Jenomže teďkon tady máme ten předvolební boj a zase se mi zjevila pravda: časy jsou zlý. Časy jsou tak zlý, že lidi nejenom nemají problém chodit na demonstrace proti Romům, to je koneckonců většinou lid dělný, intelektem nepříliš obdařený, vzděláním nepoznamenaný (nedovedu si představit, že někdo intelektem obdařený a vzděláním poznamenaný by nepřišel minimálně na to, že celý problém s Romy je poněkud složitější, tudíž chodit proti nim demonstrovat znamená plakat na nesprávném hrobě).
Časy jsou zlý, takže někdo, kdo kandiduje v těch našich volbách, nemá problém říkat Romům Hnědočeši a nemít s tím problém (nebo tvrdit, že, cituji, „chudý nic velkého nevytvoří“, ale nevzdělanost toho pána má co dočinění s xenofobií, mými obavami ze světa a Vilmou Kadlečkovou opravdu jen s řádnou dávkou fantazie). A protože to s Jantarovýma očima tak trochu souvisí, tak já to teda řeknu.
Předeslat ale – už by to chtělo nějakej začátek, což? - musím několik věcí:
1. Jsem si vědoma, že Jantarové oči jsou první díl pentalogie (nazvané Mycelium), tudíž je možné, že některé sovy ve skutečnosti nejsou tím, čím se zdají být. Na druhou stranu – tento díl stojí sám jako ta hruška v šírém poli už několik měsíců, tudíž má být samonosný.
2. Nemám ráda sci-fi. Prostě nemám, možná na to nemám buňky, kdožpak ví. Těch málo kněh, které jsem přečtla, mi většinou připadalo jako žánrová literatura, která – marná sláva – prostě není (kterýkoliv) Mann. To by samo o sobě nebyla vada, detektivky taky louskám dost ráda, akorát... no zkrátka nikdy nic nezaselo.
2a. Přesto jsem se k tomu snažila přistupovat co nejvíc nezaujatě, jak jest svatou povinností recenzentův. Vážila jsem dlouho a poctivě.
3. Kdo se podívá na web, pravděpodobně uzří, jako jsem uzřela já, že Mycelium nemá negativní ohlasy. Jsem sama a vím to.
Tož tedy.
Máme tu Zemi za mnoho, mnoho, mnoho let. Na ní se nachází náš Hrdina, Lucas. Jeho otec byl známý znalec kultury Össeanů, cizí to rasy z vesmíru, a do Lucase své znalosti (prakticky doslova) vtloukl. Pak tu máme dívku jménem Pinkertina, která Lucase miluje. A „dívku“ z Össe, Kamëlëmöernü, která má tak trochu nadpřirozené schopnosti, na Zemi je na útěku a moc nevíme proč (ale podotýkám, že tenhle motiv je z kategorie dobrých „nevíme“ - záhada, tajemství, postupné odhalování, těšíte se a tak). Jo, a pak je tu taky tajemný Aš~šád z planety Fomalhiwa, kterého chce Lucas přivézt na Zem. Jo, a nemá na to moc času, protože umírá – Lucas tedy.
Obsahová stránka (v tomhle směru) není tak podstatná. Co mi podstatné pro laskavého čtenáře připadá: prvních tak sto stran je neuvěřitelně otravných. Autorka se nás totiž snaží seznámit se svým světem, ale protože nemůže podat historický, sociologický ani jiný výklad, činí tak za pomoci různých narážek. Potíž je s tím, že její svět je obrovský, a tudíž množství narážek taky obrovské a text zatěžující až přetěžující, protože je zhusta nevysvětluje a nechá nás čekat na to, jak pěkně to postupně vyplyne z děje. A ono vyplyne, jenomže když člověk už podesáté vidí scénu typu „někdo – nevíme kdo – šel někam – moc nevíme kam – protože má tajemný cíl“, není to napínavé, ale otravné. Ono se to pak rozběhne, ale sto stránek nudy je DOST. (A s touto námitkou, pokud vím, nejsem sama, byť v určení předělového místa se lišíme – někteří tuším hovořili o sedmdesáti stranách. I to je dost.)
Druhá potíž spočívá v tom, že narážek je nejen mnoho, ale občas jsou za hranicí uchopitelnosti. Rozumějme si: já nemám problém s tím, když někdo řekne „zabýval se plazmovým lyžováním“, i když nevím, co to je. Znám slovo lyžování, tak to s tím asi bude nějak souviset, víc momentálně nepotřebuju, klidně si počkám dalších sto stran, kde mi to někdo osvětlí – nebo taky ne. Je to nebezpečná zábava. Bezva, dobré vědět.
Potom jsou tu ale věci jako Protonace svatyně a celého podzemí byla odstíněná myceliální clonou, jak už to v chrámech bývá, ale prstenec obytných místností ve svrchním patře byl zjistitelný dobře. Já nevím, co je protonace, ale podle téhle věty usoudím, že něco, co není vidět (je to odstíněné clonou, jedno jakou), protože to, co odstíněné není, vidět je. Ok. A pak přijde věta: … v protonaci bylo zkrátka všechno, co někdo pracně nezakryl. … A jsem v pr..čicích. Protože najednou je to prostor (?), nikoliv něco někde, ovšem já netuším, co by to asi tak mohlo být, zatímco autorka na další straně počítá s tím, že to vím, a nevzrušeně o tom hovoří.
