pátek 28. září 2012

A zase houby (s řeckým apendixem)


Cesta vozem probíhala poklidně. Suverénně jsem se řítila rychlostí pětatřicet kilometrů našimi půvabnými vesnicemi, které vypadaly, že se v nich díky nějakému paradoxu zastavil čas, ale silnice se rozpadat nepřestaly. Nevyhověla jsem přání navigace, výdobytku to moderní techniky, která mne nabádala napálit to do každého druhého baráku nebo sjet do místního rybníčku s kachničkami, když matena zákrutami v každé ostřejší zatáčce hlásila "zabočte doprava", přičemž silnice jakoukoliv odbočku postrádala.

Konečně jsme dorazili na víceméně libovolné místo, jež jsme určili odbočením na první vhodnou polňačku. Zaparkovala jsem koně na vyvýšeném plácku u pole a vyšli jsme.

Mapy nelhaly a i vizuální kontakt potvrdil les. Co jsem však opomněla zjistit, bylo, jaký úhel svírá les s pomyslnou rovinou. Neklesli jsme na mysli, jali se šplhat do kopců, ačkoliv by je za mírné označil jen dobře zacvičený realitní makléř,  a za svou námahu jsme byli odměněni. Viděli jsme mloka skvrnitého.


A pak dalšího. A dalšího. Ukázalo se, že les je na ně dosti bohatý. Na houby naneštěstí nikoliv. Po třech hodinách šplhání a klouzání jsme získali několik malých hřibovitých věcí, čtyři pýchavky a dvě bedly neznámého druhu. I tak jsme se ale mohli ošklíbnout nad lenivými ubožáky, kteří si nesli prázdný košík, neochotni na procházce se psem znečistit svůj oděv, podrápat tvář a opustit lesní cestu.

Dojati tím, co jsme oproti předchozím pokusům mohli považovat za oslnivý úspěch* přesunuli jsme se s drobnými obtížemi, které zahrnovaly děsivé skřípění a pach spálené gumy, do davelské restaurace Thessaloniki, abychom si mohli vyfotit něco jídel a zaprudit obsluhu, dloubnout znechuceně vidličkou do salátu a zkonstatovat, že když jsme byli vlóni na Krétě, Máňo, tak teda ten gyros tam měli lepčí.

Ve skutečnosti si neřídící Nejslawnější, který díky neřízení neměl žaludek velikosti lískového ořechu, dal slušný předkrm v podobě taštiček se sýrem,


a musaku, kterou prohlásil za nedochucenou, ale upřímně, ten člověk má chuťové buňky vyžadující solnou vrstvu hodnou zapadlé krkonošské silničky v lednu. Podle mě byla jeho musaka v pořádku,


stejně jako těstoviny s chobotnicí.



Korunou odpoledne se staly dezerty, které spolu s egyptskými patří do kategorie zbraní hromadného ničení. Pro přibližnou představu nabízím tento návod: naplňte cukřenku cukrem. Poté polovinu odsypte do sklenice a nalijte tolik vody, aby vznikla řidší kašička. Vezměte lžíci a střídavým nabíráním kašovité hmoty a cukru z cukřenky se obé snězte. Slabší povahy mohou pokus ukončit dříve, ale ne před tím, než jim lezou oči z důlků. Teprve to je známka, že hladina cukru v krvi dosáhla potřebné výše.



Obsluha vlídná, ceny mírné, jediná škoda byla umělohmotné šlehačky k dezertům dodávané, protože jednak netuším, co tam dělala, jednak když už tam byla, tak umělá slazená hmota z kovové pixly je ošklivé kačátko. A bez toho zelenýho sypání kolem bych se taky obešla, ale co už.

* Přežili jsme šestatřicet hodin po požití. Všechny houby tudíž, přes mírné rozpaky nad vyobrazeními bedel, prohlašuji se zpětnou platností za jedlé.

čtvrtek 27. září 2012

Houby že houby!


Vloni jsem se dušovala. Přísahala. Beztoho jsem letos moc těhotná, abychom vyrazili hledat zážitky do ciziny. Tak jsem sebrala Nejslawnějšího, naplánovala trasu a šli jsme.

