Vůbec ze všeho nejdřív chci říct, že si myslim, že byste si to měli přečíst taky, protože i když se tu zaměřuju na aspekty textu, které se mi příliš nezamlouvaly, pořád je to kniha, o které by se mělo mluvit. A Marek Šindelka umí postavit větu a poskládat je tak, abyste ho číst chtěli. Bodka.
Takže
Únava materiálu. Příběh dvou arabských bratrů, kteří se vydají do Evropy, někam na sever. "Někam" je podstatný rys tohohle textu: jde se někam, někudy, jde někdo (i když třeba jeho bratr jméno má), který potkává nějaké další. Kluk, tlumočnice, žena, policie, dělník.
Jména nejsou nijak zvlášť podstatná. Proč by taky byla, ten nebo onen, Německo nebo smrt v kamionu, jsou to jen čísla. A to je vlastně na knize Marka Šindelky to pozoru-hodné: snaží se (a nutno říct, že se mu to většinou daří), aby čtenář VIDĚL. Krátké věty, často bez sloves nebo s infinitivy, onen "vizuální dojem" navozují velice úspěšně. Jste tam, neujde vám jediná větev, která švihla do tváře, když se kluk škrábal do zasněženého kopce.
Ale koho čtenář vlastně vidí? Postavu. Tajemnou a neznámou, jejíž "dříve" se omezuje na pár obrazů, které se příliš nevymykají z představy, jakou máme o válce. Kdysi jsem běhal, kdysi jsem chodil do školy, o něco málo později kdysi z té školy zbyly ruiny s trčícími dráty.
Strategie je to chtěná (když pomineme tu všudypřítomnou temnotu, nejasnost, noc, nepřátelskost neznámého prostředí k "materiálu", určitě ne nadarmo je tam pasáž o počítačové hře, jejichž postavy jsou přece také ukotveny ve své realitě pouze "výběrově"), ale nebezpečná. Jednak se tím Šindelka paradoxně přibližuje mainstreamovému diskurzu, který individualitu nechce vidět, zmámen heslem "žeňte to všechno, pámbu si je přebere", jednak se tím posiluje tázání, zda víc než o zprávu o jednom uprchlíkovi nejde nakonec o zprávu o jednom středoevropském spisovateli. Může to totiž stejně dobře být jeho maso a jeho krev, které vidíme...
S tím souvisí ještě jedna věc: Petr Fischer ve svém KultůrBloku mluví o "ušpinění se psaním", ale Šindelkův text je myslím naopak velmi čistý. Slova "nečesaná a nemytá" tu nenajdete, naopak. Převládá mysl, precizní a vždy zkoumající. Jenže - opravdu vidí uprchlík, připomeňme, že nedospělý chlapec, který se hladový vleče zimou a tmou, jak maják "rotující modrá čepel podtínala stromy"? Šlahouny trčící ze země jako cévy? Opravdu vidí dělník v továrně, že "Na osm hodin denně prodal svou paži. Prodal své oči, aby hleděly do toho závitem vroubeného otvoru. Prodal pohyb, jímž ruka ruce podala šroubovák..."?
Samozřejmě, ich-forma to není, ale přece jako by se v těchhle chvílích náhle objevila palimpsestová povaha textu. Skrz příběh prosvítá autor, který slova a metafory miluje příliš na to, aby se jich dokázal vzdát.
pondělí 6. února 2017
sobota 4. února 2017
Jachacha, vona je tlustá!
Když jsem zdárně vyvedla ptáčata z rodičovského hnízda a konečně (!!!) je odevzdala ku výchově a vzdělání někomu jinému (Zdravím tímto učitelky z mateřských školek: jste hrdinky. Teda buď to, nebo naklonované. Vzhledem k tomu, že už čtyři roky potkávám při vyzvedávání ratolestí vizuálně stejné exempláře, kloním se k druhé variantě. Takovéhle nervy prostě nikdo NEMÁ.), bylo mi vrátit se ku svému zaměstnavateli. A ponivač, jak jsem už říkala, jevil stejnou touhu jako já (= velmi malou až žádnou), abych si sedla na svou starou židli, ale jinak jsme si vzájemně vcelku vyhovovali, uvelebila jsem se v oddělení, které se mimo jiné stará o dopisy čtenářů.
