úterý 22. října 2013

O Jantarových očích II, aneb jak to bylo s těmi Židy?

To máte tak: když jsem vypichovala a popichovala, neřekla jsem jednu věc. Jantarové oči nejsou báječná kniha. Ale nejsou ani tak blbé, aby šly přejít mávnutím ruky. Že se to nelíbilo mně, nu dobrá, není na světě člověk ten, aby se zavděčil, že. Je spousta lidí, kterým se to líbilo. A to je něco, co považuju za daleko větší problém než všechno, co jsem o tom doteď řekla.

Vilma Kadlečková totiž vybudovala svět, ve kterém jsou dvě (aspoň zatím) civilizace. MY a ONI. Když se střetnou dvě civilizace, musí se s tím autor nějak popasovat. Buď se budou mít rádi, nebo vznikne nějaký problém. Jinak to nejde, a vybrat si kteroukoliv z těch dvou variant je naprosto legitimní. (Nejslawnější sice navrhoval, že ještě může vzniknout text o dvou civilizacích, které se nikdy navzájem nepotkaly a nezajímají se o sebe, ale on už je takový podvratný člověk a my si ho nebudeme všímat.)

Problém, a pro mě velký problém, vzniká až v okamžiku, kdy Vilma Kadlečková začne hlásat, že celá kniha vznikla po září 2001, jako jakási reakce na ně. Tehdy totiž do textu sama zavádí způsob, jak ho JEDINĚ číst, a jasně říká, kdo jsou ONI a kdo jsme MY. A čtení je to věru neradostné.

„My“, lidé, jsme v Jantarových očích totiž – řekněme – my lidé. Někdo je hajzl, někdo ne, všichni to máme tak ňák lidsky těžký, jasně, nechováme se nijak zvlášť, ale měli jsme těžký dětství, nebo nám Hrdina šlápnul na kuří oko. Máme pro svoje jednání DŮVOD.

Oproti tomu Össeané jsou – až na výjimku, o které jsem mluvila už dřív – víceméně kompaktní masa. Jsou to bytosti, které se VŽDYCKY chovají jako hajzlové, a my nevíme proč. (Jediná Kamëlë – snad – pro svoje chování nějaké důvody má, i když moc nevíme, jaké.) Jakmile se k nim přiblížíte (a vlastně ani nemusíte), vždycky toho využijou, aby vás mohli přelstít. Mají svoje TAJEMNÉ plány. Tak si Össeanka zařídí na zemi ezoterní obchod, aby se mohla hihňat kreténským pozemšťanům a kout pikle. Tak se Kamëlë tváří jako přítelkyně Pinkertiny, aby ji mohla zneužít. Tak Össeané řeknou pilotovi, aby spustil program, který by měl znamenat Lucasovu smrt – a opomenou se zmínit, že při tom tak ňák zařve i ten pilot. A my nevíme proč, a ačkoliv je čas na vysvětlení toho, co je to plazmové lyžování, není čas na to, aby se čtenář dozvěděl, jestli nás prostě jenom tak nemají rádi, nebo máme moc dolů, nebo... nebo cokoliv. Ne. Máme před sebou neurčitou nebezpečnou masu bytostí, z níž vidíme (nejenom postavy, ale i čtenář!) jenom vnějšek. Tušíme, že ačkoliv doposud vcelku spolupracují a vesele se infiltrují do společnosti (i když si zachovávají svoje zvyky, svoje místa setkávání), zadělává si lidstvo na problém.

Kromě toho jsou to bytosti, jejichž hlavním znakem je slepá poslušnost náboženství, které je velmi krvavé. To náboženství se točí kolem hmyzího boha, který si žádá krvavé oběti, kruté tresty, a tak. (Pro Össeany žádný problém, jsou přece slepě poslušní, takže nějaká ta smrt je nerozhází. Zvlášť půvabná je v tomto kontextu smrt mnoha Össeanů, kteří byli obětováni spolu-Össeany pro „vyšší dobro“. Další kamínek zapadá na své místo v mozaice. Hajzlové jsou to, sebevražední atentátníci, povídám. Jeden jako druhej.)

Suma sumárum, jejich idolatrické náboženství je nonsens, protože my, co žijeme ve střední Evropě, máme skrzevá docela dlouhou tradici do hlávek natlučeno, že neviditelný Bůh Hebrejců je o něco lepší než sošky, které se patří rozbít. Jsou tedy Össeané dosti zpozdilí (i v jiných oblastech, zdá se). Ale hlavně si člověk všimne toho HMYZU. Ještě se k němu vrátím.

