Hyeny již hodují!

Úplně původně měl být tento příspěvek do světového fondu literárních klenotů o mém vánočním cukroví. Plánovala jsem ho letos jen tři druhy: tradiční babiččinu čokoládu, linecké cukroví a nutelové rohlíčky. Tradiční babiččina čokoláda je věc, která vzniká smíšením 100% tuku Omega, cukru, sušeného mléka a kakaa. Její původ tkví patrně v těžkých válečných dobách a přesně tak taky chutná, ale málo platný, vždycky, když smísím, mám zas na chvíli culíky, sepjaté červenými plastovými beruškami. To je hodnota, která se počítá.

Letos jsem však rozhodla, že by bylo pěkné zaměnit tuk za onačejší a vyvedla jsem čekuládu z kokosového tuku, jehož vlastností, jak se ukázalo, je, že na teple taje daleko dříve, a navíc je to jakési kokosové. Zkrátka nic zmíněníhodného.

Idea lineckého cukroví vzala za své s příjezdem tchýně, která přivezla, pámbu jí požehnej, asi pět kilo keksů, které se lineckému chuťově blíží a budeme je jíst až do Velikonoc. Myšlenku nutelových rohlíčků jsem opustila poté, co se ukázalo, že jsem po zakoupení 750 gramův Nutely tuto během čtrnácti dní sežrala. Koupit další nemám odvahu.

Podruhé měl být o absurdním divadle, které vyvolala smrt Václava Havla. Lidé lkající, že zemřel Největší a Nejslavnější (Nejslawnější je, zaplať Bůh, stále naživu), ve mně vždy vzbuzují kacířskou myšlénku, že by bylo pěkné vidět, co dělali posledního půl roku. Jestli jejich životy osvětluje Pravda a Láska, nebo se taky chmuří na prodavačku a šťouchají do spoluobčanů v MHD, náhle příliš němí na sdělení, že potřebují vystoupit.

Já, pěkně prosím, proti panu Havlovi nic nemám. Dokonce i Odcházení se mi více líbilo než nelíbilo, a to už je, jak jsem pochopila, pro mnohé důvod zařadit mne do klubu zatvrzelých pravdoláskařů, kteří jsou prostě beznadějní. Tak jo, klidně, počítejte mě tam. Ale z procesu vedoucího ke svatořečení, ježto se nyní rozběhl v plné síle, mne, prosím, račte vynechat.

No ale do třetice všeho dobrého, ráno jsem si otevřela iDnes, a co nevidím. Havla připomene 90stránková kniha, připravovaná rok, z pera kunsthistoričky Michaely Košťálové a nějakého pana Heřmana. Co připravovali rok, netuším, zato si čirou náhodou, ale zato dobře pamatuju, že paní Košťálová vydala životopis Simony Monyové ještě předtím, než stačila pořádně vychladnout. Tož ja, elektřina se sama nezaplatí.