středa 5. prosince 2012

Poslední článek řetězu


Když jsem byla malá, oblíbenou zábavou bylo dát trochu vydělat československé poště a zúčastnit se posílání řetězových dopisů nebo pohlednic. Co rok mi došla lákavá nabídka, slibující, že když odešlu na pět, sedm, deset adres text přesného znění, tak potom dostanu další neurčitý počet pohlednic či vyhraju ve státem povolené loterii. Koníci na obrázku byli pěkní, ale protože jsem člověk líný jako veš, nikdy jsem to dál neposlala. Kupodivu jsem nezahynula, jak mi prorokovaly některé chmurnější předpovědi. O sedmi letech neštěstí by se, pravda, spekulovat dalo, ale zas kdo ví, co za nima vězelo. Nevyhrála jsem taky nic, ale to přičítám prostému faktu, že jsem nesázela.

Neméně oblíbenou zábavou současnosti jsou jakési řetězy, v nichž má člověk na sebe něco prozradit a poslat to dál. Cesta na poštu se na mně nežádá, tak já vám to teda řeknu, ať se máme na dívčím pyžamovém dýchánku vo čem bavit.

Pravidla:
1. řekni o sobě 11 zajímavostí
2. zodpověz 11 otázek od blogerky, která Tě nominovala
3. vyber 11 blogerek, které nominuješ (pod 200 followerů) (neaplikováno)
4. vymysli 11 otázek pro nominované blogerky (neaplikováno)
5. neoznačuj tu, která označila Tebe (to by se vám tak hodilo!)


1. Jsem nedůsledná. Proto sice napíšu tenhle post, ale dál to nepošlu. On to jistě obstará někdo jiný.

2. Jsem osoba plachá a sociálně nezdatná. Když mne maminka poslala v šesti letech pro rohlíky, ruku bych si radši uřízla, než bych se optala, zdali jsou čerstvé. Stejnou příčinu mělo to, že jsem na vysoké škole vlastnila pět průkazek do pěti různých knihoven jen proto, že do té, která měla v podstatě všechnu požadovanou literaturu, jsem se bála jít.

3. Chápu Petru Paroubkovou, která na Jirkovi ze všeho nejvíc obdivovala sexy mozek. Vážně! Všichni muži, které jsem kdy milovala, byli pracující inteligenti, nebo aspoň inteligentní pracující. Původně jsem si chtěla myslet, že to o mně svědčí něco hezkého, ale poměrně nedávno jsem přišla na to, že je to úplně obyčejně samiččí. Akorát místo kolem lovců kroužím kol šamanů, princip - zajištění zdrojů pro hladová ptáčata - je v podstatě stejný.

4. Jsem nerozhodná. Ráda bych seznámila veřejnost s tím, jaký je můj nejoblíbenější film, nejoblíbenější kniha, nejoblíbenější jídlo a několik dalších nejoblíbenějších věcí, ale nemůžu se rozhodnout.

5. Nejsem si úplně jistá, že jsem vsazena do správného těla. V době, kdy kulminovala popularita knihy Muži jsou z Marsu, ženy z Venuše, jsem ji zabavila mamince z nočního stolíku a vyhotovila v ní obsažený test. Na škále 0 - 300, kde zhruba do sto padesáti dleli muži, pak nějaké to přechodové pásmo a třístovka byla esencí mestruační hysterie, jsem dosáhla pěkných sedmdesáti bodů. Říkejte mi Hugo. Ale mapy si natáčím a parkovat potřebuju na místě, kam se jinak vejdou dvě tři dodávky.

6. Docela dlouhou dobu jsem vlastnila pouze jediný pár bot. Nyní jsem již plně emancipována, a úspěšně vytlačuji Nejslawnějšího z botníku i z komory.

7. Jsem zapomnětlivá. Nepamatuju si data, jména a žel, ani tváře. To, že se každému představuju třikrát, mi zaručuje oblíbenost ve všech kolektivech. Narozeniny podržím pouze vlastní, a i na ty jsem dokázala několikrát zapomenout.

8. Nejsem oblíbena rostlinami. Zatím jsem dokázala uhubit všechny, co jsem si kdy pořídila. Drží pouze ibišek a dvě dužnaté věci, které mi do domácnosti vložila tchýně. Dužnaté věci prokazují svou pouštní povahu, ibišek se zdá být pouze potměšile odolný.

9. Neběhám. Nikdy. Maximum, k čemu jsem ochotná, je mírně zrychlený krok.

10. Nejlíp jsem své peníze investovala, když jsem za sedm korun koupila tohle.

11. Nic z tohohle mi vlastně nepřipadá zvlášť zajímavé. Zajímavé je přistání mimozemšťanů. Lov tygrů. Práce pro Člověka v tísni. Ale když holt malý šedý jsem neviděla, záchranu hladovějícího světa podnikám zřídka a výhradně prostřednictvím bankovního účtu a lovit tygry mi kvůli jednomu postu připadá jako neúměrná námaha, nezbývá, než se spokojit s tím, co je.

11 otázek:
1. Nosila bys někdy/Proč nosíš krátké vlasy?
Nosila jsem. Po vzoru Magdy Vašáryové jsem zkracovala a zkracovala. Pak na mě jednoho dne přišla touha být něžnou blondýnkou, ale barvený černý porost tomu nějak nechtěl rozumět, takže jsem vypadala spíš jako skunk. Vzhledem k tomu, že jsem tehdáž ještě chodila mezi lidi, šlo to dolů strojkem a u tohoto modelu jsem setrvala několik dalších let.

2. Co vám doma viselo na zdech, když jsi byla malá?
Příbuzní. V rámečcích, nikoliv pouze na skobičkách. A nějaké obrazy nevalné umělecké hodnoty, avšak jistě o to větší hodnoty citové. Neutkvěly mi. On mi vůbec zásadně utkvěl pouze jediný obraz, a to ten, na němž se nachází oběšený kněz a několik zvídavců. Vzhledem k tomu, že se tento nachází ve vatikánských sbírkách, bylo by poněkud náročné chtít ho domů.

3. Dokonči věty: Vždycky jsem chtěla …
... strávit život v kavárně s neutuchajícím přísunem cigaret a literatury. Pravidelně sázíme, avšak Nejslawnější doteď netušil, že tak činíme proto, abych si tento sen splnila. (Zdravím, slunce mého života!)

4. Myslím si, že hodně lidí …
... je hloupejch. Gaussova křivka mluví jasně. O mojí pozici, zaplaťbůh, taktně mlčí.

5. Když myslím na školu, tak …
... je mi někdy líto, že mě v cílové rovince vyloučili za neúčast. Ale což, nemůže bejt každej vzdělanec. Vytáhnu na vás deset jmen slavnejch lidí, který taky ze studií prchli, jo? Jo?

