pondělí 26. září 2011

A zase houby

Jako každý rok, i letos jsem se pevně rozhodla, že budu v létě žít v souladu s přírodou. Tento plán zahrnuje účast celé rodiny a sestává zvláště z návštěvy lesních porostů, kde bychom se plazili pod jehličím a hledali lstivě se ukrývající klobouky hub.

Jako každý rok se sešel měsíc s měsícem a po mnoha vizitacích podniků oplývajících kávou, a to v několika městech a státech, došlo opět na celou jednu cestu mezi jehličnany.

Kdysi mne oslovil nějaký mladík pracující brigádně pro Greenpeace a položil mi záludnou otázku, zda mám ráda přírodu. Bezelstně jsem mu popravdě odpověděla, že mi nijak nevadí. To mladíka zaskočilo a jal se věnovat perspektivnějším obětem, což bylo tehdy pro oba přínosnější.

No a měla jsem u toho zvostat. Mohlo mě varovat, že už cestou na nádraží se, podobně jako v přítomnosti populárních Mozkomorů, ochladilo během dvou kilometrů asi o patnáct stupňů. Pouze své nezměrné tuposti mohu bohužel přisoudit skutečnost, že místo abych se otočila a zavelela k ústupu, šla jsem do obchodu nazvaného KIK (zdráhám se ho nazývat obchodem s oděvy, neboť mezi zbožím se nacházely také pastelky, ubrousky barevné, až oči přecházely, a sádroví trpaslíci - true story) a zakoupila synkovi téměř nehnusnou podzimní čapku (dlužno dodat, že poté, co z ní Nejslawnějí odpáral gumové kolečko s obrázkem medvíděte, stala se v podstatě nositelnou).

Synek však pohrdl tím, že jsem dobře naložena a polovinu cesty vlakem k velkému nadšení všech přihlížejících proječel. Vystoupiv z vlaku, uklidnil se, avšak spáchali jsme na něm další příkoří, když jsme ho vsunuli do krosny, za což se nám odměnil dalším hysterickým záchvatem.

Nedbajíce jeho vzteku šplhali jsme jako kamzíci tak dlouho, až jsme po několika hodinách našli:
1 ks hřibu, který byl po dlouhém váhání označen jako poživatelný
1 ks babky, malé
2 ks bedel
neurčité nevelké množství hub přírodně nejedlých
neurčité nevelké množství hub jedlých, avšak z různých důvodů již nepoživatelných

Chmurně hledíc na úrodu, rozhodla jsem se vyrobit houbové risotto. Pravda, po vyhození dvou ks bedel, které jsme nakonec nedokázali spolehlivě určit jako jedlé, jsem si chvíli říkala, že se na to taky můžu vysrat, ale od čeho máme tchýni, že. Šoupla jsem tam sušený. Příští rok budu zcela nepochybně žít v souladu s přírodou.

pondělí 19. září 2011

Daleká touha má - marné volání

Mé emigrační touhy jsou rok od roku silnější. I když smaragdově zelené trávníky sousedů by při bližším pohledu vyjevily skryté vajgly. Navíc Nejslawnější pravil, že se nikam nejede, protože cizinec není našinec a on s ním netahal kačera na provázku - a nebudem si nic namlouvat, já se živím tím, že ovládám svůj mateřský jazyk, což by mne patrně mimo mou rodnou zem živilo o poznání hůř. Přesto mé švidravé oko hledí na hraniční čáru a srdéčko mne pobolívá.

Tuhle jsem totiž někde četla, kterak jistá dobrá žena přišla k cukrárně. Cukrárna byla v domku se zahradou, zahrada uzavřená brankou, branka, krátce po šesté, již uzamčena. Dobrá žena se otázala, zda by bylo možno ještě obdržet pochoutku. Paní majitelka odvětila, že to teda nebylo, jestli nevidí, že branka je uzamčena, zbraně vycíděny a uloženy pro případ příští války a tak.

Vzpomněla jsem sobě, jak jsme v Lisabonu dorazili do bistra, které zavíralo v deset, o půl desáté, v žaludku prázdno a na rtech kruciální otázku: Vaříte? Vařili. Naservírovali nám cosi poživatelného, i loutali jsme a doloutali několik minut před desátou večerní. Když šel Nejslawnější zaplatit, obsluhující se ho optal, nebylo-li by libo ještě kávičku. Tož takový je to rozdíl.

No a vzpomněla jsem si na to taky proto, že jsme docela rádi chodili do podniku, který se zve Kroužky na Vltavě. Mně se tam dobře pracovalo, Plivník přenášel hračky z místa na místo a vůbec jsme tam spolu spokojeně nažívali. Občas obsluha nestíhala, občas bylo bílé víno v teplotě vysoce převyšující tu, v jaké se má servírovat, občas tam člověk našel na podlaze zbytek něčeho, co upustilo cizí prasátko, ale nešť, říkala jsem si. Mně se tam dobře pracovalo a Plivník byl při přenášení hraček šťasten.

