Jiný čas

Snad ten rytmus řeči, snad více-mluvnost (ne mnohomluvnost), pomalá a usebraná, kontrastující se sděleními esemesek...
(Jan Vladislav, Otevřený deník)

Jak jsem se zúčastnila výběrového řízení

Rok se s pěti lety sešel, i nastal čas, abych se opět vrátila do zaměstnání. Již před několika měsíci jsem pojala oprávněné podezření, že návrat k původnímu zaměstnavateli bude provázen z jeho strany stejným nadšením jako z té mojí (totiž žádným, anžto práce na směny je s dětmi školkou povinnými doslova jackpot), i jala jsem se obepisovat nejrůznější firmy, které se zdály alespoň přibližně provozovat činnost subsumovatelnou pod hlavičku „práce s textem“.

Nejsem si jistá, jestli je můj životopis tak svěží dílko, nebo je matka s dětmi takové terno, každopádně se za několik měsíců ozvala firma celá jedna, a i ta až poté, co jsem děti zapřela jak Petr Krista. Legrace s oddělením HR mohla začít.

Legendy o smysluplnosti některých oddělení lidských zdrojů (apropos, lidské zdroje: budu vytěžena a uzavřena jako důl?) nelhaly. Na třetí kolo pohovoru se nás dostavilo asi osm. V čele stolu zasedací místnosti velikosti vhodné pro OSN nám jeden ze tří zúčastněných zástupců oné instituce oznámil, že nyní budeme kreslit obrázek. V tu chvíli můj zájem o danou pozici prudce poklesl. Nechci kreslit obrázky. Obrázků jsem, pane HR, za poslední tři roky nakreslila TŘI ŘITĚ. Chcete autíčko? Pokořila jsem však svou vzpurnou duši a na papír načmárala knihovnu a počítač. Dojem jsem vylepšila konstatováním, že se jedná o umělecký kus s názvem Klid na práci. Pan HR nepohnul ni brvou, koneckonců musel být zvyklý na ledacos. Od mých spolutrpitelů ho čekala ještě kytara, lesík, ptáček, procházka s pejskem, čtečka a půllitr.

Poté jsme byli odsunuti do vedlejší místnosti, kde jsme se jali pracovat na písemné práci, patrně abychom dokázali, že domácí práci č. 1, vytvořenou o samotě, za nás nevypracoval náš labrador. Každý z nešťastných byl pak odvolán k osobnímu pohovoru, a pokud jsem si doteď říkala, že prezentace vlastnoručního výtvarného výronu byl pouze neškodný ústřel, nyní mi bylo pochopit, že jsem tu špatně. Pan HR mi totiž kladl značně záludné otázky, dávající víc než tušit, že jeden z nás je mimo čas a prostor toho druhého. Totiž že on žije v čase a prostoru krále bramborových lidí, abychom byli přesní. Otázky zněly takto:

Víte, že jde o práci na dobu určitou? - Ne, můj labrador mi přečetl pouze část inzerátu a zrovinka tohle bohužel opomněl zmínit.

Jaký si představujete plat? - Psala jsem to do takové té kolonky, kterou jste na to speciálně vyčlenili. Čte VÁŠ labrador?

Co si myslíte, že by vašim kolegům na vás mohlo nejvíc vadit? - Jak JÁ mám vědět, co OSTATNÍM leze na nervy? Pištu by například, pane HR, mohlo prudit, že si nosím obědy v krabičce a nesocializuji se v místní chemičce, jen nešťastným omylem nazvané kantýna, zatímco nedobrovolně bezdětnou Marušku by mohla uvádět do deprese fotografie drahýchhyder na mém stole, avšak radostně by si se mnou vyměňovala recepty na kuskus.

Jak řešíte pracovní konflikty? - Připouštím, že i pro mě tato otázka jeví stopy racionality. Bez jakékoliv specifikace však na ni stejně nejsem schopná odpovědět. Jakože konflikt s uklízečkou se řeší stejně jako konflikt s nadřízeným nebo klientem? Mám zde sadu dvaceti hezkých příkladů, probereme si je jeden po druhém, nebo stačí z klobouku vytáhnout náhodného králíčka?