6. Doma musím …
... uklidit. Ach můj bože, uklidit...

7. Přiznala bys dárci - po otevření balíčku - že jsi právě obdrženou knihu již četla?
Určitě jsem to nejmíň jednou udělala, když jsem byla mladé a blbé. Dneska bych se tvářila radostně. Jednu, kterou jsem četla, jsem si ostatně nechala nadělit jako svatební dar.

8. Beatles nebo Rolling Stones?
Rolling Stones? Neznám. Jistěže Beatles!

9. Latte nebo cappuccino?
Na tuto složitou otázku nemám vyhraněný názor. Beru cokoliv s kofeinem.

10. Muži s vousem nebo bez?
Tož to by záleželo. Třeba tento pán jednoznačně s. Ale Denzela Washingtona bych přes jeho hladkou tvář taky z lože nevykázala.

11. Dvě nebo tři děti?
S chůvou, nebo bez?

pátek 9. listopadu 2012

Mateřské okénko, v němž kvete domácí léčba


Když jsem kdysi dorazila za lékařkou na jednu z prvých prohlídek prvého synka, podivila se tato, proč je chlapec tak špinavý. Byl. Na hlávce jsem mu vypěstovala základ pro menší záhonek na zeleninu, který vhodně doplňoval tvář zdobenou solidní novorozeneckou vyrážkou. Na svou obranu uvádím, že mi nikdo nepřibalil k dítěti návod, a vše, co jsem o chovu malých dětí věděla, bylo že se jim nesmí sahat na hlavičku. Nikdy. NIKDY! Čistila jsem proto hocha opatrnými dotyky, které však byly nejen dostatečně jemné na to, abych mu nepromáčkla fontanelu, ale, žel, také na to, abych ho skutečně umyla. Věci neprospělo ani dříve obdržené mazadlo, kterým jsem mu hlavičku promašťovala, až se leskl jako kulečníková koule.

Lékařka po mém vysvětlení naštěstí usoudila, že nejsem ani příliš velký idiot, ani příští klient sociálního odboru, laskavě se usmála a pravila To musíte pořádně orajbovat! Ještě týž večer jsem vzala do rukou žínku a mé miminko bylo jako zbrusu nové. Pupence, jimiž kvetly jeho mladé tváře, se postupně odebraly spolu s mastičkou ve vlasech do propadliště dějin.

Když se objevil první pupenec na druhém dítku, rozhodně jsem odmítla možnost, že by taky vypadal jako nemytý pubertální jedinec, žínkou mu sedřela zárodky hlavového porostu a jala se dumat, co se tak dá dělat s vyrážkou.

Nejsem zrovna fanda do domácí léčby moru vonnými esencemi, ale majíc do další návštěvy lékaře daleko, ponořila jsem se do hlubin internetu. Vyplula jsem s receptem, který si žádal přidat malému tvoru do koupele lžičku octa a lžičku olivového oleje. Nalila jsem tedy do vaničky trochu octa s estragonem (zakoupeného omylem, pročež mu náleží čestné místo mezi obecně čisticími prostředky) a oleje firmy odvolávající se na císaře Františka Josefa (zakoupeného tchyní při jedné z jejích návštěv), a stal se zázrak. Zatímco u prvního potomka jsem ohyzdnost mýtila několik týdnů, u druhého se pokožka zalekla léčby a do tří dnů bylo po všem.

Tímto rozmnožuji odkazy velebící směs vody, octa a oleje v touze zachovat mem příštím generacím. I když se nemohu zbavit dojmu, že chlapečka připravuji na způsob zeleninového salátu.

neděle 28. října 2012

Reklamní okénko: Herberk


Celý život ľúbim Dášenku Milisiponti a literatúru. A kvôli literatúre som sa s Dášenkou neoženil a neskĺzol ani s ňou, ani so žiadnou druhou do mimomanželského styku. Spomínam. Dášenka ma raz pozvala k sebe a začala ma oblapkávať na celom tele pričom sa sama vyzliekala, moju ruku si položila na svoju hruď, ba aj inde. Ale ja som ušiel. Rodili by sa detičky a kde by bola literatúra! A ja som sa narodil pre slávu.


Bývalo dříve milým zvykem dávat na odiv svou vzdělanost pořizováním metrů knih, které pak dostaly neocenitelnou možnost skvít se a po smrti vzdělaného majitele zamířit do antikvariátů. Vzhledem k tomu, že mnohé z knih vzdělaných majitelů se ukázaly být nerozřezány, dalo se posléze o vzdělanosti zapochybovat, ale to už bylo tak nějak fuk, vzhledem k tomu, že dotyčný nedotčeně leží pod drnem.

Já půjdu do cukřenky slastně klidná. Čtečkou se mi nikdo prohrabávat nebude. A vám taky ne, tak koukněte SEM. Jak jsem měla tu čest dnes mezi půl jednou (protože já blbec si nevypínám mobil, takže mě probudil mail, že je prvé číslo Herberku na světě a má vosumašedesát stran a bůhví kolik váží a vůbec je nejkrásnější, když už to člověk jednou vypotil) a zhruba pátou ranní zjistit, je to literatura čistokrevná, k tanci, poslechu i k ostře nabité flašce mlíka. A najde se tam nejenom ten úvodní citát, který se mne, co si budem namlouvat, dotknul v hloubi mé nesmrtelné duše.

Naformátováno, aby se čtečkám snadno chroustalo. Obsluha vlídná, ceny žádné!




úterý 9. října 2012

Musíme zůstat relevantní!

Říkala jsem, že miluju newspeak? Miluju newspeak!

Zavřeným peněženkám Evropanů kvůli ekonomickým problémům se musí přizpůsobit také velcí potravináři včetně skupiny Nestlé, do níž patří značky, jako je Kit Kat, Nescafé, Nesquik nebo tuzemský Orion. Levné potraviny mířící hlavně na lidi s nižšími příjmy se už začínají prosazovat i v Evropě.

Střih. O několik řádků později:

Dosud přitom tyto levné výrobky mířily jen na asijské trhy, jako je Čína či Indie. Nestlé takovou kategorii výrobků či balení nazývá "Popularly Positioned Products (PPP)", čímž označuje jídlo s přijatelnou kvalitou, ovšem za co nejnižší cenu ...

Celé zde.


