pátek 19. července 2013

Reklamní okénko: o frustraci

Dívat se na socialistickou produkci jistě JE démon zvrácenosti, ale muž mi tuto úchylku toleruje, ba dokonce mě na vypečenější kousky sám upozorňuje a přístroj zapíná. O vášni pro knír Jiřiny Švorcové v Ženě za pultem jsem se již zmiňovala, ale chladnou mě nenechávají ani nyvé pohledy Zlaty Adamovské v Sanitce. Letos navíc premiérově Okres na severu, z nějž jsem do svého pokročilého věku shlédla pouze tuto ukázku, slibující mnohé požitky. (Nezůstalo u slibů, po shlédnutí několika dílů je nutno přiznat autorovi odvahu větší té, s níž se strká hlava lvovi do tlamy, protože stvořit tolika dílů o partě starých chlapů, kteří se převážně zabývají vedoucí úlohou strany, to vyžaduje celého muže. Vedlejší dějové linie - jak se seznámit s mužem svého srdce v mateřské škole či jak je i Nejvyšší - zde nikoliv Bůh, ale okresní tajemník - v podstatě lidovej člověk, co si u táboráčku zazpívá a buřtíka opeče - jsou vskutku vedlejší. Hraje i Jiřinka, přestože se jí z nějakého důvodu knír nechvěje, což je jednak zvláštní, protože hraje ženu o mnoho starší, než když vážila bramborový salát, jednak mne to zklamalo.)

Čemu však člověk při této zábavě neujde, jsou reklamy. Už si nikdy nekoupím kofolu, protože uzřít nebo alespoň zaslechnout šestkrát za večer, že mladý hipsta bude grilovat hovězí srdce a dívka srdce nikoliv hovězího, ale jeho, má koupit cedník, je přece jen trochu příliš i na mne, ženu odolnou a trénovanou dotazy Budeš si se mnou hrát? A teď si se mnou budeš hrát? A kdy za chvíli si se mnou budeš hrát? A už je za chvíli? A budeš si se mnou hrát? (Pronášeno v třicetivteřinových intervalech. Že neuvádím další otázky, neznamená, že přestávají, ale že jsou shodné s výše uvedenými, a laskavý čtenář tedy doplní "atd. atd.") To mi však vadí méně než výhřez kreativity, kterého se dopustili hoši vytvořivší reklamu na řetězec, který se zabývá prodejem motorových pil, dlažeb, hřebíků, květin a jiného zboží pro domácí kutily.

Takto: Echtovní česká vesnice. Úpravné barokní obloučky zality září slunce. Černovlasá a černobrvá mladice nese zlatavý mok. Vtom však do naší krásné, ničím nerušené odpolední idyly vpadá cizí prvek! Zle matičko zle, motorkáři zde! Muži jsou to zarostlí, mají dlouhý vlas, a nepatří tudíž mezi nás, nejčistší taky nejsou, každej správnej Pepa si vodplivne, než si startku zapálí. V rukou se jim vyskytuje nejméně jeden řetěz, jímž výhrůžně chrastí. Servírka vyděšeně hledí, načež praví cosi jako "no tak, chlapi!". Obránci vesnice však odmítají bránit a skrývají se... jen aby se za chvíli vrátili se svými motorovými pilami, sekačkami a jiným zbožím pro domácí kutily, jehož nastartováním předznamenávají český masakr, pokud cizí element okamžitě nevypadne. Cizí element se zalekává a vypadává.

