neděle 12. června 2016

Úplně nahý dort

Vždycky jsem obdivovala televizní kuchařky. Ty vyleštěné ženy v jejich vyleštěných kuchyních, které nikdy, ale opravdu nikdy neohodí při mixování polévky sporák, strop a vchodové dveře za dvěma rohy.

Žel, nebylo mi dáno. Smutný je osud perfekcionisty, kterému se knedlíky zavile rozvářejí, omáčky potměšile srážejí a potahy na dorty trhají. Jako Sysifos však valím neúnavně svůj balvan s myšlenkou, že jednou se to přece zlomit musí.


Květen
Blíží se narozeniny, je třeba vybrat dort. Ten nejlepší. Lepší než kus falunské uzenky. Hojné chvíle trávím na internetu, pečlivě zvažujíc poměr cena/výkon (rozuměj: aby to bylo nejkrásnější a nejlepší, a zároveň abych to zvládla vyrobit).

Čtyři dny do startu
Do finále se propracovali tři borci. Nakonec o prsa vítězí dort s krémem z mascarpone a šlehačky, protože obsahuje řádnou porci jahod. Malej malej oznamuje, že jahody on nejí, dortem tedy povrhne. Nezabiju ho, dal už moc práce.

Dva dny do startu
Stále nemám nakoupeno. Protože jsem si jako obvykle nabrala moc práce, makám. Prostě makám. Zatím jsem se nerozpadla.

Sobota, začíná odpočítávání
8:30
Domlouvám se s mužem, že dopoledne skočí nakoupit. Odpoledne upeču, kdyby se něco zvrtlo, budu mít dost času.

10:00
Muž začíná vařit. Pokud chci, aby vzal děti (a já chci, protože makám), musí odpoledne. Muž vaří brambory, já krev.

15:47
Muž vyráží na nákup. Protože nejsem manažer, je mi jasné, že devět žen za měsíc neporodí, nejsem tedy příliš šťastná.

15:48
Uklízím střepy, záhadně se ocitnuvší na podlaze, a odcházím pracovat.

17:35
Muž, světlo mého života, se vrací. Začínám péct korpus.

19:30
Piškot již prakticky vychladl, čas pustit se do krému. Recept, obdařený obrázkem výtvoru (= někdo alespoň jednou tu zatracenou věc dokázal vyrobit), praví: smíchejte cukr, mascarpone a šlehačku. Poté vše vyšlehejte do tuha.

19:31
Suroviny jsou smíchány. Šlehám.

19:35
Nic to nedělá.

19:40
Nic to nedělá.

19:45
Muž mi vysvětluje, že "kurva" se před dětmi neříká, a poté nápadně rychle odchází.

20:00
Po konzultaci internetů konstatuji, že problém může být v teplotě (byť jsem dodržela recept). Je dost dobře možné, že tomu pomůže zchlazení. Dobrá. Když začnu zítra v sedm, pořád ještě mám dost času.

Neděle
7:00
Vytahuju základ na krém z lednice a šlehám.

7:05
Základ na krém vytvořil dvě smutné bublinky na povrchu.

7:08
Teplota základu na krém se šleháním příliš zvýšila. Bublinky zmizely. Nic to nedělá.

7:30
Manžel vstává. Opatrně nahlíží do kuchyně a navrhuje možnosti, co by se dalo dělat. Mám velkou chuť utopit ho v základu na krém, ale neudělám to. Dal moc práce.

7:45
Je mi šestatřicet a nejde mi vyšlehat krém. Pláču a vzpomínám na dětství. Dorty se kupovaly v cukrárně.

7:46
Když byly. Za skalního socialismu nebylo nic. Nebyly dorty, vložky, toaletní papír, šlehačka...

7:47
... kterou maminka vyráběla z mlíka a másla, čímž získala požadovanou tučnost...

7:49
Dávám tomu poslední, ale opravdu poslední šanci. Vrhám se na internet. Na internetu je všechno. I recept na šlehačku z másla.

7:53
V lednici už mi to nezchladne, dělím hmotu na poloviny a strkám to do mrazáku.

10:00
Šlehám.

10:03
První polovina krému se zdrcla.

10:04
Pláču.

10:05
Volá muž, slunce mého života, který zachránil sebe i naše dvě děti tím, že s nimi někam odešel. Ptá se, zda nemá koupit dort v cukrárně. Oznamuji mu plán pro dnešní odpoledne. Budou jíst dort se zdrclým krémem a budou se u toho tvářit šťastně. Pokud by proti tomuto plánu měl námitky, nechť si laskavě uvědomí, čím se dort krájí.