Tak a teď znova. "Musí se přizpůsobit" v těsném sousedství spojení "levné potraviny se začínají prosazovat"? Hohó! Jablůňka byla naroubována, teď jen počkáme, jaké plody ponese. Do našich hlav se začíná vkrádat myšlenka, že levné potraviny se složením, jež PR rádo označuje jako "optimalizované" a dělný lid jako "levné sračky", jsou nutnost. Přece se firma MUSELA přizpůsobit, a to zrovna náhodou, to se tak jednomu stane, výrobou levných potravin. A ty SE začínají prosazovat - ne firma je začala dodávat i na evropský trh, kdeže. Prosazují se. ONO SE. Navíc to možná juž i někdo kupuje, když SE prosazují.


Ale odstavec následující je ještě hezčí: kvalita je přijatelná. Nikdo se neodvážil říct, že by byla dobrá, ale je přijata. Kým, nedozvíme se. Ale rozhodně to není nízká nebo snad špatná kvalita, že jo.


Mimochodem, pokud stále vládnu anglickým jazykem, tak PPP jsou podle webu Nestlé potraviny, na nichž sedí zvlášť přidaný vitamín a minerál, aby nám malí Nepálci nezakrsávali. Český menydžment tedy buď provedl obdivuhodný myšlenkový přemet, nebo se domnívá, že výživová situace v České Třebové snese srovnání s vískou, z níž je vidět na Mount Everest, a je nutno nás spasit karamelovou tyčinkou. Miluju newspeak.

pátek 28. září 2012

A zase houby (s řeckým apendixem)


Cesta vozem probíhala poklidně. Suverénně jsem se řítila rychlostí pětatřicet kilometrů našimi půvabnými vesnicemi, které vypadaly, že se v nich díky nějakému paradoxu zastavil čas, ale silnice se rozpadat nepřestaly. Nevyhověla jsem přání navigace, výdobytku to moderní techniky, která mne nabádala napálit to do každého druhého baráku nebo sjet do místního rybníčku s kachničkami, když matena zákrutami v každé ostřejší zatáčce hlásila "zabočte doprava", přičemž silnice jakoukoliv odbočku postrádala.

Konečně jsme dorazili na víceméně libovolné místo, jež jsme určili odbočením na první vhodnou polňačku. Zaparkovala jsem koně na vyvýšeném plácku u pole a vyšli jsme.

Mapy nelhaly a i vizuální kontakt potvrdil les. Co jsem však opomněla zjistit, bylo, jaký úhel svírá les s pomyslnou rovinou. Neklesli jsme na mysli, jali se šplhat do kopců, ačkoliv by je za mírné označil jen dobře zacvičený realitní makléř,  a za svou námahu jsme byli odměněni. Viděli jsme mloka skvrnitého.


A pak dalšího. A dalšího. Ukázalo se, že les je na ně dosti bohatý. Na houby naneštěstí nikoliv. Po třech hodinách šplhání a klouzání jsme získali několik malých hřibovitých věcí, čtyři pýchavky a dvě bedly neznámého druhu. I tak jsme se ale mohli ošklíbnout nad lenivými ubožáky, kteří si nesli prázdný košík, neochotni na procházce se psem znečistit svůj oděv, podrápat tvář a opustit lesní cestu.

Dojati tím, co jsme oproti předchozím pokusům mohli považovat za oslnivý úspěch* přesunuli jsme se s drobnými obtížemi, které zahrnovaly děsivé skřípění a pach spálené gumy, do davelské restaurace Thessaloniki, abychom si mohli vyfotit něco jídel a zaprudit obsluhu, dloubnout znechuceně vidličkou do salátu a zkonstatovat, že když jsme byli vlóni na Krétě, Máňo, tak teda ten gyros tam měli lepčí.

Ve skutečnosti si neřídící Nejslawnější, který díky neřízení neměl žaludek velikosti lískového ořechu, dal slušný předkrm v podobě taštiček se sýrem,


a musaku, kterou prohlásil za nedochucenou, ale upřímně, ten člověk má chuťové buňky vyžadující solnou vrstvu hodnou zapadlé krkonošské silničky v lednu. Podle mě byla jeho musaka v pořádku,


stejně jako těstoviny s chobotnicí.



Korunou odpoledne se staly dezerty, které spolu s egyptskými patří do kategorie zbraní hromadného ničení. Pro přibližnou představu nabízím tento návod: naplňte cukřenku cukrem. Poté polovinu odsypte do sklenice a nalijte tolik vody, aby vznikla řidší kašička. Vezměte lžíci a střídavým nabíráním kašovité hmoty a cukru z cukřenky se obé snězte. Slabší povahy mohou pokus ukončit dříve, ale ne před tím, než jim lezou oči z důlků. Teprve to je známka, že hladina cukru v krvi dosáhla potřebné výše.



Obsluha vlídná, ceny mírné, jediná škoda byla umělohmotné šlehačky k dezertům dodávané, protože jednak netuším, co tam dělala, jednak když už tam byla, tak umělá slazená hmota z kovové pixly je ošklivé kačátko. A bez toho zelenýho sypání kolem bych se taky obešla, ale co už.

* Přežili jsme šestatřicet hodin po požití. Všechny houby tudíž, přes mírné rozpaky nad vyobrazeními bedel, prohlašuji se zpětnou platností za jedlé.

čtvrtek 27. září 2012

Houby že houby!


Vloni jsem se dušovala. Přísahala. Beztoho jsem letos moc těhotná, abychom vyrazili hledat zážitky do ciziny. Tak jsem sebrala Nejslawnějšího, naplánovala trasu a šli jsme.

Zádrhel se ukázal být v nevinných slovech "naplánovala jsem trasu". Můj plán byl prostý, ale geniální: pojedeme vlakem na Srbsko a odtamtud se nějak dostaneme do Berouna. Protože kdyby byly houby houby, tak v Berouně je Black Dog Cantina, co už tam byli z Prahy všichni, jelikož tam kdysi byl pan Cuketka. Jenom my, zaostalci, jsme tam nebyli.

Podle plánu šlo všechno zhruba do okamžiku, než jsme vystoupili z vlaku a došli k lezeckým trasám, které jsem také chtěla Nejslawnějšímu ukázat, protože pamatují jeden ze dvou slavných okamžiků, kdy se jeho manželka odvážila před dvacátým rokem věku opustit Prahu. Zavlekla mě tam tehdy spolužačka, která měla přítele lezce, tudíž také lezeckou výbavu a vášeň. Nejsem si jistá, co mě vedlo k domněnce, že vylézt na nějakou skálu bude dobrý způsob, jak strávit den, každopádně jsme sebraly výbavu a spolužaččinu sestru a vyrazily. Zatímco spolužačka a sestra vyskákaly na skále o několik metrů svižně jako kamzíci aniž na - podle jejich slov - lehounké trase používaly lano, já jsem uvažovala, jaká barva rakve se mi bude hodit k pleti a zoufale se tiskla k rozpálenému kamení, jelikož jsem neměla ani přítele lezce, ani vášeň, zato se mi točí hlava i na schodech do metra.

