pátek 29. listopadu 2013

Jak jsem se zúčastnila soutěže o matku roku

Já bych chtěl do školky dort, pravil Opora ve stáří. Spajdrmenskej, upřesnil.

Protože je mi známo, že hygienické předpisy nedovolují do některých školek nosit domácích výrobků, otázala jsem se, kde chlapec k této myšlence přišel. „On je tu jeden tatínek cukrář,“ vyhloubila bleskurychle hrob mým nadějím paní učitelka Kateřina.

Další naději jsem vkládala ve švestkoidní povahu malých dětí (neschopnost myšlenku udržet). Ukázalo se ale, že na rozdíl od svého bratra, který poté, co pár minut ječí jako protrženej, že má hlad, a na jogurt se radostně směje, opustí vytyčenou trasu, když spatří balónek (autíčko, skvrnu na podlaze... to máte jedno), případně, vydá-li se ho někdo polapit, se smíchem prchá, protože jogurt nepodržel, zato honička je náramná legrace – tedy na rozdíl od svého bratra přešel již opora definitivně do druhého stádia, k neschopnosti myšlenku opustit.

Tak jsem se hecla. Cukrář, pravíte. PCHE! Když vy přestavíte, tak my to poženeme vo štok! Když vy kachličky, tak my břízolit! Bude Spiderman, a krásnej!

Popravdě, nechápu, jak mohou být cukrářky tlusté. Jenom obarvení potahovací hmoty (Tož ja, původně jsem plánovala, že obarvím hmotu doma vyráběnou, protože to je mnohem jednodušší, a též, zdravím své skotské příbuzenstvo, lacinější. Ani v jednom obchodě ze dvou, které jsem zvládla navštívit, však neměli sušené mléko. Nebo možná měli, ale když opoře se chtělo čurat. Nu což, kdo by ve volném čase nechtěl jet na Zličín do cukrářských potřeb. Po městském okruhu! Se zajížďkou na Zbraslav! I les tam mají, pěkný. A aspoň jsem se podívala znova do Komořan, kde jsem byla ještě mladá a krásná a taky bezdětná, bezdětná...) trvalo hodinu a půl a na mém něžném čele se leskly krůpěje potu...


Spát jsem šla o půl jedné. Ráno jsem Oporu lákala k lednici. Fňukal, že nic vidět nechce, že chce mlíko, s kakaem, ohřátý, zamíchaný. Když jsem ho donutila, po krátkém radostném intermezzu – projeveno úderem otevřené dlaně do čela a slovy, cituji, „já se picnu“ - vysvětlil Nejslawnějšímu, že je to jenom hlava, a že on by radši Spidermana i s tělem. Cestou do školky již snoval, že příští dort bude Blesk McQueen. Chm. No jo, ale když ona ta rozzářená dětská očka, že.




pondělí 25. listopadu 2013

Vpravo hleď!

Blogy stárnou, opadávají. S podzimem proto odváté listí smeteno, kolonka pro prokrastinující protříděna, doporučeny nikoliv snad nové, avšak neodolatelné kousky.

Prvý: Čertův švagr Štefan Švec, shrnující na hromadu své texty pro Právo, něco z Čilichili a též postřehy o té naší literární kotlině, zemský ráj to na pohled. Anžto a protože jsme spolu sedávali na seminářích, odlesk jeho slávy dopadá zcela jistě i na mou hlavu...!

Druhý: Kde se vzalo tu se vzalo, náhodný nález, avšak o to více libý. Smysluplný počin ze světa Thálie a Melpomené, kolektivní, recenzně-informační. Potěšující především ty, kteří nemají sil soustavně sledovat, tiskoviny neodebírají, ale někdy by šli. Zrovínka nedávno jsem zaplakala, když Nejslawnější zaslal e-mail, že u nich v práci by se daly získat lístky na Shapiru. Jenomže to bylo ve čtvrtek, kdy on tluče pravidelně do něčeho badmintonovou raketou, alespoň to doma tvrdí, a beztoho jsme neměli hlídání. Milovníci point ocení, že šlo o derniéru (ano, hrálo se to víc než dva roky, aniž by mne tato informace dostihla). Shapira proto nadále pracuje na pozadí, spolu s Proustem, Vojnou a mírem, novým čtením Hemingwaye a asi tak dvaceti tisíci dalšími věcmi, které si nechávám na důchod, abych nakonec zjistila, že jsem nic neudělala, ráno jsem se vzbudila a koukám, co mne to tlačí do hlavy - a on to náhrobní kámen. (© Oldřich Daněk) Nechť tedy hra započne.

A nějaké ty obrázky.


čtvrtek 7. listopadu 2013

Reklamní okénko: Uhni, vole, ide žabák! čili Herberk IV.

Jednou jsem přivrávoral k  večeři pozdě, už všichni dojídali a žena mně sdělila, že pan Chloupek má pro nás lístky do letního kina, tak ať to rychle spráším, abychom stihli začátek. Co dávají? Dávají Sex Svedanek u internatu. Porno.
Nepočítám-li Kapku rosy, černobílý osmimilimetrový film, jak si selka ve stodole dělá dobře roubem (který se jinak používával k vázání snopů), na nějž nás v osmašedesátém, kdy se všechno už uvolňovalo, pozval kámoš Sova, asi dvacet se nás tehdy tlačilo u něho v garsonce, pořádné porno jsem do té doby neviděl. A teď jsem přišel do hlediště a ženský rozkrok tam na mne zíval přes celé širokoúhlé plátno. A na balkonech s kinem sousedících domů jej sledovaly i děti – s  bradičkami opřenými o zábradlí.

Výjev jako malovaný, tento z fascinující pábitelské kolekce Jaroslava Kovandy. To a mnohé další - včetně již zmiňovaného politicky nekorektního sonetu, sepsaného za dávných časův ku vyzdvižení prospěšnosti cigaret - k nalezení ZDE.

Kdo se rád setkává s poezií osobně, má možnost dnes v Olomouci. Není nad včasnost.


úterý 22. října 2013

O Jantarových očích II, aneb jak to bylo s těmi Židy?

To máte tak: když jsem vypichovala a popichovala, neřekla jsem jednu věc. Jantarové oči nejsou báječná kniha. Ale nejsou ani tak blbé, aby šly přejít mávnutím ruky. Že se to nelíbilo mně, nu dobrá, není na světě člověk ten, aby se zavděčil, že. Je spousta lidí, kterým se to líbilo. A to je něco, co považuju za daleko větší problém než všechno, co jsem o tom doteď řekla.

Vilma Kadlečková totiž vybudovala svět, ve kterém jsou dvě (aspoň zatím) civilizace. MY a ONI. Když se střetnou dvě civilizace, musí se s tím autor nějak popasovat. Buď se budou mít rádi, nebo vznikne nějaký problém. Jinak to nejde, a vybrat si kteroukoliv z těch dvou variant je naprosto legitimní. (Nejslawnější sice navrhoval, že ještě může vzniknout text o dvou civilizacích, které se nikdy navzájem nepotkaly a nezajímají se o sebe, ale on už je takový podvratný člověk a my si ho nebudeme všímat.)

Problém, a pro mě velký problém, vzniká až v okamžiku, kdy Vilma Kadlečková začne hlásat, že celá kniha vznikla po září 2001, jako jakási reakce na ně. Tehdy totiž do textu sama zavádí způsob, jak ho JEDINĚ číst, a jasně říká, kdo jsou ONI a kdo jsme MY. A čtení je to věru neradostné.

