a nesmírně by mě zajímalo, kdo zapříčinil světový úspěch tohoto veledíla. Zaslouží Nobelovu cenu. Nevím úplně přesně v které kategorii, osobně bych doporučovala ekonomii (možno ohodnotit jako ekonomický zázrak), literaturu (po Bibli nejlepší PR text všech dob) nebo fyziku (za schopnost porušit řád vesmíru, zázrak).

Ten, kdo vybíral ukázku, dostává pašáka za smysl pro realitu, protože hned prvý odstavec ukazuje, co je
autor/překladatel/redaktor zač.

Zachmuřeně se vracím ke své vystydlé snídani. Na jídlo jsem prostě moc rozrušená, Christiane. Copak to nechápěš? vysvětluje mu mé podvědomí. (Modří již vědí, že podvědomí - po vzoru úředníků, kteří vás pošlou do vedlejší kanceláře pro štempl, který mají na stole - nic nevysvětluje, protože to nemá v popisu práce.)

Rozkoš se však může ještě stupňovat. Zde ta má dosáhla vrcholu: Chtěla bych si vyčistit zuby. Můj pohled padá na Christianův kartáček. To by bylo, jako bych ho kousek ochutnala. Hmm… Provinile se ohlédnu přes rameno ke dveřím a potom se opatrně dotknu štětinek kartáčku. Jsou vlhké. Takže už ho použil. Rychle ho beru, mačkám na něj trochu pasty a v rekordním čase si s ním čistím zuby. Cítím se tak nemravně. Ale bylo to úžasný vzrůšo.

Někdy mi připadá, že vzděláním se zbytečně plýtvá. Časy, kdy psát uměl pan farář, pan řídící a nějaká ta vrchnost, přičemž ostatní po letech pendlování mezi polem a jednotřídkou ovládali kostrbatý podpis, měly něco do sebe.

Vzrušena jdu spát.

Jsi šťastná?

Nenávidím zbytečné otázky. Pokládám je za druh rafinovaného mučení, který předčí už jen společenská konverzace s neznámými lidmi v autobuse. Proto mne Všemohoucí obdařil mimo jiné příbuznými, kteří tuto disciplínu vyvinuli k dokonalosti. Netřeba dodávat, že toho dosáhli za pomoci denního tréninku.

Základní sada obsahuje tyto tři skvosty:
- Ty spíš?
- Ty někam jdeš? (Ne "Kam jdeš?", což by byla otázka poněkud dotěrná, avšak pochopitelná. Tento dotaz ve mně již od raného mládí vzbuzuje touhu přívětivě odvětit "Nikoliv, trhám zde v předsíni kvítka, z nichž si uviji věneček.".)
- Ty jsi tady? (Ano? Ne? Já nevím.)

Když jsem tuhle navštívila dům, v němž jsem strávila několik let svého dětství, seznala jsem, že zde a nikde jinde je místo, kde se zastavil čas. To máte tak: Sedím si na zahradě, v náručí chovám malou hydru, protože malá hydra se - na rozdíl od svého bezúdržbového bratra - ráda chová. Když jsem ji mohla chovat ve čtyři ráno, tak co bych nemohla v pět odpoledne, že jo. Jen silná vůle mi zbraňuje zavřít víka, a upřímně, docela by se mi hodil ten stroječek z Mechanického pomeranče, bratři.

Na stole stojí flaška s portským (pije Slawný), vedle leží krabička cigaret (kouří matka). Já sice taky piju a kouřím, ale malé hydry ne, tak holt držím basu, provozuju to, čemu se ve zpovědnicích v mravnějších časech říkávalo hřešit myšlenkou a soustředím se na kručení v břiše. Matka mi donáší vuřt. Je půvabně karcinogenní a horký. Pokouším se krájet, když vtom - - -!