Kromě toho jsou to bytosti, které mají (pochopitelně) nelidské rysy. Nejenom že už jejich pohled je nepříjemný (ale oni sami jsou na něj zvyklí – sic!). Čteme: Zírali především na jeho modravě bledou tvář, která byla tak dokonale ne-lidská, skoro ptačí – na ten obří zobanovitý nos a kožnaté záhyby uší a hluboko posazené oči, sálající jako řeřavé uhlí, které někdo nasypal do temných štěrbin víček. Co je to za bytost, proboha? Přízrak a démon?

Shrňme si to: cizí civilizace, na které jsme závislí, která je tajemně nepřátelská, nejsme schopni ji poznat. To jsou (viz odkaz na rok 2001) muslimové. Príma, ne? A ještě víc príma je, že mají všechny poctivé atributy, které se dávají tradičním nepřátelům – uctívají hmyz, konají krvavé oběti, jsou nelidští; zoban místo nosu, nezdravá až mrtvolná barva, temné úmysly signalizované pohledem. Démoni.

A teď si pěkně vzpomeneme, jaké milé zvyky panovaly dříve ohledně zobrazování Židů, než jsme s nimi rázně skoncovali. Choroba (vřed na těle) společnosti (mrtvolná barva, check). Uctívání model (check). Krvavé obětiny (víte jak: krev křesťanských panen, vraždění neviňátek, aby se mohly upéct macesy). Nelidské rysy. (Zde je ovšem na výběr více zvířat, můžeme libovolně, dle chuti každého soudruha – psi, krysy, vši... hmyz. Otravné mouchy. Check.) Démoni s temnými úmysly, kteří se infiltrovali do naší společnosti, ale zároveň se nás straní a chtějí nás zahubit...

To je to, co mi vadí na Jantarových očích Vilmy Kadlečkové. Laskavý čtenář se ještě jednou zastaví: já CHCI věřit, že to až tak nemyslela. Ale stvořila knihu obludnou svým poselstvím, knihu, která současnou společnost chce utvrzovat v tom, že všichni muslimové jsou lstiví, zrádní, nerozpoznatelní, a je třeba se jim apriori bránit – aniž by o nich (Össeanech, muslimech, cizincích) řekla něco bližšího. Je to jen odporné, slizké nebezpečí tajemných fanatických spiklenců. 

Nestvořila knihu nijak inovativní – říká to, co si značná část společnosti myslí, a zobrazila to způsobem, který je taky vcelku tradiční - takové průhledňoučké podobenství, které pomrkává na NÁS, všechny dobré rodáky. Braňme se, dokud je čas. Snad jen zkratka „do plynu s nima“ chybí, ale upřímně, tak tupý dav zase není, aby si ji nedokázal docela rychle domyslet. Jak to dopadlo, když minule podobné hlasy příliš zesílily, už víme. Jsem zvědavá, jak to dopadne teď. A nechci to vědět.

Časy jsou zlý, Kamile. Dej si houbičku.

Úplně původně jsem tohle psát snad ani nechtěla. Když jsem dostala do ruky recenzní výtisk Jantarových očí od Vilmy Kadlečkové, poctivě jsem ho přečtla, a rozhodla se, že moje recenze by nebyla nijak zvlášť pozitivní – ale na druhou stranu ani taková, abych o ni svět nemohla připravit. Doby, kdy jsem toužila, aby svět poznal můj ostrovtip za každou cenu, jsou už pryč. Lenost vítězí.

Jenomže teďkon tady máme ten předvolební boj a zase se mi zjevila pravda: časy jsou zlý. Časy jsou tak zlý, že lidi nejenom nemají problém chodit na demonstrace proti Romům, to je koneckonců většinou lid dělný, intelektem nepříliš obdařený, vzděláním nepoznamenaný (nedovedu si představit, že někdo intelektem obdařený a vzděláním poznamenaný by nepřišel minimálně na to, že celý problém s Romy je poněkud složitější, tudíž chodit proti nim demonstrovat znamená plakat na nesprávném hrobě).

