pátek 29. dubna 2011

Hra na smysl: čím krmíme Plivníky?

Kdysi, když se ještě den dělil na "před polednem - den", nikoliv na "malý tyran spí - malý tyran něčeho žádá", jsem se bavila a planě ubíjela čas různými zjištěními. Například jaký jest Máchův poměr k Březinovi, Škvoreckého k Poláčkovi a Balounův k paštice.

Nyní je mi radostně věnovat dny pohádce O veselé mašince, která je ale také tuze zajímavá.

"Kdo mě nezná, ať se dívá,
jsem veselá mašinka,
mašinka - lokomotiva;
až můj signál zacinká,
připravte se, přátel,
k naší cestě veselé."

Tolik praví úvod básně Jana Čarka, dříve zaměření rurálního. Víc než dříve zaměření rurální však překvapí to, že celá veselost spočívá v jízdě po české krajině. Jak budovatelské, jak radostné, jak společným dílem přispíváme ke zdaru!

"Šťastnou cestu, šťastnou cestu!
Od hranic k hlavnímu městu
jede, jede vlak,
husopaska, pasáček,
každý mává na vláček,
dokud vidět obláček."

Zde se venkovská strunka poněkud vrací, Čarek zavzpomínal na své šťastnější časy (jinak by jistě mával zemědělec či dělník, i když on takový dětský hrdina, s nímž se lze ztotožnit, no kdo by odolal!). Za zmínku stojí, že vlak jede od hranic, nikoliv z dalekých zemí. Nelze nám nevzpomenout na Annu, nikoliv proletářskou, avšak prodavačku, která nestojí o moře, a daleko raději tráví dovolenou u těch českých rybníků. Pozdravujte v Praze, srdci republiky, kde se odehrávají důležité věci! Máváme vám, palce držíme, stateční úředníci, kteří dobře spravujete naše kraje!

Po krátkém téměř lyrickém intermezzu, kde telegrafní sloupy básníku evokují rozkvetlé konvalinky, přicházejí na řadu malověrní:

"Kolejnice měly strach,
naříkají ach, ach, ach.
Nebojte se, kolejnice,
vždyť jste moje pomocnice,
nebojte se přece tak,
přeletím vás jako pták.

Nad řekou železný most,
ten měl taky strachu dost.
Mašinko, hej, volal k lesu,
mám strach, že tě neunesu!
Jen se neboj, kampak s tím,
jedna dvě tě přeletím."

Neargumentuje se tím, že koleje a mosty jsou dimenzovány na nějakou váhu, ale že to budou mít rychle za sebou. Budovatelské nadšení, které si nepřipouští problémův, vyhrne si rukávy a chutě se pustí do díla!

"U každého nádraží
jako voják na stráži
semafor však stál:
Dokud nepozdvihnu paži,
ať se nikdo neodváží
po kolejích dál!"

Bojujeme o zrno, fronty jsou nejen na maso, ale i kulturní, a tak je voják zcela samozřejmě tou správnou postavou, s níž nutno dětského čtenáře seznámiti. Semafor nemůže být vrátný dávající propustku, ale voják - hrdina, voják s absolutní mocí, který vás může zastavit, na jak dlouho se mu zachce. I radostný budovatel beze zbytku ctí uniformu, která nad ním panuje.

"Dvě průvodčí má náš vlak,
Mařenku a Anduličku,
Mařenka je kterápak?
Mařenka má důlek v líčku,
kleště nosí cvaky cvak,
Andulička taky tak."

Jména ctěných paní průvodčích jsou je drobný střípek v mozaice. Bodejť by se jmenovaly Gertrůda a Hildegarda! Jména jsou ostatně vcelku fuk: stejně je od sebe nerozeznáme, jsou volně zaměnitelné, univerzálně šťastné pracující, definované svým pracovním nástrojem - podobně jako železničář z následující sloky. A znovu se všichni radostně podílíme na společném díle:

"Letí kola jako šipky,
přeletěla přes výhybky,
každou výhybku to blaží,
když vlak vede do nádraží
až k červené čepici,
která řídí stanici."

"Bude chvilka odpočinku
pro kola a pro mašinku?
Že jsi šťastně dojela,
ty mašinko veselá,
co si budeš přát?
Kolečka dám spát."