„My“, lidé, jsme v Jantarových očích totiž – řekněme – my lidé. Někdo je hajzl, někdo ne, všichni to máme tak ňák lidsky těžký, jasně, nechováme se nijak zvlášť, ale měli jsme těžký dětství, nebo nám Hrdina šlápnul na kuří oko. Máme pro svoje jednání DŮVOD.

Oproti tomu Össeané jsou – až na výjimku, o které jsem mluvila už dřív – víceméně kompaktní masa. Jsou to bytosti, které se VŽDYCKY chovají jako hajzlové, a my nevíme proč. (Jediná Kamëlë – snad – pro svoje chování nějaké důvody má, i když moc nevíme, jaké.) Jakmile se k nim přiblížíte (a vlastně ani nemusíte), vždycky toho využijou, aby vás mohli přelstít. Mají svoje TAJEMNÉ plány. Tak si Össeanka zařídí na zemi ezoterní obchod, aby se mohla hihňat kreténským pozemšťanům a kout pikle. Tak se Kamëlë tváří jako přítelkyně Pinkertiny, aby ji mohla zneužít. Tak Össeané řeknou pilotovi, aby spustil program, který by měl znamenat Lucasovu smrt – a opomenou se zmínit, že při tom tak ňák zařve i ten pilot. A my nevíme proč, a ačkoliv je čas na vysvětlení toho, co je to plazmové lyžování, není čas na to, aby se čtenář dozvěděl, jestli nás prostě jenom tak nemají rádi, nebo máme moc dolů, nebo... nebo cokoliv. Ne. Máme před sebou neurčitou nebezpečnou masu bytostí, z níž vidíme (nejenom postavy, ale i čtenář!) jenom vnějšek. Tušíme, že ačkoliv doposud vcelku spolupracují a vesele se infiltrují do společnosti (i když si zachovávají svoje zvyky, svoje místa setkávání), zadělává si lidstvo na problém.

Kromě toho jsou to bytosti, jejichž hlavním znakem je slepá poslušnost náboženství, které je velmi krvavé. To náboženství se točí kolem hmyzího boha, který si žádá krvavé oběti, kruté tresty, a tak. (Pro Össeany žádný problém, jsou přece slepě poslušní, takže nějaká ta smrt je nerozhází. Zvlášť půvabná je v tomto kontextu smrt mnoha Össeanů, kteří byli obětováni spolu-Össeany pro „vyšší dobro“. Další kamínek zapadá na své místo v mozaice. Hajzlové jsou to, sebevražední atentátníci, povídám. Jeden jako druhej.)

Suma sumárum, jejich idolatrické náboženství je nonsens, protože my, co žijeme ve střední Evropě, máme skrzevá docela dlouhou tradici do hlávek natlučeno, že neviditelný Bůh Hebrejců je o něco lepší než sošky, které se patří rozbít. Jsou tedy Össeané dosti zpozdilí (i v jiných oblastech, zdá se). Ale hlavně si člověk všimne toho HMYZU. Ještě se k němu vrátím.

Kromě toho jsou to bytosti, které mají (pochopitelně) nelidské rysy. Nejenom že už jejich pohled je nepříjemný (ale oni sami jsou na něj zvyklí – sic!). Čteme: Zírali především na jeho modravě bledou tvář, která byla tak dokonale ne-lidská, skoro ptačí – na ten obří zobanovitý nos a kožnaté záhyby uší a hluboko posazené oči, sálající jako řeřavé uhlí, které někdo nasypal do temných štěrbin víček. Co je to za bytost, proboha? Přízrak a démon?

Shrňme si to: cizí civilizace, na které jsme závislí, která je tajemně nepřátelská, nejsme schopni ji poznat. To jsou (viz odkaz na rok 2001) muslimové. Príma, ne? A ještě víc príma je, že mají všechny poctivé atributy, které se dávají tradičním nepřátelům – uctívají hmyz, konají krvavé oběti, jsou nelidští; zoban místo nosu, nezdravá až mrtvolná barva, temné úmysly signalizované pohledem. Démoni.

A teď si pěkně vzpomeneme, jaké milé zvyky panovaly dříve ohledně zobrazování Židů, než jsme s nimi rázně skoncovali. Choroba (vřed na těle) společnosti (mrtvolná barva, check). Uctívání model (check). Krvavé obětiny (víte jak: krev křesťanských panen, vraždění neviňátek, aby se mohly upéct macesy). Nelidské rysy. (Zde je ovšem na výběr více zvířat, můžeme libovolně, dle chuti každého soudruha – psi, krysy, vši... hmyz. Otravné mouchy. Check.) Démoni s temnými úmysly, kteří se infiltrovali do naší společnosti, ale zároveň se nás straní a chtějí nás zahubit...

To je to, co mi vadí na Jantarových očích Vilmy Kadlečkové. Laskavý čtenář se ještě jednou zastaví: já CHCI věřit, že to až tak nemyslela. Ale stvořila knihu obludnou svým poselstvím, knihu, která současnou společnost chce utvrzovat v tom, že všichni muslimové jsou lstiví, zrádní, nerozpoznatelní, a je třeba se jim apriori bránit – aniž by o nich (Össeanech, muslimech, cizincích) řekla něco bližšího. Je to jen odporné, slizké nebezpečí tajemných fanatických spiklenců. 

Nestvořila knihu nijak inovativní – říká to, co si značná část společnosti myslí, a zobrazila to způsobem, který je taky vcelku tradiční - takové průhledňoučké podobenství, které pomrkává na NÁS, všechny dobré rodáky. Braňme se, dokud je čas. Snad jen zkratka „do plynu s nima“ chybí, ale upřímně, tak tupý dav zase není, aby si ji nedokázal docela rychle domyslet. Jak to dopadlo, když minule podobné hlasy příliš zesílily, už víme. Jsem zvědavá, jak to dopadne teď. A nechci to vědět.

Časy jsou zlý, Kamile. Dej si houbičku.

Úplně původně jsem tohle psát snad ani nechtěla. Když jsem dostala do ruky recenzní výtisk Jantarových očí od Vilmy Kadlečkové, poctivě jsem ho přečtla, a rozhodla se, že moje recenze by nebyla nijak zvlášť pozitivní – ale na druhou stranu ani taková, abych o ni svět nemohla připravit. Doby, kdy jsem toužila, aby svět poznal můj ostrovtip za každou cenu, jsou už pryč. Lenost vítězí.

Jenomže teďkon tady máme ten předvolební boj a zase se mi zjevila pravda: časy jsou zlý. Časy jsou tak zlý, že lidi nejenom nemají problém chodit na demonstrace proti Romům, to je koneckonců většinou lid dělný, intelektem nepříliš obdařený, vzděláním nepoznamenaný (nedovedu si představit, že někdo intelektem obdařený a vzděláním poznamenaný by nepřišel minimálně na to, že celý problém s Romy je poněkud složitější, tudíž chodit proti nim demonstrovat znamená plakat na nesprávném hrobě).

Časy jsou zlý, takže někdo, kdo kandiduje v těch našich volbách, nemá problém říkat Romům  Hnědočeši a nemít s tím problém (nebo tvrdit, že, cituji, „chudý nic velkého nevytvoří“, ale nevzdělanost toho pána má co dočinění s xenofobií, mými obavami ze světa a Vilmou Kadlečkovou opravdu jen s řádnou dávkou fantazie). A protože to s Jantarovýma očima tak trochu souvisí, tak já to teda řeknu.

