pondělí 27. června 2011

Nedoporučená četba: Michal Viewegh, Další báječný rok

Je to jakési švédské, říkává Nejslawnější o divných věcech. A já jsem opět neodolala a na cestu do Ostravy jsem si koupila Viewegha, anžto se to dobře čte a ještě lépe se na tom provozuje intelektuální onanie. Další báječný rok se to jmenuje. Je to...

MASTURBAČNÍ OKÉNKO

Ono je to totiž tak: Dozvíme se, že pan Viewegh hodně pije. Rád pije dobré víno. Má to štěstí, že si ho může dovolit.

Pan Viewegh má také to štěstí, že dostává za svou tvorbu hodně peněz.

Také ho lidé dosti často poznávají, má velmi mnoho přátel a setkává se s nimi v restauracích.

Jezdí po čteních.

Nakupuje. (Někdy i tři trička najednou.)

Píše.

Ačkoliv dle svého úsudku píše velmi dobře, zlí intelektuálové mu nepřejí a neuznávají ho. V jedné chvíli přirovnává své dílo k pekařskému výtvoru, který je daleko lepší a křupavější než výtvory ostatních pekařů, o čemž svědčí to, že si lidé houstičky kupují, avšak oškliví recenzenti nechtějí uznati tento FAKT a houstičky haní.

A já mám tento problém: nechápu to.

Nechápu, proč mě má na panu Vieweghovi zajímat zrovna to, že rád pije dobré víno.

Nechápu, proč mě má zajímat jeho účetnictví. Je vcelku známo, že bydlí v domě na Sázavě, patrně tedy nežije z kapek ranní rosy. Já mu to přeju, vážně. Je úspěšný. Gratuluju! Ale proč mi vypráví, kolik dostane za dotisk svého posledního opusu, to vážně netuším.

Nerozumím tomu, proč mi poví, s kým se setkal, když mi nesdělí, o čem mluvili. Kdybych chtěla vědět, kdo se s kým potkává, přečtu si libovolný bulvární plátek, který mi k oné nepodstatné informaci, že XY střetl na večírku ŽB, dodá i pěknou barevnou fotografii. Od spisovatele bych jaksi očekávala, že se bude zabývat myšlénkami: o čem mluvili? (Bože, nežádám hlubší vhled do soukromí, ale čím to bylo zajímavé?) Nebo se skutečně mám dozvědět pouze to, že pan Viewegh má tolik a tolik bývalých milenek, s nimiž udržuje přátelské vztahy (a poplácat ho po rameni, jak je jistě správný muž, když toto funguje), tolik a tolik přátel mezi slavnými lidmi?

Nevím, proč mi říká, že jezdí po čteních a má s tím úspěch. Božínku, je to krása, ale na čtení obvykle nechodí zásadní odpůrci, úspěch lze tedy do jisté míry předpokládat. Čím to bylo ZAJÍMAVÉ?

Píše. Bravo! Ale proč, co, jak? Proč si mám vystačit s prostou informací, že splnil své denní penzum? CO JE NA TOM ZAJÍMAVÉHO?

Dlužno dodat, že onen deník má své pozoru-hodnější momenty - například ve chvílích, kdy se mluví o rodičovských úlitbách nebo o smrti. Je jaksi přitažlivé, že jeho úvahy jsou i mými úvahami. Že podstupuje každodenní boj o zrno, aby často získal jenom plevy. Potíž je v tom, že jsou úvahy zavaleny hlušinou informací typu "Před odpoledním čtením z Biomanželky vypiju dva panáky s (distributorem) Dobrovským; sděluje mi, že se chystá i desetitisícový dotisk Románu pro muže".

(Milý deníčku: dnes jsme měli matematiku a spočítala jsem všechny příklady úspěšně. Dostala jsem jedničku. Odpoledne jsem se setkala s V. Myslím, že ho miluji.)

Nemohu na tomto místě nevzpomenout své oblíbené kněhy V Brooklynu roste strom. Školní dítě Fanynka napíše slohovou práci. Pravdivou slohovou práci o svém životě, chudobě, špíně, zkrátka pěkného pomálu. Nu a učitelka jí zatne tipec a praví, že to je přece OŠKLIVÉ. Fanynka tedy sedne a jme se psát román o krásné bohaté holčičce, která spí v atlasových peřinách a k obědu volí mezi čokoládovými bonbóny a ananasovou zmrzlinou (nebo kýho výra). Pak však přichází prozření: vždyť já, Fanynka, tu vlastně píšu úplně to samé, pořád píšu jenom o tom, že mám hlad, jenže NAOPAK.

Michal Viewegh mi neúprosně připomíná malou Fanynku: někomu (sobě? hladovému čtenáři?) sděluje, že existuje svět, v němž je běžné platit za večeři deset tisíc, jezdit šestkrát ročně na dovolenou a kupovat manželce nejdražší typ auta. Jenomže to je... jenom hlad. Jenže naopak.

...
... a na straně 207 se mě zmocnila strašlivá (téměř) jistota: Dělá si ze mě prdel. Dělá si nehoráznou prdel ze všech svých čtenářů. Píše totiž:

Sedím na veliké terase našeho pokoje, píšu tyto zápisky a ohlušuje mne křik papoušků, píše Klaus ve své padesáté knize Zápisky z cest (která vznikla z frustrace, že o cestách prezidenta skoro nikdo nic podstatného nenapíše).

Vyjdu na zahradu a zaslechnu, že městský rozhlas oznamuje mé jmenování čestným občanem města.

Odpoledne přijíždí Lucie Vopálenská s dcerkou, pijeme burčák a portské.

Kdo mi řekne, čím se liší (údajný?) text Václava Klause od textu Michala Viewegha, má u mě panáka.

Jediné, co mne znejišťuje, je skutečnost, že vtip dlouhý 273 stran je příliš dlouhý na to, aby byl vtipný. A to i když připočtu samozřejmá fakta: co se dozvídáme, v žádném případě není pravda. Je to sebestylizace, a jestli vůbec sebe-, to ví jenom pan Viewegh. Jsme zamotaní do příběhu o životě M. V. (pozorný čtenář si jistě všiml, že deník je dopisován zpětně, na deníku se pracuje, před sebou máme fikční svět jako každý druhý).

Tak já nevím.

(P.S.: Nevěřím, že pan Viewegh je tak hloupý, aby nevěděl, že mezi úspěšným spisovatelem a dobrým spisovatelem je rozdíl. Zprávy na Nově jsou úspěšné, jsou však dobré? Rohlíků se prodá daleko víc v supermarketech než u malých pekařů, znamená to však, že jsou nutně lepší?

Já tomu zkrátka nerozumím. Je to jakési švédské.)

1 komentář:

  1. Možná jste na to kápla - Viewegh je postižen stejnou narůstající sebestředností jako Klaus...hloupý při tom není ani jeden, ale evidentně to nestačí.

    OdpovědětVymazat