Práce je to pěkná, to nemohu říct. Někdy někomu pomůžete zprovoznit, co nefunguje, ačkoliv by mělo. Jindy díky laskavému čtenáři vylepšíte práci kolegů. V jiných případech jde zase rychle od ruky, neboť vyřídit e-maily, které začínají "Prečo cenzor, ten pojebaný kretén..." je mile snadné. Tlačítko delete je pošle do křemíkového nebe za setinu času, který pisatelé věnovali tvorbě sofistikovaného dílka.
Co mě ale nepřestávalo udivovat, byly ty nejvíc nejzvláštnější zprávy. Ty, které se snaží vás osobně urazit. "Haló, tady módní policie, když mám ruce jako kuchařka, tak takové rukávy se hodí možná do blogu, určitě ne do videoblogu!" "Doufám, že na konci své práce budete ještě víc tlustá a ošklivá!" "Ta má do tělocvikářky daleko!" "Nacpěte si ten účet do své tlusté prdele!"
Hluboce jsem nad tímto fenoménem dumala. Má onen dobrý člověk pocit, že mi sděluje novou informaci? Domnívá se, že se - prozřevši* - zhroutím a zpoza mřížovaného okénka v osmé pražské čtvrti do konce svých dnů nebudu než opakovat Naše životy jsou truchlivé jak pláč? Chce mne učinit jinou, lepší? (Víte jak, kdo je tlustej, brzo umře, tak abych jim vydržela...)
Když jsem si však dnes přečetla, že držím ochranou (sic!) ruku nad jedním z blogerů, neboť jsem něj asi zamilována, prozřela jsem. Jsem v mateřské škole.
Jsem hrdinka.
Nebo naklonovaná.
* Přechodník je v dnešních dobách zviřátko již téměř vyhynulé. Nejsme-li si jisti, kterak ho opečovávati, raději jej jen zpovzdálí obdivujeme. Kouše.
Práce je to pěkná, to nemohu říct. Někdy někomu pomůžete zprovoznit, co nefunguje, ačkoliv by mělo. Jindy díky laskavému čtenáři vylepšíte práci kolegů. V jiných případech jde zase rychle od ruky, neboť vyřídit e-maily, které začínají "Prečo cenzor, ten pojebaný kretén..." je mile snadné. Tlačítko delete je pošle do křemíkového nebe za setinu času, který pisatelé věnovali tvorbě sofistikovaného dílka.
Co mě ale nepřestávalo udivovat, byly ty nejvíc nejzvláštnější zprávy. Ty, které se snaží vás osobně urazit. "Haló, tady módní policie, když mám ruce jako kuchařka, tak takové rukávy se hodí možná do blogu, určitě ne do videoblogu!" "Doufám, že na konci své práce budete ještě víc tlustá a ošklivá!" "Ta má do tělocvikářky daleko!" "Nacpěte si ten účet do své tlusté prdele!"
Hluboce jsem nad tímto fenoménem dumala. Má onen dobrý člověk pocit, že mi sděluje novou informaci? Domnívá se, že se - prozřevši* - zhroutím a zpoza mřížovaného okénka v osmé pražské čtvrti do konce svých dnů nebudu než opakovat Naše životy jsou truchlivé jak pláč? Chce mne učinit jinou, lepší? (Víte jak, kdo je tlustej, brzo umře, tak abych jim vydržela...)
Když jsem si však dnes přečetla, že držím ochranou (sic!) ruku nad jedním z blogerů, neboť jsem něj asi zamilována, prozřela jsem. Jsem v mateřské škole.
Jsem hrdinka.
Nebo naklonovaná.
* Přechodník je v dnešních dobách zviřátko již téměř vyhynulé. Nejsme-li si jisti, kterak ho opečovávati, raději jej jen zpovzdálí obdivujeme. Kouše.
úterý 10. ledna 2017
Opožděný blog s přehršlí vánoční nálady
Jako dítko jsem si představovala, že jsem adoptovaná. Nezmátly mne matčiny vzpomínky na mé nejranější chvíle. (Mezi mé oblíbené se řadí ta, v níž se slovutný profesor patologie - mamička byla tehdáž studentkou medicíny - sklání nad kočárkem a místo uzuálního "jejda, to je ale pěkný chlapeček, a pročpak má tu růžovou čepičku?" dí "paní kolegyně, to dítě má krásnou lebku".)
Nezmátly mne fotografie jasně dokládající, že matka v odpovídajícím čase prostě buď BYLA těhotná, nebo měla břicho lstivě vycpané tamborským bubnem. Má představivost se nenechala zviklat ani fotkami, na nichž se máma skláněla nad mně nápadně podobným holohlavým tvorem, kterýžto měl nejkrásnější lebku ve střední Evropě a přilehlém okolí a tváře jako sysel.