Předeslat ale – už by to chtělo nějakej začátek, což? - musím několik věcí:

1. Jsem si vědoma, že Jantarové oči jsou první díl pentalogie (nazvané Mycelium), tudíž je možné, že některé sovy ve skutečnosti nejsou tím, čím se zdají být. Na druhou stranu – tento díl stojí sám jako ta hruška v šírém poli už několik měsíců, tudíž má být samonosný.

2. Nemám ráda sci-fi. Prostě nemám, možná na to nemám buňky, kdožpak ví. Těch málo kněh, které jsem přečtla, mi většinou připadalo jako žánrová literatura, která – marná sláva – prostě není (kterýkoliv) Mann. To by samo o sobě nebyla vada, detektivky taky louskám dost ráda, akorát... no zkrátka nikdy nic nezaselo.

2a. Přesto jsem se k tomu snažila přistupovat co nejvíc nezaujatě, jak jest svatou povinností recenzentův. Vážila jsem dlouho a poctivě.

3. Kdo se podívá na web, pravděpodobně uzří, jako jsem uzřela já, že Mycelium nemá negativní ohlasy. Jsem sama a vím to.


Tož tedy.

Máme tu Zemi za mnoho, mnoho, mnoho let. Na ní se nachází náš Hrdina, Lucas. Jeho otec byl známý znalec kultury Össeanů, cizí to rasy z vesmíru, a do Lucase své znalosti (prakticky doslova) vtloukl. Pak tu máme dívku jménem Pinkertina, která Lucase miluje. A „dívku“ z Össe, Kamëlëmöernü, která má tak trochu nadpřirozené schopnosti, na Zemi je na útěku a moc nevíme proč (ale podotýkám, že tenhle motiv je z kategorie dobrých „nevíme“ - záhada, tajemství, postupné odhalování, těšíte se a tak). Jo, a pak je tu taky tajemný Aš~šád z planety Fomalhiwa, kterého chce Lucas přivézt na Zem. Jo, a nemá na to moc času, protože umírá – Lucas tedy.

Obsahová stránka (v tomhle směru) není tak podstatná. Co mi podstatné pro laskavého čtenáře připadá: prvních tak sto stran je neuvěřitelně otravných. Autorka se nás totiž snaží seznámit se svým světem, ale protože nemůže podat historický, sociologický ani jiný výklad, činí tak za pomoci různých narážek. Potíž je s tím, že její svět je obrovský, a tudíž množství narážek taky obrovské a text zatěžující až přetěžující, protože je zhusta nevysvětluje a nechá nás čekat na to, jak pěkně to postupně vyplyne z děje. A ono vyplyne, jenomže když člověk už podesáté vidí scénu typu „někdo – nevíme kdo – šel někam – moc nevíme kam – protože má tajemný cíl“, není to napínavé, ale otravné. Ono se to pak rozběhne, ale sto stránek nudy je DOST. (A s touto námitkou, pokud vím, nejsem sama, byť v určení předělového místa se lišíme – někteří tuším hovořili o sedmdesáti stranách. I to je dost.)

Druhá potíž spočívá v tom, že narážek je nejen mnoho, ale občas jsou za hranicí uchopitelnosti. Rozumějme si: já nemám problém s tím, když někdo řekne „zabýval se plazmovým lyžováním“, i když nevím, co to je. Znám slovo lyžování, tak to s tím asi bude nějak souviset, víc momentálně nepotřebuju, klidně si počkám dalších sto stran, kde mi to někdo osvětlí – nebo taky ne. Je to nebezpečná zábava. Bezva, dobré vědět.

Potom jsou tu ale věci jako Protonace svatyně a celého podzemí byla odstíněná myceliální clonou, jak už to v chrámech bývá, ale prstenec obytných místností ve svrchním patře byl zjistitelný dobře. Já nevím, co je protonace, ale podle téhle věty usoudím, že něco, co není vidět (je to odstíněné clonou, jedno jakou), protože to, co odstíněné není, vidět je. Ok. A pak přijde věta: … v protonaci bylo zkrátka všechno, co někdo pracně nezakryl. … A jsem v pr..čicích. Protože najednou je to prostor (?), nikoliv něco někde, ovšem já netuším, co by to asi tak mohlo být, zatímco autorka na další straně počítá s tím, že to vím, a nevzrušeně o tom hovoří.

Protože jsem krom jiného bývala knihovnicí, využila jsem známého knihovnického postupu (když nevíš, vyhledej) a zeptala se strýčka Googla. Strýček Google vyhodil neužitečný odkaz na Wikipedii a stránky Vilmy Kadlečkové, kde řečeno: „Protonace neboli informační pole je agens, které vyplňuje každý bod prostoročasu a uchovává v sobě informace o událostech, ale také o nevyslovených myšlenkách. Je možné pátrat v současnosti i minulosti a toto hledání není prostorově omezeno; ...“

To je slovo do pranice! No jo, jenomže teď to sice je jasné, ale z knihy se to nedozvím. Možná je na tom někdo lépe, ale předpokládám, že i další čtenáři by slovníček ocenili. Takto je to poněkud... složité.

Musel by ovšem ten slovníček odpovídat tomu, co je v knize napsáno, praví má rýpavá povaha. Jedním z nejhojnějších zvolání jest „Rë Akkütlix“. Dobrá. V knize psáno: Rë Akkütlix, jak říkali Össeané, pánbů chraň. Dobrá. Vzhledem ke kurzívě – zde vytučněno – předpokládám, že jde o překlad. A pak narazím na věty jako Mám ho varovat? Bože chraň, mám toho blázna varovat?! - a jsou mi divné. A ze slovníčku na stránkách se dozvím, že to znamená prostě „Panebože“ (což, mimochodem, teď už nemohu v hlubinách internetů najít, ale jsem si zcela jistá, že tuto informaci obsahovaly, protože si stejně jistě pamatuju na svůj výkřik Heuréka po rozluštění toho, že co mi nedávalo smysl, bylo prostě jenom blbě, a mám to v knize zaznamenáno*).

Další drobné nedokonalosti jeví i stavba světa, jsou to sice hnidy, ale pro pořádek:

... nemohl se modlit, a to nejen v žádném lidském, nýbrž ani mimozemském kostele. - Proč se Lucas nemůže modlit v mimozemském kostele, to víme a dozvíme se, ale proč se nemůže modlit ani v kostele lidském, to ví jen Bůh (a autorka).

Jinak bylo celkem ticho (vzal zasvé Chopin, Gershwin, dvě novometalové kapely a klasický rock). - Lucas a Pinkertina právě dosouložili, tento výběr zjevně užívali někdy předtím. Což o to, Gershwin je jistě milé zpestření intimních chvilek, ale... ale JE. Teď, nikoliv za několik set let. A i kdyby Rhapsody in Blue frčela pořád stejně, dost pochybuju, že nevzniknou žádné nové směry, a souložníci budou poslouchat nový metal A klasický rock A ty dva pány zmíněné předtím.

Stejně tak pochybuju, že za několik set let bude populární hláška „jak prosté, milý Watsone“. Ale možné je všechno.

Mno nic. Zase k podstatnějšímu.