Tož, tento způsob léta zdá se mi poněkud nevhodným. Docela by mě zajímalo, kterému zadavateli tohle prostinké dělení světa na "hodní my, zlí cizinci" (povšimněmež si jejich atributů - čerň, všeobecná zanedbanost, ledva stroje zaparkujou, už se schyluje k ataku) připadalo natolik geniální, že si řekl Jasně, my se chceme prezentovat tím, že naší motorovou pilou zabijete kohokoliv! A až tohle uvidí sousedojc Venca, tak si koupí naši sekačku a ne sekačku konkurence, ponivač se s tím může tak ňák, jak bych to jenom řek, ztotožnit! To nejni vůbec absurdní, že ty motorkáři jsou agresivní jenom tak (však to vidíme kolem sebe denně, že jo, že jo?!), protože von takovej motorkář sice možná vypadá, že jde jenom zahnat žízeň po cestě, ale přece jenom, je to ňákej cizí, pámbu ví, jestli náhodou nechce hospodu vybílit, ženy znásilnit a slepice peněženku ukrást.

Když nad tím tak uvažuju, asi můžu bejt ráda, že tam kreativec rovnou nevrznul cikána.

středa 12. června 2013

Mateřské okénko, v němž kvete touha

Když jsem byla mladá (krásná) a naivní, představovala jsem si, kterak budu mít tu holčičku. Seděla na židli v růžovejch šatečkách s mašlí, proč, není známo, protože já jsem šatečky s mašlí vždycky nenáviděla. A že za mého dětství se vyskytovaly hojně. (Vlastně patří k důvodům, proč nenavštěvuji operu. Proti hudbě ničehož nemám, ale vždy mne, obtloustlé dítko, nasoukali do slavnostního úboru, vlásky pečlivě přičísli, a aby patka držela, babička si PLIVLA na ruku, uhladila a připnula sponečkou... ještě dnes mne při té vzpomínce obcházejí mrákoty. Verdi mi není souzen.)

Nicméně: holčička seděla na židli v růžovejch šatečkách a asi měla ruce přivázaný vzadu k té židli dost kvalitním provazem, protože se rozhodně nehemžila takovou rychlostí jako reálné plody mého života. Taky v těch představách nějak mlčela, což znovu dokazuje, jak jsem byla naivní, jelikož děti, jak se jednou naučej mluvit, melou furt. A teď k věci: mezi základní stavební kameny slovníku, jak ukázala četná pozorování, patří slova "mamííííííííííí" a "já chci".

Nejdřív bylo já chci docela nevinné a něžné. Hlavně bylo občasné. Posléze ale dítě pochopilo, jak se to s já chci má: když tuto kouzelnou formuli pronesete, někdy něco příjemného obdržíte. Některé věci obdržíte pravidelně (já chci mléko), některé věci obdržíte nepravidelně (já chci čokoládu) a některé věci neobdržíte (já chci to lítací auto). Takže to prostě zkusíte, jestli by tohle náhodou nebyl ten případ, který spadá do kategorie a) nebo b). A svět je PLNEJ tak krásných a barevných a vůbec všeobecně báječných věcí!

Následkem toho nákup vypadá následovně: Dítě si vyžádá sandály. Ok, nejsem nepřejícná a sandály jsou na léto racionální požadavek, řekla jsem sobě a vyrážíme. A protože kupovat radostně sandále mi připadá příliš truchlivé (podívej, jaké jsi dostal pod stromeček báječné fusekle!), naslibovala jsem velkýmu malýmu eště barvy na obličej. Bude tygr.

Po zakoupení bot (kdy se mi podařilo vrazit si do ruky napínáček od ochrany bot, jelikož tuto někdo buď zapomněl na konkrétní pár nandat, nebo ji někdo sebral, jak se mi pokoušela namluvit prodavačka, k níž jsem vznesla stížnost - ne zrovna laskavá dáma, která na můj poněkud rozčilený popis události reagovala "hm", posléze "hm, asi to někdo ukrad" a po zhruba dvou minutách to sice bez omluvy, ale přesto završila jen mírně znuděným "chcete na to náplast?") jsme odspěchali do prodejny papírem a jiným přidruženým zbožím.