Kdeže prémie nebo nový nátěr. Správnému dělníku stačí, když obdrží zasloužený odpočinek, po kterém se mu bude znovu radostně pracovat:

"Dlouhé spaní, zahálení
pro mašinku správnou není,
kola, kola - to je jejich
rozjeti se po kolejích,
honem uhlí, vodu sem,
ať zas vidím krásnou zem!"

Tak ještě jednou: vyhrňme si rukávy, než se kola zastaví, všichni se uvidíme v socialistickém ráji, který je vlastně již tu. Žijeme zářnou budoucnost.

Prameny a doporučená literatura:
ČAREK, J.; MILER, Z. O veselé mašince. Praha: Albatros, 2008
MACURA, V. Šťastný věk. Praha: Academia, 2008

Nesmírné díky patří personálu dětského oddělení Thomayerovy krčské nemocnice, který razantně, avšak vlídně zamezil Plivníkovi ve vykonání lstivého plánu zahynout žízní, jak si výše jmenovaný byl předsevzal. (Bez nich by byl svět o toto shrnutí úplně ochuzen!) Díky také Plivníkovi, který ku čtení mašinky v nemocničním prostředí zavelel až desetkrát denně, ačkoliv si mohl vybrat i jiné, neméně zajímavé kusy ze sbírky svých literárních pokladů.

neděle 24. dubna 2011

Samozásobování: škvarky a rillettes




"Sádlo nevezmeš? Chtěla jsi vzít sádlo," otázal mě včera Nejslawnější chtivě. Mně to bylo jedno. Uvažovala jsem, jaká je pravděpodobnost, že v oddělení masa v Makru zmrznu. Uvažovala jsem, proč mi nikdo neprozradil, že bych si na návštěvu tohoto chrámu, kam běžný smrtelník bez potvrzení o členství v sektě není připuštěn, měla vzít kožich. Uvažovala jsem, jestli bych si tu osmičku, kterou mi má pan zubní víla v květnu vytrhnout, nedokázala jednoduše vyrazit sama, kdybych tam cvakala chrupem dostatečně dlouho. Sádlo mne neinteresovalo.

Jsem však žena původně dobrotivá, Nejslawnějšího interesovalo sádlo a mě zas interesuje Nejslawnější. Vzala jsem ho. Stejně jako T. G. Masaryk zasloužil se o stát, zasloužil se Nejslawnější o škvarky, neboť před časem obohatil naši domácnost o pomalý hrnec, jehož hlavní výhoda spočívá v tom, že tam něco ráno vložíte a večer z toho vypadne večeře. Kouzlo, povídám.

Škvarky v pomalém hrnci by měly být prostinká záležitost, nehodná komentáře. Zdá se však, že některé pomalé hrnce jsou pomalejší než jiné, a tak ačkoliv recept pravil, že škvarky budou zlatavé a radostně přichystané nechat se osolit a sežrat již po čtyřech hodinách, moje škvarky se po čtyřech hodinách choulily k sobě, vypadaly bledě a neduživě, a kdyby mohly mluvit, patrně bychom zaslechli něco ve stylu To je kurva dovolená, slibovali nám móře a tady je zima jak v Charkově na nádraží!

Vzhledem k tomu, že synek, patrně nespokojen s průběhem velikonočních oslav, v nichž se zoufale nedostávalo barvení vaječných ovulací či pomazávání dveří krví zvířecích mláďátek, abychom odehnali ďábla, se rozhodl zpestřit nám sobotní večer návštěvou pohotovosti, byly škvarky v lázni nakonec celkem sedm hodin, čtyři v sobotu, tři v neděli dopoledne (kdybychom to zvládli najednou, trvalo by to kratší dobu, ponivač by se nemusely znova zahřívat), na stupeň teploty označený jako "high". Občas jsem je pro ten slastný pocit promíchala, ale že by to bylo nezbytně nutné, to nemohu říct. Na posledních deset minut přidána lžíce mléka, že vraj budou křupavější, takto to činí všichni praví Maďaři, erömü. No a pak už jenom vymačkat ze škvarků přebytečný tuk, osolit, okmínovat, uskladnit.