Po této zkušenosti jsem se několik let uklidňovala četbou, abych pak vyjela mimo město podruhé. Na druhé výpravě, jejímž cílem byla oslava narozenin v jakési hasičárně poblíž Liberce, jsem potkala Nejslawnějšího a okamžitě ho začala nesnášet. Svět je zvláštní místo pro život. Nu nic.

Tak tedy, jsme u lezeckých tras a hledáme stín lesa, z nějž dubec strmí. Dubec nestrměl, avšak strměla tabulka, že je to tady chráněné území a Vstupdolesa S.(e zapovídá). Pokračovali jsme proto za družného hovoru po místní asfaltce dalších deset kilometrů, já, Slawný, mlčenlivé Břicho a slunce, které se hotovilo vybělit naše kosti bez použití supů. Naštěstí, když už mne počet ptáků kroužících nad našimi hlavami počal zneklidňovat, ukázala se civilizace a v ní kýžená restaurace.

Hamburgerový ráj BDC nabídl přes drobné zásobovací potíže potravu (když jsem sledovala výčet toho, co z nějakého důvodu zrovna není, trochu mě udivilo, že mají hamburgery, ale měli a byly velmi poživatelné), takže to celé nebylo nadarmo. A kdo říká, že lpím na slanině. A sladkostě se s cukrovkou beztoho nemůžou. Tak.

Už to vypadalo, že zase zůstane u ojedinělého výkřiku, když se mi udělalo auto. Nejdřív se mi v mých dvaatřiceti vyrazil řidičák, který jsem (další prostý a geniální plán) hodlala používat s Bílým bleskem mých rodičů, a až se vyjezdím, za rok, dva, tři... tak si koupíme vůz a budeme dospělí. Současně s odevzdáním papírů na magistrátu se ale vylíhla nabídka, jaká se objeví maximálně jednou za deset let, takže - no, zkrátka až uvidíte na silnici černého Forda, na vašem místě bych nebyla tak klidná.

Auto si, jak ví každý Michelup, žádá používání. Pojala jsem tedy prostý a geniální plán číslo tři: vyrazíme do Březové-Oleška, protože mapy tam ukazují les, a poté se přesuneme do Davle, kde mapy ukazují řeckou restauraci. Sbalili jsme pleny, nosicí šátek, hydru a vyrazili jsme dobrodružství naproti.

TO BE CONTINUED...

středa 26. září 2012

Střepy světa


Mám dost času. Ve dne v noci. Doslova.

Lovím tedy škeble a otevírajíc je těším se, že naleznu perlu. Perel mnoho poslední dobou není, o to víc skřípavých střetů s realitou absurdnější než vlhké sny surrealistů.

Střetnutí prvé:
Plakát. Veliký. VELIKÝ. Na něm se vlídně zubí o něco menší pan Paroubek, kterému buď výrazně prospívá manželství s novějším modelem, nebo mistr fotošopu. Vedle zubícího se pana Paroubka se skví otázka: CHCETE BEZPEČNÉ ULICE?

Kdo z nás by si nepřál, aby i v naší milované vlasti bylo lze spatřit hořící auta, zapálená frustrovanými nezaměstnanými při nepokojích na našich zateplených, milých, pestře vymalovaných panelových sídlištích. Kdo tajně nesní o tom, že alespoň jednou v životě ucítí v zádech dotyk chladného kovu, zatímco nosu se dotkne závan laciného alkoholu a hlas ochraptělý tisícovkami cigaret a litry rumu zapřede Dej sem prachy, sráči! No kdo z vás to má?

Střetnutí druhé:
Plakát. Veliký. VELIKÝ. Na něm jakýsi cizí člověk a text, který sděluje přibližně toto: ODS. Žijeme tu spolu.

Pravda, není to úplně převratné zjištění, ale takto vyřčeno to působí skoro jako šíření poplašné zprávy.

Střetnutí třetí:
„Tak copak se černá ve tvé duši, milá dcero?“ začal s vrcholnou laskavostí, aby usnadnil tomu poupátku otevřít se a všechny své hříchy na sebe upřímně vyžalovat. A zatímco Mařenka ze sebe soukala přiznání, on si úplně bezděky a mimovolně mnul přes látku svého červa. Mařenka hned z kraje přiznala, že ve škole zanedbává učení a ještě že s kamarádkami daly Božce Šromkových do kabelky syreček, když šla na rande. Pod naléhavými otázkami však pozvolna přiznávala, jaké necudné myšlenky ji někdy pronásledují. Vintítko kormidloval její myšlenky, aby volila témata co možná sytá a výživná. Když dospěla až k líbezně podanému doznání, že se milovala s mladým Baštou, farář pocítil náhle příjemné šimrání ve svém čurapajzlíkovi: ...

Potěšení nalezené na Lidovkách.cz. Text Miloše Kopeckého, který se svým absurdním humorem (zde ovšem maskovaným pod název "pornopovídka") směle může rovnat některým výživnějším knihám pro děti a mládež z konce devatenáctého století, nebo v podstatě libovolnému textu od Josefa Kajetána Tyla.

Střetnutí čtvrté:
Zde jsem se dočetla, že román Padesát odstínů šedi zaujal čtyřicet milionů čtenářů. Tímto deklaruji, že jich je minimálně 40.000.001. Něco tak blbého jako ukázka jsem už dávno neviděla a nesmírně by mě zajímalo, kdo zapříčinil světový úspěch tohoto veledíla. Zaslouží Nobelovu cenu. Nevím úplně přesně v které kategorii, osobně bych doporučovala ekonomii (možno ohodnotit jako ekonomický zázrak), literaturu (po Bibli nejlepší PR text všech dob) nebo fyziku (za schopnost porušit řád vesmíru, zázrak).

Ten, kdo vybíral ukázku, dostává pašáka za smysl pro realitu, protože hned prvý odstavec ukazuje, co je
autor/překladatel/redaktor zač.

Zachmuřeně se vracím ke své vystydlé snídani. Na jídlo jsem prostě moc rozrušená, Christiane. Copak to nechápěš? vysvětluje mu mé podvědomí. (Modří již vědí, že podvědomí - po vzoru úředníků, kteří vás pošlou do vedlejší kanceláře pro štempl, který mají na stole - nic nevysvětluje, protože to nemá v popisu práce.)

