pondělí 27. června 2011

Nedoporučená četba: Michal Viewegh, Další báječný rok

Je to jakési švédské, říkává Nejslawnější o divných věcech. A já jsem opět neodolala a na cestu do Ostravy jsem si koupila Viewegha, anžto se to dobře čte a ještě lépe se na tom provozuje intelektuální onanie. Další báječný rok se to jmenuje. Je to...

MASTURBAČNÍ OKÉNKO

Ono je to totiž tak: Dozvíme se, že pan Viewegh hodně pije. Rád pije dobré víno. Má to štěstí, že si ho může dovolit.

Pan Viewegh má také to štěstí, že dostává za svou tvorbu hodně peněz.

Také ho lidé dosti často poznávají, má velmi mnoho přátel a setkává se s nimi v restauracích.

Jezdí po čteních.

Nakupuje. (Někdy i tři trička najednou.)

Píše.

Ačkoliv dle svého úsudku píše velmi dobře, zlí intelektuálové mu nepřejí a neuznávají ho. V jedné chvíli přirovnává své dílo k pekařskému výtvoru, který je daleko lepší a křupavější než výtvory ostatních pekařů, o čemž svědčí to, že si lidé houstičky kupují, avšak oškliví recenzenti nechtějí uznati tento FAKT a houstičky haní.

A já mám tento problém: nechápu to.

Nechápu, proč mě má na panu Vieweghovi zajímat zrovna to, že rád pije dobré víno.

Nechápu, proč mě má zajímat jeho účetnictví. Je vcelku známo, že bydlí v domě na Sázavě, patrně tedy nežije z kapek ranní rosy. Já mu to přeju, vážně. Je úspěšný. Gratuluju! Ale proč mi vypráví, kolik dostane za dotisk svého posledního opusu, to vážně netuším.

Nerozumím tomu, proč mi poví, s kým se setkal, když mi nesdělí, o čem mluvili. Kdybych chtěla vědět, kdo se s kým potkává, přečtu si libovolný bulvární plátek, který mi k oné nepodstatné informaci, že XY střetl na večírku ŽB, dodá i pěknou barevnou fotografii. Od spisovatele bych jaksi očekávala, že se bude zabývat myšlénkami: o čem mluvili? (Bože, nežádám hlubší vhled do soukromí, ale čím to bylo zajímavé?) Nebo se skutečně mám dozvědět pouze to, že pan Viewegh má tolik a tolik bývalých milenek, s nimiž udržuje přátelské vztahy (a poplácat ho po rameni, jak je jistě správný muž, když toto funguje), tolik a tolik přátel mezi slavnými lidmi?

Nevím, proč mi říká, že jezdí po čteních a má s tím úspěch. Božínku, je to krása, ale na čtení obvykle nechodí zásadní odpůrci, úspěch lze tedy do jisté míry předpokládat. Čím to bylo ZAJÍMAVÉ?

Píše. Bravo! Ale proč, co, jak? Proč si mám vystačit s prostou informací, že splnil své denní penzum? CO JE NA TOM ZAJÍMAVÉHO?

Dlužno dodat, že onen deník má své pozoru-hodnější momenty - například ve chvílích, kdy se mluví o rodičovských úlitbách nebo o smrti. Je jaksi přitažlivé, že jeho úvahy jsou i mými úvahami. Že podstupuje každodenní boj o zrno, aby často získal jenom plevy. Potíž je v tom, že jsou úvahy zavaleny hlušinou informací typu "Před odpoledním čtením z Biomanželky vypiju dva panáky s (distributorem) Dobrovským; sděluje mi, že se chystá i desetitisícový dotisk Románu pro muže".

(Milý deníčku: dnes jsme měli matematiku a spočítala jsem všechny příklady úspěšně. Dostala jsem jedničku. Odpoledne jsem se setkala s V. Myslím, že ho miluji.)

