Apokalypsa se blíží..

Běda však zemi i moři, neboť sestoupil k vám ďábel, plný zlosti, protože ví, jak málo času mu zbývá.

Zjevení Janovo, 12:12

Jede jede poštovský panáček

Nadávat na poštu se u nás v kraji stalo takovou milou tradicí. Spolu se stížnostmi zemědělců na počasí, kteréžto je hanebné, protože je buď sucho, nebo mokro, a silničářů na totéž, protože v zimě kupodivu opět padá sníh, patří do zlatého fondu českého folklóru, kde tyto postupně nahrazují jiné bohulibé zvyky (například chlastání na MDŽ či tvorbu lidových krojů).

Jenomže to máte těžký. Já, když už tak o mně hovoříme, jsem například uvykla hojně nakupovat na internetu. Jednak mladý pán neholduje návštěvám nákupních svatostánků, jednak se tam dají sehnat věci, které se ve svatostánku sehnat nedají, nebo za poměrně větší obnos. (Ne že bych si stěžovala na výši rodičovského příspěvku či platu Nejslawnějšího, chraň Bůh. Nejslawnější přináší do hnízda stébélka velmi pilně a daňoví poplatníci se o mě také starají moc pěkně.)

Nejdřív jsem zaregistrovala, že se zvyšujícím se množstvím balíčků se vytrácí pošťaččin úsměv. Jsem žena soucitná a za ty prachy, které jí zaměstnavatel asi tak může poskytovat, nežádám zázraky. Na druhou stranu by se i mně líbilo, kdyby se na poště věnovali tomu, čím se živí, to jest doručováním zásilek. Zrovna ondyno mi jedna měla přijít. Čekala jsem trpělivě týden, pak druhý a následně třetí. Poté jsem zmobilizovala chabé zbytky svého anglického jazyka a napsala zasilateli, co že se děje. Zasilatel, nedbaje hotentotského způsobu mého vyjádření, mi vlídně odpověděl, že se optá. Tak jsem taky vyrazila za poštovskými panáčky, ať to máme komplet.

Na poště jsem vyzvedla pořadový lístek a trpělivě čekala, až tři poštovské panenky, které seděly za prosklenými okénky, dorazítkují obálky. Občas jsem to proložila zpěvy a tancem, když se mladý pán tvářil, že ani čekání neholduje, přestože mohl pokojně pozorovat zvolna usychající květinu nebo barevné letáčky.

Potom jedna z panenek zmáčkla kýžené tlačítko. Po krátké zdvořilé konverzaci vytáhla linkovaný sešitek a oznámila mi, že dvě zásilky jsem si vyzvedla. Opáčila jsem, že to je naprostá pravda, avšak že celou dobu hovoříme o zásilce třetí (což jsem jí ostatně říkala již dvakrát předtím). Zalistovala znovu a ejhle, objevila v sešitku napůl prázdný řádek, který shodou okolností částečně vyplňovalo moje jméno. Poté mi sdělila, že mi jistě posílali oznámení. Odvětila jsem, že oznámení mi zcela jistě neposílali. Kontrovala, že mi posílali DVĚ oznámení. Flek: nedošlo ani jedno.

Poštovská panenka udělala smutný obličej a vyrazila do zadních prostor, když mě předtím byla informovala, že zásilka jistě již bude na cestě do Anglie, neboť jsem nereagovala na oznámení, které nedošlo, a včas si ji nevyzvedla. Nicméně hop a skok a byla zpátky a v ruce držela balík, na kterém se zřetelně skvělo, že ho měli vrátit před třemi dny. Domnívala jsem se, že je poněkud zvláštní, že se Česká pošta nejen nezabývá doručováním zásilek, ale již ani jejich přepravou, než

jsem tam vyrazila znovu. To už jsem oznámení dostala. Bohužel mi ho ten Němec doma někam schoval, takže jsem byla vyzbrojena pouze vědomím, že jsem v právu. Již po přečtení několik leporel jsem přišla na řadu a vysvětlila poštovní paní, po čem toužím.

"Jak to posílali?" otázala se ta dobrá žena.

"Jak to mám vědět?" otázala jsem se já.

Dobrá žena chvíli bušila do klávesnice a pak mi vysvětlila, že tam zcela jistě nic nemám. Vědoma si toho, že musím za svou pravdou stát, jsem jí oponovala.

"Ale tady nic není," ukázala prstíkem na obrazovku.