Rozkoš se však může ještě stupňovat. Zde ta má dosáhla vrcholu: Chtěla bych si vyčistit zuby. Můj pohled padá na Christianův kartáček. To by bylo, jako bych ho kousek ochutnala. Hmm… Provinile se ohlédnu přes rameno ke dveřím a potom se opatrně dotknu štětinek kartáčku. Jsou vlhké. Takže už ho použil. Rychle ho beru, mačkám na něj trochu pasty a v rekordním čase si s ním čistím zuby. Cítím se tak nemravně. Ale bylo to úžasný vzrůšo.

Někdy mi připadá, že vzděláním se zbytečně plýtvá. Časy, kdy psát uměl pan farář, pan řídící a nějaká ta vrchnost, přičemž ostatní po letech pendlování mezi polem a jednotřídkou ovládali kostrbatý podpis, měly něco do sebe.

Vzrušena jdu spát.

středa 19. září 2012

Jsi šťastná?


Nenávidím zbytečné otázky. Pokládám je za druh rafinovaného mučení, který předčí už jen společenská konverzace s neznámými lidmi v autobuse. Proto mne Všemohoucí obdařil mimo jiné příbuznými, kteří tuto disciplínu vyvinuli k dokonalosti. Netřeba dodávat, že toho dosáhli za pomoci denního tréninku.

Základní sada obsahuje tyto tři skvosty:
- Ty spíš?
- Ty někam jdeš? (Ne "Kam jdeš?", což by byla otázka poněkud dotěrná, avšak pochopitelná. Tento dotaz ve mně již od raného mládí vzbuzuje touhu přívětivě odvětit "Nikoliv, trhám zde v předsíni kvítka, z nichž si uviji věneček.".)
- Ty jsi tady? (Ano? Ne? Já nevím.)

Když jsem tuhle navštívila dům, v němž jsem strávila několik let svého dětství, seznala jsem, že zde a nikde jinde je místo, kde se zastavil čas. To máte tak: Sedím si na zahradě, v náručí chovám malou hydru, protože malá hydra se - na rozdíl od svého bezúdržbového bratra - ráda chová. Když jsem ji mohla chovat ve čtyři ráno, tak co bych nemohla v pět odpoledne, že jo. Jen silná vůle mi zbraňuje zavřít víka, a upřímně, docela by se mi hodil ten stroječek z Mechanického pomeranče, bratři.

Na stole stojí flaška s portským (pije Slawný), vedle leží krabička cigaret (kouří matka). Já sice taky piju a kouřím, ale malé hydry ne, tak holt držím basu, provozuju to, čemu se ve zpovědnicích v mravnějších časech říkávalo hřešit myšlenkou a soustředím se na kručení v břiše. Matka mi donáší vuřt. Je půvabně karcinogenní a horký. Pokouším se krájet, když vtom - - -!

Když vtom si malá hydra vzpomene, že ji, odpusťte tu přímočarost, tlačí prdík. Na tlačící prdík je nejlepší pohoupat, to vám řekne každá malá hydra. A nejlepší způsob, jak donutit někoho k houpání, je začít řvát jak na lesy. Hydra tedy řve, já pouštím nůž a houpu. Hydra usíná. Přestávám houpat a beru nůž. "Vrk. Ech. Kchhhhhhh," pravila hydra a loupla po mně okem, aby mě povzbudila k další činnosti. Nedala jsem se a zakrojila do vuřtu. Oslyšená hydra začíná ječet, jak kdybych zakrojila do ní. Rezignuji na krájení a pokouším se vuřt ukousnout. Je stále horký. Kurevsky pálí. Hydra řve.

No a v tuhle chvíli se ozve: "Jsi ŠŤASTNÁ?!!"

Nedalo mi to. Po dvaceti letech jsem se zeptala: A co chceš vlastně slyšet?

A přes decibely, které dokáže vyluzovat pouze nemluvně a startující boeing, ke mně dolehla odpověď, krásná ve své prostotě: "No, že jsi!"

Tak jo.


pondělí 3. září 2012

Průvodce inteligentní ženy po vlastním císařském řezu


Mohu Gestapo každému vřele doporučit, pravil prý Freud, když po něm žádali potvrzení, kterak s ním Němci pěkně zacházeli, než ho pustili do Londýna, a poté, co mu trochu pročechrali příbytek.

No a tak nějak se to má s porodama. Aby byl druhý porod přirozený, je třeba prvé dítě, které nepáchá v děloze sebevraždu škrcením, a regenerační schopnost, aby byla děloha stále funkční. Regenerační schopnost znamená, že zacelení po prvém řezu naroste tkáň nejméně na tři centimetry tlustá, což je po několika letech směšné číslo. Mně, jak se ukázalo, chybí nejen plody bez suicidálních sklonů, ale také regenerace. Po necelých třech letech jsem statečně vyvinula celých 9,7 milimetru, pročež se lékař konstatující tuto skutečnost zasmušil a pravil, že bude nutné znova řezat.

Co to znamená v praxi: nejdříve člověka lapí anesteziologové, kteří jednomu nechají vysosnout něco krve. Pokud tato tekutina jeví známky přibližné normality, doporučí onomu jednomu, aby se nenechal praštit do hlavy kyjem, ale dal souhlas k provedení operace při vědomí. Jejich cíle jsou zištné: když se operuje člověk bez vědomí, tak mají na vytažení ploda doktoři míň času. Ale zaobalit se to dá hezky do toho, že, maminko, uvidíte svoje miminko hned na sále. Neodolatelná možnost. (Vážně. Taky jsem neodolala.)

Následuje čas do stanoveného termínu, ve kterém je čas panikařit. Co na tom, že ročně u nás umírá při porodu jen pár žen. Můžete být mezi nima. Nezapomeňte se pořádně prohrabat všemi možnostmi. Na výběr je "zemřu", "dítě zemře", "já i dítě jistě zemřeme" a poněkud nepravděpodobná, apokalyptická verze "zemřou všichni". Ta přichází ke slovu v posledních dnech.

Nástup do porodnice: v horším případě je okořeněn spoluležícími, v lepším pouze mizernou stravou. Získala jsem, šťastlivec, obé. Spoluležící se DĚSILA porodu, který bude STRAŠNÝ, VŠEM jejím příbuzným lékaři více či méně ubližovali a některé přímo doprovodili k řece Léthé. Neříkám, byla to jinak milá žena, ale strávit s ní den bylo jako dobrovolně pobývat na pitevně, zaplněné lékařskými omyly.

Co se stravy týče, věru že jsem nečekala zázraky. Opravdu poprvé se mi však stalo, že jsem nedokázala rozeznat, zda to, co mi skřítkové připravili, je omáčka, nebo polévka. Rozhodování ztížil fakt, že kromě suché rýže jsme obdrželi každý tři misky s neurčitou hnědošedou tekutinou - dobrá, jedno je polévka, něco jiného na tu rejži. Třetí věc však dodnes zůstává zahalena tajemstvím. Zeptat jsem se neodvážila. Ono je to jedno, neb jídla nakonec člověka zbaví klystýrem, který zde cudně přeskočím.

