Já a slečna Dana

Mám problém. To je tak: já nemám problém téměř s nikým. Možná proto, že mne cizí lidé zhusta neinteresují natolik, abych se nad nimi nebo s nimi dokázala radovat nebo rozčilovat, a nyní mohu podle vydávat bug lhostejnosti za fičuru všeobjímající tolerance.

Jenže slečna Dana mi to hatí. Slečna Dana pracuje na kase. Pokud si slečny Dany všimnu, prchám, občas se mi však stane, že si nevšimnu včas. Pak prchám rudá jako přiměřenou dobu vařená langusta.

Slečna Dana je totiž poměrně velká, poměrně mohutná a s poměrně hlubokým hlasem. Slečna Dana, nechoďme kolem horké kaše, je chlap.

Což o to, tento fakt mi taky v životě nijak nepřekáží a v zásadě mě to nezajímá. Přeje-li si být slečna Dana místo velkého muže velkou ženou, pámbu jí to přej, žít v cizím těle určitě není nic příjemného. Moje potíže jsou rázu praktického: když jsem se s ní setkala poprvé, ulpěla jsem zrakem na obličeji, který mluvil zřetelnou řečí. Zřetelná řeč se proměnila v nesrozumitelné blábolení, když došlo ke konfrontaci s docela vyvedeným dámským účesem. Spásnou se ukázala být po krátkém průzkumu jmenovka: zde sedí Dana.

OK, tedy Dana, říkám si a snažím se si to dobře zapamatovat, protože jsem nejednou slyšela, kterak si méně přírodou vybavená děvčata stěžovala, že je ještě na vysoké škole zlé jazyky oslovovaly chlapečku. Nic, o čem byste psali domů. Tedy Dana. Kladu zboží na pás. Dana. Dítě č. 1 odchází k Neumětelům, přivolávám je zpět. Dana. Dítě č. 2 se potřetí táže, zda může dostat Čtyřlístek. Nemůže. Dana. Vytahuju tašky, hledám peněženku. Dana rychlostí blesku odpípává asi tak devadesát položek, o nichž jsem si z nějakého důvodu myslela, že je nutně potřebujeme, já, ubohý amatér, se snažím dostát jejímu ďábelskému tempu, když hážu zboží do košíku. Hlavně nehodit konzervu na tousťák. Dana. Dítě č. 1 opět odchází k Neumětelům a odmítá se nechat přivolat, dítě č. 2 mi dlouze vysvětluje přednosti legových lodí z Hvězdných válek a barvitě líčí, co všechno si za mé peníze pořídí. Ponechávám dítě č. 1 jeho osudu. Chce jít? Ať si jde. Třeba se ho ujmou dobří lidé. Dana. Hledám kartu, platím. Pochopitelně zapomínám, že při nákupu nad pětistovku je zapotřebí PIN, házím další zboží do košíku. Konzervu s fazolema kamkoliv, pomačkanost tousťáku je vada estetická, na estetiku sere pes. Kde je to dítě? Lidé pokašlávají. Dana též pokašlává. Vymačkávám PIN, hážu do košíku poslední kus, ještě účet. „Díky, nashledanou.“ Uf. Stírám pot z čela.

A vtom, vtom se to stalo. Slečna Dana sáhla do hlubin kasy a podala dítěti č. 2 nějakou zatracenou figurku, kterou tou dobou zrovna dýlovali, aby si rodiče dobře zapamatovali, kam mají chodit nakupovat. A ačkoliv jsme na to neměli z titulu výše uhrazené částky nárok, přihodila další tři. „Tu máš,“ povídá dítěti svým hlubokým hlasem. Dítě odebralo a jalo se spěchat za svým bratrem do neznáma. A já, jak tam stojím, snažím se jedno dítě sledovat a druhé najít, a zároveň neponechat cizím lidem napospas nákup ni peněženku, říkám: „Jé, díky, to jste HODNEJ...“

„Hodná,“ pravila slečna suše. I zarděla jsem se co debutantka a s omluvou vyklidila bojiště. Stanou se horší věci. Mně, možná i slečně Daně.