A tak dál a furt pryč. Vzato kolem a kolem, výsledkem celé akce, připomínající přijímací řízení na pozici ředitele NASA (© S. B., děkujeme), bylo, že každý z nezaměstnaných přišel asi o hodinu svého času, protože jsme museli čekat, až skončí ti ostatní (přiznávám, že jsem ji vyplnila četbou, takže se vlastně jednalo o svého druhu dovolenou, ale obvykle si k tomu dávám ještě kafíčko, dva cukříky, děkuji pěkně), a pan HR si udělal čárku za uspořádání pěkného assesment centra, jež nebylo assesment centrem, anžto se na něm nekooperovalo, a mělo tedy za účel pouze uspořit čas pana HR. Vítěz má smlouvu na příští půlrok, gratulujeme a jsme rádi, že jsem to nebyla já. Asi budu muset jít dělat za kasu. Přesvědčit někoho, že po zaučení dokážu zvedat předměty a otvírat a zavírat pokladnu, snad ještě zvládnu...

Zuřivé batole: návod k použití

Výchově dětí se věnuji již téměř šest let. Jsem tedy prakticky odborník, a z tohoto titulu jsem se rozhodla, že oblažím veřejnost některými svými poznatky. Važte si jich, byly zaplaceny potem a krví všech zúčastněných stran.

Období někdy okolo dvou let psychologové označují jako tak zvané období vzdoru. Proč tak činí, není známo, podle mě řve dítě prakticky nepřetržitě od chvíle, kdy mu přestřihnou pupeční šňůru, do blíže neurčeného věku (pětiletý Plivník ještě nepřestal, a mohu jen doufat, že tím slavným okamžikem nebude až odchod z mamahotelu krátce po třicítce, jak to zatím vypadá).

Úkolem rodiče (naštěstí) není, aby přinutil potomka přestat řvát. Jeho úkolem je, aby alespoň občas dítě vykonalo, co se po něm žádá. Vezměme si takový nočník: jakkoliv mýty a legendy starců líčí, kterak jsme všichni za socialismu stachanovsky odložili pleny již po prvním roce, dnešní batolata postupují podle inovovaného, svobodného a nespoutaného modelu:

10 měsíců: dítě si sedá. Rodič poprvé přistavuje nočník.

Varianta a) Dítě se s hysterickým řevem vzpouzí.

Varianta b) Dítě si sedá, aby nejpozději během pěti vteřin (reálně během pikosekundy) vstalo. Při každém dalším pokusu se hystericky vzpouzí.

1 rok: rodič podniká v týdenních a delších intervalech pokusy posadit dítě na nočník. Dítě opakuje variantu a).

1,5 roku: dítě se při posazení na nočník přestává vzpouzet, a při dostatečné stimulaci (televizní maraton) na něm někdy i sedí.

2-3 roky: dítě poprvé do nočníku vykonává potřebu. Většinou se tak stává, z čiré zlomyslnosti, týden před narozením sourozence, po kterémžto se žárlivý potomek vrací ke kálení do plen a variantě a). Nenarodí-li se sourozenec, lze návrat k variantě a) – zcela bezvýjimečný – přičíst období vzdoru.

Nyní, po dlouhosáhlém úvodu, si věrný čtenář zaslouží poznat ony spásné prostředky, kterými lze dítě dokopat bez použití násilí ku kýžené činnosti. Někdy. Ale za zkoušku to stojí.

1. Metoda NÁVNADY

Zvolte věc, kterou má dítě rádo, můžete (a chcete) mu ji poskytnout okamžitě. Při lákání do pasti používejte maximálně krátké a maximálně srozumitelné věty. (Mějte na paměti, že dítko je vytočeno do vrtule, tudíž jeho mentální kapacita, i tak zatím nevelká, se blíží nule. V podstatě jste vytáhli kost a máváte jí před čumákem nejlepšímu příteli člověka, na Prousta dojde později.)

„Chceš X?“ (Dítě kýve. Pokud nekýve, avšak řve, buď nerozumí otázce, nebo chce něco jiného. Testujeme, než se dopracujeme ke kývání.)

„Tak jdi na nočník.“

(Děs v očích dítěte je rychle následován mnohočetným záporem.)

„Chceš X? Jdi na nočník. NEJDŘÍV nočník, POTOM X.“

Slabší kusy podléhají vidině lahůdky poměrně ochotně, v ostatních případech je nutno nasadit silnější kalibr.