Spár chirurgův se v lepším případě vyznačuje milou anestezioložkou, které jsem se nekompromisně chytla za ruku a celou dobu jí tlačila do hlavy jakési nesmysly, abych poněkud vytěsnila fakt, že se mi cizí člověk hrabe v břiše. Tímto té trpělivé ženě děkuji, účinně mi pomohla nevšímat si zvuků připomínajících plácání křídel mořských racků, u nichž se obávám, že patřily k tomu, jak mi operatér vyklepával útroby.

V horším případě se spár vyznačuje medičkou, směrem k níž jsou pronášeny věty typu "do toho žlutého bych na vašem místě, kolegyně, nepíchal, to je močový měchýř" a "jejda, ta děloha byla jako papír". (Navíc mám pocit, že mi jako mírně protežovanému pacientovi pan doktor zcela zdarma trochu přerovnal žebra a pomixoval kosti v pánvi, jelikož jsem několik následujících dní nemohla moc dejchat a při každém kroku jsem chřestila jako Kostěj Nesmrtelný.)

Jenže když vono se pak ukáže to dítě. A je to jako s tím Freudovým gestapem: páč nejdřív vám přerovnali ten byt, ale teď jste v Londýně.

(A třá pravit, že nesmírné díky všem v benešovské porodnici, anžto se postarali o to, že porod byl naprosto bez komplikací a pouhých pár dní poté tu běhám co křepelka. A milí byli taky. Akorát toho dodavatele potravy by měli vymáchat v nějakém místním vodním toku.)

neděle 19. srpna 2012

Tento šnek se zove Pantaleon

Proč některé ženy, které se původně jevily býti vcelku rozumnými bytostmi, těsně po početí začnou oslovovat preferovaného živitele potomstva "taťko", chopí se tavné pistole a narychlo posbíraných borových šišek a jmou se přetvářet obývané hnízdo?

Původně jsem to považovala za mystérium srovnatelné s některými lepšími kouzly katolické víry, ale řešení je, zdá se, prosté. Příroda prostě ví, že to bude zapotřebí. Toto jsou naši šneci.


Naši šneci jsou přátelští a ve společnosti oblíbení, proto musejí všude s námi. Za tímto účelem mají svou vlastní cestovní krabičku.

Pantaleon* měl ještě bratra Pantaleona II., který však patrně padnul za oběť pokusům s novým odpadkovým košem. Odpadkový koš je totiž na fotobuňku, a pokud se nad ním mávne, krásně se otevře**. Je však nevhodné mávat naprázdno, a tak je občas nutno vyhodit kus modelíny. Pantaleonův osud byl zpečetěn.

Jeho místo bystře zaujala kuřata.

Kuřata se vyznačují tím, že jsou bezejmenná. Občas je jim zapotřebí amputovat nějakou přečnívající část, protože koš nikdy nespí, takže dosud používaní kurové připomínají válečné invalidy.


* Milé děti! Jistě si říkáte: Pantaleon, jaké to podivuhodné jméno! Vězte tedy, že za dávných a dávných časův měli lidé milý zvyk odlišovat zvláštními jmény ty, kteří vzešli z nepočestného lože. Stručně řečeno, pokud tatíček mamičku zprznil, avšak nepojal, a plod vzešel, občas se plodu přihodilo, že obdržel jméno, podle něhož by i nadále byl snadno identifikovatelný jakožto méně platný člen společnosti.

Pokud se toužíte dozvědět, jak postupovat, aby vás neuhranula šestinedělka, jak oslavit zrození nového života či správně vynášet mrtvého, aby se nevracel a domu neškodil, potřebné informace získáte zde, a to za směšných 98,- korun českých (či v místní lidové knihovně, pokud tato titul dříve zakoupila).




** Doporučená četba: Ludvík Aškenazy, Dětské etudy. Povídka o tom, jak andělíček krásně kývá hlavičkou, vhodí-li se do otvoru drobná mince.

sobota 18. srpna 2012

Čítanka

Ačkoliv to tak nemusí zvenčí vypadat, ještě žijem.


Ani řádku nazmar!



(František Koukolík, Machiaveliánská inteligence)

úterý 5. června 2012

Reklamní okénko II.

Již jsem přivykla, že prodavači teplé vody mi nabízejí leccos. Pravda, jejich údajně cílená nabídka zřejmě zas tak dokonale cílená nebude, neboť nabízet mi cestu k vysněné postavě a hubnutí na míru je vcelku chucpe - poslední rychlé přeměření v oblasti, kde si přibližně pamatuji pas, ukázalo něco kolem sta centimetrů. Krejčovský metr jsem rituálně spálila a na lednici vylepila obrázek matky medvědice z populárního seriálu o Míšovi Kuličkovi, aby hoši viděli, že jsou na tom jinde i hůř. Já jim dám, Angelina Jolie.

Co je to však proti tomuto umění pozitivní motivace. Jestlipak má své fandy i neopakovatelná (!) možnost úmrtí na rakovinu prostaty.



neděle 6. května 2012

Restaurovaný Krakov


Nejen duchovními požitky živ je člověk. Krom návštěv tradičních destinací jsme tedy museli někde jíst, a protože jsem děvče přičinlivé, vznesla jsem dotaz, kdeže by to mohlo být.

Výsledkem byl seznam asi deseti podniků nebo řetězců, kde by se dalo něco pozřít. Z nich se nám podařilo navštívit jediný, protože ostatní byly moc daleko / zrovna zavřené / ztracené.

Zde tedy seznam toho, co jsme potkali cestou my. Vše se to nachází víceméně v centru staré židovské čtvrti Krakova, Kazimierze. Všechno v Kazimierzi se, s trochou dobré vůle, nachází v jejím centru.

1) Hotelová restaurace Ester. Především polská a židovská kuchyně, trochu přemalovaná na modernu, a cokoliv, co přišlo do cesty. V krysích závodech 4 zlaté krysy z pěti za jídlo, ze dvou pokusů dvakrát obstáli. Otázka je, co dělají, když jim tam přijdou lidi, protože ačkoliv jsme tam seděli sami, vypadalo to, že ždané kuře teprve honí vzadu na dvorku, spařují a škubou.

Poněkud problematická je také výzdoba. Naivní freska zobrazující několik smutných Židů, vyvedených ve starodávném stylu, a vhodně kombinovaná s neurčitým množstvím barokních andělíčků všech možných velikostí, materiálů a možná i funkcí.