Již jsem na onu nemilou příhodu téměř zapomněla, když – jakkoliv neuvěřitelně to může znít – jdu tak zase nakoupit. Je přítomno pouze jedno dítě, nákup čítá několik málo předmětů denní potřeby. Přicházím k pokladně, a kde se vzala, tu se vzala, nečekána, zkrátka a dobře, sedí tu slečna Dana. Pamětliva toho, že kdo nezná své historie, musí si ji zopakovat, dávám dobrý, velmi dobrý, velmi, velmi dobrý pozor. Zboží odpípáno, naskládáno. Dětský hovor jede na pozadí, protože v hlavě mi bliká velký červený nápis: DANA!

Neštěstí však nechodí po horách, ale po lidech. Hoch, mocný slova, se tiše (tedy: já si v tu chvíli myslím, že tiše) ptá: Mami, a to je pán, nebo paní? A já mu stejně tiše (tedy: já si v tu chvíli myslím, že tiše) odpovídám: Teď mlč, já ti to pak vysvětlím. A nyní je čas, aby se svou troškou do mlýna přišla i slečna Dana: „Paní,“ povídá poněkud znechuceně. Já již raději do společenské konverzace nepřispívám a balím potichu.

V podstatě jsem nehodlala dítku vysvětlovat ničehož krom toho, že se na některé věci nemá ptát v přítomnosti dotyčného. Co si budem namlouvat, dotaz na pohlavní identitu nepřidá nikomu, stejně jako „maminko, a proč je ta paní tak tlustá“, „proč tenhle pán nemá nohy“ a jiné otázky nepokryté aspoň tou teninkou slupkou zdvořilosti, kterou si v civilizaci občas prokazujeme.

Ale říkejte to slečně Daně.

Umění Diplomacie

Dávno, dávno již tomu, co jsme hleděli do mé milé, mírné tváře. Má tvář není mírná více, avšak jeví stopy uštvanosti a též stopy výrazu naštvaného vlčáka, s nímž kroužím okolo odnoží za zvuků hudby "Běž si vyčistit zuby. Běž si vyčistit zuby. Běž si vyčistit zuby TEĎ. Už si čistíš zuby? Čistíš si ty zuby? HÝBEJ KARTÁČKEM!". To zabere času, jéje.

Někdy ale jsou, pámbu zaplať, odnože předávány na víkend chtivým příbuzným. Proč to ti dobří lidé dělají, mi není známo. Radši po tom nepátrám, eště by si mohli uvědomit, že vlastně ty malé hlučné tvory doma k ničemu nepotřebujou. Tento pátek si to však ještě neuvědomili, tvorové byli převezeni a my jsme mohli asi tak po sto letech na hýbací obrázky. No a já teď mám dojem, že se tím nutno pochlubit na internetech. Protože asi nikdo nikdy v kině nebyl nebo tak.

Diplomacie! Vezmete dva docela dobře odleželé pány, postavíte je do hotelového pokoje a necháte je nějakou dobu rozmlouvat o tom, zda je opravdu nutné vyhodit do vzduchu Paříž. Shodou okolností se totiž dramatik Cyril Gély rozhodl, že je zrovna srpen 1944, což je pro vyhození Paříže do vzduchu ideální termín. (On se teda původně rozhodl Hitler, protože Paříž se mu jevila být poněkud příliš pěkná, zvlášť poté, co mu nějací zlí lidé zkazili Berlín. Sousedova koza, znáte to.)

Mno. Takže tu teď stojí švédský diplomat a německý generál a hovoří se o tom vyhazování. Švédskému diplomatovi to přijde líto, německému generálovi to možná taky přijde líto, ale jednak Ordnung muss sein, jednak existuje takový zajímavý zákon, který praví, že kdyby se vám třeba nechtělo vyhlazovat nebo plnit jiná zcela racionální přání pana Vůdce, nestihnete se s rodinou ani rozloučit, jak rychle budou v Pánu. Košile bližší kabátu, takže když Švéd tklivě hovoří o osudu ubohých Minipařížánků a apeluje na generála slovy "jaké dítě by chtělo mít takového otce", je upozorněn, že pokud nebudou vaporizováni Minipařížané, bude vaporizován mimo jiné čtyřměsíční minigenerál, což také není zrovna na cenu otec roku.

