Čtenářský deníček (s komickou vsuvkou)

A když může pámbu udělat venku jaro, tak věru nevím, proč bych já nemohla zrovna teď říct, co mi nadělil Ježíšek.

Vsuvka: Všechny příznivce velkýho malýho jistě potěší, že jemu přistál pod stromečkem kromě auta na dálkové ovládání, u nějž tentokrát nepyčoval, že mělo být úplně jiné, avšak radoval se, kůň. Houpací, tedy. Houpacího koně věnovala velkýmu malýmu prababička, dary od níž v posledních pár letech slynou pověstí, jejíž sláva hvězd se dotýká. Ještě než se velkej malej narodil (nicméně díky vývoji medicíny již bylo známo, že to bude syn, pokračovatel rodu, světlo našich očí), obdržela jsem od ní JÁ ke SVÝM narozeninám dva ks ponožek ve velikosti pro dítě chodící do školky. Konstatování, že s nimi budu jistě dělat velkou parádu, jsem spolkla, ale proč byly růžové, to mi dodneška vrtá hlavou.

Po narození pak obdržel synek dva bryndáčky a dva ks oděvu, z nichž jeden byl taktéž pastelově růžový. Ondyno, patrně pro mou všeobecně známou nechuť k zabíjecím monstrům americké provenience, si k narozeninám vysloužil skládacího robota, který se hotoví zničit svět metáním hvězdic. Metání hvězdic naštěstí uskutečnit nemůže, ale tři řitě mrňavých částí skládačky, které neustále vypadávají a musejí se hlídat, aby je nesežral všetečný malej malej, to by, prosím, měl.

Patrně proto houpací kůň, jejž jsem v dobré víře a nic netušíc schválila, řehtá. A hraje. Nahlas. HODNĚ nahlas. Od chvíle, co byl houpací kůň pod stromečkem odhalen, z něj malý kovboj neslezl (až do chvíle, kdy, přežrán cukrovím, asi o dvě hodiny později pravil, cituji, „budu blinkat“, a také tak učinil a v započatém díle pokračoval radostně celou noc a druhý den).

* Pro masochisty přikládám náhodně nalezenou, avšak věrnou videodokumentaci koňské obludy.

No nic. K věci. Dary jste mi, kamarádíčkové, dali!

Osvětimská knihovnice:

Jak se žilo a vyučovalo v rodinném táboře v Osvětimi. (Závorka: to byla taková ta bouda na diváci ze Švýcarska, co spočívala v tom, že se přesune pár tisíc Židů z Terezína do Aušvicu, tam se nechají šest měsíců, kdyby se náhodou někdo od Červeného kříže chtěl podívat, a po půl roce se pošlou do plynu.) Záložka praví, že autor španělské provenience je kulturní publicista a spisovatel a nelehkého tématu se zhostil tak, jak novinář umí nejlépe – poctivým studiem dostupných pramenů a syrovou reportážní zkratkou.

Kulturní publicista by udělal věru lépe, kdyby si na psaní našel zvláštní stůl, u kterého nesedává co novinář (a teď si zase nemůžu vzpomenout, kdo to o Poláčkovi říkal – Šalda?). Ne že by to bylo špatné, naopak. Dobře se to čte (no dobře, říct, že se kniha o holocaustu čte dobře... dobře – ale rozumíme si, ne). Mile nedramatizující (co odstrašující případ připomínám děsivý film Poslední vlak, založený na děsivé kombinaci poučování - "tak to tehdáž bylo" - a hormonů - "plačte, plačte, však vy víte, jak to s nima dopadne"). Člověk, který o tomhle místě neví nic, se i něco dozví (áno, áno, my víme, fikční světy, román, ne věda; ale stejně se tam vyskytuje informací množství větší než malé). Člověk, který o tom něco ví, může být stále ještě překvapen (že Freddy Hirsch byl homosexuál, to se tak ňák všeobecně, ale že možná nespáchal sebevraždu, jak se traduje ve značné části literatury, to jsem si už nepamatovala, ačkoliv knihu, která tuhle teorii prý taky rozvíjí, Můj bratr dým od Oty B. Krause, jsem taky četla, enemže dávno, dávno tomu, a už tu větu ukončíme, ne?).