Ekvivalentem je scéna, na níž se vyskytuje echtovní dřevěný stůl pokrytý sněhobílým ubrusem s rohy plápolajícími ve větru, na němž je umístěn nejlepší porcelán a rodinné stříbro. V rohu diskrétně leží pistole. Vpravo pak vidíme stejně diskrétně otevřený masový hrob.

2) Dawno temu na Kazimierzu. Dopravili jsme se tam pouze jednou, nepříliš hladoví, takže zásadní dojem nevlastním. 3,5 zlatých krys z 5.

 Místo rustikální ošatky s chlebem a máslem bez soli jsme obdrželi macesy. Chutnaly jako macesy. Strávníci s romantickým spádem vynechají, jest to doplněno o česnekový dip, bez něj to nemá smysl, s ním nemá velkého smyslu romantika.

Sázka na jistotu: jedna z mnoha variací na pirohy.

Dobrá domácí kuchyně, směs polské a židovské kuchyně s občasným odskokem. Interiér turističny, zvenčí je vidět pět vývěsních štítů různých firem, vevnitř je výzdoba vetešnická.



Večer se snaží provozovat živou hudbu, s rozporuplným výsledkem.

3) Sasiedzi. Slušné hodnocení na Tripadvisoru, žel, potrava tomu úplně neodpovídá. Netuším, zda se nechali hodnotící oslnit velikostí porcí (které jsou vskutku úctyhodné), nebo jsme neměli kliku na kuchaře. Čerstvé suroviny, evidentně kvalitní materiál, ale s kořením se ruka kuchaři neutrhla, takže to bylo jaksi mdlé. Brambory k oběma hlavním jídlům byly naopak obalené v jakési průmyslové směsi, což jim nijak neprospělo. 2/5.

Chuť bramborového salátu slibovala mnohé požitky, ale jak se ukázalo, zafungoval zde moment tak dobře známý z poezie, zklamané očekávání. 

 Tuším vepřovou ruládu, v podstatě bez chuti a zápachu.

Když blahé paměti líčil pan profesor Stich, dej mu pámbu nebe, jak se dá velmi distinguovaně vyjádřit zápor, zvolil za příklad formulaci vhodnou k nedoporučení studenta, shánějícího doporučení: "Na semináře dochází pravidelně." Tato kachna docházela na semináře pravidelně.

úterý 17. dubna 2012

Cynikův průvodce po Auschwitzu


Auschwitz-Birkenau, pátek 13. dubna. Čímsi nespecifikovaným je mi počínání toho dítěte sympatické.

Řádně opečovávavše malého Plivníka, vzali jsme ho ve stádiu - 8 měsíců do Uru egyptského, kde mým prostřednictvím mohl pohledět na barevné rybky, a vzhledem k tomu, že od časů Mojžíšových se přístup místních obyvatel k cizincům poněkud změnil, také užívat bohatého snídaňového bufetu.

Malá Bublina si též žádá svoje. Dodrželi jsme tedy tradici "po stopách diaspory" a odvezli pětiměsíční břicho do Krakova, který je památný například továrnou pana Schindlera a tím, že je z něj pouhé dvě hodiny do Osvětimi.

Dlužno dodat, že stále ještě patřím ke generaci, pro kterou procesy užívané v tomto místě pro co nejefektivnější eliminaci lidských jednotek nejsou neznámé. Režim, který měl tu čest mě několik let vzdělávat, potřeboval nepřítele, a protože teze nepřítele vnitřního byly již opuštěny, zvolil nepřítele vhodně časově i místně vzdáleného, kterého bylo lze nenávidět o to lépe, oč více byl představen schematicky. V hodinách historie nikdy nespatříte hodnou tetu Gertu, která adoptovala dvě indické siroty a donáší denně čerstvé květiny do místního kostelíka, zato se dozvíte mnohé o fanatických dívenkách chrastících kasičkami s nápisem Winterhilfe a o kožených stínítkách na lampy.

Nepřekvapily mne tedy, aniž by mne v mém požehnaném stavu rozplakaly, hromady brýlí, kufříků,kartáčků na chrup a pozůstatky chrupních i jiných náhrad. Dokonce anidětské košilky, které jsou přece TAK MALIČKÉ, se mnou nehnuly. Pár překvapení však Osvětim přece jen skýtá.


Starý tábor, který se používal do dob hromadného vyhlazování (je to ten s nápisem o práci, která osvobozuje, přičemž heslo moudře tají, že půjde o osvobození ve stylu pana Kopfrkingla), působí téměř přijatelně. Budovy z bývalých kasáren jsou řazeny pěkně geometricky. 


Dojem poněkud kazí zjištění, že doba přežití se tu pohybovala zhruba od tří do šesti měsíců. Židé měli trvanlivost výrazně kratší. Také plynová komora se tu nacházela, protože příprava dělá mistra.

Město se dokázalo po vzoru plevele rozrůst až k branám tábora, což dalo vzniknout půvabnému zákoutí s rychlým občerstvením a pizzerií v blízkosti drátů. Nejsem nepřítelem stravování turistův, ale přece jen, pieta vypadá trochu jinak. (Dlužno dodat, že v blízké Březince se vyskytuje výhradně prodejna knih, u které se nacházejí dva automaty s potravou a jeden nápojový. Chroupat brambůrky v blízkosti zbořených krematorií má sice do piety také daleko, ale připadá mi to přece jen případnější než cpát se salámem na sugu.)

Výstava v Osvětimi připomíná krom jiného také ruské zajatce, u kterých zdůrazněno, že byli likvidováni za kruté zimy tím, že je polévali vodou. Nesmírně by mne zajímalo, jak to tak přijde, že to jednoho napadne. Nejsou mi neznámy pokusy se simulací vězeňského prostředí, ale přesto. To se hlídající hoši jednou večer nudili a rozhodli se zpestřit si příliš dlouhou službu? "Hej, Hansi, myslím, že tady tomu ve třetí řadě je nějak teplo!" Haha. Nebo to byl zlepšovák ve stylu "nyní vyhlazujeme o dvacet procent rychleji"? Dostal někdo opušťáček?

U Osvětimi-Birkenau DOOPRAVDY překvapí, jak je veliká. A DOOPRAVDY překvapí, jak jsou plynové komory efektivně malé. Plýtvat se nebude ani místem, toto na zavraždění dvou tisíc lidí docela stačí. Šetřete národní cihly, inženýre.

V současné chvíli se lze do Březinky dostat bez průvodce. Do "staré" Osvětimi také, ale pouze v ranních a odpoledních hodinách, po většinu času je posunovač po táboře vyžadován. Žel, kvůli němu prohlídka ztrácí svůj meditativní charakter a celá akce se podobá spíše návštěvě Disneylandu, jak ostatně hojně dosvědčují pošťuchující se mládežníci, dovlečení sem proti své vůli historiechtivými rodiči v rámci zaplaceného zájezdu. Dnes solné doly, zítra hromadné vyhlazování, obé lze výhodně získat v naší CK. Dokonce za stejnou cenu.