Nemohu na tomto místě nevzpomenout své oblíbené kněhy V Brooklynu roste strom. Školní dítě Fanynka napíše slohovou práci. Pravdivou slohovou práci o svém životě, chudobě, špíně, zkrátka pěkného pomálu. Nu a učitelka jí zatne tipec a praví, že to je přece OŠKLIVÉ. Fanynka tedy sedne a jme se psát román o krásné bohaté holčičce, která spí v atlasových peřinách a k obědu volí mezi čokoládovými bonbóny a ananasovou zmrzlinou (nebo kýho výra). Pak však přichází prozření: vždyť já, Fanynka, tu vlastně píšu úplně to samé, pořád píšu jenom o tom, že mám hlad, jenže NAOPAK.

Michal Viewegh mi neúprosně připomíná malou Fanynku: někomu (sobě? hladovému čtenáři?) sděluje, že existuje svět, v němž je běžné platit za večeři deset tisíc, jezdit šestkrát ročně na dovolenou a kupovat manželce nejdražší typ auta. Jenomže to je... jenom hlad. Jenže naopak.

...
... a na straně 207 se mě zmocnila strašlivá (téměř) jistota: Dělá si ze mě prdel. Dělá si nehoráznou prdel ze všech svých čtenářů. Píše totiž:

Sedím na veliké terase našeho pokoje, píšu tyto zápisky a ohlušuje mne křik papoušků, píše Klaus ve své padesáté knize Zápisky z cest (která vznikla z frustrace, že o cestách prezidenta skoro nikdo nic podstatného nenapíše).

Vyjdu na zahradu a zaslechnu, že městský rozhlas oznamuje mé jmenování čestným občanem města.

Odpoledne přijíždí Lucie Vopálenská s dcerkou, pijeme burčák a portské.

Kdo mi řekne, čím se liší (údajný?) text Václava Klause od textu Michala Viewegha, má u mě panáka.

Jediné, co mne znejišťuje, je skutečnost, že vtip dlouhý 273 stran je příliš dlouhý na to, aby byl vtipný. A to i když připočtu samozřejmá fakta: co se dozvídáme, v žádném případě není pravda. Je to sebestylizace, a jestli vůbec sebe-, to ví jenom pan Viewegh. Jsme zamotaní do příběhu o životě M. V. (pozorný čtenář si jistě všiml, že deník je dopisován zpětně, na deníku se pracuje, před sebou máme fikční svět jako každý druhý).

Tak já nevím.

(P.S.: Nevěřím, že pan Viewegh je tak hloupý, aby nevěděl, že mezi úspěšným spisovatelem a dobrým spisovatelem je rozdíl. Zprávy na Nově jsou úspěšné, jsou však dobré? Rohlíků se prodá daleko víc v supermarketech než u malých pekařů, znamená to však, že jsou nutně lepší?

Já tomu zkrátka nerozumím. Je to jakési švédské.)

sobota 11. června 2011

Doporučená četba

Stávám se marnotratnicí. (Pozoruhodné: marnotratný má na Googlu 24200 výskytů, marnotratná jen 10800, marnotratník suverénně válcuje marnotratnici poměrem 7990:1380. Přitom se povídá, jak jsou ženy utrácivé, korunu neudrží, a když ji obdrží, již pílí do nejbližšího obchodu s budoucími hadry na podlahu, sama jsem to na vlastní uši slyšela. Že by jazyk zůstal věrný stavu, kdy ženské postrádaly vlastní majetek, který tak marnit nebylo lze? Záhada.)