Když vtom si malá hydra vzpomene, že ji, odpusťte tu přímočarost, tlačí prdík. Na tlačící prdík je nejlepší pohoupat, to vám řekne každá malá hydra. A nejlepší způsob, jak donutit někoho k houpání, je začít řvát jak na lesy. Hydra tedy řve, já pouštím nůž a houpu. Hydra usíná. Přestávám houpat a beru nůž. "Vrk. Ech. Kchhhhhhh," pravila hydra a loupla po mně okem, aby mě povzbudila k další činnosti. Nedala jsem se a zakrojila do vuřtu. Oslyšená hydra začíná ječet, jak kdybych zakrojila do ní. Rezignuji na krájení a pokouším se vuřt ukousnout. Je stále horký. Kurevsky pálí. Hydra řve.

No a v tuhle chvíli se ozve: "Jsi ŠŤASTNÁ?!!"

Nedalo mi to. Po dvaceti letech jsem se zeptala: A co chceš vlastně slyšet?

A přes decibely, které dokáže vyluzovat pouze nemluvně a startující boeing, ke mně dolehla odpověď, krásná ve své prostotě: "No, že jsi!"

Tak jo.

Průvodce inteligentní ženy po vlastním císařském řezu

Mohu Gestapo každému vřele doporučit, pravil prý Freud, když po něm žádali potvrzení, kterak s ním Němci pěkně zacházeli, než ho pustili do Londýna, a poté, co mu trochu pročechrali příbytek.

No a tak nějak se to má s porodama. Aby byl druhý porod přirozený, je třeba prvé dítě, které nepáchá v děloze sebevraždu škrcením, a regenerační schopnost, aby byla děloha stále funkční. Regenerační schopnost znamená, že zacelení po prvém řezu naroste tkáň nejméně na tři centimetry tlustá, což je po několika letech směšné číslo. Mně, jak se ukázalo, chybí nejen plody bez suicidálních sklonů, ale také regenerace. Po necelých třech letech jsem statečně vyvinula celých 9,7 milimetru, pročež se lékař konstatující tuto skutečnost zasmušil a pravil, že bude nutné znova řezat.

Co to znamená v praxi: nejdříve člověka lapí anesteziologové, kteří jednomu nechají vysosnout něco krve. Pokud tato tekutina jeví známky přibližné normality, doporučí onomu jednomu, aby se nenechal praštit do hlavy kyjem, ale dal souhlas k provedení operace při vědomí. Jejich cíle jsou zištné: když se operuje člověk bez vědomí, tak mají na vytažení ploda doktoři míň času. Ale zaobalit se to dá hezky do toho, že, maminko, uvidíte svoje miminko hned na sále. Neodolatelná možnost. (Vážně. Taky jsem neodolala.)

Následuje čas do stanoveného termínu, ve kterém je čas panikařit. Co na tom, že ročně u nás umírá při porodu jen pár žen. Můžete být mezi nima. Nezapomeňte se pořádně prohrabat všemi možnostmi. Na výběr je "zemřu", "dítě zemře", "já i dítě jistě zemřeme" a poněkud nepravděpodobná, apokalyptická verze "zemřou všichni". Ta přichází ke slovu v posledních dnech.

Nástup do porodnice: v horším případě je okořeněn spoluležícími, v lepším pouze mizernou stravou. Získala jsem, šťastlivec, obé. Spoluležící se DĚSILA porodu, který bude STRAŠNÝ, VŠEM jejím příbuzným lékaři více či méně ubližovali a některé přímo doprovodili k řece Léthé. Neříkám, byla to jinak milá žena, ale strávit s ní den bylo jako dobrovolně pobývat na pitevně, zaplněné lékařskými omyly.

Co se stravy týče, věru že jsem nečekala zázraky. Opravdu poprvé se mi však stalo, že jsem nedokázala rozeznat, zda to, co mi skřítkové připravili, je omáčka, nebo polévka. Rozhodování ztížil fakt, že kromě suché rýže jsme obdrželi každý tři misky s neurčitou hnědošedou tekutinou - dobrá, jedno je polévka, něco jiného na tu rejži. Třetí věc však dodnes zůstává zahalena tajemstvím. Zeptat jsem se neodvážila. Ono je to jedno, neb jídla nakonec člověka zbaví klystýrem, který zde cudně přeskočím.