Testování hodným jsem ondyno seznala taktéž pokrm zvaný rillettes, což je vepřík s francouzským šarmem. Ouik. Různé recepty žádají různé množství různých ingrediencí, my jsme skromní, tak jsem se spokojila s kilem slušně prorostlého bůčku. Byl pokrájen na kusy po pár centimetrech dle oka a možností rodinné výbavy nožů, které již mají mnohé za sebou a připomínají vysloužilce, jimž byly za první republiky přiznávány koncese na trafiku.

Po vhození do pomalého hrnce jsem přihodila dvě lžičky soli, zalila zhruba deckou bílého vína, bohatě popepřila a přihodila nějakou tu pokrájenou bylinu, v tomto případě rozmarýn a tymián. A teď ta nejlepší část: hrnec jsem zapnula (na rozdíl od základního recepisu) a odspěchala pozorovat potomka, jak se veselí na pískovišti. Nepřipálí se to. Vážně. Po zhruba pěti hodinách mi bylo vyndat maso, rozhňahňat ho na minikousky (v této fázi taky vyndaváme kosti, chrupavky a vůbec všechno, co bychom tam neradi měli), nacpat do nádobek a zalít tukem (uvedené množství postačilo na čtyři zhruba takto plné mističky). Et voilà!

čtvrtek 21. dubna 2011

O hřbitovním kvítí a početním úkolu

Jsemť žena průměrně vzdělaná. Pamatuju si, kdy byla bitva na Bílé hoře (plus mínus pět deset let), kdo možná neobjevil Ameriku a co znamená kouzelné zaklínadlo hapax legomenon.

Zásadní mezeru v mé vzdělanosti tvoří vědy matematické. Vždy jsem nesmírně záviděla lidem, kteří věděli, co je to integrál, a k čemu slouží matice. Má středoškolská profesorka sice jevila jistou tendenci mne v tomto směru vzdělat, ale po několika střetnutích zblízka pochopila, že by zbytečně plýtvala municí, a vyklidila bojiště.

(V této souvislosti si dovolím podotknout, že nejsem docela obyčejně blbá. Stejně jako nejsem líná, ale trpím prokrastinací, jsem si autodiagnostikovala dyskalkulii. Na tuto vpravdě geniální myšlenku, zbavující mne jakékoliv odpovědnosti za neuvážené početní úkony, mě přivedla zkušenost s písmem lstivých Hebrejců, kteří ho vyvinuli tak mazaně, že jsem nebyla s to spolehlivě odlišit G od Z ani po několika letech přiměřeně pilného studia. Když jsem tento fakt dostatečně oplakala, ještě se slzou v oku jsem vzpomněla domácí výuky, při níž mě maminka nechala spočítat jakýsi prostý příklad týkající se velikosti kachliček a obsahu bazénu, který měl to štěstí, že je nyní obsahuje. Již po několika desítkách minut pilné práce se výsledek dostavil.

... a pak v tom příkladu vyměnila čísla. A má mysl byla čistá.)

Nyní mě však má intelektuální nedostatečnost hněte. Koupili jsme totiž synkovi pastelky. Synek udělal tenkou čáru na papír, nepříliš nadšeně si ji prohlédl a jal se barevné klacíky rozhazovat. My jsme se však nevzdali a didakticky jsme kreslili mašinku, autíčko, kytičku, prasátko a jiné pěkné věci. A tu je můj problém - kreslím, kreslím, a najednou kde se vzala tu se vzala, slyším se, jak říkám: "Vidíš? To je ovečka. Má kudrnatou vlnu. A je na travičce. A ta travička je na hřbitůvku tady u těch křížků, protože tam je travička nejzelenější."

"A krtci nejtlustší," pravil Nejslawnější.

A já se ptám: kolik musím našetřit na slušného odborníka v oboru dušezpytu při předpokladu, že jejich taxy porostou přibližně stejně jako doposud a synek ho poprvé navštíví zhruba za dvanáct třináct let?

sobota 16. dubna 2011

Rozmarná léta

Ženské nevědí, co chtějí, a nepřestanou omrzovat, dokud to nedostanou. Toť rodové prokletí rodu Kratzmarů. Já kupříkladu právě nyní toužím, aby byl večer. Ve žlutavém světle bych esteticky rozložena pózovala v černém svetru (na důkaz intelektuálního založení) se sklenkou vína v pařátku a rozprávěla o Heideggerovi, zatímco bych hulila jako komín.