Lucas jako postava JE zajímavý. Má minulost, motivaci, úkol (a, jak romantické, žádnou budoucnost). Jenomže ostatní ne (v podstatě kromě té slečny z Össe, u níž série temných narážek dává něco tušit, a Pinkertýnky, u níž, upřímně řečeno, bych byla radši, kdyby žádnou minulost a motivaci neměla, protože jedinou její motivací je hysterie červené knihovny a její dávná láska k Lucasovi, který jí z nějakého mně neznámého důvodu podlehne, ačkoliv já – a myslím, že mohu říct, že i nejeden muž – bych ji spíš s chutí nakopala do řiti). Jsou tam proto, aby hlavní hrdina mohl KONAT. Přijdou, přinesou psaní, odejdou. Typy, ne plnokrevné postavy. Posunovači děje. To je málo.

Ještě jakéstakés osobní zaujetí pro věc mají – a teď pozor, k tomu se ještě dostaneme – lidé. Právnička Fiona je typ „ezoterní káča“ a Lucase nenávidí, protože jí šlápnul na kuří oko. Naproti tomu většina Össeanů motivaci postrádá. Jsou prostě jen tak zavilí a hodlají páchat zlo (prodavačka ezoterních snů, Össeané hodlající zahubit Lucase, aby nikoho nepřivezl na Zem – jedinou výjimkou je ta slečna z Össe, protože u ní je jasné, že má – stejně jako Lucas – minulost).

Problém poslední, než se dostanu k tomu, co mi nejvíc leží na srdci, a co si patrně nikdo nepřečte: Vilma Kadlečková píše žensky. Nejen že jedna z planet je tam prakticky (zatím, podotýkám) jenom proto, aby se mluvilo o „botách z“ a „hedvábí z“, ale následující scéna mě utvrdila v tom, že pravdu má, kdo říká, že muži a ženy nepíšou stejně. To máte tak: Lucas trpí. Hodně. Umírá, ale než umře, poměrně zásadně to bolí. A k jednomu záchvatu se přichomýtne jeho nadřízený (muž). A tak tam tak stojí a říká si, kdo asi zdědí Lucasovo oblečení, až umře. Kdo zdědí ten kus oděvu z kvalitního mimozemského materiálu.

SERIOUSLY?! Já a Vilma nežijeme ve stejném světě. Dokážu pochopit, že žena by se při střelbě na celebritu zaujala myšlenkou, kam přijdou louboutinky z letošní kolekce. Ale nedokážu si představit chlapa, který by – částečně osobně zaujat a soucítící s utrpením umírajícího - myslel na totéž, a který by vůbec byl schopen v dané chvíli identifikovat, že ten kus hadru, co ho má pán na sobě, je suprtrupr kvalita. Pokud by vůbec byl schopen to identifikovat.

Mno, a když jsem dopřebalovala hydru, tak jsem se rozhodla, že zbytek povím světu jindy, protože už takhle je to k neučtení. O morálce Jantarových očí příště.

* Jak my Češi pěkně říkáme, update: Slovníček nelze nalézt, protože na stránkách byl, avšak není ho více. Zbyl po něm jen prázdný odkaz, který nikam nevede. Page not found.


čtvrtek 17. října 2013

Co to cítím?

Á, to bude onen dobře známý zápach zahnívajících stojatých vod. Bodejť. Bažina mého vědomí dnes propustila pouhé dvě myšlenky:

1. Jsem mateřstvím definitivně a nesmazatelně poznamenána. Již několik dní dumám nad tím, co sakra dělají hasiči, když se jim chce při zásahů čůrat. Dobrá, hadici může podržet někdo jiný, ale co ti stateční mužové, co vynášejí děti a štěňátka z hořících budov? To máte kouř, plameny šlehají, trámy praskají, štěňátka kňučí, matka volá Proboha, zachraňte mi mé jediné štěstí - přece nemůžou jen tak vytáhnout penis a začít močit!

2. Sypat si do hrnku místo kávy sůl je známkou čehosi. Nevím čeho. Patrně nedostatku spánku. Nebo tak. Však víte.

Možná ale prostě zatouchá náš odpadkový koš.

P. S.: Jednoho dne, a možná to ani nebude zas tak dlouho trvat, tu přistane reklama na další Herberk. Tato reklama je podstatnější než jindy, neboť jsem se zúčastnila. Protože umím německy pozdravit, poděkovat a zakoupit dvě housky, rozhodla jsem se podílet se na překladech německých básní. Jak říkají u Nejslawnějšího v práci, čelyndž!

Když jsem výše uvedené obdržela s překladem a přebásněním, že abych se podívala, orosilo se mi čelo, protože ukryt, avšak ne dostatečně, byl mezi nimi i sonet.

Ve své pýše jsem zatoužila blýsknout se a vyvést ho v alexandrínu (chápejte, alexandrín, ten exkluzivní tvar o dvanácti slabikách s povinným mezislovním předělem po šesté! to by všichni dva čtenáři - já a překladatel - zírali!), ale po racionálním zvážení svých schopností jsem usoudila, že i jedenáct slabik je až až. Nač se cpát šunkou, pro někoho i tlačenka dosti.

Poté jsem sobě vyhotovila excelovou tabulku o jedenácti sloupcích a o něco více řádcích, pečlivě zažlutila místa, na kterých měl být (avšak dosti často není) přízvuk, a jala se hrát tetris. A o několik dnů později...

...není důležité zvítězit, ale zúčastnit se! Viď, Emile?


pátek 19. července 2013

Reklamní okénko: o frustraci

Dívat se na socialistickou produkci jistě JE démon zvrácenosti, ale muž mi tuto úchylku toleruje, ba dokonce mě na vypečenější kousky sám upozorňuje a přístroj zapíná. O vášni pro knír Jiřiny Švorcové v Ženě za pultem jsem se již zmiňovala, ale chladnou mě nenechávají ani nyvé pohledy Zlaty Adamovské v Sanitce. Letos navíc premiérově Okres na severu, z nějž jsem do svého pokročilého věku shlédla pouze tuto ukázku, slibující mnohé požitky. (Nezůstalo u slibů, po shlédnutí několika dílů je nutno přiznat autorovi odvahu větší té, s níž se strká hlava lvovi do tlamy, protože stvořit tolika dílů o partě starých chlapů, kteří se převážně zabývají vedoucí úlohou strany, to vyžaduje celého muže. Vedlejší dějové linie - jak se seznámit s mužem svého srdce v mateřské škole či jak je i Nejvyšší - zde nikoliv Bůh, ale okresní tajemník - v podstatě lidovej člověk, co si u táboráčku zazpívá a buřtíka opeče - jsou vskutku vedlejší. Hraje i Jiřinka, přestože se jí z nějakého důvodu knír nechvěje, což je jednak zvláštní, protože hraje ženu o mnoho starší, než když vážila bramborový salát, jednak mne to zklamalo.)

Čemu však člověk při této zábavě neujde, jsou reklamy. Už si nikdy nekoupím kofolu, protože uzřít nebo alespoň zaslechnout šestkrát za večer, že mladý hipsta bude grilovat hovězí srdce a dívka srdce nikoliv hovězího, ale jeho, má koupit cedník, je přece jen trochu příliš i na mne, ženu odolnou a trénovanou dotazy Budeš si se mnou hrát? A teď si se mnou budeš hrát? A kdy za chvíli si se mnou budeš hrát? A už je za chvíli? A budeš si se mnou hrát? (Pronášeno v třicetivteřinových intervalech. Že neuvádím další otázky, neznamená, že přestávají, ale že jsou shodné s výše uvedenými, a laskavý čtenář tedy doplní "atd. atd.") To mi však vadí méně než výhřez kreativity, kterého se dopustili hoši vytvořivší reklamu na řetězec, který se zabývá prodejem motorových pil, dlažeb, hřebíků, květin a jiného zboží pro domácí kutily.