2. Metoda VÁLEČNÉ LSTI

Děti mají, řečeno s klasikem, švestkoidní povahu. Tato se projevuje neschopností myšlenku opustit (Nyní se projevuje hysterickými záchvaty při pohledu na nočník, později se transformuje do ohavného zvyku opakovat větu tak dlouho, dokud není zcela zřejmé, že jí byla věnována patřičná pozornost. Plačící přítelkyně, jíž právě umírá matka, tedy buď může zavolat o půlnoci, až budou děti spát, nebo se musí smířit s tím, že její věta bude přerušována, dokud se nepodíváte na mravence, neinformujete dítě, že se díváte na mravence a nepopíšete alespoň jeden jeho detail, aby bylo zcela zřejmé, že jste se skutečně podívali. S dalším mravencem se situace bude opakovat.) a neschopností myšlenku udržet, čehož využijeme:

„Běž na nočník.“

• Ne, chci plínku.

„Běž si vzít plenu.“

• Ne, chci nočník!

Et voila!

3. Metoda PROTEKTORA

Některé děti nenávidí pomoc, je-li jim nabízena. (Toto pochopitelně neplatí pro chvíle, kdy by skutečně měly něco dělat samy. Dítko, které po čichu vystopuje tabulku čokolády, vyšplhá pro ni do vrchních polic původně zamčeného špajzu a otevře obal, nad nímž je dospělému vyhrát pouze za pomoci nůžek na plech, je příliš slabé, aby si přetáhlo kalhoty přes zadek.)

„Běž na nočník.“

• Ne.

„Máma pomůže?“

… Et voila!

(Debilní konstrukci „máma pomůže“ používám zcela záměrně. „Chceš pomoct“ v mém podání příliš zavání výhrůžkou. „Máma pomůže“ je laskavá nabídka, která se však – naštěstí – setkává asi se stejným nadšením, s jakým se setkala laskavá nabídka pana Hitlera, že se ujme opuštěné části rozděleného Československa.)

4. FALEŠNÉ DILEMA

Velmi lstivý úskok. Dítěti dáváme na výběr, KAM se chce jít vyčůrat, nikoliv ZDA se chce jít vyčůrat.

„Běž čůrat. Před spaním se čůrá.“

• Nenene!

„Chceš na nočník, nebo na záchod?“

• Nenene!

„Můžeš na nočník. Chceš na nočník?

• Ne.

„Tak běž na záchod.“

(A dítě, domnívajíc se, že se vzpouzí, odchází na nočník.)

Poučka pro uživatele dítěte: Je důležité se poslední větou neptat. Kdyby repliky zněly „Chceš na nočník? – Ne. – Chceš na záchod?“, bude zákonitou odpovědí opět kategorické ne.*

* Původně jsem pro tuto funkční a léty odtrpěnou metodu neměla žádné vysvětlení. Bylo mi však řečeno, že nevědomky (zcela intuitivně geniálně) aplikuji jakýsi ericksonovský paradox, to jest vzbuzuji v klientovi pocit, že si vybral sám nebo že úspěšně vzdoruje, ačkoliv na výběr neměl nebo obě nabízené možnosti vedly k žádoucímu cíli. V první chvíli mne to uvedlo do stavu vytržení a muž mne musel propíchnout špendlíkem, aby mne dostal od stropu k podlaze. Poté jsem pochopila, že jsem opět v pozici strýce Františka, an lil vodu do kyseliny, ačkoliv idiocii takového počínání by byl mohl pochopit z každé učebnice chemie. Tož tak. A tím dneska končím.

Já a slečna Dana

Mám problém. To je tak: já nemám problém téměř s nikým. Možná proto, že mne cizí lidé zhusta neinteresují natolik, abych se nad nimi nebo s nimi dokázala radovat nebo rozčilovat, a nyní mohu podle vydávat bug lhostejnosti za fičuru všeobjímající tolerance.

Jenže slečna Dana mi to hatí. Slečna Dana pracuje na kase. Pokud si slečny Dany všimnu, prchám, občas se mi však stane, že si nevšimnu včas. Pak prchám rudá jako přiměřenou dobu vařená langusta.

Slečna Dana je totiž poměrně velká, poměrně mohutná a s poměrně hlubokým hlasem. Slečna Dana, nechoďme kolem horké kaše, je chlap.

Což o to, tento fakt mi taky v životě nijak nepřekáží a v zásadě mě to nezajímá. Přeje-li si být slečna Dana místo velkého muže velkou ženou, pámbu jí to přej, žít v cizím těle určitě není nic příjemného. Moje potíže jsou rázu praktického: když jsem se s ní setkala poprvé, ulpěla jsem zrakem na obličeji, který mluvil zřetelnou řečí. Zřetelná řeč se proměnila v nesrozumitelné blábolení, když došlo ke konfrontaci s docela vyvedeným dámským účesem. Spásnou se ukázala být po krátkém průzkumu jmenovka: zde sedí Dana.