Bylo to zkrátka ložený. Člověk tak geniální jako já přece nemůže být potomkem těch přízemních lidí. Nikdy mne nechápali. Nejenže si se mnou odmítali hrát na poštu (čemuž, nutno konstatovat, dnes rozumím o něco lépe: hra spočívající v strkání papírků do schránky vyrobené z krabičky od parfému byla mírně stereotypní a po určitém počtu iterací se dospělému bez špetky fantazie, který nečekal netrpělivě na dopis, mohla zdát místy dokonce i nudná). Někteří z nich však odmítali naslouchat mým vlastní hlavou vymyšleným pohádkám a příběhům s poučením. I profesorka matematiky na střední škole měla pro mne více pochopení než ti tvorové, kteří mne nutili hledět na podivné shluky písmen a čísel, zatímco profesorka Jedličková, pámbu jí dej nebe, přehlédla jako širé lány Škvoreckého provokativně vyloženého na lavici a šla se zajímat o perspektivnější materiál. Byla to koneckonců matematička, věděla tedy, že průměr lze dosti přijatelně vytvořit ze dvou známek, a zbytečně netrýznila ani jednu z nás.
Posléze jsem se smířila s faktem, že důkazy jasně hovoří proti původní teorii. Adopce nepřichází v úvahu: hlávku mám po mamince, sklony k tloustnutí po prababičce (jediná v rodině s touto výrobní vadou, děkujeme mnohokrát), zbytky hudebního sluchu jsou stopou dědečkova umu, který mohl hrát na trubku v kapele. Nehrál, neboť babička oplývala pevnými názory na svět. (Tato vlastnost mne minula, abych si ji plně vychutnala v synkově podání. Fotky s tamborským bubnem mám.)
Odkud však přišla vášeň pro psané slovo? To zůstávalo léta zahaleno tajemstvím. Až o Vánocích... až o Vánocích tak sedíme pod stromem a kocháme se všemi těmi knihami, čaji, svíčkami, Legy a pytlíkem lékořicových bonbónů (koncept Ježíška již nebyl u Velkýho malýho udržitelný, i obdrželi jsme první dar), když kde se vzala, tu se vzala, nečekána, nezvána, objevila se v našem zorném poli i dvě balení trekových holí. "To," pravil můj otec, "je skutečný dar od Ježíška, neboť jsme ho nekoupili, avšak dostali." Vánoční nálada dostoupila vrcholu, následována napětím. "Poslal jsem do soutěže dva slogany a za každý jsem obdržel jedny hole, jelikož jsem byl vybrán jako nejlepší," upřesnil otec.
Jaké byly, můj zvídavý čtenáři, ony perly intuitivního copywritera? Cituji:
Proenzi, Proenzi,
koupím si tě na penzi.
Druhý slogan pak zněl "Stáří se už kvapem blíží, Proenzi mi neublíží."
Dokonáno jest. Bylo to zákeřné a ze zálohy, ale musím si to konečně přiznat. Jsem po něm. Hodlám toho využít: nabídky na reklamní kampaně přijímám v poště, jak je patrné, zvládneme nelehké umění verše i citlivé zakomponování do textu. (Říkal tu někdo MasterCard?)
Nezmátly mne fotografie jasně dokládající, že matka v odpovídajícím čase prostě buď BYLA těhotná, nebo měla břicho lstivě vycpané tamborským bubnem. Má představivost se nenechala zviklat ani fotkami, na nichž se máma skláněla nad mně nápadně podobným holohlavým tvorem, kterýžto měl nejkrásnější lebku ve střední Evropě a přilehlém okolí a tváře jako sysel.
Bylo to zkrátka ložený. Člověk tak geniální jako já přece nemůže být potomkem těch přízemních lidí. Nikdy mne nechápali. Nejenže si se mnou odmítali hrát na poštu (čemuž, nutno konstatovat, dnes rozumím o něco lépe: hra spočívající v strkání papírků do schránky vyrobené z krabičky od parfému byla mírně stereotypní a po určitém počtu iterací se dospělému bez špetky fantazie, který nečekal netrpělivě na dopis, mohla zdát místy dokonce i nudná). Někteří z nich však odmítali naslouchat mým vlastní hlavou vymyšleným pohádkám a příběhům s poučením. I profesorka matematiky na střední škole měla pro mne více pochopení než ti tvorové, kteří mne nutili hledět na podivné shluky písmen a čísel, zatímco profesorka Jedličková, pámbu jí dej nebe, přehlédla jako širé lány Škvoreckého provokativně vyloženého na lavici a šla se zajímat o perspektivnější materiál. Byla to koneckonců matematička, věděla tedy, že průměr lze dosti přijatelně vytvořit ze dvou známek, a zbytečně netrýznila ani jednu z nás.