Takto: Echtovní česká vesnice. Úpravné barokní obloučky zality září slunce. Černovlasá a černobrvá mladice nese zlatavý mok. Vtom však do naší krásné, ničím nerušené odpolední idyly vpadá cizí prvek! Zle matičko zle, motorkáři zde! Muži jsou to zarostlí, mají dlouhý vlas, a nepatří tudíž mezi nás, nejčistší taky nejsou, každej správnej Pepa si vodplivne, než si startku zapálí. V rukou se jim vyskytuje nejméně jeden řetěz, jímž výhrůžně chrastí. Servírka vyděšeně hledí, načež praví cosi jako "no tak, chlapi!". Obránci vesnice však odmítají bránit a skrývají se... jen aby se za chvíli vrátili se svými motorovými pilami, sekačkami a jiným zbožím pro domácí kutily, jehož nastartováním předznamenávají český masakr, pokud cizí element okamžitě nevypadne. Cizí element se zalekává a vypadává.

Tož, tento způsob léta zdá se mi poněkud nevhodným. Docela by mě zajímalo, kterému zadavateli tohle prostinké dělení světa na "hodní my, zlí cizinci" (povšimněmež si jejich atributů - čerň, všeobecná zanedbanost, ledva stroje zaparkujou, už se schyluje k ataku) připadalo natolik geniální, že si řekl Jasně, my se chceme prezentovat tím, že naší motorovou pilou zabijete kohokoliv! A až tohle uvidí sousedojc Venca, tak si koupí naši sekačku a ne sekačku konkurence, ponivač se s tím může tak ňák, jak bych to jenom řek, ztotožnit! To nejni vůbec absurdní, že ty motorkáři jsou agresivní jenom tak (však to vidíme kolem sebe denně, že jo, že jo?!), protože von takovej motorkář sice možná vypadá, že jde jenom zahnat žízeň po cestě, ale přece jenom, je to ňákej cizí, pámbu ví, jestli náhodou nechce hospodu vybílit, ženy znásilnit a slepice peněženku ukrást.

Když nad tím tak uvažuju, asi můžu bejt ráda, že tam kreativec rovnou nevrznul cikána.

středa 12. června 2013

Mateřské okénko, v němž kvete touha

Když jsem byla mladá (krásná) a naivní, představovala jsem si, kterak budu mít tu holčičku. Seděla na židli v růžovejch šatečkách s mašlí, proč, není známo, protože já jsem šatečky s mašlí vždycky nenáviděla. A že za mého dětství se vyskytovaly hojně. (Vlastně patří k důvodům, proč nenavštěvuji operu. Proti hudbě ničehož nemám, ale vždy mne, obtloustlé dítko, nasoukali do slavnostního úboru, vlásky pečlivě přičísli, a aby patka držela, babička si PLIVLA na ruku, uhladila a připnula sponečkou... ještě dnes mne při té vzpomínce obcházejí mrákoty. Verdi mi není souzen.)

Nicméně: holčička seděla na židli v růžovejch šatečkách a asi měla ruce přivázaný vzadu k té židli dost kvalitním provazem, protože se rozhodně nehemžila takovou rychlostí jako reálné plody mého života. Taky v těch představách nějak mlčela, což znovu dokazuje, jak jsem byla naivní, jelikož děti, jak se jednou naučej mluvit, melou furt. A teď k věci: mezi základní stavební kameny slovníku, jak ukázala četná pozorování, patří slova "mamííííííííííí" a "já chci".

Nejdřív bylo já chci docela nevinné a něžné. Hlavně bylo občasné. Posléze ale dítě pochopilo, jak se to s já chci má: když tuto kouzelnou formuli pronesete, někdy něco příjemného obdržíte. Některé věci obdržíte pravidelně (já chci mléko), některé věci obdržíte nepravidelně (já chci čokoládu) a některé věci neobdržíte (já chci to lítací auto). Takže to prostě zkusíte, jestli by tohle náhodou nebyl ten případ, který spadá do kategorie a) nebo b). A svět je PLNEJ tak krásných a barevných a vůbec všeobecně báječných věcí!

Následkem toho nákup vypadá následovně: Dítě si vyžádá sandály. Ok, nejsem nepřejícná a sandály jsou na léto racionální požadavek, řekla jsem sobě a vyrážíme. A protože kupovat radostně sandále mi připadá příliš truchlivé (podívej, jaké jsi dostal pod stromeček báječné fusekle!), naslibovala jsem velkýmu malýmu eště barvy na obličej. Bude tygr.

Po zakoupení bot (kdy se mi podařilo vrazit si do ruky napínáček od ochrany bot, jelikož tuto někdo buď zapomněl na konkrétní pár nandat, nebo ji někdo sebral, jak se mi pokoušela namluvit prodavačka, k níž jsem vznesla stížnost - ne zrovna laskavá dáma, která na můj poněkud rozčilený popis události reagovala "hm", posléze "hm, asi to někdo ukrad" a po zhruba dvou minutách to sice bez omluvy, ale přesto završila jen mírně znuděným "chcete na to náplast?") jsme odspěchali do prodejny papírem a jiným přidruženým zbožím.

Já chci tohle, ukázal hoch na průhledný plastový výlisek, na němž byla namalovaná raketa. Chvíli jsem vzdorovala, jata dojmem, že když nevím, k čemu to slouží, je to zbytečné. (K čemu to slouží, nevím dodnes, protože ačkoliv můj vzdor neměl dlouhého trvání, druhý den odtáhl synek raketu do školky, kde ji týž den ztratil.)

S barvami, sandály a raketou v ruce jsem potomkovi ozřejmila svůj nesmlouvavý postoj: nic dalšího se kupovat nebude. Já chci už nechci slyšet. Syn pokýval hlavičkou, i zaradovala jsem se. Brzy se však ukázalo, že pokývání hlavou je slib velmi vágní, skoro se dá říci volební. Již o necelé dvě minuty později chtěl:
děrovačku (barevná), cestou do drogerie
povozit na autíčku,
povozit na mašince, v drogerii
pufované pečivo. Cestou z drogerie
povozit na mašince. V obchodě jídlem vyžadoval, v tomto pořadí:
cookies,
lízátko,
instantní kaši a
jablko. Konsternována tím, že prahne po něčem tak zdravém, jsem oproti předchozímu tvrzení jablko přihodila do košíku, což ho povzbudilo na duchu a požadoval také
sýr,
knedlík a u kasy
bonbóny.

A já, já chci svatej klid...


pondělí 3. června 2013

To nemyslíte vážně, pane Feynmane

... Načež si jednoho dne hraju s kalkulačkou a všiml jsem si čehosi velice zvláštního: Jestliže dělíte 1 číslem 243, obdržíte 0,004115226337... Není to roztomilé? Trošku se to pomate po 559, ale když pokračujete v dělení, zase se to spraví a opakuje velice pěkně. Připadalo mi to docela zábavné.

Přečetla jsem to Nejslawnějšímu. Pohlédl na mne jen trochu soucitně a pravil: Já tě chápu. Ty bys ho chtěla mít doma a krmit ho sušenými cvrčky.

No, chtěla. Ale on by asi nechtěl, nehledě na to, že je už pěkných pár let pod drnem, tak ještě jednu ukázku a zde odkaz, co hledat v místní lidové knihovně.

Že má cihla vnitřek, je jednoduchá teorie, která nám pomáhá lépe věcem porozumět. S teorií elektronů je to podobné. Takže jsem začal tím, že jsem se zeptal: "Je cihla esenciální objekt?"