Zádrhel se ukázal být v nevinných slovech "naplánovala jsem trasu". Můj plán byl prostý, ale geniální: pojedeme vlakem na Srbsko a odtamtud se nějak dostaneme do Berouna. Protože kdyby byly houby houby, tak v Berouně je Black Dog Cantina, co už tam byli z Prahy všichni, jelikož tam kdysi byl pan Cuketka. Jenom my, zaostalci, jsme tam nebyli.

Podle plánu šlo všechno zhruba do okamžiku, než jsme vystoupili z vlaku a došli k lezeckým trasám, které jsem také chtěla Nejslawnějšímu ukázat, protože pamatují jeden ze dvou slavných okamžiků, kdy se jeho manželka odvážila před dvacátým rokem věku opustit Prahu. Zavlekla mě tam tehdy spolužačka, která měla přítele lezce, tudíž také lezeckou výbavu a vášeň. Nejsem si jistá, co mě vedlo k domněnce, že vylézt na nějakou skálu bude dobrý způsob, jak strávit den, každopádně jsme sebraly výbavu a spolužaččinu sestru a vyrazily. Zatímco spolužačka a sestra vyskákaly na skále o několik metrů svižně jako kamzíci aniž na - podle jejich slov - lehounké trase používaly lano, já jsem uvažovala, jaká barva rakve se mi bude hodit k pleti a zoufale se tiskla k rozpálenému kamení, jelikož jsem neměla ani přítele lezce, ani vášeň, zato se mi točí hlava i na schodech do metra.

Po této zkušenosti jsem se několik let uklidňovala četbou, abych pak vyjela mimo město podruhé. Na druhé výpravě, jejímž cílem byla oslava narozenin v jakési hasičárně poblíž Liberce, jsem potkala Nejslawnějšího a okamžitě ho začala nesnášet. Svět je zvláštní místo pro život. Nu nic.

Tak tedy, jsme u lezeckých tras a hledáme stín lesa, z nějž dubec strmí. Dubec nestrměl, avšak strměla tabulka, že je to tady chráněné území a Vstupdolesa S.(e zapovídá). Pokračovali jsme proto za družného hovoru po místní asfaltce dalších deset kilometrů, já, Slawný, mlčenlivé Břicho a slunce, které se hotovilo vybělit naše kosti bez použití supů. Naštěstí, když už mne počet ptáků kroužících nad našimi hlavami počal zneklidňovat, ukázala se civilizace a v ní kýžená restaurace.

Hamburgerový ráj BDC nabídl přes drobné zásobovací potíže potravu (když jsem sledovala výčet toho, co z nějakého důvodu zrovna není, trochu mě udivilo, že mají hamburgery, ale měli a byly velmi poživatelné), takže to celé nebylo nadarmo. A kdo říká, že lpím na slanině. A sladkostě se s cukrovkou beztoho nemůžou. Tak.

Už to vypadalo, že zase zůstane u ojedinělého výkřiku, když se mi udělalo auto. Nejdřív se mi v mých dvaatřiceti vyrazil řidičák, který jsem (další prostý a geniální plán) hodlala používat s Bílým bleskem mých rodičů, a až se vyjezdím, za rok, dva, tři... tak si koupíme vůz a budeme dospělí. Současně s odevzdáním papírů na magistrátu se ale vylíhla nabídka, jaká se objeví maximálně jednou za deset let, takže - no, zkrátka až uvidíte na silnici černého Forda, na vašem místě bych nebyla tak klidná.

Auto si, jak ví každý Michelup, žádá používání. Pojala jsem tedy prostý a geniální plán číslo tři: vyrazíme do Březové-Oleška, protože mapy tam ukazují les, a poté se přesuneme do Davle, kde mapy ukazují řeckou restauraci. Sbalili jsme pleny, nosicí šátek, hydru a vyrazili jsme dobrodružství naproti.

TO BE CONTINUED...

středa 26. září 2012

Střepy světa


Mám dost času. Ve dne v noci. Doslova.

Lovím tedy škeble a otevírajíc je těším se, že naleznu perlu. Perel mnoho poslední dobou není, o to víc skřípavých střetů s realitou absurdnější než vlhké sny surrealistů.