Posléze jsem se smířila s faktem, že důkazy jasně hovoří proti původní teorii. Adopce nepřichází v úvahu: hlávku mám po mamince, sklony k tloustnutí po prababičce (jediná v rodině s touto výrobní vadou, děkujeme mnohokrát), zbytky hudebního sluchu jsou stopou dědečkova umu, který mohl hrát na trubku v kapele. Nehrál, neboť babička oplývala pevnými názory na svět. (Tato vlastnost mne minula, abych si ji plně vychutnala v synkově podání. Fotky s tamborským bubnem mám.)
Odkud však přišla vášeň pro psané slovo? To zůstávalo léta zahaleno tajemstvím. Až o Vánocích... až o Vánocích tak sedíme pod stromem a kocháme se všemi těmi knihami, čaji, svíčkami, Legy a pytlíkem lékořicových bonbónů (koncept Ježíška již nebyl u Velkýho malýho udržitelný, i obdrželi jsme první dar), když kde se vzala, tu se vzala, nečekána, nezvána, objevila se v našem zorném poli i dvě balení trekových holí. "To," pravil můj otec, "je skutečný dar od Ježíška, neboť jsme ho nekoupili, avšak dostali." Vánoční nálada dostoupila vrcholu, následována napětím. "Poslal jsem do soutěže dva slogany a za každý jsem obdržel jedny hole, jelikož jsem byl vybrán jako nejlepší," upřesnil otec.
Jaké byly, můj zvídavý čtenáři, ony perly intuitivního copywritera? Cituji:
Proenzi, Proenzi,
koupím si tě na penzi.
Druhý slogan pak zněl "Stáří se už kvapem blíží, Proenzi mi neublíží."
Dokonáno jest. Bylo to zákeřné a ze zálohy, ale musím si to konečně přiznat. Jsem po něm. Hodlám toho využít: nabídky na reklamní kampaně přijímám v poště, jak je patrné, zvládneme nelehké umění verše i citlivé zakomponování do textu. (Říkal tu někdo MasterCard?)
čtvrtek 5. ledna 2017
Zelený blog
Brouzdajíc po internetech, objevila jsem zaručeně pravý chvalozpěv na zázračný nápoj, ekvivalent many, no zkrátka kouzlo. Prej zelený kafe. Nejenom že to člověka instantně odtuční, avšak jest též pln energie, vesel, možná i nějaké ty amputované končetiny dorostou.
Inu, říkám si, ne že bych věřila na zázračné hubnutí, ale kafe už léta není, co bývalo. Dokáže mě udržet v takovém stavu, že většinu bdělého času nepřipomínám hibernovaného medvěda. To není zrovna mnoho. Po guaraně dokážu otevřít obě oči úplně dokořán. Funguje zelený čaj, jenže po něm pro změnu běhám v kruzích jako naspeedovaná veverka. Zastavím se, jenom když se mi zvedne žaludek. Po zeleném čaji se mi zvedá žaludek často. Zkrátka a dobře, není to ideální.
Zakoupila jsem tedy balení zázraku a čekala, co se stane. A ono to přišlo. Nával energie a na mé poměry podivně pozitivní nálada. Usedla jsem na rotoped a odjela si svých 45 minut. Energie se nevytratila. Tiše jsem se uchechtla a naplněna štěstím vyrazila pro dítě do školky.
Se zpěvem na rtech jsem převzala dítko, se zpěvem na rtech jsem mu třicetkrát oznámila, že tablet opravdu nebude, se zpěvem a bez použití násilí jsem to vzpouzející se mládě nacpala do sedačky a šťastna usedla na přední sedadlo. "Buuglo," pravilo dítě. "Bratr zvrací," pravilo druhé dítě. "Buuglo," kontrovalo první.