Časy jsou zlý, takže někdo, kdo kandiduje v těch našich volbách, nemá problém říkat Romům  Hnědočeši a nemít s tím problém (nebo tvrdit, že, cituji, „chudý nic velkého nevytvoří“, ale nevzdělanost toho pána má co dočinění s xenofobií, mými obavami ze světa a Vilmou Kadlečkovou opravdu jen s řádnou dávkou fantazie). A protože to s Jantarovýma očima tak trochu souvisí, tak já to teda řeknu.

Předeslat ale – už by to chtělo nějakej začátek, což? - musím několik věcí:

1. Jsem si vědoma, že Jantarové oči jsou první díl pentalogie (nazvané Mycelium), tudíž je možné, že některé sovy ve skutečnosti nejsou tím, čím se zdají být. Na druhou stranu – tento díl stojí sám jako ta hruška v šírém poli už několik měsíců, tudíž má být samonosný.

2. Nemám ráda sci-fi. Prostě nemám, možná na to nemám buňky, kdožpak ví. Těch málo kněh, které jsem přečtla, mi většinou připadalo jako žánrová literatura, která – marná sláva – prostě není (kterýkoliv) Mann. To by samo o sobě nebyla vada, detektivky taky louskám dost ráda, akorát... no zkrátka nikdy nic nezaselo.

2a. Přesto jsem se k tomu snažila přistupovat co nejvíc nezaujatě, jak jest svatou povinností recenzentův. Vážila jsem dlouho a poctivě.

3. Kdo se podívá na web, pravděpodobně uzří, jako jsem uzřela já, že Mycelium nemá negativní ohlasy. Jsem sama a vím to.


Tož tedy.

Máme tu Zemi za mnoho, mnoho, mnoho let. Na ní se nachází náš Hrdina, Lucas. Jeho otec byl známý znalec kultury Össeanů, cizí to rasy z vesmíru, a do Lucase své znalosti (prakticky doslova) vtloukl. Pak tu máme dívku jménem Pinkertina, která Lucase miluje. A „dívku“ z Össe, Kamëlëmöernü, která má tak trochu nadpřirozené schopnosti, na Zemi je na útěku a moc nevíme proč (ale podotýkám, že tenhle motiv je z kategorie dobrých „nevíme“ - záhada, tajemství, postupné odhalování, těšíte se a tak). Jo, a pak je tu taky tajemný Aš~šád z planety Fomalhiwa, kterého chce Lucas přivézt na Zem. Jo, a nemá na to moc času, protože umírá – Lucas tedy.

Obsahová stránka (v tomhle směru) není tak podstatná. Co mi podstatné pro laskavého čtenáře připadá: prvních tak sto stran je neuvěřitelně otravných. Autorka se nás totiž snaží seznámit se svým světem, ale protože nemůže podat historický, sociologický ani jiný výklad, činí tak za pomoci různých narážek. Potíž je s tím, že její svět je obrovský, a tudíž množství narážek taky obrovské a text zatěžující až přetěžující, protože je zhusta nevysvětluje a nechá nás čekat na to, jak pěkně to postupně vyplyne z děje. A ono vyplyne, jenomže když člověk už podesáté vidí scénu typu „někdo – nevíme kdo – šel někam – moc nevíme kam – protože má tajemný cíl“, není to napínavé, ale otravné. Ono se to pak rozběhne, ale sto stránek nudy je DOST. (A s touto námitkou, pokud vím, nejsem sama, byť v určení předělového místa se lišíme – někteří tuším hovořili o sedmdesáti stranách. I to je dost.)

Druhá potíž spočívá v tom, že narážek je nejen mnoho, ale občas jsou za hranicí uchopitelnosti. Rozumějme si: já nemám problém s tím, když někdo řekne „zabýval se plazmovým lyžováním“, i když nevím, co to je. Znám slovo lyžování, tak to s tím asi bude nějak souviset, víc momentálně nepotřebuju, klidně si počkám dalších sto stran, kde mi to někdo osvětlí – nebo taky ne. Je to nebezpečná zábava. Bezva, dobré vědět.

Potom jsou tu ale věci jako Protonace svatyně a celého podzemí byla odstíněná myceliální clonou, jak už to v chrámech bývá, ale prstenec obytných místností ve svrchním patře byl zjistitelný dobře. Já nevím, co je protonace, ale podle téhle věty usoudím, že něco, co není vidět (je to odstíněné clonou, jedno jakou), protože to, co odstíněné není, vidět je. Ok. A pak přijde věta: … v protonaci bylo zkrátka všechno, co někdo pracně nezakryl. … A jsem v pr..čicích. Protože najednou je to prostor (?), nikoliv něco někde, ovšem já netuším, co by to asi tak mohlo být, zatímco autorka na další straně počítá s tím, že to vím, a nevzrušeně o tom hovoří.