Načež přicházely odpovědi. Jeden student vstal a prohlásil: "Jedna individuální a určitá cihla - to je přesně to, co Whitehead nazývá esenciálním objektem!"

Druhý student odpovídá: "Ne, jedna konkrétní cihla není esenciální objekt; obecné vlastnosti, které jsou společné všem cihlám - jejich "cihlovatost" -, ty jsou esenciálním objektem."

Další vyskočil a řekl: "Nejde o skutečné cihly. Esenciální objekt odpovídá obrazu v mysli, který vznikne, když o cihlách přemýšlíme."

Načež vyskočil další a pak ještě další - řeknu vám, že jsem v životě neslyšel tolik různých a duchaplných způsobů, jak nahlížet na cihlu.


pondělí 27. května 2013

Restaurace v Krakově II: Óda na Jaremu

Chtěla bych do Paríža, vysvětlila jsem Nejslawnějšímu. A do Izraele, protože z toho jsem viděla jenom Jeruzalém, a to za pomoci průvodkyně (tedy: kachny, kachny, vlevo kachny, vpravo Boží hrob, vlevo kachny). Jenomže Izrael mi není souzen, dokaváde nebudou hoši na delší dobu odložitelní k babičkám, odkládat na kostelní schody je kvůli tomu nebudu.

No a protože bych chtěla aspoň do Paríža, byli jsme už v Lisabonu, v Krakově a letos pojedem do Říma. Přesto jsem po dnešním dobrodružném dni s malým Houdinim, který si dokázal v posteli sejmout plenu (detailů laskavé čtenáře ušetřím, ale smál se jenom jeden z nás a já jsem to věru nebyla), sentimentálně vzpomínala na Krakov (bez viditelných dětí!), vzpomněla jsem, že mám v torbě ještě zbytek restauračních informací. Prvý díl zde, zbytek tu, kdyby to náhodou někomu přišlo k potřebě.

Předem mého dopisu musím sdělit, že ať si dáte cokoliv, dejte si žurek. Měla jsem zde i informaci, kde ve městě dobrý okusit, ale oni to v mezidobí stihli zavřít, čili nic. Dejte si ho kdekoliv, kde na něj narazíte. Poláci beztoho univerzálními dochucovadly šetří (zda z lakomství, protože obyčejná nebo posypová sůl vyjde o dost laciněji, nebo je ani léta komunistického jha nezvládla zkazit, nemám zdání), takže návštěva restauračního zařízení je pro žaludek vcelku bezpečná záležitost, pokud se žurkem jeden nepřežere, což není nemožné, olé.

Varování: Do Warsztatu jsme šli, anžto byl blízko a měl slušné hodnocení na Tripadvisoru, což opět prokázalo, že lidé nevědí, co činí. Místní italskou kuchyni jsme vynechali, protože vypadala dosti polsky (českou obdobou tohoto fenoménu je tiramisa z pomazánkového). Zákusky se dají, i když bez šlehačky z umělé hmoty a karamelového zástřiku téže provenience bych se obešla. Světlý moment se zaskvěl v podobě čokolády, která oproti českým zvyklostem nebyla kakao obohacené o pudinkový škraloup. Ale za návštěvu to vlastně nestojí.

ÓdaJarema. Je kousek od nádraží, takže jsme se tam dostali při návratu z Osvětimi. Načasování to nebylo nejlepší, neb Jarema se hlásí k tradiční polské kuchyni a interiér naladila odpovídajícím způsobem - zlatý rakouskouherský věk, dávno tomu v Haliči. Pianista a šmidlátor na housle v ceně. (Nevím, jestli tu je tak populární vézt se na "židovském turismu", nebo umělce inspiroval náš hovor o předchozí cestě, ale půl naší návštěvy hráli Šumaře na střeše.)

Eventuelnímu návštěvníkovi doporučuju hlavně, aby navštívil kterýkoliv jiný den, i když je to u teho nádraží. Když tam tak sedíte, zíráte na dekor a posloucháte klezmerové variace, můžete si až nepříjemně připomenout vídeňskou kavárnu třicátých let, hovor pana soudního rady s panem emeritním profesorem, a tak trochu si vzpomenout, že zatímco jeden byl ještě drahná léta platným členem společnosti, druhej se ani votočit nestačil a už ho vyhlazovali. A já jsem sice pro tenhleten černej humor a dekadence mi není cizí, ale tohle bylo i na mě přece jenom trochu příliš.


A přitom za to ubohá Jarema vůbec nemohla. Jejich rajská polívka byla jak od babičky, králík šťavnatý (!!! neuvěřitelné se stalo skutkem), jehněčí kotlety medium a genialita polského lidu se definitivně projevila, když donesli dezert: zatímco my vezmeme v neospravedlnitelné úctě k tradicím jabka a zamotáme je do štrůdlu, čímž jednak neúnosně zvýšíme množství těsta na jeden kus, jednak blemcavost vnitřku (já teda nevím, jak ostatní, ale mně to přijde svatokrádežné - nejlepší je přece vždycky ten křupavej vršek, ne vařená hrouda vevnitř), Poláci se balením neobtěžovali a jablečnou pochoutku vyrobili tak, že na spodní vrstvu těsta (relativně křupavou) navršili obrovské množství jablečné hmoty a obrovské množství jablečné hmoty zakryli tenounkou vrstvou těsta (křupavou). Řekla bych Molodci!, ale oni by mě pak asi neměli rádi. Tak tedy sláva jim.

pátek 10. května 2013

Banány, měla bych tady vynikající banány.




Tož že prezident nejspíš chlastá jako duha, to by mi tolik nevadilo. Nejni první ani poslední a mé srdce vždycky plálo spíš pro Churchilla než pro světově proslulého abstinenta téže epochy. I když připouštím, že by mi bylo milejší, kdyby tam Schwarzenberg pospával, než když se Zeman potácí. (I zachrápnout by mohl, pro mne za mne.)

Co však zahalekalo do nebes, jest výrok Bohuslava Svobody, jímž pro iDnes přispěl ke slavnostnosti okamžiku: "Já si nemyslím, že by měl kdokoli právo hodnotit svého prezidenta," dodal Svoboda na dotaz, zda prezident nebyl "společensky unaven".

Role jsou rozdány, hra bude krátká.

Prezident: (vrávorá)
Sbor: (mlčí)
Petr Nečas: Spekulovat o jiných důvodech, než uvedla hradní mluvčí, bych považoval za lidsky nevkusné.
Sbor: Пусть всегда будет солнце...
Opona.

středa 8. května 2013

***


Čeština v ústech dětí

zazvoní do klícky kde s kanárčími trylky
se na noc políbí
a žbluňkne do postýlky

a pak když večer spustí své mokré povídání
složí se v dětském hrdle
a nezadýchá ani

otevře chvilku noci
zatáhne závoj víček
a šeptne na shledanou
a shodí pantoflíček

na malý krček hodin
nasouká kroužek snění
louskne si na havrana
a sklouzne v zapomnění

k ránu pak s prvním zvonkem
vkrade se v těla slov
zavýskne nad úponkem
a počne rybolov

a na noc s velkou sítí
a s poškrábnutím žilky
si přijde poplakat

a žbluňkne do postýlky

(neznámý autor, ghetto Terezín)

středa 1. května 2013

Je pozdní večer, první máj


Mohli bychom na Petřín, navrhl Nejslawnější, když teda ten první máj. Romantika. Polibek pod rozkvetlou třešní. Jaká to změna oproti loňskému fiasku, kdy jsem odložila lopatu v osm večer, abychom v osm deset zjistili, že stromy stihly záhadně odkvést, takže jsme mě proti uschnutí bránili pod šlahounem keře, prohlášeného za kvetoucí a dostatečně vysoký, no skoro sakura, když si člověk sundá brejle.