Také některé obrázky autorem vymalované jsou nadmíru působivé, i když pro můj vkus by těch metafor připodobňujících lidi ke strojům a mechanice mohlo být i víc.

Enemže... občas se nám do díla propašují ty prameny. Tož já vím, něco se tam napsat musí, ale méně více bývá. Dám číklad: máme tu postavu Rudolfa Vrby (který se tu ještě nejmenuje Vrba, ale kdyby to někdo náhodou četl, tak ať je překvapenej). Rudolf Vrba z Osvětimi utekl a podal zprávu o ní, jenomže si jí nikdo radši moc nevšímal, takže vyhlazování utěšeně pokračovalo. Rudolf Vrba se tedy v rodinném táboře občas mihne, zasáhne do děje, pak zdrhne, a aniž to má s dějem cokoliv společného, autor nás informuje, že útěk přežil a zprávu podal. To, ačkoliv poněkud naroubováno, abychom se pěkně poučili, je v pořádku – Vrba jako postava tam něco dělal, tak jsme se ještě dozvěděli, co se dělo potom. Román, no.

Pak tu ale máme chvíle jako ta, kdy Dita, ona osvětimská knihovnice, jest posunuta z Osvětimi do Bergen-Belsenu. A v tu ránu jsme autorem informováni, že když ležela na tom a tamhletom bloku, jen pár postelí od ní umíraly na tyfus dvě dívky, s nimiž se nikdy nesetkala. Modří již vědí, že jednou z nich zajisté bude Anna Franková, protože kvůli komu jinému by se tenhle oslí můstek stavěl, a taky že jo, je to vona, to jsme se zase něco dozvěděli. Tyto dvě dívky spolu nesouvisí, nikdy se nepotkaly, ale říct vám to musím, ponivač jsem si tak pěkně prostudoval ty prameny.

Celkově a celkem přečteníhodné, pokud člověka zajímá to téma, pokud ne, není to nic, bez čeho by se nedalo žít. I když je půvabně paradoxní vědět, s jakou péčí se dá ochraňovat učebnice analytické geometrie prostě proto, že je to kniha. Záblesky jiného. Asi jako když Ota Kraus (ne ten Ota Kraus nahoře, ten Ota Kraus, co je mimo jiné tatínek od Ivana a Jana Krausových a do literatury se vepsal snad jenom titulem Továrna na smrt), jestli mě má chabá paměť neklame, vyprávěl, jak se v koncentráku ráno scházeli u latrín, aby si mohli recitovat verše. Zvláštní, zvláštní svět.

Jak jsem se zúčastnila soutěže o matku roku

Já bych chtěl do školky dort, pravil Opora ve stáří. Spajdrmenskej, upřesnil.

Protože je mi známo, že hygienické předpisy nedovolují do některých školek nosit domácích výrobků, otázala jsem se, kde chlapec k této myšlence přišel. „On je tu jeden tatínek cukrář,“ vyhloubila bleskurychle hrob mým nadějím paní učitelka Kateřina.

Další naději jsem vkládala ve švestkoidní povahu malých dětí (neschopnost myšlenku udržet). Ukázalo se ale, že na rozdíl od svého bratra, který poté, co pár minut ječí jako protrženej, že má hlad, a na jogurt se radostně směje, opustí vytyčenou trasu, když spatří balónek (autíčko, skvrnu na podlaze... to máte jedno), případně, vydá-li se ho někdo polapit, se smíchem prchá, protože jogurt nepodržel, zato honička je náramná legrace – tedy na rozdíl od svého bratra přešel již opora definitivně do druhého stádia, k neschopnosti myšlenku opustit.

Tak jsem se hecla. Cukrář, pravíte. PCHE! Když vy přestavíte, tak my to poženeme vo štok! Když vy kachličky, tak my břízolit! Bude Spiderman, a krásnej!