Protože jsem krom jiného bývala knihovnicí, využila jsem známého knihovnického postupu (když nevíš, vyhledej) a zeptala se strýčka Googla. Strýček Google vyhodil neužitečný odkaz na Wikipedii a stránky Vilmy Kadlečkové, kde řečeno: „Protonace neboli informační pole je agens, které vyplňuje každý bod prostoročasu a uchovává v sobě informace o událostech, ale také o nevyslovených myšlenkách. Je možné pátrat v současnosti i minulosti a toto hledání není prostorově omezeno; ...“

To je slovo do pranice! No jo, jenomže teď to sice je jasné, ale z knihy se to nedozvím. Možná je na tom někdo lépe, ale předpokládám, že i další čtenáři by slovníček ocenili. Takto je to poněkud... složité.

Musel by ovšem ten slovníček odpovídat tomu, co je v knize napsáno, praví má rýpavá povaha. Jedním z nejhojnějších zvolání jest „Rë Akkütlix“. Dobrá. V knize psáno: Rë Akkütlix, jak říkali Össeané, pánbů chraň. Dobrá. Vzhledem ke kurzívě – zde vytučněno – předpokládám, že jde o překlad. A pak narazím na věty jako Mám ho varovat? Bože chraň, mám toho blázna varovat?! - a jsou mi divné. A ze slovníčku na stránkách se dozvím, že to znamená prostě „Panebože“ (což, mimochodem, teď už nemohu v hlubinách internetů najít, ale jsem si zcela jistá, že tuto informaci obsahovaly, protože si stejně jistě pamatuju na svůj výkřik Heuréka po rozluštění toho, že co mi nedávalo smysl, bylo prostě jenom blbě, a mám to v knize zaznamenáno*).

Další drobné nedokonalosti jeví i stavba světa, jsou to sice hnidy, ale pro pořádek:

... nemohl se modlit, a to nejen v žádném lidském, nýbrž ani mimozemském kostele. - Proč se Lucas nemůže modlit v mimozemském kostele, to víme a dozvíme se, ale proč se nemůže modlit ani v kostele lidském, to ví jen Bůh (a autorka).

Jinak bylo celkem ticho (vzal zasvé Chopin, Gershwin, dvě novometalové kapely a klasický rock). - Lucas a Pinkertina právě dosouložili, tento výběr zjevně užívali někdy předtím. Což o to, Gershwin je jistě milé zpestření intimních chvilek, ale... ale JE. Teď, nikoliv za několik set let. A i kdyby Rhapsody in Blue frčela pořád stejně, dost pochybuju, že nevzniknou žádné nové směry, a souložníci budou poslouchat nový metal A klasický rock A ty dva pány zmíněné předtím.

Stejně tak pochybuju, že za několik set let bude populární hláška „jak prosté, milý Watsone“. Ale možné je všechno.

Mno nic. Zase k podstatnějšímu.

Lucas jako postava JE zajímavý. Má minulost, motivaci, úkol (a, jak romantické, žádnou budoucnost). Jenomže ostatní ne (v podstatě kromě té slečny z Össe, u níž série temných narážek dává něco tušit, a Pinkertýnky, u níž, upřímně řečeno, bych byla radši, kdyby žádnou minulost a motivaci neměla, protože jedinou její motivací je hysterie červené knihovny a její dávná láska k Lucasovi, který jí z nějakého mně neznámého důvodu podlehne, ačkoliv já – a myslím, že mohu říct, že i nejeden muž – bych ji spíš s chutí nakopala do řiti). Jsou tam proto, aby hlavní hrdina mohl KONAT. Přijdou, přinesou psaní, odejdou. Typy, ne plnokrevné postavy. Posunovači děje. To je málo.

Ještě jakéstakés osobní zaujetí pro věc mají – a teď pozor, k tomu se ještě dostaneme – lidé. Právnička Fiona je typ „ezoterní káča“ a Lucase nenávidí, protože jí šlápnul na kuří oko. Naproti tomu většina Össeanů motivaci postrádá. Jsou prostě jen tak zavilí a hodlají páchat zlo (prodavačka ezoterních snů, Össeané hodlající zahubit Lucase, aby nikoho nepřivezl na Zem – jedinou výjimkou je ta slečna z Össe, protože u ní je jasné, že má – stejně jako Lucas – minulost).