Místo co bych uvážlivě rozdělovala finance mezi nákup gothaje pro nás a dávno již dostatkových banánů pro dítko a zbytek uložila na nevýhodný úrok na stáří, podporuji výrobce nejrůznějších blbostí, například této:


Nad cenou 325,- korun českých  mi sice srdce krvácelo, avšak daleká touha má, marné volání, zkrátka to máme doma. Svědomí pseudointelektuálky však dobře ví, že k životu docela dobře stačí jedny botky a průkazka do knihovny, a tak jsem nelenila a utěšila ho odpustkem ve formě objednávky nějakých těch svázaných textů. Například těchto:



Petr A. Bílek je nejlepší tvůrce abstraktního umění v místnosti 301 v budově FF UK na Palackého náměstí. (Žel, v době, kdy jsem měla tu čest pozorovat, jak zdobí tabuli kolečky, čtverci, obdélníky a úsečkami, nad nimiž by i Kandinskij zaplesal, nebyla ještě technika rozvinuta natolik, aby se tyto časové obrazy daly zaznamenat tak jednoduše jako dnes, a tak zmizely v propadlišti dějin. Následující generace studentů sice jeho kreslířský um zaznamenala, ale i tento záznam, zdá se, zmizel v hlubinách internetu navždy.)

Je také zaníceným badatelem v oblasti bohemistické, a v neposlední řadě autorem časových glos pro časopis A2. Jsou to glosy rozčilené a rozmrzelé. Bodejť ne, když se zabývají stavem české společnosti a kultury.

A jelikož Kant vešel do dějin svým Hvězdné nebe nade mnou a mravní zákon ve mně, nikoliv filosofií, jak se filosové mylně domnívají, tak vynechám popisování kvalit a předhodím maso úryvků:

Coelha zná aspoň český fotbalový trenér Vítězslav Lavička. ... Rád kvituji, že i fotbalový trenér čte knihy. Chápu taky, že na fotbalisty nemůže apelovat citáty z Musilova Muže bez vlastností. (s. 24)

Na základě čeho se rozhodujeme? Kolik textů o radarech jsme si načetli? Jenže pročpak: stačí emoce (další okupanti...; vyzařovat ta potvora bude...) a názor i postoj je na světě. Filologové mají názor na jadernou energetiku, profesoři ekonomie řeší architekturu a Karel Gott ví všechno. (s. 28)

Ve starých dobách klaun věděl, že smí přijít až na tlesknutí, má předvést své číslo a pak šoupat nohama u dveří a čekat, zda pro něj od stolu přiletí nějaká ne zcela ohlodaná kost. Plebejci si to zaobalili do mýtu, že za takové ponížení smí ale klaun vládci říkat pravdu. Smutnýto obrázek, ten stalinismu posluhující Werich, řeklo by se. A ono ejhle: prý moudrý klaun. Klauni si tedy k bavení přidali i mudrování. A šlo to pěkně dohromady: poměr mezi obojím umí moderní moc hezky přednastavit a průběžně štelovat. A když se doba změní, řekne se jen: tady on nemudroval, to jenom bavil. Anebo obráceně. A klaun se takto u stolu zabydlel.
Celebrita ale umí jenom bavit. Zazpívá, zakroutí zadkem, ale jen pěkně rychle, protože po ní přijde pobavit zrůda, která má třetí ruku. A pak břichomluvec. Ve starých dobách by naše mediální hvězdy po pěti minutách slávy šly ke dveřím točit palci mlýnek. Ústa neotevírej, neb jsi blbý a nevzdělaný, řekl by jim přísně dveřník. Dnes zasednou ke stolu, odloží kouli, hokejku či noty a žvaní a tok jejich žvanění je zachycován a šířen, aby se každý dozvěděl, jaký že ten svět tedy je. Naslouchající se už nepopadají za břicho, ale vážně pokyvují. (s. 53n)

Jen jedno si neodpustím: podivuje-li se Bílek, proč modelce a sociální pracovnici stát přiznává větší paušální náklady než kritikovi, je to prosté nepochopení situace. Kurva musí reprezentovat, neboť myšlenkami se neuživí. Oproti tomu jeho myšlenky nebudou umenšeny kostkovanou košilí, byť by onen téměř legendární kus oděvu vybledl a zvetšel.