Popravdě, nechápu, jak mohou být cukrářky tlusté. Jenom obarvení potahovací hmoty (Tož ja, původně jsem plánovala, že obarvím hmotu doma vyráběnou, protože to je mnohem jednodušší, a též, zdravím své skotské příbuzenstvo, lacinější. Ani v jednom obchodě ze dvou, které jsem zvládla navštívit, však neměli sušené mléko. Nebo možná měli, ale když opoře se chtělo čurat. Nu což, kdo by ve volném čase nechtěl jet na Zličín do cukrářských potřeb. Po městském okruhu! Se zajížďkou na Zbraslav! I les tam mají, pěkný. A aspoň jsem se podívala znova do Komořan, kde jsem byla ještě mladá a krásná a taky bezdětná, bezdětná...) trvalo hodinu a půl a na mém něžném čele se leskly krůpěje potu...

Spát jsem šla o půl jedné. Ráno jsem Oporu lákala k lednici. Fňukal, že nic vidět nechce, že chce mlíko, s kakaem, ohřátý, zamíchaný. Když jsem ho donutila, po krátkém radostném intermezzu – projeveno úderem otevřené dlaně do čela a slovy, cituji, „já se picnu“ - vysvětlil Nejslawnějšímu, že je to jenom hlava, a že on by radši Spidermana i s tělem. Cestou do školky již snoval, že příští dort bude Blesk McQueen. Chm. No jo, ale když ona ta rozzářená dětská očka, že.

Vpravo hleď!

Blogy stárnou, opadávají. S podzimem proto odváté listí smeteno, kolonka pro prokrastinující protříděna, doporučeny nikoliv snad nové, avšak neodolatelné kousky.

Prvý: Čertův švagr Štefan Švec, shrnující na hromadu své texty pro Právo, něco z Čilichili a též postřehy o té naší literární kotlině, zemský ráj to na pohled. Anžto a protože jsme spolu sedávali na seminářích, odlesk jeho slávy dopadá zcela jistě i na mou hlavu...!

Druhý: Kde se vzalo tu se vzalo, náhodný nález, avšak o to více libý. Smysluplný počin ze světa Thálie a Melpomené, kolektivní, recenzně-informační. Potěšující především ty, kteří nemají sil soustavně sledovat, tiskoviny neodebírají, ale někdy by šli. Zrovínka nedávno jsem zaplakala, když Nejslawnější zaslal e-mail, že u nich v práci by se daly získat lístky na Shapiru. Jenomže to bylo ve čtvrtek, kdy on tluče pravidelně do něčeho badmintonovou raketou, alespoň to doma tvrdí, a beztoho jsme neměli hlídání. Milovníci point ocení, že šlo o derniéru (ano, hrálo se to víc než dva roky, aniž by mne tato informace dostihla). Shapira proto nadále pracuje na pozadí, spolu s Proustem, Vojnou a mírem, novým čtením Hemingwaye a asi tak dvaceti tisíci dalšími věcmi, které si nechávám na důchod, abych nakonec zjistila, že jsem nic neudělala, ráno jsem se vzbudila a koukám, co mne to tlačí do hlavy - a on to náhrobní kámen. (© Oldřich Daněk) Nechť tedy hra započne.

A nějaké ty obrázky.

Reklamní okénko: Uhni, vole, ide žabák! čili Herberk IV.

Jednou jsem přivrávoral k  večeři pozdě, už všichni dojídali a žena mně sdělila, že pan Chloupek má pro nás lístky do letního kina, tak ať to rychle spráším, abychom stihli začátek. Co dávají? Dávají Sex Svedanek u internatu. Porno.

Nepočítám-li Kapku rosy, černobílý osmimilimetrový film, jak si selka ve stodole dělá dobře roubem (který se jinak používával k vázání snopů), na nějž nás v osmašedesátém, kdy se všechno už uvolňovalo, pozval kámoš Sova, asi dvacet se nás tehdy tlačilo u něho v garsonce, pořádné porno jsem do té doby neviděl. A teď jsem přišel do hlediště a ženský rozkrok tam na mne zíval přes celé širokoúhlé plátno. A na balkonech s kinem sousedících domů jej sledovaly i děti – s  bradičkami opřenými o zábradlí.