Problém poslední, než se dostanu k tomu, co mi nejvíc leží na srdci, a co si patrně nikdo nepřečte: Vilma Kadlečková píše žensky. Nejen že jedna z planet je tam prakticky (zatím, podotýkám) jenom proto, aby se mluvilo o „botách z“ a „hedvábí z“, ale následující scéna mě utvrdila v tom, že pravdu má, kdo říká, že muži a ženy nepíšou stejně. To máte tak: Lucas trpí. Hodně. Umírá, ale než umře, poměrně zásadně to bolí. A k jednomu záchvatu se přichomýtne jeho nadřízený (muž). A tak tam tak stojí a říká si, kdo asi zdědí Lucasovo oblečení, až umře. Kdo zdědí ten kus oděvu z kvalitního mimozemského materiálu.

SERIOUSLY?! Já a Vilma nežijeme ve stejném světě. Dokážu pochopit, že žena by se při střelbě na celebritu zaujala myšlenkou, kam přijdou louboutinky z letošní kolekce. Ale nedokážu si představit chlapa, který by – částečně osobně zaujat a soucítící s utrpením umírajícího - myslel na totéž, a který by vůbec byl schopen v dané chvíli identifikovat, že ten kus hadru, co ho má pán na sobě, je suprtrupr kvalita. Pokud by vůbec byl schopen to identifikovat.

Mno, a když jsem dopřebalovala hydru, tak jsem se rozhodla, že zbytek povím světu jindy, protože už takhle je to k neučtení. O morálce Jantarových očí příště.

* Jak my Češi pěkně říkáme, update: Slovníček nelze nalézt, protože na stránkách byl, avšak není ho více. Zbyl po něm jen prázdný odkaz, který nikam nevede. Page not found.


čtvrtek 17. října 2013

Co to cítím?

Á, to bude onen dobře známý zápach zahnívajících stojatých vod. Bodejť. Bažina mého vědomí dnes propustila pouhé dvě myšlenky:

1. Jsem mateřstvím definitivně a nesmazatelně poznamenána. Již několik dní dumám nad tím, co sakra dělají hasiči, když se jim chce při zásahů čůrat. Dobrá, hadici může podržet někdo jiný, ale co ti stateční mužové, co vynášejí děti a štěňátka z hořících budov? To máte kouř, plameny šlehají, trámy praskají, štěňátka kňučí, matka volá Proboha, zachraňte mi mé jediné štěstí - přece nemůžou jen tak vytáhnout penis a začít močit!

2. Sypat si do hrnku místo kávy sůl je známkou čehosi. Nevím čeho. Patrně nedostatku spánku. Nebo tak. Však víte.

Možná ale prostě zatouchá náš odpadkový koš.

P. S.: Jednoho dne, a možná to ani nebude zas tak dlouho trvat, tu přistane reklama na další Herberk. Tato reklama je podstatnější než jindy, neboť jsem se zúčastnila. Protože umím německy pozdravit, poděkovat a zakoupit dvě housky, rozhodla jsem se podílet se na překladech německých básní. Jak říkají u Nejslawnějšího v práci, čelyndž!

Když jsem výše uvedené obdržela s překladem a přebásněním, že abych se podívala, orosilo se mi čelo, protože ukryt, avšak ne dostatečně, byl mezi nimi i sonet.

Ve své pýše jsem zatoužila blýsknout se a vyvést ho v alexandrínu (chápejte, alexandrín, ten exkluzivní tvar o dvanácti slabikách s povinným mezislovním předělem po šesté! to by všichni dva čtenáři - já a překladatel - zírali!), ale po racionálním zvážení svých schopností jsem usoudila, že i jedenáct slabik je až až. Nač se cpát šunkou, pro někoho i tlačenka dosti.

Poté jsem sobě vyhotovila excelovou tabulku o jedenácti sloupcích a o něco více řádcích, pečlivě zažlutila místa, na kterých měl být (avšak dosti často není) přízvuk, a jala se hrát tetris. A o několik dnů později...

...není důležité zvítězit, ale zúčastnit se! Viď, Emile?