sobota 11. ledna 2014

Čtenářský deníček (s komickou vsuvkou)

A když může pámbu udělat venku jaro, tak věru nevím, proč bych já nemohla zrovna teď říct, co mi nadělil Ježíšek.

Vsuvka: Všechny příznivce velkýho malýho jistě potěší, že jemu přistál pod stromečkem kromě auta na dálkové ovládání, u nějž tentokrát nepyčoval, že mělo být úplně jiné, avšak radoval se, kůň. Houpací, tedy. Houpacího koně věnovala velkýmu malýmu prababička, dary od níž v posledních pár letech slynou pověstí, jejíž sláva hvězd se dotýká. Ještě než se velkej malej narodil (nicméně díky vývoji medicíny již bylo známo, že to bude syn, pokračovatel rodu, světlo našich očí), obdržela jsem od ní JÁ ke SVÝM narozeninám dva ks ponožek ve velikosti pro dítě chodící do školky. Konstatování, že s nimi budu jistě dělat velkou parádu, jsem spolkla, ale proč byly růžové, to mi dodneška vrtá hlavou.

Po narození pak obdržel synek dva bryndáčky a dva ks oděvu, z nichž jeden byl taktéž pastelově růžový. Ondyno, patrně pro mou všeobecně známou nechuť k zabíjecím monstrům americké provenience, si k narozeninám vysloužil skládacího robota, který se hotoví zničit svět metáním hvězdic. Metání hvězdic naštěstí uskutečnit nemůže, ale tři řitě mrňavých částí skládačky, které neustále vypadávají a musejí se hlídat, aby je nesežral všetečný malej malej, to by, prosím, měl.

Patrně proto houpací kůň, jejž jsem v dobré víře a nic netušíc schválila, řehtá. A hraje. Nahlas. HODNĚ nahlas. Od chvíle, co byl houpací kůň pod stromečkem odhalen, z něj malý kovboj neslezl (až do chvíle, kdy, přežrán cukrovím, asi o dvě hodiny později pravil, cituji, „budu blinkat“, a také tak učinil a v započatém díle pokračoval radostně celou noc a druhý den).

* Pro masochisty přikládám náhodně nalezenou, avšak věrnou videodokumentaci koňské obludy.

No nic. K věci. Dary jste mi, kamarádíčkové, dali!

Osvětimská knihovnice:



Jak se žilo a vyučovalo v rodinném táboře v Osvětimi. (Závorka: to byla taková ta bouda na diváci ze Švýcarska, co spočívala v tom, že se přesune pár tisíc Židů z Terezína do Aušvicu, tam se nechají šest měsíců, kdyby se náhodou někdo od Červeného kříže chtěl podívat, a po půl roce se pošlou do plynu.) Záložka praví, že autor španělské provenience je kulturní publicista a spisovatel a nelehkého tématu se zhostil tak, jak novinář umí nejlépe – poctivým studiem dostupných pramenů a syrovou reportážní zkratkou.

Kulturní publicista by udělal věru lépe, kdyby si na psaní našel zvláštní stůl, u kterého nesedává co novinář (a teď si zase nemůžu vzpomenout, kdo to o Poláčkovi říkal – Šalda?). Ne že by to bylo špatné, naopak. Dobře se to čte (no dobře, říct, že se kniha o holocaustu čte dobře... dobře – ale rozumíme si, ne). Mile nedramatizující (co odstrašující případ připomínám děsivý film Poslední vlak, založený na děsivé kombinaci poučování - "tak to tehdáž bylo" - a hormonů - "plačte, plačte, však vy víte, jak to s nima dopadne"). Člověk, který o tomhle místě neví nic, se i něco dozví (áno, áno, my víme, fikční světy, román, ne věda; ale stejně se tam vyskytuje informací množství větší než malé). Člověk, který o tom něco ví, může být stále ještě překvapen (že Freddy Hirsch byl homosexuál, to se tak ňák všeobecně, ale že možná nespáchal sebevraždu, jak se traduje ve značné části literatury, to jsem si už nepamatovala, ačkoliv knihu, která tuhle teorii prý taky rozvíjí, Můj bratr dým od Oty B. Krause, jsem taky četla, enemže dávno, dávno tomu, a už tu větu ukončíme, ne?).

Také některé obrázky autorem vymalované jsou nadmíru působivé, i když pro můj vkus by těch metafor připodobňujících lidi ke strojům a mechanice mohlo být i víc.

Enemže... občas se nám do díla propašují ty prameny. Tož já vím, něco se tam napsat musí, ale méně více bývá. Dám číklad: máme tu postavu Rudolfa Vrby (který se tu ještě nejmenuje Vrba, ale kdyby to někdo náhodou četl, tak ať je překvapenej). Rudolf Vrba z Osvětimi utekl a podal zprávu o ní, jenomže si jí nikdo radši moc nevšímal, takže vyhlazování utěšeně pokračovalo. Rudolf Vrba se tedy v rodinném táboře občas mihne, zasáhne do děje, pak zdrhne, a aniž to má s dějem cokoliv společného, autor nás informuje, že útěk přežil a zprávu podal. To, ačkoliv poněkud naroubováno, abychom se pěkně poučili, je v pořádku – Vrba jako postava tam něco dělal, tak jsme se ještě dozvěděli, co se dělo potom. Román, no.

Pak tu ale máme chvíle jako ta, kdy Dita, ona osvětimská knihovnice, jest posunuta z Osvětimi do Bergen-Belsenu. A v tu ránu jsme autorem informováni, že když ležela na tom a tamhletom bloku, jen pár postelí od ní umíraly na tyfus dvě dívky, s nimiž se nikdy nesetkala. Modří již vědí, že jednou z nich zajisté bude Anna Franková, protože kvůli komu jinému by se tenhle oslí můstek stavěl, a taky že jo, je to vona, to jsme se zase něco dozvěděli. Tyto dvě dívky spolu nesouvisí, nikdy se nepotkaly, ale říct vám to musím, ponivač jsem si tak pěkně prostudoval ty prameny.


Celkově a celkem přečteníhodné, pokud člověka zajímá to téma, pokud ne, není to nic, bez čeho by se nedalo žít. I když je půvabně paradoxní vědět, s jakou péčí se dá ochraňovat učebnice analytické geometrie prostě proto, že je to kniha. Záblesky jiného. Asi jako když Ota Kraus (ne ten Ota Kraus nahoře, ten Ota Kraus, co je mimo jiné tatínek od Ivana a Jana Krausových a do literatury se vepsal snad jenom titulem Továrna na smrt), jestli mě má chabá paměť neklame, vyprávěl, jak se v koncentráku ráno scházeli u latrín, aby si mohli recitovat verše. Zvláštní, zvláštní svět.