Protože jsem krom jiného bývala knihovnicí, využila jsem známého knihovnického postupu (když nevíš, vyhledej) a zeptala se strýčka Googla. Strýček Google vyhodil neužitečný odkaz na Wikipedii a stránky Vilmy Kadlečkové, kde řečeno: „Protonace neboli informační pole je agens, které vyplňuje každý bod prostoročasu a uchovává v sobě informace o událostech, ale také o nevyslovených myšlenkách. Je možné pátrat v současnosti i minulosti a toto hledání není prostorově omezeno; ...“
To je slovo do pranice! No jo, jenomže teď to sice je jasné, ale z knihy se to nedozvím. Možná je na tom někdo lépe, ale předpokládám, že i další čtenáři by slovníček ocenili. Takto je to poněkud... složité.
Musel by ovšem ten slovníček odpovídat tomu, co je v knize napsáno, praví má rýpavá povaha. Jedním z nejhojnějších zvolání jest „Rë Akkütlix“. Dobrá. V knize psáno: Rë Akkütlix, jak říkali Össeané, pánbů chraň. Dobrá. Vzhledem ke kurzívě – zde vytučněno – předpokládám, že jde o překlad. A pak narazím na věty jako Mám ho varovat? Bože chraň, mám toho blázna varovat?! - a jsou mi divné. A ze slovníčku na stránkách se dozvím, že to znamená prostě „Panebože“ (což, mimochodem, teď už nemohu v hlubinách internetů najít, ale jsem si zcela jistá, že tuto informaci obsahovaly, protože si stejně jistě pamatuju na svůj výkřik Heuréka po rozluštění toho, že co mi nedávalo smysl, bylo prostě jenom blbě, a mám to v knize zaznamenáno*).
Další drobné nedokonalosti jeví i stavba světa, jsou to sice hnidy, ale pro pořádek:
... nemohl se modlit, a to nejen v žádném lidském, nýbrž ani mimozemském kostele. - Proč se Lucas nemůže modlit v mimozemském kostele, to víme a dozvíme se, ale proč se nemůže modlit ani v kostele lidském, to ví jen Bůh (a autorka).
Jinak bylo celkem ticho (vzal zasvé Chopin, Gershwin, dvě novometalové kapely a klasický rock). - Lucas a Pinkertina právě dosouložili, tento výběr zjevně užívali někdy předtím. Což o to, Gershwin je jistě milé zpestření intimních chvilek, ale... ale JE. Teď, nikoliv za několik set let. A i kdyby Rhapsody in Blue frčela pořád stejně, dost pochybuju, že nevzniknou žádné nové směry, a souložníci budou poslouchat nový metal A klasický rock A ty dva pány zmíněné předtím.
Stejně tak pochybuju, že za několik set let bude populární hláška „jak prosté, milý Watsone“. Ale možné je všechno.
Mno nic. Zase k podstatnějšímu.
Lucas jako postava JE zajímavý. Má minulost, motivaci, úkol (a, jak romantické, žádnou budoucnost). Jenomže ostatní ne (v podstatě kromě té slečny z Össe, u níž série temných narážek dává něco tušit, a Pinkertýnky, u níž, upřímně řečeno, bych byla radši, kdyby žádnou minulost a motivaci neměla, protože jedinou její motivací je hysterie červené knihovny a její dávná láska k Lucasovi, který jí z nějakého mně neznámého důvodu podlehne, ačkoliv já – a myslím, že mohu říct, že i nejeden muž – bych ji spíš s chutí nakopala do řiti). Jsou tam proto, aby hlavní hrdina mohl KONAT. Přijdou, přinesou psaní, odejdou. Typy, ne plnokrevné postavy. Posunovači děje. To je málo.
Ještě jakéstakés osobní zaujetí pro věc mají – a teď pozor, k tomu se ještě dostaneme – lidé. Právnička Fiona je typ „ezoterní káča“ a Lucase nenávidí, protože jí šlápnul na kuří oko. Naproti tomu většina Össeanů motivaci postrádá. Jsou prostě jen tak zavilí a hodlají páchat zlo (prodavačka ezoterních snů, Össeané hodlající zahubit Lucase, aby nikoho nepřivezl na Zem – jedinou výjimkou je ta slečna z Össe, protože u ní je jasné, že má – stejně jako Lucas – minulost).
Problém poslední, než se dostanu k tomu, co mi nejvíc leží na srdci, a co si patrně nikdo nepřečte: Vilma Kadlečková píše žensky. Nejen že jedna z planet je tam prakticky (zatím, podotýkám) jenom proto, aby se mluvilo o „botách z“ a „hedvábí z“, ale následující scéna mě utvrdila v tom, že pravdu má, kdo říká, že muži a ženy nepíšou stejně. To máte tak: Lucas trpí. Hodně. Umírá, ale než umře, poměrně zásadně to bolí. A k jednomu záchvatu se přichomýtne jeho nadřízený (muž). A tak tam tak stojí a říká si, kdo asi zdědí Lucasovo oblečení, až umře. Kdo zdědí ten kus oděvu z kvalitního mimozemského materiálu.
SERIOUSLY?! Já a Vilma nežijeme ve stejném světě. Dokážu pochopit, že žena by se při střelbě na celebritu zaujala myšlenkou, kam přijdou louboutinky z letošní kolekce. Ale nedokážu si představit chlapa, který by – částečně osobně zaujat a soucítící s utrpením umírajícího - myslel na totéž, a který by vůbec byl schopen v dané chvíli identifikovat, že ten kus hadru, co ho má pán na sobě, je suprtrupr kvalita. Pokud by vůbec byl schopen to identifikovat.
Mno, a když jsem dopřebalovala hydru, tak jsem se rozhodla, že zbytek povím světu jindy, protože už takhle je to k neučtení. O morálce Jantarových očí příště.
* Jak my Češi pěkně říkáme, update: Slovníček nelze nalézt, protože na stránkách byl, avšak není ho více. Zbyl po něm jen prázdný odkaz, který nikam nevede. Page not found.