OK, tedy Dana, říkám si a snažím se si to dobře zapamatovat, protože jsem nejednou slyšela, kterak si méně přírodou vybavená děvčata stěžovala, že je ještě na vysoké škole zlé jazyky oslovovaly chlapečku. Nic, o čem byste psali domů. Tedy Dana. Kladu zboží na pás. Dana. Dítě č. 1 odchází k Neumětelům, přivolávám je zpět. Dana. Dítě č. 2 se potřetí táže, zda může dostat Čtyřlístek. Nemůže. Dana. Vytahuju tašky, hledám peněženku. Dana rychlostí blesku odpípává asi tak devadesát položek, o nichž jsem si z nějakého důvodu myslela, že je nutně potřebujeme, já, ubohý amatér, se snažím dostát jejímu ďábelskému tempu, když hážu zboží do košíku. Hlavně nehodit konzervu na tousťák. Dana. Dítě č. 1 opět odchází k Neumětelům a odmítá se nechat přivolat, dítě č. 2 mi dlouze vysvětluje přednosti legových lodí z Hvězdných válek a barvitě líčí, co všechno si za mé peníze pořídí. Ponechávám dítě č. 1 jeho osudu. Chce jít? Ať si jde. Třeba se ho ujmou dobří lidé. Dana. Hledám kartu, platím. Pochopitelně zapomínám, že při nákupu nad pětistovku je zapotřebí PIN, házím další zboží do košíku. Konzervu s fazolema kamkoliv, pomačkanost tousťáku je vada estetická, na estetiku sere pes. Kde je to dítě? Lidé pokašlávají. Dana též pokašlává. Vymačkávám PIN, hážu do košíku poslední kus, ještě účet. „Díky, nashledanou.“ Uf. Stírám pot z čela.

A vtom, vtom se to stalo. Slečna Dana sáhla do hlubin kasy a podala dítěti č. 2 nějakou zatracenou figurku, kterou tou dobou zrovna dýlovali, aby si rodiče dobře zapamatovali, kam mají chodit nakupovat. A ačkoliv jsme na to neměli z titulu výše uhrazené částky nárok, přihodila další tři. „Tu máš,“ povídá dítěti svým hlubokým hlasem. Dítě odebralo a jalo se spěchat za svým bratrem do neznáma. A já, jak tam stojím, snažím se jedno dítě sledovat a druhé najít, a zároveň neponechat cizím lidem napospas nákup ni peněženku, říkám: „Jé, díky, to jste HODNEJ...“

„Hodná,“ pravila slečna suše. I zarděla jsem se co debutantka a s omluvou vyklidila bojiště. Stanou se horší věci. Mně, možná i slečně Daně.

Již jsem na onu nemilou příhodu téměř zapomněla, když – jakkoliv neuvěřitelně to může znít – jdu tak zase nakoupit. Je přítomno pouze jedno dítě, nákup čítá několik málo předmětů denní potřeby. Přicházím k pokladně, a kde se vzala, tu se vzala, nečekána, zkrátka a dobře, sedí tu slečna Dana. Pamětliva toho, že kdo nezná své historie, musí si ji zopakovat, dávám dobrý, velmi dobrý, velmi, velmi dobrý pozor. Zboží odpípáno, naskládáno. Dětský hovor jede na pozadí, protože v hlavě mi bliká velký červený nápis: DANA!

Neštěstí však nechodí po horách, ale po lidech. Hoch, mocný slova, se tiše (tedy: já si v tu chvíli myslím, že tiše) ptá: Mami, a to je pán, nebo paní? A já mu stejně tiše (tedy: já si v tu chvíli myslím, že tiše) odpovídám: Teď mlč, já ti to pak vysvětlím. A nyní je čas, aby se svou troškou do mlýna přišla i slečna Dana: „Paní,“ povídá poněkud znechuceně. Já již raději do společenské konverzace nepřispívám a balím potichu.

V podstatě jsem nehodlala dítku vysvětlovat ničehož krom toho, že se na některé věci nemá ptát v přítomnosti dotyčného. Co si budem namlouvat, dotaz na pohlavní identitu nepřidá nikomu, stejně jako „maminko, a proč je ta paní tak tlustá“, „proč tenhle pán nemá nohy“ a jiné otázky nepokryté aspoň tou teninkou slupkou zdvořilosti, kterou si v civilizaci občas prokazujeme.

Ale říkejte to slečně Daně.