10:10
Druhá polovina krému nějakým zázrakem drží. Krému ovšem není dost na to, aby pokryl celý dort. Nějak to zamazávám. Dobře že děti pořád nejsou doma. Bohumile, kurva se neříká.



...

15:20
Naše velká, šťastná rodina sedí u dortu. Všichni jedí a šťastně se usmívají. Také jsem šťastná. Pro jistotu ale nůž nepouštím z ruky. Zájemcům vysvětluji, jak stokrát dobrý dort udělat. Všichni se vesele smějí. Nikdo se neptá, proč nejsou boky dortu pokryté krémem. Je to od nich chytré. Jsme inteligentní šťastná rodina. "Dorty, co maj odkrytej korpus, jsou teď na Pinterestu strašně v módě," říká sestra. "Říká se tomu naked cake," doplňuje a stále se vesele usmívá. Je nejchytřejší. Příští dort se už určitě podaří.

čtvrtek 3. března 2016

Osvětim zblízka. Sakra zblízka.

Mnohým to bude jistě připadat morbidní, ale říct to musím. Dlouhá, předlouhá léta jsem čekala na pořádný film o holocaustu. Dlouhá, předlouhá léta byla moje touha nevyslyšena.

Je to vlastně paradoxní: samozřejmě chápu, že mluvit o Osvětimi a šoa vůbec je věc nesmírně těžká a pořád do značné míry tabuizovaná. Literatura se ale už dávno zbavila představy*, že stačí namixovat pár smutných očí, smích dětí a kouřící komíny a o úspěch je postaráno. Pokládá otázky (připomeňme na tomhle místě Georga Taboriho a dilema "sežrat, či nesežrat mrtvého spoluvězně"). Překračuje hranice dosud možného (jak jinak nazvat mechanizované vyprávění Laskavých bohyní J. Littella). Mýty vytváří (aneb Grossmanův příběh o tom, jak vězně nezabil plyn ani kulka) a mýty boří (dneska už nám to tak asi nepřipadá, ale to, že hrdinové povídek Arnošta Lustiga zcela samozřejmě kradli, že nešlo o konflikt absolutního dobra a absolutního zla, byla ve své době docela pecka).

Ale především, především se zajímá o to, co dělá literaturu literaturou: o vlastní tvar. O to, že není podstatné jenom to, CO vyprávíme, ale taky JAK to vyprávíme.

Nehodlám tu ze sebe dělat odborníka na dějiny filmového zpracování šoa. To jistě nejsem. Protože jsem ale viděla nejedno, nemohlo mi uniknout, že filmy až příliš často právě tuhle ambici - posunout se od příběhu dál - postrádají. Přestože dokonce už v roce 48 natočil Radok svou expresionismem ovlivněnou Dalekou cestu a nejde v téhle souvislosti nezmínit Modlitba za Kateřinu Horovitzovou Antonína Moskalyka (s dechberoucí téměř hororovou scénou s "pánem nad sušárnou vlasů"), dost silný proud filmařiny pořád těží z toho, co se nepěkně, ale dosti pregnantně nazývá HLP neboli hluboký lidský příběh.

Takový film obsahuje několik základních momentů, které přicházejí s nemilosrdnou pravidelností:

1) Štastné dětství (respektive šťastná minulost). Hrdinové vzpomínají, jak krásně se měli a jak se všichni měli vlastně rádi. Idylické obrázky mají tvořit kontrast k hrůzné budoucnosti.

2) Soumrak. Přituhuje. První rozbité výlohy, první odplivnutí stranou. Z lidí, od nichž bychom to vůbec, ale vůbec nečekali, se stávají malí nácíčkové, kteří se zarputilou tváří říkají "to máte za to, Židáci".

3) Utrpení v ghettu/koncentračním táboře (nebo alespoň jeho náznak - vítány jsou dlouhé záběry na záda odcházejících lidí s tklivou hudbou, zcela povinný je záběr na prázdné koleje).

Po divákovi se pak žádá, aby "vzpomněli na ty, kteří se nedožili". A divák vzpomene - bodejť by nevzpomněl. Bylo to přece TAK STRAŠNÉ. (Pochopte, já v zásadě nemám nic proti hezké minulosti. Nic z toho není absolutně blbé "an sich". Není ale možné tvořit film JENOM z toho. Není možné se spolehnout na divákovu připravenost dojmout se nad krutým osudem a vést ho k dojetí jako ovečku na jatka.)