Jak se ukázalo, zasažena byla nejen sedačka, ale též podlaha. A kalhoty. A moje kabelka. Nová. Za tři a půl litru. "Buuglo," pravilo dítě potřetí a poblilo si kabátek. Radostně jsem zavrhla myšlenku nechat otevřené auto na parkovišti i s klíčky. "Proč jsem si nepořídila houpacího koníka?" otázala jsem se vesele dětí. Možná protože "místo vás" zůstalo nevyřčeno, dítka krčila rameny a pozorovala mne, jak za pomoci role kuchyňského papíru a velké dávky naivity dekontaminuji vůz.
S větrem ve vlasech (ne, sedět se zavřenými okýnky se opravdu v tom autě nedalo) a dítětem na sedadle smrti (dekontaminaci nazvat zdařilou by mohl pouze daleko větší optimista, než jsem já) jsem dojela k domovu. Již jsme zřeli ta zářivá světla v dáli, když dítě pozvracelo i přední sedačku.
Nu což. Vody teče z kohoutku dostatek. Osprchovala jsem dítě, po chvíli marných pokusů s hadrem též kabelku (věnujte jí prosím modlitbičku, ráda bych ji ještě použila). Přemítala jsem, zda osprchovat, nebo vyhodit Kindle, ale nakonec jsem mu dala šanci a pod tekoucí vodu vrazila jenom obal. "Buuglo," sdělilo dítě. Sdělilo to záchodové míse. To je krásné. Cítím se nesmírně šťastna. Mám báječné děti. Mám báječný život. Mám zelenou kávu. Miluji vás a přeju vám krásné a požehnané dny, ať už s drogami, nebo bez nich!
Inu, říkám si, ne že bych věřila na zázračné hubnutí, ale kafe už léta není, co bývalo. Dokáže mě udržet v takovém stavu, že většinu bdělého času nepřipomínám hibernovaného medvěda. To není zrovna mnoho. Po guaraně dokážu otevřít obě oči úplně dokořán. Funguje zelený čaj, jenže po něm pro změnu běhám v kruzích jako naspeedovaná veverka. Zastavím se, jenom když se mi zvedne žaludek. Po zeleném čaji se mi zvedá žaludek často. Zkrátka a dobře, není to ideální.
Zakoupila jsem tedy balení zázraku a čekala, co se stane. A ono to přišlo. Nával energie a na mé poměry podivně pozitivní nálada. Usedla jsem na rotoped a odjela si svých 45 minut. Energie se nevytratila. Tiše jsem se uchechtla a naplněna štěstím vyrazila pro dítě do školky.
Se zpěvem na rtech jsem převzala dítko, se zpěvem na rtech jsem mu třicetkrát oznámila, že tablet opravdu nebude, se zpěvem a bez použití násilí jsem to vzpouzející se mládě nacpala do sedačky a šťastna usedla na přední sedadlo. "Buuglo," pravilo dítě. "Bratr zvrací," pravilo druhé dítě. "Buuglo," kontrovalo první.
Jak se ukázalo, zasažena byla nejen sedačka, ale též podlaha. A kalhoty. A moje kabelka. Nová. Za tři a půl litru. "Buuglo," pravilo dítě potřetí a poblilo si kabátek. Radostně jsem zavrhla myšlenku nechat otevřené auto na parkovišti i s klíčky. "Proč jsem si nepořídila houpacího koníka?" otázala jsem se vesele dětí. Možná protože "místo vás" zůstalo nevyřčeno, dítka krčila rameny a pozorovala mne, jak za pomoci role kuchyňského papíru a velké dávky naivity dekontaminuji vůz.
S větrem ve vlasech (ne, sedět se zavřenými okýnky se opravdu v tom autě nedalo) a dítětem na sedadle smrti (dekontaminaci nazvat zdařilou by mohl pouze daleko větší optimista, než jsem já) jsem dojela k domovu. Již jsme zřeli ta zářivá světla v dáli, když dítě pozvracelo i přední sedačku.
Nu což. Vody teče z kohoutku dostatek. Osprchovala jsem dítě, po chvíli marných pokusů s hadrem též kabelku (věnujte jí prosím modlitbičku, ráda bych ji ještě použila). Přemítala jsem, zda osprchovat, nebo vyhodit Kindle, ale nakonec jsem mu dala šanci a pod tekoucí vodu vrazila jenom obal. "Buuglo," sdělilo dítě. Sdělilo to záchodové míse. To je krásné. Cítím se nesmírně šťastna. Mám báječné děti. Mám báječný život. Mám zelenou kávu. Miluji vás a přeju vám krásné a požehnané dny, ať už s drogami, nebo bez nich!
pondělí 12. září 2016
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)