Já chci tohle, ukázal hoch na průhledný plastový výlisek, na němž byla namalovaná raketa. Chvíli jsem vzdorovala, jata dojmem, že když nevím, k čemu to slouží, je to zbytečné. (K čemu to slouží, nevím dodnes, protože ačkoliv můj vzdor neměl dlouhého trvání, druhý den odtáhl synek raketu do školky, kde ji týž den ztratil.)

S barvami, sandály a raketou v ruce jsem potomkovi ozřejmila svůj nesmlouvavý postoj: nic dalšího se kupovat nebude. Já chci už nechci slyšet. Syn pokýval hlavičkou, i zaradovala jsem se. Brzy se však ukázalo, že pokývání hlavou je slib velmi vágní, skoro se dá říci volební. Již o necelé dvě minuty později chtěl:
děrovačku (barevná), cestou do drogerie
povozit na autíčku,
povozit na mašince, v drogerii
pufované pečivo. Cestou z drogerie
povozit na mašince. V obchodě jídlem vyžadoval, v tomto pořadí:
cookies,
lízátko,
instantní kaši a
jablko. Konsternována tím, že prahne po něčem tak zdravém, jsem oproti předchozímu tvrzení jablko přihodila do košíku, což ho povzbudilo na duchu a požadoval také
sýr,
knedlík a u kasy
bonbóny.

A já, já chci svatej klid...


pondělí 3. června 2013

To nemyslíte vážně, pane Feynmane

... Načež si jednoho dne hraju s kalkulačkou a všiml jsem si čehosi velice zvláštního: Jestliže dělíte 1 číslem 243, obdržíte 0,004115226337... Není to roztomilé? Trošku se to pomate po 559, ale když pokračujete v dělení, zase se to spraví a opakuje velice pěkně. Připadalo mi to docela zábavné.

Přečetla jsem to Nejslawnějšímu. Pohlédl na mne jen trochu soucitně a pravil: Já tě chápu. Ty bys ho chtěla mít doma a krmit ho sušenými cvrčky.

No, chtěla. Ale on by asi nechtěl, nehledě na to, že je už pěkných pár let pod drnem, tak ještě jednu ukázku a zde odkaz, co hledat v místní lidové knihovně.

Že má cihla vnitřek, je jednoduchá teorie, která nám pomáhá lépe věcem porozumět. S teorií elektronů je to podobné. Takže jsem začal tím, že jsem se zeptal: "Je cihla esenciální objekt?"

Načež přicházely odpovědi. Jeden student vstal a prohlásil: "Jedna individuální a určitá cihla - to je přesně to, co Whitehead nazývá esenciálním objektem!"

Druhý student odpovídá: "Ne, jedna konkrétní cihla není esenciální objekt; obecné vlastnosti, které jsou společné všem cihlám - jejich "cihlovatost" -, ty jsou esenciálním objektem."

Další vyskočil a řekl: "Nejde o skutečné cihly. Esenciální objekt odpovídá obrazu v mysli, který vznikne, když o cihlách přemýšlíme."

Načež vyskočil další a pak ještě další - řeknu vám, že jsem v životě neslyšel tolik různých a duchaplných způsobů, jak nahlížet na cihlu.


pondělí 27. května 2013

Restaurace v Krakově II: Óda na Jaremu

Chtěla bych do Paríža, vysvětlila jsem Nejslawnějšímu. A do Izraele, protože z toho jsem viděla jenom Jeruzalém, a to za pomoci průvodkyně (tedy: kachny, kachny, vlevo kachny, vpravo Boží hrob, vlevo kachny). Jenomže Izrael mi není souzen, dokaváde nebudou hoši na delší dobu odložitelní k babičkám, odkládat na kostelní schody je kvůli tomu nebudu.