Aby to bylo lépe zřetelné, ukažme si na ně prstem: filmy jako Poslední vlak nebo Poslední cyklista (pars pro toto) tuhle vyprávěcí strategii dodržují do puntíku. Televizní Poslední cyklista si aspoň na nic nehrál, ale u Posledního vlaku se jedná o zoufale zmrhanou příležitost. (Kurňa, máte stovku lidí v jednom vagónu, co víc chcete, abyste vytvořili psychologické drama jako víno? Ale filmaři si řekli ne a oblažili diváka standardní směskou výše uvedených bodů, obohacenou o zvláštně absurdní momenty, jako když bývalý údajně slavný zpěvák klenot klezmeru Die grine Kuzine pěje způsobem připomínajícím produkci Dalibora Vrány ve Vrchní, prchni. A to ještě laskavě pomíjím, že překlad "zelená sestřenice" pro nepoučeného kolegu diváka musí evokovat cosi mezi žaludeční chorobou a surrealismem - ačkoliv se jednalo zcela jednoduše o zelenáče neboli greenhorna. V podstatě jediného opravdu silného momentu se tvůrci patrně zalekli a cudně ho téměř zneviditelnili: jde o nesmírně dojemnou scénu, v níž matka kojence pije vlastní moč, aby nepřišla o mléko.)

Ještě jste tu? Pro ty, kdo vydrželi, máme nejen sušenkovou medaili za statečnost, ale i tip na film, který právě tohle není: Saulův syn, debut (pokud nepočítáme jeho krátkometrážní film z roku 2007) maďarského režiséra Laszlo Nemese.

Hlavní hrdina, Saul (nebo Šaul) Ausländer, je členem Sonderkommanda. To byli ti, kteří se starali o to, aby lidi došli do plynové komory bez potíží a bez potíží byli zkremováni (a obvykle dlouho nepřežili, protože nacisté jednou za čas komanda kompletně obměňovali). Jednoho dne se z plynové komory dostane živé dítě. To je sice okamžitě zabito, ale Saul (aniž víme proč, o jeho syna se jednat může, ale spíš nejedná) rozhodne, že ho náležitě pohřbí. Rabín z komanda mu odmítá pomoct: kaddiš, modlitba za mrtvé, úplně stačí. Saul se s tím nehodlá smířit a udělá všechno možné proto, aby sehnal jiného rabína a chlapce pohřbil.

Čeho si člověk musí všimnout hned na začátku a nejinak, je práce s kamerou: sledujeme prakticky pořád jenom Saula, děje, které se odehrávají kolem, jsou často rozostřené (a je určitě na místě ptát se, co to má vlastně znamenat: je to - alespoň částečně - produkt tabu, které se aspoň takhle demonstrovalo v syrovém zobrazení koncentračního tábora? je to známka otupělosti v prostředí, v němž se jinak přežít nedá?). Stejně pozoruhodný je i zvuk. Film se doslova topí v přemíře hluků a ruchů. Absolutní pohybový chaos doplňuje chaos mraveniště. Továrny, v níž nás ohlušuje skřípání, bouchání, klapání, hukot a řev a křik...

Last, but not least, tohle ještě doplňuje skvělý nápad přeložit asi tak třetinu toho, co ve filmu skutečně zazní. Divák jen hádá: nepřekládá se to, protože to není pro do sebe uzavřeného hlavního hrdinu důležité? Protože Saul, Maďar s mluvícím jménem Ausländer (tedy Cizinec), pořádně polštině a jidiš nerozumí?

No a když po necelých dvou hodinách vypadnete z kina (nestahovat, pěkně prosím, za tohle si tvůrci do kasičky zaslouží měrou vrchovatou), říkáte si: tenhle film je o lidskosti. Ať už vnímáme touhu vzdát mrtvému úctu právě jako vzepětí lidství, nebo chorobnou umanutost (ale to je TAKY lidské). Jaký to má ale smysl, když budou mrtví všichni? A protože se to Saulovi nepodaří: mělo smysl riskovat? A protože kvůli tomu mrtvému umře několik dalších lidí - z toho nejméně jeden přímo kvůli tomu, co Saul udělá**: jak moc má smysl riskovat? A smíme nutit kvůli vlastním cílům riskovat ostatní?

Odpovědi neznám. Odpovězte si sami. Zkrátka a dobře, jděte.