Výjev jako malovaný, tento z fascinující pábitelské kolekce Jaroslava Kovandy. To a mnohé další - včetně již zmiňovaného politicky nekorektního sonetu, sepsaného za dávných časův ku vyzdvižení prospěšnosti cigaret - k nalezení ZDE.

Kdo se rád setkává s poezií osobně, má možnost dnes v Olomouci. Není nad včasnost.

O Jantarových očích II, aneb jak to bylo s těmi Židy?

To máte tak: když jsem vypichovala a popichovala, neřekla jsem jednu věc. Jantarové oči nejsou báječná kniha. Ale nejsou ani tak blbé, aby šly přejít mávnutím ruky. Že se to nelíbilo mně, nu dobrá, není na světě člověk ten, aby se zavděčil, že. Je spousta lidí, kterým se to líbilo. A to je něco, co považuju za daleko větší problém než všechno, co jsem o tom doteď řekla.

Vilma Kadlečková totiž vybudovala svět, ve kterém jsou dvě (aspoň zatím) civilizace. MY a ONI. Když se střetnou dvě civilizace, musí se s tím autor nějak popasovat. Buď se budou mít rádi, nebo vznikne nějaký problém. Jinak to nejde, a vybrat si kteroukoliv z těch dvou variant je naprosto legitimní. (Nejslawnější sice navrhoval, že ještě může vzniknout text o dvou civilizacích, které se nikdy navzájem nepotkaly a nezajímají se o sebe, ale on už je takový podvratný člověk a my si ho nebudeme všímat.)

Problém, a pro mě velký problém, vzniká až v okamžiku, kdy Vilma Kadlečková začne hlásat, že celá kniha vznikla po září 2001, jako jakási reakce na ně. Tehdy totiž do textu sama zavádí způsob, jak ho JEDINĚ číst, a jasně říká, kdo jsou ONI a kdo jsme MY. A čtení je to věru neradostné.

„My“, lidé, jsme v Jantarových očích totiž – řekněme – my lidé. Někdo je hajzl, někdo ne, všichni to máme tak ňák lidsky těžký, jasně, nechováme se nijak zvlášť, ale měli jsme těžký dětství, nebo nám Hrdina šlápnul na kuří oko. Máme pro svoje jednání DŮVOD.

Oproti tomu Össeané jsou – až na výjimku, o které jsem mluvila už dřív – víceméně kompaktní masa. Jsou to bytosti, které se VŽDYCKY chovají jako hajzlové, a my nevíme proč. (Jediná Kamëlë – snad – pro svoje chování nějaké důvody má, i když moc nevíme, jaké.) Jakmile se k nim přiblížíte (a vlastně ani nemusíte), vždycky toho využijou, aby vás mohli přelstít. Mají svoje TAJEMNÉ plány. Tak si Össeanka zařídí na zemi ezoterní obchod, aby se mohla hihňat kreténským pozemšťanům a kout pikle. Tak se Kamëlë tváří jako přítelkyně Pinkertiny, aby ji mohla zneužít. Tak Össeané řeknou pilotovi, aby spustil program, který by měl znamenat Lucasovu smrt – a opomenou se zmínit, že při tom tak ňák zařve i ten pilot. A my nevíme proč, a ačkoliv je čas na vysvětlení toho, co je to plazmové lyžování, není čas na to, aby se čtenář dozvěděl, jestli nás prostě jenom tak nemají rádi, nebo máme moc dolů, nebo... nebo cokoliv. Ne. Máme před sebou neurčitou nebezpečnou masu bytostí, z níž vidíme (nejenom postavy, ale i čtenář!) jenom vnějšek. Tušíme, že ačkoliv doposud vcelku spolupracují a vesele se infiltrují do společnosti (i když si zachovávají svoje zvyky, svoje místa setkávání), zadělává si lidstvo na problém.