Začalo to tady.

A skončilo zde.


Obrazový doprovod:

 Milým zpestřením byla nutnost zakoupit pro cestu do Osvětimi lístek. Zajímalo by mne, zda jde v tomto případě o pověstný německý smysl pro pořádek, nebo o smysl pro humor.

Model plynové komory, místnost určená ke svlékání. 

Umělcova představa o tom, jak lidé umírají. Kdyby někdo nevěděl. Výukový účel to nemá, turista profrčí kolem rychle a nedotčen. 

Sbírka krémů na boty, zastoupena i firma Baťa. 

 A zatímco si na člověku smlsne kdejaká havěť, jeleni se klidně pasou.

Dřevěné ubytování v Auschwitz-Birkenau. Původně stáje pro koně. Je zde možno umístit 52 ks koní nebo 400 ks lidí. V tom případě se tolik nevyužijí ty kruhy na stěně. 

 Toto je ta horší cesta.

 Toto bude patrně spíš německý smysl pro pořádek než pro humor.

Stromy.

Povšimněte si barevného panelového obydlí v průzoru brány.


neděle 8. dubna 2012

Felicita!


Ideologická příprava:



My jsme se chtěli najíst už v Boleslavi. Vážně. Oblezli jsme jistě polovinu restaurací, které tam mají, abychom je zavrhli, protože
a) vypadaly jako čínské bistro s nejistým sortimentem,
b) byly čínské bistro s nejistým sortimentem,
c) byly italské bistro s názvem evokujícím nejistý sortiment.



Zbytek, který jsme viděli, nabízel poctivé staročeské kuře s broskví.

Po této pouti jsme prolezli ještě půl Brandýsa, abychom se zase pokorně vrátili zpátky do restaurace k zámku, jelikož knedlíky v Záložně,



která disponovala půvabnou výlohou a sokolským nářadím u vchodu, vypadaly z dálky lehounce okorale.

Felicita. Štěstí. Hm.

Nejslawnější si na úvod nechal přinést carpaccio, které bylo podle jeho slov dost nijaké. Korunoval ho olivovým olejem, který na lahvi hrdě nesl nápis Extra virgine, méně hrdě pak datum spotřeby do roku 2011. Hm.

Hlavní chod byl o poznání lepší. Slawný sice frfňal, že lososa umím líp, ale člověk by si neměl nic nalhávat: můj geniální losos je připravován systémem pokus-omyl, přičemž omyly za poslední rok nad úspěšnými pokusy zvítězily v poměru 15:2.

Já, která se doma k hovězímu, které jeví byť i stopové množství kližky, nedostanu, jak je rok dlouhý, jsem zaržála, neb měli ossobuco s fazolemi a zeleninovou omáčkou. Omáčka vyvážená, fazole nedosahovaly geniality fazolek pana Ramsaye, ale kdo dosahuje, že. Byly dobré, a to je co říct. Pyré dobré. Žel, maso bylo už lehce vysušené, a vzhledem k tomu, že u ossobuca je ossobuco jaksi hlavní ingredience, je to závada mírně větší než malá.

Dezerty velmi chutné, víno od Skoupila též. Obsluha vlídná a úslužná, tuším i úsměv občas někdo přihodil.

Bonusové body: Plivník byl obsloužen porcí zmrzliny zadarmo, poté co byl odhalen, jak se dobývá na moji.

Vcelku to vypadalo jako s těmi fyziky: taková krásná teorie, jen ta realita to tak nejapně kazí. Ale tož ja, člověk tam kvůli tomu přes půl světa nepojede, ale když už tam jednou je, je to minimálně zvažovatelná varianta.

sobota 7. dubna 2012

Středostavovští výletníci a vražedná cesta


Rozjařeni štěstím začátečníků vydali jsme se do Staré Boleslavi, kde mají o víkendu v deset dopoledne vynikající zákusky přímo u kaple blahoslaveného Podivena, který si ji zasloužil tím, že se stal zavražděným sluhou taktéž zavražděného svatého Václava, a poté popřel přírodní zákony, jelikož ač umístěn na strom, odolal zubu času a ni zvěř se ho netkla. Člověk si říká, že by mu jistě bylo milejší popřít přírodní zákony spíš tak, že by po útoku nezemřel, ale Boží milost si nevybírá. Zmrzlinu tu mají poněkud přeslazenou, ale dobrou. Malinová s kouskama malin. Kaple není přístupná veřejnosti.

O něco málo dále se v půl jedenácté nachází zamčený Kostel Nanebevzetí Panny Marie,




u něhož jsme nalezli mešní Tuzemský.



Ještě o něco dále a později nám bylo lze spatřit zavřenou baziliku Václava



 s půvabným zátiším.





U té je podle tvrzení pána, který nedaleko opravoval své koně, nejlepší restaurace v Boleslavi, ale vzhledem k tomu, že z nejlepší restaurace nevábně zaváněl nikoliv borový háj, ale přepálený tuk asi tak na kilometr daleko, cestovali jsme dále.

Brandýs ukázal o něco vlídnější tvář, když zpřístupnil říční loď a zámek, který jsme nenavštívili jen díky tomu, že batolata nejsou přístupna hodinovým prohlídkám uzavřených prostor.

Ukázalo se zde, že odkládat nápojové nádoby je zřejmě nějaká novější lidová tradice, neboť na mostě jsme objevili sklenku s kusem citrónu a zbytkem blíže nezkoumané tekutiny.



Mají tu také půvabný střet kultury staré a nové,



i střet kultury tuzemské a cizozemské.



Údajně se zde nachází i židovský hřbitov, ale, kdo by to byl řekl, je zamčený. Zda trvale nebo pouze po čas naší návštěvy, se nepodařilo zjistit.

pátek 6. dubna 2012

Kam na typický středostavovský výlet: Kutná Hora


Zde mají ošklivé nádraží, které přes svůj název neleží v Kutné Hoře. V Sedleci mají také pěknou kostnici,





a chrám, který jednomu osvětlí, jak že to myslel Urban s těma mrtvýma holubama na půdě v Sedmikostelí, a že kostní kultura je tu rozvinuta. Požitky mnohé, vstupné mírné.



 Barák nesoucí jméno patronky horníků je ozdoben poutavými chrliči



a v galerii pana Zubova, jehož žena se proslavila při druhé volbě našeho současného pana prezidenta, sokola sivého, slunéčka jasného, se zcela evidentně koná Umění. Neváhejte!