* Jistěže se dají najít i taková díla, ale jako by jich bylo jaksi tak nějak víc.

** Vlastní smrt toho člověka - abych toho neprozradila až moc - zobrazena není, ale je nanejvýš pravděpodobná.

DISCLAIMER: V žádném případě nehodlám zlehčovat číkoliv utrpení. Naopak zcela záměrně zlehčuju kýč, který z toho utrpení těží.

neděle 17. ledna 2016

Milý pane doktore...

Ráno z toho nejspíš bude "čtyřková zpráva v četce". Možná i ohodnocení číslem tři se tomu dostane, koneckonců, máme tady tu Seifertovu cenu...

Jistěže bych mohla napsat úderný perex, který by přiměl k otevření textu alespoň o dva čtenáře navíc. Můžu napsat cokoliv. Můžu napsat zprávu, že nepoznáte, že to není Ctrl+C Ctrl+V aus ČTK. Smutný článek o mezilidských vztazích, po kterém hrábne každá Dear Sally. Promo hodinek, že i vy si je budete chtít koupit.

Ale mně se dneska nechce. Je noc, něco před tři čtvrtě na tři, a je zastavený čas, jako na jedněch hodinách, kolem kterých se kdysi dávno v mrazivých nocích točil svět.

Je noc, v níž jsem nemohla spát, protože světlo, ten zářící sloup světla prostupující skrze dveře, probudilo mého syna. V té bezesné noci mě kopal a šeptal mi, že strašně nutně potřebuje napít... a pudink... a přitulit se... a k bráškovi... a nejradši by si už vlastně hrál... až jsem ve dvě vstala a šla spát do obývacího pokoje, promiň, malej, ráno brzo vstávám, spinkej...

Ale stejně jsem neusnula, i když čas se ještě nezastavil, tak jsem si otevřela poštu, co taky v tuhle hodinu. A tam to bylo. Umřel Vladimír Binar.

Po jeho smrti se zcela nepochybně nevzedme šílenství tisícinásobného sdílení truchlopostů na Facebooku. Vladimír Binar nebyl žádná popová hvězda.

Vladimír Binar byl jenom ten, co aby mohl studovat, šel makat jako dělník.  Ten, co ho stejně - už jako učitele - vylili z fakulty. Ten, co pak odjel hrát šachy do Paříže a ještě pak vychovávat děti na Tahiti. Ten, co psal texty, v nichž světlo jiskřilo, vzlínalo a vzpínalo se. Ten, co stovkám studentů dost trpělivě vysvětloval, jak že se to má s tím rytmem v poezii. Ten, co nás před lety zval na víno s tím, že jednou to určitě oplatíme svým studentům. Že to posílá dál. Ten, co miloval Jakuba Demla a Vladimíra Holana... a ten, co jim rozuměl jako málokdo. Ten, u kterého jsem měla zvlášť v posledních letech - byť naše setkání byla velmi letmá - že jeho láska k Demlovi pramení z podstatně podobné povahy: u obou jako by byl stejný vztek na ten zatracenej svět, a zároveň neskutečná... láska už jsem říkala. Něha, taky. (Jo, a tu Seifertovu cenu dostal, na tu nesmíme zapomenout, na světských pět minut slávy.)

Shodou okolností jsem se s ním na podzim po letech viděla. Chtěl tenkrát, abych na to setkání přinesla lahev vína, že mi ji zaplatí. Přinesla jsem, ale zaplatit jsem si ji nenechala - nemám studenty, kterým bych mohla poslat jeho pozdrav dál... tak jsem to aspoň vrátila. Netušila jsem v tu chvíli, že byla poslední společně vypitá. Nevěděla jsem, že už si neposlechnu o tom, jak to bylo s Rosou Junovou a jak paní Holanová stavěla lahve od alkoholu k nohám stolu, protože to tak dělal ten její Vladimír - aby neviděla... a ona to samozřejmě věděla, celá ta léta, a tak na to byla zvyklá, že i když sama nepila, lahev u stolu byla pořád... Nevím, co je na tom pravdy.

Vím jenom, že už nikdy do mailu nenapíšu "Milý pane doktore"... A že dneska nejdu spát, protože čas se zastavil někdy ve tři čtvrtě na tři.

Milý pane doktore, díky. Za tu jednu větu, o které celou dobu mluvím - a za všechny ostatní. Dneska bude den... Vy víte jaký. Tenhle:

x Xx Xx Xx Xx Xx Xx

(15. 1. 2016, 4:20)