No a protože bych chtěla aspoň do Paríža, byli jsme už v Lisabonu, v Krakově a letos pojedem do Říma. Přesto jsem po dnešním dobrodružném dni s malým Houdinim, který si dokázal v posteli sejmout plenu (detailů laskavé čtenáře ušetřím, ale smál se jenom jeden z nás a já jsem to věru nebyla), sentimentálně vzpomínala na Krakov (bez viditelných dětí!), vzpomněla jsem, že mám v torbě ještě zbytek restauračních informací. Prvý díl zde, zbytek tu, kdyby to náhodou někomu přišlo k potřebě.

Předem mého dopisu musím sdělit, že ať si dáte cokoliv, dejte si žurek. Měla jsem zde i informaci, kde ve městě dobrý okusit, ale oni to v mezidobí stihli zavřít, čili nic. Dejte si ho kdekoliv, kde na něj narazíte. Poláci beztoho univerzálními dochucovadly šetří (zda z lakomství, protože obyčejná nebo posypová sůl vyjde o dost laciněji, nebo je ani léta komunistického jha nezvládla zkazit, nemám zdání), takže návštěva restauračního zařízení je pro žaludek vcelku bezpečná záležitost, pokud se žurkem jeden nepřežere, což není nemožné, olé.

Varování: Do Warsztatu jsme šli, anžto byl blízko a měl slušné hodnocení na Tripadvisoru, což opět prokázalo, že lidé nevědí, co činí. Místní italskou kuchyni jsme vynechali, protože vypadala dosti polsky (českou obdobou tohoto fenoménu je tiramisa z pomazánkového). Zákusky se dají, i když bez šlehačky z umělé hmoty a karamelového zástřiku téže provenience bych se obešla. Světlý moment se zaskvěl v podobě čokolády, která oproti českým zvyklostem nebyla kakao obohacené o pudinkový škraloup. Ale za návštěvu to vlastně nestojí.

ÓdaJarema. Je kousek od nádraží, takže jsme se tam dostali při návratu z Osvětimi. Načasování to nebylo nejlepší, neb Jarema se hlásí k tradiční polské kuchyni a interiér naladila odpovídajícím způsobem - zlatý rakouskouherský věk, dávno tomu v Haliči. Pianista a šmidlátor na housle v ceně. (Nevím, jestli tu je tak populární vézt se na "židovském turismu", nebo umělce inspiroval náš hovor o předchozí cestě, ale půl naší návštěvy hráli Šumaře na střeše.)

Eventuelnímu návštěvníkovi doporučuju hlavně, aby navštívil kterýkoliv jiný den, i když je to u teho nádraží. Když tam tak sedíte, zíráte na dekor a posloucháte klezmerové variace, můžete si až nepříjemně připomenout vídeňskou kavárnu třicátých let, hovor pana soudního rady s panem emeritním profesorem, a tak trochu si vzpomenout, že zatímco jeden byl ještě drahná léta platným členem společnosti, druhej se ani votočit nestačil a už ho vyhlazovali. A já jsem sice pro tenhleten černej humor a dekadence mi není cizí, ale tohle bylo i na mě přece jenom trochu příliš.


A přitom za to ubohá Jarema vůbec nemohla. Jejich rajská polívka byla jak od babičky, králík šťavnatý (!!! neuvěřitelné se stalo skutkem), jehněčí kotlety medium a genialita polského lidu se definitivně projevila, když donesli dezert: zatímco my vezmeme v neospravedlnitelné úctě k tradicím jabka a zamotáme je do štrůdlu, čímž jednak neúnosně zvýšíme množství těsta na jeden kus, jednak blemcavost vnitřku (já teda nevím, jak ostatní, ale mně to přijde svatokrádežné - nejlepší je přece vždycky ten křupavej vršek, ne vařená hrouda vevnitř), Poláci se balením neobtěžovali a jablečnou pochoutku vyrobili tak, že na spodní vrstvu těsta (relativně křupavou) navršili obrovské množství jablečné hmoty a obrovské množství jablečné hmoty zakryli tenounkou vrstvou těsta (křupavou). Řekla bych Molodci!, ale oni by mě pak asi neměli rádi. Tak tedy sláva jim.