Ve skutečnosti je na svetr v místnosti příliš horko. Rozvrzaný kavárenský nábytek jsem vždycky okupovala, nikoliv zdobila. Nepiju vlastní vinou, neboť je mi líto darmo utracených kalorií (jakýmsi zvláštním nedopatřením však můj mozek například kalorie spotřebované v čokoládě nepovažuje za zbytečné, pročež - ach, tak sladce žensky nelogicky - pravidelně odmítám nabídky Nejslawnějšího na alkoholový dýchánek, abych pak v šeru sežrala standardizované balení importované kakaové pochoutky). V životě jsem nepřečetla od Heideggera ani řádku, a upřímně, když vidím jeho slova ocitovaná v jiných tiscích, nikterak nelituji.

Takže akorát ty cigára.

(Zatímco jsem truchlila nad svým trpkým osudem, který mi zbraňuje v seberealizaci, přišel Nejslawnější. "Na ruce a na nohy jsem spotřeboval dva Rákosníčky," pravil. Odměnou mu byl tupý pohled. Poté se ukázalo, že nezahynul ani náš lokální vietnamský obchodník, kterého si podporujeme, ani národní poklad Jiřinka. Dítko, uplacené zeleným skřítkem, si nechalo bez většího řevu ostříhat nehty. Haleluja, radujme se!)

středa 13. dubna 2011

Samozásobování: Bylinná bageta a vepřové v soli a týchž bylinách naložené


"Vždycky se najde nějaký eskymák, který rád poradí obyvatelům Konga, jak přežít vlnu veder," oznámil mi dneska ráno můj muž. Pravdu dí. Například takový pan Havlíček, nikoliv Borovský, avšak Petr, doporučuje svým odtučňujícím se klientům, aby se nestresovali, neboť pro odtučňování je stres nevhodný.

Já už jsem si vcelku zvykla, že synek (je vůbec můj, přátelé?) nejí. Dny, kdy pozře dvě lžičky ovocného pyré a lžičku kaše mne zanechávají chladnou a s myslí veselou. Nežere, nežere. Ať zemře hlady, můj malý Gándhí. Sám si tím bude vinen.

Synkové však bývají vybaveni radarem, který jim spolehlivě oznámí, co matky dovede k šílenství. U mě, kupříkladu, je to stopstav na tekutiny, který pravidelně vyhlašuje, pokud se necítí ve své kůži. Již po pouhých několika hodinách se z člověka, proti kterému mražená treska představuje vrchol hysterie, měním v uzlíček nervů, kteréžto toužím obalit něčím extratučným a extrasladkým. Ideální kombinaci by v tomto směru patrně představovala čokoláda se slaninovou náplní, ale výrobci zřejmě tráví příliš mnoho času výrobou nebo popíjením produktů z Champagne, než aby si pořizovali potomky, kteří by je donutili dumat, jak nejlépe zahnat chmury. Člověk si musí vystačit s tím, co má.



Recept na Filetto di maiale marinato je podle tohoto návodu vskutku naprosto blbuvzdorný. Vy, kteříž žijete v maloměstě Praze či v jiném maloměstě nebo vísce naší krásné země, dbejte, abyste nejprve sehnali potřebných bylin, a teprvé poté potřebnou vepřovou panenku. Zatímco panenku totiž vede řezník v běžném sortimentu, šalvěj se ukázala být nedostatkovým zbožím. Pozoruhodné. Hlavně že mají ve svatostáncích konzumu u pokladny tulipány. Žena se potěší a pookřeje na duši, co na tom, že není z čeho vařit.


