čtvrtek 15. května 2014

Poslední? A slibujete?


Zdroj: Česká televize


Já se těším. Vážně, vážně se těším na chvíli, kdy si z nějakého českého filmu o Židech za druhé světové války sednu na zadek. Chci Kateřinu Horovitzowou a šíleného pána nad sušárnou vlasů. Chci další Dalekou cestu. Toužím po uměleckém zážitku!

Jata mírnou nadějí jsem si zapnula ondyno televizi, která se rozhodla přispět k oslavám konce i tímto tématem, a vyvinula ve svých útrobách Posledního cyklistu.

Co jsem dostala: dvoudílný film, u něhož by sestříhání na polovinu o polovinu zkrátilo divákovo utrpení. Děj se nám standardně vine od prvorepublikového štěstí židovské rodiny s adoptovanou holčičkou (tatíček právník, k Vánocům - protože přece integrovaná rodina - safíry, co kameny věrnosti; tyto se posléze odevzdávají na shromaždišti; úlisný Čecháček, jemuž je prokazována laskavost, protože sice nepropíjí grunt, ale zato sází či co, aby nakonec pravil, že ty Židi, vši v našem kožichu, vyštípeme, included) přes pokus o záchranu adoptované dívky (úspěšně vzdoruje) a přes Terezín (nutno zpívat operu Hanse Krásy Brundibár, co symbol vzdoru) až k trpkému konci některých v Osvětimi ("je ti šestnáct a jsi zdravej") a šťastnému osvobození. (Scény šťastné rodiny s pravnoučaty v Izraeli nepočítám.)

Já vim. Jsem zlá. Zase. Jenomže mně hrozně, ale hrozně leze na nervy, že si ty lidi nedaj práci a nejdou po něčem víc, než je orální historie šmrncnutá brnkáním na strunky jakési obecně lidské schopnosti soucitu. Stalo se to. V desetitisících variant. Hrůza, kterou si v dnešní přežrané době vlastně ani nedovedeme představit. Ale kurňa, to ještě nedělá umění! To vo ní měli natočit dokument a ne nyvě zastavovat obrazy trpící matky/dcery/otce, než se prolne další scéna.

A kdyby to aspoň odvyprávěli slušně, jenomže... Jenomže! Krom toho, že fakt nejdou po ničem víc než "vršení vzpomínek", měl člověk půlku času chuť bít hlavou o stůl. Teda já, protože Nejslawnější to po prvním dílu vzdal. Já byla zvědavá, jakým způsobem děj doklopýtá až do trpkého konce. Zde několik zastavení:

S dívčinou, které je kolem patnácti, se jedná, jako kdyby jí bylo asi tak sedm. Ještě když místo ní její otec nastoupí cestu s konečnou stanicí Auschwitz, maminka ji balamutí, že sice nemohl přijít na představení, ale zítra určitě dorazí. WTF? To jako že na to do rána zapomene?

Ale budiž. Jsem ochotná to strávit. Teda byla bych, kdyby se ta samá dívčí nedělila se svojí dětskou láskou o čekuládu (i když ona asi Káju Maříka nečetla) tím způsobem, že vystrčí z pusy jazyk, na kterém tato čokoláda ulpěla. Prakticky si před zraky jejích rodičů dají francouzáka. Ve čtyřicátých letech. V patnácti. Nekecám.

Ta samá dívčí asi tak po třech dnech v Terezíně vypadá, že poslední rok strávila v uhelném dole bez přístupu k čerstvému vzduchu. Vypadá tak i mamička, ale tu lze omluvit nedostatkem líčících prostředků. Tatíček již pokašlává. Dobrá, tatínek právník nebyl uvyklý těžké práci, maminka je těžce zkoušená osudem, ale přátelé, na mladé mohli maskéři s tím líčidlem trochu ubrat nejméně dalších dvacet minut.

Davové scény. Já to chápu, finance nebyly. Ale když jde tři a půl člověka a předstírají tisícový transport, vypadá to... zvláštně.

U příštího filmu se začnu sázet, ne jestli, ale ve které minutě se objeví dlouhý záběr na koleje, doprovázený zvuky jedoucího vlaku. Symbolika, páni.

Jo, a poslední cyklista. To je ten vtip, kdo může za válku. Židi a cyklisti. A proč cyklisti? A proč Židi? Ten vtip není špatný, když ho náhodou neznáte. Bohužel je použit dvakrát v prvním díle a pro připomenutí jednou v díle druhém, kdyby laskavý divák náhodou za ten tejden, než se se svými hrdiny opět shledal, pozapomněl. Hahaha! Haha. Hm.