Vytáhla jsem znovu již ošuntělý trumf s oznámením a pokusila se vyjmenovat všechny náležitosti, podle kterých by to mohli mít zařazené (kdysi, když jsem byla mladší, chytřejší, avšak poddajnější a personál ještě hojně navštěvoval lekce z mravů pořádané bachaři, jsem byla dořvána, jak je možné, že jsem neřekla, že zásilka je ze zahraničí, protože To my přece máme úplně jinde!). Paní zavrtěla hlavou, znovu prohnala informace počítačem a vysvětlila mi, že na jejich poštu nic nedošlo. Bylo mi již trapné opakovat, že mi poslali oznámení, tudíž tam něco dojít muselo, avšak přemohla jsem se. Po malé chvíli váhání se zvedla a - kdo by to byl čekal - došla pro sešitek, kde s údivem zjistila, že přece jen ještě zásilky přepravují a, ta náhoda, zrovna jednu pro mě.

Chm. A taky zapršet by mohlo, řekla bych.

Kopytem sem, kopytem tam

Ženy jsme zvláštní stvoření. Když chlap touží po nesmrtelnosti, jde a napíše knihu, obsadí nějakou více či méně bezvýznamnou zemičku nebo tak něco. My se zatím zavřeme v koupelně a matláme si něco na kůži. Utrácíme sta a tisíce v honu na TEN kosmetický přípravek, který z nás udělá Marylin Monroe. Brousíme se peelingy, ne nepodobny flagelantům, kteří si navrch pro zvýšení estetického dojmu vsypou do ran trochu té soli. Dehet a peří jsme dobrovolně nahradily blátem z Mrtvého moře. Nechť se ctění pánové nemýlí: JE to řehole.

Když je člověk chud, nemůže pochopitelně používat noname tekuté mýdlo a vodu. To by teda nešlo. Takže: nechce-li se vám sponzorovat nadnárodní firmy, co vyrábějí papírky na zaručeně zaručené mizení černých pórů na nose, můžete si posloužit směsí kopýtek a mléka:

Co mě osobně potěšilo ještě víc, je vaječná maska. To vezmete bílek a nanesete na ksiftík. Méně odvážné ženy po zaschnutí smyjí, odvážnější exempláře připlácnou nějaký dobře přilnavý papír, nejlépe toaletní, a věnují se hře na mumii. Po odloupání mumifikátoru nutno zpracovat žloutek, a to taktéž štědrým nánosem, který slouží hlavně k tomu, aby názorně předvedl, jak by ona jedna vypadala, kdyby zanedbala hygienu po použití MHD.

Tož, funguje to, což o to. Jen se jaksi nemůžu zbavit dojmu, že je to jak přikládat si na tvář kuřecí stehno.

... i když ani to není nic nového pod sluncem.

And I was like AHH

Kdysi dávno, někdy těsně poté, co se takové ty velké ještěrky rozhodly spáchat hromadnou sebevraždu, používali lidé při psaní k vyjádření slova. Doopravdy. Já to pamatuju. Za oněch slavných časů jste prostě řekli, že vám něco připadá vtipné. Eventuálně jste se snažili postavit větu tak, aby přišla vtipná i tomu, kdo ji čte. Fakt je, že vzhledem k jistým omezením psaného textu to není metoda stoprocentně úspěšná, nicméně použitelná byla. Saturnin smajlíky nepotřeboval.

Pak někoho napadlo, že by bylo báječné nemuset psát furt dokolečka "směji se svému vlastnímu vtipu, až se za břicho popadám", a vymyslel smajl. :-). Bylo to jednoduché a efektní. A bylo ráno, den druhý.

I řekl si někdo, že koneckonců henten internet je takový celý jakýsi v pohybu a samé obrázky, a že by koneckonců bylo pěkné, kdyby trapně zastaralou značku nahradil obrázek. Pokud možno hýbací. (Osobně doufám, že se smaží v pekle. Přijdu-li tam já, s nesmírným potěšením si do něj taky párkrát šťouchnu vidlema.) A bylo ráno, den třetí.

Tehdy se onoho nápadu chopili uživatelé. Lépe řečeno, uživatelky. Buď z přemíry času, který ubíjejí klikáním na barevné emotikony, nebo snad z touhy vyjádřit, jak mají bááááááááječnýýýýý život (životeček či něco takového by byl příhodnější výraz - tyto dobré ženy totiž neoplývají dětmi, manželem a dobrým srdcem, ale mimouškama, manžama a všechno jim jde od srdíčka) radostně zahlcují internet obrázky poskakujících žlutých ksichtů s nožičkami. Klikne-li jedna dvakrát, musí druhá třikrát. Obdržíte-li v hodnocení při prodeji pouhý jeden veselý žlutý ksicht, je to - soudě dle toho, jak se takovému faux pas vyhýbají - považováno za urážku srovnatelnou s úderem rukavice do jejich půvabných tváří. Pouze krev dokáže smýt tu pohanu.