Bylinnou bagetu lze vyrobit podobně snadno, zvlášť pokud máme k dispozici domácí pekárnu, která oddře hrubou práci. Do výše jmenované vložíme:

3/4 hrnku vlažné vody (hrnek je v tomto případě baj voko 240 mililitrů)
1/2 lžíce medu
2 hrnky hladké mouky
1/4 lžičky soli
2 lžíce olivového oleje
1/2 hrnku sýra nastrouhaného najemno, nejlíp parmezánu, trochu si ponecháme na posyp
1 lžičku čerstvého rozmarýnu (nebo půl lžičky téhož v sušeném stavu)
1 lžičku čerstvého tymiánu (viz rozmarýn)
1 lžičku čerstvé šalvěje (viz rozmarýn a tymián)
něco čerstvě mletého pepře
3/4 lžíce sušeného droždí

Zapneme přístroj tak, aby věděl, že má jenom hnětat a nechat kynout, a po kontrole, jestli se těsto nelepí ke stěnám, odcházíme, kam nám libo, nebo kam nás povinnosti (ano, TEBE myslím, ty "nedáte-li oříšek, provrtám vám kožíšek") volají. Pokud se lepí, přisypeme mouku. Po dokynutí (které by v mém případě mělo trvat hodinu a půl, ale vzhledem k boji na domácí frontě se poněkud protáhlo) výslednou hmotu zformujeme do bagetoidního tvaru a necháme znovu kynout nejmíň čtvrt hodiny na plechu. Pomažeme olivovým olejem, posypeme posypem a vložíme do trouby předehřáté na dvě sta a třicet stupňův tak na dvacet minut, zkrátka než to bude zlaté shora a dutě znějící.

Nyní mne omluvte, odcházím zkontrolovat, zda již dítko přesáhlo hranici dvou set padesáti mililitrů a dát si sušenku.

neděle 10. dubna 2011

Apokalypsa se blíží..

Běda však zemi i moři, neboť sestoupil k vám ďábel, plný zlosti, protože ví, jak málo času mu zbývá.

Zjevení Janovo, 12:12


čtvrtek 7. dubna 2011

Jede jede poštovský panáček

Nadávat na poštu se u nás v kraji stalo takovou milou tradicí. Spolu se stížnostmi zemědělců na počasí, kteréžto je hanebné, protože je buď sucho, nebo mokro, a silničářů na totéž, protože v zimě kupodivu opět padá sníh, patří do zlatého fondu českého folklóru, kde tyto postupně nahrazují jiné bohulibé zvyky (například chlastání na MDŽ či tvorbu lidových krojů).

Jenomže to máte těžký. Já, když už tak o mně hovoříme, jsem například uvykla hojně nakupovat na internetu. Jednak mladý pán neholduje návštěvám nákupních svatostánků, jednak se tam dají sehnat věci, které se ve svatostánku sehnat nedají, nebo za poměrně větší obnos. (Ne že bych si stěžovala na výši rodičovského příspěvku či platu Nejslawnějšího, chraň Bůh. Nejslawnější přináší do hnízda stébélka velmi pilně a daňoví poplatníci se o mě také starají moc pěkně.)

Nejdřív jsem zaregistrovala, že se zvyšujícím se množstvím balíčků se vytrácí pošťaččin úsměv. Jsem žena soucitná a za ty prachy, které jí zaměstnavatel asi tak může poskytovat, nežádám zázraky. Na druhou stranu by se i mně líbilo, kdyby se na poště věnovali tomu, čím se živí, to jest doručováním zásilek. Zrovna ondyno mi jedna měla přijít. Čekala jsem trpělivě týden, pak druhý a následně třetí. Poté jsem zmobilizovala chabé zbytky svého anglického jazyka a napsala zasilateli, co že se děje. Zasilatel, nedbaje hotentotského způsobu mého vyjádření, mi vlídně odpověděl, že se optá. Tak jsem taky vyrazila za poštovskými panáčky, ať to máme komplet.

Na poště jsem vyzvedla pořadový lístek a trpělivě čekala, až tři poštovské panenky, které seděly za prosklenými okénky, dorazítkují obálky. Občas jsem to proložila zpěvy a tancem, když se mladý pán tvářil, že ani čekání neholduje, přestože mohl pokojně pozorovat zvolna usychající květinu nebo barevné letáčky.

Potom jedna z panenek zmáčkla kýžené tlačítko. Po krátké zdvořilé konverzaci vytáhla linkovaný sešitek a oznámila mi, že dvě zásilky jsem si vyzvedla. Opáčila jsem, že to je naprostá pravda, avšak že celou dobu hovoříme o zásilce třetí (což jsem jí ostatně říkala již dvakrát předtím). Zalistovala znovu a ejhle, objevila v sešitku napůl prázdný řádek, který shodou okolností částečně vyplňovalo moje jméno. Poté mi sdělila, že mi jistě posílali oznámení. Odvětila jsem, že oznámení mi zcela jistě neposílali. Kontrovala, že mi posílali DVĚ oznámení. Flek: nedošlo ani jedno.