Apropos, minigenerál. Generálu von Choltitzovi bylo v horkém létě 44 něco okolo padesáti, ovšem ten pán, co ho hraje, má na krku o nějaký ten křížek víc. Astmatický záchvat předstírá s nasazením, které bych neváhala nazvat nelíčeným, ale čtyřměsíčního potomka mu člověk tak nějak skoro ani nevěří. Dál, pokud jeden přijme klasický problém mnohých děl ("Spojenci jsou tady nejpozději za deset minut! Musíte vydat rozkaz!" - dvacet minut se hovoří o vině a trestu, aniž by někdo jevil stopy nervozity - rozkaz je vydán, posel pádí přes půl města; nepřítel zásadně omezuje svou činnost na zavilé dunění v bezpečné vzdálenosti, dokud si to hlavní postavy nedopoví), eventuálně poměrně značnou divadelnost kusu (což třeba FF vadilo, mně ne), jest to dílko svěží, s milým, téměř až k filozofickým otázkám ohledně viny nabádajícím závěrem.

P. S.: Nejlepší postavou se nakonec ukázal být francouzský inženýr, který je přiveden do hotelového pokoje, aby názorně předvedl, co a jak se bude vyhazovat, a následně odbíhá ukazovat cestu. Postava až postavička z rodu vedlejších, v pravou chvíli se však do věci vloží, a přátelé, takhle zahraný výraz "tak, a teď jsem v prdeli" (dámy prominou silného slova, protože přesně tam je) jsem ještě neviděla. Patrně ani ne vteřinová scéna ho bez debat postavila na úroveň těch, kteří si divákovu přízeň museli v potu tváře dobývat hodinu a půl.

P. P. S.: Pochopitelně, že to s tím von Choltitzem nebylo zouplna tak, jak se tvrdí. Ale protestovat proti tomu, že Nikola Šuhaj věrně nezobrazuje život četníků na Podkarpatské Rusi, je taky pitomost.

Reklamní okénko: Hergot, Herr... Herberk!

Už je to tak. Až z daleké Moravy zavítají k nám.

Poslední? A slibujete?

Zdroj: Česká televize

Já se těším. Vážně, vážně se těším na chvíli, kdy si z nějakého českého filmu o Židech za druhé světové války sednu na zadek. Chci Kateřinu Horovitzowou a šíleného pána nad sušárnou vlasů. Chci další Dalekou cestu. Toužím po uměleckém zážitku!

Jata mírnou nadějí jsem si zapnula ondyno televizi, která se rozhodla přispět k oslavám konce i tímto tématem, a vyvinula ve svých útrobách Posledního cyklistu.

Co jsem dostala: dvoudílný film, u něhož by sestříhání na polovinu o polovinu zkrátilo divákovo utrpení. Děj se nám standardně vine od prvorepublikového štěstí židovské rodiny s adoptovanou holčičkou (tatíček právník, k Vánocům - protože přece integrovaná rodina - safíry, co kameny věrnosti; tyto se posléze odevzdávají na shromaždišti; úlisný Čecháček, jemuž je prokazována laskavost, protože sice nepropíjí grunt, ale zato sází či co, aby nakonec pravil, že ty Židi, vši v našem kožichu, vyštípeme, included) přes pokus o záchranu adoptované dívky (úspěšně vzdoruje) a přes Terezín (nutno zpívat operu Hanse Krásy Brundibár, co symbol vzdoru) až k trpkému konci některých v Osvětimi ("je ti šestnáct a jsi zdravej") a šťastnému osvobození. (Scény šťastné rodiny s pravnoučaty v Izraeli nepočítám.)

Já vim. Jsem zlá. Zase. Jenomže mně hrozně, ale hrozně leze na nervy, že si ty lidi nedaj práci a nejdou po něčem víc, než je orální historie šmrncnutá brnkáním na strunky jakési obecně lidské schopnosti soucitu. Stalo se to. V desetitisících variant. Hrůza, kterou si v dnešní přežrané době vlastně ani nedovedeme představit. Ale kurňa, to ještě nedělá umění! To vo ní měli natočit dokument a ne nyvě zastavovat obrazy trpící matky/dcery/otce, než se prolne další scéna.

A kdyby to aspoň odvyprávěli slušně, jenomže... Jenomže! Krom toho, že fakt nejdou po ničem víc než "vršení vzpomínek", měl člověk půlku času chuť bít hlavou o stůl. Teda já, protože Nejslawnější to po prvním dílu vzdal. Já byla zvědavá, jakým způsobem děj doklopýtá až do trpkého konce. Zde několik zastavení:

S dívčinou, které je kolem patnácti, se jedná, jako kdyby jí bylo asi tak sedm. Ještě když místo ní její otec nastoupí cestu s konečnou stanicí Auschwitz, maminka ji balamutí, že sice nemohl přijít na představení, ale zítra určitě dorazí. WTF? To jako že na to do rána zapomene?