Střetnutí prvé:
Plakát. Veliký. VELIKÝ. Na něm se vlídně zubí o něco menší pan Paroubek, kterému buď výrazně prospívá manželství s novějším modelem, nebo mistr fotošopu. Vedle zubícího se pana Paroubka se skví otázka: CHCETE BEZPEČNÉ ULICE?

Kdo z nás by si nepřál, aby i v naší milované vlasti bylo lze spatřit hořící auta, zapálená frustrovanými nezaměstnanými při nepokojích na našich zateplených, milých, pestře vymalovaných panelových sídlištích. Kdo tajně nesní o tom, že alespoň jednou v životě ucítí v zádech dotyk chladného kovu, zatímco nosu se dotkne závan laciného alkoholu a hlas ochraptělý tisícovkami cigaret a litry rumu zapřede Dej sem prachy, sráči! No kdo z vás to má?

Střetnutí druhé:
Plakát. Veliký. VELIKÝ. Na něm jakýsi cizí člověk a text, který sděluje přibližně toto: ODS. Žijeme tu spolu.

Pravda, není to úplně převratné zjištění, ale takto vyřčeno to působí skoro jako šíření poplašné zprávy.

Střetnutí třetí:
„Tak copak se černá ve tvé duši, milá dcero?“ začal s vrcholnou laskavostí, aby usnadnil tomu poupátku otevřít se a všechny své hříchy na sebe upřímně vyžalovat. A zatímco Mařenka ze sebe soukala přiznání, on si úplně bezděky a mimovolně mnul přes látku svého červa. Mařenka hned z kraje přiznala, že ve škole zanedbává učení a ještě že s kamarádkami daly Božce Šromkových do kabelky syreček, když šla na rande. Pod naléhavými otázkami však pozvolna přiznávala, jaké necudné myšlenky ji někdy pronásledují. Vintítko kormidloval její myšlenky, aby volila témata co možná sytá a výživná. Když dospěla až k líbezně podanému doznání, že se milovala s mladým Baštou, farář pocítil náhle příjemné šimrání ve svém čurapajzlíkovi: ...

Potěšení nalezené na Lidovkách.cz. Text Miloše Kopeckého, který se svým absurdním humorem (zde ovšem maskovaným pod název "pornopovídka") směle může rovnat některým výživnějším knihám pro děti a mládež z konce devatenáctého století, nebo v podstatě libovolnému textu od Josefa Kajetána Tyla.

Střetnutí čtvrté:
Zde jsem se dočetla, že román Padesát odstínů šedi zaujal čtyřicet milionů čtenářů. Tímto deklaruji, že jich je minimálně 40.000.001. Něco tak blbého jako ukázka jsem už dávno neviděla a nesmírně by mě zajímalo, kdo zapříčinil světový úspěch tohoto veledíla. Zaslouží Nobelovu cenu. Nevím úplně přesně v které kategorii, osobně bych doporučovala ekonomii (možno ohodnotit jako ekonomický zázrak), literaturu (po Bibli nejlepší PR text všech dob) nebo fyziku (za schopnost porušit řád vesmíru, zázrak).

Ten, kdo vybíral ukázku, dostává pašáka za smysl pro realitu, protože hned prvý odstavec ukazuje, co je
autor/překladatel/redaktor zač.

Zachmuřeně se vracím ke své vystydlé snídani. Na jídlo jsem prostě moc rozrušená, Christiane. Copak to nechápěš? vysvětluje mu mé podvědomí. (Modří již vědí, že podvědomí - po vzoru úředníků, kteří vás pošlou do vedlejší kanceláře pro štempl, který mají na stole - nic nevysvětluje, protože to nemá v popisu práce.)

Rozkoš se však může ještě stupňovat. Zde ta má dosáhla vrcholu: Chtěla bych si vyčistit zuby. Můj pohled padá na Christianův kartáček. To by bylo, jako bych ho kousek ochutnala. Hmm… Provinile se ohlédnu přes rameno ke dveřím a potom se opatrně dotknu štětinek kartáčku. Jsou vlhké. Takže už ho použil. Rychle ho beru, mačkám na něj trochu pasty a v rekordním čase si s ním čistím zuby. Cítím se tak nemravně. Ale bylo to úžasný vzrůšo.