Kromě toho jsou to bytosti, jejichž hlavním znakem je slepá poslušnost náboženství, které je velmi krvavé. To náboženství se točí kolem hmyzího boha, který si žádá krvavé oběti, kruté tresty, a tak. (Pro Össeany žádný problém, jsou přece slepě poslušní, takže nějaká ta smrt je nerozhází. Zvlášť půvabná je v tomto kontextu smrt mnoha Össeanů, kteří byli obětováni spolu-Össeany pro „vyšší dobro“. Další kamínek zapadá na své místo v mozaice. Hajzlové jsou to, sebevražední atentátníci, povídám. Jeden jako druhej.)

Suma sumárum, jejich idolatrické náboženství je nonsens, protože my, co žijeme ve střední Evropě, máme skrzevá docela dlouhou tradici do hlávek natlučeno, že neviditelný Bůh Hebrejců je o něco lepší než sošky, které se patří rozbít. Jsou tedy Össeané dosti zpozdilí (i v jiných oblastech, zdá se). Ale hlavně si člověk všimne toho HMYZU. Ještě se k němu vrátím.

Kromě toho jsou to bytosti, které mají (pochopitelně) nelidské rysy. Nejenom že už jejich pohled je nepříjemný (ale oni sami jsou na něj zvyklí – sic!). Čteme: Zírali především na jeho modravě bledou tvář, která byla tak dokonale ne-lidská, skoro ptačí – na ten obří zobanovitý nos a kožnaté záhyby uší a hluboko posazené oči, sálající jako řeřavé uhlí, které někdo nasypal do temných štěrbin víček. Co je to za bytost, proboha? Přízrak a démon?

Shrňme si to: cizí civilizace, na které jsme závislí, která je tajemně nepřátelská, nejsme schopni ji poznat. To jsou (viz odkaz na rok 2001) muslimové. Príma, ne? A ještě víc príma je, že mají všechny poctivé atributy, které se dávají tradičním nepřátelům – uctívají hmyz, konají krvavé oběti, jsou nelidští; zoban místo nosu, nezdravá až mrtvolná barva, temné úmysly signalizované pohledem. Démoni.

A teď si pěkně vzpomeneme, jaké milé zvyky panovaly dříve ohledně zobrazování Židů, než jsme s nimi rázně skoncovali. Choroba (vřed na těle) společnosti (mrtvolná barva, check). Uctívání model (check). Krvavé obětiny (víte jak: krev křesťanských panen, vraždění neviňátek, aby se mohly upéct macesy). Nelidské rysy. (Zde je ovšem na výběr více zvířat, můžeme libovolně, dle chuti každého soudruha – psi, krysy, vši... hmyz. Otravné mouchy. Check.) Démoni s temnými úmysly, kteří se infiltrovali do naší společnosti, ale zároveň se nás straní a chtějí nás zahubit...

To je to, co mi vadí na Jantarových očích Vilmy Kadlečkové. Laskavý čtenář se ještě jednou zastaví: já CHCI věřit, že to až tak nemyslela. Ale stvořila knihu obludnou svým poselstvím, knihu, která současnou společnost chce utvrzovat v tom, že všichni muslimové jsou lstiví, zrádní, nerozpoznatelní, a je třeba se jim apriori bránit – aniž by o nich (Össeanech, muslimech, cizincích) řekla něco bližšího. Je to jen odporné, slizké nebezpečí tajemných fanatických spiklenců. 

Nestvořila knihu nijak inovativní – říká to, co si značná část společnosti myslí, a zobrazila to způsobem, který je taky vcelku tradiční - takové průhledňoučké podobenství, které pomrkává na NÁS, všechny dobré rodáky. Braňme se, dokud je čas. Snad jen zkratka „do plynu s nima“ chybí, ale upřímně, tak tupý dav zase není, aby si ji nedokázal docela rychle domyslet. Jak to dopadlo, když minule podobné hlasy příliš zesílily, už víme. Jsem zvědavá, jak to dopadne teď. A nechci to vědět.