Nerada řídím nevyspalá, takže velkej malej mě budí někdy za tmy, s požadavkem na útěchu po zlém snu a obrácení pyžamových kalhot. Jeho křehká psýché nesnese, aby byly po cestě na záchod naruby.

5:58. Hoši vstávají, vstávám tedy též. Prakticky svítání, teplé mléko (pro hochy, pochopitelně: kručení v mém břiše může počkat až po dvojí výrobě mléka, z toho jedna ks s kakaem, odsypání ptačího zobu, nakrmení těch, co si neumějí sami držet flašku, ačkoliv běžně svým opičím stiskem dokážou vyrvat hrst vlasů z každé jenom trochu dostupné hlavy, vyrobení dalšího kakaa a omytí zvláště špinavých dětských částí), mraky plující oblohou (ach, zemi krásnou, zemi milovanou, kolébku mou i hrob můj). Romantika.

Vyrazit, povídám, bychom měli v devět, v deset tam budem, v půl dvanáctý zpátky, někde se najíme a hurá domů. V 8:50 jsem si přišila knoflíky na sako a odhodlaně zamířila ke kočáru, v němž musí být vždy přítomna baterie lahví, několik tun mléka, kaše a jiných nezbytností, aby nám chlapečci nevyhládli, nezmrzli či jinak nestrádali.

8:51: zjišťuji, že se do kočáru vylila kaše nebo mlíko nebo jiná nezbytnost. Každopádně to zkyslo a smrdí to jako dobře uleželý skunk. Omývám zatouchající předměty, Nejslawnější čistí dopravní prostředek. Romantika.

10:40: Dorážíme na Újezd. Protože velkej malej postrádá pití, s vidinou rychlého nákupu otvírám dveře do nejbližší večerky a pídím se po Kubíkovi (nesmírně sladká tekutina, kterou děti milují a rodiče její nákup stydlivě obhajují absencí konzervantů). Nacházím energetické drinky, alkoholické mixy a desetiletou zásobu piva pro několik restauračních podniků.

10:45: Ukazuje se, že velkej malej a Nejslawnější mají malý, ale docela malý hlad. Míříme do Panerie na docela rychlý nákup.

10:52: Dvě ženy za pultem, oděné do firemních triček, se seskupily kolem třetí, oděné do trička smutečního, a něco si špitají nad pokladnou. Nejslawnější stepuje u pultu.

10:57: Ženy špitají, Nejslawnější stepuje. Ukazuje se, že malý, ale docela malý hladík dostala i hydra. Vytahuju flašku a žádám manžela, ať k objednávce přihodí kafe s mlíkem. Když do pekla, tak na pořádné kobyle. Patrně zaučovaná stále hledí do kasy jako husa do flašky, fronta narůstá za dveře.

11:30 jsme se tak nějak dohrabali k lanovce, kde se nepříliš překvapivě ukázalo, že podobný nápad měla polovina Prahy a odhadem tak dvě třetiny osazenstva místních hotelů. Půjdeme pěšky.

Něco po dvanácté jsme opustili nejvíc nejkrásnější hřiště, lstivě umístěné na dohled od lanovky, a skutečně jsme se vydali vzhůru! Lehce opocený Nejslawnější tlačí kočár, já vleču protestující dítě, které by raději z kopečka, a v pravidelných tříminutových intervalech odevzdávám koloběžku (při výskytu roviny nebo něčeho této se alespoň vzdáleně podobajícího) a přebírám strašně, ale strašně těžkou koloběžku, kterou nemožno tlačit do kopce. Bujně kvetoucí třešně míjíme bez povšimnutí.

Jsme na vrcholu. Jsou tu i koníci! Velkej malej se veze. Jsou tu taky stánky pouličních prodejců mnohých lákadel, kupuji tedy marcipánové prase.

Je čas na sestup. Ve spěchu se líbáme pod olezlým napůl odkvetlým čímsi a vyrážíme k lanovce.

Protože jsme zase nestihli zjistit, kde by bylo nejlépe se dobře najíst, rozhodli jsme se pro Olivu. Posledně, když jsme se k ní po nějakém výletě v čase věru pozdním doplazili na oběd, měli bohužel zavřeno, ale jejich stránky mlčí, i usoudili jsme, že to dnes jistě bude jiné. Nebylo.

Nu což. Je půl třetí a dorážíme do chorvatské restaurace v Modřanech. Beztoho tu mají nejlepší chobotnici v Praze. "Dáš si chobotnici," oznámil mi velkej malej. "Protože mi chutná." Ne že bychom chlapci nepopřáli vlastní porci, ale když on jí, jak když nejí. Já ji taky ráda, tak jsem si dala. Tedy, dala jsem si třetinu porce. Hoch, který by se nejraději živil lentilkami, kdybych mu to dovolila, žvýkal tak, že si málem vykloubil panty, a hladově otvíral zobáček na další příděl. No, však nikdo neříká, že lilek tu dobrej nemají. Akorát by ho mohlo bejt trochu víc, pro nás, co se nemůžeme dorazit masem.

Čtvrt na pět, cesta domů. Pekelně mě bolí hlava, lehám si. Nejslawnější si vzápětí lehá taky, což znamená, že pokud hoši zavelí, budu muset vstát. Asi o minutu později hoši velí. Vstávám.

17:00, Nejslawnější vstává. Hlava mě bolí jak střep, vrážím Nejslawnějšímu flašku mlíka pro hydru a jdu si znova lehnout za zvažování, jak se asi tak pořizuje nějaký menší rozvod.

18:21: vstávám. Bytem voní večeře. Ucpáváme rukou svornou a nerozdílnou houkající hydru kaší a jíme. Nejslawnější dává nádobí do myčky. Utírá stůl opatlaný od kečupu. LEŠTÍ stůl zapatlaný od kečupu. A mé okoralé srdce jihne. Romantika, povídám!

pondělí 22. dubna 2013

Souboj vůlí



Tedy mé a obchodníků lstivě poskytujících slevy. Opět jsem trapně prohrála. Nyní potřebuji větší byt, děkuji pěkně.



Duben, ještě tam budem




Mohli jsme mít výlet, a krásnej. Ale my jsme řekli NE. Namlsáni výstavou o monarchii (Muž tvrdil, že byla zajímavá. V pauzách si ji stihl prohlédnout. Já jsem zatím pozorovala, jak někdo, a ANO, O TOBĚ SE MLUVÍ, můj starší synu, tedy jak někdo radostně mačká obrázky na dotykové obrazovce. Někdo byl nadšen, stejně jako z mačkání tlačítka u modelu potrubní pošty. Ale já to chápu. Vhodíte balónek, zmáčkete tlačítko a šup, balónek vypadne o metr dál. Ještě že tě, dítě, mám, protože kdybych to dvacetkrát za sebou zkoušela já, bylo by to podstatně méně společensky přijatelné.) a návštěvou Čestru (jejichž lanýžová omáčka mne opět o nějaký ten centimetr vzdálila od dopnutí těch nejvíc nejlepších šatů na světě) jsme se rozhodli věnovat neděli cestě za hranice města měst.