Ale budiž. Jsem ochotná to strávit. Teda byla bych, kdyby se ta samá dívčí nedělila se svojí dětskou láskou o čekuládu (i když ona asi Káju Maříka nečetla) tím způsobem, že vystrčí z pusy jazyk, na kterém tato čokoláda ulpěla. Prakticky si před zraky jejích rodičů dají francouzáka. Ve čtyřicátých letech. V patnácti. Nekecám.

Ta samá dívčí asi tak po třech dnech v Terezíně vypadá, že poslední rok strávila v uhelném dole bez přístupu k čerstvému vzduchu. Vypadá tak i mamička, ale tu lze omluvit nedostatkem líčících prostředků. Tatíček již pokašlává. Dobrá, tatínek právník nebyl uvyklý těžké práci, maminka je těžce zkoušená osudem, ale přátelé, na mladé mohli maskéři s tím líčidlem trochu ubrat nejméně dalších dvacet minut.

Davové scény. Já to chápu, finance nebyly. Ale když jde tři a půl člověka a předstírají tisícový transport, vypadá to... zvláštně.

U příštího filmu se začnu sázet, ne jestli, ale ve které minutě se objeví dlouhý záběr na koleje, doprovázený zvuky jedoucího vlaku. Symbolika, páni.

Jo, a poslední cyklista. To je ten vtip, kdo může za válku. Židi a cyklisti. A proč cyklisti? A proč Židi? Ten vtip není špatný, když ho náhodou neznáte. Bohužel je použit dvakrát v prvním díle a pro připomenutí jednou v díle druhém, kdyby laskavý divák náhodou za ten tejden, než se se svými hrdiny opět shledal, pozapomněl. Hahaha! Haha. Hm.

Doporučená četba

Mládí nám tu randí, a protože s dvěma harantama na krku se randí docela blbě (to mi věřte: been there, done that), přišel opět čas na dobrou knihu. Ta se vždycky hodí, a když se nehodí, dá se hodit.

Zcela samožerně jsem vpravo umístila odkaz na knihy, jež jsem uznala za hodny mé ctěné pozornosti, ponivač třeba si někdo řekne Ech, to jsem si dávno chtěl přečíst, a tolikrát jsem zapomněl, na Kosmas klikne nebo k místnímu kněhkupci zajde a někomu vydělat dá (i když teda přiznávám, že na mně momentálně čtený Urban netrhnul nic, protože jsem si půjčila). No a krom toho to vypadá tak nějak intelektuálně dobře, jako že člověk něco dělá, zatímco ve skutečnosti tráví čtvrtinu bdělého času opečováváním domácnosti, čtvrtinu řešením základních životních potřeb, čtvrtinu zachraňováním dětí, aby nám vydržely, když už jsme si je udělali, a zbylou čtvrtinu likvidováním škod, vzniknuvších nedostatečným zachraňováním. To byste nevěřili, co písku se vejde jednomu středně vzrostlému batoleti do úst, když sjede z klouzačky hlavou dolů.

Vančura, Pekař Jan Marhoul. Jak já tatíčka nenáviděla, když mi říkal, že "to pochopíš, až budeš starší". Pravdu měl. K některým věcem se člověk dobere až časem. Jasně že jeden ze školy tak nějak věděl, jak to dělá, co dělá, proč to dělá, a do škatulek všechno pěkně srovnat uměl. Ale TA věta! (A nerada to říkám, ale bude-li to se mnou takto pokračovat, možná mi za pár desítek let ani ta babička z Babičky nebude připadat jako otravná stará baba, která všechny neustále poučovala, kam mají skákat pro pírko, do všeho se montovala, a ten cyklický čas už to, Božka, nezachrání.)

(Snímek nazvaný pracovně Tři hlavy.)

Mladé víno: Timur Vermes, Už je tady zas. Původně recenzováno pro Knihožrout(a), který však stihnul zajít na úbytě, než recenze vyšla. A protože mi přišlo líto, že bych ten - nikterak objevný, avšak oslavný - text, textík až textíček psala zbytečně, nechala jsem to propašovat do Herberku, jehož páté číslo už nějaký ten čas zdobí internety. Čtěte. Obojí.