Někdy mi připadá, že vzděláním se zbytečně plýtvá. Časy, kdy psát uměl pan farář, pan řídící a nějaká ta vrchnost, přičemž ostatní po letech pendlování mezi polem a jednotřídkou ovládali kostrbatý podpis, měly něco do sebe.

Vzrušena jdu spát.

středa 19. září 2012

Jsi šťastná?


Nenávidím zbytečné otázky. Pokládám je za druh rafinovaného mučení, který předčí už jen společenská konverzace s neznámými lidmi v autobuse. Proto mne Všemohoucí obdařil mimo jiné příbuznými, kteří tuto disciplínu vyvinuli k dokonalosti. Netřeba dodávat, že toho dosáhli za pomoci denního tréninku.

Základní sada obsahuje tyto tři skvosty:
- Ty spíš?
- Ty někam jdeš? (Ne "Kam jdeš?", což by byla otázka poněkud dotěrná, avšak pochopitelná. Tento dotaz ve mně již od raného mládí vzbuzuje touhu přívětivě odvětit "Nikoliv, trhám zde v předsíni kvítka, z nichž si uviji věneček.".)
- Ty jsi tady? (Ano? Ne? Já nevím.)

Když jsem tuhle navštívila dům, v němž jsem strávila několik let svého dětství, seznala jsem, že zde a nikde jinde je místo, kde se zastavil čas. To máte tak: Sedím si na zahradě, v náručí chovám malou hydru, protože malá hydra se - na rozdíl od svého bezúdržbového bratra - ráda chová. Když jsem ji mohla chovat ve čtyři ráno, tak co bych nemohla v pět odpoledne, že jo. Jen silná vůle mi zbraňuje zavřít víka, a upřímně, docela by se mi hodil ten stroječek z Mechanického pomeranče, bratři.

Na stole stojí flaška s portským (pije Slawný), vedle leží krabička cigaret (kouří matka). Já sice taky piju a kouřím, ale malé hydry ne, tak holt držím basu, provozuju to, čemu se ve zpovědnicích v mravnějších časech říkávalo hřešit myšlenkou a soustředím se na kručení v břiše. Matka mi donáší vuřt. Je půvabně karcinogenní a horký. Pokouším se krájet, když vtom - - -!

Když vtom si malá hydra vzpomene, že ji, odpusťte tu přímočarost, tlačí prdík. Na tlačící prdík je nejlepší pohoupat, to vám řekne každá malá hydra. A nejlepší způsob, jak donutit někoho k houpání, je začít řvát jak na lesy. Hydra tedy řve, já pouštím nůž a houpu. Hydra usíná. Přestávám houpat a beru nůž. "Vrk. Ech. Kchhhhhhh," pravila hydra a loupla po mně okem, aby mě povzbudila k další činnosti. Nedala jsem se a zakrojila do vuřtu. Oslyšená hydra začíná ječet, jak kdybych zakrojila do ní. Rezignuji na krájení a pokouším se vuřt ukousnout. Je stále horký. Kurevsky pálí. Hydra řve.

No a v tuhle chvíli se ozve: "Jsi ŠŤASTNÁ?!!"

Nedalo mi to. Po dvaceti letech jsem se zeptala: A co chceš vlastně slyšet?

A přes decibely, které dokáže vyluzovat pouze nemluvně a startující boeing, ke mně dolehla odpověď, krásná ve své prostotě: "No, že jsi!"

Tak jo.


pondělí 3. září 2012

Průvodce inteligentní ženy po vlastním císařském řezu


Mohu Gestapo každému vřele doporučit, pravil prý Freud, když po něm žádali potvrzení, kterak s ním Němci pěkně zacházeli, než ho pustili do Londýna, a poté, co mu trochu pročechrali příbytek.