Pozitivně naladěna představou, že si mohu vybrat, jestli pojedeme na několik let odkládanou návštěvu Terezína, nebo na několik měsíců odkládanou návštěvu Mladé Boleslavi, jsem šla spát. Budíček se ohlásil přesně v 5:06, a to slovy, cituji, Budu blinkat. Posléze se ukázalo, že Budíček zahlásil i před půlnocí a ve dvě ráno, což jsem díky špuntům v uších zaspala. Takže se nejelo nikam.

O výletě tedy nic. Místo něj nabízím zlatý výběr předchozích událostí:

Jak se to má s foodblogerstvím: Můj velikonoční beránek vypadal, jak konstatoval Nejslawnější, jako hladová krysa. (Podle mě vypadal jako úplně normální velikonoční beránek s očima z lentilek, a kdyby mu někdo, a já tě, můj nejdražší, nebudu jmenovat, nesežral kus zadku, který se nepodařilo vyklepnout z formy bez porušení podstaty látky, vypadal by ještě daleko líp.)

Jak se to má s mým chrupem: Já jsem vypadala po dalším zákroku mého laskavého pana víly Zubničky jako krysa taktéž (vážně: kdybych měla odvahu se v tomto stavu zvěčnit, bylo by pouhým okem patrné, že vzorem pro naducané tvářičky a výrazný čumák té myši z Ratatouille musel být někdo čerstvě opustivší sál ústního chirurga), hlad spíš připomínal nějakou větší šelmu. Původní plán byl hlad zahánět dietním přípravkem, speciálně k tomuto účelu zakoupeným. Podstatou plánu byla skutečnost, že v dietním přípravku se nachází značné množství bílkovin, aby odtučňované osoby neměly hlad, a dá se to pít brčkem. Předpoklad se ukázal být správným, leč praxe ozřejmila, že se to sice dá pít brčkem, ale pít se to nedá. Maximálně jsem zvládla polovinu doporučeného množství, a to ještě za pomoci automotivačních technik Za maminku, za tatínka; Co by za to daly děti v Africe a Vzpomínky na válečné konflikty.

Nyní již má můj obličej standardní rozměry, avšak, patrně posilněn antibiotikovou kúrou, rozhodl se pučet. Pučím tedy jako v pubertě, a staré vrásky ladně obkružují mé nové pupence, které nemožno mýtit, protože by to mohlo zhatit tu chirurgovu hodinářskou práci.

Jak se to má s mým vozem: Jest nabourán. Přísámbůh, nemám to tomu člověku za zlé, i když jsem si myslela, že si ten blatník zruším sama. Daleko víc mne hněte, že telefonuje, napálil to do cizího vozu, vystoupil, obhlédl škodu (vyčíslenou posléze na nějakých dvacet tisíc), nasedl a zase odjel. Jeho čin však uzřel náhodný svědek, který neváhal a šoupl mi lístek za stěrač, takže jsem neváhala též a zavolala naši hrdinnou policii, kterážto věc sepsala a o několik týdnů později jsme se dozvěděli, že to zaplatí jeho pojišťovna. (Policejní historka byla ve skutečnosti o něco delší, protože jsem odjela na oddělení, kde jsem se dozvěděla, že mohu buď jet jinam, protože To my neřešíme, nebo zavolat dopraváky. Odmítla jsem se vláčet s nemluvnětem jinam, zaparkovala vůz znovu v naší ulici a čekala. A o několik hodin později... totiž chci říct o několik desítek minut později, v nichž jsem neopouštěla vůz a houpala hydru, jež pobyt v autosedačce neshledávala dostatečně zábavným, přijeli dva pohlední mladíci, něco vyfotili, sepsali a pravili, že mě zpraví. Zpráva, co říkal účastník dopravní nehody, sice zatím nedorazila, ale zato dorazily ty peníze od pojišťovny, tak asi říkal, že jo. Jak povídám: hrdinové jsou to!)

A to je dneska všechno, víc už nevím.


sobota 9. března 2013

Reklamní okénko: Herberk zwei


Nečekali jste mě, což?

Náhodnému kolemčtoucímu to může být fuk, kolemčtoucí nenáhodný ať se neraduje, tohle není jarní větrání péřníku, po němž by následovala publikační činnost kadence Borise Cveka. Březnový úklid naši domácnost dosud nenavštívil, a protože jsem žena pevných zásad, žádnému prostoru, kde se vyskytuji, se nedostane jiného zacházení.

Ale proč jsme se tu tak vespolek sešli: oč méně píšu, o to víc nejenom šoupu špunty do uší v marné snaze dospat přes den, co se nad ránem nezadařilo, ale avšak čtu. Co taky, když první káva vypita mezi 5:15 a 5:52, jedno dítě sní v dětském pokoji své veliké sny o tom, jak mu koupíme všechna auta na světě, muž sní o něčem, co snad radši nechci vědět, a druhé dítě, napojeno a přebaleno, spokojeně mává chřestícím medvědem za bojovného pokřiku Eje ehe íííí. Tak jsem se zas dala na tu literaturu.

Ne že bych trpěla představou, že by reklamování poezie a zrovna na tomhle místě mělo nějaký zásadní dopad (Hele, a už jste četli nejnovější zprávy vod Havany? No vona psala, že to druhý číslo Herberku je to nejlepší, co měla v poslední době v ruce! No ty vole, tak to se budu muset taky podívat!), ale říct se to musí.

Na síti jest druhý číslo Herberku a vážně, vážně je to to nejlepší, co jsem měla v poslední době v ruce. Recenzní okýnko pořádat nebudu, protože nejsu úplně nezaujatá, tak abych nedopadla jako ty anketníci Lidovek, co si nominujou vlastní knihy a knihy kamarádův, protože já na bráchu, brácha na mě. (Původně měl tu být odkaz na podobně neduživé ankety našich slovenských bratří, protože když si jeden kálí do vlastního hnízda, tak to v hnízdečku nepěkně zatouchá, ale nenašla jsem odkaz a lenost zvítězila. Lépe se zmrskat, než se naučit pracovat s Googlem.)

V okýnku reklamním řeknu, že jsem přečtla několik kněh slušných, žádnou z nich bych se nebála recenzovat, že mi pak přijde autor nabít, ale tak nějak nic mi nebylo plně po chuti. Tu ční kost zpod masa příběhu, onde se knihovna příliš začervenala, tady si autor pomáhá vysvětlivkama, aby i toho největšího pitomce uvedl do dějin, a přelakovává to na dialog. Srovnávat s tím časopis je unfair, protože knihu si jeden ubohý vymyslí a pak se toho musí držet, zatímco časopis se chová jako slípka, která vyzobává zrno, ke kterému se dostane. Jenomže já jsem čtenář kurva sobecká, takže je mi fuk, že autor trpí, a  velebím zde alfa-slípku, která, zřejmě křížena s ostřížem, našla zrno nadobyčej chutné.

A nebo jsem jenom zaujatá. Hrábněte pařátkem sami.



PLÁŇ
ta pláň se sbíhá líbá sníh
jak červ v ní kočár
hryže štěrk v umrzlých kolejích

a padá to padá to pořád
na popraskaných rtech se třpytí líh
a ve vnitřnostech svítí požár

žaludek bolí praskají kusy ledu
čert sype z kýble na nebe mour
ruce už mrznou i v teplém plédu
strašně to vane z obzoru ďour

ach bejt tak u kamen žhnoucích rour
v baráčku u ruky čaj a rum
ale je led a je láska a je kouř
a je pláň a je daleko k sousedům 

(Petr Motýl)