Bílek, P. A. Mikešova aféra a jiné případy. Praha, 2011

čtvrtek 9. června 2011

Reklamní okénko

Nevím, jak na to nahlížejí ostatní, mě reklama baví. Zvláště pak ve chvílích, kdy tatínkové, opuštěni strážkyněmi rodinného krbu, nedokážou v kuchyni najít mycí prostředek. Zajímá mě, kdo byl předobrazem dobré ženy, která místo co by vstoupila do garáže se slovy "jo s TÍMHLE hadrákem jste si šli hrát", zůstane stát ve dveřích, tupě zírá a rozhlíží se po míči, ana si ho pod slovem hadrák představila, výhradně ten a nikdy jinak.

(Pomíjím, že za jednatřicet let svého života jsem míč zvaný hadrák neměla tu čest spatřit, zatímco auto, které nepoškrábe, ale naopak leští, má svůj pomník kovu trvalejší ve Vrchní, prchni. Jelikož toto filmové dílko se objevuje na nejrůznějších českých stanicích asi tak pětkrát do roka, je dle mého skromného odhadu autorem onoho reklamního spotu člověk, který emigroval do USA někdy koncem 19. století.)

Takže u tohohle jsem zaržála.


Text není označený jako reklama, a vyskytuje se v příloze časopisu, který se specializuje na rady ženám, jež porodily, byly oplodněny nebo oplodněny být touží.

Rok za rokem jeho redaktorky v potu tváře rozsévají informace ohledně ovulace, dětských chorob a vůbec čehokoliv, na co by vás nenapadlo se zeptat a vlastně to ani vědět nechcete. Což s sebou nese jeden závažný důsledek: není-li text označen jako reklama, tváří se jako informace, a to informace důvěryhodná (koneckonců, kdyby ženy oněm redaktorkám nevěřily, že dokážou zjistit, jak se chovat k výsledkům spojení spermie s vajíčkem, patrně by onen časopis nekupovaly).

Tož tedy jaké je Poselství:

1) "Prima pochutnání" je výhradně průmyslově vyráběná strava.

2) Příprava jídla ("jakou baštu zase připravit") sestává z otevření sáčku, skleničky, eventuálně to můžete ještě zamíchat do nějaké ohřáté vody. Je-li matka líná i na to, nemusí se trápit, lze zakoupit "mlíčko s kaší".

3) Dítěti prospívá nízkolaktózové mléko. (Možná se mýlím, ale nízkolaktózové mléko pro člověka, který netrpí netolerancí vůči laktóze, je asi stejně chytrý nápad, jako sádrovat zdravou nohu.)

4) Sušenky Sunarka jsou zdravé. (V sušenkách Sunarka je krom palmového oleje, hydrogenuhličitanu sodného a amonného, ethylvanilinu a jiných zajímavých věcí cukr. Kolik, to výrobce skromně neuvádí. Vzhledem k tomu, že ingredience použité při výrobě produktu musejí jít za sebou podle množství, cukr je na druhém místě a pšeničné mouky použili rovných 50 %, bude cukru množství větší než malé. Tleskám mysli, která přišla s nápadem označit tento produkt jako zdravý: svědčí to o bezbřehé fantazii! Nikoliv však o příliš dobrém kontaktu s realitou.)

5) Vynikající nápad jsou ovocné nápoje, protože spotřebitelka své peníze, těžce vydobyté na státu, utrácí za vodu. Pramenitou, ovšem.

6) Kakaové mlíčko s kaší představuje neodolatelnou možnost, jak dítěti za necelých pětadvacet korun dopřát porci mléka, kterého je v ní 90 %, obohaceného o nějakou tu zpráškovanou rýži.