Idylický vztah narušil Facebook, kde pan PR oznámil, že zavádějí vstupné třicet korun na osobu. A strhla se řež památnější bitvy u Lipan: pár lidem se tento krok nezamlouval a vyjádřili se slovy nehledanými, což pan PR označil za "keci", neboť náklady jsou vysoké a třicet korun přece nikoho nezabije.

Dále jsme se pak dozvěděli, že si majitelé nepřejí, abychom krmili svá batolata v restauraci svým ovocem nebo, nedejbože, svým chlebem. Vždyť od toho je to restaurace, aby se tam utrácelo.

Tož a mně by nevadilo těch třicet korun. (Ono to sice není třicet korun, neboť pan PR ani paní majitelka si přes několik upozornění neráčili povšimnout, že dítě musí doprovázet nejméně jedna dospělá osoba, a matematika nás učí, že i malé položky se násobením jaksi zvětšují. Ale což.)

Já bych se spíš ráda dozvěděla, co mám dělat s dítětem, které jí: celé ovoce, suché housky, choceňský bílý jogurt, hranolky a zmrzlinu. Toto jsou věci, které jí spolehlivě, dát mu cokoliv jiného je vsadit do loterie a čekat hlavní.

Restaurace má v nabídce: krájené ovoce (pomiňme, že se šlehačkou, kterou ho dotovat nehodlám), které zpovykanec nejí, neboť není celé, jídla, která nejí vůbec, hranolky a zmrzlinu. Možná jsem přecitlivělá, ale nedomnívám se, že hranolky a zmrzlina jsou věci vhodné na svačinu dvouletého batolete.

Svůj problém jsem rozechvěle předložila paní majitelce nebo ředitelce nebo kýho výra, ale dozvěděla jsem se pouze to, že restaurace má jídla uzpůsobená dětem, a že si tedy nepřejí, aby batolatům byla podávána jejich vlastní strava. Jo, a taky že skleničková strava povolená je.

Naopak jsem se nedozvěděla, čím tedy dítko nakrmit, když jejich potravu odmítne (a to po téměř dvou letech soužití s ním mohu tvrdit s neochvějnou jistotou), ale svou potravu nesmí. Také jsem se nedozvěděla, jaký je rozdíl mezi švestičkou ze zahrádky a švestičkou ve skleněném obalu, do kterého ji napumpovala firma Hamé. Tedy krom toho rozdílu, že nad švestičkou rozmixovanou a obohacenou o vodu můj synek ohrne svůj půvabný nosík a zhrdne jí. (Já bych ho ráda zabila, ale komu to stojí za ty léta v lochu, že.)

Tak teď hledáme podnik, kde budou rádi, že tam necháme nejmíň pětikilo týdně, a nebudou nás omrzovat kvůli tomu, že dvouleté dítě si nenechá racionálně vysvětlit, co má a co nemá jíst. Jistě existuje, neboť v normálních restauracích nám nikdy nikdo neřekl ni půl slova, když jsme si dali předkrm, hlavní jídlo, dezert, nějaké to víno a kafe, a roběti jsme šoupli do ruky piškot, který spokojeně ožižlávalo. Dovozuji tedy, že musí existovat i mezi podniky specializujícími se na batolata. Také bych ráda, aby svým klientům neadresovali vulgarity. (Nepožaduji zázraky, personál se nemusí smát jak jezule, přestože to v zahraničí vídávám. Člověk nesmí být nenažranec.)

Jestli ono by nebylo přece jenom jednodušší naočkovat Nejslawnějšímu, že svého štěstí můžeme dosíci i jako noční vrátní v londýnském hotelu, místo co bychom se snažili čekat, až se v Česku lidi naučí, jak se chovat k zákazníkovi, který drží v ruce peněženku a nebojí se ji použít...

úterý 6. září 2011

Starý zlatý časy

Těším se, až ze mne bude důchodkyně. Budu plít jedové sliny na zkaženou mládež a občas z dlouhé chvíle někoho přetáhnu hůlkou, bude-li mne chtít předběhnout v populárním dostihovém závodě O zlatou sedačku.

Už nyní proto pilně trénuju. Však ono se vždycky něco najde: například v knihách se píše, že za dávných dob býval pan podnikatel vážený maloměšťan s bradkou, knírkem a cvikrem. Jestli někdy někde přetáh služku, tak se to pěkně drželo pod pokličkou domácnosti, a na veřejnosti mu bylo výhradně obchodovat a pět vlastenecké písně. A dneska si to koupí brusle na kolečkách a v pětatřiceti se to vydá vydobýt si svých devětatřicet vteřin slávy. Semper Sempri.

Podobně stará Blažková, co jí na prsouch držela žehlička kvůlivá tajemnému magnetismu, to podomácky využívala k šálení mladých děv, jimž vykládala Přijde, veme si vás, slečínko, a dostanu dva grejcary, a nenakrucovala se v noční košilce na náměstí, protože by ji odvezli a ona by již nevydělala svých dvou krejcarů. Pravda, měla by o byt a stravu postaráno.

A ani ty matróny už nejsou, co bejvávaly.