No a tak nějak se to má s porodama. Aby byl druhý porod přirozený, je třeba prvé dítě, které nepáchá v děloze sebevraždu škrcením, a regenerační schopnost, aby byla děloha stále funkční. Regenerační schopnost znamená, že zacelení po prvém řezu naroste tkáň nejméně na tři centimetry tlustá, což je po několika letech směšné číslo. Mně, jak se ukázalo, chybí nejen plody bez suicidálních sklonů, ale také regenerace. Po necelých třech letech jsem statečně vyvinula celých 9,7 milimetru, pročež se lékař konstatující tuto skutečnost zasmušil a pravil, že bude nutné znova řezat.

Co to znamená v praxi: nejdříve člověka lapí anesteziologové, kteří jednomu nechají vysosnout něco krve. Pokud tato tekutina jeví známky přibližné normality, doporučí onomu jednomu, aby se nenechal praštit do hlavy kyjem, ale dal souhlas k provedení operace při vědomí. Jejich cíle jsou zištné: když se operuje člověk bez vědomí, tak mají na vytažení ploda doktoři míň času. Ale zaobalit se to dá hezky do toho, že, maminko, uvidíte svoje miminko hned na sále. Neodolatelná možnost. (Vážně. Taky jsem neodolala.)

Následuje čas do stanoveného termínu, ve kterém je čas panikařit. Co na tom, že ročně u nás umírá při porodu jen pár žen. Můžete být mezi nima. Nezapomeňte se pořádně prohrabat všemi možnostmi. Na výběr je "zemřu", "dítě zemře", "já i dítě jistě zemřeme" a poněkud nepravděpodobná, apokalyptická verze "zemřou všichni". Ta přichází ke slovu v posledních dnech.

Nástup do porodnice: v horším případě je okořeněn spoluležícími, v lepším pouze mizernou stravou. Získala jsem, šťastlivec, obé. Spoluležící se DĚSILA porodu, který bude STRAŠNÝ, VŠEM jejím příbuzným lékaři více či méně ubližovali a některé přímo doprovodili k řece Léthé. Neříkám, byla to jinak milá žena, ale strávit s ní den bylo jako dobrovolně pobývat na pitevně, zaplněné lékařskými omyly.

Co se stravy týče, věru že jsem nečekala zázraky. Opravdu poprvé se mi však stalo, že jsem nedokázala rozeznat, zda to, co mi skřítkové připravili, je omáčka, nebo polévka. Rozhodování ztížil fakt, že kromě suché rýže jsme obdrželi každý tři misky s neurčitou hnědošedou tekutinou - dobrá, jedno je polévka, něco jiného na tu rejži. Třetí věc však dodnes zůstává zahalena tajemstvím. Zeptat jsem se neodvážila. Ono je to jedno, neb jídla nakonec člověka zbaví klystýrem, který zde cudně přeskočím.

Spár chirurgův se v lepším případě vyznačuje milou anestezioložkou, které jsem se nekompromisně chytla za ruku a celou dobu jí tlačila do hlavy jakési nesmysly, abych poněkud vytěsnila fakt, že se mi cizí člověk hrabe v břiše. Tímto té trpělivé ženě děkuji, účinně mi pomohla nevšímat si zvuků připomínajících plácání křídel mořských racků, u nichž se obávám, že patřily k tomu, jak mi operatér vyklepával útroby.

V horším případě se spár vyznačuje medičkou, směrem k níž jsou pronášeny věty typu "do toho žlutého bych na vašem místě, kolegyně, nepíchal, to je močový měchýř" a "jejda, ta děloha byla jako papír". (Navíc mám pocit, že mi jako mírně protežovanému pacientovi pan doktor zcela zdarma trochu přerovnal žebra a pomixoval kosti v pánvi, jelikož jsem několik následujících dní nemohla moc dejchat a při každém kroku jsem chřestila jako Kostěj Nesmrtelný.)

Jenže když vono se pak ukáže to dítě. A je to jako s tím Freudovým gestapem: páč nejdřív vám přerovnali ten byt, ale teď jste v Londýně.

(A třá pravit, že nesmírné díky všem v benešovské porodnici, anžto se postarali o to, že porod byl naprosto bez komplikací a pouhých pár dní poté tu běhám co křepelka. A milí byli taky. Akorát toho dodavatele potravy by měli vymáchat v nějakém místním vodním toku.)