Spár chirurgův se v lepším případě vyznačuje milou anestezioložkou, které jsem se nekompromisně chytla za ruku a celou dobu jí tlačila do hlavy jakési nesmysly, abych poněkud vytěsnila fakt, že se mi cizí člověk hrabe v břiše. Tímto té trpělivé ženě děkuji, účinně mi pomohla nevšímat si zvuků připomínajících plácání křídel mořských racků, u nichž se obávám, že patřily k tomu, jak mi operatér vyklepával útroby.

V horším případě se spár vyznačuje medičkou, směrem k níž jsou pronášeny věty typu "do toho žlutého bych na vašem místě, kolegyně, nepíchal, to je močový měchýř" a "jejda, ta děloha byla jako papír". (Navíc mám pocit, že mi jako mírně protežovanému pacientovi pan doktor zcela zdarma trochu přerovnal žebra a pomixoval kosti v pánvi, jelikož jsem několik následujících dní nemohla moc dejchat a při každém kroku jsem chřestila jako Kostěj Nesmrtelný.)

Jenže když vono se pak ukáže to dítě. A je to jako s tím Freudovým gestapem: páč nejdřív vám přerovnali ten byt, ale teď jste v Londýně.

(A třá pravit, že nesmírné díky všem v benešovské porodnici, anžto se postarali o to, že porod byl naprosto bez komplikací a pouhých pár dní poté tu běhám co křepelka. A milí byli taky. Akorát toho dodavatele potravy by měli vymáchat v nějakém místním vodním toku.)

Tento šnek se zove Pantaleon

Proč některé ženy, které se původně jevily býti vcelku rozumnými bytostmi, těsně po početí začnou oslovovat preferovaného živitele potomstva "taťko", chopí se tavné pistole a narychlo posbíraných borových šišek a jmou se přetvářet obývané hnízdo?

Původně jsem to považovala za mystérium srovnatelné s některými lepšími kouzly katolické víry, ale řešení je, zdá se, prosté. Příroda prostě ví, že to bude zapotřebí. Toto jsou naši šneci.

Naši šneci jsou přátelští a ve společnosti oblíbení, proto musejí všude s námi. Za tímto účelem mají svou vlastní cestovní krabičku.

Pantaleon* měl ještě bratra Pantaleona II., který však patrně padnul za oběť pokusům s novým odpadkovým košem. Odpadkový koš je totiž na fotobuňku, a pokud se nad ním mávne, krásně se otevře**. Je však nevhodné mávat naprázdno, a tak je občas nutno vyhodit kus modelíny. Pantaleonův osud byl zpečetěn.

Jeho místo bystře zaujala kuřata.

Kuřata se vyznačují tím, že jsou bezejmenná. Občas je jim zapotřebí amputovat nějakou přečnívající část, protože koš nikdy nespí, takže dosud používaní kurové připomínají válečné invalidy.

* Milé děti! Jistě si říkáte: Pantaleon, jaké to podivuhodné jméno! Vězte tedy, že za dávných a dávných časův měli lidé milý zvyk odlišovat zvláštními jmény ty, kteří vzešli z nepočestného lože. Stručně řečeno, pokud tatíček mamičku zprznil, avšak nepojal, a plod vzešel, občas se plodu přihodilo, že obdržel jméno, podle něhož by i nadále byl snadno identifikovatelný jakožto méně platný člen společnosti.

Pokud se toužíte dozvědět, jak postupovat, aby vás neuhranula šestinedělka, jak oslavit zrození nového života či správně vynášet mrtvého, aby se nevracel a domu neškodil, potřebné informace získáte zde, a to za směšných 98,- korun českých (či v místní lidové knihovně, pokud tato titul dříve zakoupila).

** Doporučená četba: Ludvík Aškenazy, Dětské etudy. Povídka o tom, jak andělíček krásně kývá hlavičkou, vhodí-li se do otvoru drobná mince.

Čítanka

Ačkoliv to tak nemusí zvenčí vypadat, ještě žijem.

Ani řádku nazmar!

(František Koukolík, Machiaveliánská inteligence)