Poštovská panenka udělala smutný obličej a vyrazila do zadních prostor, když mě předtím byla informovala, že zásilka jistě již bude na cestě do Anglie, neboť jsem nereagovala na oznámení, které nedošlo, a včas si ji nevyzvedla. Nicméně hop a skok a byla zpátky a v ruce držela balík, na kterém se zřetelně skvělo, že ho měli vrátit před třemi dny. Domnívala jsem se, že je poněkud zvláštní, že se Česká pošta nejen nezabývá doručováním zásilek, ale již ani jejich přepravou, než

jsem tam vyrazila znovu. To už jsem oznámení dostala. Bohužel mi ho ten Němec doma někam schoval, takže jsem byla vyzbrojena pouze vědomím, že jsem v právu. Již po přečtení několik leporel jsem přišla na řadu a vysvětlila poštovní paní, po čem toužím.

"Jak to posílali?" otázala se ta dobrá žena.

"Jak to mám vědět?" otázala jsem se já.

Dobrá žena chvíli bušila do klávesnice a pak mi vysvětlila, že tam zcela jistě nic nemám. Vědoma si toho, že musím za svou pravdou stát, jsem jí oponovala.

"Ale tady nic není," ukázala prstíkem na obrazovku.

Vytáhla jsem znovu již ošuntělý trumf s oznámením a pokusila se vyjmenovat všechny náležitosti, podle kterých by to mohli mít zařazené (kdysi, když jsem byla mladší, chytřejší, avšak poddajnější a personál ještě hojně navštěvoval lekce z mravů pořádané bachaři, jsem byla dořvána, jak je možné, že jsem neřekla, že zásilka je ze zahraničí, protože To my přece máme úplně jinde!). Paní zavrtěla hlavou, znovu prohnala informace počítačem a vysvětlila mi, že na jejich poštu nic nedošlo. Bylo mi již trapné opakovat, že mi poslali oznámení, tudíž tam něco dojít muselo, avšak přemohla jsem se. Po malé chvíli váhání se zvedla a - kdo by to byl čekal - došla pro sešitek, kde s údivem zjistila, že přece jen ještě zásilky přepravují a, ta náhoda, zrovna jednu pro mě.

Chm. A taky zapršet by mohlo, řekla bych.

úterý 5. dubna 2011

Kopytem sem, kopytem tam

Ženy jsme zvláštní stvoření. Když chlap touží po nesmrtelnosti, jde a napíše knihu, obsadí nějakou více či méně bezvýznamnou zemičku nebo tak něco. My se zatím zavřeme v koupelně a matláme si něco na kůži. Utrácíme sta a tisíce v honu na TEN kosmetický přípravek, který z nás udělá Marylin Monroe. Brousíme se peelingy, ne nepodobny flagelantům, kteří si navrch pro zvýšení estetického dojmu vsypou do ran trochu té soli. Dehet a peří jsme dobrovolně nahradily blátem z Mrtvého moře. Nechť se ctění pánové nemýlí: JE to řehole.

Když je člověk chud, nemůže pochopitelně používat noname tekuté mýdlo a vodu. To by teda nešlo. Takže: nechce-li se vám sponzorovat nadnárodní firmy, co vyrábějí papírky na zaručeně zaručené mizení černých pórů na nose, můžete si posloužit směsí kopýtek a mléka:



Co mě osobně potěšilo ještě víc, je vaječná maska. To vezmete bílek a nanesete na ksiftík. Méně odvážné ženy po zaschnutí smyjí, odvážnější exempláře připlácnou nějaký dobře přilnavý papír, nejlépe toaletní, a věnují se hře na mumii. Po odloupání mumifikátoru nutno zpracovat žloutek, a to taktéž štědrým nánosem, který slouží hlavně k tomu, aby názorně předvedl, jak by ona jedna vypadala, kdyby zanedbala hygienu po použití MHD.


Tož, funguje to, což o to. Jen se jaksi nemůžu zbavit dojmu, že je to jak přikládat si na tvář kuřecí stehno.

... i když ani to není nic nového pod sluncem.