Svět je přece jen báječné místo pro život.

pondělí 6. června 2011

Střepy

... filmy jsou viditelné hieroglyfy obtížně postřehnutelné dynamiky lidských vztahů. (Miroslav Petříček)

... vzorově optimistická tragédie Čapajev ... (Jan Jaroš)

Námořní nadvládu (Německa) velebil snímek Ponorky na západ (1941), porážky Francie se dotkla prostoduchá letecká agitka Stuky (1941) s rozesmátými piloty - pokud některý z nich upadl do depresí, duševní vyrovnanost mu vrátila božská Wagnerova hudba. (Jan Jaroš)

Harlan chtěl, aby film (Kolberg) ohromil výpravností: nedozírné šiky skutečně zaplňují celý prostor. Před kamerou prý vystupuje rekordních 187 000 vojáků, pro potřeby natáčení stažených v předposledním válečném roce z bojišť. K tomuto údaji připojený dovětek sarkasticky pravil, že vzhledem ke zničené síti kin spatřilo tento film, uvedený v Německou pouhé tři měsíce před konečným pádem Třetí říše, méně lidí, než kolik jich v něm vystupovalo... (Jan Jaroš)

Veřejný čas ovládají pravidelné cykly oficiálních svátků, výročí, sjezdů a státních návštěv, jež však postrádají status události. Fakticky se nic neděje. Jedinec je tak zatlačen do soukromí, pouze osobní čas lze hodnotově naplnit.
Tuto vyprázdněnost veřejného času normalizace odráží obecně rozšířený fenomén kutilství. Pletlo se, zavařovalo se, tkalo, vyřezávalo či lepilo (viz www.domaciumeni.cz). Nemožnost seberealizace ve veřejném prostoru donutila řadu lidí k tomu, aby se realizovali v dílnách, na chatách a zahrádkách. S trochou nadsázky lze normalizační Československo charakterizovat jako společnost, v níž stavba lodi uvnitř láhnve představovala pro průměrného člověka smysluplnou činnost. (Kamil Činátl)

Petr Kopal (ed.): Film a dějiny 2: Adolf Hitler a ti druzí - filmové obrazy zla. Praha, 2009

pátek 3. června 2011

Podpalování rodinného krbu: kořeněný mrkvový koláč

Mám předsevzetí. Jsou moje a mám je ráda. Jedním z předsevzetí je, zhruba tak jednou za dva měsíce, že musím obohatit jídelníček o zeleninu. Výsledkem předsevzetí bývá dovlečená taška ostře nabitá vitamíny. Vitamíny se k sobě nějaký čas tulí v lednici a zvolna osychají, abych je nakonec přesunula do odpadkového koše, protože jsem svačiny zase řešila krádeží ovocných přesnídávek, kupovaných pro dítě.

Dneska jsem v ledničce objevila záchvat spočívající v mrkvi. (Objevila znamená, že jsem na ni civěla při každém otevření dveří, načež jsem konstatovala, že si ji jistě dám zítra.) Své nejlepší časy měla již za sebou, ale její tvář dosud jevila stopy bývalé krásy, takže o zaručeně zdravou večeři bylo postaráno.



Vezmeme

350 ml strouhané karotky
315 ml cukru
315 ml vody
240 ml rozinek
60 ml rozpuštěného másla
1 lžičku skořice
1 lžičku roztlučeného hřebíčku
1 lžičku muškátového oříšku
415 polohrubé mouky
1 lžičku pečicího prášku
1 lžičku sody
špetku soli
118 ml pekanových ořechů, nasekaných

Všechno smícháme dohromady, vlijeme do formy a necháme troubu, aby se postarala o zbytek. 180, zhruba 50 minut.

Pokud plánujete někoho zavraždit dusicí bábovkou (podobnou těm, jež na stolech českých domácností trůnívaly po tunách, a nyní se jejich sláva díky jejich baleným sestrám ve zločinu doslova hrdelním vrací), zvolte jiný recept.


A nyní by mne zajímalo, co se dá udělat z jedné zelené papriky, půlky salátové okurky a citrónu.

středa 1. června 2011

Eidam třicet, eidam čtyřicet: máme dost zboží v akci?