Vyhnout se tomu nelze. V některých krajích je smrtelnou urážkou hostitele nepožít předložený pokrm, i kdyby místní specialitou bylo něco, co se na jednom konci ještě hýbe a na druhém na vás potutelně mrká. Všude, kde funguje připojení, musíte vyjadřovat emoce za pomoci prostředků komunitě dostupných. Jinak vás komunita vyobcuje. Tečka.

No a dneska jsem při hledání zázračného přípravku, který by ze mne na počkání učinil Scarlett O´Harovou ve věku, kdy soutěžila v hodu vázou po Rhettu Butlerovi, narazila na tyto stránky.

Vývoj dospěl ke svému konci. Nač dumat nad tím, co chci říct a jak to chci říct. Stačí připomenout univerzálně platný obrázek. Kdy asi přijde ta doba nevinnosti, v níž s sebou budeme nosit škartičky podobné omalovánkám a za doprovodu bezmocného hýkání ukazovat ostatním, co bychom vlastně rádi?

Doporučená četba

Doporučeno ke shlédnutí, zde část prvá:

Samozásobování: Zmrzlina podle Bena a Jerryho

Člověk nemusí být zrovna Fibonacci, aby přišel na to, že oženit se vyjde dráž než zakoupit služby prostitutky. Prostitutka, například, nepožaduje briliantík v ceně vozu střední třídy. Nebo možná požaduje, ale vám do toho nic.

Oproti tomu manželka, byť samostatně výdělečně činná, vyžaduje zabezpečení nějakého toho stropu nad hlavou a potravy pro blíže neurčený počet hladových zobáčků, plus například pravidelný přísun květin (tu se dostáváme k tomu, že některé ženské jsou všechny stejné: jakkoliv logicky myslící a praktickou bytost pojmete za choť, každou potěšíte víc růží než květákem, a to přesto, že květiny jsou, na rozdíl od květáku, nepoživatelné).

Já sice na briliantíky netrpím, avšak trpím na zmrzlinu. Počítám, že ve statistikách hravě zastanu dva tři průměrné Čechy. Potíž je, že nejradši bych to spotřebovala v produkci firem Häagen-Dazs a pánů Bena a Jerryho, což je sice libůstka nevinná ve srovnání s cenou drahých kamenů, ale při srovnání s finančními prostředky laskavě mně poskytovanými státem po dobu rodičovské dovolené už to zase taková sranda není.

Nectně jsem proto zneužila lásky Nejslawnějšího k technickým vymoženostem a vyžádala si zmrzlinovač. Sice jsem už jeden měla, jenomže ten byl s namrazovací nádobou, kterou jsem nikdy nebyla schopná včas vložit do mrazáku, protože když jeden dostane chuť na zmrzlinu, dostane ji teď a ne za čtyřiadvacet hodin nutných k namrazení. A krom toho byl úplně plně automatický zmrzlinovač v krásném nerezovém designu a ten starý beztoho nevyhovoval požadavkům.

Nejslawnější, okouzlen technickou vymožeností a obluzen mým příslibem, že obdrží též sorbet, přístroj zakoupil, čímž ho jeho manželka přišla zase jednou dráž. No a já od té doby přemítám, jak sloučit vášeň pro zmrzlinu s vášní pro bordeaux sáčko ve velikosti 40, kterou (na rozdíl od sáčka) nemám a takhle zřejmě hned tak mít nebudu.

Co potřeba na moka zmrzlinu à la Ben & Jerry's:

250 ml smetany ke šlehání
125 ml plnotučného mlíka
90 ml cukru
2 lžíce kakaa
1 lžíce instantní kávy
1 velké vejce
podle švidravého oka určené množství sušenek Lotus

Kterak postupovati:

V mixéru vyšleháme vajíčko s cukrem do pěny. Poté přilijeme smetanu, mlíko, přihodíme cukr, kakao a kafe a necháme mixér, ať si s tím taky nějak poradí. Přendáme do zmrzlinovače a tak za hodinku máme hotovo. Nadrcené sušenky se přisypávají těsně před vyndáním.

Ach.

(Milovníci Ben & Jerry's mohou taktéž o něco více neprospět životnímu prostředí a nechat si za použití četných zplodin dovézt jejich zmrzlinovou kuchařku z Amazonu.)