Umění Diplomacie

Dávno, dávno již tomu, co jsme hleděli do mé milé, mírné tváře. Má tvář není mírná více, avšak jeví stopy uštvanosti a též stopy výrazu naštvaného vlčáka, s nímž kroužím okolo odnoží za zvuků hudby "Běž si vyčistit zuby. Běž si vyčistit zuby. Běž si vyčistit zuby TEĎ. Už si čistíš zuby? Čistíš si ty zuby? HÝBEJ KARTÁČKEM!". To zabere času, jéje.

Někdy ale jsou, pámbu zaplať, odnože předávány na víkend chtivým příbuzným. Proč to ti dobří lidé dělají, mi není známo. Radši po tom nepátrám, eště by si mohli uvědomit, že vlastně ty malé hlučné tvory doma k ničemu nepotřebujou. Tento pátek si to však ještě neuvědomili, tvorové byli převezeni a my jsme mohli asi tak po sto letech na hýbací obrázky. No a já teď mám dojem, že se tím nutno pochlubit na internetech. Protože asi nikdo nikdy v kině nebyl nebo tak.

Diplomacie! Vezmete dva docela dobře odleželé pány, postavíte je do hotelového pokoje a necháte je nějakou dobu rozmlouvat o tom, zda je opravdu nutné vyhodit do vzduchu Paříž. Shodou okolností se totiž dramatik Cyril Gély rozhodl, že je zrovna srpen 1944, což je pro vyhození Paříže do vzduchu ideální termín. (On se teda původně rozhodl Hitler, protože Paříž se mu jevila být poněkud příliš pěkná, zvlášť poté, co mu nějací zlí lidé zkazili Berlín. Sousedova koza, znáte to.)

Mno. Takže tu teď stojí švédský diplomat a německý generál a hovoří se o tom vyhazování. Švédskému diplomatovi to přijde líto, německému generálovi to možná taky přijde líto, ale jednak Ordnung muss sein, jednak existuje takový zajímavý zákon, který praví, že kdyby se vám třeba nechtělo vyhlazovat nebo plnit jiná zcela racionální přání pana Vůdce, nestihnete se s rodinou ani rozloučit, jak rychle budou v Pánu. Košile bližší kabátu, takže když Švéd tklivě hovoří o osudu ubohých Minipařížánků a apeluje na generála slovy "jaké dítě by chtělo mít takového otce", je upozorněn, že pokud nebudou vaporizováni Minipařížané, bude vaporizován mimo jiné čtyřměsíční minigenerál, což také není zrovna na cenu otec roku.

Apropos, minigenerál. Generálu von Choltitzovi bylo v horkém létě 44 něco okolo padesáti, ovšem ten pán, co ho hraje, má na krku o nějaký ten křížek víc. Astmatický záchvat předstírá s nasazením, které bych neváhala nazvat nelíčeným, ale čtyřměsíčního potomka mu člověk tak nějak skoro ani nevěří. Dál, pokud jeden přijme klasický problém mnohých děl ("Spojenci jsou tady nejpozději za deset minut! Musíte vydat rozkaz!" - dvacet minut se hovoří o vině a trestu, aniž by někdo jevil stopy nervozity - rozkaz je vydán, posel pádí přes půl města; nepřítel zásadně omezuje svou činnost na zavilé dunění v bezpečné vzdálenosti, dokud si to hlavní postavy nedopoví), eventuálně poměrně značnou divadelnost kusu (což třeba FF vadilo, mně ne), jest to dílko svěží, s milým, téměř až k filozofickým otázkám ohledně viny nabádajícím závěrem.

P. S.: Nejlepší postavou se nakonec ukázal být francouzský inženýr, který je přiveden do hotelového pokoje, aby názorně předvedl, co a jak se bude vyhazovat, a následně odbíhá ukazovat cestu. Postava až postavička z rodu vedlejších, v pravou chvíli se však do věci vloží, a přátelé, takhle zahraný výraz "tak, a teď jsem v prdeli" (dámy prominou silného slova, protože přesně tam je) jsem ještě neviděla. Patrně ani ne vteřinová scéna ho bez debat postavila na úroveň těch, kteří si divákovu přízeň museli v potu tváře dobývat hodinu a půl.

P. P. S.: Pochopitelně, že to s tím von Choltitzem nebylo zouplna tak, jak se tvrdí. Ale protestovat proti tomu, že Nikola Šuhaj věrně nezobrazuje život četníků na Podkarpatské Rusi, je taky pitomost.