Dávno, dávno již tomu, co jsme hleděli do mé milé, mírné
tváře. Má tvář není mírná více, avšak jeví stopy uštvanosti a též stopy výrazu
naštvaného vlčáka, s nímž kroužím okolo odnoží za zvuků hudby "Běž si
vyčistit zuby. Běž si vyčistit zuby. Běž si vyčistit zuby TEĎ. Už si čistíš
zuby? Čistíš si ty zuby? HÝBEJ KARTÁČKEM!". To zabere času, jéje.
Někdy ale jsou, pámbu zaplať, odnože předávány na víkend
chtivým příbuzným. Proč to ti dobří lidé dělají, mi není známo. Radši po tom
nepátrám, eště by si mohli uvědomit, že vlastně ty malé hlučné tvory doma k
ničemu nepotřebujou. Tento pátek si to však ještě neuvědomili, tvorové byli
převezeni a my jsme mohli asi tak po sto letech na hýbací obrázky. No a já teď
mám dojem, že se tím nutno pochlubit na internetech. Protože asi nikdo nikdy v
kině nebyl nebo tak.
Diplomacie! Vezmete dva docela dobře odleželé pány,
postavíte je do hotelového pokoje a necháte je nějakou dobu rozmlouvat o tom,
zda je opravdu nutné vyhodit do vzduchu Paříž. Shodou okolností se totiž
dramatik Cyril Gély rozhodl, že je zrovna srpen 1944, což je pro vyhození
Paříže do vzduchu ideální termín. (On se teda původně rozhodl Hitler, protože
Paříž se mu jevila být poněkud příliš pěkná, zvlášť poté, co mu nějací zlí lidé
zkazili Berlín. Sousedova koza, znáte to.)
Mno. Takže tu teď stojí švédský diplomat a německý generál a
hovoří se o tom vyhazování. Švédskému diplomatovi to přijde líto, německému
generálovi to možná taky přijde líto, ale jednak Ordnung muss sein, jednak
existuje takový zajímavý zákon, který praví, že kdyby se vám třeba nechtělo
vyhlazovat nebo plnit jiná zcela racionální přání pana Vůdce, nestihnete se s
rodinou ani rozloučit, jak rychle budou v Pánu. Košile bližší kabátu, takže
když Švéd tklivě hovoří o osudu ubohých Minipařížánků a apeluje na generála
slovy "jaké dítě by chtělo mít takového otce", je upozorněn, že pokud
nebudou vaporizováni Minipařížané, bude vaporizován mimo jiné čtyřměsíční
minigenerál, což také není zrovna na cenu otec roku.
Apropos, minigenerál. Generálu von Choltitzovi bylo v horkém
létě 44 něco okolo padesáti, ovšem ten pán, co ho hraje, má na krku o nějaký
ten křížek víc. Astmatický záchvat předstírá s nasazením, které bych neváhala
nazvat nelíčeným, ale čtyřměsíčního potomka mu člověk tak nějak skoro ani
nevěří. Dál, pokud jeden přijme klasický problém mnohých děl ("Spojenci
jsou tady nejpozději za deset minut! Musíte vydat rozkaz!" - dvacet minut
se hovoří o vině a trestu, aniž by někdo jevil stopy nervozity - rozkaz je
vydán, posel pádí přes půl města; nepřítel zásadně omezuje svou činnost na
zavilé dunění v bezpečné vzdálenosti, dokud si to hlavní postavy nedopoví),
eventuálně poměrně značnou divadelnost kusu (což třeba FF vadilo, mně ne), jest
to dílko svěží, s milým, téměř až k filozofickým otázkám ohledně viny
nabádajícím závěrem.
P. S.: Nejlepší postavou se nakonec ukázal být francouzský
inženýr, který je přiveden do hotelového pokoje, aby názorně předvedl, co a jak se
bude vyhazovat, a následně odbíhá ukazovat cestu. Postava až postavička z rodu
vedlejších, v pravou chvíli se však do věci vloží, a přátelé, takhle zahraný
výraz "tak, a teď jsem v prdeli" (dámy prominou silného slova,
protože přesně tam je) jsem ještě neviděla. Patrně ani ne vteřinová scéna ho
bez debat postavila na úroveň těch, kteří si divákovu přízeň museli v potu
tváře dobývat hodinu a půl.
P. P. S.: Pochopitelně, že to s tím von Choltitzem nebylo zouplna tak, jak se tvrdí. Ale protestovat proti tomu, že Nikola Šuhaj věrně
nezobrazuje život četníků na Podkarpatské Rusi, je taky pitomost.