Nejsem hysterická. Jogurt sice kupuju bílý, bez přidaného škrobu a dalších pochutin, ale bez sebemenších výčitek svědomí do něj cpu kupovanou marmeládu. Dítko živím skleničkami, tedy jejich obsahem, protože jsem dospěla k názoru, že je lepší, pozře-li sedmdesát gramů jakžtakž vyváženého pokrmu, než aby očichalo zaručeně českou, s láskou vařenou bramboru, zkoumavě ji olízlo a se znechuceným výrazem ve tváři vyčkalo, co dobrého bude k svačině. O potravu k snídani se mi již léta stará firma Emco.

Na druhou stranu bych byla nesmírně šťastná, kdyby se u našeho místního pana Alberta dalo skutečně nakupovat jídlo. Jídlo znamená, že by v nabídce sýrů bylo něco víc než eidam bez chuti a zápachu ve variantách 30, 40 a uzený. (Dobře, kecám. Ještě mají Krolewski. Dokonce i Niva by se našla.) Že když už zatoužím po párku, nebudu muset s lupou hledat něco, co má víc než 60 procent masa.

Jít to nějak musí. Když jsme tuhle navštívili svět, narazili jsme na lahůdkový pult zhruba stejné velikosti, avšak obsahu diametrálně odlišného. Když jsme požívali jeden z tvrdých sýrů a jamón serrano, které jsme tam prostě nemohli nechat, dojali jsme se s Nejslawnějším téměř k pláči, že to nejde u nás.

Chcete k večeři parmazán? Tak to máte blbý, měli jste si vzpomenout dřív. Albert parmazán nevede. Vede Gran Moravii, což by pro nehysterickou mě byla i dostačující alternativa, kdyby to nebyla výhradně Gran Moravia strouhaná, tudíž vyčichlá, kterou zjevně musejí považovat za nejlepší výrobek na světě, protože jinak by ji nenacenili o dobré dvě stovky dráž, než se dá sehnat jinde vcelku.

(V rámci spravedlivého vážení je třeba konstatovat, že onen madridský obchod měl stejně hnusná rajčata, jaká jsou běžně k dostání v místní síti. Na druhou stranu to nevysvětluje, proč jsem podobně širokou nabídku pochutin nalezla v jediném obchodě malého chorvatského městečka, nebo proč pan Albert vyrábí pro Česko medové vafle, stejně jako pro Holandsko, avšak zatímco v holandském typu je v medových vaflích med, v českém se mezi ingrediencemi skví cukr, medové aroma a nějaká ta éčka. A to pomíjím, že holandské albertí vafle jsou o něco málo levnější.)

Avšak prozřela jsem. Tuhle mě totiž odchytil pohůnek s dotazníkem, který měl za úkol zjišťovat spokojenost zákazníků. Zeptal se, jak se mi líbí rozestupy regálů. Jestli je v prodejně čisto. Jestli je prodejna dost blízko. Jestli jsou milé prodavačky. Jestli je zboží dobře uspořádané. Je to levné? Je to levné? JE TO LEVNÉ? Je to levnější než jinde? Je dost zboží "v akcích"? Jako siroty se v dotazníku k sobě choulily asi dvě otázky pátrající po tom, jestli mi jejich nabídka vyhovuje.

Vzhledem k tomu, že dotazník fikaně neumožňoval říct, co by si zákazník skutečně přál (hodnocení bylo číselné), tak kdyby náhodou někdo z marketingového oddělení měl zájem: co je mi platné, jestli je to levné, když to není vůbec?

Didaktický příklad na závěr, bývalá Hypernova na Chodově:

"Dobrého dne přeji, dobrá ženo rozvážející zboží, marně hledám Philadelphii."
"Dobrého dne i vám! Jó, to my neberem. Voni se po tom lidi hodně ptaj... ale my to neberem."
(kolem projíždí čistící čisticí zařízení a podkresluje konverzaci svým hukotem, uklízejíc bordel z nedávno rozmláceného plata vajec)

Tož čisto mají, ale nakupovat se u nich dá jenom mlíko (když propásnu mlíkaře), jogurt z Chocně a rohlíky. Ale teda plakátky, jak dbají na kvalitu a čerstvost, ty mají taky krásné.